KARL WOHNIG

Nemohl jsem z archivu školy nic zachránit...

... poněvadž Češi všechno zabavili (v originále "da die Tschechen alles beschlagnahmt haben" - pozn. překl.).

Hoam!, 1953, č. 9, s. 14

Ta slova zazněla na setkání abiturientů někdejší německé vyšší reálky v Kašperských Horách, v jistém smyslu na Šumavě unikátní, k němuž došlo v srpnu roku 1953 po 40 letech v bavorském Pasově. Úvodní projev na něm pronesl bývalý ředitel školy Karl Wohnig, který na ní učil od roku 1906 a v letech 1916-1945 ji vedl. Na založení české reálky v Sušici a německé v Kašperských Horách měl velkou zásluhu poslanec a ministr krajan Dr. Gustav Schreiner (je i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže), kterému byl v roce 1930 odhalen památník v místním parku (zřídil ho Deutscher Böhmerwaldbund a hlavní projev měl dlouholetý Schreinerův spolupracovník Leonhard Kaiser, stejně jako Schreiner i on samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže). O školním archivu kašperskohorské reálky, třeba o nějaké její kronice, se mi bohužel nic najít nepodařilo, zato z jejích absolventů vidím na stránkách Kohoutího kříže nejednoho. Mezi pedagogy se objevuje i Hans Kollibabe, který tu učil zpěvu, francouzštině a němčině a od roku 1916 psal i městskou kroniku, Rudolf Nowak, regionální historik a spisovatel, narozený v Českých Budějovicích, zdejší rodák a budoucí velmi proslulý dirigent Emmerich Smola či Walter Gattermann, tchán Else Gattermann-Nußhartové (zatímco Kollibabe, Nowak i Smola mají na webových stranách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení, o Gattermannovi se dovíme více na stránkách jeho snachy). Karl (Carl) Wohnig se narodil 27. září roku 1878 v Třebouni (Tschebon), vsi, která je dnes součástí obce Toužim (německy Theusing), jako syn tamního rolníka, majitele hospodářství v Třebouni čp. 14 (dosud ve vsi stojí) Josefa Wohniga (jeho otec a jmenovec na témže stavení ševcoval a hospodařil se svou ženou Katharinou, roz. Baumgartlovou ze Smilova /Schmiedles/) a jeho ženy Anny, roz. Gröschlové, dcery rolníka v Třebouni čp. 4 (i ten rozlehlý statek ve vsi dosud stojí) Karla Gröschla (po něm asi jako po svém kmotrovi měl vnuk křestní jméno) a Josefy, roz. Martinové z Třebouně čp. 3. Rodiče se brali v toužimském kostele Narození Panny Marie, kde byl pak pokřtěn i malý Karl, dne 14. července roku 1874. Gymnázium už syn studoval ve Stříbře (Mies), na vysokoškolská studia odešel do Prahy. Na webu Hornorakouského zemského muzea (Oberösterreichische Landesmuseum) i v antikvární nabídce najdeme také dnes odkaz na Wohnigovu drobnou německy psanou publikaci (je i digitálně přístupná) o trachytických a andesitických vyvřelinách Tepelské vrchoviny z roku 1904, vydanou v komisi u Řivnáče jako 13. svazek edice Archiv für naturwissenschaftliche Landesdurchforschung von Böhmen v době, kdy byl Wohnig v letech 1904-1905 asistentem na katedře mineralogie