GÜNTHER KONRAD MEERWALD

Něco málo z budějovického německého kulturního života

"Die musikalischen und gesanglichen Darbietungen sind als Kunstereignisse ersten Ranges weit über Südböhmen hinaus bekannt" (tj. "Hudební a pěvecké produkce /rozuměj zdejší - pozn. překl./ jsou proslulé jako umělecké události prvního řádu daleko za hranicemi jižních Čech" - pozn. překl.), píše Alois Meerwald (1886-1933, otec autora originálu této textové ukázky, zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) v týdeníku Sonntagsbote (vydával ho v Českých Budějovicích 1926-1932 Karl Kratochwill, rovněž samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) roku 1927 o budějovickém kulturním životě. Za zmínku stojí budějovický filharmonický orchestr (Budweiser Philharmonischer Orchester), místní německý mužský pěvecký sbor (Deutsche Männergesangsverein) a spolek Deutsche Liedertafel pod vedením ředitele Ludwiga Schmidta (žil v letech 1879-1952 a je i samostatně zastoupen na webových stránkách Kohoutího kříže - pozn. překl.), jejichž vystoupení se většinou odehrávala ve zdejším Německém domě (Deutsches Haus), postaveném v letech 1871-1872 podle projektu Bernharda Gruebera (tady se autor významně mýlí: autorem stavby byl český architekt Vojtěch Ignác Ullmann /1822 Praha -1897 Příbram/ - pozn. překl.).
Roku 1819 podle plánů Ing. Martina Schmidtschlägera dokončená budova městského divadla byla po první světové válce Němcům k dispozici toliko v měsících květnu a v červnu (před letními divadelními prázdninami - pozn. překl.). Hostovalo tu německé městské divadlo z Mostu (Brüxer Stadttheater), nabízející činoherní i operetní inscenace. Intendanty byli Goswin Moosbauer, Franz Schramm (oba jsou samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) a H. Ott. Herečka Herma Neweklowsky, náležející k souboru z Mostu, byla jako jedna z prvých k dispozici vídeňskému filmovému studiu Sascha Film, založenému v roce 1910 Alexandrem Kolowratem (i on je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) a majícímu filiálku i v Liberci (Reichenberg). Její strýc, dvorní rada Ing. Ernst Neweklowsky (1882-1968), si získal význačnou pověst jako ředitel rakouské lodní plavby (a autor knih o ní - pozn. překl.). Herečka, která přijala umělecké jméno Herma Nowskas, se narodila roku 1893 v Budějovicích a žije po roce 1945 v bavorském Řezně.
Budějovice měly v "Bio Royal" (založeném Josefem Deutschem a vedeném později jeho sestrou a někdejší společnicí Marií, provdanou za Josefa Lindu - pozn. překl.) vlastní německé kino, kde až do roku 1928, kdy se v něm poprvé promítal zvukový film, doprovázela představení němé produkce hra na housle a klavír. Naproti budově městského divadla nacházela se v letech 1927-1930 zbudovaná kavárna Savoy, která podobně jako Café Central na náměstí (v domě, kde se narodil spisovatel Norbert Frýd, zastoupený rovněž samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) byla místem setkávání německé společnosti. Knihkupectví L.E. Hansen (i jeho majitel figuruje samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) a Karl Kratochwill, jejichž místem působení byl také budějovický "Ringplatz", nabízela nejen starší a novou německou literární produkci, nýbrž vedle ní i výběr novin a časopisů třeba z Mnichova (jako Münchner Neueste Nachrichten) či z Vídně.
Když se dal v budějovickém hostinci "Goulaschhütte" veřejně poslouchat pěvecký festival Wiener Sängerfest, vysílaný první rakouskou rozhlasovou společností Radio Verkehrs Aktion-Gesellschaft (RAVAG), založenou ve Vídni roku 1924 (a teprve 1958 nahrazenou ORF - pozn. překl.), našli sem cestu příznivci nového média bezmála z celé Šumavy (v originále "nahezu aus dem ganzen Böhmerwald" - pozn. překl.). "Pivní sanatorium" Orth (v originále "Biersanatorium Orth" - pozn. překl.), zřízené v roce 1927 hostinskou Leopoldine Orthovou, poskytlo německým obyvatelům města další příležitost k příjemnému setkávání. Zavítávali sem stejně tak křesťanští turneři jako německá živnostenská strana (Gewerbepartei). Alois Meerwald věnoval tomuto hostinci báseň:

Hier in diesen Gasthaussälen
wirst du wunderbar kuriert
brauchst nicht bittere Pillen schlucken
und wirst auch nicht operiert.

