BERTA EDEROVÁ

Maminčiny vzpomínky na žumberskou trojtřídku

Nejprve něco historických údajů podle knihy "Geschichte der Herrschaft Gratzen" (od Antona Teichla, zastoupeného rovněž na internetových stránkách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Ačkoli Rožmberkové byli známými podporovateli školství a i kláštery pečovaly o povznesení duchovní kultury značnou měrou, neměla základní školní výchova zprvu nijaká ustálená pravidla, poněvadž vyučování se ve farnostech občas podle potřeby ujímal prostě farář sám či jiná osoba k tomu způsobilá, třeba vandrovní žák (v originále "fahrende Schüler" - pozn. překl.).
Farní škola v Žumberku (Sonnberg) se zmiňuje už v roce 1612. Císařovna Marie Terezie vydala 1774 školský zákon, který přímo nařizoval zavedení obecných či triviálních (tj. základních, v originále "Gemein- oder Trivialschulen" - pozn. překl.) škol. Ve venkovských osadách bylo ovšem málo budov vhodných k jejich provozu, a tak se vyučování konalo většinou v soukromých obytných domech. S novým školským zákonem z roku 1869 se vyjevila nezbytnost zvýšení počtu škol ať už přestavbou stávajících či zbudováním škol nových. Ve školních obcích už před rokem 1869 existujících došlo také buď k výstavbě nové budovy či k rozšíření té stávající. To se v Žumberku událo v roce 1890.
Uprostřed vsi, nedaleko kostela a dvou okrouhlých hradebních věží (v originále "zwei Rundellen" - pozn. překl.), stojí ona poschoďová stavba někdejší trojtřídní obecné školy. První a druhá třída byly umístěny v přízemí. V prvém patře se pak nacházela třída třetí, byt učitelův a také kabinet se školními pomůckami. Pod bytem učitelovým se v přízemí rozkládaly i obytné prostory pana řídícího a vedle nich školní kuchyně. V posledním školním roce se tam učily děvčata základům vaření. Na stěnách schodiště visely obrazy, názorně varující před nebezpečími elektrického proudu, které zanechaly v mamince trvalý dojem. Když se schody stoupalo na půdu, muselo se projít kolem tu stojící basy, na kterou hrával starý žumberský "Altrichter" Johann Lenz spolu s jinými smyčci a žestěmi o církevních i světských slavnostech.
Do první a druhé třídy se chodilo po dva školní roky do každé z nich, do třetí třídy roky čtyři. Ve třídách stály krásné lavice s kalamáři, zapuštěnými ve žlábku na psací náčiní a opatřenými nahoře krycími víčky. Za příznivého počasí se cvičilo na velkém hřišti (v originále "Turngarten" - pozn. překl.) hned vedle školy a kostela. Dříve tam býval (až do přelomu devatenáctého a dvacátého století) starý žumberský hřbitov. Na tělocvičném nářadí (hrazda, kruhy, lana a žebře) se předváděli zejména kluci a provozovali na něm odvážné výkony. Také kladina stávala tam venku a maminka ví dobře kde, poněvadž z ní jednou ošklivě spadla. Také nástup do řady podle velikosti má dodnes živě před očima.
Při hřišti se táhly i záhony se zeleninou pro školní kuchyni. Pár akrů soukromých pozemků tu měli i malí chalupníci. Děvčata z posledního (rozuměj osmého - pozn. překl.) ročníku se o školní zahradu starala se svou učitelkou ručních prací a vaření. Měla za úkol pěstovat, okopávat, plít a také sklízet, co tu en vyrostlo. Mnohdy našla při práci i připomínky někdejšího hřbitova: pozůstatky lidských koster i části potrhaných modlicích růženců (Rosenkranz, Betkreuz) se dostávaly ze země na denní světlo. Úroda školní zeleniny přišla ke cti při hospodyňské výuce děvčat.
Zahradní nářadí bývalo uloženo v bývalé márnici.
V hodinách ručních prací vznikaly náročné výtvory, jaké si dnes umíme sotva i jen představit. Dívčí lidové oděvy zvané "dirndl" se tu rodily od prvních nákresů a vzetí míry přes střihy až po ušití, stejně tak kojenecké prádélko a pánské košile v posledním 8. školním ročníku, jakož i ozdobné polštáře za použití nejrůznějších textilních a pletacích technik.
K žumberskému školnímu okrsku patřily osady Žumberk, Žár (Sohors), Chudějov (Wieden), Božejov (Buschendorf), Střeziměřice (Tritschmersch), Vesce (Dörfles) a Klažary (Glasern). Pěčín (Haid), Hrádek (v originále "Hofhäuseln" zřejmě namísto "Häusles" - pozn. překl.) a Trutmaň (Trautmanns, dnes Mezilesí - pozn. překl.) měly vlastní školu.
Každé vyučování začínalo a končilo modlitbou. Školní den začínal otčenášem a na jeho konci se žáci modlili slovy, která si maminka ještě doslova uchovala v paměti:

"Wir gehen aus der Schule fort,
Herr bleib bei uns mit Deinem Wort.
Und gib uns Deinen Segen
Auf allen unsern Wegen."

(tj. "Když domů teď ze školy jdem,
Pane, své Slovo přej nám všem,
jakož i Tvoje požehnání
kéž nás na cestách všude chrání.")

Za maminčiných mladých let (je ročník 1925) působili na škole v Žumberku jako učitelé Eduard Luh a jeho manželka Valerie, dále Marie Schwarzová, která sem dojížděla denně z Nových Hradů autem, z mužů ještě pan učitel Breitenfelder, potom Franz Scherkl a Walter Gruber. Řídícím učitelem byl nejprve Josef Lad, po něm už zmíněný Franz Scherkl. Paní Scherklová učila ručním pracem, její předchůdkyní byla paní Reischlová. I slavné osobnosti jako třeba pozdější spisovatel Anton Schott či ředitel měšťanské školy v Kaplici (Kaplitz) Sailer (Walter Gruber, Anton Schott i Johann Nepomuk Guido Sailer jsou rovněž zastoupeni na internetových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) trávili svá první učitelská léta na žumberské škole a oba se vyslovili o Žumberku i jeho lidech velice pozitivně. Před Vánocemi do školy obvykle zavítal starosta a některý ze zastupitelů obce, aby se optali dětí méně majetných rodičů, co by potřebovali na cestu do školy ohledně ošacení a obutí. Při dojemné vánoční slavnosti, kterou provázeli žáci svým zpěvem, přednesem veršů i hranými scénkami, se pak ty dary chudým dětem rozdělovaly. Všichni žáci bez rozdílu dostali také tužky, pera, ořezávátka, mazací gumy, sešity a keksy. Ty posledně jmenované upekla děvčata 8. školního ročníku v hodinách základů vaření.
Každým rokem se ve škole objevil i školní inspektor. Za jeho návštěvy se ovšem vyučování vyznačovalo obzvláštní snaživostí žáků. Poslední školní den závěrečného školního ročníku probíhal pak vždy ve slavnostním duchu. Absolventi osmileté školní docházky směli rozhazovat cukrátka do tříd svých mladších spolužáků. Ačkoli podlahy neoplývaly nijakou velkou čistotou a cukrátka nebyla balena, povstala velká rvanice o každý kousek, nejvýš ledabyle otřený a hned strčený do pusy jako opravdová, těžce vydobytá vzácnost. Funkci školní služby (v originále "Arbeit des Schulwartes, früher sagte man Schulbedienung" - pozn. překl.) zastávaly dvě ženy, sestry Veronika a Marie Hagerovy (v originále "Hager Vroni und Hager Meintscha", česky asi jako "Froni a Manča Hagerových" - pozn. překl.). Musely denně roznášet vodu od Hiaslerovy studny (v originále "Hiasler-Brunnen" - pozn. překl.) do každé ze tříd, uklízet je (utírání prachu obstarali po vyučování sami žáci) a v zimě i topit v kachlových kamnech. Potřebné dřevo si obstaraly za pomoci svého otce. Nosily je v nůši na zádech ke škole a v zástěře, říkalo se jí tu "Fürta" (tj. "fěrtoch" - pozn. překl.) rozdělovaly po třídách. Když dva roky před vyhnáním byl v Žumberku spuštěn vodovod, byla jejich práce o něco lehčí.

