KARL ZETTL
"Rudé" Nýrsko
Naše první máje
Válka, spojená s hladem a nouzí, s utrpeními těla i srdce, s brutalitou a nespravedlností, vykolejila a zrevolucionizovala lidské mozky. Hrůzy, které názorně předvedla, probudily v nich výkřik po světě lepším a krásnějším.
Proto se z našich shromáždění a manifestací staly roku 1919 hromadné, takříkajíc masové akce. Proudily k nim zástupy lidí, kteří předtím neměli s námi nic společného, rolníků a řemeslníků i z těch nejodlehlejších horských vsí. Stalo se tak 4. března 1919 (zásah československé policie v Kadani proti této sudetoněmecké demonstraci za národnostní sebeurčení, který skončil smrtí několika mladých mužů, byl později i jedním z nacistických argumentů proti první republice - pozn. překl.) i prvního máje téhož roku. V této náladě plné dobového vzepětí dokázala naše strana, totiž Deutsche sozialdemokratische Arbeiterpartei, získat nejen většinu na radnici v Nýrsku (Neuern) a v jiných obcích, nýbrž navodit i dojem, že snad neodvratně nastává éra socialismu jako toho nejlepšího ze společenských zřízení. - Lidé však rychle zapomínají; tak byly brzy zapomenuty i hrůzy, bída, utrpení a ponížení té strašlivé války a všechno zase běželo podle těch, kdo světu v roce 1914 to všechno způsobili a za pár let měli způsobit ještě něco horšího a většího...
Naše prvomájové oslavy zůstaly přes to všechno impozantními a mohutnými manifestacemi, jakkoli se početně nemohly už rovnat s oněmi z roku 1919. Kolem dvou tisíc lidí bylo však na náměstí vždycky, což na okres tak malý, jakým byl ten nýrský, přece jenom něco vypovídá. Ani na prvního máje 1938 jsme se ještě nemuseli stydět, že naše řady prořídly.
Oslavy uváděl zpravidla pochodňový průvod v předvečer Svátku práce, pak prvomájový ranní budíček s dechovkou provázenou naší mládeží při pochodu ulicemi, v deset hodin dopoledne následovala hudební produkce na hlavním náměstí a ve dvě hodiny po poledni nástup ke shromáždění tamtéž s následným svátečním průvodem Nýrskem a posléze v osm hodin večer nějaká kulturní akce s taneční zábavou po ní.
Na 1. máje 1922 (v originále "1. März"! - pozn. překl.) sehrál divadelní odbor turnerského spolku hru Berthy von Suttner (rozená hraběnka von Kinsky) s názvem "Die Waffen nieder" (Odložte zbraně). Při jiné prvomájové oslavě se promítal film "Die Weber" (Tkalci) na námět Gerharda Hauptmanna. Každý první máj měl nějakou svou dominantu.
S rozvojem našich kulturních organizací získávaly nejen naše demonstrační průvody, nýbrž i ostatní slavnostní akce jinou tvář. K pochodňovému průvodu v předvečer 1. máje 1934 přivezl do Nýrska soudruh Wenzel Jaksch se soudruhem Vojtou Benešem (starším bratrem pozdějšího prezidenta republiky Dr. Edvarda Beneše - pozn. překl.) i vlajku Internacionály, vlajku vídeňských dělníků (v únoru 1934 byl ve Vídni vládou rakouského kancléře Dolfusse krvavě potlačen jejich odpor a mnozí ze sociálnědemokratických předáků museli hledat azyl i u nás - pozn. překl.), kterou jsme pak nesli v čele zástupů. - Mnoho krásných vzpomínek je spojeno s těmito dny.
(Pozn. Franze Blaua: Vojta Beneš, český sociální demokrat a předseda této strany v republice, měl dceru, která pobývala o prázdninách v Nýrsku, kde se uprostřed rodiny učitele Wolfa zdokonalovala v němčině. Znal jsem ji dobře a chodili jsme tu a tam v těsném objetí až k učitelské čtvrti a v ní k domu Wolfových. Lisl Wolfová a Willi Naumann kráčívali před námi. Jmenovala se Alice Benešová.)
Tajná vysílačka v Nýrsku
Poté, co se v Nýrsku objevil prvý emigrant, jímž byl soudruh Wilhelm Buisson (zatčen nacisty roku 1938 a roku 1940 jimi i popraven), instaloval inženýr Schwabe z Berlína v bytě soudruha Hanse Rupperta (zahynul později v nacistickém koncentračním táboře v Mauthausenu) rozměrnou tajnou vysílačku.
