LEO BROD

Moje vzpomínka na jedno šumavské městečko

Rožmberk (v originále Rosenberg, dnes úředním označením, které dále pro větší jasnost užívám, Rožmberk nad Vltavou - pozn. překl.) je staré městečko na ohybu řeky Vltavy (Moldau) v jižních Čechách a mé nadšení pro Stiftera (Adalbert Stifter je i samostatně zastoupen na webových stránkách Kohoutího kříže - pozn. překl.) a pro Šumavu (v originále ovšem "Böhmerwald" - pozn. překl.) pochází z doby, kdy jsem se sem v mladých letech vypravil k letnímu pobytu (v originále "zur Sommerfrische" - pozn. překl.). Korunován zdaleka viditelným hradem a zámkem, jehož kastelán s velkou láskou objasňuje bohatství sbírek hrabat Buquoyů, vtiskl se Rožmberk nad Vltavou se svým starým kostelem a mostem, se starou synagogou (někdy v půli šedesátých let dvacátého století srovnanou se zemí - pozn. překl.) vedle historického i novějšího židovského hřbitova do mých dětských vzpomínek jako idylická šumavská romantika, spjatá s levně pro hosta vycházejícím, ospale starosvětským životem (v originále "mit einem billigen Schlaraffenleben" - pozn. překl.), kde řízky přesahovaly okraj talíře a poháry se šlehačkou v cukrářově zahrádce obzvlášť dobře šmakovaly, všechno za babku (v originále "um einen Pappenstil", mělo by ovšem být spíše "um einen Pappenstiel" - pozn. překl.), takže přes mladé nároky a spoustu pohybu ve vodě i v lese nebylo třeba vydat za den i včetně útulné velké ložnice ani dvacet korun československých. Dalo se dokonce v mladické bujnosti zahrát si na kavalíra a zdarma poctít ponocnému, který tu s lucernou a tyčí varoval v noční hodinu sedláky před "ohně škodou", jedním či i více žejdlíky temně černého krumlovského piva, takže nám svěřil svůj kravský roh a my sborem o půlnoci probouzeli spáče jeho říkáním:
Liebe Leute, lasst Euch sagen,
die Uhr hat eben zwölf geschlagen,
bewahrt das Feuer und das Licht,
damit ein Brand Euch nicht vernicht."
(tj. "Nechte si říct, lidé milí,
hodiny že dvanáct bily,
opatrujte světlo, oheň,
by Vám požár nebyl škoden," - pozn. překl.)
Bylo to za časů po první světové válce, kdy tu ještě od nádraží k městečku nejezdil nijaký autobus, nýbrž opravdický poštovský vůz, po dosud čisté řece Vltavě se plavily vory dál ku Praze a v Krumlově sedávali před bělomodře pruhovanou strážní budkou švarcenberští grenadýři, staří invalidé. Obyvatelé byli až na několik poštovních úředníků a četníků němečtí rolníci a dřevorubci, aniž by tu lze bylo najít stopu nějakého nacionálního šovinismu.
Budete rozumět tomu, že mě v následujících letech, kdy jsem jako dobře zajištěný syn majetných rodičů trávil dovolenou na horkém jihu, v Itálii či v Jugoslávii, často přepadla touha po chladivých lesích Šumavy, že když mi dole na jihu v horkém mořském písku po celotýdenním nicnedělání došel dech, pocítil jsem večer doslova žízeň po kořenném lesním vzduchu nebo dešti. Pak jsem se často rozhodl svou jižanskou dovolenou o několik dnů zkrátit a přes Linec (Linz) pospíšit do jižních Čech, nechat kufr na hraniční celnici a putovat do Rožmberka nad Vltavou. Batoh s pár nezbytnými věcmi stačil.
Tak se stalo i v létě roku 1937. Jen jsem měl tenkrát velkou smůlu. Do Čech jsem přijel za nejkrásnějšího slunečného počasí, ale obrovské dusno a temná mračna na obloze svědčila o tom, že se letní vedro hodlá vybít těžkou bouří. Naivní jako vždycky jsem si nezamluvil nijaký nocleh s tím, že se něco najde. Byla ale neděle a všechno ve městě, krášlícím se už na zítřejší hasičskou slavnost, bylo obsazeno hosty. Přesto, že jsem tu měl hodně známých, nedokázal jsem najít jedinou volnou postel, dokud mě neodkázali do turistické ubytovny při neobsazeném hromadném tábořišti. Co mně zbývalo? Vítr už hnal ulicemi listí, padaly prvé kapky deště, který se rychle nato prudce spustil s ukrutnými hromy a blesky. Peklo se zdálo v údolí Vltavy rozpoutat galapředstavení, k němuž zřejmě patřil zásah do transformátoru, takže v místě rázem zhaslo veškeré osvětlení. Zkoušel jsem si bušením pěstí zjednat vstup do turistické ubytovny a trvalo pěkně dlouho, než mi nějaká vousatá tvář otevřela a podávala mi naproti rozžatou svíčku krytou dlaní před větrem. Vklouzl jsem dovnitř a čekal, dokud správce herberku nerozsvítil lampu a nevedl mě s ní nahoru rozvrzanými schody tam, kde ve velké podkrovní místnosti stály čtyři postele. Na můj dotaz, která z nich by byla volná, odpověděl starý muž, který belhající se a ztěžka oddychující vstoupil dovnitř za mnou: "Welches Sie wollen, zum Sonnenschein-Juden wird eh niemand kommen! Geben Sie mir Ihre Legitimation, damit ich Sie ins Fremdenbuch eintrage!" (tj. "Kterou chcete, k Židům Sonnenscheinům beztoho nikdo nepřijde! Dejte mi Vaši legitimaci, ať Vás můžu zapsat do knihy hostí (v originále "ins Fremdenbuch" - pozn. překl.)
Pohlédl jsem na muže, kterého jsem neznal, a on zase pohleděl do mé legitimace a hláskoval moje příjmení: "Brod, Brod! Das war eine jüdische Familie, mit der meine gestorbene Frau, eine Zeckendorf verwandt war! Haben Sie nie von Zeckendorfs gehört?" (tj. "Brod, Brod! To byla přece židovská rodina, se kterou měla moje zemřelá paní příbuznou nějakou Zeckendorfovou! Neslyšel jste nikdy o Zeckendorfových?" - pozn. překl.)
Zůstal jsem stát jako očarován a mohl jen souhlasně přitakat jeho otázce (matka autora originálu byla Mathilde, roz. Zeckendorfová - pozn. překl.)! V tom momentě zašlehl blesk, ozvalo se zadunění hromu a lampa zhasla průvanem, který sem vnikl otevřenými dveřmi.
"Kommen Sie herunter in meine Wohnstube, solange das Gewitter dauert und das Licht nicht funktioniert. Sie können sich dort auch waschen und einen Kaffee mit mir trinken!" (tj. "Přijďte dolů ke mně, dokud ta bouře nepřestává a světlo nejde! Můžete se tam i umýt a vypít se mnou kafíčko!" - pozn. překl.) Přijal jsem jeho nabídku a sešli jsme dolů. Tam ten muž otevřel dveře do obytné kuchyně, která byla zařízena nádherným starým selským nábytkem, dveřní otvor bez veřejí pak dával nahlédnout do další velké místnosti, kde stála v koutě jen jedna postel s nočním stolkem a ještě stůl s rohem desky při okně. Jinak byly všechny stěny napěchovány regály s knihami až po malovaný strop. Nějakou takovou knihovnu s vědeckými monografiemi, beletrií a spoustou germanistiky bych tu nikdy netušil. Stařec viděl můj údiv a zájem a řekl cestou k plynovému vařiči: "Machen Sie sichs bequem, ich werde Ihnen das alles erklären!" (tj. "Udělejte si pohodlí, všechno vám to vysvětlím!" Umyl jsem se, zatímco on pak nalil kávu nám oběma.
Nejprve jsem musel vyprávět, jak jsem se sem do Rožmberka dostal a jak jsem s tím místem spojen vzpomínkami z mladých let. Pak začal vyprávět on. Říkali mu tady Sonnenschein-Jud, přestože se jmenoval Rosenzweig, ale vzal si jednu rozenou Sonnenscheinovou odtud. To jméno mu už zůstalo. Byl po desetiletí zaměstnán jako archivář při pražské židovské obci, jeho hlavní zájem však patřil germanistice, kterou studoval. Jako soukromý učenec měl v oboru vynikající pověst, mnoho základních příruček a germanistických periodik zveřejnilo jeho příspěvky a články a upozornění na množství jeho lístkových kartoték mi prozradilo, že tu byl jeden lidský život zasvěcen lásce k německé řeči a literatuře. Jak se tu ten člověk ocitl?
