MARIE BAYERL-SCHWEJDAOVÁ

Die vier Jahreszeiten Es dehnet sich wohlig die erwachwnde Erde, geschwellt von jungen Liebesglücke Das der Jüngling Lenz erwecket mit zaghaft strahlendem Sonnenblicke... Wo er glühet, Dort erblühet Wonnezitternd knospendes Leben. Tausendmal wonniger ist das Erwachem schlummernder Herzen, Die der liebende Blick erwecket zu neuen Freuden und Schmerzen Schüchtern und bangend Zärtlich verlangend Sie in Sehnsucht erbeben. Ueber das herrlich-grüne Gewand der der üppigen Erde streift sengend Der glutäugige Sommer, stürmisch zur Reife drängend, In lähmender Schwüle Oder schattiger Kühle Ueberall woget mächtig das Leben. Tausendmal mächtiger stürmen des Herzens wildtobende Wogen, Wenn Aug vom Aug und Lipp' von Lippe die Flammen der Liebe gesogen, Wenn der Seele Schwingen Im heißen Ringen In höchster Wonne erbeben. Sachte legt der Herbst den Witwenschleier des Nebels um die trauernde Erde, Alles scheidet: Die Sonne, die Blumen, das Laub und die Herde... Einsam und traurig Bange und schaurig Die fröstelnde Erde sich schmieget. Tausendmal trüber, wenn der Nebel des Zweifels die strahlende Liebe trübet, Wenn die Glut des Auges erlischt, das einst so heiß hat geliebet... In wehen Trauern Und Thränenschauern Die sterbende Liebe erlieget... Lautlos hüllt die frierende Erde den weißen Pelz um ihre kahlen Glieder, Silberstrahlend, doch eisig kalt, sieht der Mond auf sie hernieder Gründliche Schimmern Eisiges Flimmern Und alles Leben schauernd erstarret - Tausendmal eisiger ist 's, wenn Herz vom Herzen sich wendet Und der Liebe Flehen von kalten Blick wird geendet... Verlassen schnöde So leer und öde Das Herz im Wehe erstarret...	Čtyři roční doby Blaženě se protahuje, štěstím lásky vzdouvá země probuzená mladý paprsek slunce, samo jaro je ta změna... A kde svítí, tam se vznítí chvějivou slastí pučící den. Tisíckrát slastněji probouzí srdce dřímající milostný pohled, který dokáže radost i žal z něj vzít si : něžně a plaše i touha naše se chví jako žádostný sen. Nádherně zelený šat rozkošnické země horce osahává žhoucíma očima léto. Jak jen prudce zrává! Ve vedru tom líném i chladivým stínem životem kypí tu mohutný den. Tisíckrát mocněji buší srdce a napřed se žene, když oči a rty spolu se spojí a přejdou až do plamene, když perutě duší ve slasti tuší chvět se svůj výsostný sen. Tiše pokládá podzim vdovský šlář mlh níž na truchlící zemi, všecko se loučí: stáda, slunko, květy, stromy s listy všemi... V úzkostném bolu sama jen spolu k sobě se země teď chvějivě vine. Tisíckrát chmurněji, když mlha zoufalství zářivou lásku kalí, žár když vyhasl v očích, které dřív horce tak plály... Stesk pak se zračí v jediném pláči, v němž láska jen hyne a mine... Bez hlesu choulí země do bílého kožichu zimy mrznoucí údy, ve stříbrném svitu luny teď i tu dole ledový klid je všudy v hlubokém třpytu mrazivém kmitu veškeren život nadlouho strne -- Tisíckrát ledovější je srdce, když dokáže opustit jiné a chladný pohled lásku navždy opomine... Tak mrzce plané jen steskem štvané samotou pustou i strne...
Der Böhmerwald, 1901, č. 10, s. 417-418
Sonntag Sonntag ist 's. -- Die Leute schreiten Festgestimmt der Kirche zu... Lerchen trillern, Glocken läuten, Flur und Au sonnt sich in Ruh'. Aus dem Wald andächtig wallet Buntgeschmückt die Procession; Weit im Morgenwind es schallet: "Höre uns, o Gottessohn!" Von den Bergen tönt es wieder, Gleich als würden sie's versteh'n... Die Natur stimmt an die Lieder: "Gott, erhöre unser Fleh'n!" Herr, ja höre uns're Bitten, Hör' das Fleh'n, das zu dir hallt: Glück und Fried' gib uns'rem Hütten, Schütze uns'ren Böhmerwald!	Neděle Je neděle. -- Zástup spěje ke kostelu. Zvony zní k ptačím trylkům. Svátečně je, klidno v záři sluneční. Od lesa se zbožně bere procesí jak pestrý pás; v jitřních vánků písni steré zní: "Ty, Pane, vyslyš nás!" Ozvěna to od hor vrací, jak by přitakaly nám... Co nápěvů ladí ptáci až k nebeským výšinám! Bože, ve všech prosbách slyším, slitování popřej všem, štěstí, mír dej našim chýším, chraň Šumavu, rodnou zem!
