EDUARD PECHTL
Ničím neposkytují křesťané tolik svědectví o své víře jako přijetím bolesti
"Durch nichts legen die Christen so sehr Zeugnis für ihre Glauben ab wie durch die Annahme des Schmerz. Deshalb wollen wir Krankheit und Schmerz dankbar und gottergeben annehmen!" (tj. "Ničím neposkytují křesťané tolik svědectví o své víře jako přijetím bolesti. Proto chceme nemoc a bolest vděčně a Bohu odevzdáni přijmout!" - pozn. překl.)
Glaube und Heimat, 1960, s. 868
To jsou jen dvě věty z homilie na téma "Wirklichkeit des Todes", tj. "skutečnost smrti" a "Bitterkeit des Schmerzes", tj. "trpkost bolesti", kterou kdysi za pandemie španělské chřipky (viz Wikipedia) po první světové válce proslovil kaplan Eduard Pechtl v arciděkanském kostele sv. Markéty ve Volarech, kde působil už před válkou a kam se nakrátko vrátil ještě v letech 1925-1927, když byl předtím stejně nakrátko od 5. června 1924 do 1. února 1925 administrátorem v Dlouhé Vsi (Langendorf). Narodil se 18. března roku 1884 a den nato ho v prachatickém kostele sv. Jakuba Většího pokřtil děkan Johan Šwéda, mající na webových stranách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení. Josef Luksch (1918-1984), rovněž zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, se ve svém podrobném životopise Pechtlově (ten kratší Luksch označil jako vzpomínku na svého učitele náboženství a v Kohoutím kříži přeložen do češtiny tvoří jednu z textových ukázek), který vycházel v letech 1960-1961 na pokračování v krajanském časopise Glaube und Heimat, se ovšem podstatně mýlí v údaji, že Eduardovým otcem a matkou byli Johann a Maria Pechtlovi, on pak že byl druhým z jejich 4 dětí. Prachatická křestní matrika i arch sčítání lidu z roku 1900 jasně dokládá, že chlapcův otec Ferdinand Pechtl (*16. ledna 1852 v Prachaticích), obchodník v rodném domě synově čp. 14 v Prachaticích (dodnes ho najdeme na tamním Kostelním náměstí), syn obchodníka na téže adrese Karla Pechtla a jeho ženy Theresie, roz. Fuchsové z Českých Budějovic, jakož Elisabeth, roz. Wimberský (tak je příjmení v matrice psáno), dcera Anastase Wimberskýho z Prachatic čp. 59 (dům dosud stojí v prachatické Věžní ulici) a Ewy, roz. Hopfingerové z Prachatic čp. 73 (i ten dům je k nalezení v prachatické Husově ulici), kteří byli dceřině synovi za kmotry, byli skutečnými rodiči malého Eduarda. Ten pak na archu sčítání lidu z roku 1900 pro jeho rodný dům čp. 14 figuruje jako jejich třetí syn (starší než on byli Carl /*1875/ a Hanns /*1878/), sestra Maria (*1887) byla o tři roky mladší. Carl /Karl/ Pechtl, starosta Prachatic v letech 1927-1935, se stal otcem Helmuta Pechtla, ostatně také zastoupeného samostatně na webových stránkách Kohoutího kříže. Eduard Pechtl vystudoval v rodných Prachaticích c.k. německé gymnázium, na kterém maturoval v roce 1905. Z noviciátu ve vyšebrodském cisterciáckém klášteře, kde byl na několik týdnů jeho spolunovicem pozdější opat Tecelin Jaksch (zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, se stáhl a přípravu na světské kněžství absolvoval napříště v českobudějovickém semináři. Dne 18. července 1909 byl v Českých Budějovicích vysvěcen na kněze biskupem Jirsíkem a týden nato 25. slavil v Prachaticích primici, ovšem ve stínu smrti svého otce, který zemřel v pouhých 56 letech. Od 1. srpna 1909 byl jeho syn ustaven kaplanem v Kašperských Horách (Bergreichenstein), dva roky poté od 1. září 1911 kaplanem ve Volarech (Wallern). To už se ovšem blížila jako velký životní přeryv první světová válka. Pechtl působil nejprve jako polní kurát v Bosně, pak jako vrchní kurát ve velkém epidemickém špitále ve vsi Morovič v srbské Vojvodině. Po válce se vrátil do Volar, kde ze svých 18 "kaplanských" let strávil téměř 16, než ho o Velikonocích roku 1927 požádal těžce nemocný farář Ferdinand Kadláček ve Zbytinách (Oberhaid) o výpomoc a zastupování. Tamní farnost čítala v 9 osadách na dva tisíce duší a zdejší farní provizor, následně od roku 1928 farář Pechtl měl na starosti i dvě přespolní školy. Bylo mu tu souzeno setrvat 19 kněžských let až do vyhnání v roce 1946. Už na prahu svých padesátin byl postižen cukrovkou a trpěl jejími projevy až do konce i za svého poválečného působení ve švábském, tj. bavorském Günzburgu, kde oslavil v červenci 1959 40 let svého kněžství, prý za neuvěřitelné účasti dvanácti set svých někdejších farníků. Zemřel 6. května roku 1960 v nedožitých 77 letech věku a téměř 51 letech kněžské služby, když trávil svá důchodová léta v bavorské obci Haus im Wald (od roku 1978 jde jen o část města Grafenau v Bavorské lese. Na jeho parte je uvedeno, že skonal po krátké nemoci, to znamená, že ve stáří se k dlouholeté cukrovce přidružila nějaká choroba další. Dva dny před smrtí sloužil ještě mši svatou, místy už pro tělesnou slabost podepírán ministranty. Na Velký pátek (v roce 1960 připadl na 15. dubna) z jeho úst prý ještě sonorním hlasem zaznělo trojí "Ecce lignum crucis" (tj. "Ejhle dřevo kříže" v tehdy ještě v předkoncilní latinské liturgii), což přítomné věřící dojalo až k slzám. Na smrtelném loži se trojím aleluja dočkal i jitra svátku Vzkříšení. 9. května byl pochován za účasti devíti kněží ze šumavské domoviny, ať už to byl děkan Gabriel či faráři Matschl, Glimsche, Dussl, Anton Grillinger, Wenzel Schmid a Nehyba, vzešlí z farnosti zesnulého, nebo duchovní rada Mathe a farář Wagner (co jen vím, Gabriel, Glimsche, Nehyba a Mathe mají i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže), na hřbitově místní části dolnobavorského města Grafenau, kterou je do roku 1978 samostatná obec Haus im Wald (do roku 1951 nesla jméno "Furth"). Do Prachatic to ostatně podle mapy není nijak daleko.
- - - - -
* Prachatice / Kašperské Hory / Volary / Dlouhá Ves / České Žleby /Volary /Zbytiny / † † † Haus im Wald, Grafenau
