Úvod Úvod Studie Obsah Obsah Najít Poslat email TOPlist

JOHANN WEYDE

Adalbert Stifter jako vychovatel

Náš velký krajan se narodil 23. října 1805, kdy světem zmítala dějinná bouře (rozuměj napoleonských válek - pozn. překl.), v pokojné obci Horní Planá na prastaré německé půdě (v originále "auf urdeutschen Boden" - pozn. překl.).
S potěšením o tom praví náš básník ve své próze Waldgänger (Lesní poutník): "Kdysi v dávných časech, kdy se moře germánských národů přelilo na Západ, zbytek toho kmene zůstal sídlit tady v tom lese, který tak miloval, aby tu lovil a žil v osamění … A sídlí tu až dodnes."
Když bylo Adalbertovi jedenáct let, ztratil otce, kterého svým pádem usmrtil daleko od domova plně naložený vůz. O své matce říká básník: "… byla nevyčerpatelným mořem lásky, kterou vrhl slunečný svit jejího srdce na mnohou stránku toho, co jsem kdy napsal."
To ona a také jeho pohádkově usměvavá babička měly nejhlubší vliv na povahu mladého básníka; a pak jedna bytost ženského rodu ještě: totiž matka příroda, ta nádherná končina země, kde vyrostl. Ve své povídce nazvané Heidedorf (Vesnička na pláni) ten zlatý čas mládí malebně zachytil. Svědomití učitelé podporovali doma a na latinské škole slavného kláštera v Kremsmünsteru jeho duševní rozvoj. Píle a nadání mu nechyběly: byl ve všem prvý.
Když mu bylo jedenadvacet, plavil se na voru (po Dunaji samozřejmě - pozn. překl.) do Vídně, aby se mohl zabývat studiemi práv; neupoutala ho a raději naslouchal přednáškám z přírodních věd. Už tehdy musel si obživu zajišťovat tím, že dával hodiny; přesto ve skvostné drobné próze Leben dreier Wiener Studenten (Život tří vídeňských studentů) volá nadšeně: "Blažené studentské časy! Kdybyste jen mohly trvat po celý život!" Nebyl nijakým knihomolem, měl živý smysl pro všechny skutečné radosti mládí: pro divadlo, pro hudbu a umělecké sbírky, pro pěší putování i plavání; kreslil rád, maloval i básnil; do studentského srdce vstoupila láska.

To jsou úvodní odstavce brožury nazvané Adalbert Stifter als Erzieher - seines Volkes, která vyšla nákladem německého Böhmerwaldbundu v Budějovicích roku 1906 podle textu autorovy zdejší přednášky z června téhož roku. Je to jakési pokračování pražského proslovu únorového, tvořícího součást svazku populární tehdy edice Sammlung Gemeinnütziger Vorträge, pod č.346-347 spojujícího pod názvem Adalbert Stifter text oslavné řeči Sauerovy k odhalení Stifterova pomníku - to se událo až 26. srpna 1906! - v parku při Dobrovodském vrchu nad Horní Planou a Weydeovu obsáhlejší úvahu Adalbert Stifter als Erzieher, jejíž název jsme převzali pro tuto naši ukázku. Zatímco budějovickou brožuru autor podepisuje titulem prof.Dr. Hans Weyde, ta pražská, datovaná jinak až červencem a srpnem následujícího roku 1907, uvádí jako jméno autora "Realschulprofessor" Dr. Johann Weyde. Jde ovšem o jednoho a téhož muže.

Je tu velká voda!

Není už mnoho krajanů, kteří by zažili na vlastní kůži ono zlé 4. září roku 1888. Dlouho a velmi silně pršelo. Hladina Vltavy (Moldau) i Malše (Maltsch) povážlivě stoupala. Císařské manévry, které se konaly v blízkosti Budějovic (Budweis), musely být přerušeny.
Šel jsem onoho 4. září brzy zrána k Malši (v originále mylně "zur Moldau" - pozn. překl.), přes kterou vedly dva dřevěné mosty na Linecké předměstí (Linzer Vorstadt). Voda už dosahovala k okraji jejich zábradlí. Těžké stromové kmeny se řítily v proudu řeky jak vystřelené šípy (v originále "pfeilschnell" - pozn. překl.) a hromadily se u mostních pilířů. Voda stoupala každou minutou a vystupovala z obezděného říčního koryta. Náhle se jeden z mostů utrhuje od břehu a po něm i druhý. Tarasí řečiště napříč a uzavírají cestu zuřícímu přívalu, takže narážející kmeny se vymršťují za značného rachotu vzhůru nad zpěněnou hladinu Malše. Spojení přes ni s městem je rázem přerušeno. Mocná povodňová vlna zaplavuje přilehlé ulice a proniká až na hlavní náměstí. Dávám se do běhu na Pražské předměstí (Prager Vorstadt). I tady stoupá voda kanály a brzy v ní stojím i já. Plní sklepy domů a pokrývá níže položené ulice. Zle řádí záplava zejména v městských částech při říčních březích a Mlýnské stoce (Mühlgraben). Všude se objevují čluny.
Císař chce vidět postižené Budějovice. Říšský most je silně ohrožen řekou připlavenými kládami. Teprve poté, co ho zajistí, vydá se po něm císař opatrně do města. Mám ho ještě živě před očima, jak vstupuje do radnice. Za ním kráčí korunní princ Rudolf se silně nahrbeným držením těla, které nedokážu zapomenout.
Císař navštívil poté zvláště porušenou část města při Rybní ulici (v originále "Fischerstadt"/!/, Reinhold Huyer, který je jinak i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže, ve své knize "Regentenbesuche in Budweis 1265-1895", ovšem píše doslova, že Jeho Veličenstvo /S. Majestät/ vystoupilo v Rybní ulici /Fischgasse/, navštívilo jeden ze zcela povodní zaplavených bytů /"besuchte eine der vollständig innundirt gewesenen Wohnungen"/, pohovořilo s jednotlivými poškozenými obyvateli a poskytlo jim útěchu - pozn. překl.). V povoze, který kočíroval kníže Schwarzenberg, pokračoval pak císař v cestě dál a všude šířil útěchu a přinášel pomoc. Zejména na starého plavčíka Uhra si často vzpomenu, jemuž vzala voda domek při Malši (už vzpomenutý text Huyerův uvádí i částku 300 zlatých, jimiž byl Uher císařem odměněn za to, že přes vlastní neštěstí zachránil v nejvyšším ohrožení života několik jiných občanů - pozn. překl.) s sebou. Třeba ostatně zmínit, že obětí téže povodně se stal roku 1888 i pražský Karlův most.
Brzy bylo započato se znovuvýstavbou. Po delších sporech byly oba stržené dřevěné mosty nahrazeny železnými a zpustlá spolková zahrada (rozuměj zahradu při Německém domě /Deutsches Haus/, patřící Böhmerwaldbundu /DBB/ - pozn. překl.) opět uvedena do pořádku.
V celém obvodu města bylo nutno leccos napravit. Když pak dne 30. ledna následujícího roku 1889 učinil korunní princ Rudolf náhlý konec svému životu, musili i bruslaři po oznámení došlé zprávy okamžitě opustit kluziště, ležící mezi oběma mosty přes Malši. Na mnoha domech vyvěsili smuteční prapory. O děsivých okolnostech oné sebevraždy jsme se dověděli teprve daleko později. Mám dojem, že mne se tenkrát ta událost nijak zvlášť hluboce nedotkla. Zároveň totiž přišla zpráva, že při volbě poslanců do zemského sněmu podlehl na horní Šumavě německý uchazeč, náš uctívaný Josef Taschek (i on má na webových stranách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení - pozn. překl.), v počtu hlasů svému knížecímu soupeři (byl jím zřejmě už vzpomenutý "Karl IV." Schwarzenberg /1859-1913/, autor téhož roku na půdě zemského sněmu proneseného výroku o husitech jako "bandě lupičů a žhářů" - pozn. překl.). To mě tehdy (připomeňme jen, že Taschek byl tehdy dvaatřicetiletý, Rudolf jednatřicetiletý, Schwarzenberg devětadvacetiletý a autor textu devatenáctiletý! - pozn. překl.) sklíčilo více než úmrtní oznámení z Vídně.

