CASPAR MARIA VON STERNBERG
O putování Šumavou
Devatenáctého září 1805 jsme opustili Vimperk (Winterberg) a směle jsme vyjeli, s mapou v ruce a posla před sebou, na Kunžvart (v originále Kuschwarda/Kunzenswarthe, dnes ovšem Strážný - pozn. překl), kam až vede sjízdná cesta. Kdyby byl čas roku méně pokročilý, dodala by nám slatinná luka na horských stráních jistě mnohé zajímavé rostliny; z Kunžvartu jsme vyrazili jednou postranní cestou, která vede mezi slatěmi do Českých Žlebů (Böhmisch-Röhren), ty slatě pak byly z větší části pod vodou a schůdná stezka přes ně by snad mohla vést jen za nejplnějšího léta při trvale suchém počasí. Mezi Vimperkem a Kunžvartem je podél jednoho potoka vidět mnoho starých sejpů, pozůstatek někdejšího rýžování zlata, v Čechách kdysi tak hojně rozšířeného. Z Českých Žlebů do Nového Údolí (v originále Spitzenberg! - pozn. překl.), nově založené vsi na samé zemské hranici, vede cesta tu na české, tu zas na bavorské straně bažinatým lesem, z jehož hrůzyplné změti se dá sotva co zpracovat; po celá staletí tu polomy vršily zpřeházené kmeny, z jejichž ztrouchnivělých těl vyráží bujně nový podrost. Do výše čerstvé zlomy a nad kořeny vývratů se sklání keře maliní, obtěžkané plody. Slatinnou půdu pokrývá jako koberec mech rašeliník (Sphagnum palustre), který nedopřeje místa nijaké jiné rostlině. Vprostřed této divočiny založil předposlední pasovský biskup kníže Auersperg osadu, nesoucí jeho jméno. Tady jsme našli průvodce, který nás vyvedl z toho labyrintu a po oklešťkových cestách, natolik bídných, že jsme museli častěji své koně nechat stát, abychom nasbírali dřevo a vyspravili mezery alespoň pro tu potřebu, dorazil s námi do Nového Údolí, ovšem už za mezitím nastalého soumraku. Naše koně byli nouzově porůznu ustájeni v kravských chlévech, my pak sice našli přístřeší u myslivce, zato nebyla k mání ani kapka piva či alespoň trocha brambor, které tu už v květu spálil mráz, ani hrst ovsa koním, poněvadž všecko obilí stálo dosud na polích a letos podle všeho zdání mělo sotva dojít klasu. Po Studené Vltavě, která tu nedaleko pramení (už na bavorské straně - pozn. překl.), se z těchto končin plaví dřevo až do Prahy; Teplou Vltavu, druhé rameno toho toku, jsme minuli při osadě Horní Vltavice (v originále Wuldau! - pozn. překl.). Ujednali jsme si výstup na Třístoličník a dvacátého září brzy ráno jsme se vydali nahoru, zatímco naše koně byli odvedeni na druhou stranu hranice, kam jsme měli zase z hory sejít. S jistým údivem jsme hleděli na několik mužů se sekerami a motykami, kteří měli jít v čele před myslivcem a námi. Když jsme se ptali po účelu, dostali jsme odpověď, že nám mají razit cestu! Nezbytnost takového opatření by nám byla jasná v povodí Orinoka (v originále Oronocco! - pozn. překl.) či Amazonky, v naší vlasti (v originále in unserm Vaterlande - pozn. překl.) se nám však podobná starost jevila přehnanou. Nebylo tomu tak. Cesta ke Třístoličníku (v originále "zu den drei Sesseln! - pozn. překl.) vede podél salcburské (někdy pasovské) hranice (rozuměj rakouské a bavorské hranice - pozn. překl.) a ačkoli byla kdysi vyčištěna, je od té doby zcela zatarasena větrnými polomy, kterým se nelze vyhnout. Nezbývá tak nic jiného, než si cestu jinak mokřinatou lesní půdou znovu prosekat. S velkým vypětím sil jsme za tři hodiny zdolali tu horu, samu o sobě nevýznačnou. Na jejím temeni spočívají tři navrstvené skalní kupy žulových balvanů, jeden z nich na rakouském, jeden na pasovském a jeden na českém území, a od nich pochází i to označení hory jménem Třístoličník. Den byl jasný a příhodný k veškerým pozorováním a výhled z této výšiny na všechny strany daleký a obsáhlý.