To souviselo s jeho paní, se kterou tu předchozího roku trávil letní prázdniny. Ta už nechtěla zpátky do Prahy, kde on dosud žil jako penzista. Trvala na tom, aby koupili tenhle dům s krásnými prostory v přízemí, přestěhovali sem knihovnu a strávili tu sklonek svého života. Museli se jen zavázat, že mansardu budou v létě pronajímat turistům a poněvadž všechny těžší práce zařizovala sousedka, přistoupil na to i on. Jeho ženu byla pak postižena zákeřnou chorobou a po několika měsících zemřela, jako kdyby tušila, že bude moci skonat tady ve svém rodišti. A on tu teď žije jako vdovec dál, věnuje se dál germanistické bibliografii a dokončení v Praze započatých prací.
Bouře se utišila, otevřeli jsme okno a posilovali se nádherným ozónovým vzduchem. Světlo opět fungovalo a já se hodlal rozloučit. Stařec mě však přiměl zůstat sedět a jíst.
Toho večera jsem se dověděl hodně o židovském Rožmberku nad Vltavou, o kterém jsem předtím věděl jen tolik, že tady už za časů středověkých Rožmberků existovalo židovské osídlení stranou ohrožované Dunajské cesty (Donaustraße). Pod hradním svahem na neprůchozím pravém vltavském břehu se zachovala synagoga v barokním slohu, kde motiv lilií na barokní mříži dával tušit, že se tu navazuje na nějakou zdobu původně gotickou. Poněvadž budova neměla při své výstavbě dostatek místa, aby ji bylo možno orientovat na východ, jak je obvyklé, byl oltář v podélné ose obrácen k jihu, přičemž si nábožní Židé mohli zřejmě říkat, že Jerusalem je vidět právě odtud, když přece leží na jihu a ne někde na východ od Rožmberka. Zdejší starý židovský hřbitov se může vykázat náhrobky starými mnoho set let a svým romantickým okolím tvoří malou nápodobu toho v Praze (v originále "eine kleine Nachahmung des Prager Friedhofs bildet" - pozn. překl.). Novější hřbitov kus dál po proudu Vltavy (pod kdysi proslulým poutním místem Studenec /Herrnlesbrunn/ - pozn. překl.) stvrzuje, že tu žilo opravdu mnoho židovských rodin, než se na přelomu devatenáctého a dvacátého století odstěhovaly do velkých měst, mezi nimi také zejména do Lonce a do Vídně. Pro pana Rosenzweiga byl předmětem zájmu jen hrob jeho ženy. Jestli budu chtít, ukáže mi ho nazítří.
Nazítří byl krásný letní den. Nad náměstím byly nataženy transparenty zdobené jedlovými větévkami a uprostřed stál polní oltář. Dechové kapely pochodovaly k mostu a k severnímu vjezdu do městečka, aby přivedly stále narůstající počet hasičských útvarů, které dorazily na žebřiňácích z blízkého okolí. Pak zazvučelo troubení ZUM GEBET (tj. k modlitbě - pozn. překl.), farář sloužil mši svatou za padlé kamarády, zatímco tóny písně "o dobrém příteli" (na slova Ludwiga Uhlanda, samostatně i s tímto textem zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) truchlivě zněly nad střechami domů. Zámecké panstvo věnovalo nový prapor a za veselého pokřiku se dav přesunul na louku k hasičské soutěži a do hostinců. Já se vydal s panem Rosenzweigem k novému židovskému hřbitovu. Sledoval se mnou předchozí obřad, potřásal přitom hlavou a brumlal si pro sebe: "Diesen Ort hat die Tschechoslowakei noch nicht erobert!" (tj. "Tohle místo Československem ještě dobyto nebylo!" - pozn. překl.) Zeptal jsem se ho, co tahle poznámka měla znamenat a on pravil: "Junger Mann, das ist die Einsicht eines alten Mannes, der Geschichte und Literatur studiert hat, die deutsche Sprache geliebt hat und vor seinem Tode feststellen musste, dass all sein Bemühen umsonst war. Diese Leute haben kein Verständnis für meine Zettelkasten, für mein Wissen, sie können gar nicht so komplizierte Männer wie die Schriftsteller unserer Zeit verstehen. Maxmilian Harden (vl.jm. Felix Ernst Witkowski, žil v letech 1861-1927, vlivný německý publicista, herec a novinář, bojovník proti nacionalismu a militarismu -blíže viz Wikipedia (Karl Kraus má rovněž své samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), Peter Altenberg (vl.jm. Richard Engländer, žil v letech 1859-1919, rakouský spisovatel a barvitá postava vídeňské bohémy, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.) und Alfred Kerr (původně Alfred Kempner, žil v letech 1867-1948, německý spisovatel a divadelní kritik, blíže viz opět Wikipedia - pozn. překl.) sind für sie kompliziert verschrobene Charaktere und auch solche große Männer wie T.G. Masaryk, der Philosoph, bleiben Ihnen fremd. Diesen Menschen ist jeder pr?mitive Deutsche, der ihre Sprache mit denselben Fehler spricht wie sie, lieber, deswegen neigen sie mehr zu Hitler als zu Beneš. Deswegen weiß sie der nazistische Rundfunk mit dem sentimentalen Lied 'So tief im Böhmerwald, wo meine Wiege stand!' (její autor Andreas Hartauer je i s ní samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) mehr zu beeindrucken als jeder vernünftiger Vortrag, der sie vor Chauvinismus, Krieg und Verderben beschützen will. Wegen des deutsch redebrechenden Postfräuleins Allen sie Revolution machen und weil der Gendarm heutzutage nicht ihr Schwager und Zechkumpan ist, hassen sie ihn. Ich sehe schwarz, sehr schwarz, sehr schwarz!" (tj. "Mladý muži, to je názor starého člověka, který studoval historii a literaturu, miloval německou řeč a literaturu a musel před svou smrtí zjistit, že všechno jeho úsilí bylo marné. Tihle lidé nemají nijaké porozumění pro moje kartotéky, pro mé vědění, nedokážou vůbec porozumět tak komplikovaným osobnostem, jako jsou spisovatelé naší doby. Maxmilian Harden a Karl Kraus, Peter Altenberg a Alfred Kerr jsou pro ně podivně pokroucenými charaktery (byli totiž vesměs židovského původu a tím i terčem německého antisemitismu - pozn. překl.) a i muži tak velcí jako T.G. Masaryk, myslím ten filosof, jim zůstávají cizími. Těm lidem je milejší každý primitivní Němec, který hovoří německy se stejnými chybami jako oni, a proto tíhnou spíše k Hitlerovi než k Benešovi. To proto je dokáže nacistický rozhlas sentimentální německou písní o Šumavě, kde stála jejich kolébka, dojmout a ovlivnit víc než každý rozumný proslov, který je chce chránit před šovinismem, válkou a zkázou. Kvůli slečně z pošty s její lámanou němčinou chtějí dělat revoluci a poněvadž zdejší český četník není zrovna jejich švagr a hospodský kumpán, nenávidějí ho. Vidím to černě, velmi, velmi černě !" - pozn. překl.)
Došli jsme ke hrobu jeho ženy a on se ho jal navykle upravovat. Pak se posadil na dřevěnou stoličku, která tam stála. Jeho zrak bloudil po náhrobních kamenech kolem a on řekl: "Hier liegen sie, Sternscheins, Goldsteins, Sonnenscheins, Rosenbergs und nun auch Rosenzweigs. Auch ich habe nicht lange zu Leben, sitze allabendlich hier wie Stifters Abdias vor seinem Hause. Ich wollte, ich könnte Ihnen einen ebensolchen friedlichen Lebensabend voraussagen! (tj. "Tady leží pochováni: Sternscheinovi, Goldsteinovi, Sonnenscheinovi, Rosenbergovi a teď také Rosenzweigovi. Ani já už nebudu dlouho naživu, sedávám tu každého večera jako sedával Stifterův Abdiáš před svým domem. Chtěl bych vám umět předpovědět stejně pokojný podvečer života! - zde ovšem německý text bez zadních uvozovek končí - pozn. překl.)