Hoam!, 1954, č. 8, s, 8

K sedmdesátinám Johanna Petera
23. února 1928

Moje maminka se narodila v Želnavě (Salnau), hodinu cesty od domova Stifterova, kterému jsem složil slovem i písmem už nejeden úcty a pokory plný dík; pocházela z rodu příjmím Proschko, který přiložil ke stavbě šumavského písemnictví (v originále "das heimische Schrifttum" - pozn. překl.) také už mnohý kámen; po toku Vltavy ("moldauabwärts") vedla ji životní pouť do Krumlova (Krummau), té "šedé vdovy pohaslých Rožmberků"; náš Peter to město nazývá "královnou Šumavy, její pýchou a zdobou". Tam jsem se stal Peterovi krajanem.
Otec sem přišel z Krušných hor jako učitel reálky a okresní školní inspektor. Nalezl na Šumavě školu takovou, jakou nám ji Peter často líčí: totiž "školu v duchu blahého konkordátu" (konkordát vládl ve starém mocnářství jako spojení církve a státu - pozn. překl.), stojící přitom "pod panstvím rákosky, tohoto neblahého přízraku staré školy"; našel v ní učitele jako Waberl a Hansei z postav Peterových; a pomáhal tam ve "světlých letech našeho školství" tvořit tu "pekelně hříšnou novou školu". Potom přišel do Budějovic (Budweis), tehdy ještě "pyšné metropole německé Šumavy", na onen učitelský ústav, který o tři roky později přijal jako jednoho ze svých chovanců Johanna Petera. Ten se tak stal otcovým žákem, jak sám sebe v těch letech sebevědomě označuje "cand. paedag.", tj. "kandidátem pedagogiky" a jako budoucí vůdce chlapeckého dorostu, jehož ten pojem představuje, se o mne staral a opravdu často jako sám anděl strážný mě vodíval do mateřské školky a pak i do školy. A jak jsem ho tenkrát následoval coby žáček, stal jsem se jako on posléze i učitelem. - V roce 1906 mě osud zavedl do Kašperských Hor (Bergreichenstein) na horní Šumavě (im oberen Böhmerwald) jako nového ředitele tamní státní reálky (Staatsrealschule), která byla následovnicí Peterem tak oslavené reálky nižší (Unterrealschule). V této "truchlící vdově pohaslých Lucemburků" pod Kašperkem jsem opět šel doslova v Peterových stopách. Mohu se dnes po dvou desetiletích také plně podepsat pod Peterova slova: "Mé nejkrásnější vzpomínky z mládí se pojí ke zlatonosnému svobodnému královskému hornímu městu Kašperské Hory. Tam se kouzlem romantického středověku probudila ve mně láska k poezii, tam jsem prožil tři nejšťastnější roky mého života." - I mne tam Peterovy práce vyzbrojily k tomu, abych dokázal otevírat školní mládeži "své" reálky oči pro krásu jejich za světem zapadlého školního městečka, abych je naučil cenit si míst, která mistrovské Peterovo pero tak láskyplně vykreslilo. Peter už dávno odešel do snad duchaplnějších, zato na pohodu chudších končin severních Čech; také já jsem ho tam po třech šťastných kašperskohorských letech následoval a odešel do Ústí nad Labem (Aussig), do domova mých předků po otci; a tam jsme se také s Peterem znovu našli. A teď mu tedy smím, krajanovi a druhovi v povolání, věrnému soukmenovci národnímu (v originále "Volksgenosse" - pozn. překl.) uvít skromný věnec (v originále "ein Kränzlein" - pozn. překl.) k sedmdesátému jubileu jeho narození!
Netřeba pomýšlet snad na "kantorského poctivce u hřejících kamen skloněného nad postilou - školmistra i organistu zároveň" (jde o ironizující citaci z německého klasika Raabeho - pozn. překl.). Ještě platí o Peterovi jeho vlastní slova:

" Wenn mir auch der Zahl der Jahre
Runen in das Antlitz grub:
immer bin ich noch der wahre,
herzjunge, frische Richterbub!" -

"Počet let, který znaví.
runy snad ve tvář vryl:
vždy zůstávám však ten pravý
rychtářův hoch, pln mladých sil!"