a geologie na pražské německé technice (Technische Hochschule). Zabýval se tam údajně i průzkumem mineralogických nálezů z rakouské expedice k severnímu pólu. Učil pak krátce v Hostinném (Arnau), než přišel do Kašperských Hor. Tady se 11. července 1908 oženil s dcerou zdejšího lékaře Johanna Stingla, několikrát zmíněného (i ohledně Wohniga) ve vzpomínkách Anny Jelinekové, jimiž je zastoupena na webových stranách Kohoutího kříže, jako nástupce MUDr. Josefa Klostermanna. Jedním ze svědků Wohnigovy svatby byl Johann Weyde (i on má na webových stranách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení), jeho předchůdce na ředitelském postu kašperskohorské reálky. Wohnig se stal ve městě spoluzakladatelem zdejší turnerské organizace a jejím mluvčím. Roku 1911 měl ve výroční zprávě reálky (Jihočeská vědecká knihovna právě ten svazek přes bohatý soubor ostatních nemá) vyjít Wohnigovo pojednání "Der Goldbergbau von Bergreichenstein" (tj. "Dolování zlata v Kašperských Horách"). Diplomová práce Kristýny Kubíkové "Die Schule in der Stadt des Goldes und des Salzes", obhajovaná roku 2016 na Západočeské univerzitě v Plzni, zmiňuje i dvojnásobné podezření Wohniga ze státu nepřátelské činnosti (hned v listopadu 1918 byl s jinými kašperskohorskými občany odvezen jako rukojmí do Sušice, kde byl jejich pobyt v hotelu Koruna prý ještě docela snesitelný, v únoru 1919 však byl zatčen znovu a vyslýchán opět v Sušici proto, že prý trpěl na své škole činnost žáků směřující k podvracení republiky /šlo o připojení k Hornímu Rakousku v rámci tzv. "Deuschösterreich"/). Záminkou mělo být překročení nařízené zavírací doby večer (prý to mělo být 19 hodin!) v období masopustu (podrobnější zprávu o tom uvádí krajanská publikace "Im Lande der künischen Freibauern" /1992/ na stranách 182 a 183) a zadržení pěti studentů ve 21 hodin bez průkazů v hostinci jménem "Zigeunerei" ("im Gasthaus Zigeunerei", dnes restaurant "Cikánka"). Výslechy ředitele i po propuštění studentů se mělo týkat i zabavených německých knih, které se pak prokázaly jako nevinné učebnice ("harmlose Lehrbücher"). Bizarní jistě je, že Wohnig musil bojovat o svou školu a její žáky i po záboru československého pohraničí na podzim roku 1938, kdy německé říšské úřady chtěly ústav přemístit do bavorského Zwieselu a jen odpor města a vedení školy tomu zabránil. V květnu roku 1945 obsadila krásnou budovu školy americká armáda. Po odsunu do Bavorska žil v Memmingen a v Bad Grönenbach. Stále měl zájem o svoje žáky, naposledy se s nimi sešel v květnu 1964 krátce před svým skonem. Přesné datum úmrtí nevíme, nebylo zmíněno ani v obsáhlém nekrologu Ericha Hanse, ani v jiném z pera Friedricha C. Stumpfiho. Podle sdělení Verwaltungsgemeinschaft Bad Grönenbach tu zemřel 15. prosince 1964 a je tu pochován i se svou ženou. Jde v jeho případě o dost symbolický osud šumavského německého pedagoga a školy významem ojedinělé.

