STEFAN DUSCHEK
Z dějin někdejšího schwarzenberského knížecího panství
Prášily-Dlouhá Ves na Šumavě
Mezi posledními lesními objekty, které byly během pozemkové reformy odňaty knížeti Schwarzenbergovi, nacházelo se velké lesní panství Prášily-Dlouhá Ves (v originále "Waldherrschaft Stubenbach-Langendorf" - pozn. překl.), daleko odlehlý a málo známý lesní masív, jedno z posledních míst téměř neporušené přírody v naší zemi (psáno a zveřejněno ještě za Československé republiky, předmluva k ročence, kterou napsal Anton Tannich, rovněž samostatně zastoupený na webových stránkách Kohoutího kříže, je alespoň datována "v červenci 1938" - pozn. překl.). Zatímco jiné knížecí majetky na Šumavě byly častokráte a důkladně popsány, neexistuje snad nijaký věcný popis panství prášilsko-dlouhoveského. Přitom půvab tiché samoty těch lesů vedl už k jejich oslavě beletristické, jak to učinil Klostermann ve svých známých románech.
V našem případě jde o pouhý pokus stručně zachytit historický vývoj panství během těch 130 let, kdy patřilo knížecímu domu schwarzenberskému.
Lesy prášilského panství tvoří z větší části souvislý lesní masív o rozloze 10 000 ha, který se táhne podél česko-bavorské hranice v prostoru mezi Vimperkem (Winterberg) a Železnou Rudou (Eisenstein) a zahrnuje severní svah hraničního pohoří.
Krajina má tu charakter mocně zvlněné náhorní planiny, z níž se vynořují jednotlivé rozložité hřbety pohoří. Absolutní nadmořská výška kolísá mezi 883 a 1369 metry, v průměru obnáší 1120 metrů nad mořem. 69 procent lesních ploch leží ve výškové zóně 1000-1200 metrů nad mořem. Lesní oblast náleží proto k těm nejvyšším v celých Čechách.
Orograficky a hydrograficky rozpadá se území panství na dvě části:
- na Modravské pláně (Maderer Hochplatteau), zahrnující srážkovou oblast Modravského a Mlýnského potoka (v originále Großmüllerbach, dnešní český název na mapách zní Roklanský potok - pozn. překl.) včetně jejich přítoků. Tvoří jednotné spádové dopravní území (v originále "ein einheitliches Bringungsgebiet" - pozn. překl.) a vykazuje ohledně vegetačních poměrů zvláštnosti, které mají být vylíčeny v následujících řádcích.
- na k severu a k západu spadající svahy hory Poledník (Mittagsberg). Tato oblast vykazuje následkem své otevřené polohy, lepších srážkových poměrů a příhodnějšího klimatu vegetaci daleko podobnější zbylým částem Šumavy nežli Modravské pláně (v originále "die Maderer Platte" - pozn. překl.).
Klima Modravských plání je nejdrsnější z celých Čech vůbec. Srážky, ať už v podobě deště, sněhu, rosy či mlhy, jsou tu velmi hojné (Březník /Pürstling/ má roční průměr srážek 1200-1600 mm), teplota velmi nízká, její výkyvy prudké. Sníh leží dlouho a v obrovském množství, leckde až do výše 3 metrů: sněhové polomy jsou zde každoročním zjevem. Bez jarního mezidobí na dlouhou zimu navazuje přímo léto s relativně teplými dny, avšak velmi chladnými nocemi a četnými srážkami. Pozdní mrazy se vyskytují hojně a jsou nadmíru silné.
V okolí slatí nabývají účinky mrazu nevídaných rozměrů: viz zdejší "Fichtenfriedhöfe" (tj. "smrkové hřbitovy" - pozn. překl.).
Hojné větry a většinou trvale podmáčená půda způsobují neustálé ohrožení lesa větrnými polomy. Skrovné semenné roky (smrk je má tak jako tak obvykle jen jednou za deset let - pozn. překl.) a krátká vegetační doba (v originále "Kulturzeit" - pozn. překl.) významně znesnadňují lesní hospodářství.
Půdotvornou horninou je tu bez výjimky rula a žula, jde většinou o půdu zvětralou, v menší míře pak náplavovou, zhusta dostatečně hlubokou a téměř všude prostoupenou úlomky kamene. Růstu dřeva je příznivá.
Na povrchu je půda kryta hustými polštáři mechů a koberci borůvčí. Třtina a tvrdá ostřice (v originále "Schilfrohr- und hartes Borstengras" - pozn. překl.) pokrývá rozsáhlé prostory vyšších lesních poloh, kde najdeme i rostliny vysloveně alpské provenience.
Špatné odtokové poměry a drsné podnebí svědčí procesu zamokření. Vedle 9200 ha pevné půdy (79, 3 procenta) nacházíme i 1300 ha tzv. "náslatí" (v originále "anmoorige Böden", i anglicky "Anmoor", česky se používá i termín "luční půda" - pozn. překl.), což je prvé stadium počínajícího zrašelinění, dále pak 570 ha vlastních vrchovištních slatí, převážně rovněž na Modravských pláních.