Nesměl by pocházet z nejvýše položeného lidského sídla Čech vůbec, jíž je "perla Šumavy", hrdá Bučina (Buchwald), děkující za své jméno "třpytnému buku, stromu mé divoce krásné domoviny, kterou miluji láskou jejího dítěte a kterou stále všude hledám!", z poetické končiny nádherných výhledů (v originále "aus dem poesievollen Luginsland" - pozn. překl.), která mu dovolovala dokonce z okna jeho komůrky vždy znovu spatřovat stříbrný řetěz alpských hřebenů; nesměl by pocházet ze staré svobodnické krve ("aus altem Freisassenblute"), která ve "Weatei - Seppl - Franzei sei Bua" dále vykvetla a musila se projevit, jako se v Adalbertu Stifterovi zjevila všechna duchovní síla lidských pokolení jižní Šumavy. Tady v Bučině spatřil Johann Peter před sedmi desetiletími světlo světa, brzy poté dokončil Adalbert Stifter své "Pozdní léto" právě ve dnech, kdy mu zesnula matka a ochromila Stifterovy básnické síly. Duchovně oplodnil "hocha rychtářova", řečeného tak po hodnosti vesnického rychtáře, zastávaného jeho předky, jeho bájeslovný dědeček, který "stál ještě v sedmdesáti zpříma jako mladá jedle" a byl zcestovalým světákem (v originále "ein bereister Weltmann war" - pozn. překl.), jakož i jeho "stříbrovlasá, pohádky tak pěkně vyprávějící babička, s tak mladistvě zachovalou tváří a zářícíma očima, zahleděnýma s tak blaženou důvěrou do milé nebeské modři". Tak "trůnila u Peterů doma po všech koutech pravá poezie (v originále "die Stubenpoesie in Peters Heim ihren Thron aufgeschlagen" - pozn. překl.). - "Sang und Klang", tj. zvuk hudby plnil rodičovský dům. Otec miloval hudbu vášnivě a ovládal kdekterý nástroj; a to kvůli jejímu zpěvu si ne bez odporu svých rodičů vzal za ženu chudokrevnou Kathl (tj. česky Kačenku - pozn. překl.). Fabulační umění prarodičů neměla; od své stále veselé, i když také přísné matky se však děti naučily tanci už v útlém věku. "Paní Hudba (v originále "Musika" - pozn. překl.) trůnila vladařsky v rodičovském domě" a dokázala zaplašit mnohou hořkou hodinu, kdy "vyzáblá bída mávala doma svým kostnatým žezlem." - "To vášnivé puzení k hudbě a zpěvu mi Bůh vložil do srdce a ono si žádalo stálé potravy." V Budějovicích získal později Peter pro svou hru na flétnu přízvisko "slavík ze Šumavy" (v originále "Nachtigall aus dem Böhmerwald" - pozn. překl.). - Žhoucí láska k domovu vyrostla na takové půdě; Peterovi vložila pak do úst vzrušený verš:

"Vom Böhmerwalde bin ich her,
wo deutsche Laute klingen,
wo rauschen durch das Urwaldmeer
des deutschen Geistes Schwingen.
Drum weih' ich meinem Heimatwald
mein Dichten und mein Leben,
dem lieben deutschen Böhmerwald,
der beides mir gegeben!"

"Přišel jsem tam ze Šumavy,
kde rodná řeč zpěv umí
co o pralese vypráví,
jímž německý van šumí.
To domovu chci věnovat,
co s sebou žitím nesu,
vracím, co jsem si z něj směl brát,
rodnému svému lesu!"