P.S. Koncem prosince roku 2014 mi předseda Sudetoněmeckého institutu a můj vzácný přítel Dr. Raimund Paleczek (zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže) sdělil, že v nově vyhotovených soupisech pozůstalostí, uchovávaných v Sudetoněmeckém archivu, je zpracována i pozůstalost Leo Broda a poslal mi onen soupis v kopii. Když jsem si pak z oné pozůstalosti vyžádal originál předchozí, byť jakoby symbolicky nedokončené Brodovy šumavské vzpomínky z mládí (1937 mu ovšem bylo už 33 let a byl tedy takříkajíc "v Kristových letech"), došel mi s inventárním označením "BayHStA, SdA, NL Leo Brod 3" koncem ledna roku 2015 a já v něm objevil pravý a do češtiny pro bohatství své němčiny sotva tlumočitelný poklad, mající snad o to větší cenu, že je torzem (lze se jen dohadovat kdy asi vzniklým, rozhodně však na psacím stroji bez německého písmene "ß" snad ještě v autorově britském exilu nebo v poválečném Československu). Osud židovského Rožmberka (nevíme ovšem nakolik skutečná či fiktivní je postava starého pana Rosenzweiga alias Sonnenscheina), jehož se dotýká na stránkách Kohoutího kříže i samostatně tu zastoupený A.A. Sterns (Adolf Sternschein), je mi blízký tím víc, že tu měl ještě po druhé světové válce chalupu můj někdejší kolega z nakladatelství Růže Boris Jachnin.