Wirksam ist die Heilmethode
die man sich bei Orth erkor,
denn sie gipfeln in den Grundsatz
guter Tropfen und Humor.

Aus dem Quellen auf dem Plansker
quillt ein Lebenselixier
und bei Schwarzenberg in Krummau
braut man daraus ein herrlich Bier.

Laß ihn dir bei Orth kredenzen
diesen edlen Labetrunk.
Samstag, Sonntag kannst auch tanzen
und du bleibst gesund ind jung.

( tj. Zde v těchto hostinských sálech
kurýrovat se jde hladce,
prostě div! I bez pilulek,
bez nějaké operace.

Proč je účinná ta kúra?
U Orthů mně připadá,
že tu místo kapek prší
humor, dobrá nálada.

Z pramenů Blanského lesa
se prý elixírům daří.
Ochutnej krumlovské pivo,
lepší nikde neuvaří.

U Orthů je servírují,
pospěš si sem ten mok dát.
Jak tu páry v tanci plují,
cítíš se hned zdráv a mlád. -- pozn. překl.)

Alois Meerwald, který v roce 1925 přesídlil sem do Budějovic z Českého Krumlova (v originále "Krummau" - pozn. překl.), aby převzal vedení redakce zmíněného už týdeníku Sonntagsbote, byl ve městě uznáván jako renomovaný spisovatel (byl přece spoluautorem proslulého budějovického "Heimatbuchu" - pozn. překl.). Jeho čtyřaktová hra "Der Goldene Steig" zažila svou premiéru dne 14. března 1928 v Německém domě. Ve hře se líčí časy, kdy soumaři přepravovali sůl po Zlaté stezce z Pasova do Prachatic. Novokřtěnec (v originále "Wiedertäufer" - pozn. překl.) Konrad je tu zvěstovatelem lepšího světa. Inscenace se ujali němečtí divadelní ochotníci, jejichž sdružení "Dilettantenverein" byl Alois Meerwald předsedou. Samozřejmě se také podílel na celé podobě představení, jehož hudební doprovod vedl Emil Schack. Jako host vystoupil v roli Konrada Franz Werner, ředitel "Südböhmische Schaubühne", dalšími účinkujícími byly Vroni Zarubaová, Peppa Melzerová, Karl Lang, Adolf Rudolf, Max Wiener, Renee Mattosch a Fritz Brabetz. Autor své dílo věnoval "otci Šumavy" (v originále "Vater des Böhmerwaldes" - pozn. překl.), jak býval nazýván budějovický "staropurkmistr" (v originále "Budweiser Altbürgermeister" - pozn. překl.) Josef Taschek (i on má na webových stránkách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení - pozn. překl.). Právě Josef Taschek založil dne 27. dubna 1884 v Budějovicích známé sdružení Deutscher Böhmerwaldbund, byl 11. května 1907 zvolen starostou města a je znám především pokusem o německo-české vyrovnání v podobě tzv. "budějovického paktu". Návrh byl sice 26. února 1914 přijat městskou radou, první světová válka, která vypukla o pouhých několik měsíců později, zamezila jeho uvedení v život, ačkoli se na něm spolupodílel i první poválečný český starosta Dr. August Zátka, zakladatel "českého Böhmerwaldbundu" pod názvem "Národní jednota pošumavská".
Alois Meerwald uspořádal s ochotnickým spolkem "Dilettantenverein" na Nový rok 1929 zábavný večer, jehož základem bylo uvedení veseloherních kusů (v originále "die Schwänke" - pozn. překl.) "D Hausnoda" a "Der Winkelschreiber", jejichž sautorem byl zakladatel zdejšího nakladatelství Moldavia Franz Xaver Reitterer (i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Sám Meerwald napsal dále hru "Das Hexenkind", frašku "Die gestohlene Operette" a "Spielhansl".

Hoam!, 1979, s. 195-196

O šumavském německém tisku

K renomovaným novinovým vydavatelstvím jižních Čech patřila firma "Moldavia", založená roku 1897 Franzem Xaverem Reittererem (i samostatně zastoupeným na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Nabyla brzy nejen politického a národnostního, nýbrž i ekonomického významu, o kterém svědčí i jejích 130 zaměstnanců, počet na podnik toho druhu vysoký. Franz Xaver Reitterer, narozený 21. září 1868 ve štýrském Friedbergu, prosadil se v politice jako zakladatel rakouského Bauernbundu, veden myšlenkou spojit německé rolníky rakousko-uherské monarchie v jedné nezávislé selské straně. Roku 1908 byl Reitterer zvolen do českého zemského sněmu. V roce 1897 došlo k založení týdeníku "Der Dorfbote" (tj. "Vesnický posel" - pozn. překl.), který zanedlouho dosáhl nákladu 40 000 výtisků. Ministr (rozuměj československé vlády - pozn. překl.) a místopředseda poslanecké sněmovny (rozuměj Poslanecké sněmovny Národního shromáždění Československé republiky, nazývané i "dolní komorou parlamentu" - pozn. překl.) Dr. Franz Spina (byl profesorem české řeči a literatury na pražské německé univerzitě a spoluzakladatelem vědeckého časopisu Slavische Rundschau - pozn. překl.) nazval "Der Dorfbote" kulturním elementem, který se nedá odmyslit. K šéfredaktorům listu patřil i Josef Reif, narozený roku 1883 v Kohlgruben (dnes Jámy, i on má na webových stranách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení - pozn. překl.) u Hořic (Höritz) na Šumavě. Pro živnostenský stav vznikl časopis "Handwerker" (tj. "Řemeslník" - pozn. překl.), vedený stejně jako měsíčník "Waldheimat" (tj. "Lesní domovina" - pozn. překl.) vlastivědným publicistou Antonem Schacherlem (také Schacherl je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), narozeným 24. listopadu 1871 v osadě Plattetschlag (dnes zcela zaniklý Mladoňov - pozn. překl.) a zesnulým v Budějovicích (Budweis) 17. února roku 1940. Pro zahradníky amatéry vycházel časopis "Gartenfreund", který řídil Josef Sobischek (i on má své samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), narozený v Budějovicích dne 5. ledna 1880. Dále vydávala Moldavia ilustrovaný týdeník "Die Glocke" a jako přílohu k už zmíněnému týdeníku "Der Dorfbote" i tituly "Deutsch-mährische Rundschau" a "Deutsch-schlesische Rundschau". Reitterer převzal i už od roku 1873 ve městě vycházející list "Budweiser Zeitung", který stál těsně před svým očekávaným pádem. Vycházel dvakrát týdně s podtitulem "Für Wahrheit, Recht und deutsche Tüchtigkeit" (tj. "Pro pravdu, právo a německou zdatnost" - pozn. překl.) a Reitterer jej chtěl pro mnohé politické útoky zastavit, na přímluvu zástupců všech německých občanských stran vycházel však nakonec až do roku 1945. Přidružil se k němu přitom už v roce 1903 list "Südböhmische Volkszeitung". Franz Xaver Reitterer, který v letech 1891-1896 působil jako člen redakce Steinbrenerových kalendářů ve Vimperku, založené ve Vimperku (Winterberg) už roku 1855, podílel se vedle početných jiných titulů právě také také na kalendářové produkci světoznámé firmy, jejíž "Dorfbotenkalender" dosáhl nákladu 50 000 a také v ní vydávaný kapesní kalendář dokonce nákladu 95 000 výtisků. Reitterer, který zemřel roku 1932 v Českých Budějovicích, získal o svých šedesátých narozeninách četná ocenění. I tehdejší český starosta města Albín Dlouhý, který byl příslušníkem Československé strany lidové, patřil k zástupu gratulantů. V té době se ovšem už Reitterer stáhl z veřejného života a věnoval se své zahradě v Dobré Vodě u Českých Budějovic (Gutwasser).
Německá křesťanskosociální strana lidová (DCSVP) měla svůj orgán v listu "Landbote", vydávaném v Českém Krumlově (v originále "Krummau" - pozn. překl.) od roku 1900, a to po dlouhý čas jako deník. Knihtiskárna Ed. Bayand Nachfolger, v níž list vycházel, se přeměnila z rodinné firmy na komanditní společnost, k níž jako komanditista náležel jak cisterciácký klášter ve Vyšším Brodě (Hohenfurth), tak už zmíněný vimperský nakladatel Johann Steinbrener (se svými nástupci - pozn. překl.). Dohledem nad společností byl pověřen budějovický městský rada Dr. Laurenz Niescher (rovněž on má na webových stranách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení - pozn. překl.), narozený v Chvalšinách (Kalsching) 12. listopadu 1872 (v originále mylně 1871 - pozn. překl.). Na kněze byl vysvěcen v Římě roku 1896. Křesťanskosociální tisk, jehož předním reprezentantem v Rakousku byl vídeňský list "Reichspost" (vycházel od roku 1894) pod vedením šéfredaktora Dr. Friedricha Fundera (žil v letech 1872-1959 a v redakci zmíněného listu působil v rozmezí let 1896-1938, poté byl vězněm nacistických koncentračních táborů Dachau a Flossenbürg a po druhé světové válce založil list "Die Furche" /tj. "Brázda"/, který vydával od roku 1945 až do své smrti - pozn. překl.), byl vyvolán v život ve dnech, kdy i rakousko-uherskou monarchii zachvátilo hnutí "Pryč od Říma!" (v originále "Los-von-Rom-Bewegung" - pozn. překl.). V letech 1935-1938 existoval "Landbote" i v dalším svém vydání (zřejmě jen mutaci - pozn. překl.) pod titulem "Budweiser Wochenbote". Ve vydavatelské produkci firmy Ed. Bayands Nachfolger nacházíme dále časopis biskupství (rozuměj biskupství českobudějovického - pozn. překl.) pro německou část diecéze, pojmenovaný "Glaube und Heimat". Snahy, aby mohl být vycházet i po roce 1938, ztroskotaly a jeho tehdejšímu vedoucímu redaktorovi, jímž byl Günther Konrad Meerwald (narozený v Českých Budějovicích roku 1914), byla na základě paragrafu 36 tzv. zákona o redaktorech (Schriftleitergesetz, platil po uchopení moci nacisty v Německu hned od roku 1934 - pozn. překl.) pod hrozbou trestu zapovězena jakákoli redaktorská činnost a byl zároveň požádán, aby při podávání žádosti o další vydávání časopisu diecéze přihlédl k situaci v hospodaření s papírem (v originále "papierwirtschaftliche Lage" - pozn. překl.).
Evangelická luteránská církev měla k dispozici od roku 1921 pro celé území neměckých Sudet tehdy založený "Evangelisches Gemeindeblatt", který redigoval budějovický evangelický farář Johannes Twardzik (i on je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) a jehož diaspora se rozprostírala bezmála po celé Šumavě.
V krumlovském nakladatelství J. Wiltschko vycházel od roku 1891 až do konce druhé světové války novinový titul "Deutsche Böhmerwaldzeitung", v letech 1879-1890 vydávaný pod názvem "Deutsch-österreichische Volkszeitung". Němečtí sociální demokraté měli po první světové válce své tiskové orgány v listech "Böhmerwaldvolksbote" a "Südwestböhmische Arbeiterzeitung", obou rovněž tištěných a redigovaných v Českém Krumlově. Nakonec převzal jihočeské zpravodajství na sebe novinový titul "Zukunft", vycházející tam třikrát v týdnu pod redakčním vedením Franze Kuplenta (i on má na webových stranách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení - pozn. překl.). Vedle toho všeho nebyla nouze ani o časopisy takříkajíc estétské (v originále "schöngeistige" - pozn. překl.), jako byl třeba v letech 1925-1926 vycházející čtrnáctideník "Der Hochwald" (tj. "Hvozd" - pozn. překl.), řízený už zmíněným Aloisem Meerwaldem. Hans Jany (zastoupený rovněž samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) vydával 1921 v Krumlově ilustrovaný týdeník "Interessante Bilder" (tj. Zajímavé obrazy - pozn. překl.), tištěný měditiskem. Při novinové sazbě nacházely užití i kopie v Německu vydávaných inzertních tiskových předloh (v originále "in Deutschland herausgegebene Materndienste" - pozn. překl.).