Zdravice k 25. jubileu německé reálky v Kašperských Horách

Hans Watzlik

Du stilles, holdverwunsch'nes Land der Heimat! Wald
und Wildnisheimlichkeit, drin Berg an Berg gerückt
und einer grüner als der andere; tief im Tal
das braune Flüßlein brandet durch die Felsentrümmer;
urgraues Burggetürm trotzt ernst vom Gipfel nieder.
Tritt leiser auf, o Wandersmann, und störe nicht
den alten Kaiser, der im Grund verzaubert schläft!
Verstürzte Stollen dämmern; einsam träumt der Hirt
vom wilden Adergold und greift im Traum darnach.
Ein Friede waltet hier wie außerhalb der Welt.

Treuherzig liegt, am Bergeshang hingebaut, das Städtlein.
Besonnter Marktplatz: seine heitern Wellen schlägt
der Rathausgipfel; fromme, alte Säulen ragen.
Zur Nachtzeit schleicht die dunkle Sage durch die Gassen.
Die Ahnin raunt von Feuerbrünsten und von Krieg
und Pest, vom reichen Stein, den einst des Kaisers Knappen
gebrochen, von verrauschten Tage Pracht, die nimmer
und nimmer wiederkehrt.

Und doch ist sie nicht tot, die teure alte Stadt!
Sie lebt in einem Kleinod, daraus frischer Atem stößt,
ein Kleinod, baumhaft fruchtend, quellenhaft belebend.
Vor fünfundzwanzig Jahren bauten wackere Bürger
ein blankes, stolzes Haus, ein Schloss auf ihren Berg.
davon ein lichter Schein ausging ins ganze Land.
Durch seine Tore zog des Waldes beste Jugend,
sich Geist und Leib zu rüsten für den Lebenskampf.
Und treue Lehrer säten in die jungen Seelen
das heil'ge Feuer, das den Mensch ruhlos macht
und ihn nicht eher läßt, als bis er Friede findet
in einem Werk. Sie säten freudig Liebe aus
zu allem Schönen, Guten, Hohen, Wahren,
bewusst, dass unserer Bildung höchstes, letztes Ziel
ist edle deutsche Menschlichkeit.

Da schloss das junge Herz erkennend sich der Welt auf,
und im gesunden Atem dieses Tannenlandes
erstarkte hier die Jugend und wuchs froh heran,
und zog von dieser Geistestätte dann hinaus
die rauhe Welt in Kampf und Arbeit zu erobern.
Mehr als der Berg mit seinem Erz dem Gräber gibt,
kann Mensch dem Menschen geben.
So wurde diese Geisteswerkstatt hier zum Segen
der ganzen Landschaft, wurde sie zum frischen Bergbrunn,
der unerschöpflich strömt und schenkt aus seiner Fülle.

Lasst heute dankbar uns der wackeren Stadt gedenken,
die sich dies schöne Ehrenmal errichtet hat,
und seien wir in herzlichen Besinnung heute
all jenen Menschen nah, die je dies Werk gefördert!
Und Schüler, Lehrer und die ganze Stadt umschließe
ein Band aus Liebe, ungetrübten Angedenken
und Treue fest gewoben! Und ein Wunsch bewege
die Brust uns heute: Möge bis in fernste Zeiten
noch ragen diese hohe, lichte Stätte deutscher
Erziehung, der Heimat dienstbar, unserm Volke und der Welt!

Tichý, líbezně čarovný domove! Les,
tajemno divočiny, v ní vrch za vrchem,
jeden zelenější než druhý; pod nimiž níž
hnědá voda se pění skalní rozsedlinou;
prašedé hradní dvojvěží vzdoruje shůry.
Vandrovníku, tvůj krok kéž neruší nijak
spánek císaře Karla, zakletého tam vnitř!
Zasuté štoly dřímou; pastýř ve snu zří
divokou zlatou žílu a chtěl by ji mít.
Pokoj tu vládne jakoby snad mimo ten svět.

Dobrosrdečné městečko vidíš v horském svahu.
Slunečný rynk: o štít radnice naráží
jeho veselé vlny; tu starou zbožnou oporu.
V noci se krade temná pověst ulicemi.
Stařena mumlá cosi o zkáze ohněm,
válce a moru, císařově zlatodolu,
havířích, dnech opojení, které se nikdy
už nemohou vrátit.

A přece není mrtvo, to staré město!
Má tu v sobě klenot, který tepe čerstvým dechem,
klenot plodný jak strom, jak pramen vody živé.
Před pětadvaceti lety zde místní občané
vztyčili bílý dům jako svůj horský hrad,
šířící odtud jas na celou Šumavu.
Nejlepší mladé hlavy prošly jeho branou,
vyzbrojit ducha i tělo dál pro život.
Věrní učitelé sili do mladých duší
posvátný oheň, který nedá lidem klid
a neopustí je, dokud ho nenajdou v díle.
Rozsévali s radostí lásku ke všemu,
co je krásné, dobré a opravdové,
vědomi si toho, že cílem vzdělání je
šlechetná německá lidskost.

Mladé srdce se tu v poznání otevírá
světu ve zdravém dechu pryskyřičné země,
sílí a roste radostně až k tomu dni,
kdy z tohoto stánku ducha se vydat má,
aby bojem a prací si dobylo světa.
Více nežli ty hory zlata mohou dát,
člověk člověku dává.
Tak budiž tato dílna ducha požehnáním
celému kraji, staniž se čerstvým pramenem,
který z hor nevyčerpatelně dává, co má.

Vzpomeňme vděčně dnes zásluhy zdatného města,
které si zřídilo něco takového,
blízcí v srdečném zamyšlení dnes i všem těm,
kdo kdy podpořili toto záslužné dílo!
Obejmiž žáky, učitele, celé město
pevné pouto lásky, nezkalené vzpomínky
a věrnosti! Jediné přání kéž naplní
naši hruď: až do nejzazšího budoucna kéž
se tyčí tento světlý stánek německého
vzdělání, ve službách domova, národa a světa!