Die Böhmerwald, 1900, č. 1, s. 27
Im Weidengrün Es stand ein Haus im Weidengrün, Ein schönes Mägdlein sang darin, Und der Libelle überm Teich War sie auch an Gewandtheit gleich. Es scheint der Mond im Weidengrün, Ein Liebespärchen schleicht dahin; Die Welle küßt den Weidenstrauch, Das Liebespärchen koset auch. - Es liegt der Teich im Weidendgrün Und Glück und Liebe ruhen drin, Das Wasser murmelt leis, bald laut: "Mein ist jetzt die verrat'ne Braut!" - - - - - - - - - - - - - - - - - Es war im Weidengrün ...	V zeleni vrb V zeleni vrb stál jeden dům, panna v něm pěla, k oblakům spěl zpěv jak lehký vážčin let nad rybníkem blíž na pohled. V zeleni vrb plá lunný svit, pár milenců v něm vidím dlít; vlna se laská s vrbovím i ty dva jímá dechem svým. -- V zeleni vrb nad rybníkem štěstí a láska mají sněm, jen z hloubi vod zní ozvěna: "Mně patří dívka zrazená!" - - - - - - - - - - - - - - - - - V zeleni vrb tam kdys ...
Die Böhmerwald, 1904, č. 1, s. 38

Žena na Šumavě

"'S is jo schöd a Diendl!" (tj. jako "Škoda, jen holka!" - pozn. překl.) Toto zvolání, vracející se jako ozvěna snad ve všech řečech a kdekoli na světě při narození dítěte ženského pohlaví, pěkně charakterizuje méněcenné postavení ženy, stejně jako tady u nás život každičké Šumavanky, život plný tvrdé práce, v němž není místa pro hodinku zahálky, poněvadž zatímco přes dny v týdnu je co se otáčet po chalupě i na poli, zůstává pro nedělní chvíle oddechu šití a pletení. Jen zima přináší větší klid, ale to zase vrčí kolovrat od rána do večera, dere se peří, šije se, záplatuje, plete, i dětem se může věnovat něco péče. Taky přicházejí návštěvy "lidí ze vsi" (v originále "Dorflätt" - pozn. překl.) nebo se šitím v ruce se po návštěvách chodí k sousedům "do vsi" ("ins Dorf"). Když se místo šití bere rovnou kolovrat, říká se tomu "jít na přástky" ("in 's Rocka göjn").
Za dívčích let tvoří svátky, poutě, známosti a lásky, taneční zábavy na vsi světlé body, které potěší srdce a ulevují od lopoty všedních dnů; jak se ale žena už jednou vdá, jsou pro ni i ony ztraceny a k práci ještě větší se přidružují odříkání, sebeobětování, starosti a nesnáze s domácností, manželem a dětmi. Přitom nelze počítat s nějakou šetrností k slabšímu pohlaví či něžnými ohledy vůči němu; žena musí vždy v práci držet krok s mužskými výkony. Přesto se dokáže cítit spokojena; stálý pohyb na čerstvém vzduchu ji udržuje zdravou, svěží a otužilou na těle i na duchu, zbavuje mrzutosti, činí schopnou živě a otevřeně komunikovat s cizími i domácími lidmi a sousedy, už zdaleka zní nám vstříc její přívětivé pozdravení, optání jak se máte a jaká byla cesta a kam míříte a tak dál. Však se také o ní pak dá povědět: "Dös is a recht's Lätt", při čemž "Leute" se v tom případě užívá ve významu "Weib" (tj. "ženská", "Mensch" pak pro děvče (Mädchen).
Počněme však od samého dětství ženy na Šumavě (v originále "Wäldlerin" - pozn. překl.).
Křest dítěte se koná co možno brzy po jeho narození. Za kmotru, říká se jí tu "Toth", zatímco kmotrovi "Teeth", se volí známá rovná rodem, která může příležitostně zase poskytnout službu, její povinností pak je, své malé kmotřence (té se říká také "Toth"!) namísto jinde obvyklého hmotného daru vstrčit do peřinky za obcházení oltáře během církevního aktu jeden zlatý. Tomu se říká "'s Ae(n)binden" (tj. "do vínku" - pozn. překl.). Z kostela se jde do hospody, kde se pořádá malá hostina. Jde-li o křest chlapce, střílí se cestou po vsi, při křtu děvčete pak jen při zvláště významných okolnostech.
Šestinedělce (Wöchnerin) nosí ženy slepičí polévku, kávu a pečivo "in d' sechs Wocha" (tj. "na šest neděl" - pozn. překl.). Během té doby nesmí raději ven na vzduch, poněvadž kdyby se zvedla bouřka, dává se jí za to vina: "D' sechs Wocha zuigt d' Wedern her!" (tj. "šest neděl přitahuje bouřky"! - pozn. překl.). Ani v hospodě se nesmí dát vidět, jinak "gibts a Raserei!" (tj. "je z toho rvačka").
Dítě musí během té doby mít na povijanu připevněn růženec, který je chrání proti uřknutí ("vor dem Beschreien"), také nesmí být ani na okamžik ponecháno o samotě, neboť by mohlo být uneseno či vyměněno. Vypráví se o případech, že pak to dítě místo v kolébce našli pod stolem nebo někde na zemi položené. Lidem trpasličího vzrůstu se říká "Wechselkinder" ("odložené děti"), nebo posměšně i "Wechselbalg" (tj. "podvrženec", slovo známé dokonce i z pohádek bratří Grimmů "Der Wechselbalg", v českém překladu "Podvrženec", či "Wechselkind mit Ruten gestricht", tj. "Podvrženec metlou vyšlehaný", ta druhá z obou podle skutečné události blízko Vratislavi /Breslau, dnes Wrocław/ z roku 1580 - pozn. překl.).
