ADOLF ESSL
Zážitky schwarzenberského lesního hajného
Popsat úkoly lesního hajného ve schwarzenberských knížecích lesních majetcích je vlastně nemožné. Každý den se právě s ohledem na služební náležitosti lišil od jiných, nic se většinou nedalo předem naplánovat a bylo nutno přizpůsobit se běhu událostí, daných službou. Jakmile bylo hajnému nutno vedle lesnických úkolů dostát i povinnostem spojeným s hony, bylo něco jako pravidelný průběh denní služby, tj. její uspořádání jeden den jako druhý, čímsi absolutně vyloučeným. Nemohl existovat hajný, který by ráno den co den v určitý čas opouštěl svůj příbytek a vydal se každého dne stejnou cestou, večer pak les v pevně stanovenou hodinu i opouštěl. Úkoly při lovu si zpravidla žádaly nástup do pracovního dne za nejčasnějšího jitra, bdělé pozorování během celého dne a pozdě večer návrat domů, poněvadž jinak by měli pytláci navrch. V čase tetřevího toku (Auerhahnbalz) to znamenalo kolem třetí hodiny ranní do lesa, a to většinou od poloviny dubna až do 15. května, tedy právě v době tak náročné pro péči o lesní kultury. Boj se škůdci (klikoroh a lýkožrout), probírkové práce a prořezávka mladých porostů si žádaly intenzivní pochůzky.
Vzpomínám si přesně na jeden den v dubnu 1938 na tak řečeném Moorbergu (dnešní Vrchoviště? - pozn. překl.) v hájenství Černý Kříž (Schwarzes Kreuz), lesní správa Stožec (Tusset). Byl jsem kvůli obeznání tetřevů (Auerhahnverhören) už asi od čtvrté hodiny ranní v lese a kolem sedmé jsem se vydal ke kulturám tak 15 minut vzdáleným, kde se téhož dne mělo pracovat. Dochvilně tam k půl osmé dorazilo i 15 pracovníků, mladých chlapců a žen. Zasvětil jsem je do úkolu vyplnit prázdná místa na zmlazovací seči (Verjüngunschlag) zalesněním silnějšími smrkovými sazenicemi. Jiné úkoly čekaly, musel jsem zakrátko pryč, ale sotva jsem byl tak na 50 kroků odtud, slyším křik a vidím stoupat kouř z místa, kde se pracovalo. Ženu se nazpátek a tu máš nadělení: mladík, kolem patnácti mu mohlo být, měl vyhrabávat jamky a jedna z žen vsazovat do nich stromky, poněvadž pak tráva hustá jako polštář práci ztěžovala, chlapec ji podpálil, plamen vyrazil jako blesk, mnohé ženy i chlapci se rozprchli až na čtyři z dělnic, z nichž jedna byla těhotná a seděla tu momentálně neschopná práce i pohybu. Chválabohu jsem doběhl na místo požáru ještě včas, narval větve z mladého smrčí, rozdělil zbylé tři ženy každou na jednu světovou stranu, já sám zůstal na té návětrné, a utloukali jsme nato plameny na požářišti, které už bylo přibližně tři ary velké. Spojenými silami jsme dokázali oheň udusit a zabránit tak nekonečně velkému nebezpečí už nezvládnutelné lesní pohromy. Poměrně teplý dubnový den přál suché půdě a suchým smrkovým větvím, po kterých by se požár rozšířil mžikem v končinách bez vody i lidí, kteří by mohli přiložit pomocnou ruku, poněvadž nijaké z obydlených míst nebylo blíž nežli hodinu i více cesty. Nastala by katastrofa obrovských rozměrů a řeklo by se bezpochyby: "A kde byl hajný?" Být ještě 50 kroků dál odtud, kde jsem se otočil a běžel nazpátek, nemohl bych k ohni doběhnout včas.