Vrchoviště, co do počtu je jich 84, vykazují ploše klenutý povrch (v originále "eine flachgewölbte Oberfläche" - pozn. překl.), pokrytý hustým polštářem mechů, z něhož se tyčí zakrslé borovice a břízy.
Prapůvodní klimatické poměry podmiňují skutečnost, že smrk panuje na Modravských pláních sám a nachází tu i on toliko skromný prospěch. Výška kmene dosahuje zpravidla jen 25 metrů.
Odlehlost a odloučenost těchto končin zabraňovala dlouho využití zdejších lesů. Prozatím je alespoň protkána hustou sítí vodnatých potoků, které by se daly snadno splavnit, takže už předchozí majitelé byli přírodními podmínkami naváděni k myšlence využít ty obrovské lesní plochy pomocí plavení vytěženého dřeva.
V roce 1795 předložil císařský komisař Prácheňského kraje (se sídlem v Písku - pozn. překl.) von Bayerweck (v jiných pramenech psán "Baierweck" - pozn. překl.) plán plavebního kanálu, nedokázal však majitele panství Prášily (byl jím tehdy Filip Kinský - pozn. překl.) přimět k vynaložení nákladů na projekt, který byl už tehdy vlastně technicky vyřešen.
O stavu věci se dověděl schwarzenberský knížecí inženýr Josef Rosenauer, geniální tvůrce plavebního kanálu v komplexu Plechého (v originále "Blöckensteinkomplex" - pozn. překl.), rozpoznal proveditelnost plavebního zařízení v prášilských lesích a naléhavě radil knížeti Schwarzenbergovi ke koupi buď zdejšího dřeva či celého panství Prášily. Koupě byla skutečně velice rychle uzavřena roku 1799, Rosenauer sám vedl převzetí a zároveň vypracoval projekt kanálu, který měl spojovat zdejší končiny až s Prahou (v originále "sich bis Prag erstreckte" - pozn. překl.). Po určité modifikaci předpokládal Rosenauerův plán využití Modravského a Mlýnského potoka včetně jejich přítoků, což by umožnilo plavit veškeré dřevo z Modravských plání. Spojením obou potoků vzniká Vydra (i v originále "Vydra"! - pozn. překl.), jejíž proud plný peřejí v tak řečené "Schachtelei" (dnes česky "Povydří" - pozn. překl.) tvoří zvláštní paralelu k Čertově stěně (Teufelsmauer). Rosenauer zvolil řešení, které původně navrhoval právě pro Čertovu stěnu, totiž kanál peřejovitý úsek řeky zcela obcházející a ústící do Křemelné (Kieslingbach) o něco výše nad jejím soutokem s Vydrou (od tohoto místa nese už řeka jméno Otava - pozn. překl.).
V Rejštejně měla být na řece Otavě zřízena rechle (správně "ta" rechle, tj. jednotné číslo, nikoli pomonožné "ty" rechle, jinak bývá podobná stavba zvána i hradlový most - pozn. překl.). Rosenauer zjistil, že daleká plavba až do Prahy není jednorázově proveditelná, poněvadž dřevo by během tak dlouhé vodní cesty příliš nasáklo vodou, nadměrně by ztěžklo a došlo by tak k nadměrným ztrátám jeho utonutím. K přerušení plavby bylo ovšem potřebné najít někde, přibližně v prostoru Rejštejna, pozemky k vyložení dřeva do hranic, kde by oschlo.
Ještě k jinému účelu potřeboval Rosenauer větší množství půdy pro své plavební zařízení. Nedostávalo se dřevorubců k porážení ani k plavení dřeva. Podal proto návrh, aby byl koupen majetek Dlouhá Ves, na půl cesty mezi Rejštejnem a Sušicí, který byl právě na prodej. S radostnou rozhodností, oněm časům vlastní, přistoupil na to jeho kníže okamžitě a Dlouhá Ves byla roku 1800 zakoupena (rozuměj do schwarzenberského vlastnictví - pozn. překl.).
Po plánovaném kanále měly se plavit špalky (tj. vlastně kmeny bez větví, vršků a kořenů, případně části kmenů - pozn. překl.) a palivové dříví, které mělo být vykládáno a také prodáváno ve stanicích při řece Otavě, špalky pak na pilách tu zbudovaných dále rozřezány na kůly a fošny a ty plaveny vory do Kestřan (i v originále "nach Kestřan"! - pozn. překl.), tam naloženy na prámy a dopraveny dál do Prahy, "weil solche dorten um einen großen Preis versilbert werden" (tj. "poněvadž něco takového se tamtéž dá zpeněžit za vysokou cenu" - pozn. překl.).
Na nivelaci kanálu pracoval inženýr Franz Adler podle Rosenauerova zadání (v originále "unter Rosenauers Angabe" - pozn. překl.). Stavba byla provedena v letech 1799-1800 a stála 262 500 zlatých. Kanál je vybaven 3 vodními skluzy (v originále "Wasserriesen" - pozn. překl.) a je 13 km dlouhý.
Vznikající stavbě vstoupily ovšem do cesty četné překážky. Mlynáři na sousedních doménách protestovali a museli být utišeni význačnými náhradami. Město Kašperské Hory mělo od roku 1783 právo střídavě s panstvím Prášily plavit dřevo do blízko položených měst. Toto společné plavební právo zaniklo tím způsobem, že schwarzenberská režie na padesát let všechno dřevo od Kašperských Hor smluvně odkoupila, přičemž byla městu zajištěna dodávka palivového dříví podle jeho potřeby.