Chce-li někdo novorozené dítě spatřit, musí je pozdravit "Pfejd 's Gott!" (tj. "Požehnej to Pán Bůh!")
Malé "Djenal" (tj. děvčátko - pozn. překl.) je volné jako ptáček v povětří. Vlásky barvy lnu má spleteny po obou stranách v tenké cůpky, bosa jen v košilce a krátké "Interkittal" (tj. spodní sukýnce, kytlici - pozn. překl.) - ta sváteční "Suntogsg'wonda" (tj. nedělní, sváteční šaty vlastně - pozn. překl.) jinak sahala téměř až k zemi - honí se celý den po venku a jen hlad či maminčino volání ji přiměje vrátit se domů. Jako hračka poslouží každá stará krabice, která se pomocí starých maminčiných hadříků a knoflíků (v originále "Füjrtabandl" - pozn. překl.) promění na vozíček či postýlku, která se pak tahá jako věrný doprovod všudy za sebou. Do starého polštáře pod hlavu zamotaná stará dřevěná podnožka, dřevěný klacík nebo ta nejlacinější loutka ze dřeva se promění v hýčkanou "Dockerl", panenku a s tou se pak z písku, kamínků a padaného ovoce vesele vaří a peče. Tak odkazují už první dětské hry k budoucímu povolání ženy a matky, k němuž se i dost brzy musí připravovat, neboť jakmile jen trochu povyroste, je jí svěřována péče o mezitím na svět přišlé sourozence a také "a Heerd Gäns" (tj. "hejno husí" - pozn. překl.). Tuto roli plní i během školních let, jen jsou husy vystřídány kravami.
Mezitím se z "Djenal" stane "Diendl" (tj. dívka - pozn. překl.), na jejíž výbavu starostlivá matka pořizuje už peřiny a velký kus "Thou" (Tuch, Leinwand), tj. lněného plátna.
Ženskou otázkou si tu nikdo hlavu neláme. Všeobecně se trvá na starém dobrém uspořádání, spočívajícím na zásadě: "A Nöid's Mou sölt schauen, wöjr san Leben furtbringt!" (tj. "každý by se měl ohlížet, kdo jeho život ponese dál!" - pozn. překl.). Tady musí být ovšem vzato v úvahu, že muž potřebuje ke své práci i ženu jako pomocnici, díky čemuž se manželství uzavírají mnohem snadněji, a dále také, že mezi tím, kdo službu poskytuje a tím, kdo ji koná, panuje styk velmi nenucený, což mnohdy také přispívá k tomu, že dívka najde vůbec odvahu jít "do služby".
Je-li dívčina rodina natolik zámožná, aby jí zajistila "Heiratsgut" (tj. věno -pozn. překl.), pak je i dvůr obvykle dost velký, aby jí zajistil dostatek práce a ona pak zastává funkci hlavní děvečky (v originále "Großmagd", česky se říkalo i "staršinka" - pozn. překl.). Pokud je více dcer, není třeba nijakých ženských služebných sil. Děvčata musejí, byť byl statek jakkoli bohatý, převzít jejich úkoly.
Pokud nemá dívka žádné či toliko malé věno, jde do služby, nenabízí-li poblíž práci nějaký průmyslový podnik. Když ji netěší selská práce, jde hledat štěstí do města. Hlavně nesmí nikdy zahálet či věnovat se nějaké malicherné činnosti, poněvadž přece "dös is a Sünd!" ("to je hřích!").
Široko daleko tu každý zná poměry jednotlivých rodin a není tedy třeba nijakého zprostředkovatelského "úřadu práce"; potřebuje-li sedlák děvečku, vydá se on či selka do dívčina rodičovského domu, nikdy nevyjednávají s ní samotnou a berou ji do služby nejméně na celý jeden rok, obvykle od Hromnic (Lichtmeß) do Hromnic. Střídání čeledě se posměšně říká " 's Kalblblärren" (tj. "zaučování telat" - pozn. překl.), taneční zábavě s tím spojené pak "Kälbertonz" (dobytčátka ovšem měla ovšem v chalupě svou vážnost - pozn. překl.).
Děvečka začíná své "Larrerei" (tj. "Lehrerei", "zaučování" - pozn. překl.) službou u dětí. Jako "Kindsdirn" (tj. "dětská děvečka" či "děvečka k dětem") nastupuje už ve dvanácti letech svého věku a školou povinnou ji chlebodárce musí ještě posílat do školy, zapravit za ni školné (Schulgeld) a kromě toho jí ročně platit 12 zlatých i pořídit nějaké oblečení. V patnácti letech postoupí mezitím už silně vyspělé děvče na "mladší děvečku" ("zur kleinen Dirn"), neboť by už byla hanba sloužit u dětí. Stává se nyní selčinou oporou, obstarává práci v domácnosti (v originále "Stubenarbeit"), krmení menšího dobytka ("Kleinvieh", tj. vepřů, ovcí, koz - pozn. překl.) a telat. Mzda představuje teď 20-30 zlatých ročně, lněné plátno na 3 košile, půl korce (tj. asi 46 litrů - pozn. překl.) semínka pro pěstování lnu a 6 pecnů chleba za rok. Po přibližně třech letech přebírá postavení "starší děvečky" ("Stellung der groußen Dirn"), k němuž má nárok na 50 zlatých ročně, na všechno ostatní, co už bylo dříve zmíněno a kromě toho z každého prodeje krávy na tzv. "Stollgeld" (tj. doslova "stájový peníz", "stájovné" - pozn. překl.), tj. za jednu krávu 1 zlatý, za tele 30 krejcarů atd. jako náhradu za povinnost krmení a dojení krav a spolu s prvým čeledínem i vzorné práce na poli. V zimě se namísto toho zaměstnává předením.