Druhý případ: v lednu 1939 pracovalo pět mužů z Chlumu (Humwald) na jedné bukové pasece na "Rehbergu" asi pět kilometrů od Černého Kříže. Přicházel jsem od jiné party a dorazil jsem k nim kolem deváté dopoledne. Vidím jen čtyři chlapy a ptám se, kdeže je pátý. Oni nato: "Tamhle leží!" Podívám se na zraněného, byl to Jochim Scheiber, ležel na smrkovém chvojí, kusy oblečení na zemi vedle. Večer po práci ho chtěli vzít domů s sebou! Hned jsem dal zrobit nosítka z bukových větví, položit toho člověka na ně a rychle odnést ke mně do hájovny v Černém Kříži. Běžel jsem napřed, vyrozuměl lékaře ve Volarech (Wallern), byl to doktor Pimmer; přijel docela rychle, prohlédl ránu, asi 8 centimetrů dlouhou a centimetr hlubokou, dal mu protitetanovou injekci a dal ho převézt do nemocnice v Prachaticích (Prachatitz) k zašití už zanícené jizvy. Byl údajně nejvyšší čas zasáhnout, otravu s vysokou horečkou by muž do večera nepřežil a zase by se řeklo: "A kde byl hajný?" Takové nemilé věci se často stávají!
Třetí případ: silná skupina kolem deseti mužských ze Stožce byly zaměstnána zpracováním větrného polomu, který způsobila bouře dne 28. června 1939. Byly to mimořádně silné jedle a smrky, mnohdy 15 plnometrů v kmeni, zablokované v prudkém svahu na Moorbergu, rozřezávat je dva metry dlouhými ručními pilami břichatkami (Bauchsäge) to byla opravdu dřina; motorové pily jsme ještě tenkrát neměli. Byl mi nápadný jeden z mužů, Alexander Müller se jmenoval, který vypadal nemocný. Podíval jsem se mu do krku, měl už horečku a silnou anginu. Nařídil jsem mu jít hned domů a zavolat k sobě doktora z Českých Žlebů (Böhmisch Röhren). Slíbil mi to. Druhého dne dopoledne slyším, že je po smrti. Co udělal? Když došel domů, dal se do řezání řezanky a obstarával hospodářství, místo aby se postaral o lékaře. Teprve pozdě večer, když horečka stoupla a měl bolesti, přivezli doktora; bylo ale pozdě, Müller ještě té noci v nemocnici umřel!
Jindy zase ženy a děvčata z Dobré na Šumavě (Guthausen) vypomáhaly při sázení stromků v mých lesních kulturách, asi 15 osob to bylo. Dvě děvčata vyvolala hádku, údajně pro nějakého mládence, ta, co sázela, udeřila tu, co vyhrabávala jamku, motykou do hlavy a nechala ji potlučenou v bezvědomí ležet. Přišel jsem se čtyřmi jinými ženskými ze školky se sazenicemi jhned nato a viděl, jak rána na hlavě krvácí. Pokropena vodou, probrala se napadená z bezvědomí a já ji poslal hned s doprovodem domů. Při každém takovém podezřelém případě se vždycky osvalo to stejné: "A kde byl hajný?"
Pytláctví, krádeže dřeva, boj proti škůdcům, prořezávky a probírky porostů, kácení dřeva, jeho přeprava z lesa na ručních saních (Handschlitten) a přivážení ke složištím povozy z osad, plavení dřeva potoky, nakládání na vagony, pokyny lidem k pořízení jejich paliva z lesa, přejímka dřeva, nebezpečí ohně, výpočty mezd a pojistné záznamy i mnoho jiného vyžadovalo mnohostranný dozor nad svěřenými revírními plochami rozlohy většinou až přes 500 hektarů, a to v lesnickém i loveckém ohledu. Lesní školky zajišťovaly vlastní produkci sazenic i semen k nezbytnému pěstění a výsadbě. Cesty, mostky, lovecké chodníky (Pirschwege) i svážnice (Zieherwege), potoky i průseky (v originále "Einteilungslinien" - vždycky mě napadnou označení "hospodárnice" /Wirtschaft-Streifen/, tj. průseky řídící ve směru kácení /Dieb/, většinou - jak praví i ctihodný Brockhaus - od východu k západu, a "tenátnice" /Schneise, Schneuße/, umělé průseky o malé šířce 3-5 m a kolmé na hospodárnice, tj. od severu k jihu, obojí dohromady rozdělovací síť lesa, jak mi o ní vyprávěl Ing. Nikendey - pozn. překl.) musely být udržovány v pořádku nebo stále obnovovány, což si žádalo denního, často až dvanáctihodinového pracovního vytížení, poněvadž odpovědnost za přehlédnutí či nevčasný zásah byla obrovská!
