FERDINAND BŘETISLAV MIKOVEC
Klášter vyšebrodský
Hluboko na jihu Čech, vprostřed věnce zalesněných vrchů, kterými šumí Vltava (Moldau), leží starý klášter rodu Rožmberků, Vyšší Brod (Hohenfurth), v krajině, jakou mohl mít (roku 1098 - pozn. překl.) před očima zbožný opat Robert z Molesme při zakládání prvního kláštera cisterciáckého řádu v Citeaux (Cistercium). Tady ve Vyšším Brodě se cisterciáci usídlili teprve od poloviny XIII. století a nebylo to už v končině zcela nehostinné. Slabou čtvrthodinku od klášterních zdí stála už tehdy malá ves s kostelem (ten, dnes farní, existoval už před rokem 1259) a z ní vyrostlo postupně pěkné městečko stejného jména jako nese klášter. Páni z Rožmberka chránili tu osadu a udělili jí privilegia dále rozhojňovaná (pocházejí od Jana III. z Rožmberka /1528/, od posledního z Rožmberků Petra Voka / †1611/, od krále Matyáše /1614/, od císaře Karla VI. /1737/ a konečně od jeho dcery Marie Terezie /1747). Městys (v originále "Markt" - pozn. překl.) má dnes 146 domů a 1042 obyvatel (rozuměj kolem roku 1860 - pozn. překl.). Vladař domu rožmberského (v originále "Dynast dieses Hauses" - pozn. překl.) v letech 1526-1532 a velkopřevor řádu johanitů (v letech 1510-1532 - pozn. překl.) Jan z Rožmberka (1484-1532) dovolil zdejším přísežným (v originále "erlaubte den Schöppen des Orts" - pozn. překl.), aby přijali erbovní růži Vítkovců mezi dvě věže své obecní pečeti.
Řeka Vltava, dcera Černé hory (Schwarzberg) v temné Šumavě (Böhmerwald), míří poté, co se v příboji vln prodrala skalnatým korytem tak řečené Čertovy stěny (Teufelsmauer), na starších mapách zvané angustiae montium, tj. "úžina hory", jako silná horská bystřina kolem základů kláštera a činí odraz vysokých kamenných síní, které se zčásti zrcadlí v její jasné hladině, neklidným a nejasným. Její spád obnáší podle měření Davidových (Martin Alois David /1757-1836/, matematik, astronom a zeměpisec, tajemník a pak i ředitel Královské české společnosti nauk - pozn. překl.) od Frymburka (Friedberg) k Vyššímu Brodu na tři hodiny 78 vídeňských sáhů (1 vídeňský sáh = asi 1,896 metru); od Čertovy stěny, asi půl hodiny nad klášterem počíná být její tok mnohem klidnější a tišší a další její spád od Vyššího Brodu až do Prahy činí na vzdálenost 22 německých mílí jen 191° 3'.
(...)
Dějiny Vyššího Brodu jsou prosté a chudé na události. Zakladatelem kláštera se stal Vok z Rožmberka, nejvyšší maršálek krále Přemysla Otakara v Čechách a štýrský zemský hejtman. Když v roce 1262 ve Štýrském Hradci skonal, převezli jeho ostatky do Čech a pochovali je ve Vyšším Brodě. Prví cisterciáci sem přišli z rakouského Wilheringu (Hilaria), odtud byl i prvý vyšebrodský opat Otto. Za rok založení kláštera je považován letopočet 1259. Vokova zakládací listina se nedochovala, jen konfirmační listina pražského biskupa Jana III. z 1. června 1259 (vlastně jen kanonické potvrzení nové fundace, které je dílem biskupské kanceláře a svědčí o tom, že Vok svého notáře neměl - pozn. překl.), která se zčásti odvolává na Vokovy ústní výroky a končí prokletím všech, kdo by se proti tomuto založení něčeho odvážili ("Si quis contrarium attentare presumpseritm cum Dathan et Abiron et cum Juda traditore Domini, et cum his, qui dixerunt Domino Deo: recede a nobis, scientiam viarum tuarum nolumus, recipiat portionem."). Bohatými statky obdařil Vok nově založený klášter, význačnými výsadami, poplatky a farami, celý jeho rod zůstal nakloněn založení předkovu, i časně vyhaslé vedlejší větve kmene Vítkova, ta z Krumlova a z Falkenštejna, je podporovaly. Přes to všechno pokračovala stavba mohutného klášterního kostela jen pozvolna, bohatá rožmberská darování nejednou sotva postačovala pokrýt náklady rychlejšího postupu prací. Ještě v roce 1293 dílo šlo kupředu s takovou pomalostí, že pražský biskup Tobiáš z Bechyně vystavil indulgenční (odpustkovou) listinu, aby věřící vyburcoval ke štědrému přispění na účel důstojné dostavby vyšebrodského klášterního chrámu ("Injugentes, quatenus ad opus ecclesie S.M.V. gloriose monasterii de Altovado, quod construitur et construi debet opere sumptuoso, nec ad ipsum consummandum proprie suppetunt facultates, de bonis a Deo collatis uobis uestras pias eleemosynas et alia grata charitatis subsidia taliter erogare curetis, ut per hes et alia bona, que Domino inspirante feceritis, ad eterna possitis felicitatis gaudia pervenire." /Pragae. A.D. 1293. X. Cal. Maj./) .