Glaube und Heimat, 2006, č. 6, s. 55-57

O Žumberku

V nadmořské výšce 543 metrů tu žilo v 50 domech před vyhnáním na 311 německy hovořících obyvatel. Obec leží ve východní části někdejšího okresu Kaplice, obklopena v ploché krajině pod Novohradskými horami.
Po městském způsobu opevněná ves, ve střední Evropě tím snad vůbec ojedinělá, byla založena ve 13. století. Na jejím jihozápadním okraji se tyčí tvrz, na ni navazuje okružní hradba, která obepíná kostel, tvrz i hospodářský dvůr.
Šest hradebních věží kulatého půdorysu (jedna z nich byla v roce 1832 stržena) sloužilo k posílení obrany před nepřítelem. Každý z rondelů (v originále "Rundelle" - pozn. překl.) má nad přízemím dvě patra a jeho střecha je pokryta šindelem. Severozápadní věž zdobí znak pětilisté růže. Při vstupu do tvrze se zvedá masívní čtverhran její věže, začleněné do obytných prostor. Stěny vnitřního nádvoří tvrze jsou zdobeny sgrafity. Roku 1602 je tvrz spolu s přilehlým pivovarem a mlýnem poprvé písemně zmiňována.
Panství Žumberk často měnilo své majitele.
Bratři Engelschalk, Smil, Pardus a Jan jsou uváděni v roce 1279 jako první v řadě těch, které známe (v originále mylně uvedeno jen "Brüder Engelschalk"/!/, což způsobilo nejspíše špatné čtení textu posledního německého faráře v Žumberku Ferdinanda Reichenauera, otištěného v Glaube und Heimat, ročník 1951, kde se doslova píše s chybným umístěním čárky: "...die Brüder, Engelschalk, Smil Pardus und Johann..." - pozn. překl.). Následují (mimo jiné, jak je uvádějí rozličné prameny ostatní - pozn. překl.) Jindřich Pouzar z Michnice (1549-1600), jehož epitaf nacházíme v žumberském kostele, Petr Vok z Rožmberka, páni ze Zweibrucku (má být "ze Zweibrückenu", tj. německý tajemník Petra Voka Theobald Höck, uvedený samostatně i na internetových stranách Kohoutího kříže, a jeho strýc Johann von Zweibrücken - pozn. překl.), Petr ze Švamberka a od roku 1620 Carl (Karl) Bonaventura von Buquoy. Roku 1817 byla tvrz prodána soukromému majiteli, hospodářský dvůr byl zrušen už předtím v roce 1791. Jméno místa, idylicky položeného na jižním, lépe řečeno k jihu obráceném svahu potoka zvaného "Bodenbach" (dnes Svinenský potok - pozn. překl.), odvolává se zřejmě právě na jeho slunečnou, k jihu obrácenou místní dispozici (Sonnberg, tj. "slunečný vrch" - pozn. překl.).
Osídlení sedláky a řemeslníky následovalo nejspíše založení tvrze. Ve starých listinách se tu připomíná i bělidlo (Bleiche) na holandský způsob.
Vedle tvrze se nachází dům (čp. 43 - pozn. překl.), kdysi k ní náležející, se znakem (jak uvádějí i Umělecké památky Čech - pozn. překl.) nad vstupním portálem, jakož i s letopočtem 1613 (a nápisem THAK - pozn. překl). Tady přebýval Theobald Hock (Höck), básník, který zaujímá svým dílem významné místo v německé literatuře - líčí v něm poměry a události své doby (tato autorčina poznámka nesvědčí ovšem nijak o znalosti Hockova díla - pozn. překl.).
Žumberský kostel je čtyřlodní pozdně gotická stavba, německy označovaná jako "Hallenkirche". Svatyně je zasvěcena svatému Janu Křtiteli (Johannes der Täufer) a nachází se uvnitř hradebního opevnění.
Poprvé se písemně připomíná k roku 1332 a má především pro nízkou valbovou střechu své věže velice obranný vzhled. Ostatní části stavby, sakristie a malá předsíňka s pultovou střechou při jižním vstupu stejně jako schodiště k varhanům kryté kuželovou stříškou to vzdorné vzezření trochu zmirňují. Pozoruhodný je jižní portál, téměř kvadratická hlavní loď, jakož i křtitelnice a náhrobní kameny ve zdech i v dlažbě kostela, který je opravdu působivým příkladem jihočeské pozdní gotiky.
Husitské bouře kostel ani zdejší obyvatele nijak neminuly. Roku 1423 vypálili husité kostel i faru a zanechali po sobě jen zkázu. Kostel byl opět obnoven až roku 1455, dvě stě let nato pak přestavěn a zvětšen. Hřbitov, rozložený původně kolem něho, byl později také rozšířen o zahradu statku vedle kostela. Až roku 1900 byl přemístěn mimo ves k cestě směrem na Chudějov. Množství polních křížů a božích muk stejně jako poutní "Häsnbrunnkapelle" svědčí o čilém duchovním životě.
Opevněná ves Žumberk byla už pro svou půvabnou polohu až do vyhnání německy mluvících obyvatel pravým skvostem zdejší krajiny. Dnes je v žalostném a zpustlém stavu. Celá řada stavení i obecní hostinec zmizely z jejího půdorysu. Zatímco hradby a věže jsou také víc a víc ohroženy zánikem (tady mezitím proběhla a probíhá rekonstrukce včetně obnovení vodní nádrže pod vsí - pozn. překl.), kostel, který už tolik přestál, mu přece jen nadále vzdoruje. Tvrz byla rekonstruována (v roce 1974 předána veřejnosti jako tzv. "Památník selského lidu" a je dodnes součástí Jihočeského muzea v Českých Budějovicích - pozn. překl.) a s muzejní expozicí (lidového nábytku - pozn. překl.) je turistickou atrakcí regionu. Jen málo domů je tu trvale obydleno, většinou totiž slouží lidem z města jako rekreační objekty. Okolní rybníky, které vyžadují odbornou péči, jsou často zanedbané, biologicky mrtvé či už vyschlé a zaniklé (i to se v poslední době mění - pozn. překl.).
Z návsi se stala beztvará zelená skvrna, památník padlým, který se na ní nacházel, už také dávno nestojí.
Trojtřídní obecná škola, která ztratila svou původní funkci, je nyní využívána k mládežnickým školením (to byl zaniklý dnes projekt z časů tzv. "normalizace" - pozn. překl.). Chybí tu jakýkoli obchod, místní vepřín šíří neblahý zápach. Vzácnému příkladu opevněné vsi, jakým Žumberk bezesporu je, vtisklo posledních 45 let po vyhnání, jak tomu ostatně není jinak nikde v místech našich opuštěných domovů, svou nesmazatelnou pečeť.
O čem dnes Žumberk asi sní? O svých někdejších lidech, o jejich píli a skromnosti, jejich zbožné víře v Boha a vroucím sepětí s přírodou a krajinou, o jejich radosti ze života.