O každém víkendu přijížděli sem od té doby do Nýrska pravidelně členové vedení německé sociální demokracie a sice tehdejší předseda Otto Wels, jeho zástupci Hans Vogl a Erich Ollenhauer (pozdější předseda SPD v poválečném západním Německu - pozn. překl.), stejně jako soudruh Jaksch, aby odsud vysílali do éteru svá sdělení a své výzvy do nacisty ovládané Německé říše.
Před domem stávala vždycky dvě i tři osobní auta a pánové se pohybovali také veřejně na ulici a zavítávali spolu do hotelu Rathaus a do vinárny Trejbal. Jejich vystupování budilo ovšem živou pozornost a opakované návštěvy bylo lze sotva utajit. Netrvalo ostatně dlouho a šuškalo se i o nýrské tajné vysílačce.
To už bylo ovšem načase, aby ta "věc" zase zmizela. Řekl jsem starostovi, jímž byl tenkrát právě soudruh Ruppert, co se děje, a postaral jsem se o to, aby byla vysílačka odmontována a dopravena jinam. Sotva se tak stalo, dostal jsem od soudruha Tauba z Prahy zprávu, že některé pražské deníky měly v úmyslu referovat o tajné vysílačce v Nýrsku, čemuž ovšem ministerstvo vnitra dokázalo zamezit.
Už příštího dne provedly pak české úřady u soudruha Rupperta domovní prohlídku, aniž by však došlo k nalezení toho, co z Ruppertova domu stačilo mezitím "upláchnout".
Právě ona tajná vysílačka byla také nejtěžším bodem obvinění, které učinilo soudruha Rupperta zralým pro transport do koncentračního tábora po záboru Nýrska nacisty. Já po svém zatčení gestapem samozřejmě popřel, že bych o tajné vysílačce cokoli jen tušil.
S inženýrem Schwabem, který ji v Nýrsku instaloval, jsem se sešel opět v dubnu 1940 v policejní věznici na mnichovské Ettstraße. Byl už delší čas ve vazbě a v Mnichově se ocitl i kvůli procesu s Buissonem.
(Pozn. Franze Blaua: My mladí v Nýrsku jsme měli dokonce i svůj "parlament" v těch předválečných časech, nosili jsme stejné kravaty a vystupovali jsme ve společnosti vždycky po pěti až osmi osobách, ať už to bylo v kavárně Schöpf či Trejbal nebo v jiných druzích restaurací. Tenkrát jsme mohli u Hambacha či v hotelu Rathaus spatřit vlastně celé vedení Sociálnědemokratické strany Německa, z něhož jsem pak po válce při volbách do Spolkového sněmu v padesátých letech znovu potkal na jednom shromáždění v Deggendorfu a následném posezení v postranní místnosti tamního hotelu Aschenbrenner právě jejího tehdy úřadujícího předsedu Ericha Ollenhauera. Podepsal se mi na svou podobenku, hovořili jsme spolu delší dobu a když jsme se s ním pak já i s mou paní a dcerou loučili, stiskl mou ruku, napřaženou k pozdravu, oběma svýma dlaněma. I on si Nýrsko dobře pamatoval!)
Waldemar von Knöringen
Po krvavých únorových událostech roku 1934 v Rakousku přišel k nám do Nýrska i Waldemar von Knöringen. Byl úředníkem nemocenské pokladny a funkcionářem sociálnědemokratické strany v bavorském Rosenheimu, především ale proslul jako výtečný řečník.
Dne 5. března roku 1933 se konaly v Německu poslední svobodné volby. V jejich předvečer hovořil Knöringen na jednom volebním shromáždění v Mnichově, při němž označil Hitlera za největšího zločince světových dějin. Ještě téže noci se musel zachránit útěkem. U Kufsteinu stačil překročit bavorsko-rakouskou hranici a nalezl alespoň dočasný útulek u skladníka konzumního družstva v rakouském Wörgelu Hanse Lenka.
Když nebyl k mání Knöringen, vzali do vazby jeho ženu. Ta už v noci po zatčení zahájila hladovku... Po deseti dnech ji musili dát převézt do nemocnice. Když se jakž takž pozdravila, propustili ji do domácí péče. Jenže neuplynulo ani několik málo dnů a ze spolehlivých míst jí bylo dáno na srozuměnou, že má být opět zatčena s tím, že by bylo asi lépe rovnou uprchnout ze země. Tak přešla i ona u Kufsteinu hranici a u Wörgelu se opět setkala s manželem. Nějaký čas žili v horské salaši a skladník Lenk je zásobil alespoň tím nejnutnějším, zejména potravinami ovšem. Později odcestovali dál do Vídně.
Po únorových bojích byli z Rakouska vypovězeni. Poněvadž se znali s Buissonem a byli s ním i v písemném styku, dostali se oba k nám do Nýrska.
Krátce po svém příchodu sem měl Knöringen v zasedacím sále konzumního družstva pro členy Rote Wehr a důvěrníky naší organizace přednášku o událostech v Rakousku s následnou debatou, na níž se podílel i Buisson.