Jako malý pasáček vyrůstal malý "Ochsenhansl" (tj. jako "Honzík od volků" - pozn. překl.) Peter jako předtím podobně Stifter či Rosegger; přednášel stromům a kravám. "To, že by mi mělo být jednou svěřeno jiné stádo než ten otcův skot, že bych mohl vyměnit bič za pero, abych jím zvěstoval krásu svého domova, kdo by si to jen kdy pomyslel?" - Jedna cikánka však matce prorokovala, že "ten klouček vám jednou udělá velkou radost, bude umět zacházet s perem jako voják s mečem!" - a školní inspektor rozpoznal ve vesnické škole chlapcova ducha a radil "na studia". Měl se stát knězem - český biskup z Budějovic při biřmování ten plán otci rozmluvil, poněvadž potřeboval jen kněze, schopné obou řečí - chválabohu! A tak se stal Peter - učitelem. Odešel nejprve v letech 1871-1874 do Kašperských Hor na tamní měšťanskou školu, právě zrušenou nižší reálku, jako "Erpfelstudent" (jen o "erteplích", tj. bramborách žijící student) - sem do zlatonosného svobodného královského horního města Kašperské Hory! Zlato ovšem už se tu dávno nedolovalo chudé městečko muselo být rádo, že skoupá půda rodila alespoň zelí; takže bodří kašperskohorští, někdy "zlatodolští" měšťané si museli dát líbit, že jim přezdívají do "Krautbergerů", tj. namísto "zlatokopů" "kopáčů zelí", což měli mnozí z městečka opravdu za zlé "čertu z lesa" (v originále "Waldteufel") s jeho bláznivými kousky, kterými z vyhlášeného hornického centra vyčaroval Klein-Jenu (sasko-anhaltské městečko, proslulé pěstováním zelí - pozn. překl.). Sotva však lpěl který pravý zdejší člověk na svém rodném městě tak vroucně jako náš Peter na prvním místě svých studií, "v jehož zdech jsem snil sen svého životního máje". Tak nadšeně nijaký obyvatel Kašperských Hor svou domovinu nelíčil: "Tak mi mé milé Hory (v originále "Berg" - pozn. překl.) až do dnešního dne zůstaly nejmilejším z měst mé domovské Šumavy a zůstanou jím až do konce mých dnů." Blízký Kašperk mu jako každému z přátel romantiky středověku také mnoho dal: "Na Kašperku jsem prosnil snad nejkrásnější sen svého mládí, který ještě dnes doznívá v mé duši; tam v mém srdci vzešla hvězda poezie, která mne pak jako ochranná ruka anděla strážného vedla přes propasti a pouště života a uchovala mou duši čistou!" - Nijaká část hrdé kašperskohorské minulosti neleží před námi tak zalita slunečním svitem jako ta tři léta, která strávil Peter v jejím středu; tak kouzelně je projasnila jeho básnická ústa. Cizinci, jehož by do Kašperských Hor Peterova slova snad přilákala, asi udiví, že tu nikde nenarazí na stopy vděčnosti tomuto poselství jejich velikosti a krásy. Krajské město Budějovice, kam ho následující čtyři léta (1874-1878) zavedla na studia v tamním učitelském ústavu, mu jistě mohlo nabídnout víc nežli malé horní městečko - tak vroucí tóny pro ně však nikdy nenalezl. Rovněž Peterovi učitelé na budějovické škole nevycházejí nikdy v tak dobrém světle jako jeho někdejší kašperskohorští vychovatelé jeho mladších let. O to nadšenějšími slovy provází svého budějovického učitele němčiny, lyrika Dr. Franze Herolda, u něhož cítil největší uznání a podporu vlastního básnického talentu a jemuž k 70. narozeninám (1924) adresuje děkovný chvalozpěv. Oba básníky téhož smýšlení spojovalo niterné přátelství. Herold píše našemu Peterovi k jeho šedesátinám: "To Ti musím dnes říci, že na žádného z mnoha svých žáků, jakkoli vysoko vystoupili na pomyslném žebříku poct, nejsem tak pyšný jako právě na Tebe, svého přítele ze srdce věrného, Mistra Johanna Petera!" Herold, sám básník z Boží milosti, věděl jistě, o čem hovoří, když nazývá našeho Petera "šumavským Roseggerem" a my mu můžeme věřit jeho slova o "básníkovi s velkýma užaslýma očima dítěte, se srdcem plným lásky, s řečí pravdivou, horoucí a původní!" A budeme-li těmito slovy muže nad jiné povolaného právi Peterovi jako spisovateli, nechme o něm jako o učiteli a člověku hovořit druha v profesi, učitele Josefa Blutha: " Byl jsem po ředu let činný v téže školní budově jako on; jeho básnická mysl a snažení leží přede mnou jako otevřená kniha. Johann Peter je celý muž, jeden z učitelů, naplněných opravdu křesťanským německým duchem, příklad pro každého z vychovatelů mládeže!"
Jako takový se osvědčil nejprve po čtyři léta v Budějovicích, městě svých učitelských studií, tam, "kde mi byl milý a důvěrně blízký každý kámen, kde se zrodily první mé básnické pokusy, kde jsem prožil osm šťastných, pro můj duchovní a společenský růst nejvýše plodných let", tam, kde si vydobyl v místním tisku první spisovatelské ostruhy a kde si našel i svou prvou životní družku. Jakkoli se však zrodil u pramenů Vltavy, táhlo ho to přece ke slunečné zemi při Dunaji. Se Stifterem tomu nebylo jinak a s nesčetnými syny naší německé Šumavy stejně tak. Cožpak neplynou vody od rodných končin Peterových rovněž dolů k Dunaji? Cožpak se nevryla nádhera řetězu stříbrných alpských hřebenů hluboko a časně už do srdce, tak od malička žádostivého krásy? Nevyprávěl mu snad jeho zcestovalý dědeček rád o krásách a kouzlech města Vídně? - Roku 1882 se stal Peter ředitelem jednotřídky ve vsi Großmeiselsdorf u Vídně - raději první ve vsi než v Budějovicích jedním z posledních! Ctižádost dávala mladému učiteli křídla odjakživa a měl tu strávit celých 15 let, naplněných radostí z tvůrčí práce. Snad byla stará a polorozpadlá školní budova, duchovní pustota vsi a její špinavé ulice změnou k horšímu oproti "významnému průmyslovému a školnímu centru", jímž se mu jevily Budějovice, ale "ve svaté prostotě venkovského života i má