Glaube und Heimat, 1991, č. 7, s. 51

P.S. Jak patrno už z poznámek překladatelových v samotném textu, od časů jeho zveřejnění těsně po politickém převratu roku 1989 se přece jen mnohé stačilo změnit. Je třeba ovšem dodat, že právě období sovětské okupace 1968-1989 bylo paradoxně vrcholem tzv. "chalupářství", které vesnici nakonec vlastně zachránilo pro budoucnost.

Řeč to prozradí

Při jedné cestě na Zakarpatskou Ukrajinu (jako součást meziválečné první republiky, bezectně po válce vydaná Edvardem Benešem Stalinovu Sovětskému svazu, nesla sporný ovšem také název Podkarpatská Rus - pozn. překl.) byl nám v okolí Mukačeva (německy Munkatsch, maďarsky Munkács) přidělen jeden místní průvodce. Fredi, muž asi čtyřicetiletý, velmi usiloval o naše všestranné poučení a vytasil se mimo jiné s básní v nářečí, které bylo mému sluchu okamžitě povědomé. Jednak bylo téměř totožné s někdejším německým dialektem z okolí Nových Hradů (Gratzen) a já tu "jeho" báseň vlastně už dávno znala! Moje babička, výminkářka z Božejova (Buschendorf) blízko Žumberka, dávala navlas podobnou často na Nový rok "k lepšímu", když jsme jí my vnoučata odříkaly nějakou spisovnou z naší školní čítanky. Ta její zněla:

I wünsch eijnk
a glücksoligs Neigs Jahr,
a laungs Leijbm,
an Beidl vülli Göld daneijm.
An routn Tisch,
an niadna Eick an bratna Fisch
Mittn steht a Kaunl Wei(n),
Herr und Frau sulln lusti sei(n).
S Christkindl mi(t)n kraustn Haar,
Fried' und Einigkeit -
nach dem Tod des Himmelrei(ch).

(tj.: Přeju vám
šťastnej Novej rok,
život dlouhej,
k tomu měšec zlata plnej.
Na červenym stole,
pečenou rybu s vejci kolem.
Prostřed stojí džbánek vína,
veselí se muž i žena.
Jezulátko, vlásky kadeřavý,
pokoj ve svornosti --
po smrti kýž nás nebe hostí.)

Optala jsem se Frediho, který bydlí už několik let v okolí Norimberka (Nürnberg) a pochází ze zakarpatskoukrajinské obce Barbovo (německy Bardhaus, maďarsky Bardháza, podle československé statistiky z roku 1921 665 Rusínů, 446 Němců - pozn. překl.), jaké souvislosti se tu nabízejí. Za loyalitu během válek s Turky daroval habsburský dům okolí Mukačeva v roce 1728 rodu Schönbornů (Franz Schönborn byl v letech 1883-1885 biskupem budějovickým, Christoph Schönborn, narozený 1945 na zámku Skalka u Litoměřic, je od roku 1995 arcibiskupem vídeňským, oba z hraběcího rodu, který měl statky i na Klatovsku - jako až do roku 1945 třeba pivovar v Koutu na Šumavě - a Plzeňsku, ale musel s odsunem Čechy po druhé světové válce opustit - pozn. překl.). Schönbornové (starý rýnský rod se v 18. století rozdělil na větev bavorskou, rakouskou a českou - pozn. překl.) byli doma kolem Würzburku (Würzburg) a Bamberku (Bamberg). Lákali sem na východ řemeslníky, rolníky a vinaře, aby se usadili v jejich nové državě. Tito vystěhovalci z Frank založili tu kolem Mukačeva několik obcí. Poněvadž však jedna větev rodu vlastnila i majetky v Dolním Rakousku, byli získáváni k vystěhování lidé i tady. Jedna taková dolnorakouská skupina v počtu 28 rodin se usídlila v roce 1763 ve zmíněném už rusínském (a poté zčásti i jazykově německém - pozn. překl.) Barbovu. Poněvadž tu měli i jednu svou vlastní ulici, uchovali si dialekt, přinesený z původního domova, "svou" ves pak nazývali Bardhaus. A poněvadž Nové Hrady hraničí s Dolními Rakousy a náš Žumberk leží od Nových Hradů pouhé čtyři kilometry dál "do kraje" (v originále "landeinwärts" - pozn. překl.), není divu, že jsem se na západní Ukrajině sešla s naším nářečím, babiččinou básní i potomkem svých někdejších krajanů. Připadá mi to stejně jako malý zázrak!
Na sever od Mukačeva existují dosud skutečné šumavské vsi. Z okolí Prachatic (Prachatitz) přišli roku 1827 sem na Ukrajinu Němci z Čech a založili tu osadu Dorndorf (dnes Dračiny - pozn. překl.). I v následujících letech vystěhovalectví do zdejších končin pokračovalo (k tomu viz webové stránky German Genealogy: Karpatho-Ukraine - pozn. překl.) a vznikla řada dalších vsí. Dlouho se v nich udržovaly staré zvyky, obyčeje i německá řeč. Dnes ji tu hledat vyžaduje ovšem klopotné pátrání. Po pádu železné opony totiž se obyvatelstvo německého původu většinou vystěhovalo "nazpátek" do německy mluvících zemí.

Hoam!, 2007, č. 4, s. 25

Vyhnání z Božejova

Vzpomíná sestra mého otce Johanna Schweighofera, narozeného v roce 1915, o šest let než on mladší Rosa, provd. Schwaighoferová ("po chalupě" řečená "Einnehmer Rosi", tj. "výminkářovic Růža" - pozn. překl.), rodem z Božejova čp. 7:
Na výminku žili ve stavení Johann a Marie Schweighoferovi s oběma svými dcerami Marií a Rosou. Syn Hansi narukoval. Marie se ve válečných letech provdala za Johanna Trottbergera ze Žáru. Poněvadž i její muž byl ve válce, zůstávala většinou v rodičovském domě v Božejově.
Po skončení války zprvu šířili všude ve vsích kolem zprvu pověstný strach Rusové. Na výminek se nakvartýrovali hned dva. Zabrali "prostřední světnici" (v originále "Mitter Zimmer" - pozn. překl.). Jeden z nich uměl dobře německy, byl, jak říkal, povoláním učitel a choval se docela snesitelně. V případě jeho kolegy se ovšem dalo mluvit doslova o opaku. Bylo třeba mít se před ním na pozoru, vyprávělo se, že prý už leckoho zastřelil. Všechno, co bylo ve stavení k snědku, považovali teď jednoduše taky za své.
Rusové byli zaměstnáni zejména "rybolovem". Házeli do rybníka granáty a nosili zabité ryby k nám domů.
Při vytahování úlovků z vody musili ti z výminku pomáhat. Ryby se rovnaly do kádí a vozily do Kaplice (Kaplitz).
Ten nebezpečnější z obou Rusů nenechal, jako mnoho jiných Rusů ve vsi, na pokoji nijakou sukni. Děvčata z výminku (v originále "Auszughaus", což je pro výměnek výraz specificky rakouský - pozn. překl.) spaly proto na půdě (cihlami zatížily vstupní poklop).
Mnohdy spávaly i ve stodole v úkrytu ze slámy. Když Rusové slídili v noci vsí, psi vyli a děvčata trnula po celé hodiny strachy a hrůzou.
Jednou přenocovaly Marie a Rosi u "Baiů" vedle. Sousedka mínila, že v komůrce za její ložnicí by jim bylo bezpečněji. Právě té noci si Rusové pod záminkou, že hledají německé vojáky, vynutili přístup do domu.
Chtěli vidět i tu zamčenou komůrku. Když objevili obě děvčata, chtěl jeden z Rusů odvléci Marii s sebou. Rosi se ale sestry pevně držela a když se jí Rus snažil bitím setřást, dala se do strašlivého křiku. Tu je začal držet na mušce svou zbraní.
Sousedka přesto, že stanné právo něco podobného striktně zakazovalo, běžela na výměnek a volala, ž Rusové chtějí jejich děvčata zastřelit. Rus se hnal za ní a střílel přitom do vzduchu. Výměnkářka už myslila, že je s děvčaty konec. Ta se však mezitím dostala kravskou stájí do stodoly, kde ve tmě setrvaly skryty až do rána.
Když se pak kradly za jitřního šera nazpátek domů, sevřela je matka hned u vrat přešťatná do náruče.
Každou noc došlo někde ke znásilnění, muži nedokázali ochránit své ženy a dcery. I mnoho žen z řad uprchlíků musilo myslit na podobný osud.
Ti z Rusů, kteří se nepodíleli na znásilňování, byli o to zdatnější při rabování majetku. Starému faráři chtěli dokonce vytrhat zlaté zuby.
Po Rusech přišli čeští partyzáni. Sebrali všechno, co ještě zbylo. Nacpali do jednoho pytle všechno Rosino oblečení a prádlo. Plakala se slovy, že teď už nemá nic. Objevili i nové šaty výměnkářského páru a vzali taky s sebou.
Český komisař z Horní Stropnice (Strobnitz) předepsal, kolik má být tady ve vsi z mléka, nadojeného denně od krav, dodáno másla. Rosi musila denně pro Čechy celé hodiny stloukat máslo. Zásoby naloženého masa ve sklepě vzaly také brzy za své a tak začínal být problém s tím, co vůbec sehnat ve vlastním domě k snědku.