U stolu jedí všichni pospolu a děvečka smí nenuceně vstupovat do hovoru a podílet se na žertování ("an Gspaß"). V neděli odpoledne navštěvuje své rodiče, v čas krmení už ovšem musí být zase "doma", kde po obstarání povinností může bez ptaní k taneční zábavě nebo kam a na jak dlouho je jí libo. Také nějaké její známosti se překážky nekladou. Nápadník k ní dokonce smí přijít i do komůrky na návštěvu a bavit se s domácími lidmi. Teprve když jde o ženicha, uvědomí si služebná dívka plně své postavení, poněvadž selský syn nemůže nikdy přivést domů "děvečku" za ženu, jakkoli milostné pletky s ní nejsou ničím vzácným. Stejně tak si nesmí doma vychovaná selská dcera vzít snad za muže čeledína. Podaří-li se děvečce našetřit několik set zlatých na věno, vdá se za řemeslníka či domkáře. Pokud si však vezme čeledína a je zároveň bez prostředků, nezůstane jí nic jiného, než stát se trvale jednou z těch, kdo se zvou "Inleute" (tj. čeleď - pozn. překl.) a je jim vyhrazena zadní část selského stavení. Mužským příslušníkům čeledi se říká "I(n)mo", těm ženským pak "I(n)wä". Odvádějí nízký nájem a pracují pro sedláka po celý rok, za což jim náleží něco obilí a brambor a také tolik krejcarů mzdy, kolik ročně zlatých obnáší nájem.
Jako všude, i tady je ohniskem všech dívčích snů ženitba.
Když v sobě dva mladí lidé najdou zalíbení, vyprovází ji on od muziky domů, na pouti jí jako výraz svých citů koupí marcipánové srdce, v noci k ní přijde "pod okýnko" ("zum Fensterln") atd. Aby dal své vyvolené znát o své přítomnosti, hodí jí kamínek na střechu, jak se to také zpívá v jedné písničce:

"Wenn du glauben thust, dass i schlof
So wirf a Steinerl af mei Doch!"

(tj. "Když chceš poznat, zda už jsem šla spát,
na střeše se kamínkem dej znát!")

"Pod okýnko" se obvykle chodívá v tajnosti, poněvadž by to buď narazilo na odpor rodičovský, anebo v případě, že by se to doneslo místní chase, zle by se vedlo takovému "loupežníkovi" ("Dorfromer"); doslova nekonečný je výčet šprýmů a taškařic, které by mohl zakusit. Tu mu odstaví žebřík, tu zase nalíčí pod okno džber s vodou, do něhož nic zlého netuše padá a za homérského posměchu zlomyslníků okouší mokrou lázeň.
Případné spory žárlivých chasníků se rozhodují v hospodských rvačkách při muzice.
Pokud se najdou donchuani, kteří se nespokojí láskou jednoho děvčete, tu je v okolí široko daleko kdekdo zná, povaha takového mládence vyjde brzy veřejně najevo a děvčata se mu vyhýbají se slovy: "Dös is a Stöbera, der gejt schöd um af's Oflicka!" (tj. "Co ten se tu zas ke škodě ometá, kde jen by co bylo na záplatování!")
Dost často přijde i nějaký nevhodný vnouček do domu a pak je tu snaha uvést věc do rovnováhy manželským svazkem. Když se to ovšem nepodaří, přijde napomenutí, že podruhé už tu práci a starost nikdo nepodstoupí, což je spíše jen rezignovaná výčitka. Jinak vůbec se tu nijak přísné postoje nezastávají. Pokud chlapec opustí milovanou dívku, ta si přece najde dříve či později jiného nápadníka, který si ji vezme, aniž by to budilo pohoršení (jak píše Božena Němcová ve své črtě Selská svatba z okolí domažlického: "Žárlivosti neznají zde snad ani podle jména." - pozn. překl.).
Jak jednoduché jsou rodinné vztahy, tak rovněž i realizace tak významných životních momentů, jakými jsou zásnuby a svatba, má svůj prostý řád. V zámožnějších selských usedlostech k nim dochází následujícím způsobem:
Jedné neděle se vydává otec nápadníkův s ním a jeho kmotrem nebo nějakým jiným mužským příbuzným do domu mládencovy vyvolené ucházet se o její ruku a určit zároveň výši jejího věna a den svatby. Pokud nedojde k dohodě, jde nevyřízená věc stranou bez ohledu na nějakou náklonnost mladých lidí. Stačí aby bylo o kus dobytka či jednu peřinu míň a svatba "jde k vodě" ("wird zu Wasser"). Přínos, tj. věno (Mitgift) selské dívky se pohybuje tu v kraji od nejméně 1500 zlatých až do 25000 zlatých, kromě toho má svůj "Kommerwagen" - jakousi svatební vozbu sestávající u selských dcer ze 4-5 žebřiňáků - kam se naloží všechno její prádlo a šatstvo, lůžkoviny, zásoby lnu, domácí zařízení a tak podobně, k tomu pár kusů dobytka. Ženich má kromě svého majetku z domácího zařízení dodat stůl a lavice ve světnici, postel, nástěnné hodiny a - modlitební knihu. - Je-li obchodní část vyřízena ke všeobecné spokojenosti - nevěsta tady může být rovněž přítomna - nosí se na stůl jídlo a pití, aby se "Heiratstag" (tj. vlastně "svatební sešlost", významem i "svatební smlouva" - pozn. překl.) náležitě oslavila. Vesničtí mládenci číhají už na ženicha, který jim toho večera platí čtvrtku piva, čemuž se říká "Schwoafbier" ("Schweif", tj. ohon, ale i doprovod - pozn. překl.).
Při námluvách (Brautwerbung) dochází i k uvedení tak zvané "falešné nevěsty" ("falsche Braut") na scénu: jde obvykle o nějakou ošklivou starou ženskou či její masku. Několik dní nato obchází už družba (také tlampač zvaný, v originále "der Houzadloda", tj. "Hochzeitslader", ten, kdo zve ke svatbě - pozn. překl.) s holí zdobenou pestrými stuhami všechny známé z celého okolí, neboť "Heiratstag" je následován svatbou skutečně už brzy. Kam vstoupí, musí dát k lepšímu šprýmy a vtipná vypravování a vtipy, nakonec pak namaluje křídou mohutnou snítku rozmarýny a k tomu cenu jídla na dveře místnosti. Je totiž zvykem, že každý účastník svatební hostiny, která se vždy odehrává v hospodě, své jídlo platí sám, nemusí ale přijít se žádným svatebním darem.
V den svatby přivádí jedna část hudebníků hosty nevěsty, druhá část hosty ženicha a také jeho samého. Ženich se v doprovodu svých rodičů, příbuzných, hostů a hudebníků musí objevit u nevěsty v domě, kde při vstupu všichni pijí "aufs G'schenk" (tj. "na dárek"). Potom se jedí "Gagelhehn" (tj. "kdákavé slepičky" - pozn. překl.), což je sladké pečivo (někdy je to i skutečná slepice), zejména na másle pečené "věnečky" ("in Butter gebackene Teigringel, 'Kranzerln' genannt").
Nevěstin svatební šat je téměř vždy černé barvy, jen v českých obcích, kde se vůbec zvyky (rozuměj od těch německých - pozn. překl.) silně odlišují, je obvykle v barvách různých. Vlasy se ztužují cukrovou vodou, zaplétají v rozmarýnové cůpky, ty pak vztyčeny drží mohutný myrtový věnec se vpleteným kvítím, který pokrývá vlastně celou hlavu nevěsty. Stará pověra praví, že nevěsta se má strojit v kádi na praní (v originále "im 'Flodazuwa'" s vysvětlením: =Waschfaß - pozn. překl.), ale snad žádná se tím neřídí.
Všichni svatební hosté jsou teď ozdobeni kytičkou rozmarýny, řečené tu krátce "Straßa" (jako "Strauß, Sträußchen", tj. "kytice, kytička" - pozn. překl.). Mládenci, zejména průvodce nevěsty (der Brautführer), v nářečí zvaný "Bratweiser" - svobodný příbuzný - dostanou připevněny rozmarýnové věnečky s hedvábnou stužkou na nadloktí paže. Družička (Kranzeljungfer) - nářečně "Brautmaschl", mnohde také "Brautnarrschl" - je rovněž děvče z příbuzenstva a je vždy jen jedna vyhlédnuta k té čestné službě. Po hostině vidíme ženicha pokleknout před jeho rodiči, nevěstu zase před těmi jejími a oba přijmout od nich požehnání. Pak se dá průvod do pohybu. Vpředu družba mávající holí a komicky se pohybující, pak kapela muzikantů, kteří na cestě ke kostelu hrají melodie vážné, za nimi nevěsta se svým průvodcem, nato ženich s družičkou, dále nevěstina matka (k této těžké čestné roli je obvykle vyhlédnuta kmotra, tj. už zmíněná "Toth") s průvodcem zvaným "Vorgang", jímž bývá kmotr nebo některý starší příbuzný. Potom následují zbylí hosté. Když se jede, je pořadí totéž.
Během průvodu se na všech stranách střílí a jásá. Hosté se smějí a vtipkují a nevěstina matka nabízí mužům šňupeček tabáku. - Při sňatku nemají planout svíce, poněvadž to značí sváry v rodině. - Z kostela jde svatební průvod ve stejném pořadí nazpět, nevěsta ještě nesmí jít se svým životním druhem, s nímž byla právě sezdána - jakkoli kněz už vyřkl své mocné slovo, to konečné je vyhrazeno nevěstině matce, která teprve po jídle přiřkne novomanželku jejímu muži. - Hudba hraje teď už na veselo. Než se dojde k hospodě, dovolí si několik chasníků rozpustilý žert a vytrhnou náhle nevěstu z průvodu, jdou s ní do jiného hostince a objednají tam hned za velkou útratu. Říkají tomu "'s Brautstehlen" (tj. "loupež nevěsty") a ženich ji opravdu nedostane zpátky dříve, dokud zmíněnou útratu sám nezaplatí. Jakmile vstoupí do hostince, začnou chasníci s takzvaným "Ofaschüsslrennen" (tj. "závody o lopatu do pece" - pozn. překl.). Družba se přitom postaví na volné místo a drží svůj opentlený klobouk vysoko nahoře na holi u stropu. Ve vyměřené vzdálenosti od něho se seřadí do šiku chasníci a družba počítá: jeden, dva, tři! Ten, kdo první strhne klobouk z hole dolů, dostane cenu, "d' Ofaschüssl" (tj. "lopatu do pece"), představovanou 4-5 zlatými, které jim daruje nevěstina matka. Při vstupu ženicha a nevěsty do hospody vítá je sama hostinská a drží jim vstříc na pozdrav sklenici piva. Když se nevěstě podaří napít se z ní jako prvá, v čemž je jí nápomocen její průvodce, bude ona doma panovat, předežene-li ji ženich, bude doma pánem on.