básnická duše provětrala křídla"; to tady vzniklo nejlepší, co kdy napsal: srdečně hřejivá sbírka písní "Der Poet im Dorfschulhaus", radostí z vína opojená vyprávění z vinařského kraje, nazvaná "Im tiefen Keller" (tj. "V hlubokém sklípku" - pozn. překl.). - Zephyrin Zettl, sám také tam při Dunaji básnící Šumavan, chválí Petera za to, že se tu v kraji vína jeví stejně doma jako na Šumavě a že Peterovy postavy ze Šumavy dýchají životem a pravdou jako lesní sedláci z jeho děl vlastních. - Stará láska ovšem nerezaví a tak se Peter vrací zase zpátky do Čech; byl to právě ztřeštěný rok Badeniho jazykových nařízení (1897, téhož roku byl rakouský premiér hrabě Kasimir Felix Badeni, pokoušející se zavést v Čechách dvojjazyčné německo-české úřadování všude, tj. i v místech s německou převahou, nucen odstoupit - pozn. překl.), který ho vrátil domovu. Usazuje se v šumavském "malém Norimberku", tvůrčí "solnicí" jeho tvorby se stávají starobylé Prachatice; šest let tu působí jako učitel. Potká ho tu těžký zármutek; anděl smrti mu vyrve milovanou dcerušku; z jeho prací teď promlouvá nevýslovný žal. Jakoby zanevřel na svůj "les": "Domov, který mi až dosud zůstal dlužen to všechno, co jsem pro něj vykonal, mi uloupil mé dítě, to nejmilovanější a nejdražší, co jsem kdy měl!" - "Dnes jsem nevděčné domovině opět vzdálen, svou lásku jsem jí však ponechal už tím, že moje nejmilejší spí v její zemi." V roce 1903 odchází totiž Peter na sever Čech, do přívětivého sklářského městečka Nový Bor (Haida), kde dlí nyní už plné čtvrtstoletí. "A z lesů Lužických hor se můj duch vrací vzpomínkou nazpět k majestátním pralesům rodné Šumavy, mé nezapomenutelné vlasti!" Ta návratná vzpomínka rodí teď nové a nové ratolesti tvůrčího ducha spisovatelova. Jeho práce už čítají na plných čtvrt sta svazků; požehnání, které dal autorovi knihy "Wildfarren" (tj. "Divoké kapradí" - pozn. překl.) už roku 1888 na cestu, se naplnilo: "Chrabrého syna Šumavy žehnám přáním všeho zdaru, které nechať jej provází na jeho literárním putování německým krajem!" Tři okruhy zahrnuje Peterovo dílo: vzpomínky z mládí - to je především zlomek životní zpovědi, jímž je jeho "Richterbub" (tj. "Chlapec rychtářův" - pozn. překl.); šumavské příběhy - které ozařují nejkrásnější část Šumavy mezi dvojrohou horou Ostrý (Osser) a pověstmi opředeným skalním vrcholem Třístoličníku (Dreisesselberg), mezi říší Watzlikovou a Stifterovou. Ten, kdo zná ty lesní končiny, ten ví. že Peter sedal při vrcholu Luzného (Lusen), "tohoto světu vzdáleného poustevníka mezi horskými velikány hrdého pomezního lesa", při dnes zhanobeném prameni Vltavy (autor má zřejmě na mysli obetonovanou jeho dobovou úpravu za první republiky - pozn. překl.) v samém srdci německé Šumavy proto, aby její šepotavý hlas mohl zachytit co nejlépe! - Boubín (Kubani) - Luzný - Roklan (Rachel) - to je samo hájemství, sám lovecký revír Peterova ducha (v originále "das ist seines Geistes Jagdbezirk" - pozn. překl.)! - A konečně příběhy z vinařského kraje. - Co stojí psáno v jeho dílech, vyjádřil jeden řečník při svém laudatio slovy: "Jak lid smýšlí a čím strádá, jak pláče i jak se směje, jak pracuje a jak se baví, jak hovoří i zpívá, jak sní a jak se modlí, jak bytuje i žije." - A z jeho prací samých jsem se i já snažil stesat tento autorův portrét; a musí se podobat originálu natolik, nakolik cituje správně.
Mnohá zlatá slova jsou tam skryta. Jedno bych odtud rád vyloupl: "Být učitelem neznamená být tyranem, nýbrž otcem. - Být učitelem je pocit, který povznáší a zušlechťuje duši; zdá se mi dokonce, že není ušlechtilejšího a vážnějšího poslání, než být vychovatelem lidu! V zahradě lidství učinil Stvořitel učitele k tomu, aby sílil křehkou rostlinku, pěstoval odolné stromy, vzdorující bouřím, vedl výukou i vlastním příkladem, choval a šlechtil; a z každé této rostlinky bude jednou zahradníkovi života skládat účet odpovědí na otázku nejtěžší: Jak jsi spravoval statek tobě svěřený? Nemáš na svědomí nijaký zmařený lidský život?" - Skutečně, jdeme tu ve stopách ducha Stifterova! Právě Peter se stal takovým Adalbertem Stifterem "horního lesa". Co je odlišuje: Stifter je básníkem a mistrem barev, Peter básníkem a mistrem tónů. A jak se mají k sobě malířství a hudba, tak je tomu i s dílem jich obou. Stifter miluje tichý poklid, líčí často lidi zbavené vášní, takové, jací by měli být a vzácně i jsou; Peter zobrazuje boj a život, děti lesa takové, jakými jsou opravdu, s jejich světlými stejně jako stinnými stránkami, se všemi jejich žádostmi a vášněmi. Bylo by marné, odstupňovávat šumavské pěvce podle velikosti. Trefně nazývá Zettl Stiftera horujícím slavíkem, Ranka důvěrně povídavým kosem a Petera radostně šveholící pěnkavou. Těší nás, že tento sbor pěvců ze Šumavy rok od roku roste a že se budeme moci brzy pyšnit znamenitým pěveckým cechem, jehož vábivé tóny dokáží na naši Šumavu přilákat vždy větší počet německých soukmenovců!
Kéž by oblast pramenů Vltavy brala bohatý podíl na přílivu poutníků v jubilejním roce svého velikého syna, kéž by si celá Šumava dovedla uvědomit, co svému "pěnkavímu hlasu" všechno dluží! Každý by si měl uvědomit, jak vysoko si cení a jak umějí prosazovat Češi původně německy píšícího, českým spisovatelem však se stavšího šumavského autora Klostermanna, který přitom Peterových kvalit nedosahuje. Peterova užší domovina - Modrava (Mader) při Roklanu - se dnes v českých prospektech honosí Klostermannovou chatou - poctu našemu básníkovi byste tu hledali marně. Jakže to říká Richard Wagner?