Návrat do Čech

Neměl tuhle cestu podnikat, v sedmdesáti letech! Chtěl ale ještě jednou spatřit domov, své milované Čechy (v originále textu s titulem "Heimkehr ins Böhmerland" jsou "milované Čechy" označovány "geliebtes Böhmerland" - pozn. překl.), Šumavu (v originále "Böhmerwald" - pozn. překl.), svůj otcovský dům a hroby svých předků na hřbitově v Nové Vísce (v originále "Neudörfl" - pozn. překl.). A tak se Joseph Schönthaler, někdejší ředitel školy v Ronšperku (německy Ronsperg, dnes Poběžovice - pozn. překl.) a od roku 1946 "studijní rada" (v originále "Studienrat" - pozn. překl.) v Bavorsku, už pět let penzista a vdovec, vypravil oživit si ve starých stopách ještě jednou vzpomínky na mládí a na život a právě tady v dnešních Poběžovicích ho to musilo potkat: nemoc a automobilová nehoda. Neštěstí chodí jen málokdy samo.
Neměl se jako starý muž vydávat na cestu, měl počkat, až ho v létě doprovodí jeho synovec Dieter, byl ale tolik netrpělivý po dlouhé zimě a nechtělo se mu čekat do svatodušních svátků. Věřil, že se jeho tělesné potíže tam na Šumavě rychle rozplynou v březnovém vzduchu blížícího se jara a v dobré míře se ve svém volkswagenu (v originále "in seinem VW-Käfer" - pozn. překl.) odvážil vyjet. Určitě už při výjezdu měl v sobě zárodek silné chřipky a do Poběžovic dorazil s vysokou horečkou, která ho tam donutila v hostinci zvaném kdysi "U Modré hvězdy" (v originále "Zum blauen Stern" - pozn. překl.) ulehnout. Štěstí, že dobře znal hostinskou, která sem přišla z českého vnitrozemí už za první republiky jako poštovní úřednice a vdala se tu za syna majitele dotyčného hostince, Češka za Němce, který dnes do jisté míry uchovával coby poslední Mohykán tradici starého Ronšperka, byť mu jeho hostinec už nenáležel a on v něm fungoval jen v roli vedoucího "znárodněného" pohostinství.
A potom přišla ta hloupá příhoda s autem: zrovna na náměstí přehlédl jeden z mnoha výmolů v dlažbě a zlomil nápravu vozu. Jak dlouho by asi trvalo, než by poslali náhradní díl, aby se tu na místě dala provést oprava?
*
"Sie müssen noch einige Tage im Bett bleiben, bis das Fieber vorbei ist," (tj. "Musíte zůstat ještě několik dnů v posteli, než horečka pomine." - pozn. překl.) pravil Dr. Novák svou tvrdou německou výslovností a ukázal mu teploměr: 39,8. "Auch Ihr Herz scheint nicht in Ordnung zu sein, haben sich in letzter Zeit gründlich untersuchen lassen?" (tj. "Také Vaše srdce se nezdá být v pořádku, dal jste se někdy v poslední době důkladně prohlédnout?" - pozn. překl.) Nikoli, nebyl přece, co je živ, vážněji nemocen, nejvýš nějaká rýma nebo někdy silnější nachlazení. "Man kann auch einen Herzinfarkt übergehen, ohne davon zu wissen!" (tj. "Infarkt se dá i přechodit, aniž o něm víte!" - pozn. překl.) mínil Dr. Novák "Aber hier sind Sie in guten Händen - wieder in der Heimat!" (tj. Tady jste ale v dobrých rukou - zase doma!" - pozn. překl.) Usmíval se a slíbil, že bude docházet pravidelně. Schönthaler mu vděčně stiskl ruku a vnutil mu karton s cigaretami: "Privatpatienten dürfen Sie doch bestechen?" (tj. "Soukromí pacienti Vás přece smějí podplácet?" - pozn. překl.)
Příštího dne přes všechny nasazené prostředky teplota opět 39,8! Schönthaler hodně spal a dal si celý svůj život běžet před očima jako nějaký film. To byl jistě důvod, proč se jeho horečné sny vracely stále znovu do vlastního mládí. Byl prvým děckem dvacátého století, poněvadž ho matka porodila právě po půlnoci na 1. ledna roku 1900. Otec byl vesnickým učitelem v osadě německým jménem Neudörfl, malé šumavské vsi nedaleko státní a jazykové hranice. A jak už tomu v učitelských rodinách bývá, měl se i on jednou stát učitelem. Po otci zdědil zálibu ve vlastivědě a v historii, převzal od něho mnoho znalostí a chtěl být někým jako Josef Rank (ten má na webových stranách Kohoutího kříže i své samostatné zastoupení - pozn. překl.) s jeho německými povídkami ze Šumavy (v originále "mit seinen 'Erzählungen aus dem Böhmerwald'" - pozn. překl.) A pak přiška válka, hlad a bída v rodině zbavené otce, který se už ze Srbska domů nikdy nevrátil. Joseph měl štěstí. Byl sice po nouzové maturitě odveden, pro nemoc nohou však jen k sanitní službě, a předtím než stačil být proškolen, vytroubil Wilson do světa své body o míru a sebeurčení. Vyšlo pak všechno jinak, ale on se tím nemohl příliš zabývat. Doma byl ze šesti dětí ten nejstarší a musil nasadit všechny síly k tomu, aby dosáhl své učitelské profese. Učitelský ústav v Praze, pak několik vandrovních let v roli suplenta, než konečně zakotvil v Ronšperku. Také díky svému manželství s Fanny Försterovou, jejíž otec měl na náměstí hodinářský a zlatnický obchod. Manželství to bylo dobré, ale bezdětné. Mohl celý svůj čas věnovat škole a věnovat se dalšímu studiu, probírat se archivy a starými knihami, psát domovskou historii tohoto šumavského kraje a s pomocí v Ronšperku sídlícího pana říšského hraběte Richarda Coudenhove-Kalergiho (i on má na webových stranách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení - pozn. překl.) také tisknout. Následoval svůj vlastní rod (v originále "er war seiner eigenen Sippe nachgegangen" - pozn. překl.), přibyvší sem, jak dosvědčuje samo příjmení Schönthaler, z bavorského Schönthalu mezi Waidhausem a Furth im Wald (česky bychom řekli "a Brodem nad Lesy" - pozn. překl.) jako tolik jiných, aby klučil les a zavedl tu pastevní a polní hospodaření. Ještě jeho děd byl v Neudörflu sedlákem, v zimě zaměstnaným prací v lese. Tady na severní Šumavě (v originále "im nördlichen Böhmerwald" - pozn. překl.) byla zemská hranice o něco prostupnější nežli na jihu, kde jen soumarské lesní stezky (v originále "nur Holzwege", přičemž "Holzweg" je i označením stezky pro svoz dřeva - pozn. překl.) sloužily přepravě soli do Prachatic či Vimperka (v originále "nach Prachatitz oder Winterberg" - pozn. překl.). Rytíři v těžké zbroji by zřejmě v bažinách a slatích tamního pralesa přišli o život. Tady se však krajina až k údolí Ohře (v originále "bis zum Egertal'" - pozn. překl.) otevírala příhraničním cestám. Tady kvetl oboustranný obchod. Němci přicházeli do neobydlených lesních končin jako kolonisté, mnozí jako příslušníci klášterů. Mnozí zůstali jazykově němečtí, jiní ne. Což nepocházel český spisovatel Klostermann (také samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) z německé rodiny původně sídlem v Porýní (v originále "aus einer rheinischen Familie" - pozn. překl.), jak sám říká? Což nebyl svatý Jan Nepomucký synem německé rodiny Wölfflinových? Žádný Čech nikdy neviděl v tom světci, jehož sochy zdobily české stejně jako bavorské mosty, nějakého národního protivníka, byl to přece zemský patron a ochránce národa po boku svatého knížete Václava. Češi a Němci žili za Schönthalerových mladých let pokojně vedle sebe navzájem, uprostřed toho městečka (rozuměj zřejmě Ronšperk - pozn. překl.) i Židé. Bez nich by obraz krajiny nebyl celý. Tak tu byli Blochovi, kteří vyváželi peří a husy z Čech do Norimberka (v originále "die Bettfedern und böhmische Gänse nach Nürnberg" - pozn. překl.), Taussigoví, údajně původem z Domažlic, německy zvaných Taus, když bylo to město ještě hraniční pevností jménem Tuhošť. Mnoho rodin sem přišlo z městečka Fürth (odtud je židovským původem třeba i americký politik Henry Kissinger - pozn. překl.), sousedícího s Norimberkem. Jmenovali se všichni Fürthové a byli to lidé s podnikatelskou vášní, zakládající všude na Šumavě sklárny a továrny na výrobu zápalek s odbytem své produkce po celé monarchii i v Orientu, svých fezů i v Egyptě. K obrazu Šumavy lze připočíst i české cirkusáky, kteří jako šumaři (v originále "als Fiedler" - pozn. překl.) a artisté scestovali celý svět (říkalo se jim také česky i "světáci" - pozn. překl.), aby se s našetřenými penězi vraceli strávit sklonek života ve svém šumavském rodišti. Ale on?