Pořadí u stolu je následující: uprostřed sedí nevěsta mezi svou matkou a družičkou, potom ostatní ženy, jejichž povinností je nevěstu chránit a jak dlouho je to vůbec možno, zamezit k ní ženichovi přístup. Mužští hosté volí svá místa jak libo. Hned se začne s hostinou, sestávající z masové polévky a vepřového s knedlíky (Knödel) a zelím. Po jídle se pije pivo. Moučníky se teď už nepodávají. Když se nese vepřové na stůl, servíruje se nevěstě vepřový ocásek zdobený pestrou stuhou, který ovšem její matka hodí hned rychle doprostřed místnosti, kde se o něj chasníci porvou.
Po hostině může spustit muzika k tanci, který zahajuje opět nevěsta. Její průvodce se zvedne a poprosí ji ženichovým jménem o tanec. Nevěstina matka nesmí však svou chráněnku hned vydat a aby věc co nejvíce zpomalila, klade nevěstinu průvodci všelijaké hádanky, které on musí s pomocí ostatních svatebních hostí rozlousknout. Uhádnuté předměty má vítěz už zmíněných závodů "o lopatu do pece" za získanou cenu sehnat. Ty hádanky znějí např. takto:

Bringt 's mr a Fassl ohne Reif (ein Ei)
ein' himmlischen Wischbam (Strohhalm)
eine Pane, wos Koan net mog (Marzipanpuppe)
ein' Hund, der bellt und net beißt (Flachsbreche)

(tj. Přines mi soudek bez obrouček /vejce/)
nebeskou pavuzu (stéblo slámy)
panenku, kterou nikdo nemiluje (marcipánovou)
psa, který štěká a nekouše (trdlice).

Zatímco si ostatní nad hádankami lámou hlavu, plazí se chasníci pod stolem a snaží se tajně stáhnout nevěstě z nohy střevíc, což si ona má nechat klidně líbit. I tomu se říká "'s Brautstehlen" (zde spíše oloupení nevěsty - pozn. překl.) a ženich musí nyní nevěstu zase od chasníků vykoupit penězi. - Teď je konečně nevěstina matka spokojena a na stůl je postaven družbův klobouk otvorem navrch a do něho má každý host hodit nějaký stříbrný předmět, aby se tak sklenul onen "stříbrný most" ("die silberne Bruck"), přes který musí teď nevěsta přejít stůl (to ovšem jen v případě, že je dosud pannou). Průvodce nevěsty ji poté zvedá od stolu a vede konečně k "Brauttanze" (tj. "nevěstinu tanci"), jako druhý pár následuje ženich s družičkou, pak nevěstina matka s průvodcem. Po trojím "kolečku" zatančí si s nevěstou všichni mužští hosté a jako poslední z nich se ohlásí ženich, který ji teprve nyní může považovat za svou ženu. - O svatební noci nesmí sezdaný pár ulehnout spolu, jinak žena muži uteče. - Během první noci se musí žena snažit stáhnout kalhoty mužovy pod svůj polštář a svou sukni pod ten jeho, to aby ona vládla v domě.
Opustí-li ženich nějakou dívku, aby si vzal jinou, staví se ráno o jeho svatebním dnu před jeho dům bidlo s roztrhanou nůší (Rückenkorb), zvanou tu "Kirm". Obvykle je bidlo ještě pomazáno blátem a výkaly, aby se ten pranýř nedal jen tak snadno odstranit.
Zvláštní je obyčej pořizovat výbavu nevěstinu teprve po jejích oddavkách a dříve nevstoupí mladá selka do svého domu, dokud sem nedorazí spolu se svou "Kammerwagen", i kdyby měly mezitím uplynout třeba celé měsíce.
Příjezd "Kammerwagen" probíhá takto:
V přední části vozu se nacházejí: ručně zdobený kolovrat a nevěstiny svatební peřiny (Brautbett), po straně jsou košíky s "Kejchalm", jak se tu říká na sádle pečeným kynutým koláčům, které se rozhazují dokola lidem, bránícím žebřináku v jízdě závorami a barikádami přes cestu. Mladá paní následuje vůz s krucifixem v ruce a košíčkem plným koláčů na lokti. - Kočímu se musí při opuštění rodičovského domu i při vstupu do nového domova nevěstina dát řádné zpropitné zvané "s' Peitschenschmiern" (tj. "namazání biče"), "sinst that 'r 's net derfohrn" (tj. "jináč nevodjede").