Ehrt eure deutschen Meister!

Své mistry máte ctíti!

(z libreta opery Mistři pěvci norimberští - překlad Zdeněk Knittl)
Kéž by Johann Peter ke svým osmdesátinám sklidil zasloužený dík domoviny!

Wäldlerkalender 1928, s. 31-34

P.S. Příspěvek je datován na konci místem vzniku, tj. Aussig (rozuměj Ústí nad Labem - pozn. překl.) a podepsán Dr. Johann Weyde.

Kašperskohorské pozdvižení

Kdo by si kdy pomyslil, že se pokojné šumavské městečko Kašperské Hory (v originále ovšem psáno "Bergreichenstein" - pozn. překl.), položené v nadmořské výšce více než 800 metrů daleko všech železničních spojů, může stát dějištěm krvavých nepokojů? A přece tu k nim roku 1908 skutečně došlo! Jak že to vlastně všechno bylo?
Osídlení je tu od původu německé (v originále "ist urdeutsch" - pozn. překl.). Své zvučné německé jméno Bergreichenstein dostalo město od německých zlatokopů. Češi ze sousedství si ho museli překládat po svém na Kašperské Hory, také Kašperky od zkomoleného jména "svého" hradu Kašperk (Karlsburg). Téměř jako nějaký jazykový ostrov byla zdejší zemička oddělena neproniknutelnými lesy a horským valem Šumavy od Bavor, pravlasti svých osídlenců. I na východě zabraňovalo počeštěné Stašsko jejímu spojení s německým okolím Vimperka (Winterberg). Směrem k severu pak ji oddělovalo původně německé město Sušice (Schüttenhofen) od českého vnitrozemí (i české jméno Sušice prozrazuje původ místa "sušení zlatonosného písku" od rýžovnické osady se sejpy /Sejpské Dvory je vlastně doslovný překlad místního jména německého, objevujícího se 1233 při prvé listinné zmínce/, náležející bavorským hrabatům z Bogenu: o příslušnosti celého Sušicka k Bavorsku viz i Wikipedia - pozn. překl.). Státní železnice, personálním obsazením mnohdy přispívající k počešťování, počeštila postupně i západně od Kašperskohorska položené okolí Železné Rudy (Eisenstein). Zatímco jižní část Šumavy byla pokryta německými "vzdělávacími školskými pevnostmi" jako byly Budějovice, Krumlov či Prachatice (v originále ovšem "Budweis, Krummau, Prachatitz" - pozn. překl.) museli se vědychtiví synové této odlehlé šumavské končiny obejít i bez jakékoli střední školy někde opravdu poblíž.
Tomuto nouzovému stavu chtěl odpomoci agilní krajan Dr. Schreiner (Gustav Schreiner /1847-1922/ je na webových stranách Kohoutího kříže podrobně zmíněn textem Günthera Burkona - pozn. překl.) právě zřízením německé reálky v malých Kašperských Horách. Roku 1906 byla jeho snaha korunována úspěchem. Byla to opravdová odvaha, tady 888 metrů nad mořem, bez jakéhokoli železničního spojení, s nouzí o bydlení v místě budovat ambiciózní hrad vědění! - Bez dobré vůle města by ovšem věc možná nebyla. Šedesátka smělých jinochů zaplnila škamny prvého zdejšího ročníku německé vyšší reálné školy (Oberrealschule). Profesoři a také studenti proudili sem i zdáli a brzy se zásluhou školy v městě rozrostl i národovecký spolkový život - německé ochranné spolky přímo kvetly za svorné spolupráce veškerého pedagogického sboru, k o to menší radosti ovšem místního českého úřednictva. České zemské instituce propašovávaly totiž i do míst převážně německých (konkrétně Kašperské Hory měly i podle českých pramenů /1904/ počátkem 20. století kolem 200 /252/ českých obyvatel na kolem 2000 /1953/ německých - pozn. překl.) české úředníky k soudu, poště, berní správě atd. a ti se starali o svůj český dorost.
V důvěře, vyvolané úspěšným zásahem Schreinerovým, svolal roku 1908 (na počátek září - pozn. překl.) zasloužilý předák sdružení Deutscher Böhmerwaldbund Josef Taschek jeho valnou hromadu do Kašperských Hor. Byla to důstojná slavnost, která vynesla mnohou chválu i nové škole. Ve svátečně vyzdobeném městě byli přítomni uznávaní národnostní vůdcové jako právě zmíněný už Dr. Schreiner, Dr. Nitsche (ten má na webových stranách Kohoutího kříže i své samostatné zastoupení - pozn. překl.), prof. Benda aj., také pražští němečtí studenti dorazili v hojném počtu a v barvách svých "kulérových" spolků (každý "kulérový" spolek měl jinou barvu /"kulér"/ čapky i šerpy - pozn. překl.). Povznesená nálada provázela i závěr slavnostních dnů. Češi zpívali provokativně české písně ve své spolkové zahradě a stačil jeden kámen hozený ze zahrady či do ní a v noční tmě se poté, když už vůdcové odjeli, rozpoutaly rvačky a střety. Zasáhlo české četnictvo, jeden německý občan jménem Haas utrpěl bodnutí bajonetem do břicha a svému zranění brzy nato podlehl. Násilnosti měly pokračování i při cestě německých studentů Sušicí k jejich odjezdu domů z tamního nádraží. Došlo i na ošklivá zranění a německý kočí se do Hor (v originále "nach Berg", jak Němci zkráceně říkali svému městu - pozn. překl.) vrátil celý zakrvácený. Vzrušení neopadalo, ba rostlo, objevili se čeští poslanci, jako proslulý protiněmecký demagog Klofáč (Václav Klofáč /1868-1942/ spoluzakladatel a předseda České strany národně sociální, ještě v březnu 1939 označil prý, viz internetový časopis e-Polis, v deníku České Slovo Adolfa Hitlera za svého pokračovatele - pozn. překl.), kteří si vyžádali zásah jízdních dragounů. Ti zjednali rychle pořádek. Probodená oběť byla už nesena k hrobu v poměrném klidu a pozdvižení končilo peěžní sbírkou ve prospěch pozůstalých. V tisku ovšem dozníval ohlas událostí ještě dlouho potom. Byla to pohnutá doba. Na půdě zemského sněmu došlo k podobným nepokojům a velké pražské "kravály" (i v originále "in Prag große Krawalle" - pozn. překl.) vedly nakonec 2. prosince k vyhlášení stanného práva. Dr. Schreiner se však už 16. listopadu téhož roku stal ministrem krajanem a "jeho" reálka se ve své okázalé novostavbě stala ohniskem německého duchovního života na horní Otavě (v originále "im oberen Wottawatal" - pozn. překl.) až do roku 1945, tedy do vyhnání všech Němců ze země.

