JOSEF RATZENBÖCK

I já jsem potomkem Šumavanů...

Neměli jsme nijakou velkou naději, že se opona zvedne. Všeobecným míněním bylo, že je tu navěky a zmizela by jen následkem atomové války. Před tím jsme měli, obyvatelstvo i politici, velký strach. Se železnou oponou jsme byli smířeni, byla velice nepropustná. Přesto se opakovaně stávalo, že nějaký Hornorakušan při sbírání hub zabloudil omylem přes hranici. To ale vyřídili pohraničníci na místě. Existovaly také už před pádem železné opony určité kontakty na politické úrovni. Zvali jsme české politiky k nám a Češi se revanšovali potváními k nim. Konala se jednání o plánech silničního spojení, o ochraně životního prostředí a o stycích na sportovním poli. V listopadu roku 1988 se tehdy velice aktivnímu předsedovi cyklistického svazu podařilo oživit někdejší cyklistický závod z Lince do Českých Budějovic - zcela překvapivě s československým souhlasem (v originále "die Tschechoslowaken waren ganz überraschend dafür" - pozn. překl.). Byli jsme se závodníky vůbec ti první, kdo směli zcela bez kontroly projet železnou oponou.
Když byly přestřiženy ostnaté dráty na hranici s Maďarskem (stalo se tak 27. června 1989 - pozn. překl.), zdálo se, že jde i ojedinělý případ. Nikdo se neodvážil doufat, že se něco podobného může stát u nás. Dne 11. prosince 1989 jsme teprve pár hodin před přestřižením ostnatých drátů Čechy u Wullowitz zjistili, že železná opona padla i tady. Byla to symbolická událost. Byli jsme už předtím komunisty zváni do Čech na neuvěřitelné hostiny. Jeden starý komunista za mnou tenkrát přišel a povídá: "Herr Landeshauptmann, wir sind früher immer mit dem Fahrrad zur Messe Freistadt gefahren, werden wir das wieder tun können?" (tj. "Pane zemský hejtmane, my jsme dřív vždycky jezdili na kolech do Freistadtu na tamní veletrh, bude to možné znovu?" - pozn. překl.). Já odpověděl: "Ja, sicher." (tj. "Ano, určitě." - pozn. překl.). Lhal jsem ale: nedovedl jsem si to v té chvíli představit.
Do Wullowitz jsem tehdy, to už hovořím o 11. prosinci roku 1989, jel s nepopsatelným pocitem, že se účastním zázraku. A byl to opravdu zázrak, jeden z nejkrásnějších dnů v mém politickém životě. Politik nemá zrovna mnoho chvil v kariéře, které by se daly označit z zázrak. Tohle však byl ten zázračný okamžik dějin.
Šlo o situaci jakoby nenucenou, jako bychom spolu byli vždycky těmi nejbližšími přáteli. Na Češích byla patrná radost. Pohraničníci, dříve jen zarytě vážně a přísně vyhlížející, nás najednou srdečně zdravili. Nikdy předtím jsem české úředníky na hranici neviděl se zasmát. Když jsem při hraniční kontrole vytáhl pas, vždycky jen v pozoru zasalutovali se slovy: "Landeshauptmann, kein Pass." Měli jsme jednou pozvání do československého parlamentu v Praze a museli jsme přesto na hranici věčnost čekat, než bude pro nás přichystána eskorta na motocyklech. Když nás tenkrát brzy nato navštívil v Zemském domě v Linci (v originále "im Linzer Landhaus" - pozn. překl.) československý ministr s chotí, moje paní podnikla s dámskými hosty procházku po Landstraße. Byly prý okouzleny pestrými osvětlenými výklady obchodů a ptaly se, zda se to dá opravdu všechno koupit a zda existují lidé, co si to mohou dovolit.
S mou ženou jsme byli předtím jednou ve východním Berlíně a viděli jsme tam výklady s nádobím a porcelánem. Chtěli jsme si něco z toho koupit, ale personál obchodu nám sdělil, že jde o pouhou dekoraci.
I tenkrát v prosinci 1989 jsme byli ještě úplně naivní. Pro nás svět železnou oponou po léta končil. Neviděli jsme přes ni a neměli o tom, co je za ní, nijakou správnou představu.
I po jejím pádu byl tady v Horním Rakousku strach, že se sem z Východu nahrnou kriminální živly a budou páchat zlodějny. Obyvatelstvo bylo velice znejistěno. Zejména vysídlení němečtí Šumavané, vyhnanci z domova, měli v sobě hluboké resentimenty. Jako by se v nich probouzely a jitřily staré rány.
I já sám jsem potomkem lidí ze Šumavy. Můj dědeček a jmenovec Josef Ratzenböck z Neukirchen am Walde (hornorakouský městys má opravdu "mluvící" znak s kostelem "při lese" - pozn. překl.), vykonal kolem roku 1870 pouť na Pöstlingberg nad Lincem. Ze Šumavy sem mířívalo mnoho poutí. Téhož dne jako můj dědeček sem se svou rodinou dorazila i moje příští babička - tam se totiž navzájem poznali. Babička pocházela ze vsi Kladné čp. 5 u Českého Krumlova (v originále "aus Kladen Nummer 5 bei Krummau" - pozn. překl.), kde byli její rodiče bohatými sedláky. Uchováváme dodnes manželskou smlouvu s přesným popisem babiččina věna, třeba kolik přinesla věnem lněného plátna.