Okruh působnosti nové selky spočívá v péči a dohledu nad celou domácností a mléčným hospodářstvím, to ona se má postarat o blaho i bědy (v originále "Wohl und Wehe" - pozn. překl.) všeho živoucího v domě a ve dvoře a v létě přiložit na poli pomocnou ruku.
V oblečení rovna děvečkám, září daleko ve slunečním svitu červeně kostkovaná šněrovačka (v originále "der rothe g'haiselte /gewürfeltes Muster/ Miederrock" - pozn. překl.) z hrubého lněného plátna, z jehož široce vykrojených průramků vyčnívají dlouhé bílé rukávce košile (zapjaté až ke krku) ze stejně hrubé lněné látky. Tento jednoduchý a nejvýš praktický pracovní úbor propůjčuje i ženskému zjevu byť jinak nevýraznému mnohý půvab. Méně slušivý je nedělní šat, který je pořízen z tmavé, většinou černé látky a sestává z prosté, hladce šité halenky ("Kittel") a kazajky zvané "Tschank", na jejíž výzdobě přece jen může pronést skromné slovo i přítomná móda. Černý, dozadu uvázaný "Kopftejchal" (tj. "šátek na hlavu"), přes hedvábný nebo vlněný "Hanka" (tj. vlastně "anka", jak se říkalo i v nářeční němčině šátku na hlavu vázanému obvyklým způsobem dopředu - pozn. překl.) nošený, doplňuje tu nedělní nádheru (v originále "Sonntagstaat" - pozn. překl.). Černá, pestře vyšívaná šněrovačka, přes níž se nosí zářivě pestrý květovaný šátek zvaný "Jolstejchal" a která v celku odění tak pěkně působila, začíná stále více vymírat. - Obutí sestává z dřeváků, které se před vstupem do světnice zouvají a jen v neděli přicházejí ke cti zdobné kožené střevíce. -
Jakkoli se při trochu těžkopádném temperamentu Šumavanů poměrně často stává, že lehčeji vznětlivá, "jako čamrda" (v originále "viel flinkere") bystrá a pohyblivá žena získává v mnoha ohledech "domácí" převahu, nebude muži nikdy zasahovat do pracovních záležitostí jemu svěřených, stejně jako by se on své ženy nikdy nezeptal na radu při prodeji či nákupu dobytka. Prastarou tradicí je každému přiřčena jeho činnost a nikomu ani nenapadne otřásat nějak dobrými zavedenými zvyklostmi, které takříkajíc zajišťují mír v domě. Tam v domě požívá selka vysoké vážnosti a i když zároveň musí mnohdy strpět drsné povahové způsoby mužovy, což od ní vyžaduje velkou trpělivost, bude sedlák vždy hovořit jen o "své selce" (von "seiner Bäuerin") a pouze chalupník toliko o "své ženě" (von "seinem Wä"). Služebné síly jí prokazují tu nejvyšší úctu a tak je neúnavně činná ve své říši až do chvíle, než se přiblíží čas, kdy musí svěřit hospodářství mladším silám a stává se "Lättumwä", tj. výminkářkou (Ausgedingerin) a jako takové je jí vykázána "Lättumstübl" (tj. "výminkářská světnička") - u větších statků pak "Lättumshaisl" (tj. "výměnek" či doslova "výminkářský domek" - pozn. překl.). V chudších rodinách se ovšem ten výminkářský trůn omezuje na lavici u kamen (Ofenbank). Jako výminkářka dostává postačující příjem, zajišťovaný jí sedlákem. Pokud jsou v domě vnukové, říká se jí "Nadl", babička a její neúnavné ruce jsou i nadále činné. Brzy pomáhá v kuchyni, brzy při "Kinderwarten" (tj. hlídání dětí), činnostech, jimiž sama v domě začínala.
Zalíbí-li se konečně kmotřičce smrti (Gevatter Tod) zaklepat i na její dveře, tu se u umírající, která je už zaopatřena (rozuměj svátostí posledního pomazání - pozn. překl.) shromáždí všichni příbuzní k modlitbě za ni. Po skonu je její mrtvé tělo hned umyto, oblečeno do černého šatu (říkalo se: dokud je prý "vláčné" - pozn. překl.), ruce ovinuty růžencem, položeno pak na prkno, které se po pochování těla do země jako "umrlčí prkno" (v originále "Todtenbrett") popsáno daty s nějakým "říkáním" (mit einem Spruche) a pomalováno lebkou s hnáty či jiným symbolem smrti staví na cestě ke kostelu (am Kirchwege) do skupiny k ostatním podobným. Vedle mrtvoly je postavena sklenice se svěcenou vodou a kropenka. Dvě noci, po které je mrtvola v domě, bdí u ní stráž, které se říká "'s Afbleib'n" (tj. právě "bdění"). Z každého stavení v obci sem k němu přijde jedna osoba, čas se přitom tráví vyprávěním, také hraním karet a tomu podobně (i v originále "u.s.w" - pozn. překl.). Mezi 11 a 12 hodinou v noci se modlí. Teprve před samým pohřbem se mrtvola ukládá do černé, u zámožnějších do bílé, stříbrolesklé rakve a na lepším žebřiňáku je v ní poté vezena ke hřbitovu, vyzdvižena z vozu a nesena k vykopanému hrobu. Nést ji mají z domu smutku osoby svobodné, a sice mladého muže svobodní mládenci, děvče pak panny, černě oblečené a ve vlasech myrtové věnečky. Po jako jinde obvyklém pohřbu se jeho účastníci vydávají do hospody posílit se po utrpěném zármutku. Jako "A(n)däten", tj. "tušení" se při skonu člověka uvádí: když zvony hlaholí příliš hlasně, když psi vyjí, když se hodiny náhle zastaví, dále tajemná klepání či temné údery, zlé sny, volání sýčka (v originále "Rufen des Stervogels /Käuzchens/" - pozn. překl.) atd. Potká-li pohřební průvod nějakého muže jako prvního, ten muž pak brzy umře, a podobně dále.