Hoam!, 1954, č. 9, s, 4-5

Krumlov

Narodil jsem se ve dnech slavné bitvy u Sedanu (1870) a jsem tedy v každém případě právě tak starý jako ta milá Německá říše. To už člověk smí snad něco napsat o minulosti: já o svém rodném městě Krumlově (v originále "Krummau" - pozn. překl.).
Můj otec Franz Weyde pocházel sice ze severočeského Oseka (Ossegg) se sesterským klášterem (v originále "aus dem Schwesterkloster" - pozn. překl.), ale ve válečném roce 1866 přišel jako učitel reálky do Krumlova a oženil se tu roku 1869 s mou ze Želnavy (Salnau) pocházející matkou Emilií Proschko, dcerou ranhojiče Johanna Proschko ze starého šumavského rodu, z něhož pochází i spisovatel Isidor Proschko, narozený v roce 1816 (ten je zastoupen i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), jehož čestný hrob zdobí vídeňský Ústřední hřbitov.
Můj dědeček Proschko si roku 1845 vzal za ženu dceru knížecího ranhojiče Franze Pollaka Theresii a stal se tak majitelem starého Lazebnického domu (v originále "Baderhaus" - pozn. překl.) v Krumlově, Latrán (v originále "Latron" - pozn. překl.) čp. 1, oné nádherné rohové budovy při Vltavě (v originále "Moldau" - pozn. překl.) před mostem, který tu spojuje řekou rozdělené části města. Kdysi se tu naproti klenula jedna z městských bran (říkalo se jí "vnitřní Latránská brána /Innere Latroner Tor/" - pozn. překl.).
Při jiné z nich, zvané Horní Brána (v matrice je uvedena adresa "Oberthor Nro. 41/2" - pozn. překl.) jsem spatřil světlo světa a byl jsem tedy pro Krumlovany tak řečený "Dachlinger". Nesetrval jsem tu však dlouho; můj otec byl totiž v roce 1870 přeložen do Budějovic (v originále "nach Budweis" - pozn. překl.) a já vyrůstal tam. Mé srdce však patřilo místu, kde stála moje kolébka (v originále "mein Herz gehörte meiner Wiegenstätte" - pozn. překl.); příliš jsem si zamiloval dědečkův příbytek v Lazebnickém domě, kde jsem častokrát trávíval u drahých prarodičů krásné chvíle, celé hodiny a dny, ba i celé týdny.
Už ten nádherný výhled na šumící říční proud pod okny dole s plovoucími vory na něm vzrušoval dětské oko; také ovšem čilý ruch na houpajícím se dřevěném mostě zprostředkujícím dopravu mezi oběma městskými částmi a vlnící se zástup mužů a vozů nezvykle úzkou ulicí vedoucí sem od Budějovické brány (v originále "vom Budweiser Tor" - pozn. překl.) dál ke středověce vyhlížejícímu náměstí! Sedal jsem v okně a vyhlížel z něj hodiny dlouho. Pak zase pohled ze stranou položeného altánu na hradní věž nahoře na rozeklané skále, hrozící sesout se kamennou masou na dům pod sebou - jednotlivé pády kamení jsem tu opravdu zažil - její úlomky se zle podepsaly na budově ve dvoře. O dost poklidněji znělo volání věžného z ochozu každičkou hodinu jako čas, který srozumitelně promlouval k nám dole.
A jak krásné byly dětské hry v uzounkém prostoru zahrádky při domě nad zrcadlovými pablesky na hladině řeky, v níž se dalo docela úspěšně rybařit! Temnou chodbou dala mohutná kamenná budova člověku vyjít ze své chmurné tísně na volnost plnou slunce. U studny v hlubokém sklepě slyšela prý babička hovořit duchy - pověst o víle jsem bohužel zapomněl. A když jsem povyrostl (v originále "als ich flügge geworden" - pozn. překl.), jak krásně se to stoupalo zámeckými schody na Latrán a nahoru k hradu s příkopem s komickými medvědími chlupáči, kteří mě dokázali obveselovat celé hodiny. A dál ke kamenným dělovým kulím a vousatým granátníkům, kolem nich do rozlehlého zámeckého areálu s úchvatným výhledem na střechy města při zákrutech Vltavy (v originále "an der krummen Moldau" - pozn. překl.) a na okolní vrchy a hory, především na blízko se tyčící Kleť (v originále "auf den ragenden Schöninger" - pozn. překl.) s vysokou věží, z níž jsem si brzy nejméně stokrát vychutnával zelenou Šumavu a rovinatou Budějovickou pánev s pyšným schwarzenberským sídlem na Hluboké.
Nedá se zapomenout na půvaby krumlovského zámeckého parku s jeho zahradními plastikami a vodotrysky s nádržemi plnými zlatých rybek - Versailles v malém!
Nezapomenutelné jsou všechny ty radosti, které jsem ve svém v pořadí prvém domově po dlouhá léta prožíval. Dědečkův dům mě obklopoval milou důvěrností, mám ale dosud v paměti i hrůzu, která mě zachvacovala jako malého vždycky, když jsem byl za nějakou rozpustilost vyzdvižen k vycpané jelení hlavě nad dědečkovým psacím stolem a měl jí hledět takříkajíc tváří v tvář.
Zcestoval jsem mnoho měst, někde hluboko je však ve mně vzpomínka na Krumlov jako město ze všech nejkrásnější už proto, že zem jeho hrobů kryje kosti mých předků a jejich zpěvavé nářečí mi zní odkudsi minulosti hlasy andělskými.
V dalekém Porýní budou mé poslední myšlenky patřit tobě, milovaný Krumlove. A bude mě do posledního dechu naplňovat hněv, že právě ty, perla německých Čech, jsi padl za oběť české zášti a že podle posledních svědectví ti má být zbořen i ten starý Lazebnický dům při mostě přes Vltavu!
Kdy ponese proud té německé řeky opět šumavskou vodu německým krajem do německého moře?

Hoam!, 1959, č. 6, s, 4-5

P.S. Nikoli, Lazebnický dům dosud stojí a Český Krumlov naštěstí hostí návštěvníky z celého světa, i ty, kdo v něm kdysi žili či v něm mají hroby svých předků. Zloba, závist, zášť, strach a svár, ty ať pominou, ať už pominou… Teprve v prosinci roku 2015 jsem se dověděl, že Johann Weyde skonal ve Vídni symbolického data 15. března roku 1960, na den přesně 21 let poté, kdy Adolf Hitler vzal "pod ochranu" i zbytek Čech, "Resttschechei" po nacisticku. Nebylo tedy dopřáno autorovi předchozích vzpomínky leccos, co by mu dovolilo pochopit, že řeky si tekou po svém.