Na české straně bylo obyvatelstvo naladěno pozitivněji. V prosinci 1989 jsme přijeli do Českých Budějovic s betlémským světlem (v originále "sind wir mit dem Friedenslicht nach Budweis gefahren" - pozn. překl.). Na velkém českobudějovickém náměstí bylo obrovské množství lidí v opravdu povznesené náladě. Zdejší dětský sbor zazpíval píseň o jednom železničáři, který pracoval na koněspřežné dráze a poznal tam jedno české děvče. Byla to dojemná vzpomínka na někdejší tak niterné spojení Čech a Horních Rakous právě historickou koněspřežkou.
Spoluzahajoval jsem i českobudějovický veletrh. Při procházce výstavištěm mě zdravilo více lidí než na veletrhu v hornorakouském Welsu. Jak to? Snadné vysvětlení tenkrát: všichni ti lidé před pádem železné opony sledovali rakouskou televizi a znali mě odtud. Jednou jsme se při návratu z Československa zdrželi na poutním místě Svatý Kámen (v originále "im Wallfahrtsort Maria Schnee" - pozn. překl.) přímo na hranici u starého, tenkrát ještě po vojácích zpustlého kostela. Jeden muž uvnitř něj a oslovil mě, když jsem šel kolem: "Grüß Gott, Herr Landeshauptmann." Vyprávěl pak, že se při poslechu rakouské televize sešli z celého okolí a on jim překládal z němčiny. A že já tam při zprávách z Horního Rakouska často vystupoval. Kdyby to slyšel můj tehdejší zástupce ve funkci Grünner (Karl Grünner, viz blíže o něm Wikipedia, rakouský sociálně demokratický politik, žil v letech 1932-2003, je pochován na lineckém hřbitově sv. Barbory jako na webových stranách Kohoutího kříže i samostatně zastoupený Adalbert Stifter řekl by nejspíš: "Ja, viel zu oft." (tj. "Baže, až moc často." - pozn. překl.).
Teď je tomu 30 let od doby, kdy železná opona padla. Určité srůstání nastalo, ovšem velice zdráhavé a opatrné, ne tak rychlé, jak jsme očekávali a doufali. Jistě ale ve všech těch letech docházelo ke zlepšování spolupráce, ovšem pomalejšímu, než by bylo žádoucí. Když se ale podívám na Německo, myslím, že u nás je ten proces vlastně rychlejší a nadějnější než tomu je mezi oběma někdejšími částmi rozděleného německého Východu a Západu. Pro nás je naprosto nevysvětlitelné, že tolik lidí ještě věří na východoněmecký komunistický systém a jeho údajné výhody.
Vztahy českých zemí a Rakouska ovšem taky nejsou docela jednoduché. Nebyly ostatně ani za monarchie. Vedl jsem po pádu železné opony jednu rakouskou protestní skupinu, žádající opatření vůči Temelínu. Šlo s námi v demonstračním průvodu i mnoho Čechů. Nemůžeme tu atomovou elektrárnu odstranit, to by byla iluze. Jsme ale proti její dostavbě a žádáme maximální bezpečnostní záruky. Ten postoj musejí Češi pochopit.
Mám z dob kolem pádu železné opony v paměti především osobu Jiřího Vlacha (jako překladatel těchto řádek jsem s ním a jeho ženou Petrou kdysi bydlel v jednom věžovém domě a znal jsem z dob národního podniku Kniha i jeho tchyni příjmením Štolbovou /manželku primáře rehabilitačního oddělení českobudějovické nemocnice MUDr. Lubomíra Štolby, působící jako nákupčí ve fázi mé "kariéry" skladníka - pozn. překl.), pozdějšího poslance (působil ovšem už od března 1990 jako předseda KNV /nedlouho nato zrušený Krajský národní výbor/ i jako místopředseda České národní rady a Poslanecké sněmovny za Občanské fórum, ODS a Unii svobody, prezident Unie pro dobré sousedství česky a německy hovořících zemí, po odchodu z politiky vedl Regionální rozvojovou agenturu jižních Čech /RERA/, blíže o něm viz Wikipedia - pozn. překl.). Když se stříhaly dráty, byl ještě docela mladý člověk (bylo mu v roce 1989 37 let, ale vypadal mladší - pozn. překl.) a předtím byl v disentu (v originále "davor schon im Widerstandsbewegung", to ovšem sám Vlach popřel na videu z listopadu 2019, kdy tedy jako Ratzenböck vzpomíná na 30 let staré události a vývoj po nich - pozn. překl.). Letos přijel nejprve sem do Lince (v originále "er war heuer erst im Linz" /!/ - pozn. překl.). Pro něho to byl největší zážitek od časů pádu železné opony a i pro mě asi, když hovořil tady v Linci na shromáždění Křesťanského svazu učitelů (v originále "Christlicher Lehrerverband", správně má být Christlicher Lehrerverein für Oberösterreich - pozn. překl.) před 5 tisíci posluchači. Vyvolalo to neuvěřitelné ovace (v originále "es gab einen unglaublichen Jubel" - pozn. překl.).