Duch nebožky "Nadl" se však vznáší ještě dlouho prostorami domu, neboť je při každé příležitosti slýchat: "Dös hot unsrne Nadl g'sogt!" (tj. "To říkávala naše babička!") nebo: "A so hot 's unsrne Nadl g'mocht!" (tj. "Tak by to udělala naše babička!")

Der Böhmerwald, 1900, č. 4, s. 164-171

P.S. Znovu byl tento text otištěn 1901 v 7. ročníku Zeitschrift für österreichische Volkskunde (tj. "časopise pro rakouskou vlastivědu", kde se ovšem od počátku uplatňovala témata ze všech, a to i těch nejokrajovějších, oblastí monarchie, nevyjímaje třeba Bosnu a Hercegovinu, anektovanou oficiálně až v roce 1908, okupovanou však po "berlínském míru" Rakousko-Uherskem už od roku 1878, dokonce i ze zahraničí, jako zvláštní číslo věnované Bretani), později pak mírně pozměněný i v budějovickém listě Südböhmische Volkszeitung, číslo 41-43 ročníku 1910, s podtitulem v závorce "Neuerner und Tauser Gegend", tj. "z okolí Nýrska a Domažlic", což svědčí neklamně o autorčině adrese už v Peterově časopise Der Böhmerwald při jméně uvedeném, tj. Silberberg, dnešní Orlovice. Nemohu při té příležitosti nepřipomenout téměř z téže krajové oblasti čerpaný obrázek na stejné téma Selská svatba z okolí domažlického, který i s krásnými ukázkami českých lidových písní zveřejnila už 2., 6. a 9. ledna roku 1846 na tři pokračování v Havlíčkově časopise Česká včela "naše paní" Božena Němcová (ještě sto let nato byl 1947 tento její text pojat do literární antologie s výmluvným názvem Šumava).

Nevíme o ní vlastně nic moc víc, než že na samém počátku už minulého století psala z Orlovic jihovýchodně od Kdyně (Neugedein) na samém jazykovém pomezí (ještě roku 1930 tam žilo 91 německých na 27 českých obyvatel) u Orlovické hory (Silberberg, 719 m) a vrchu Jezvinec (Gewintzy, 739 m) jen o kus dál k jihu Johannu Peterovi do jeho prachatického literárního časopisu a on jí v rubrice Waldpost (tj. Lesní pošta) rozkošně odpovídal třeba takto v čísle 1 druhého ročníku 1900: "Básně, jak vidíte, přijaty. Nová zásilka bude zhodnocena (v originále 'geprüft') a dostanete odpověď hned po prohlédnutí, od něhož se naději toho nejlepšího (v originále 'Ich hoffe das Beste davon.')." V čísle 1 šestého ročníku 1904 píše už M. B.-Sch. Do Silberbergu sděluje autorce, publikující už pod jménem Marie Bayerl-Schwejda i v renomovaném Österreichische Zeitschrift für Volkskunde (kromě i tady zveřejněné "lidopisné" stati Das Weib im Böhmerwalde třeba o šumavských lidových pořekadlech, o selském domě a lidovém léčitelství na Šumavě i o hrách tamní mládeže najdeme v letech 1900-1905 řadu jejích článků na stranách revue, která se v 50. ročníku 1947 začala znovu počítat od římské číslice I. a v roce 2006 dosáhla v té historické bilanci úctyhodné cifry LX., tj. 111 roků od 1. čísla 1895, do něhož kdysi dávno přispěl mj. i baron von Helfert příspěvkem o českých vánočních a pašijových hrách a Richard von Kralik hned dvěma články /oba jsou i autory internetových stran Kohoutího kříže/), že její článek o Vánocích na Šumavě ("Weihnacht im B.", jak píše Peter) došel pozdě a vyjde až v příštím roce, báseň (Im Weidengrün) už nyní. My také: až nyní. Gustav Jungbauer ji mnohokrát cituje ve svém díle Volkslieder aus dem Böhmerwalde s datacemi 1897 a 1899 (pro tento rok odkazuje na její práci Ein Bruchstück aus Silberberg). Ze dvou Marií Baierlových (psaní příjmení v matričních záznamech kolísá mezi tvary Bayerl a Baierl), narozených v Orlovicích po roce 1870 se jeví jako pravděpodobnější coby "naše" autorka ta, narozená 20. září 1873 a vystudovaná učitelka (viz záznamy v obrazové příloze). Její stopa se ale po několika literárně aktivních letech ztrácí. Vysvětlení přináší právě periodikum Österreichische Zeitschrift für Volkskunde: Bývala tu uváděna mezi přispěvateli, v roce 1908 je ale její jméno označeno křížkem. Matriky zemřelých z Orlovic nejsou digitálně dostupné, přesné datum tedy zatím neznáme.

- - - - -
* Orlovice / † Orlovice?