Cestou domů z této schůze byli někteří naši důvěrníci před místním lokálem turnerského spolku Eiche napadeni a bylo jim přitom i veřejně spíláno. I donašeči však musili mít tenkrát ještě na mysli, že dosud nejsme ani ve Třetí Říši, ani v Dolfussově Rakousku.
Soudruzi Knöringen a Buisson dostali ovšem v důsledku přednášky a debaty v konzumu ostrou úřední výstrahu, že v případě opakování něčeho podobného budou z Československa vypovězeni.
Knöringen byl vedoucím jedné ilegální organizace v Říši a byl proto také často na cestách. Týkalo se to také na jihovýchod od Nýrska položených míst Šumavy jako byly Volary (Wallern), Nové Hutě (Kaltenbach), Vimperk (Winterberg) a jinde, kam zajížděl. Opakovaně za ním přijížděli z Německa sem do Nýrska soudruzi a dopravovali pak nazpět přes hranice nejrůznější agitační materiály. Dokázal tu práci konat s takovou opatrností, že nezavinil po dlouhý čas zatčení nějaké oběti gestapem.
Z Německa přijíždíval do Nýrska častěji jeden člověk, který byl až do rozbití dělnických organizací knihovníkem odborářské knihovny v Mnichově. Přivážel s sebou přes hranice i odborové peníze, které v mém doprovodu ukládal pak do nýrské městské spořitelny. Jako své příjmení uváděl vždy Schwarz, skutečně se však jmenoval Gottlieb Brands, což jsem se však dověděl teprve v koncentračním táboře Buchenwald. Když jsem tam byl v trestanecké rotě (v originále "Strafkompagnie" - pozn. překl.), navštívil mne a řekl mi své pravé jméno i příjmení.
Knöringen tvrdil už v roce 1935, že Hitler zamýšlí zmocnit se i těch oblastí Československa, kde žije převážně německy mluvící obyvatelstvo, pravděpodobně však také území s obyvatelstvem jazykově českým. V roce 1936 ho už půda v pohraniční oblasti takříkajíc pálila pod nohama a přesídlil proto raději do Prahy. Po obsazení Sudet odjel v listopadu 1938 do Paříže a odtud pak později do Londýna. Dnes je zemským předsedou bavorských sociálních demokratů a poslancem Spolkového sněmu.
Knöringen i jeho paní byli velice milí a laskaví lidé, které jsme si brzy upřímně oblíbili. Bývali v podvečer začasté našimi hosty a čas příjemně ubíhal v přátelském hovoru i živém rozprávění. Byl právě dobrým a temperamentním vypravěčem a jeho paní bytostně veselého a čiperného založení. Jednou nám vyprávěl o své práci v socialistické mládeži a o pýše, která ho naplňovala, když směl nést rudou vlajku v čele prvomájového průvodu. Mému synu Erichovi bylo tehdy deset let a seděl v koutku u domácích kamen. Po tom vyprávění se nezdržel prohlášení: "No to bych rád viděl, jak pan baron pochoduje vepředu s tou červenou vlajkou." Byly to radostné hodiny, plné krásy a opravdové pohody. Bylo nám zatěžko se s těmi dvěma milými lidmi rozloučit. Ještě tu však pořád byli. Mělo nastat jinačí povyražení ( v originále "Es sollte noch etwas Leben in die Bude kommen." - pozn. překl.).
Denuncianti při zatýkání sociálních demokratů
V mezidobí od stažení českých bezpečnostních orgánů (do pomnichovského zbytku Česko-slovenska - pozn. překl.) do vstupu německých jednotek do Nýrska 9. září 1938 začaly účtovat temné elementy; došlo k loupežím a k plenění některých židovských obchodů v Horním i Dolním Nýrsku, jakož i obou konzumních družstev sociální demokracie.
Už 11. září 1938 pak došlo k prvním případům zatčení. Teď byli konečně denuncianti ve svém živlu: za 6 říšských marek dokázali prodat jména svých obětí, která nacisty zajímala, ať už šlo o sociální demokraty či o jinak protihitlerovsky smýšlející osoby.
Mlíkař Josef P. se chlubil, že tak dokázal způsobit sám na čtyřicet zatčení protivníků nového režimu. Mezi udavači nesměli ovšem chybět obyčejní zločinci: Ferdinand K., Hans S. a Karl Z., velice horlivě spolupracovali při zatčeních také bratři Wenzel a Karl B. (...). V automobilech provázeli gestapo dům od domu, aby dostihli a ulovili všechny "rudé". Oba posledně jmenovaní (příjmení nejsou uvedena zřejmě proto, aby podle v SRN platných zákonů nebyly veřejně zneužity - nejspíš podle zásady "nejsme jako oni!" - osobní údaje dosud třeba ještě žijících osob - pozn. překl.) byli kovaní nacisté, ačkoli měli českou matku a také babičku; také jména Eduarda P., Franze F., Willibalda B. (...), mladého B., Karla P., pekařského pomocníka Andrease Z. a hochů R.-ových by z těchto strašlivých dnů neměla upadnout v zapomenutí.