25. Jahresbericht der Staatsrealschule in Bergreichenstein für das Schuljahr 1930/31, s. 3-4

Přehled historie ústavu

K jubilejní slavnosti 26. a 27. července 1931
Anonym

Porozumění pro otázky vzdělání a době přiměřenou výchovu mládeže bylo v Kašperských Horách odedávna živé; už v letech 1861-1873 existovala tu "Haupt- und Unterrealschule" (tj. "hlavní a nižší reálka" - pozn. překl.), instituce, která měla pro obyvatele města a jeho okolí ve střední části Šumavy v každém ohledu velký význam. I státní úřady prokázaly tehdy toto porozumění, jak vysvítá z přípisu, v němž se praví: C.k. státní ministerstvo výnosem z 5. června 1861 přijalo s uspokojením skutečnost, že Kašperské Hory se správným pochopením výhod plynoucích z době přiměřeného vzdělání mládeže (v originále "im wohlverstandenen Vorteil einer zeitgemäßen Jugendbildung" - pozn. překl.) usilují o zřízení a udržení trojtřídní nižší reálky a jsou připraveny s obětavostí hodnou uznání vyhovět všem podmínkám, které jsou spojeny se zřízením a udržením takové instituce.
Vzpomínka na starou "Haupt- und Unterrealschule" zůstala zachována v mnoha kruzích obyvatel města, velký počet občanů, kteří byli povoláni ke správě města, jeho zájmů a svých docela značných majetků a jmění a kdysi sami vyšli z nižší reálky, spatřoval nyní, poněvadž se znovuobnovením těžby zlata se už nedalo počítat, svůj hlavní úkol v tom, dát městu znovu význam nějakou školou. Jednu státní školu Kašperské Hory přece už měly, totiž odbornou dřevařskou (v originále "Fachschule für Fachindustrie" - pozn. překl.), která měla výbornou pověst a žáky doslova ze všech částí někdejší monarchie, ba bylo mezi nimi i množství cizinců.
Tak došlo ke zřízení nové reálky v roce 1906, o níž se v 1. výroční zprávě školy uvádí následující údaje:
Poté, co už zřízením 4. třídy své měšťanky prokázaly Kašperské Hory potřebu rozšířit zdejší školní vzdělání, začalo se v roce 1906, kdy německá Šumava slavila sté výročí narození svého velikého syna Adalberta Stiftera (ten je ovšem i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže, kde je citován dopis, kde pětapadesátiletý Stifter uvádí nesprávný letopočet narození 1806 proto, aby chránil pověst matčinu, poněvadž se rodiče brali 13. srpna 1805, tedy jen o něco víc než pouhé dva měsíce před jeho narozením 23. října téhož roku - pozn. překl.), spoluzakladatele vyšší reálky v Linci, usilovat o německou státní reálku šumavskou. Díky snahám prozíravých, ke každé oběti ochotných zdejších měšťanů a o Kašperské Hory vysoce zasloužilého poslance říšské rady Dr. Gustava Schreinera se podařilo spolu se zřízením české reálky v blízké Sušici (v originále "im nahen Schüttenhofen" - pozn. překl.) vymoci od školního roku 1906/1907 i jednu německou státní vyšší reálku. Jeho Veličenstvo náš císař František Josef I. (takto ponecháno v roce 1931! - pozn. překl.), za jehož požehnaného panování dosáhlo rakouské školství takového vzestupu, ráčil nejvznešenějším rozhodnutím ze dne 7. srpna 1906 s podmínkou ústavního povolení schválit zřízení státní reálky s německým jazykem vyučovacím v Kašperských Horách.
V dohodě uzavřené mezi tehdejší státní pokladnou (v originále "zwischen dem damaligen Staatsärare" - pozn. překl.) a městem Kašperské Hory byla reálka ve školním roce 1906/1907 aktivována 1. třídou, takže ještě v roce 1906 došlo k otevření ústavu (a zřejmě i náboru dalších žáků, jak vysvítá z propagačního letáku, uchovaného ve školní kronice, s dodatečně až vepsaným letopočtem 1909 - pozn. překl.).