V oblasti krásných umění docházelo k opětovným setkáním Čechů a Němců. Vrcholem takové opravdové vzájemnosti v duchovní sféře se stal roku 1935 pražský Katolický sjezd (I. celostátní sjezd katolíků RČS 27.-30. června 1935 - pozn. překl.), kdy se na Václavském náměstí modlily mohutné zástupy (sjezd se konal za účasti asi 350 tisíc lidí - pozn. překl.) v pěti řečech, také německy. V nakladatelství Karl Kratochwil & Comp. v Českých Budějovicích vycházel v letech 1926-1932 nejen týdeník "Der Sonntagsbote" nákladem 25 000 výtisků, nýbrž poté, co se Karl Kratochwil mladší oženil s českou novinářkou Jarkou (dívčím příjmením Nejedlou - pozn. překl.), i podobný list v jazyce českém o nákladu 10 000 výtisků. Vedle zmíněného týdeníku, který vedl Alois Meerwald (narozený 28. dubna 1886 v Pumperle /dnes Řasnice - pozn. překl./, zesnulý 12. dubna 1933 v Českých Budějovicích), vydávala Kratochwilova firma i list "Deutsche Böhmerwaldbote", který si ve svém prvním novoročním (vlastně zároveň vánočním - pozn. překl.) čísle z 25. prosince 1925 vytyčil za úkol, aby se Němci provozující obchod a řemeslné živnosti nemuseli o místo, které jim ve společenství státu náleží, nemusili doprošovat, nýbrž aby si je mohli v případě nutnosti vybojovat (rozuměj v rovné konkurenci - pozn. překl.). Karl Kratochwil starší byl v českobudějovické městské radě zástupcem německé živostenské strany (Deutsche Gewerbepartei - DGP). Zvláštní zásluhu si jeho nakladatelství, ve kterém vyšla i pěkná řádka knižních titulů (také českých - pozn. překl.), získalo vydáním budějovického "Heimatbuchu", který nacházel uznání i po druhé světové válce jako cenný informační pramen o historii města. Tisk "Der Sonntagsbote" se uskutečňoval zprvu v prachatické firmě Tilp-Scheba, později pak ve vlastní tiskárně. Po onemocnění Aloise Meerwalda převzal redakci týdeníku jeho syn Günther, který v tomto podniku nabyl svého odborného vzdělání. Brzy nato ovšem firma podlehla všeobecné hospodářské krizi.
Němečtí novináři měli v tzv. "Reichsgewerkschaft der deutschen Presse in der Tschechoslowakei" (tj. "Říšské odborové sdružení německého tisku v Československu" - pozn. překl.) organizaci, zaručující svým členům nejen čtyřicetihodinový pracovní týden, nýbrž i nárok na penzi při dovršení šedesáti let stáří. V rámci Všeobecného penzijního ústavu (Allgemeine Pensionsanstalt), úřadovna A (Amtstelle A), existoval zvláštní odbor pojištění novinářů (Journalistenversicherung). Politickým redaktorům deníků zajišťovaly Československé dráhy režijní volné jízdenky, redaktorům týdeníků jízdenky s poloviční slevo. Seznam členů "Reichsgewerschaft der deutschen Presse" vykazuje k 15. březnu 1938 444 osob, z toho 32 v důchodu. Mezi novináři uvedenými v tomto seznamu nacházejí se jména jako: Dr. Walter Becher (Die Zeit, Praha), Franz Gaksch (Heimatruf, Mariánské Lázně), Wenzel Jaksch (Sozialdemokrat, Praha) (tento autor má své samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), Karl Kreibich (Rote Fahne, Praha), Dr. Adolf Kussl (Deutsche Presse, Praha), Dr. Franz Lorenz (Deutsche Presse, Praha), Dr. Wilhelm Pleyer (Sudetendeutsche Monatshefte und Pressedienst des Bundes der Deutschen) (i tento autor má na webových stranách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení - pozn. překl.), Emanuel Reichenberger (Das Volk, Krnov), Dr. Walter Stibitz (Mährisches Tagblatt, Olomouc), Eugen de Witt (Volkswille, Karlovy Vary), Valentin Viatschko (Pilsner Tagblatt, Plzeň) (místní jména jsou v originále uvedena ovšem německy - pozn. překl.).
Kavárna zůstávala v životě novináře nejčastějším místem setkání, přičemž v Budějovicích by měla zaznít především jména "Café Savoy" a "Café Zentral". I bez vyžádání tu pan vrchní předložil hostu "Prager Tagblatt", vycházející denně o nákladu 63 000 výtisků, stejně jako další pražský německý deník s názvem "Deutsche Zeitung Bohemia" (vycházel s různými obměnami titulu a podtitulu v letech 1828-1938 /!/ - pozn. překl.) či vídeňský "Kronen Zeitung", který dovedl potěšit svými karikaturami s "Adabeiem" ("Adabaei", tj "také přitom" je figurka, kterou uvedl na titulní stránku zmíněného vídeňského listu ilustrátor a karikaturista, rovněž i průkopník kresleného filmu Ladislaus Tuszyński /*1876 v dnes ukrajinském Lvově - †1943 ve Vídni - pozn. překl.).