Lidé, jimž omezenost a zločin hleděly z očí, byli dosazeni do funkcí a úřadů, zatímco čestné chlapy odvlékali v řetězech a tolikeré hnali na mučednickou smrt.
Böhmerwald - Reise-Lesebuch (2003), s. 81-86
Musím vzpomenout Zdeňka Kalistu, pozdějšího historika českého baroka a vězně neblahého komunistického režimu, jak se přiznal ve svých vzpomínkách nazvaných Tváře ve stínu, které jsem měl tu čest vydat v českobudějovické Růži, že v roce 1919 se vydal s přáteli přes šumavský Stožec navázat konspirativní spojení s bavorskou "republikou rad". Kdo nebyl kdy "rudý" v časech, kdy šlo o mladé horoucí srdce a ne o oficiální mocenskou verbež, navíc policejní, ba armádní povahy, požírající nakonec i vlastní někdejší souputníky? Kalista to věděl, vím. Tady se iniciály obrátily: KZ (zanedlouho to měla být neblahá německá zkratka pro koncentrační tábor), totiž Karl Zettl, autor těchto vzpomínkových řádků, popisuje tu republikánskou éru šumavské sociální demokracie až do pomnichovského záboru sudetských území, spojeného nejen s nacistickou perzekucí a s likvidací politických odpůrců, ale také s jejich útěkem do exilu a prací pro demokratickou poválečnou Evropu, v níž se ovšem českým zemím podařilo ocitnout se vlastně až dnes. Proto čteme ty řádky, jak je provázejí poznámky Franze Blaua, se zjitřeným vědomím všeho, co se stalo, démona souhlasu nevyjímaje. Jejich autor Karl Zettl se naštěstí vrátil živý z nacistického lágru, aby vydal svědectví, Franz Blau je dokonce synovcem snad nejvýznamnějšího historika Šumavy vůbec. Tato kapitola jejích dějin však nesmí být rovněž nikdy zapomenuta. Až v roce 2018 se na mém vyhledavači sešlo pět zdigitalizovaných dokumentů: nýrská městská kronika z let 1901-1937, arch sčítání lidu z roku 1921, záznam databáze "One-step Webpages Stephen P. Morse" o přijetí a pobytu v nacistickém koncentračním táboře Dachau, záznam US Holocaust Museum o přeživších osobách zachráněných v koncentračním táboře Buchenwald a posléze záznam křestní matriky farní obce Zejbiš (Seewiesen), tj. dnešní Javorná. Všechny se soustřeďují na jméně nýrského úředníka Karla Zettla, který je v roce 1930 uveden na kandidátní listině německé sociální demokracie do tamních obecních voleb, bydlil v Nýrsku roku 1921 na jiné adrese, než se přestěhoval do domu, který byl postaven o několik let později, v roce 1939 byl z protektorátních Klatov odeslán do Dachau a odtud do Buchenwaldu a z archu sčítání lidu i z pozdější vězeňské dokumentace vysvítá, že jde o tutéž osobu s datem narození v Javorné v lednu roku 1890 (matrika farní obce Javorná však uvádí jako místo narození Gerlův Dvůr, který tehdy k Javorné příslušel, ačkoli dnes je ve správě městyse Čachrov). Teď ještě zjistit, co bylo dál po válce. Ta doba už na dokumentech strádá, pokud pominu archivy Státní tajné bezpečnosti se jménem Ericha Zettla, Karlova syna. Až v roce 2020 jsem se díky knize Reinholda Finka o Hansi Watzlikovi dozvěděl něco víc i "ve věci Karla Zettla", dokonce s podobenkou dotyčného. Z pověstného Dachau, kam se dostal snad i díky udání Hanse Watzlika (jmenuje ho mezi možnými denuncianty na téže straně Finkovy práce Adolf Hasenöhrl - Fink, Watzlik i Hasenöhrl jsou i samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže) byl přepraven do stejně pověstného koncentračního tábora Mauthausen, kde setrval až do roku 1945, směl se vrátit do Československa a pobývat v Nýrsku, kde byl pochován roku 1964. Příznačné je, že díky komunistické nenávisti k sociální demokracii o něm nenajdeme česky ani zmínku - kromě těchto našich webových stran.
- - - - -
* Gerlův Dvůr, Čachrov / Javorná, Čachrov / Nýrsko / Klatovy / † † † Nýrsko