V každé lesní správě byly ovšem jiné podmínky, ať už jde o výškovou polohu, složení porostů atd., což muselo být zohledněno při volbě způsobu odvozu i jiných záležitostech.
Ještě k výkladu o služebních povinnostech schwarzenberského lesního hajného. Nevím, jak by se něco takového dalo vůbec novinářsky vylíčit a zachytit při zběžném jejich popisu. Musel by se vzít den po dni, mnohdy se muselo pořadí činností měnit podle toho, jaké bylo podle jejich významu nutno chopit se nejprve. V zimě bylo sotva možno zříci se lyží, jinak jízdní kolo se v horském terénu užívalo málo, takže všechno bylo třeba obstarat pěšky. Dřevorubci chtěli mít na jaře v mladých porostech vyznačeno, rovnání na složištích (nádražních i pobřežních) vyžadovalo svědomité příkazy, bylo třeba všude v revíru přidělovat dělníky, kácet lapáky (Fangbäume) proti kůrovci, provádět opatření proti klikorohovi na čerstvě osázených holosečích (Kahlschläge), kde se nechávala kůra ležet, provádět pozorování zvěře kvůli plánovaným stavům atd., konat přejímku dřeva v lese, na složišti, při nakládání na vagony. Mohl by se takový jeden den vyjmout z řady ostatních a pokusit se podrobně ho popsat, jako ten už zmíněný z konce dubna 1938, kdy pak hořelo:
Šel jsem před třetí hodinou ranní do lesa, byl jsem kolem čtvrté na tetřevím tokaništi (Auerhahnbalzplatz), obeznal (v originále "ich habe verlost" - pozn. překl.) jsem tam čtyři kohouty, kolem sedmé jsem byl pryč cestou k dělníkům v kulturách (Kulturarbeitern), začínalo se v půl osmé. Po pokynech, které jsem jim dal, chtěl jsem zajít za dřevorubci asi kilometr odsud, abych ve smrčině provedl vyznačení k těžbě. Sotva jsem byl na 50 kroků, vzplanula suchá vrstva půdy a hořely i asi dva metry vysoké smrky přirozeného zmlazení (Naturverjüngung). Se třemi ženami jsem dokázal větvemi požár uhasit, jinak by se brzy přízemním ani vysokým plamenům už nedalo čelit a rozsah katastrofy by byl nepředstavitelný!
Po nějakém čase přispěchalo na pomoc několik dřevorubců, které vyrozuměli prchající dělníci z kultur. Zuhelnatělá půdní vrstva byla do hloubky přehrabána, aby nebyl snad přehlédnut nějaký oharek. Jednoho dřevorubce jsem nechal i poté jako dozor při dále pracujících lidech a vydal jsem se na kontrolu ke kůrovcovým lapákům (už zmíněné odvětvené stromy, "lapající" na sebe kůrovce - pozn. překl.) a na vyznačování v mladých smrčinách, poněvadž tam dřevorubci museli udělat probírku. Kolem třetí odpoledne jsem byl zase u dělníků na kulturách, kteří v pět měli "padla" (Feierabend hatten). Došel jsem si taky domů něco pojíst a pak ještě znovu vyrazil za pozorováním tetřevů, takže teprve kolem desáté večer jsem mohl ulehnout ke spánku, abych byl ráno zase čerstvý do služby.
I kdyby člověk započal každý den s nějakými fixními záměry a předsevzetími, večer tak jako tak končil v nějakém jiném vyznění. Dřevorubci, sběrači lesních plodů i ti, co se vydali pořídit si v lese "jen" dřevo do kamen v originále "Raumholzrichter für den eigenen Herd" - pozn. překl.), zimní odtahy dřeva a jeho přeprava ke složištím, krmení zvěře a mnoho jiných záležitostí žádalo si přece stálou připravenost!