T. Winkler, Altlandeshauptmann Ratzenböck: "Es war ein Wunder"

Jde vlastně o odpovědi bývalého hornorakouského zemského hejtmana na otázky regionálního periodika u příležitosti 30. výročí pádu železné opony. Josef Ratzenböck se právě toho roku 2019, kdy se rozhovor konal, dožil požehnaných 90 let. Narodil se v Neukirchen am Walde 15. dubna 1929 jako syn tamního hostinského a rolníka Josefa Ratzenböcka (*19. července 1882 ve vsi Pühret čp. 8, osadě obce Neukirchen am Walde), syna Josefa Ratzenböcka (v oddací matrice příjmení psáno "Razenböck", jeho nositel je označen jako "Häusler und Musiker", tj. "domkář a muzikant") rovněž z Pühret čp. 8 a Kathariny, roz. Neubauerové z Kladného (Kladen) čp. 5, okr. Český Krumlov (v oddací matrice "Krumau in Böhmen"). Ta šumavská babička nás ovšem zvláště zajímá. Vdávala se v Neukirchen am Walde 19. srpna roku 1879 v necelých 26 letech za muže o dva roky staršího. V křestní matrice farní obce Kájov (Gojau) nacházíme záznam o jejím narození 2. října 1853 (následujícího dne ji v Kájově pokřtil "fundovaný" kaplan Johann Sochor) v Kladném, kde byl na stavení čp. 5 (najdeme je tam dodnes) jejím otcem zdejší sedlák Johann Neubauer, syn Mathiase Neubauera, statkáře (v matrice "Hofbauer") v Malotíně (v matrice Moletin, samota /někdejší rožmberský poplužní dvůr, viz o něm na webových stranách Kohoutího kříže pasáž v textu Maxe Polaka/ mezi Větřním a Kájovem, známá ze starých map i pod označením Mollerbauer či Mollebauer, zmiňovaná už roku 1283), a jeho ženy Marianny, roz, Pöschlové z Novosedel (Neusiedel) čp. 1, matkou pak Agnes, dcera Josefa Zürga, rolníka v Kladném čp. 5, a Marianny, roz. Klementové ze zaniklých dnes Střemil (Richterhof) čp. 4. A pak že nejsme venkov jedna rodina.

P. S. Abych se ještě alespoň v krátkosti vrátil k životním osudům Josefa Ratzenböcka. Po vychození základní školy navštěvoval v letech 1939-1948 Akademické gymnázium v Linci (viz blíže Wikipedia), poté v letech 1948-1952 vystudoval práva na vídeňské univerzitě, kde v roce 1952 získal i doktorský titul. Od roku 1953 byl činný v zemském vedení Rakouské lidové strany (Österreichische Volkspartei / ÖVP) v Linci, jejímž tam byl v letech 1969-1977 zemským tajemníkem. Byl tehdy i poslancem hornorakouského zemského sněmu a zemským radou pro finance a kulturu, od roku 1977 pak až do roku 1995 hornorakouským zemským hejtmanem. V témže časovém rozmezí byl i předsedou zemské školní rady. Zasadil se o vytvoření sítě hudebních škol v této spolkové zemi, podporoval konání zemských výstav, tzv. "Ratzenböck-Plan" byl věnován výhodnému splácení stavebních půjček na obytné bydlení. Byl i předsedou dozorčí rady akciové společnosti hornorakouských elektráren a od roku 1996 předsedou hornorakouského svazu seniorů. Od roku 1954 je ženat s novinářkou a spisovatelkou Anneliese, roz. Polzovou (užívala při psaní i pseudonymu Anneliese Röck). Josef Ratzenböck se stal v roce 1985 nositelem zlatého čestného odznaku Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Rakousku, byl také vyznamenán Bavorským řádem za zásluhy. V neposlední řadě to byl on, kdo kdysi otevřel Zemské kulturní centrum Ursulinenhof v Linci, kde jsme později s Antonínem Nikendeyem, zastoupeným i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, kdysi na výstavě ilustrací ke Stifterovu dílu získali poprvé množství starých ročníků krajanských šumavských časopisů. Co dodat?

- - - - -
* Neukirchen am Walde (A) / Kladné, Kájov / České Budějovice / Svatý Kámen