*
Čtvrtý den: 39,4 stupňů horečky! Což ho už nikdy neopustí? Kdy a jak se stal znovu vandrovníkem (v originále "wieder Wanderer" - pozn. překl.)? Léta před osudovým rokem 1938 byla těžká pro jeho ženu, postiženou rakovinou prsu. Neměl tenkrát čas na politiku, zahrabal se do knih, aby zapomněl na starost o manželku. Založil velkou lístkovnici (v originále "Zettelkasten" - pozn. překl.) se všemi detaily potřebnými pro budoucí obsáhlou knihu o Šumavě - žil jako ve věži ze slonoviny stranou všeho dění, ke všemu jeho paní skonala právě ve dnech mnichovské dohody (v originále "gerade in den Tagen des Münchener Übereinkommens" - pozn. překl.) v Mnichově. Nikdy neměl rád nenávistné tirády, byl vždycky pro toleranci a snášenlivost. Byl teď sám v onom náhlém povyku "znovusjednocení" (v originále "in diesem plötzlichen Trubel der Wiedervereinigung" - pozn. překl.), který propukl i nad Ronšperkem. Coudenhove-Kalergi se svou ženou Idou Rolandovou byl pryč; ti z mála židovských rodin jako třeba Löwyovi, jejichž děti učil, odešli do Prahy, nejhlasitější křiklouni, neumětelové už ve škole, stali se teď směrodatnými městskými činiteli. Stal se zase jako kdysi mládenec strávníkem v hostinci "Zum blauen Stern". Hostinský Brandl a jeho česká žena ho obsluhovali i tentokrát, a přemlouvali ho, aby se znovu oženil. Dohazovali mu, pro nemoc svých nohou neodvedenému, svá známá postarší děvčata a válečné vdovy, které by byly všechny celé šťastné, kdyby se mohly stát manželkou ředitele měšťanské školy. Dlouho se bránil - miloval svou zesnulou ženu a nedokázal si představit, že by snad nějaká jiná měla zaujmout její místo; raději se nakonec svěřil péči jedné staré hospodyně, která mu vedla domácnost a kuchyni.
*
Pátý den: přechodně 38 stupňů, pak opět skoro 39. Co to bylo za ženy, které tu kdysi znal? Energické domácí tyranky, které na něm chtěly, aby se vzdal své vášně pro knihy a kartotéky, aby se podílel na všeobecném nadšení pro Hitlera, byť i jen naoko. Jiné dávaly jen zřetelně znát, že se chtějí dostat pod čepec a jsou připraveny přijmout politické a náboženské zásady budoucího chotě. Joseph byl přesvědčený katolík a zůstal jím i v této době, nedal se zglajchšaltovat ani Henleinem, ani Hitlerem s jeho počátečními vítězstvími. Pro něho nebylo husitství a protestantské stavovské povstání ani národními, ani sociálními revolucemi ve smyslu úředně republikou prosazované legendy a bitvu na Bílé Hoře nepovažoval za nijakou národní tragedii s následnou třistaletou porobou. Husitství a stavovské povstání chápal spíše jako následky sobecké svévole mužů, jednajících snad z čestných morálních pohnutek, nevidoucích však přes české hraniční hory světovou situaci a neschopných rozpoznat nebezpečí plynoucí pro státní celek Svaté římské říše národa německého ze strany cizáckých vpádů ze strany Francie, Švédska a především turecké říše jako stálé hrozby pro celou střední Evropu. Potlačení vzpoury českých stavů se mu jevilo nezbytnou podmínkou zachování Evropy v tradici Římské říše (i s její transmontánní vírou v nadřazenost římského papeže vůči moci světské - pozn. překl.).
Za předposlední válečné zimy se před Vánocemi přece jen oženil, s válečnou vdovou Elisabeth Leitnerovou. Byl to především strach ze samoty, který ho přiměl učinit ten krok. Elisabeth - Liese, jak jí říkal, byla zbožná, téměř bigotně vychovaná žena, která mu však rozuměla, dala se jím přesvědčit a vést.
*
Šestý den: počasí venku je jarně optimistické a zdravotní stav se očividně zlepšuje. Křivka průběhu teploty klesá a zase stoupá, zůstává však pod 38 stupni. Synovec píše, že všechny náhradní díly by měly být expedovány a že on sám přijede hned, jak dostane vízum a také zprávu, že Joseph už nemusí být upoután na lůžko. Dokud je strýc nemocen, nebyl by stejně k ničemu, jeho pomoci bude zapotřebí až při návratu nazpátek do Německa. Doktor Novák byl den ze dne spokojenější s trpělivým pacientem. Dohodl přijetí vozu do opravny a byl ochoten uzdraveného pacienta dovézt svým vlastním autem do Nové Vísky. Nejprve ovšem musí tělo pár dnů zbavené horečky nabýt jisté odolnosti.
Odpoledne ovšem horečka naopak znovu vzrostla. Josephovy myšlenky se vracely do oněch májových dnů roku 1945, za nichž se "Říše" (tzv. "Třetí říše" byla přitom nacistickou propagandou nazývána "tisíciletou" - pozn. překl.) zhroutila. Americká okupační správa ho jako nezatíženého nacismem pověřila (v originále "ihn als Unbelasteten aussuchte" - pozn. překl.) provizorním vedením záležitostí starostenského úřadu v Ronšperku. Jeho marné pokusy být spravedlivý a nepřipustit nijaké excesy vedlo ovšem k jeho rychlému nahrazení jedním Čechem, což mu vlastně přišlo vhod. Jeho druhá žena na tom byla jinak, čekala dítě. Vysídlení se nemusil obávat, ale co by tu měl jako učitel bez německé školy dělat? Přihlásil se (rozuměj k odsunu - pozn. překl.) tak po narození dítěte i se svou ženou a kojencem, byl přijat do tranzitního lágru, kde zdravotní a stravovací poměry opravdu nelze označit za dobré. Při vší jeho starosti o ženu a dítě nezabránil tomu, že maličké zemřelo. Mezi mnoha obětmi války, nenávisti a pronásledování na obou stranách byla smrt jeho dítěte jen malou tragedií, pro něho a manželku už nikdy nezdolanou osudovou ranou. Poté "Heim ins Reich" do vlasti jeho předků, do Bavorska; bída a hlad, počáteční nouzové ubytování, dokud jako učitel nenašel opět zaměstnání a slušné bydlení. Znovuvýstavba země za zcela jiných podmínek byla provázena jeho vůlí zapomenout na to, co bylo. Stálo ale rozhodně za to pokusit se přece jen o náhradu ztracené lístkovnice a za mnohem těžších okolností teprve nyní zbudovat památník domovu. Neklidné horečné sny, pak přece jen spánek...
*
Dvanáctý den: už tři dny bez horeček, při chuti k jídlu, oslaben, ale v dobré náladě. Doktor Novák sděluje, že náhradní díly došly a že se teď může napsat Dieterovi, který by si měl strýce co možno brzy odvézt. Doktor Novák slibuje, že vezme Josepha svým vozem zítra do Nové Vísky, aby tam mohl navštívit rodný dům a hřbitov.
*
Třináctý den, pátek, čarokrásné počasí. Jede se do Nové Vísky. Lékař vzal s sebou svoji mladou ženu, Joseph uměl během celé cesty vysvětlovat podrobnosti o krajině. Lékař a žena žasli, poněvadž tu už po několik let žili, s krajinou však nebyli přirozeně tak obeznámeni jako on. Ba, skutečný Šumavan jako v té nezapomenutelné písni:

"So tief im Böhmerwald,
da steht mein Heimatort,
es ist schon lange her,
dass ich bin fort von dort."

("Na krásné Šumavě,
tam víska je malá
a už po dlouhý čas
je mnou opuštěná."

- česká varianta není pouhým překladem a má i více variant - pozn. překl.). Mladá žena připustila, že už ten německý text vlastně nevnímá jako nějak agresívní vůči republice. Její muž říká: "Ja, in den alten Schulbüchern, da hieß es: In Böhmen wohnen auch etliche Deutsche! Der Minderwertigkeitskomplex wurde auf beiden Seiten durch nationalen Chauvinismus abreagiert!" (tj. "Ano, ve starých školních učebnicích stojí psáno: V Čechách žijí také nějací Němci! Ten pocit méněcennosti se odreagovával na obou stranách národoveckým šovinismen!" - pozn. překl.) Josepha těší, že je mu tak dobře rozuměno a ptá se: "Wie sehen denn Sie denn Münchener Vertrag an?" (tj. "A jak tedy nahlížíte na mnichovskou dohodu?" - pozn. překl.) "Welchen Vertrag," zasmál se doktor, "den von München zwischen Kaiser Ferdinand II.und dem bayerischen Kurfürsten Maximilian über die finanzielle Deckung beim böhmischen Feldzug gegen den Winterkönig und seine unantastbare Führerstellung als Ligisten-Feldherr? Doch im Ernst: Verträge werden geschlossen und gebrochen, aber Geschehenes läßt sich nicht ungeschehen machen. Ex tunc oder ex nunc! Aber nun kommen Sie als Besucher, und wir leben hier!" (tj. "Kterou myslíte, tu z Mnichova mezi císařem Ferdinandem II. a bavorským kurfiřtem Maxmiliánem o finančním krytí českého polního tažení proti zimnímu králi a jeho nedotknutelném vojevůdcovském postavení v čele Katolické ligy? Ale vážně: smlouvy se uzavírají a porušují, avšak co se stalo, nedá se odestát. Ex tunc ani ex nunc! Teď ovšem přicházíte jako návštěvník a tady žijeme my!" - pozn. překl.)
*
Auto se skřípotem zastaví před silniční zábranou. Práce na silnici? "Wir müssen zu Fuß zum alten Friedhof, ich habe mich erkundigt, der Friedhof wird aufgelassen, da er den Straßenverbreiterung im Wege ist. Neudörfl hat ja bereits in der ersten Republik einen neuen bekommen, weil der alte nicht vergrößert werden konnte!" (tj. "Musíme ke starému hřbitovu pěšky, bylo mi sděleno, že je zrušen, poněvadž stál v cestě rozšíření silnice. Nová Víska dostala už za první republiky nový hřbitov, poněvadž ten starý nešlo rozšířit!" Vydají se zkratkou po úvozové cestě, vidí opuštěná stavení, neobydlená a zčásti zřícená, zralá ke stržení. Joseph myslí na lidi, kteří tu kdysi bydleli. Rozbitými okny se dá nahlédnout dovnitř, vítr a nečas přispěl tím svým k celkové zkáze.
"Es leben ja nur noch wenige Leute in Neudörfl," vysvětloval doktor Novák, "da stehen genügend bessere Häuser zur Auswahl." (tj. "V Nové Vísce žije už jen málo lidí, na výběr je dostatek lepších domů." - pozn. překl.) Vystupují příkrými schody nahoru ke hřbitovu. Stanou před rozpadlou kaplí a márnicí; v poslední části úvozové cesty leží spousta náhrobních kamenů, zarostlých ve křoví. "Wer seine Toten umbetten wollte auf den neuen Friedhof, konnte es tun. Was sollten die Leute mit den verfallenen Grabsteinen anfangen. Die guten Marmorsteine hat der Steinmetz in Ronsperg aufgekauft, der Rest liegt nun hier verschüttet!" (tj. "Kdo chce své mrtvé pochovat na novém hřbitově, může tak učinit. Co by si lidé počali s rozpadlými náhrobky. Dobrý mramorový kámen vykoupil kameník v Poběžovicích, zbytek tu leží zapadlý v hlíně." - pozn. překl.)
Joseph jde jistým krokem k hrobu své matky a svých prarodičů; příjmení Schönthaler se tu dá číst i na jiných náhrobcích. Na jeho rodinném hrobě leží dosud náhrobní kámen a Joseph při něm zůstane stát. Lékařova žena zaznamená pohyb, kterým se muž zachvěje, dotkne se lehce jeho ramene a řekne: "Diesen Toten ist vieles espart geblieben, sie sind vor der großen Sorgenzeit gestorben." (tj. "Ti mrtví zůstali mnohého ušetřeni, že zemřeli před časy velkých strastí." - pozn. překl.). Joseph na ni vděčně pohlédne, opře se o doktorovo rámě a jdou zpátky k autu. "Und jetzt müssen Sie uns den Weg weisen, denn wir wissen nicht, welches Ihr Geburtshaus ist!" (tj. "A teď nám musíte ukázat cestu, poněvadž my nevíme, který z domů je ten Váš rodný!" - pozn. překl.)
Joseph přebírá vedení rád, dvakrát odbočí vlevo a pak za výběžkem lesa napravo. Jeho oči září, neboť les zůstal takovým, jakým je v jeho paměti, snad ještě hustší a vyšší. Potom však zatají dech: tam, kde kdysi stávala Schönthalerových usedlost, kde se narodil on i jeho otec, lze spatřit jen zbytky zdí, zarostlé křovím a mladými listnáči, jenom velká lípa se dosud tyčí na svém starém místě tam, kde bývala kdysi studna s pumpou a s dřevěnou lavicí kolem dokola kmene stromu.
Stoupají, Dr. Novák a jeho žena následují Josepha po stále ještě znatelné stezce k někdejšímu domu. Je vidět, kde byl plot před stavením a vchod, dá se uhodnout, jak to tu asi jednou vyhlíželo. Joseph si utírá pot z čela. Je ta slabost ještě následkem nemoci, anebo je to jeho rozrušením? Přistupuje k lípě, otáčí se, aby si užil výhledu na svou Šumavu a napadají ho slova jednoho švýcarského básníka (byl jím Gottfried Keller /1819-1890/ - pozn. překl.):