Nového vzestupu se klášter dočkal za Vokova vnuka Petra z Rožmberka. Ten se stal už v mládí jedním z vyšebrodských řádových bratří a mnišského života se zřekl až na naléhavé přímluvy svých příbuzných, načež vstoupil v manželský svazek s Violou Těšínskou, královskou vdovou po posledním z Přemyslovců (rozuměj Václavu III. - pozn. překl.). Poslední roky svého života strávil Petr "kajícník" (v originále "Peter der Mönch" - pozn. překl.) opět ve zdech kláštera a skonal (1347) v kutně řádového konvertity. Rok po jeho smrti osvobodil císař Karel IV. listinou ze dne 27. března 1348 klášter od veškerých daní, načež Jindřich z Rožmberka zajistil v roce 1403 vyšebrodským opatům právo užívat infule (tj. biskupské mitry - pozn. překl.) a pastýřské berle (další insignie vyhrazené jinak biskupovi - pozn. překl.).
Husitské války minuly Vyšší Brod bez větší újmy. Klášter ležel přece jen trochu stranou tažení kališníků a měl nadto v Oldřichovi z Rožmberka mocného ochránce. Některé škody a jeden případ zpustošení klášterních statků požárem byly brzy zhojeny.
Vyšší Brod se jevil natolik bezpečným, že Mikuláš Jindřichův od Řebříků (v originále "Nikolaus von der Leiter" - pozn. překl.), papežem Felixem V. v roce 1440 jmenovaný, nikdy však v úřad neuvedený arcibiskup pražský, se stáhl právě sem a v červnu 1441 sem z Vídně ustanovil jednání, která měla získat přívržence papeže Eugena IV. pro Felixe V.; k zamýšlenému jednání však nedošlo a arcibiskup Mikuláš zmizel brzy ze scény. Pro tehdejšího opata vyšebrodského (v letech 1426-1442) Sigismunda Pirchana (původem z Rožmberka nad Vltavou /Rosenberg/, napsal o něm studii Valentin Schmidt, oba jsou zastoupeni rovněž samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), účastníka jednání basilejského koncilu, vymohl Oldřich z Rožmberka, nejmocnější ochranitel kláštera, od koncilu hodnost biskupa ze Salony (pozůstatky antického města Salony se nacházejí u dnešního chorvatského města Solinu nedaleko Splitu - pozn. překl.).
Tvrdá byla léta 1618 a 1620, ve kterých byli mandáty direktorů a zimního krále mniši z kláštera vypuzeni a nějaký čas tu místo nich bytoval oddíl stavovských rejtarů.
Některé těžké ztráty utrpěl Vyšší Brod zhoubnými požáry (1536, 1690 a 1709); ze všech nejničivější byl ten z roku 1690. Steinbach (Thaddäus Nepomuk Bonifaz Otto Steinbach von Kranichstein /1751-1791/, rodák z Rožmberka nad Vltavou, je rovněž samostatně zastoupen na těchto webových stranách - pozn. překl.) vypráví, že to bylo právě v úmrtní den opata Franze rytíře von Wendschuha, za nějž vydává 18. červen, i když podle vyšebrodských nekrologií (v originále "Sterbebücher", tj. klášterní záznamy o úmrtích - pozn. překl.) zesnul tento opat dne 23. dubna, podle náhrobního nápisu pak 24. dubna téhož roku 1690.