Teprve nyní byla podána žádost o nezbytné plavební privilegium, které bylo uděleno roku 1801 na dobu 30 let. Ještě téhož roku 1801 se uskutečnilo prvé plavení, jehož optimální úspěch pln radosti Rosenauer vylíčil svému nadřízenému, tj. lovčímu (v originále "Jägermeister" - pozn. překl.) Feldeggovi. Přepraveno bylo tehdy novou vodní cestou 8 700 sáhů (1 kubický sáh = 3, 4115 kubických metrů - pozn. překl.) měkkého palivového dříví pro místa na Otavě, 8 200 špalků a 300 sáhů tvrdého dřeva.
Ze špalků byly v Kestřanech vázány vory, které s nákladem tvrdého palivového dříví a soli putovaly po řece dál do Prahy.
Jaký význam mělo plavení palivového dříví z Dlouhé Vsi do Prahy pro život hlavního města, dokazuje děkovná adresa pražské městské rady knížeti Schwarzenbergovi a právo občanství, které bylo Prahou uděleno Josefu Rosenauerovi.
Děkovná adresa (psaná ovšem v německém jazyce, z jehož citace v originálním textu je pořízen překlad pouze pro náš účel - pozn. překl.) měla následující znění:
"Nejjasnější kníže!
Veliká pomoc a nezapomenutelné dobrodiní, které Vaše Jasnost hlavnímu městu Království českého Praze, tísněnému už po mnoho let nadobyčejnou drahotou dřeva a jeho nedostatkem, prokázala koupí panství Prášily, jen aby tomuto hlavnímu městu přišla ku pomoci v jeho potřebě, zavazuje nížepodepsaný magistrát vzdát jménem všeho občanstva povinný dík, a to tím spíše, že Vaše Jasnost v zájmu uskutečnění tohoto svého prospěšného podniku musila podstoupit nadmíru vysoké náklady a zvládnout téměř nepřekonatelné překážky, stavící se plavebnímu záměru v cestu.
Zaslouží si bohabojnou úctu, že Prozřetelnost vyvolila právě jen vládnoucí dům schwarzenberský, aby se stal dobrodincem a zachráncem hlavního města.
Magistrát to z vděčnosti dá zanést do svých knih, aby se i v pozdějších časech mohlo potomstvo rozpomenout, jakým díkem je povinováno tomuto knížecímu domu."
V roce následujícím navrhl pak Rosenauer několik zlepšení. Špalky měly být plaveny z Kestřan do Prahy volně, neměly být už svazovány do vorů. V Dlouhé Vsi bylo na už připraveném místě zřízeno hlavní složiště dřeva pro 30 000 sáhů špalků, které se s prvou jarní vodou plavily do Prahy. Pod Vyšehradem měla být zbudována plovoucí rechle a v Podolí zakoupen pozemek, na kterém mělo být vyloženo dřevo zadržené před rechlí.
Roku 1803 bylo poprvé plaveno podle tohoto plánu, kvantum přepravovaného dřeva obnášelo 25 000 špalků. Vyúčtování vykázalo cenu dřeva 1 zlatý 51 a půl krejcaru loco Prášily, zatímco několik roků předtím činila pouhých 15 krejcarů! Zisk byl velký, odpovídal však veskrze podnikatelskému optimismu, s nímž bylo to dílo, na svou dobu opravdu významné, započato, a také velikosti rizika, které s ním bylo spojeno.
Rosenauer zemřel brzy nato. V jeho osobě ztratil knížecí dům schwarzenberský nanahraditelného, geniálního technika, který daleko předstihl svou dobu a který po sobě zůstavil práci, spojenou s odvahou až fantastickou. Jeho památka žije dál mezi obyvateli Šumavy, kteří ho ctí jako jednoho z těch největších, kdo vzešel z jejich středu. V létě 1928 byl v revíru Nové Údolí (Neuthal) na místě, kde má Schwarzenberský plavební kanál svůj počátek, odhalen Rosenauerův památník, který kníže Jan Schwarzenberg věnoval památce snad nejskvělejšího z mužů, jež kdy měl knížecí dům ve svých službách.
Po Rosenauerovi řídil plavební provoz inženýr Johann Kraus. Vedl roku 1805 plavbu z Budějovic do Prahy a přeměnil od roku 1812 prášilské plavení špalků na plavení polenového dřeva. Tu přeměnu umožnil rostoucí počet pracovních sil, které byly teď k dispozici díky velkorysému Rosenauerovu záměru osídlení této končiny. Zpracování špalků na polena zaměstnalo totiž podstatně více lidí než sám výřez kmenů.
Plavilo se nyní rok od roku více dřeva. Roku 1831 bylo obnoveno plavební priviliegium, opět na dalších 30 let. Když i tato lhůta vypršela, bylo zastaveno plavení dřeva do Prahy. Mezitím natolik převládlo zásobování hlavního města uhlím, že plavit sem palivové dříví se stalo prostě zbytečným. Ne tak do menších míst po plavební trase, kde cena dřeva po zastavení dodávek po vodě vzrostla natolik, že došlo k mnoha prosbám o jejich obnovu.