"Trinke, Auge, was die Wimper hält,
von dem goldnen Überfluss der Welt

(tj. "Pijte, oči, v brvách nechte tkvět
zlato, kterým překypuje svět!" - pozn. překl.)

Chtěl svým přátelům ta slova opakovat a vysvětlit, ale neměl už v sobě nijakých sil. Lékař postřehl jeho stav a vyzval Josepha, aby se posadil na skalisko nedaleko lípy, ale Joseph se sesul k zemi. Všechny pokusy přivést ho k životu selhaly. V okresní nemocnici, kam byl Joseph převezen, konstatovali jako diagnózu srdeční infarkt.

"Nur einmal noch, o Herr,
lass mich die Heimat sehn,
die Täler und die Höhn...
Dann kehr ich gern zurück und rufe freudig aus:
Behüt dich, Böhmerwald, ich bleib zu Haus!"

(tj. téměř doslova: "Bože, jen jedenkrát
mě domov uzřít nech,
údolí, horský mech...
Já vracím se sem rád, kéž poví to můj hlas:
Bože, Šumavu chraň, jsem doma zas!'" - pozn. překl.)

V mládí jsem si dvojsmyslu posledního dvojverší nebyl nikdy vědom: rozloučení se Šumavou, Bohu poručenou a přece setrvání v ní? Našel nyní Joseph domov podruhé, nebylo jeho srdce sdostatek silné k tomu, aby opět odešel, chtěl namísto toho zůstat zde? Já nevím. Tady v Nové Vísce leží pochováni Schönthalerovi, v Ronšperku, tedy v Poběžovicích jeho prvá žena, v Bavorsku před pěti lety nesli ke hrobu jeho druhou ženu. Kdesi v Čechách by měl být hrob jeho dítěte. Kde byl pochován Joseph, jsem se nedopídil.

P.S. Toto je úvodní povídka knihy "Geschichten aus dem Böhmerland", vydané vlastním nákladem autorovým roku 1976 v bavorském Mnichově. Hrdina povídky i místní údaje v ní uvedené jsou nejspíše literární fikcí, přesto je to "šumavský" text par excellence.

Přiznám se hned, že prvým podnětem mého zájmu o toho, kdo je autorem německých originálů předchozích textových ukázek (zajímavé je na nich už jim oběma společné užití motivu Hartauerovy šumavské hymny, byť pokaždé v trochu jiné souvislosti), byla zpráva rakouského krajanského listu "Sudetenpost"z 1. září roku 1988, že v Bad Ischlu skonal údajně 12. srpna Dr. Leo Brod, dne 19. března 1905 v Praze narozený právník z uznávané židovské rodiny, který je autorem "hojně čtené knihy 'Geschichten aus dem Böhmerwald'", ale především renomovaným novinářem a redaktorem někdejšího pražského deníku "Bohemia" a pondělníku "Montagsblatt aus Böhmen". Titul té hojně čtené knihy je ovšem novinářská kachna (i datum úmrtí je uvedeno chybně), přesto jsem na stránkách jí samé nalezl hojně informací o Šumavě a "jejích" synech, odešlých "do světa" jako Leo Brod. K jeho sedmdesátinám vyšel o něm v mnichovském měsíčníku "Prager Nachrichten" (se stálými přílohami "Alma Mater Pragensis" a "Mitteilungsblatt des Adalbert Stifter Vereins") článek Rudolfa Böhma, který tu v úplnosti tlumočím do češtiny, byť je publikován o rok dříve než kniha, z níž je přeložena jedna z obou textových ukázek. Zasvěcenější slovo bych však mohl čekat snad jen od Brodova syna Petra, známého českého (léta rovněž exilového) novináře, působícího dlouhá léta v BBC a v mnichovské Svobodné Evropě. Tento Böhmův německý hlas má však svou neopakovatelnou místní a dobovou autenticitu. Ještě dodám, že Leo Brod skutečně zemřel v Bad Ischlu, ovšem dne 2. srpna 1988, a byl šest dnů nato pochován na lesním hřbitově bavorského města Fürstenfeldbruck.