Cenné věci byly ze strachu z českého rabování dobře ukryty. Tak odpočívala zazděna i celá Rosina výbava.
Z okolních vsí pronikaly poplašné zprávy, že Češi nejen rabují, ale i vyhánějí lidi z jejich domů. V Žumberku prý už ve svém bydlí jen nemnoho rodin. Některým, aby předešli vyhnání se podařilo přejít hranice do Rakouska.
V Božejově už mezitím Češi začali také odhadovat statky a stáje. Byl konec měsíce září. Na velkém poli směrem na Vesce "mezi cestami" (v originále "Zwischen den Wegen" - pozn. překl.), patřícím k výměnku, byly právě zasety ozimy. Den nato přijelo do Božejova několik (asi 3-4) ověnčených nákladních aut a zaujaly pozice prostřed návsi. Uniformovaní partyzáni obklíčili ves kolem dokola.
Dva z nich se dostavili i do výměnkářského stavení a nařídili nejprve česky a pak německy: "Sbalit a dostavit se na pracovní úřad". Ten byl zřízen ve statku u "Wosteinů". Rosi si ještě vzpomíná, že měla na zádech nůši a v rukou něco osobních věcí. Když vyšla z rodičovského domu na náves, bylo tu už plno českých lidí. Jeden český manželský pár vyjádřil přání, že by si Rosi k sobě vzali, poněvadž neměli děti. Dala jim na srozuměnou, že chce zůstat u svých rodičů. Na "pracovním úřadě" u "Wosteinů" se nejprve odevzdávaly spořitelní knížky. Prý místní půjdou na práci do českého vnitrozemí.
Když se dověděli Rusové, nakvartýrovaní ve výměnku, co se stalo, postavili se na stranu jeho původních obyvatel. U Schneeweißových a u Altrichterových směly rodiny také zůstat. Snad ale ten prodloužený pobyt trval tak ještě osm dnů. Marie odešla dokonce o něco dřív, poněvadž se jí podařilo zachránit svou spořitelní knížku. Výměnkář Schweighofer, její otec, obstaral pro všechny členy rodiny povolení pro přechod hranic (Grenzschein). Na základě jaké výsady se mu podařilo je získat, Rosi dodnes neví. Jeden příbuzný Wosteinových z Rychnova (v originále "aus Deutsch Reichenau", zřejmě jde o Rychnov u Nových Hradů - pozn. překl.) je odvezl koňským povozem během jednoho dne až k hranici. Někteří z Rusů doprovázeli povoz na kolech (ty ovšem původně patřily těm na povoze), aby jej někdo nepřepadl cestou.
Na hranici bylo třeba projít celnicí. Tam zase Češi začali hned zabavovat, co jim přišlo pod ruku. Nepohrdli ani pytlem právě sklizeného máku a i jinak brali, čeho se jim zachtělo. "Co jen je novějšího, nemůže se Němcům nechat," zněl jejich komentář. Hromada ložního a osobního prádla se už před nimi vršila do metrové výše.
Marie čekala na hranicích. Byli teď alespoň všichni pohromadě, když museli začít nový život na druhé straně hranic. Zpočátku pobývali v jedné stodole. Nepřestávalo pršet a budoucnost se jevila bezútěšně. Výměnkář Schweighofer si vzpomněl, že má blízko známého ze zemědělské kontroly (v originále "vom 'Landwirtschaftlichen Kontrollverein" - pozn. překl.). Rozhodl se k němu zajet a poprosit o možnost ubytování. Když ale přicházel k vlaku, upadl a zlomil si nohu (tu zdravou). Odvezli ho do nemocnice v Gmündu. Ženy se musily po novém přístřeší poohlédnout samy.
Výměnkářova žena našla ubytování tam, kde už se usadili i žumberští "Altrichterovi". Rosi bydlila v malém domku v Eichbergu. Marie se ptala v Höwertschlagu na jedno místo, kde od ní jednou koupili krávu. Za pomoci jiných lidí z domova (byli tu teď v Rakousku usazeni poblíž hranice všude) se nakonec dostali k Manzenreitherům do Grünbachu blízko Freistadtu. Cestou tam přenocovávali, jak se dalo (ve školách, skladech nářadí apod.). Marie byla ve službě u grünbašského starosty. Brzy se tam sžili s místními a stali se sedlákům nepostradatelnými.