První školní rok byl zahájen dne 10. září 1906 se 65 žáky v prostorách prvního patra budovy měšťanské školy. Dne 20. září se konala zahajovací slavnost ve školní kreslírně (v originále "im Zeichensaale" - pozn. překl.).
Práva hostování v měšťanské škole musel ústav využívat až do roku 1911, poněvadž teprve v tomto roce byla dokončena nová budova státní reálky, k jejíž stavbě se město rovněž smluvně zavázalo. Se stavbou samotnou se započalo už na jaře 1910. V září 1911 došlo k přestěhování celého inventáře a dosavadního školního zařízení, nakolik bylo ještě v nové školní budově použitelné, do nového učebního paláce (v originále "in den neuen Schulpalast" - pozn. překl.); jeho projekty byly vyhotoveny na vídeňském ministerstvu práce (v originále "im Arbeitsministerium" - pozn. překl.), provedení bylo pak městem svěřeno staviteli Josefu Schmidtovi z Vimperka (v originále "dem Stadtbaumaister Josef Schmidt in Winterberg", Schmidt postavil mj. hřbitovní kapli ve Vimperku či elektrárnu na Čeňkově Pile /Vinzenzsäge/ - pozn. překl.). Jako stavební parcela byl získán pozemek o rozloze 80 arů a 74 metrů čtverečních, k němuž byl přikoupen 1 hektar a 20 arů pro školní hřiště. Náklady na stavbu školní budovy činily 401.450 korun, na vnitřní zařízení byl vydán obnos 33.400 korun.
Novostavbou byla městem vytvořena školní budova pro účel výuky v každém ohledu dokonalá, vyhovující všem požadavkům života školy. K velkým přednostem stavby náleží její vysoká, slunečná a klidná poloha, nerušený přístup vzduchu a světla, velké učebny a třídy, prostorné chodby, solidní vnitřní zařízení maximálně prospěšné školnímu provozu. Tak se stalo, že nová instituce nebyla ve svém rozvoji nijak omezována a dosáhla onoho významu, který jí byl co do kulturního a hospodářského ohledu při založení vložen do vínku (v originále "bei der Gründung zugedacht worden war" - pozn. překl.).
Státní kolaudace školní budovy se uskutečnila komisí k tomu určenou dne 17. listopadu roku 1911.
Vnější historie školy se už jinak nevyznačuje nijakými zvláště pamětihodnými událostmi; naproti tomu vnitřní život školy byl po dobu její existence vystaven mnohočetným změnám na základě nových nařízení ministerstva školství a národní osvěty (v originále "durch neue Verordnungen des Ministeriums für Schulwesen und Volkskultur", jde zřejmě o po celé rozmezí let 1918-1948 /!/ trvající MŠANO, které ovšem na počátku téměř beze změn převzalo systém rakouského základního a středního školství z roku 1869 - pozn. překl.). Jedním z nejdůležitějších nařízení bylo zahrnutí dívek, které až dosud mohly být zapisovány toliko jako tzv. privatistky (v originále "als Privatistinnen" - pozn. překl.) s právem hospitace ve všech obligátních učebních předmětech s výjimkou tělesné výchovy, do platného stavu žáků středních škol v roce 1919, novinka, která byla oceněna jako velice potěšitelný rys všeobecného vzdělání lidu a právě v kruzích zdejšího obyvatelstva byla mnoha rodiči vřele uvítána.
Jiná důležitá nařízení přinesla rozličné změny a reformy učebních osnov; sem náleží reforma učebních osnov ze 14. června roku 1919 č. 25552, ze 17. června roku 1927, č. 712124, a z 16. června roku 1930, č. 87128, znamenající vesměs s jinými dodatečnými ustanoveními zásadní proměny starých učebních osnov z roku 1909. Všechny reformy měly ten účel, aby se vyrovnaly s nezbytnými požadavky, které nová doba staví před střední školy.