Dvorský dekret ze 30. dubna 1691 propůjčil tehdejšímu opatovi vyšebrodského kláštera jako infulovanému prelátovi zemskému místo a hlas v českém zemském sněmu.
Císař Josef II. zmenšil dvorským dekretem počet vyšebrodských konventuálů ze 65 na 18. Jejich současný početní stav obnáší 55 řádových kněží a 6 noviců. Z kněží žijí mnozí na farnostech či spravují učitelské katedry.
V roce 1859 bude cisterciácký klášter ve Vyšším Brodě slavit šťastné jubileum 600 let své existence. Kéž ta slavnost proběhne s důstojností a zdarem.
Malerisch-historische Skizzen aus Böhmen, s. 216-226
Roku 1858 vydal autor už před tímto textem, převzatým z jeho knihy, vyšlé ve dvou dílech až v následujících dvou letech (1859-1860), samostatný titul "Das Cistercienserstift Hohenfurth", bezpochyby rovněž k jubileu v závěru našeho překladu zmiňovanému. Ferdinand Břetislav Mikovec se přitom narodil v severočeském Sloupu v Čechách (Bürgstein) u České Lípy (Böhmisch Leipa) 23. prosince 1826. Byl vychován německy a v České Lípě navštěvoval i německé gymnázium, kde měl na jeho další směřování velký vliv žák Bernarda Bolzana, osvícený kněz Anton Krombholz (1790-1869). Na podzim 1842 se ocitá v Praze na studiích a začíná zatím ještě německy i publikovat historické drobnosti v příloze listu "Ost und West" (jmenovala se "Prag") a v deníku "Bohemia" pak divadelní referáty. V revolučním roce 1848 už jako horlivý Čech a praporečník sdružení "Svornost" ("Sláva, sláva, prapor věje! Vzhůru, Češi, Bůh nám přeje...Nepřátelům na odpor! Svornost! Svornost! Český sbor!" jsou slova písně Josefa Jiřího Kolára na hudbu Smetanovu), po potlačení bouří v Praze tehdy ani ne dvaadvacetiletý stíhán, odešel do Banátu bojovat se Srby proti Maďarům. Roku 1850 byl v Lipsku (Leipzig), kde vydal s poznámkami německy dopisy Husovy z Kostnice (Briefe des Johann Hus, geschriebene von Konstanz i.J. 1414-1415. Když se z ciziny vrátil (Albert Pražák připomíná v kapitole o Nerudovi z třetího dílu knihy "Literatura česká XIX. století", že vojenské velitelství přikázalo Mikovcovi za nastupujícího Bachova absolutismu dát si ostříhat dlouhé vlasy /!/) žil už trvale v Praze, zapojen zejména v aktivitách jako dostavba svatovítského chrámu či povznesení českého divadla (byl členem výboru pro zřízení Národního divadla, nedožil se však ani slavného položení základního kamene v roce 1868). Roku 1851 založil vlastně jediný tehdy beletristický český časopis "Lumír" s nedozírným významem pro další rozvoj domácího písemnictví (hned v prvém ročníku tam byli až programově otištěni Máchovi "Cikáni"). Tiskly se tu i ukázky z literatury světové, v prvním období existence "Lumíru" se však české tlumočení cizí beletrie pořizovalo zhusta ještě z jejích německých překladů. Dva roky před svou smrtí dal Mikovec podnět k založení česko-německého literárně-uměleckého spolku "Arkadia", jehož se stal i předsedou. Ještě v září 1861 pořádal na Staroměstské radnici výstavu českých starožitností. Rok nato 22. září v Praze skonal na následky přepětí sil a srdeční vadu ve věku nedožitých 36 let. Byl sice pohřben na Malostranském hřbitově v Košířích, ale v roce 1911 byly jeho ostatky přeneseny na hřbitov v rodném Sloupu. Je to jedno z nejkrásnějších míst v Čechách, žilo tam však až do roku 1946, tedy ještě 120 let po Mikovcově smrti, podobně jako ve Vyšším Brodě kolem 1500 německy mluvících obyvatel. Divme se pak, že rok 1958 pro nás je vším jiným nežli 700. jubileem založení kláštera vyšebrodského (snad s čestnou výjimkou textu Bořivoje Benetky v Jihočeském sborníku historickém, jak mi laskavě připomenul Dr. Milan Hlinomaz).
- - - - -
* Sloup v Čechách / Vyšší Brod / † † † Praha
