MAX MATHEIS

Austragsbauer

An d'Haustür rennt der Märzensturm,
im Kast'n klopft der Totenwurm.

Im Gart'l treibt der Apfelbaam
die zeiti Frucht derleb i kaam.

Bin nix mehr wert, kann nix mehr toa,
a dürre Stau'n am Ackerroa.

Der Hof und d' Felder warn mei Lebn,
i habs dö Junga umigebn.

I kann mi richt'n jetzt aufs End,
der Hof, der liegt in guate Händ.

Am Berg drobn glanzt der letzte Schnee -
mir wer'n zohl mieinander geh'. -

Starý sedlák

Březnová bouřka stojí u dveří,
červotoč v skříni hryže z příšeří.

Jablůňka na sadě jde po roce
do květu. Nedožiju ovoce.

Jsem tu už nanic, práci nestačím,
na suchý mezi křoví s bodláčím.

Chalupa, pole, to bejval můj svět,
od letoška už mladej má to mět.

Mně je teď přichystat se na konec.
Syn že je k polím - to je hlavní věc.

Poslední ledy tajou na kopcích.
Tak půjdu já - jako by sešel sníh.

Bayerisches Bauernbrot., s. 66

Imponující síla výrazu dechne z této poslední básně sbírky nářečních veršů Bayerisches Bauernbrot, jak leží teď přede mnou v krásném vydání nakladatelství Morsak v Grafenau s nedostižnými ilustracemi Josefa Frutha. Autor za ni získal kdysi v roce 1939 literární cenu. I on se tenkrát nevyhnul ani nacistickým poctám, ani účasti ve válce v taženích proti Polsku a Francii. Po porážce Německa byl dokonce rok internován jako údajný aktivista a až roku 1948 se vrátil ke svému učitelskému povolání. Narodil se 28. června 1894 v Triftern kus na jih od bavorské řeky Rott a už ne tak daleko rakouské hranice jako syn tamního učitele. Roku 1902 se rodina přestěhovala do Pasova, kde začal chodit do školy. Ve Straubingu navštěvoval pak v letech 1910-1913 učitelský ústav, jako voják odešel do následující první světové války, po níž se věnoval školské praxi, spolu se svou ženou Katharinou roz.Kellbergerovou i jako spoluautor výchovných projektů. Vlastně teprve od roku 1950 se věnoval opravdu jen literatuře, dávno však předtím, než získal v roce 1960 Spolkový kříž za zásluhy, mluvily jeho verše ze srdce i šumavským sedlákům. Byly totiž psány jejich řečí, utěšovaly je i poté, co byli donuceni opustit své "lesní domovy". Když ještě za války vyšel u vimperského Steinbrenera péčí Günthera Konrada Meerwalda výbor ze šumavských autorů pod titulem Der Wald, nemohl tam Max Matheis vedle jmen jako Watzlik, Linke, Leppa, Witzany, Mally, Jungbauer, Stifter, Rank, Gangl či Zettl prostě chybět. Obec Ederlsdorf v dolním Bavorském lese, kde kdysi učíval, nazvala dokonce jednu z výšin v okolí s výhledem do údolí Dunaje jménem Max-Matheis-Höhe a udělila básníkovi čestné občanství. Bez jakéhokoli kdyby se lze domnívat, že obyvatelé mnohé třeba i zaniklé šumavské vsi mu takovou pomyslnou poctu už dávno přiznali ve svém srdci. Dožil se téměř devadesáti let, nikoli však podzimu 1984. Zemřel totiž 3. srpna toho roku v Pasově, jehož je také čestným občanem a kde je i pochován. Jako by spolu s hrdinou té nářeční básně tušil, že statek je v dobrých rukou.