O Kleti

Není se svými 1084 metry vedle svých o něco západněji položených bratří, kteří mají i přes 1300, nijaký horský obr, ale nemá sobě rovného co do výhledu a také návštěvnosti. Theo Brieger, známý odborník na cestovní ruch, říká alespoň, že ze žádného východoalpského velikána není tak široko a daleko vidět jako právě z Kletě (Schöninger).
U jejích nohou čeří své vlny šumavská voda Vltavy, která se tu teprve stala vlastně řekou. Zvedá své horské temeno nade dvěma nejlidnatějšími kdysi německými městy jižních Čech, totiž Krumlovem a Budějovicemi. Železnice i silnice ji obkružují a co je hlavní, nabízí to nejnádhernější panorama kraje, na jedné straně do širé budějovické pánve, na té druhé přes oceán šumavských lesů až někam k Javoru (Arber). Všechny ty královské vrcholy zelené Šumavy se ti tady usmívají vstříc. Ze čtyř stran sem lze po dobrých cestách vystoupit a rozhledna zbudovaná už na počátku století devatenáctého (roku 1825 jako vůbec nejstarší rozhledna v Čechách - pozn. překl.) a zvaná původně Josefská věž (Josefsturm) dává ze své plošiny nad mohutnými stromovými korunami vychutnat v klidu všechnu tu nádheru kolem. Hostinec pod věží, který se časem značně zvětšil a zejména železnice, která sem od roku 1891 tak ulehčila přístup především od Budějovic, nevídaně zvýšily návštěvnost Kletě. Budějovický hodinář Zink (je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) dal záhy vytisknout podrobný kresebný popis výhledového panoramatu, zahrnujícího daleké alpské hřebeny až ke Großglockneru, především ale dobře viditelný ledovec Dachsteinu. Právě ten nijak vzácně tu vyvstávající řetěz stříbrných alpských vrcholů činí výstup sem nejvýše vděčným. Můj otec, který byl od roku 1866 řídícím učitelem a prvým okresním školním inspektorem krumlovským a pak po roce 1870 profesorem na německém učitelském ústavu v Budějovicích, vydal kolem roku 1891 tištěného průvodce na Kleť. Více než osmsetkrát k jejímu vrcholu vystoupal od krumlovské i budějovické strany. My mladí studenti jsme sem putovávali v dobách, kdy k té hoře ještě nijaká železnice nevedla. Také proto jsme tu nahoře směli za deset krejcarů přenocovat a potěšit se ráno nádherným východem slunce. Vousaté lišejníky na mohutných větvích obrovitých stromů, spousty mechu a kapradí a celý ten osobitý rostlinný svět horského lesa na Kleti nás vábil vracet se k ní vždy zas a znova. K nám ta hora hovořila německy. V mnohém ohledu vedla však právě přes její vrchol jazyková hranice, už proto jen, že schwarzenberský správce rozhledny měl českou ženu a vrchol platil odtud za dvojjazyčný. Osídlení při severním úbočí hory na Holubov (Adolfsthal) bylo ostatně opravdu české. Stejně tak kdysi německá Zlatá Koruna (Goldenkron) se úplně počeštila. Nejen my mladí jsme tu divoce krásnou horu milovali, jakkoli cesta přes Kamenný Újezd (Steinkirchen) sem z Budějovic trvala pět hodin pěší túry. Také spolkové výlety měly Kleť za cíl. Vzpomínám si uvnitř Josefské věže na pamětní tabule Turnvereinu i budějovické Schlaraffie, která ji tu instalovala pokud vím roku 1872. Bíle omítnuté stěny byly počmárány nesčetnými jmény návštěvníků a zřetelně zrcadlily ostrý národnostní svár mezi Čechy a Němci po roce 1900. Později se dalo až k vrcholu vyjet i automobilem a za druhé světové války tu byla dokonce malá vojenská posádka. Pamětní deska tu tehdy připomínala zdejší návštěvu Hitlerovu po jeho příjezdu do Krumlova (hned po "mnichovském" záboru roku 1938 - pozn. překl.). Všechny ty stopy německé minulosti zřejmě jsou teď pryč; oživnou stejně bezpochyby tenkráte, až ty koncové mezníky německé Šumavy najdou opět svého právoplatného vlastníka. Panování Schwarzenberků, jimž kdysi patřívala celá Šumava a především právě Blanský les (Plansker Wald) s Kletí, asi už opravdu minulo. Jejich pyšný zámek Hluboká (Frauenberg), který nás při pohledu z Kletě pokaždé tak přátelsky zdravil a skrýval v sobě mnohou šumavskou upomínku, třeba posledního tam skoleného medvěda - bude asi sdílet nejistou budoucnost staroslavného německého města Budějovice. Také na jeho osudu nám někdejším Budějovičanům pro jeho spojitost s historií německého kulturního živlu v jižních Čechách neobyčejně záleží.

Budweis : Budweiser und Stritschitzer Sprachinsel (1979), s. 401-402

To není jen vzpomínka na Kleť v krajanském "Heimatbuchu", to je obava ze ztráty a naděje v návrat zároveň, co lze vyčíst z textu o 50 let mladšího než ten prvý a bohatšího o tolikerou dějinnou zkušenost. Jeho autor se narodil 25. května 1870 v Českém Krumlově jako syn tamního okresního školního inspektora Franze Weydeho. Dostal křestní jméno Johann, ale psával se i Hans Weyde, jak zmíněno už u prvé ukázky. Stal se učitelem a středoškolským profesorem jako jeho otec, který v roce synova narození přešel dokonce v řídící funkci na německý učitelský ústav do Budějovic, kde se měl stát za své zásluhy, a to i českými hlasy, čestným občanem města. Budějovický "Wettermacher", podle jehož meteorologických prognóz se vyvěšovaly na Černé věži vlajky různých barev podle toho, jaké počasí mělo právě nastat, byl i neúnavným účastníkem výstupů na Kleť, kterých podle nekrologu v Budweiser Zeitung z listopadu 1924, kdy skonal, absolvoval na tisíc (syn ve své vzpomínce uvádí přes 800). Šumavský německý básník Johann Peter napsal na stránkách téhož listu o svém někdejším milovaném učiteli budějovickém dojemnou báseň. PhDr. Johann Weyde rozhodně otcovu jménu hanbu neudělal. Psal nejen o Adalbertu Stifterovi jako vychovateli, nýbrž stal se i autorem pravopisných příruček a slovníku cizích slov (1925), studie o vývoji dětské řeči a už v rané fázi své pedagogické publikační aktivity se věnoval zvláštní prací i vztahu němčiny a češtiny (1904). Působil jako ředitel reálného gymnázia v Ústí nad Labem (Aussig) a ještě roku 1950, už po vyhnání tedy, vydal coby výraz obecnějších tenkrát asi očekávání návratu (jak se ukázalo značně bláhových) turistického průvodce po Ústecku (!). Žil tenkrát v Leverkusen ve spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko. Deset let nato někdy počátkem roku 1960 zemřel pak, jak alespoň referoval krajanský list Aussiger Bote ve svém dubnovém čísle, ve Vídni III., Ungarstraße 24 ve věku nedožitých devadesáti let. Bylo to přece jen trochu blíž dávným domovům.
- - - - -
* Český Krumlov / České Budějovice / hora Kleť / Horní Planá / Kašperské Hory / † Vídeň (A)
obrazová přílohaobrazová příloha další stranadalší strana

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2017
Licence Creative Commons
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko