OTTO WILDER

Dílo církevní výstavby v jižních Čechách

Středověk byl dobou silné náboženské víry (v originále "eine glaubenstarke Zeit" - pozn. překl.). Prostému člověku, niterně spojenému s půdou, kterou sám těžce dobýval lopotnou prací z pustiny a z lesů a která se až po dlouhých letech mohla stát opravdu úrodnou ornou zemí, tomuto prostému člověku bylo třeba duchovní opory, jakéhosi průvodce duchovním životem. Nalezl takového průvodce v církvi, která daleko více nežli dnes zasahovala a musela zasahovat do každodenního života každého jedince, poněvadž byla navíc i nositelem kultury ve světském ohledu. To světské a to duchovní bylo prostě úzce propojeno navzájem.
Osidlování krajiny bylo obvykle následováno budováním náboženských institucí, tj. zřizováním far. Pokud nebylo možné, učinit jejich síť hustou, vznikaly kaple v menších osadách, aby tak alespoň tímto způsobem bylo venkovské obyvatelstvo získáno náboženské víře. V případě, že krajina byla objevena klášterem, přirozeně bylo více dbáno o to, aby síť far byla co nejhustší.
Všeobecným pravidlem bylo, že založení osady předcházelo stavbě kostela. Tak je tomu u většiny farností jižních Čech. Výjimku nabízejí jen kláštery Zlatá Koruna (Goldenkron) a Vyšší Brod (Hohenfurth), kde se osada přidružila už existujícímu klášternímu areálu. Podobnou výjimku představuje o několik staletí později zakládání poutních míst v době barokní. Příkladem toho je v jižních Čechách Dobrá Voda u Nových Hradů (Brünnl, shodou okolností rodiště autora textu - pozn. překl.), kde založení kostela vytvořilo základ výstavbě přilehlé osady /1/, či Svatý Kámen (Maria Schnee) u Rychnova nad Malší (Reichenau an der Maltsch) /2/. Tady se ovšem větší osada nevyvinula. Podobně byl poutní kostel v Dobré Vodě /3/ u Českých Budějovic (Gutwasser) podnětem k později vzniklému přilehlému osídlení a ve Svatém Janu nad Malší (Johannesberg, česky i Svatojanské Hory - pozn. překl.) vyrostla osada kolem teprve v letech 1732-1735 zbudované kaple sv. Jana Nepomuckého /4/.
O samých počátcích regionálního osídlení jižních Čech jsme odkázáni na pouhé dohady; poněvadž pak šíření církevních institucí je v úzkém vztahu k procesu osidlování regionu, museli jsme předem očekávat vývoj velice proměnlivý. Pro nejstarší období jsme pro nedostatek jakýchkoli pramenů nuceni v obou ohledech omezit se na soudy toliko hypotetické.
Tak nelze třeba říci, kdy se tu vůbec objevila prvá poselství víry. Pohybujeme se v oblasti možností, připustíme-li, že po roce 845, kdy 14 českých kmenových knížat přijalo v Řezně (Regensburg) křest /5/ a byl tak položen základ i k přijetí křesťanství v Čechách, spatřily i jižní Čechy prvé posly křesťanské víry /6/. To by bylo pro naši oblast možné o to snadněji, že právě sem od Dunaje umožňovaly dávno užívané soumarské cesty schůdný přístup.
Na druhé straně je však nápadné, že pověst, které jinak dávají svým událostem odehrávat se v době co možno nejranější, pokládají christianizaci až do časů o něco přece jen pozdějších. Tak měl prý kostel sv. apoštolů Petra a Pavla ve Starých Prachaticích (Alt-Prachatitz) vysvětit sám svatý Vojtěch (Adalbert) /7/, v Doudlebech (Teindles) měl už Slavník (i v originále "Slavnik" - pozn. překl.) při svém hradu mít i kapli sv. Barbory /8/, jakož i kostel v Černici (Černitz) /9/ byl prý založen až za Boleslava II. (vládl v letech 967-999 - pozn. překl.) a Radim, bratr sv. Vojtěcha, měl tu v něm sloužit prvou svou mši.
To už není daleko času, kdy je v jedné darovací listině Břetislava I. (1037-1055) klášteru Ostrov (blízko Davle u Prahy - pozn. překl.) jmenována kaple sv. Jana Křtitele u Zátoně (Ottau) kus na jih od Českého Krumlova (Böhmisch Krumau) /10/, pravděpodobně založená právě obdarovaným klášterem, k němuž odkazuje ostatně i shodnost zasvěcení (v originále "Gleichheit des Patroziniums" - pozn. překl.) sv. Janu Křtiteli (benediktinský klášter s kostelem sv. Jana Křtitele stál navíc skutečně na "ostrově" téže řeky /připomeňme i biblický motiv křtu v řece/ Vltavy /Moldau/, při níž /nad níž/ leží právě Zátoň - pozn. překl.).
Stejně sporé jako nejisté zůstávají další zprávy o založeních kostelů až do konce 12. století. Roku 1067 měl dát biskup Jaromír (v originále i "Gebhard" v závorce za tímto jménem - pozn. překl.) v Týně nad Vltavou (Moldauthein) zbudovat kostel sv. Kateřiny /11/, 1143 měl být v Písku (Pisek) povýšen tamní kostel na farní /12/ a 1167 měly mít už i Netolice (Netolitz) svého vlastního děkana /13/. Všechny ty tři zprávy nelze ovšem chápat jako dostatečně historicky ověřené. Na druhé straně pro ně hovoří skutečnost, že všechna místa, o kterých je v nich řeč, leží v oblastech v jižních Čechách patřících k těm nejdávněji osídleným. Pozoruhodnou zůstává jen ta okolnost, že v Doudlebech se nedovídáme kromě už zmíněné kaple o žádném založení kostela /14/, ačkoli stáří a význam místa by k tomu přímo předurčovalo. Také v Boleticích (Polletitz), které byly před založením kláštera Zlatá Koruna (1263) hlavním místem královského zboží, by měla být dříve než 1293 /15/ existence kostela pochybná /16/. I zde pověst označuje kostel za nejstarší ve svém okolí a od farníků bývala svatyně označována za "pramáti" (v originále "Großmutter" - pozn. překl.) okolních kostelů /17/.
Historické prameny tedy pro nejstarší období selhávají. I potom však, kdy založením klášterů ve Vyšším Brodě a ve Zlaté Koruně v půli 13. století byl umožněn mocnější rozvoj náboženského života, neslyšíme ani slova o nutnosti duchovní péče, o vlažnosti ve víře či pozůstatcích pohanských obyčejů. Aniž tedy chceme přikládat tradici ústního podání obzvláštní věrohodnost, není snad pouhou náhodou, že v Boleticích stejně jako v Doudlebech, Černici a Prachaticích, kde alespoň podle pověstí možnost existence kostela ze starších dob nelze odbýt, lid vnitřním citem dospěl ke správnému názoru. Je nejvýš pravděpodobné, že to bylo už 10. či 11. století, kdy se tu křesťanská víra všeobecně rozšířila. Z řídkého rozložení kostelů se dá vyvodit závěr o stejně řídkém osídlení území. Také zde však zůstává otázka otevřená a při nedostatku pramenů snad nikdy nelze vyřešit problém, zda mnohé z farností Netolicka, Písecka a Vltavotýnska (v originále "Netolitzer, Piseker und Moldautheiner Gegend" - pozn. překl.), které se objevují v tak překvapivě velkém množství teprve ve 14. století, neexistovaly přinejmenším už ve století 12., tj. o dvě stě let dříve.
V daleko větším počtu se vynořují zprávy o farnostech ve 13. století. Mapa /18/ je ukazuje zejména v nejjižnější části území, které tehdy probíhající kolonizací dosáhlo větší hustoty obyvatel. Mnohdy se dají farnosti doložit přímo jako nově založené osady. To je případ obou kostelů v Budějovicích (Budweis), dominikánského kláštera /19/ i farního kostela sv. Mikuláše /20/, stejně jako klášterních kostelů ve Vyšším Brodě /21/ a ve Zlaté Koruně /22/. Také kostely ve Světlíku (Kirchschlag) /23/, Rožmitálu na Šumavě (Rosenthal) /24/, Rožmberku nad Vltavou (Rosenberg) /25/, Horním Dvořišti (Oberhaid) /26/, poslední zmiňovaný jako filiální toho v Rožmberku nad Vltavou, i ten v Rychnově u Nových Hradů (Deutsch Reichenau bei Gratzen) /27/ jistě neexistovaly dříve než ve 13. století, poněvadž samy osady, jejichž existenci přece kostely předpokládají, v žádném případě nesahají dále svým vznikem. Ani Kamenný Újezd (Steinkirchen) /28/ nebude jako fara starší než právě zmíněné, jakož i ve stejné listině doložený Boršov nad Vltavou (Payreschau) /29/. O málo starší než z roku 1277 je fara ve Frymburku (Friedberg) /30/ a stejně tak je tomu s tou v Kaplici. V roce 1257 udělila, jak doloženo, čtyřicetihodinový odpustek /31/. Duchovní péči tu obstarávali mniši z daleko odtud ležícího premonstrátského kláštera v Milevsku (Mühlhausen) /32/. Ačkoli v listině, jíž Markvart z Pořešína (Marquard von Poreschin) zakládá třetí vikariát, jemuž se odkazuje dávné zvykové právo obsazovat kostel jedním knězem právě z milevského kláštera /33/, nemohla fara v Kaplici existovat dříve než ve 13. století, poněvadž Milevsko bylo založeno teprve v roce 1184.
Ve Strýčicích (Stritschitz) je teprve relativně pozdě připomínán kostel /34/, který ovšem pro svou polohu ve zdávna osídlené oblasti kolem Netolic by mohl pocházet z dob starších. Existence kostelů v Horní Stropnici (Strobnitz) a v Nových Hradech (Gratzen) vyplývá ze skutečnosti, že Berthold, děkana z Horní Stropnice, a Henricus, kněz v Nových Hradech, figurují mezi svědky na listině z roku 1284 /35/, v roce 1285 se pak dovídáme také o kostelu ve Velešíně (Weleschin) /36/. Další tři kostely ze 13. století by mohly být pravděpodobně starší. Přídolí (Priethal) má totiž už roku 1220 vlastního kněze /37/, Chvalšiny (Kalsching) jsou už 1293 označovány jako civitas (tj. obec, ovšem ve středověké latině označení pro město - pozn. překl.) /38/ a u Boletic /39/, středobodu starého královského korunního statku, jsme už dříve nechali tuto možnost otevřenou. Jinak by byly Chvalšiny a Boletice založeními kláštera Zlatá Koruna. Tím je ovšem řada listinně doložených kostelů vyčerpána.