Vedle toho nejdůležitějšího jistě podniku pro zpřístupnění a využití prášilských lesů musíme vzpomenout i jiných dřívějších pokusů, jak učinit jejich dřevo výhodně zpeněžitelným. Byla to dlouho už před jejich získáním do schwarzenberského vlastnictví sklářská výroba, vyvolaná v život právě za zmíněným účelem.
Započalo se tu s ní později než jinde, teprve v časech, kdy v Krumlově či ve Vimperku už dávno kvetla. Roku 1619 je sice připomínán prodej jedné sklářské hutě ve stodůlecké rychtě, teprve od roku 1732 však se dá hovořit o stálé výrobě skla. V tomto roce nabyl sklářský mistr ze Železné Rudy Johann Georg Hafenbrädl právo zřídit v Hůrce (i v originále "Hurka" - pozn. překl.) huť, zvanou krátce "Česká" (i v originále "Česká huť" s háčky i čárkou! - pozn. překl.). Když pak roku 1764 natropil větrný polom v lesích panství velké škody, zbudoval poblíž polámaného dřeva druhou sklářskou huť jménem "Neue Hütte" (tj. "Nová Huť" - pozn. překl.). V roce 1778 zřídil jeho syn huť zvanou "Hohenstock" (tj. "Vysoká hůl" podle vrchu, při kterém stála, dnes na mapách označovaného Dřevěná hůl - pozn. překl.), Ferdinand Josef von Lenk pak jinou ve Ferdinandově Údolí (Ferdinandsthal). Když téhož roku 1778 došlo pak ke druhému velkému polomu, postavil Hafenbrädl ještě huť další.
Od roku 1749 patřilo samo panství Prášily pražskému sklářskému mistru Lorenzi Gattermayerovi. To on dal v roce 1752 zbudováním dvou skláren, jedné nahoře v horském svahu, druhé v údolí (rozuměj údolí Prášilského potoka - pozn. překl.), základ osadě Prášily. Pomocí státní půjčky udělal z té horní huť na zcadlové sklo, dolní prodal. Zato založil zmíněného už roku 1752 nově sklářskou huť v Nové Studnici (Neubrunn), jeho zeť Laurentius Schedelbauer pět let nato 1757 pak tak řečenou Grünberger Hütte (tj. Zelehohorskou huť - pozn. překl.). Ani jedna z obou nově založených hutí se však nesetkala s úspěchem. Ta v Nové Studnici zanikla roku 1772, zatímco Zelenohorská huť byla vyhašena při schwarzenberské koupi panství Prášily a využita následně k usídlení 28 rodin dřevorubců.
Také roku 1785 zřízená Filipova Huť (Philippshütte) neprosperovala, byla proto rovněž zrušena a užita k osídlení dřevorubci.
Gattermayerovy obchody nešly nijak dobře, sklář upadl do konkursu a panství přešlo do rukou hraběte Kinského, který stavěl sklářskou huť v Kaltenbrunnu (dnes zaniklá osada neměla české jméno - pozn. překl.). Ta stejně jako obě hutě v Prášilech prospívala sice zdárně, přece však byly při převzetí panství do schwarzenberského majetku obě určeny ke zrušení, poněvadž hlavním způsobem zhodnocení dřeva se měla zásadně stát jeho přeprava po vodě tam, kde bylo potřebí. Hrabě Kinský si však další provoz obou prášilských hutí vymínil jako podmínku, takže "horní" prášilská huť fungovala až do roku 1818, ta "dolní" pak až do roku 1824. Duchovním otcem záměru hutě vyhasit a usídlit na jejich pozemcích dřevorubce byl Rosenauer.
V roce 1808 byla vybudována lesovna (Forsthaus) v Dlouhé Vsi a v okolí bylo usídleno 44 rodin lesních dělníků, kteří získali pozemky za levný nájem. V blízkosti lesního komplexu se pak usadilo do roku 1815 celkem 114 rodin v hned několika osadách. Vedle už obdělaných pozemků získaly i významné plochy přilehlého lesa.
Hospodářská intenzifikace se odrazila také v tom, že původně existující 4 revíry byly rozčleněny na 6 a později k nim přibyl ještě jeden navíc.
V lesnických kalkulacích z doby těsně před koupí panství hraje velkou roli výnos lesních pastvin, který v roce 1782 činil celé tři čtvrtiny všech příjmů z lesa vůbec. Je to dávný úkaz, že v raných stadiích lesního hospodaření jsou vedlejší výnosy, ba sama destrukce lesa významnější než sama produkce dřeva.
Často byla do lesa na pastvu ze širokého okolí, dokonce i ze sousedních Bavor, přes léto zaháněna za poplatek velká množství skotu. Mnohdy byla pastva v lesích dávána i do pachtu, tak třeba v roce 1799. Schwarzenberští lesní úředníci byli z větší míry proti tomu, poněvadž viděli škody, způsobované dobytkem na lesních kulturách, mohli se však tomuto nešvaru, hluboce zakořeněnému ve zdejších ekonomických zvyklostech, opřít jen postupnými kroky. Zejména vrchní myslivec Matz, kterému po spuštění plavebního provozu náležel úkol stanovit objem těžeb (v originále "Hiebssatz" - pozn. překl.), vyslovoval se proti pastvě v lesích, která byla rozvoji kultur značně na překážku. Konečně pocítil i sám kníže Josef Schwarzenberg, že je třeba podniknout opatření, která by pastvu omezila a pokud možno úplně vyloučila.