Zařídili se docela pěkně v jedné jediné místnosti. Jednoho dne ovšem museli ustoupit, když si ji nárokovali Rusové. Museli do "hořejší světnice" se spoustou myší. Při honu na ně došlo k objevení kožené rukavice se spoustou peněz. Sedlák zprvu netušil, oč jde, ale byly to peníze za dobytek (v originále "das Ochsengeld", což Dobrovský ve svém slovníku "Deutsch-böhmisches Wörterbuch" pekládá jako "groš od beyka" - pozn. překl.) z dob dávno minulých. Za čestné odevzdání nálezu ze srdce děkoval.
Hodně lidí z domova však postupně opouštělo svá mühlviertelská bydliště v ruské zóně na sever od Dunaje. Stěhovali se do okolí Schwanenstadtu (kus na jih od Haagu "am Hausruck", rodiště Karla Klostermanna, kus na sever od jezera Traunsee - pozn. překl.), poněvadž tam byl žumberský farář a ten jim mohl vypomoci při dalším hledání místa. Také ti z božejovského výměnku se rozhodli dát se stejnou cestou. U Manzensreitherů z toho nijak šťastní nebyli. Řekli něco na ten způsob, jako že měli konečně někoho, kdo umí dobře dojit, a teď si to zase budou muset dělat sami. A když se na obecním úřadě odhlašovali, prohlásil prý sedlák rovnou: "Lieber das Haus abbrennen, als daß mir diese Leute davongehen." (tj. "Lepší, kdyby mně vyhořel dům, než aby ti lidi od nás odešli." - pozn. překl.)
Jejich rozhodnutí však už bylo pevné. Marii si odvedl její manžel, který se konečně vrátil z války domů a dopátral se jejího pobytu. Měl pro ně oba prostřednictvím jednoho kamaráda z vojny spojení do Bavorska, do Garsu na řece Inn. Bylo třeba zdolat ještě jednu překážku: totiž demarkační čáru mezi ruskou a americkou zónou, most přes Dunaj v Linci. Tuto akci se podařilo uskutečnit s pomocí krajanů z domova, jmenovitě Franze Wohlschlägera a Seppa Prölla.
Na svátek sv. Petra a Pavla (originále "am Peterstag" - pozn. překl.) dne 29. června roku 1946 dorazili Rosi a její rodiče do Schwanenstadtu, přesněji řečeno do Wolfshütte k rodině Humerových a Waldpointnerových. Hansi byl po svém návratu z války nejprve u sestřenic ve Vimperku (Winterberg), později v Bavorsku a v Brunnenthalu u Schärdingu. Když se dověděl o místě pobytu své rodiny, přišel i on do Wolfshütte k jednomu sedlákovi. Rosa Schweighoferová, "výminkářovic Rosi", zůstala ve Wolfshütte, poznala tam i svého budoucího manžela Antona Schwaighofera, "Egerländera" rodem z Aše (Asch). Teď je mé tetě 89 let a častokrát k ní přicházím, aby mi vyprávěla o svém životě.

Glaube und Heimat, 2011, č. 14-16

Berta Ederová, jak sama uvádí pod svými příspěvky v krajanském tisku, žije dnes se svým manželem Johannem v rakouském Anzentalu čp. 10, poštovní směrovací číslo 1-4690 Schwanenstadt kus na sever od Travenského jezera (Traunsee). Ve městě Schwanenstadt dne 23. června roku 1953 také spatřila světlo světa. V březnu 2006 ji nacházíme na webových stránkách Diözese Linz v kruhu členek Katolického hnutí žen, v jednom z říjnových čísel Sudetenpost, listu sudetoněmeckého krajanského sdružení v Rakousku, čte delegátům slavnostního pamětního shromáždění k 60. výročí "odsunu", konaného v Linci (Linz), z knihy "Heimatsuchen". Za ní je na transparentu německy psáno: 60 let vyhnání - nový domov Rakousko. V "hledání domova" nejsme nikdo sám. Domov se sdílí.

- - - - -
* Schwanenstadt / Žumberk