K sedmdesátinám Leo Broda

Rudolf Böhm

Když slavil své pětašedesátiny, přezdívaly mu vídeňské noviny, jejichž byl stálým spolupracovníkem (jako katolický týdeník "Die Furche" a orgán vídeňské židovské obce "Die Gemeinde"), v připomínkách jeho životního jubilea "Herold von Prag", resp. "Kischo", poněvadž Brodovy reportáže a humoresky oscilují svou polohou opravdu někde mezi texty Egona Ervina Kische a Ephraima Kishona. Teď mu bude za několik málo dnů sedmdesát, a sice ve Fürstenfeldbrucku, kde mu barokní klášterní kostel a Nepomuk na mostě připomínají jeho rodnou Prahu, kterou dvakrát opustil.
Leo Brod se tam narodil roku 1905 (bylo to 19. března v tehdy ještě samostatném Karlíně /Karolinenthal/, Prokopova ulice /Prokopgasse/ čp. 9, jako v pořadí šesté dítě obchodníka Josef Brod /syna Isaka Broda a Anny, roz. Růžek/ a jeho ženy Mathilde Brodové, roz. Zeckendorfové - pozn. překl.) a chodil jako jeden z posledních žáků otců piaristů - podobně jako Kisch, Max Brod, Werfel či Rilke (čtyři jmenovaní jsou i samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) do proslulé obecné školy v Panské ulici (Herrengasse), později do Akademického gymnázia Na Příkopech, resp. ve Štěpánské ulici (v originále "ins Graben-, bzw. Stefansgymnasium", do Štěpánské ulice, kde sídlí až dodnes, bylo ovšem gymnázium přemístěno teprve po druhé světové válce, zatímco Na Příkopech /Am Graben/ fungovalo v letech 1920-1945 - pozn. překl.). Po maturitě studoval práva na pražské univerzitě, přičemž zároveň působil v pojišťovně Riunione Adriatica di Sicurta (RAS). Už tehdy psal články do deníku "Bohemia" (vycházel v letech 1828-1938 - pozn. překl.) a pondělníku "Prager Montagsblatt" (vycházel v letech 1931-1939 - pozn. překl.), žurnalistické činnosti však později zanechal, poněvadž mu pro ni jako ředitelskému tajemníkovi nezbýval čas. Vždycky měl čas na divadlo už proto, že jeho švagr Hans Demetz byl dramaturgem pražského německého divadla (Neues deutsches Theater - pozn. překl.). Když před nedávnem navštívil Raimundtheater ve Vídni, kde hraje osmdesátiletý Paul Hörbiger (žil v letech 1894-1981 - pozn. překl.), vyhledal ho tam a připomněl mu, jak s ním jednou (spolu s Rudolfem Mandéem) jednou účinkoval ve hře "Der Mensch im Käfig" (premiéra "opičí" komedie, jejímž autorem byl Siegfried von Vegesack /i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl./, se konala v Praze roku 1925 - pozn. překl.), poněvadž vypadli dva "Chorherren".
Po 15. březnu 1939 opustil Prahu a žil v Anglii, kde působil v průmyslové sféře. V roce 1946 se vrátil do rodné Prahy nazpět, aby tu byl i nadále činný jako právník (na ministerstvu vnitra se zabýval vyřizováním "židovských restitucí" - pozn. překl.). Poněvadž nechtěl vstoupit do komunistické strany, musil se však (rozuměj po únoru 1948 - pozn. překl.) smířit s méně hodnotnými "posty", jako byl třeba i jeřábník v noční směně, dokud v roce 1959 nezískal místo průvodce cizinců při Státním židovském muzeu. V té době se už dala uplatnit jeho znalosti cizích jazyků a kromě toho Leo Brod stačil publikovat hodně textů o Praze, její židovské čtvrti a zejména o vzniku a vývoji pověstí o Golemovi. Zůstal v Praze až do doby několika let po překročení svých šedesátých narozenin v březnu roku 1965.
Jeho historické novely, dosvědčující lásku svého autora k Praze a k Čechám - "Der Arzt und der Kaiser - Napoleon in Böhmen" (tj. "Lékař a císař - Napoleon v Čechách" - pozn. překl.) a "Casanovas letztes Abenteuer" (tj. "Casanovovo poslední dobrodružství" - pozn. překl.) o duchcovských zážitcích (v originále "Dux-Erlebnisse" - pozn. překl.) proslulého dobrodruha byly publikovány na pokračování i ve Vídni a v Mnichově (na stránkách listu Sudetendeutsche Zeitung).
Velký je počet jeho humoristických příběhů a literárně-historických pojednání, které mají téměř vždy co činit s Prahou a s Čechami (jsou takřka v úplnosti shromážděny v už zmíněné knize "Geschichten aus dem Böhmerland", vydané vlastním nákladem autorovým roku 1976 v bavorském Mnichově, tj. teprve rok po vyjití tohoto textu k jeho sedmdesátinám - pozn. překl.).
Leo Brod chtěl už kolem roku 1950 se svou ženou Liese, roz. Hermannovou z Rothau (alsaská obec ve francouzském departmentu Dolní Rýn /Bas-Rhin/ - pozn. překl.) přesídlit do Spolkové republiky Německo, jeho žádost byla však úředně zamítnuta a povolena teprve po žadatelově odchodu na penzi v čase doznívající liberalizace roku 1969. Jeho syn Petr, narozený v roce 1951, studoval na univerzitě v bavorském Mnichově a je nyní stipendistou na britské London School of Economics.
Bez práce nemůže "mladý" sedmdesátník existovat. Upsal se v posledních letech recenzování nových knih. Věnuje i zde především tématům, souvisejícím s jeho zájmy (bohemika, pragensia, judaika), a naplňuje ho velikým štěstím, najde-li nějakou novou souvislost zs Prahou. Už léta sleduje stopy všech autorů Pražského kruhu (v originále "Spuren aller Autoren des Prager Kreises" - pozn. překl.), napsal o nich množství článků, proslovil ve Spolkové republice 60 přednášek, 3 ve Vídni a 2 v Londýně. S mnoha pražskými německými literáty (ať už to byl Kafka, Kisch, Brod, Winder aj.) se osobně znal.
Vzpomínky na Prahu dosud existují toliko ve zlomcích: tak se alespoň vyslovil Brod, když až dosud třikrát hovořil v pořadu "Stille Stunde" (tj. "Tichá hodina" - pozn. překl.), ve vídeňském Dokumentárním ústředí pro rakouskou literaturu (Dokumentarzentrum für österreichische Literatur) leží konvolut, o němž je řeč. Také jistě nikoli nezajímavé osobní paměti by bylo třeba napsat.

Prager Nachrichten, 1975, č. 2, s. 14-15

- - - - -
* Praha / Nová Víska, Dlažov / Poběžovice / Rožmberk nad Vltavou / † Bad Ischl (A) / † † Fürstenfeldbruck (BY)