Také k tomu přece jen posléze došlo. Ve čtyřicátých letech devatenáctého století hrál příjem z pastvy naposledy ještě větší roli, poté zůstala jako nepříjemná zátěž už jen služebnost zvaná "Stadler Weideservitut" (tj. "stodůlecká pastevní služebnost" - pozn. překl.). Opírala se o vyrovnání, sjednané roku 1792 mezi hrabětem Kinským ze Vchynic a Tetova a obcí Stodůlky (v originále "Stadlern", má být Stadeln! - pozn. překl.), podle něhož směli Stodůlečtí vyhánět každoročně 240 kusů dobytka za poplatek 55 krejcarů za kus na pastvu do prášilských lesů. Teprve roku 1865 mohla být nakonec tato "Servitut" za úhradu 29 400 zlatých (!) zrušena. Dřevorubcům v trvalém pracovním poměru byla pastva jejich dobytka za přiměřený poplatek povolena i nadále a až v roce 1891 zaniklo na ni veškeré právo.
Ještě škodlivější než pastva je ovšem žnutí trávy v lesích, které se často provádělo kosou a k jeho omezení došlo teprve roku 1922.
Dalekou plavbu z Prášil do Prahy a do míst na řece Otavě snášelo jen zcela prvotřídní dřevo. Využití "plavebních sečí" (v originále "Schwemmschläge" - pozn. překl.) bylo proto neuspokojivé a to postupem času stále více, poněvadž vedoucí úředníci, jimž bylo plavení dřeva svěřeno, směřovali ke zvýšení rentability plavebního provozu především tlakem na lepší kvalitu plaveného dřeva. Podařilo se jim to do té míry, že "Stubenbacher Scheiter" (tj. "prášilská polena" - pozn. překl.) se stala na pražském trhu synonymem dobré kvality dřeva. Vznikalo tak ovšem také velké množství dřevního odpadu; všechny hrboly, všechny sukovité, nahnilé či rozpukané svrchní části zůstávaly ležet v lese a překážely lesním kulturám. Zdálo se, že východiskem, vedoucím ke zhodnocení tohoto odpadu, by se mohlo stát pálení popela a louhování potaše z něho, takže byla roku 1808 za tím účelem uzavřena osmiletá nájemní smlouva s pražským velkobchodníkem Simonem Lämmlem. Byl to zřejmě krok chybným směrem a jeho finanční výsledek lze označit za zcela neuspokojivý, zato škody vzniklé mnohde zasažením zdravého porostu za opravdu rozsáhlé.
Odpadové dřevo bylo od té doby spalováno před založením kultur (v originále "vor der Kultur" - pozn. překl.).
Zbudování Vyderského plavebního kanálu (v originále "Vydraschwemmkanal" - pozn. překl.) mělo umožnit a zlepšit plavení dřeva až z Modravských plání. To bylo uvedeno ve skutek zejména prostřednictvím tzv. "Maderer Schwemme" (tj. "modravské plavební cesty" - pozn. překl.). Tady byly využity vody Roklanského, Malého i Velkého Mlýnského potoka (dnes označovány všechny tři na mapách jako Roklanský potok - pozn. překl.), které se u Modravy spojují v tok Vydry; nato jí samé, kanálu, Křemelné a Otavy. Vedle toho byly už na začátku zmíněné "prášilské" lesy (v originále "sogen. 'Stubenbacher' Wuchsgebiet" - pozn. překl.) zpřístupněny plavení druhou "plavební cestou", která disponovala vodami potoka Marchbachu, Prášilského potoka a zčásti také Jezerního potoka (Seebach), kteréžto tři potoky se právě u Prášil spojují ve vlastní Prášilský potok. Ten dále tvoří, spojen s Černým potokem (Schwarzbach), řeku Křemelnou, v níž se pak obě plavební cesty scházejí dohromady.
Plavební systém Rosenauerem zbudovaný ve svých základních obrysech existuje dodnes, mnohostranně ovšem změněn vývojem hospodářských poměrů. Přechod k řádnému hospodaření užitkovým dřevem (Nutzholzwirtschaft) nastal i tady, byť později než v jiných lesních oblastech.
První jeho začátky lze spatřovat ve zřízení Bienertovy pily na rezonanční dřevo v Modravě roku 1826. Franz Bienert, který později založil podobnou pilu i ve Stožci (Tusset), dokázal rozpoznat skvělé vlastnosti dřeva modravských smrků, které následkem drsného klimatu neobvykle pomale rostou a jsou proto vhodné ke speciálnímu zpracování na zboží té nejvyšší kvality. Zásoby ozvučného dřeva pro hudební nástroje se ovšem i tady omezovaly vlastně jen na pralesní porosty a po jejich vyčerpání toto výrobní odvětví přirozeně vyhaslo stejně, jako krátce předtím vzniklo. Vedle Bienerta provozoval později ve větším rozsahu zpracování ozvučného dřeva i Strunz na Kvildě (Außergefild) a v malém tvořila od dvacátých let devatenáctého století domácký zdroj vedlejší obživy mnoha šumavských obyvatel. Celkový rozsah té práce byl ovšem po vyčerpání zásob nejkvalitnějšího materiálu velmi skrovný.
Už brzy se domohlo i jiné odvětví zpracování užitkového dřeva lokálního významu: totiž výroba dřevěného drátu, zápalek (a také zápalkových krabiček - pozn. překl.). Pro dřevěný drát vhodné kmeny se vytřiďovaly už v lese.
Bienert zřídil na panství roku 1826 i dvě pily na výrobu prken v Modravě, ke kterým později zásluhou schwarzenberské lesní správy přibyly ještě další dvě v Prášilech (1852) a na Javořím potoce (Ahornbach) roku 1856. V roce 1860 byla prášilská pila vybavena ještě strojem na výrobu šindele. V šedesátých letech začal i tady skromně růst odbyt stavebního dřeva.
V oněch prvých desetiletích plavebního provozu byl objem těžby napjat až ke svému maximu. Systemizace v šedesátých letech devatenáctého století ho podstatnou měrou snížila. Snížená těžba a nové způsoby zhodnocení spolupůsobily zároveň a kvantum dřeva, které zůstávalo pro plavení k dispozici, bylo nakonec zredukováno natolik, že už jen těsně odpovídalo potřebám obcí na Otavě. Cestou do Dlouhé Vsi byly zásobovány nově založené sklárny v Klášterském Mlýně (Klostermühle) a v Anníně (Annathal). Přímo v Dlouhé Vsi byly ještě znovu vytřiďována polena vhodná k výrobě dřevěného drátu a zápalek.
Brusné dřevo bylo plaveno jen sem do Dlouhé Vsi a tady nabízeno k prodeji.
V této podobě bylo plavení dřeva provozováno až do doby zestátnění panství.
Od roku 1892 se začalo i s dodávkami dlouhého dřeva pro labský obchod s ním (v originále "für Elbholzhandel" - pozn. překl.). Pro tento sortiment nebyla plavební cesta použitelná a byl přepravován po vlastní ose. To ovšem naráželo na těžkosti proto, že po celá desetiletí, za nichž převádlo plavení, nebyla věnována nijaká pozornost síti běžných dopravních cest. V následující době se knížecí lesní správa snažila napravit i toto opomenutí a dopravní provoz s ohledem na zhodnocení dřeva přizpůsobit moderním požadavkům. Otava je od Pavlovy louky (Pauliwiese) při soutoku Křemelné s Vydrou splavná. Mnohde bylo dřevo prodáváno přímo v lese, někdy však i správou plaveno až do Prahy.
Velmi zajímavou historii má za sebou zařizování lesů (dnes se užívá spíše pojmu "hospodářská úprava lesů" - pozn. překl.) na panství Prášily. Panství bylo sice koupeno jako exploatační objekt, avšak pod tímto spíše vykřičeným pojmem se nerozumělo ve schwarzenberské lesní správě nikdy nic jiného nežli systematické převedení nepřístupného pralesa na hospodářský les. A zde na tomto místě je snad ta nejvhodnější příležitost poukázat na to, v čem vlastně spočívá největší zásluha schwarzenberského lesního hospodářství, které se stalo příkladem pro jiné: dokázalo z rozsáhlých pralesů vytvořit moderní hospodářské lesy s tím, že si ušetřilo jinak téměř nevyhnutelný mezistupeň lesního drancování. Výnosy z úbytku lesního kapitálu, totiž zásob dřeva v něm shromážděných, nikdy pak nechápalo jako nějakou rentu, nýbrž zůstalo si vědomo jeho majetkové povahy a v souhlase s tím jej (rozuměj toho kapitálu - pozn. překl.) i užilo: k investicím a k tomu, aby v jiných, dřívějším drancováním zpustošených lesních oblastech zásoby dřeva plánovitě obnovilo.
První ocenění prášilských lesů provedl v roce 1785 dvorní myslivec Johann Niederlandsky k josefinské regulaci berní (Josephinische Steuerregulierung). Ocenil zásoby dřeva na 2 miliony 800 tisíc sáhů a došel za předpokladu obmýtní doby (v originále "bei Annahme eines Umtriebes" - pozn. překl.) 140-180 let (odstupňovaného) k objemu těžby 17 700 sáhů.
Roku 1796 ocenil kamerální lesmistr von Ehrenwert (první racionální lesní hospodář, který v Čechách působil) lesy kvůli zamýšlenému plavebnímu projektu znovu, vycházel z rozsahu zásob 1 milion 900 tisíc sáhů a navrhl jako roční objem těžby
|
po10 let
pak po 20 let pak po 100 let |
48 400 sáhů,
29 300 sáhů, 17 200 sáhů. |
Ocenění je zřejmě tendenční, mělo prostě ulehčit rozhodnutí o tom, že je třeba uvést plavení dřeva urychleně v život.
Kníže Josef zu Schwarzenberg ostatně nevkládal do toho optimistického odhadu nijakou důvěru a dal roku 1801 určit objem těžby zprvu jen prozatímně na 30 000 sáhů. V roce 1812 pak se ujal definitivního ocenění vrchní myslivec Matz a určil jako roční objem těžby 17 400 sáhů. Vnější vlivy způsobovaly častá překročení této cifry, což mělo ovšem za následek nekonečné stížnosti a obavy. Vedlo to posléze roku 1842 k opětovnému ocenění, kterým byl pověřen lesmistr Schönauer a došel k ročnímu rozpočtu těžby 17 200 sáhů. Jízdní myslivec (v originále "Reitjäger" - pozn. překl.) Wilhelm Friedl přezkoumal Schönauerovo ocenění a připojil se k němu.
Nesmírná kvanta skladovaného dřeva, sušin, stojatého dřeva, dřeva po větrných polomech i odpadu po kácení, která byla všude k mání, přiměla lesní úřad k podání návrhu na přechodné zvýšení rozpočtu.
V roce 1863 bylo konečně přistoupeno k systemizaci lesů po uplatnění zkušeností s jejich hospodářskou úpravou (zařizováním) a stanoven přitom objem těžby pouhých 8 900 sáhů, aby se tak vyrovnaly dopady opětovně se vyskytujících případů nadměrného kácení.
Na historickém vývoji ročních objemů těžby je zajímavé, jak blízko jsou si navzájem její objektivní odhady, byť i časově jsou si tak vzdáleny:
|
Niederlandsky
Ehrenwert (odhlédneme-li od počátečních nadnesených cifer) Matz Schönauer |
17 700 sáhů,
17 200 sáhů 17 400 sáhů 17 200 sáhů |
Tento roční objem odpovídá těžbě 2 plnometrů na rok a hektar, což nebylo v nejhorším souladu s tehdejšími lesními a tamějšími, dodnes neměnnými podnebními poměry.
V době počátků plavebního provozu bylo v podstatě celé panství pokryto pralesními porosty. Na Modravských pláních to byly čistě smrkové porosty vysloveně výběrného typu (von ausgesprochen plentenartigem Aufbaue), jak se daly v posledních zbytcích spatřit ještě tak před třiceti lety.
Těžba v důsledku plavení byla jako všude i tady velmi rozsáhlá a postupovala od plavebních potoků do stále odlehlejších končin. Znovuzalesňování se dělo setbou, a to tehdy používanou setbou na pařezy (v originále "Stocksaat" - pozn. překl.). Bohatý podrost a vedlejší porost výběrných pralesů (v originále "die plenterartige Urwälder"! - pozn. překl.) zůstával při kácení neporušen, tvořil nad setbou něco na způsob přirozené ochrany (Schutzbestand) a zajišťoval tak její uchycení. Bez tohoto ochranného porostu by neměla semena při tamějším eminentním ohrožení mrazy a v hustém, bujném koberci lesních trav nijakou naději vzejít.
Z těchto semen vzešlé porosty byly i tak stále vystaveny trojímu těžkému ohrožení a škodám z toho nastalým. Lesní pastva, o níž už byla řeč, škodila významnou měrou přímo okusem, ještě více však nepřímo podmáčením a zbahněním. Boj proti tomuto zlu, které mělo následkem klimatických poměrů chronický ráz, musil být marný, dokud dobytek stále znovu svým pohybem ničil odtokové příkopy. Konečně vykázala Dlouhá Ves škody jinde nevídaných rozměrů, způsobené sněžnými polomy. Hlavní příčinou bylo zcela jistě klima, ale stejnorodost a hustota porostů ze setby vzešlých k navýšení škod velice přispěly. Stálé škody v homogenních porostech spolu se vzhledem autochtonních pralesních smrkových porostů hlásají naléhavým způsobem skutečnost, že příroda na Modravských pláních nestrpí nijaké ucelené lesní útvary, nýbrž vytváří i proti vůli lesních hospodářů podobné obrazy lesa, jaké nacházíme v oblastech daleko severnějších, ve Finsku či ve Švédsku.
Ve zvýšené míře platí všechna právě zmíněná ohrožení pro porosty na nivních či slatinných půdách. Počáteční fáze jejich růstu je velmi pomalá, zalesnění má daleko nižší hustotu než na pevných půdách a zavětvení kmenů k zemi trvá až do vyššího věku. Konečně je růst stromu až do stáří trvale pomalý, produkce dřevní hmoty minimální, dřevo zato ovšem velmi pravidelných, hustých letokruhů (říká se mu také jemnoleté) a vysoké hodnoty.
Výběrný charakter lesa (der plenterwaldartige Charakter) je nejvýrazněji patrný na smrkových porostech vysokých poloh. I ty byly v dřívějších časech, kdy byly přírodovědné základy lesního hospodářství méně rozvinuty, nárazově využívány a založeny tak stejnověké tamější porosty. Ty si zachovávaly svůj ráz, ovšem jen přibližně do šedesátých let devatenáctého století, načež přešly samy do výběrné formy.
V roce 1901 byla z vysokých poloh vytvořena zvláštní třída výběrného lesa (v originále "eine eigene Plenterbetriebsklasse" - pozn. překl.). Zahrnuje větší část revíru Březník (Pürstling) a také část lesů při Filipových Hutích, celkem 2080 hektarů. Formálně byla základem obmýtní doba 150 let, využití bylo však ještě podstatně skromnější, nežli jaké by tomu odpovídalo.
Od téže doby bylo od setby jako způsobu zalesňování zcela upuštěno a přešlo se k výsadbě velmi zdravých sazenic ve větších svazcích; k tomu byly vypracovány podrobné předpisy, vycházející z lokálních přírodních poměrů podle dané oblasti.
Přirozeného zmlazení v čistě smrkových porostech se v drsném klimatu Modravských plání bylo třeba téměř se vzdát, ve skromné míře bylo však také provozováno. V prášilských lesích, kde smíšené porosty buku, smrku a jedle zaujímají významnější plochy, nabývalo i ono na důležitosti.
Zvláštní těžkosti byly ovšem spojeny s četnými mrazivými polohami; tady byly zakládány před vlastními porosty ochranné pásy bříz.
Všeobecně se dá říci, že Modravské pláně (Maderer Plateau), tak dalece odlišné svými lesy od typických poměrů jinde na Šumavě, připravují lesnímu hospodářství řadu těžkých problémů a na znalosti lesníka kladou opravdu vysoké nároky.
Tím se líčení vývoje panství Prášily-Nová Ves během 130 let, po které je vlastnil knížecí dům schwarzenberský, jeví skončeno. Objektivní pozorovatel pochopí pocit hrdosti, který povznáší majitelovu rodinu, ale i jeho zaměstnanectvo, jemuž jsou statky svěřeny, tváří v tvář národohospodářsky (v originále "volkswirtschaftlich" - pozn. překl.) cennému dílu, které tu bylo během desetiletí vykonáno. Pochopí však i to, s jak bolestnými pocity majitel a jeho zaměstnanci přihlíželi násilnému převratu, jímž větší část tohoto lesního majetku, o který bylo pečováno s takovou láskou, ba který byl po desetiletích práce teprve přetvořen v hospodářský objekt, byla jim vyrvána z rukou.
Schwarzenbergisches Jahrbuch 1938, s. 9-25
Je třeba toho dlouhého textu k pochopení, jak cit vyslovený v závěru zakládá zcela věcné "ekonomické" myšlení o lese, pro něž byl autor kvalifikován opravdu jako málokdo jiný. Schwarzenberský ústřední lesní ředitel Stefan Duschek se narodil 5. dubna roku 1895 v Nové Bystřici (Neubistritz). V letech 1906-1914 navštěvoval německé gymnázium v Českých Budějovicích (Budweis), na kterém 14. července roku 1914, přesně čtrnácte dnů před vyhlášením první světové války, také s vyznamenáním maturoval. Od srpna 1914 do prosince 1918 sloužil u c.k. dělostřelectva a prodělal s ním nasazení na balkánskou a italskou frontu. Po válce studoval v letech 1918-1921 obor lesnictví na Vysoké škole zemědělské (Hochschule für Bodenkultur) ve Vídni (Wien) a do roku 1921 i ekonomiku na tamní Vysoké škole světového obchodu (Hochschule für Welthandel). V roce 1923 nastoupil do schwarzenberských služeb na panství Hluboká nad Vltavou (Frauenberg), působil v následujících dvou letech jako lesní asistent v knížecích revírech Nové Údolí (Neuthal) a Poněšice (Ponieschitz) a v prosinci 1923 byl mezitím promován na doktora zemědělských věd. Od 1. ledna 1924 byl přidělen do Lesní zařizovací kanceláře knížete Schwarzenberga na Hluboké, kde pak působil až do června 1936, než 1. července téhož roku převzal po jejím zdárném vedení nově funkci vedoucího hlubockého Lesního ředitelství. V letech 1937-1939 byl Dr. Stefan Duschek členem Československé akademie zemědělské v Praze i jako mezitím 1. ledna 1938 jmenovaný ústřední lesní ředitel schwarzenberský. Prožil se schwarzenberským majetkem i převraty druhé světové války a v květnu 1945 stačil z Českého Krumlova ještě prchnout do Rakouska, kde našel domov ve Wilheringu blízko Lince. Hned v prvých poválečných letech 1945-1948 pracoval jako šéf tzv. Landesholzwirtschaftstelle für Oberösterreich (tj. hornorakouské zemské kanceláře pro lesní hospodářství, při čemž asi nutno poznamenat, že Horní Rakousko bylo tokem Dunaje rozděleno na severní sovětskou a jižní americkou zónu), pak v letech 1951-1956 jako šéf oddělení lesního hospodářství hornorakouské zemědělské komory. Už roku 1947 a pak 1949 byl rakouským delegátem na konferencích FAO (tj. Organizace OSN pro výživu a zemědělství) v Ženevě a ve Washingtonu, v letech 1947-1948 v téže funkci při lesnické komisi FCE/FAO a v letech 1953-1954 působil jako viceprezident Evropské komise pro lesnictví. Důstojně tam zastupoval v časech studené války i českou lesnickou tradici. 17. prosince 1956 Dr. Stefan Duschek v Linci skonal a byl pochován ve Wilheringu.
- - - - -
* Nová Bystřice / České Budějovice / Hluboká nad Vltavou / Nové Údolí / † Linec (A) / † † Wilhering (A)