P. Praxl, Der Dreiländerberg, s. 194-196
Nejmladší ze tří synů hraběte Jana Nepomuka ze Šternberka (užíváme tu vesměs česky vžitého přídomku té zemsky vlastenecké šlechtické rodiny, která podle dávné legendy pochází od Kašpara, jednoho ze tří králů, co se přišli zdaleka poklonit do Betléma Kristu novorozenému, hvězda v jejich znaku je odtud hvězdou betlémskou) spatřil světlo světa se 6. ledna, tj. právě na Tři krále 1761 v Praze. Byl předurčen k duchovnímu stavu a poté, co absolvoval v letech 1779-1782 studia teologie v samotném Římě, stal se kanovníkem v bavorském Řezně (Regensburg), městě s dávnými vazbami k Čechám. Byl tam v letech 1786-1809 diplomatickým poradcem a zástupcem řezenského knížete primase. Už tehdy se však více nežli činnosti duchovní věnoval milovaným přírodním vědám. Když roku 1808 zemřel jeho bratr Jáchym, převzal po něm rodové panství a přesídlil na zámek Březina blízko Plzně. "Ze zámku Březina se dá přehlédnout na jihu hraniční pohoří krumlovského panství mezi Pasovem a Čechami," píše v roce 1823 svému příteli Johannu Wolfgangu Goetheovi, který ve svých klasických Hovorech s Eckermannem o Šternberkovi praví mimo jiné toto: "Je to muž nejvýše význačný a okruh jeho působnosti v Německu, kde navázal četné vztahy, je opravdu velký." Seznámili se spolu v Mariánských Lázních roku 1822 a Goethe mu připsal následující verše:
|
Schöner stets wird ihm die Welt.
|
Vždy krásnější mu bude svět.
|
Tři roky před smrtí bratrovou podnikl tehdy ještě čtyřiačtyřicetiletý Kašpar koňmo výzkumnou cestu tehdy ještě značně exotickou Šumavou - podle vlastního vyjádření jí chtěl navázat na kordillerská putování jiného svého přítele Alexandra von Humboldta - a podal o ní zprávu v knize Botanische Wanderung in den Böhmer-Wald (vydal ji v Norimberku následujícího roku 1806), z níž předkládáme úryvek, v originále citovaný Paulem Praxlem v jeho záslužné německé monografii o Třístoličníku. O tom, jak by si zasloužil být více znám, svědčí i omyl v pověstných Nadlerových dějinách německé literatury "do roku 1940", kde jako jeho podobizna figuruje notoricky obehraný u nás portrét Pavla Josefa Šafaříka. Za svůj život publikoval hrabě Šternberk na osmdesát vědeckých prací. To on stanul v čele skupiny šlechticů, kteří v roce 1818 založili Vlastenecké, dnes Národní muzeum v Praze, umístěné původně ve Šternberském paláci na Hradčanech. V Pantheonu jeho později vzniklé budovy na Václavském náměstí dodnes můžeme vidět Šternberkovu sochu v životní velikosti. František Palacký, který byl na přímluvu Josefa Dobrovského rodovým archivářem Šternberků a jejich zásluhou byl jmenován zemským historiografem, napsal o nich, že "po celý věk lidský stávali v čele toho, cokoli se podnikalo v Čechách ku podpoře vědy a umění". Kašpar Maria hrabě ze Šternberka na zámku Březina (patřil rodu do roku 1939, mezi válkami tam jezdíval na léto král komiků Vlasta Burian) zesnul 20. prosince 1838.
- - - - -
* Praha / hora Třístoličník / † Březina