Glaube und Heimat, 1983, č. 11, s. 18
P.S. Text, uvedený v titulu jako "Eindrucksvolle Erlebnisse des Waldhegers von Fürst Schwarzenberg - Adolf Essl" (tj. doslova "Působivé zážitky Adolfa Essla, lesního hajného ve službách knížete Schwarzenberga") poslala podle připojené poznámky redakce do krajanského měsíčníku paní Grete Ranklová, roz. Hartlová (zastoupená rovněž samostatně na internetových stranách Kohoutího kříže).
"Revierforstwart a.D." Adolf Essl se 30. dubna 2001 stačil v Bühlu u Baden-Badenu (spolková země Bádensko-Württembersko) dožít sta let. Tři roky předtím otiskl časopis Historického spolku Schwarzenberg Obnovená Tradice ve svém 18. čísle (s. 6-10) obsáhlý rozhovor, který se "schwarzenberským nadhajným" vedl Raimund Paleczek (i on je samostatně zastoupen na internetových stranách Kohoutího kříže) a který osvětluje některé momenty jeho života i služební kariéry. Adolf Essl se narodil 30. dubna 1901 v Nové Peci (Neuofen) jako syn rolníka Johanna Essla a jeho ženy Marie, roz. Studenerové. V rodné obci vychodil i obecnou školu, po níž následovaly tři třídy měšťanky v Horní Plané (Oberplan), kterou opustil jako vzorný žák v červenci 1916. Vypomáhal nejprve doma v rolnickém hospodářství, také s úředními písemnostmi otci, který byl novopeckým starostou v letech 1908-1920. Od 1. října 1918 (tedy vlastně ještě za "staré" monarchie) vstoupil ve svých 17 letech do knížecích schwarzenberských služeb jako lesní praktikant při lesní správě "Plöckenstein" (tj. "Plechý") v Nové Peci. Tři roky nato byl ke dni 20. dubna 1920 definitivně přijat a s pověřením úkoly kancelářského hajného přidělen revírní kanceláři v Želnavě (Salnau). Zde zůstává až do roku 1934, mezitím od 2. srpna 1927 ženat s Aloisií, roz. Jungbauerovou z "Hengri-Mühle" z Hor (Spitzenberg), jinak sestřenicí známého univerzitního profesora Dr. Gustava Jungbauera (viz jeho samostatné zastoupení na internetových stranách Kohoutího kříže). Z toho manželství vzešly i dvě dcery, Erna a Edeltraud, čtyřčlenná rodina bydlila ve staré želnavské myslivně. Po tříletém působení ve funkci hajného v hájenství Ovesná (Haberdorf) byl Essl od 1. června 1937 přeložen do revíru Stožec (Tusset), kde až do roku 1945 - posléze už jako nadhajný (Oberheger) - sloužil v hájenství Černý Kříž (Schwarzes Kreuz), k němuž (ve zmíněném už rozhovoru z Obnovené Tradice vypráví, jak mu paní ředitelová Nikendeyová ty krásné končiny chválila) mu bylo v roce 1940 přiděleno i hájenství Smolná Pec (Pechofen). Hned 9. července 1945 byl pro členství v sudetoněmecké straně českými úřady zatčen a následujících sedm let strávil v pracovních táborech Protivín, Ševětín (práce v lomu), Pečkovský mlýn (zpracování dřeva), už napůl nemocný od podzimu 1951 v Kunčicích u Ostravy, kde byli shromažďováni Němci, určení k vysídlení). V roce 1952 byl vysídlen přes Bad Schandau, Friedland, pak Osthofen u Wormsu do Niederadenau v kraji Ahrweiler ve spolkové zemi Porýní-Falc, kde získal se svou ženou i vlastní bydlení. Dva roky nato už mohl konat funkci lesní stráže v Adenau-Eifel. Po odchodu z činné služby v dubnu 1966 přesídlil s chotí do Vimbuchu u Bühlu, kde žijí i obě dcery se svými rodinami. Když v roce 1979 jeho manželka zemřela, bydlil u dcery Erny. Ještě v 95 letech jezdíval prý denně na kole. 26. ledna 2002 zemřel poté, co uklouzl na sklonku předchozího roku při procházce a přivodil si zranění na noze. Že ale těch sto let předtím prošlých stálo opravdu za to!
- - - - -
* Nová Pec / Horní Planá / Želnava / Ovesná / Černý Kříž / † † † Bühl (BW)