Hoam!, 1979, s. 4-5

Věžný zvaný "Türmernazl"

Více nž jednoho vlastního zámeckého věžného měl k dispozici zámek v Krumlově, co do velikosti největší v zemi hned po Pražském hradě. V době od 1. května až do 1. října troubil onen věžný každodenně mezi devátou hodinou dopolední a 4 hodinou odpolední svou píseň. Ať už nosil jakékoli jméno a příjmení, v lidovém hovoru byl nazýván "Türmernazl", zatímco jeho melodii byla opět v lidovém podání alespoň podkládán následující text:

"Da Türmernazl hat 'n Huat verlor'n!
Wo ist er denn g'fund'n wor'n?
In der Wulda drin!"

(tj.: "Věžnej Ignác klobouk ztratil jistě! / Kde ho našli, na jakympak místě? / Ve Vltavě tam!" - pozn. překl.)
Na krumlovské zámecké věži bývali odedávna dva věžní, kteří své veselé nápěvy břeskně hlaholili do všech světa stran. Vilém z Rožmberka dal už v roce 1561 postavit celý soubor pozounistů, jehož členové byli vrchností obdařeni stravou, penězi i ošacením. Toto hudební těleso muselo denně - kromě pátků a nedělí - po poledním a večerním klekání dát k lepšímu nějakou písničku a mělo kromě toho za úkol v případě potřeby muzicírovat i v kostele.
Pozounisté, kteří stáli pod dohledem Linharta Grubera, byli povinni pilně cvičit. Vilém byl velmi mrzutý z toho, když hráli několikráte po sobě jednu a tu samou písničku, a také zámecká paní byla velice náročná. Chtěla slyšet tu francouzské, tu zas něžné italské melodie a trubači nestačili nacvičovat jednu novinku za druhou. Každého pondělka, středy a pátku se k tomu účelu všichni společně scházeli.
Se svolením zámeckého pána směli vyrážet i do kraje kolem a vyhrávat v místech nejbližšího okolí, čímž měli možnost si ke své spokojenosti i přivydělat. Muzikanti byli ovšem vesměs lidmi horké krve a vyvolávali asi opravdu časté rvačky, neboť Vilém se cítil nucen nabádat je k mravnému chování a dobrým způsobům.
Sbor pozounérů byl zase brzy rozpuštěn. Až do chvíle však, kdy byl vypovězen ze země, vytruboval ten jediný zbylý krumlovský věžný své stejně postiženým obyvatelům města tak důvěrně blízké melodie, které zněly srdci neméně hřejivě, než mohly znít fanfáry trubačů Vilémových. V písničce věžného bylo skryto mnoho niterné vroucnosti a četní literáti i komponisté čerpali podnět k nové tvorbě právě z toho provždy v paměti zůstaveného nápěvu.

Sudetendeutsche Zeitung, 1951, č. 28, s. 7

Nositel Spolkového kříže se stuhou za zásluhy Günther Konrad Meerwald zemřel v bavorském Řezně (Regensburg) dne 3. března roku 1982. Řekl toho o sobě hodně ve svých předchozích textech, něco však přece zbývá. Jeho vztah k Šumavě byl totiž jen článkem řetězu, který po vyhnání z domova už od roku 1946 doplnil jako novinář listu Mittelbayerische Zeitung o vazby Východního Bavorska k Rakousku v partnerství Řezna s rakouskými městy Ried a Wels. Přitom byl po celá léta členem sdružení Deutscher Böhmerwalbund, založeného 1884 v jeho rodných Budějovicích - on sám se tam narodil 3. dubna 1914 - a obnoveného ve Spolkové republice 1954. Böhmerwalbund ho odměnil za dlouholetou aktivní činnost čestnou stříbrnou jehlicí (silberne Ehrenadel). Měl pohřeb 8. března a byl pochován na řezenském horním katolickém hřbitově. Křesťanskou "Mitteleuropu" měl tak jako tak po celý život kdesi přímo ve svém srdci. Jakže zní ty tituly vzpomenutých jím otcových literárních prací? "Der Goldene Steig", "Heimatbuch".

- - - - -
* České Budějovice / Český Krumlov / † † † Řezno (BY)