Na ústavu působilo po dobu jeho existence 52 vyučujících,vedle nichž bylo pro výuku ve volných a vedlejších oborech zaměstnáno 14 pomocných a vedlejších učitelů. Není možno v rámci tohoto krátkého pojednání uvést jména všech pedagogů, kteří v učitelském poměru na škole působili. Měli by být vyzdviženi jen ti z nich, do jejichž rukou bylo svěřeno vedení ústavu, a také ti, kdož jako učitelé na škole působili po dobu delší než 15 let, poněvadž s jejich činností je osud školy největší měrou spjat. Prvním ředitelem vyšší reálky se stal Dr. Johann Weyde, který na ní strávil tři školní roky (1906/1907 až 1908/1909) a položil základ k její pevné existenci. Po jeho přeložení na nově založenou státní reálku v Ústí nad Labem (v originále "in Aussig" - pozn. překl.) po něm ve funkci následoval ředitel Arthur Schmidt, který na škole působil téměř osm let (1909/1910-1916/1917) a postaral se o její další výstavbu a rozšíření. Více než 15 let na ústavu působily následující učitelské síly: 1. ředitel Karl Wohnig, od roku 1906 zdejší profesor, pověřený od 20. prosince 1916 vedením školy, od 1. listopadu 1917 s ředitelským titulem; 2. Adolf Hofmann, profesor, od roku 1908; 3. Johann Kollibabe, profesor, od roku 1908; 4. konzistoriální rada Laurenz Pux, profesor, od roku 1909; 5. Dr. Rudolf Czeczetke, profesor, od roku1909; 6. Karl Lutz, profesor, od roku 1914 (nástup do služby až 1. září 1921, po návratu z válečného zajetí). Asi se sluší vzpomenout i oněch učitelů, kteří už nejsou mezi živými, skoseni smrtí (v originále "im Zeichensaale" - pozn. překl.): profesor Franz Kirtschl, který byl na škole činný od školního roku 1911/1912 až do školního roku 1927/1928, zemřel dne 13. listopadu 1928 ve svém rodném městě Jesenice u Rakovníka (v originále "Jechnitz" - pozn. překl.); profesor Anton Schlösinger, činný na ústavu jako učitel v letech 1909/1910-1911/1912, zemřel dne 8. ledna 1925 v Lokti (v originále "in Elbogen" - pozn. překl.); profesor Heinrich Goldmann, působící na škole v letech 1914/1915 a 1915/1916, zemřel dne 22. ledna 1924 v Horním Litvínově (v originále "in Oberleutensdorf" - pozn. překl.). Čest jejich památce!
Rozvoj školy je nejlépe patrný v počtech jejích žáků, jak jsou zachyceny v připojených tabulkách (jsou součástí obsáhlé výroční zprávy - pozn. překl.). Nejméně žáků měla škola (rozuměj za plného počtu tříd - pozn. překl.) ve školním roce 1919/1920 s číslem 183, nejvyššího počtu 274 bylo naopak dosaženo ve školním roce 1924/1925. Od té doby čísla kolísají, výkyvy jsou ovšem nepatrné, v každém případě nikoli toho druhu, že by mohly mít nějaké následky na osud školy nebo i jen vyvolat nějaké pochybnosti o jejím osudu.
Počet všech na škole zapsaných žáků a žákyň (po dobu trvání školy dohromady vyčíslený) až k závěru školního roku 1930/1931 činí 1480, počet abiturientů, kteří absolvovali zkoušku zralosti a začlenili se do rozličných povolání, činí celkem 582.
Tato čísla dokazují, že škola po dobu svého trvání vykonala kus významné, blahodárné a opravdové kulturní práce, že se s veškerou a stálou vážností a pochopením věnuje jí předurčenému krásnému úkolu, totiž vychovat mládež jí svěřenou v lidi dobré, vzdělané a životně zdatné, plně si vědomé svých povinností, a prokázala tak svou životaschopnost i existenční oprávnění. Kéž i nadále rozkvétá pro blaho města a celé Šumavy.

25. Jahresbericht der Staatsrealschule in Bergreichenstein für das Schuljahr 1930/31, s. 4-6

P.S. Zatímco Watzlikovo autorství volných veršů zdravice je nesporné, za nepodepsanou historií ústavu se může skrývat jak sám Wohnig, tak už rovněž zmínění Kollibabe či Weyde.

- - - - -
* Třebouň, Toužim / Kašperské Hory / † † † Bad Grönenbach (BY)