Pravděpodobně by ještě mnohé patřily do této řady, kde jen to, že chybí příslušné listiny, činí jistý důkaz problematickým. Mezi ně náleží fara v Trhových Svinech (Schweinitz) /40/, i když je její existence listinně prokázána teprve k roku 1314 /41/. Rovněž bohatství této fary hovoří pro dřívější její založení /42/, poněvadž později zřízené farnosti už nebývaly zaopatřovány tak bohatými dotacemi.
Z rovné poloviny 14. století se nám dochoval seznam farností pražské diecéze, pořízený za arcibiskupa Arnošta z Pardubic (v originále Ernst von Pardubitz - pozn. překl.) přibližně v letech 1344-1350, jak nám o tom podává zprávu Balbín /43/ podle rukopisu z roku 1384. Pokud jej vidíme znázorněn na mapě, uvidíme tak překvapivě silnou hustotu sítě farností, že se tím musí vlastní dílo církevní výstavby, které přitom pochopitelně zasahovalo jen území tehdy osídlená, jevit jako dovršené.
Jižní Čechy podléhaly podle toho ve svém celku v církevních záležitostech arciděkanátu (arcijáhenství) v Bechyni (Bechin), který se opět dělil do většího počtu útvarů podřízených, tj. na děkanát bechyňský, chýnovský, vltavský (tzv. někdejší Vltavsko začínalo u Vltavy proti Orlíku a pokračovalo přes Kostelec nad Vltavou přes Jistebnici, Mladou Vožici a Votice až k Sázavě a po ní zpět k Vltavě - pozn. překl.), bozeňský (Bozeňsko je území mezi Příbramí, Blatnou a Vltavou, řízené ze správního hradu Bozeň u Březnice - pozn. překl.), prácheňský, doudlebský a volyňský (v originále Wilderově: "die Dekanate von Bechin, Chynov, Moldau, Bozen, Prachin, Teindles und Wolin" - pozn. překl.) /44/. Pro naši užší oblast přichází v úvahu zejména doudlebský děkanát, který tehdy s kostely už dříve tu jmenovanými čítal 47 farností /45/. Na západě by sem připadalo ještě několik farností volyňského děkanátu (Lhenice /Elhenitz/, Prachatice, Záblatí /Sablat/) a na severu mnohé farnosti bechyňského děkanátu /46/.
Ke které až době odkazuje nazpět toto cílevědomé a pevné uspořádání, nedá se bohužel nijak přesně určit. Podle Sedláčka má možná základ už v časech sv. Vojtěcha, členění arciděkanátu by mohlo s oživením církevního vlivu ve 12. století odkazovat právě na ně (v originále "auf dieses Säkulum", tj. na toto století - pozn. překl.) /47/. Doudlebský děkanát naproti tomu podle jeho (rozuměj Sedláčkova) mínění vznikl teprve ve druhé polovině 13. století, kdy novou kolonizací při zemské hranici došlo ke značnému zvětšení rozlohy dosud obdělávané půdy. Pro už předtím osídlená území kolem Doudleb a slovanská sídla roztroušená při hraničním hvozdu se jevilo zřízení vlastního děkanátu jako nezbytné /48/. Také Pekař se domnívá, že rozdělení na děkanáty předcházel dovršený proces kolonizace /49/, zejména pak vznik měst (v originále "die Enstehung des Städtewesens" - pozn. překl.), na němž rozdělení spočívalo. Podle něho (rozuměj Pekaře) by mohlo nespíš připadat na prvou půli 14. století /50/.
Tento předpoklad však zřejmě neodpovídá poměrům v jižních Čechách. Bylo by totiž velice zvláštní, kdyby v tak pozdní čas, kdy už Český Krumlov a České Budějovice (v originále "Böhm. Krumau und Böhm. Budweis" - pozn. překl.) svým významem Doudleby daleko přesahovaly, trvalo rozdělení děkanátů na těchto ztracených pozicích ("an diesen verlorenen Posten") z dřívějška. Jak rychle upadalo postavení Doudleb, dá se soudit z přenesení důstojnosti doudlebského děkana na faráře ve Velešíně /51/ a posléze v úplnosti na faráře českokrumlovského /52/. Posledně jmenovaný je od roku 1443 kromě toho i nositelem úředního titulu Archidiaconus Bechinensis /53/. Sedláčkův názor, připisující rozdělení děkanátů 13. století, jeví se tedy přijatelnější, poněvadž odpovídá daleko více tehdejším poměrům.
Následující doba nebyla dalšímu budování církevních institucí, omezujícímu se ovšem už většinou jen na jednotlivosti, nijak příznivá. Ba přímo naopak. Za husitských bouří lehly požárem početné kostely, a v místech, kam válečná pochodeň nedosáhla, zahojila šlechta, ať už bohatá či chudá, páni stejně jako rytíři, své škody válkou utrpěné právě na církevním zboží. K tomu třeba přičíst skutečnost, že zbídačelá šlechta se zmocnila i pozemků darovaných církvi svými předchůdci a tím, že je následně poskytovala v zástavu kapitálově silnější vyšší šlechtě, pomohla jí k nesmírnému pozemkovému jmění /54/.
Samo odpadlictví od katolického náboženství, a to jak v době husitské, tak v době reformační, tím pak i způsobené následné odcizení církvím byly v jižních Čechách pevným setrváním šlechtických rodů na katolické víře /55/ a stejně tak velkými církevními majetky klášterů Zlatá Koruna a Vyšší Brod vlastně nakonec méně silné a výrazné než jinde /56/.
Obrat nastal teprve poté, když protestantismus na konci 16. století zejména přestoupením Petra Voka z Rožmberka a pánů ze Švamberka na evangelickou víru nalezl potřebnou oporu a činnou podporu. Nyní to byli vedle českých utrakvistů zvláště němečtí sedláci a měšťané, kdo se přidali k novému učení, a tím i přispěli ke zlepšení společenských poměrů.
Protireformace však zapustila už dříve v jižních Čechách své kořeny a nouze katolické církve přiměla ji k nejzazšímu vypětí všech sil. Už roku 1584 zakládá Vilém z Rožmberka v Českém Krumlově jezuitskou kolej /57/. Jeho příkladu následuje 1594 Adam z Hradce (v originále "Adam von Neuhaus" - pozn. překl.) /58/. Kromě koleje získávají tu jezuité, aby mohli své postavení upevnit co nejvíce, patronátní právo nade všemi zdejšími kostely a důchody z toho plynoucí.
Rok 1620 znamená převratný bod pro náboženskou situaci v jižních Čechách. Především připadá obrovské panské pozemkové vlastnictví posledních protestantských pánů a rytířů ať už vymřením, vypovězením či vyhubením jejich rodů cizí, přísně katolické šlechtě, která nesmlouvavě sleduje svůj vytčený cíl, totiž plnou rekatolizaci svých panství. A tohoto cíle i dosahuje dříve, než by se mohlo věřit, a to zejména zásluhou jezuitů. Kdo nechce změnit víru, musí se vystěhovat. Roku 1628 jsou jižní Čechy opět katolické /59/.
Tím nyní nadchází opět čas nové výstavby či alespoň obnovy kostelů, které zašly následkem náboženských zmatků. Nejprve je to v roce 1625 obnova františkánského kláštera v Jindřichově Hradci Neuhaus) hrabětem Adamem Pavlem Slavatou /60/, následuje 1630 obnova dominikánského kláštera v Českých Budějovicích generálem hrabětem Balthasarem Marradasem /61/ a rok nato dává sám císař Ferdinand II. restaurovat augustiniánské kláštery v Borovanech (Forbes) /62/ a v Třeboni (Wittingau) /63/. Také v Písku dochází 1636 zásluhou Dona Martina Hoef-Huerty ke znovuoživení dominikánského kláštera /64/.
Jakkoli se hlavní úsilí týkalo obnovy řádových majetků, byly pro svou horlivost a úspěšnost samy řády natolik ceněny, že byly jejich péči svěřovány celé nově založené kláštery, jako kapucínům roku 1614 císařovnou Annou nový klášter v Českých Budějovicích /65/, servitům 1677 klášter v Nových Hradech, zřízený tam Ferdinandem de Longueval, hrabětem von Buquoy /66/ a jezuitům v roce 1694 zbudovaný poutní kostel v Římově (Řimau) /67/.
Poslední budovatelská díla pocházejí z novější doby. Teprve v 18. století osídlená horská území Šumavy a Novohradských hor (v originále "Gebiete des Hohen Böhmerwaldes und des Gratzener Berglandes" - pozn. překl.) získala v důsledku reforem císaře Josefa II., týkající se nařízením z roku 1787 i farní správy, vlastní lokálie, které byly 1857 novou organizací rovněž až v roce 1785 zřízeného biskupství budějovického (Budweiser Bistum) přeměněny na farnosti /68/. Tomuto času formování nové podoby církevního života padl ovšem za oběť velký počet klášterních areálů /69/, z nichž nejslavnější a nejzáslužnější byl jistě cisterciácký klášter Zlatá Koruna.
Král a šlechta postupovali při zřizování kostelů v jižních Čechách ruku v ruce. Všem v čele kráčel rod Vítkovců (Witigonen), který jako průkopník rolnické kolonizace (v originále "als Träger der bäuerlichen Kolonisation" - pozn. překl.) převzal vůdčí roli i v zakládání nových kostelů. Více než 70 farností českobudějovické diecéze děkuje za svou existenci či alespoň obnovu právě jejich působení /70/. Téměř polovina z nich připadala Rožmberkům. Ačkoli už dávno vymřeli, dodnes svítí jejich rodový erb z tmavé žuly štíhlých gotických pilířů, z větvoví žeber tolikeré síťové klenby jihočeských kostelů, ta červená růže ve stříbrném poli či zlatá růže těch z Hradce v modrém poli, uchovávající vzpomínku na ně stále živou. Může se s nimi rovnat co do velikosti jejich odkazu snad jen rod Bavorů ze Strakonic, podobně štědrých podporovatelů výstavby kostelů. Už rodové jméno Bavor, rovnající se významem německému Bayer, poukazuje na jejich pravděpodobně německé kořeny /71/ a budeme-li musit i ve Vítkovcích spatřovat rod německého původu /72/, snáze pochopíme, že i vedení církevní výstavby leželo v německých rukou a že v převážně německé kolonizaci stál vedle německého rolníka také německý kněz. Jakkoli je v mnoha případech u křestního jména latinského či biblického původu dělení podle národnosti nejisté /73/, můžeme se mnohde domnívat, že jde o německého kněze už proto, že čeští kněží uváděli taková jména také v české podobě /74/. Jistě německého jazyka byli nositelé jména Hainricus /75/, Liebhardus /76/, Guncmannus /77/, Lyppholdus /78/, Ffranco /79/, Jacob /80/, Lytvinus /81/, Erhardus /82/, Bertholdus /83/, Mauricius /84/, Albertus /85/, Conradus /86/, Theodericus /87/, Michael /88/.
Přímo jako německý kněz je nám v Netolicích označen Matthias vicarius et praedicator Theuthunicorum /89/, stejně tak existuje roku 1375 v Českém Krumlově jistý Johannes, pradicator Theuthunicorum /90/. Dokonce i ve Veselí nad Lužnicí (v originále "Wesseli a. L." - pozn. překl.) se objevují ve 13. století kněží s německými jmény Salmanus a Leuco /91/. Takové případy jsou ovšem ve výrazné menšině. Mnohem častější jsou jména, jejichž nositelé jsou jako duchovní pastýři německé osady jistě rovněž Němci, aniž by se mohl takový závěr vyvozovat ze samotného jejich jména. Už jen dlouhá řada opatů a mnichů ze Zlaté Koruny a Vyššího Brodu /92/, v jejichž výčtu se tak vzácně setkáváme se slovanským jménem, by byla nejlepší zárukou toho, že uprostřed 13. století spočívala církevní výstavba, jakož i rozsáhlá duchovní péče zajišťovaná oběma kláštery, téměř bezvýhradně v německých rukou.
A ještě něco hovoří u mnoha kostelů pro jejich německý původ či alespoň pro německý vliv přítomný jejich vzniku: totiž jména svatých patronů, jejichž ochraně jsou kostely zasvěcením přiřčeny. V Bavorsku a Rakousku se někteří světci těší u rolníků obzvláštní úctě a oblibě, o čemž svědčí zasvěcení tolika kostelů právě jim. Když nyní rolnická kolonizace zasahovala také do Čech, zůstávala vzpomínky právě na ně natolik živá, že se i v novém domově svěřovaly jejich ochraně čerstvě tady zbudované kostely. Z "klučařských světců" (v originále "von Rodeheiligen" - pozn. překl.), jakými byli sv. Wolfgang, Godehard, Günther (česky i Vintíř - pozn. překl.), Mauritius (úcta vycházející z kláštera Altaich) (česky i Mořic - pozn. překl.), Jakob (z Chamu), Leonhard (česky i Linhart - pozn. překl.), Bartoloměj (v originále Bartholomäus - pozn. překl.) /93/ a Jiljí (v originále Ägydius - pozn. překl.) /94/, se jen čtyři naposled jmenovaní dokázali prosadit na jižní Šumavě, zatímco ti ostatní zůstali omezeni spíše na její severní část (v českém pojetí se než o "jižní" píše ovšem raději o části východní a než o "severní" o západní části Šumavy či už o navazujícím Českém lese - pozn. překl.).
Podél hranice lemuje jih přímo sevřená linie takových patrocinií (zasvěcení) /95/. Želnava (Salnau) - sv. Jakub, Dolní Vltavice (Untermoldau, v originále "Unterwuldau" - pozn. překl.) - sv. Linhart (zbytky kostela dnes pod hladinou Lipenského jezera - pozn. překl.), Frymburk - sv. Bartoloměj, Vyšší Brod-farní kostel - sv. Bartoloměj a Rožmberk nad Vltavou - sv. Bartoloměj a sv. Mikuláš sledují jako celá jižní hranice tady tok řeky Vltavy, pak u Rožmberka nad Vltavou zmíněná linie přeskočí na Dolní Dvořiště (Unterhaid) - sv. Jiljí a pokračuje přes Malonty (Meinetschlag) - sv. Bartoloměj, Benešov nad Černou (Deutsch Beneschau) - sv. Jakub k Rychnovu u Nových Hradů - sv. Jiljí. Tato linie ještě získává na své sevřenosti, připočteme-li sem patrona farního kostela v Horním Dvořišti, který sice nebývá označován za "klučařského světce" (v originále "Rode-Heiliger"), ale jako sv. Michael německý charakter patrocinií této hraniční oblasti ještě podtrhuje.
Směrem do vnitrozemí jejich rozšíření ovšem klesá. Je sice příznačné, že i Třeboňsko (v originále "Wittingauer Gebiet" - pozn. překl.) vykazuje řadu kostelů podobných zasvěcení, což ovšem je třeba přičíst vlivu Vítkovců, poněvadž tato místa: Jílovice - sv. Jakub /96/, Mladošovice - sv. Bartoloměj, Slověnice (sv. Mikuláš a sv. Linhart) nebyla nikdy obývána Němci. Vítkovci přinesli do Třeboně i úctu (kult) sv. Jiljí, který se stal patronem zdejšího farního chrámu.
Slavkov (Lagau) - sv. Bartoloměj, Světlík - sv. Jakub, Ktiš (Tisch) - sv. Bartoloměj, Boršov nad Vltavou - sv. Jakub, Frantoly (Frauenthal) - sv. Jakub a sv. Filip a Prachatice - děkanský kostel: sv. Jakub /97/ leží v německé jazykové oblasti, kdežto patroni mimo ní už se nacházejících kostelů v obcích Lhenice - sv. Jakub, Čakov - sv. Linhart, Blanice (jižně od Bavorova - pozn. překl.) - sv. Jiljí, Bílsko (severně od Bavorova - pozn. překl.) - sv. Jakub a Malenice - sv. Jakub dávají poznat až daleko do vnitrozemí zasahující německý vliv. To, že zůstali i v pozdějších dobách u Němců stejně jako u Čechů nadále hluboce vážení, dokazují kostely v Pohorské Vsi (Theresiendorf) - sv. Linhart /98/, Komařicích - sv. Bartoloměj /99/ a Velešíně - sv. Jakub a Filip (kostel za Josefa II. uzavřený a užívaný k obecním a soukromým účelům, dodnes však i s věží po přestavbách lodě stojící - pozn. překl.) /100/.
Tak se obráží kolonizace 13. a 14. století se silnou převahou německého živlu i na nábožensko-církevním poli, ba v duchovní sféře mohla snáze přesáhnout užší, jazykově čistě německé území dál do českého vnitrozemí, než na jen agrárním základě se projevující síla německého selského stavu.

Poznámky:

/1/ Teichl: Geschichte der Herrschaft Gratzen, 1899, s. 388n. 1706 byl položen základní kámen ke stavbě kaple, 1715 pak ke stavbě kostela.
/2/ Trajer: Historisch-statistische Beschreibung der Diözese Budweis, 1862, s. 86, 1701 byl zbudován kostel, jemuž předcházela už od roku 1655 tu stojící kaple.
/3/ Trajer, cit. d., s. 86.
/4/ Teichl, cit. d., s. 410.
/5/ O církevní pozici Řezna ve vztahu k Čechám viz Wostry: Drei St. Wenzelsstudien, I. Prag und Regensburg; Jahrbuch des Vereines für die Geschichte der Deutschen in Böhmen, roč. 3, 1930-1933, s. 290 a 305n.
/6/ Novotný, České dějiny, 1912, I, 1, s. 284, má na mysli jihočeská knížata.
/7/ Trajer, cit. d., s. 911.
/8/ Schmidt: Versuch einer Siedlungsgeschichte des Böhmerwaldes, 1923, s. 12.
/9/ Černice u Zlaté Koruny.
/10/ Friedrich: Codex diplomaticus regni Bohemiae I, s. 52.
/11/ Trajer, cit. d., s. 113. Založení města biskupem Tobiášem se ve skutečnosti dá vztahovat až k datu 1279. Ani Kosmas, ani žádná listina nevypovídá o existenci Týna nad Vltavou v tak rané době.
/12/ Trajer, cit. d., s. 563. Také tuto zprávu nelze listinně doložit. Písek jako město je novým založením krále Přemysla Otakara II., viz k tomu Zycha, Mitteilungen des Vereins für Geschichte der Deutschen in Böhmen (dále jen MVGDB) LII., s. 24. Staré nástěnné malby píseckého farního kostela se dají vznikem datovat mezi lety 1250-1275. Matějček: Památky archeologické XXXIII, s. 147.
/13/ Schmidt, cit. d., s. 62 a 12.
/14/ Kostel sv. Vincence je listinně doložen teprve k roku 1316, kdy je sem jmenován Dominicus plebanus. Pro skutečnost, že stavba připadá do prvé půle 14. století, hovoří i v téže době vytvořené nástěnné malby v kostelní sákristii; Matějček, cit. d., s. 147.
/15/ Pangerl: Urkundenbuch des ehemaligen Zisterzienser-Stiftes Goldenkron (dále GU), 1872, s. 40. Henricus, plebanus de Bolatitz.
/16/ To, že Boletice byly už 1263 řádnou farou, jak udává Ladenbauer: Die Diözese Budweis, s. 42, není ničím doloženo.
/17/ Gallistl: Heimatkunde des politischen Bezirkes Krumau, s. 205.
/18/ Viz mapa v obrazové příloze.
/19/ Založen 1265. Köpl: Urkundenbuch der Stadt Budweis, 1901, s. 4.
/20/ Zmíněn poprvé 1297. Köpl, cit. d., s. 14.
/21/ Založen 1259. Pangerl: Urkundenbuch des Zisterzienser-Stiftes Hohenfurth in Böhmen (dále HU), s. 2.
/22/ Zbudován 1263. GU, s. 1.
/23/ 1258. Schmidt-Picha: Urkundenbuch der Stadt Krumau, 1908, s. 2.
/24/ 1259. HU, s. 2.
/25/ 1271. HU, s. 25.
/26/ 1279. HU, s. 33.
/27/ 1261. Schmidt-Picha, cit. d., s.3.
/28/ 1290. HU, s. 44. Schmidt v Siedlungsgeschichte udává už rok 1263.
/29/ 1290. HU, s. 44.
/30/ HU, s. 29. Schmidt, cit. d., 62, pokládá za možné, že kaple existovala už 1220.
/31/ Emler: Regesta II, s. 57. Máme tu už co činit s ecclesia, tj. s kostelem, nikoli s kaplí, jak uvádí Schmidt, cit. d. s. 14.
/32/ Klimesch: Urkunden und Regesten zur Geschichte des Gutes Poreschin, 1889. Ebd. 1388, Nr. 82, s. 49 a Nr. 70, s. 39.
/33/ quae ecclesia per fratres monasterii Milovicensis ordini Praemonstratensium a veteribus temporibus consueta est regi et gubernari.
/34/ 1292. HU, s. 49.
/35/ HU, s. 37.
/36/ Trajer, cit. d., s. 376, kde se odvolává na listinu z archivu v Nových Hradech takto: Arch. Neocastr. lit. C.C.I.
/37/ Vitus, plebanus de Predol. Friedrich, cit. d., s. 192, Nr. 208.
/38/ GU, s. 39. 1293: Conradus Plebanus de Qualsing. Slovo civitas tu má význam Markt, tj. městys, městem Chvalšiny nikdy nebyly.
/39/ GU, s. 40. 1293: Henricus plebanus de Bolatitz.
/40/ Teichl, cit. d., s. 336, kde se odkazuje na dva zvony s letopočtem 1261. Tento argument však nelze brát jako závazný, poněvadž zvony se mohly dostat do Trhových Svinů teprve později a nápisy k tomu nic bližšího nevypovídají.
/41/ Emler, cit. d. IV., s. 779, rovněž Trajer, cit. d., s. 370.
/42/ Trajer, cit. d., s. 370. Farář v Trhových Svinech platil nejvyšší částku ze všech farností doudlebského děkanátu (Decanatus Doudlebiensis).
/43/ Balbín: Miscellanea historica regni Bohemiae, liber V, s. 18-20.
/44/ Palacký: Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě, 1848, přílohy, s. 203n. (cit. podle vydání z r. 1921 u nakladatele B. Kočího).
/45/ Doudlebský děkanát zabíral celý jih Čech až k zemské hranici. U Balbína jsou uvedeny následující farnosti (uvádíme až na Heršov podle dnešních podob místních jmen - pozn. překl.): Světlík, Chlum u Křemže, Doudleby, Rožmberk nad Vltavou, Český Krumlov, Hořice na Šumavě, Rychnov u Nových Hradů, Rychnov nad Malší, Trhové Sviny, Boletice, Boršov nad Vltavou, Chvalšiny, Kájov, Blansko, Rožmitál na Šumavě, Soběnov, Vyšší Brod, Malšín, Svéraz, Střížov, Borovany, Velešín, Přídolí, Benešov nad Černou, Kaplice, Kapličky, Žumberk, Nové Hrady, Zátoň, Cetviny, Horní Dvořiště, Ktiš, Frymburk, Horní Planá, Heršov, který nemohl být (rozuměj Wilderem! - poz, překl.) identifikován, je totožný s Dolním Dvořištěm (Liber cit. I, s. 32, Horssov a Tomek: Regesta decim. papal., s. 67 Herssow), stejně jako je Monoslav totožný s Malonty (Tomek, cit. d., s. 66 Menoslav).
K těmto farnostem připojuje Palacký, cit. d., s. 204, ještě tyto: Frantoly, Chroboly, Kuklov, Slavkov, Vítkův Kámen (u Svatého Tomáše), Zbytiny, Malonty a Dolní Dvořiště, obě místa naposled jmenovaná v nevědomosti toho, že už byla uvedena jako Heršov a Menoslav.
/46/ Nákří, Mydlovary, Němčice, Strýčice, Ledenice, Kostelec, Bílá a Modrá Hůrka, České Budějovice, Pištín, Hosín, Čakov, Dubné, Lišov, Netolice, Purkarec a Zahájí.
/47/ Sedláček: Děje Prácheňského kraje, 1926.
/48/ Sedláček: O starém rozdělení Čech na kraje, 1921.
/49/ Pekař: O správním rozdělení země české do polovice 13. století. In: Sborník prací historických k 60. narozeninám Jaroslava Golla, 1906.
/50/ Pekař, cit. d., s. 100.
/51/ GU, s. 98. 1340: Ulricus decanus Duydlibensis ac plebanus in Weleshin.
/52/ GU, s. 146. 1375 Hostislaus decanus Dudlebensis plebanusque in Crumpnaw.
/53/ Trajer, cit. d., 63.
/54/ Blíže k tehdejším poměrům viz Schmidt: Südböhmen während der Hussitenkriege. In: MVGDB XLVI., s. 206n. a 326n.
/55/ Především Oldřich z Rožmberka.
/56/ Blíže Ladenbauer, cit. d., s. 15.
/57/ Trajer, cit. d., s. 70. Základní kámen koleje byl položen 1586.
/58/ Trajer, cit. d., s. 42.
/59/ Schmidt: Zur Geschichte der Gegenreformation in Südböhmen. In: MVGDB XL., s. 414n.
/60/ Trajer, cit. d., s. 349.
/61/ Ladenbauer, cit. d., s. 17.
/62/ Trajer, cit. d., s. 349.
/63/ Trajer, cit. d., s. 456.
/64/ Trajer, cit. d., s. 566.
/65/ Trajer, cit. d., s. 24.
/66/ Trajer, cit. d., s. 354.
/67/ Trajer, cit. d., s. 360.
/68/ Přehled o vývoji církevních poměrů na území diecéze budějovické viz Ladenbauer, cit. d., s. 8-30, ovšem bez udání pramenů, stejně tak nejsou rané dějiny správně vylíčeny užitím pramenů pochybných.
/69/ Jezuité: Český Krumlov, Jindřichův Hradec 1777. 1785 klášter klarisek v Českém Krumlově, 1785 Zlatá Koruna, 1786 kapucínský klášter v Českých Budějovicích, 1787 dominikánský klášter v Písku. Kláštery servitů v Nových Hradech, františkánů v Jindřichově Hradci a minoritů v Českém Krumlově byly po svém zrušení později znovu obnoveny.
/70/ Ladenbauer, cit. d., s. 11.
/71/ GU, s. 54a.
/72/ Pangerl: Die Witigonen, 1873. Strnadt (v originále chybně Strnad! - pozn. překl.): Das Land im Norden der Donau, 1905.
/73/ Zvláštní oblibě se těšila jména Johannes, pak Nicolaus, Gregor, Petrus, Ulricus.
/74/ Bohdanicus, farář ve Velešíně, GU, s. 184; Wenceslaus, GU, s. 145; a ještě častěji: Wyssodatha, GU, s. 309-311, oba faráři v Černici; Hostislaus, GU, s. 303, farář ve Frantolech; Wawřinec, HU, s. 376, farář ve Strýčicích; Bohunco, farář v Budějovicích, GU, s. 184, HU, s. 166; Přibico, farář v Přídolí, HU, s. 199-200; Přibislaus ve Frymburku, HU, s. 29; Dyrslaus v Křemži, HU, s. 120, snad i Jehlinus v Hořicích na Šumavě, HU, s. 187-188; Hostislaus, farář v Českém Krumlově, HU, s. 150.
/75/ HU, s. 79 a 84, farář v Benešově nad Černou. V Horním Dvořišti rovněž jistý Heinrich, HU, s. 117. Nové Hrady: HU, s. 37. Boletice: GU, s. 40.
/76/ HU, s. 84, farář v Rychnově u Nových Hradů.
/77/ Farář ve Strýčicích, HU, s. 161-164.
/78/ Profes (mnich, který vykonal řeholní sliby) kláštera v Milevsku.
/79/ rector paroch. ecclesiae v Dubném, GU, s. 334.
/80/ Jméno Jakub bylo velmi užíváno, tak v Chvalšinách, GU, s. 470; v Rožmberku nad Vltavou, HU, s. 32; ve Strýčicích, HU, s. 219; ve Ktiši, GU, s. 188a.
/81/ Farář v Malontech, HU, s. 212-213.
/82/ Farář v Hořicích na Šumavě, HU, s. 345.
/83/ Děkan v Horní Stropnici, HU, s. 37.
/84/ Farář v Horní Stropnici, HU, s. 118-120.
/85/ Farář v Žumberku, HU, s. 79; farář v Nových Hradech, HU, s. 79.
/86/ Farář v Kájově, GU, s. 98; v Chvalšinách, GU, s. 39,51.
/87/ Farář v Chrobolech, GU, s. 182a; ve Frantolech, GU, s. 360; v Kájově, GU, s. 101; v Rožmitále na Šumavě, HU, s. 35.
/88/ Kájov, GU, s. 539 a jěště častěji.
/89/ GU, s. 345.
/90/ GU, s. 148.
/91/ HU, s. 15-17.
/92/ Příslušné doklady viz GU a HU.
/93/ Muggenthaler: Die Besiedlung des Böhmerwaldes, 1929, s. 65.
/94/ Pangerl: Zur Geschichte von Unterhaid. In: MVDGB XII., s. 155.
/95/ Viz mapa v obrazové příloze. Údaje o patrociniích podle Trajera.
/96/ Trajer, s. 425. 1370 už existoval kostel, přesto došlo začátkem 15. století k založení novému. Zda bylo patrocinium převzato z předchozího kostela či zda šlo i o nové zasvěcení, nevíme.
/97/ I ve Vimperku stojí na hřbitově kaple sv. Bartoloměje, jejíž stavební sloh svědčí o ranějším založení; Trajer, cit. d., s. 944.
/98/ Trajer, cit. d., s. 291. 1785 byla zřízena lokálie.
/99/ Trajer, cit. d., s. 79. Kostel zřízen 1677, 1787 zavřen.
/100/ Trajer, cit. d., s. 377. Neznámého stáří, 1785 zavřen.

Text Otto Wildera i s připojenými poznámkami vyšel jako součást sborníku Heimat und Volk (1937) s podtitulem Forschungsbeiträge zur sudetendeutschen Geschichte ještě za "první republiky" v renomovaném brněnském německém nakladatelství Rohrer (po válce se, pokud vím, nastěhovala do jeho prostor komunistická "Rovnost"). Profesor Německé univerzity v Praze Dr. Wilhelm Wostry (1877-1951), jemuž byl "Festschrift", tj, pamětní spis věnován jeho žáky k šedesátinám, by si zasloužil sám zvláštní studii. Zde lze odkázat na titul Německá medievistika v českých zemích do roku 1945 (2004), kde se ostatně Robert Šimůnek věnuje podrobně jihočeské oblasti i s odvoláním na Kohoutí kříž. Hned na první straně svého fundovaného příspěvku cituje sice Wostrého nekrolog Valentina Schmidta z MVGDB LXVI (1927), Wilderovo jméno však hledáme mezi tolika dalšími citovanými německými i českými autory marně. Stojí za připomínku už proto, že jeho nositel je tak spjat svým samotným původem a působením s jižními Čechami. Narodil se 7. února 1880 v Dobré Vodě u Nových Hradů, obci vyrostlé kolem poutního místa, které až dojemně figuruje v textu zde předloženém (a přeloženém) na prvém místě mezi příklady "církevní výstavby" (der kirchliche Ausbau) jihočeské. Setkáváme se s ním poté jako se zpěváčkem (Sängerknabe) chlapeckého sboru cisterciáckého kláštera Lilienfeld (založeného už roku 1202 vévodou Leopoldem VI. jako "Mariino údolí" /Mariental/ a ležícího na poutnické cestě do štýrského Mariazell) v Dolním Rakousku, kde pak studoval a také maturoval na gymnáziu v Sankt Pölten. Za obor svých univerzitních studií ve Vídni si zvolil latinu a řečtinu a působil po nich nejprve tam v císařské metropoli na Dunaji jako suplent. Dne 12. února 1906 se v rodné Dobré Vodě u Nových Hradů oženil, když už rok předtím nastoupil na post profesora (vedle latiny a řečtiny učil i těsnopisu) německého gymnázia v Českých Budějovicích, kde setrval až do roku 1939 (na starém snímku ho můžeme vidět v řadách tamního učitelského sboru jen krůček od Valentina Schmidta). Byl poté činný až do roku 1945 na gymnáziu v Prachaticích a po vysídlení nadále jako gymnaziální profesor v Obernzell u Pasova (Passau), kde 3. ledna 1950 také zemřel a je i pochován.

- - - - -
* Dobrá Voda u Nových Hradů / České Budějovice / Prachatice / † † † Obernzell (BY)