WENZEL DRAXLER
Obrazy z minulosti Volar
Předmluva
Obrazy z minulosti města Volar jsem sepsal na přání purkmistra Franze Haselsteinera. Není to nijaká učebnice, ale čítanka, která může snad i poučit, především však povzbudit, pobavit a posílit lásku k domovu. Přináší stará ústní podání a pověsti, dohady i listinné doklady o vzniku osady tu v šumavském lese (v originále "Siedlung im Walde" - pozn. překl.), o jejím růstu, o válkách a morových ranách i mnohé jiné nouzi, kterou bylo nutno přetrpět v proměnách staletí. Obyvatelé přece nikdy nejen nepodlehli neodvratným ranám osudu, nýbrž vždy podstoupili s nezlomnou odvahou zápas o bytí proti odmítavé a drsné přírodě i proti nepřátelskému okolí. Tyto obrazy představují pokus o znázornění toho, jak naši předkové kdysi prožívali svou každodennost, jak hospodařili a především jak tvrdé práce bylo potřebí, aby proměnili divočinu ve vlídné údolí domova a aby přes téměř nepřekonatelná protivenství zápasili až do dnešních dnů o hospodářskou soběstačnost svého mladého města (k povýšení Volar na město došlo až císařskou listinou z dubna roku 1871 - pozn. překl.) a o to, aby se starším městům sousedním dokázalo čestně vyrovnat.
K názornému svědectví o tom všem jistě 23 kusých obrazů nestačí, chovají však naději přinést synům přítomnosti a budoucím vnukům poznání, jak bohatá a ctihodná je historie jejich rodného města (vnuků se tato optimistická předpověď už netýká - pozn. překl.) a kolik zdatných a neohrožených mužů pracovalo na tom, aby jim zajistili hnízdo teplejší, než měli oni sami. - Kéž by také našim potomkům nechybělo činorodých vůdců a všeho zdaru (v originále "an tatkräftigen Führern und an Erfolgen" - pozn. překl.)!
Volary, dne 17. srpna roku 1941
Draxler.
Počátky
Nevíme, ve kterém roce, za jakým účelem a kým byl postaven prvý z domů našeho města. Nevíme to, rádi bychom se však o tom něco dověděli. Poněvadž o tom nepodává svědectví nijaká listina a nijaká památka, spřádáme domněnky a dohady. Vycházíme tu sice vždy z takových zpráv, které dnes platí za zaručené a případné, navíc ovšem si o nich činíme vlastní názory a myšlenky, nasloucháme rádi různým ústním podáním a všímáme si i nevýznamných zdánlivě detailů, když se vypráví o předcích. V našich pokusech získat alespoň jakýsi pravděpodobný obraz onoho jak, kde a kdy prvého osídlení zdejších končin, dostáváme se daleko nazpět do minulosti.
Velký les a stará obchodní cesta
Je prokázáno, že už před časy, kdy žil Spasitel (rozuměj Ježíš Kristus - pozn. překl.), měli na horním Dunaji a na střední Vltavě (Moldau) různá lidská společenství svá trvalá sídla, naše Šumavy se to ovšem týkalo jen spoře tu a tam na samém jejím okraji. Mnoho dnů a hodin cesty široko daleko dělil případné osady a jejich obyvatele takřka nedotčený les. Tento les, který byl bezpochyby pociťován z obou stran jako pomezní hranice, netvořil přesto v žádném případě nějakou neprostupnou dělící stěnu mezi tady a tam. Je zejména zjištěno, že vrchy a doly za oněch časů nesly na sobě řídké listnaté či smíšené lesy, mnohem snáze průchodné nežli hustý jehličnatý hvozd. Ani tenkrát ovšem, a to je často přehlíženo, nechodili lidé jako slepí bez cíle světem kolem dokola, nýbrž musili se na všech stranách bedlivě ohlížet po tom, kde existují jaké životní možnosti, kde hrozí nebezpečí a kde hledat bezpečný kout. Věděli proto vždy, kdo sídlí za hory a doly, ba co víc, bylo jim brzy známo, co tam vzít s sebou.
Z tajných stezek zvědů a válečníků se tak na mnoha místech staly vyšlapané cesty obchodní směny a později i udržované formanské silnice. Taková obchodní stezka se vytvořila i mezi vnitrozemím Čech a krajinou na soutoku Dunaje, Innu a Ilzu. Výchozím bodem byl tu starobylý Pasov (Passau
), konečným cílem pak nejspíše teprve obchodem zrozené Prachatice (Prachatitz). Na Pasovsku se spojnici říkalo "Beheimsteig", v Čechách "Pasovská cesta", v pozdější době obecně "Zlatá stezka" či "Goldene Steig", lidem pak, kteří po ní přepravovali zboží, "soumaři" či "Säumer". Nedokážeme udat rok a den, kdy tu obchodní ruch nastal, jistě to však bylo poměrně dlouho předtím, než se o něm poprvé nepřímo zmiňuje jedna listina z roku 1010.
Osada v lese, její jméno a první listinné svědectví o ní
Soumaři pochopitelně potřebovali na 90 kilometrů dlouhé cestě z Pasova do Prachatic nějaké místo odpočinku a občerstvení, jakož i pokojné přístřeší za noci a špatného počasí pro sebe i svá zvířata (označením zvířete nesoucího náklad je v češtině soumar, plurál soumaři, méně užívané slovo soumař, plurál rovněž soumaři, označuje pak dopravce a majitele zvířete, viz Wikipedia - pozn. překl.). Vůz, koně a jejich postroje si ovšem žádaly péče a oprav koláře, kováře a sedláře. Z toho plynula nezbytnost zbudovat na příhodných místech a v příhodných vzdálenostech noclehy s potřebným vybavením, ať už se jim říkalo herberky či zájezdní hospody. Skutečnost, že se mnohá taková zastavení během času vyvinula a rozrostla na mýtnice, celnice či celé tržní osady (v originále "zu Maut-, Zoll- und Marktorten" - pozn. překl.) se vším hospodářským zázemím, je nasnadě. Podobný "herberk", který v sobě nesl zárodek samým jeho účelem naznačeného rozvoje, mohl vzniknout tu na jižním úpatí hory Bobík (Schreiner). Poloha hluboko v srdci lesa přinesla mu
jak se zdá i jméno Wallern; pro tento předpoklad hovoří listinná svědectví o jiných místech téhož jména a podobné polohy v někdejším podobně lesnatém území. Jen v Horním Rakousku jde o čtyři případy, v Burgenlandu (česky se kdysi té rakouské spolkové zemi říkalo i Hradsko - pozn. překl.) existuje jedno místo, nesoucí rovněž jméno Wallern. O Wallern u Welsu sahají listinné doklady až do 9. století a dá se na nich sledovat vznik toho místního jména a jeho proměny během celého tisíciletí; 815 znělo ad Waldi (latinsky), tj. "bei den Wäldlern", 1013 ad Waldarum (latinsky) tj. totéž, 1220 Waldorn, 1394 Waldarn, 1526 Waldern, 1547 Waldern, 1787 Wallern (i příručka Zeměpisná jména Československa v edici Malá encyklopedie sv. 11 /1982/ se shoduje s Draxlerovými vývody o slovním spojení "ze den waldaeren", tj. "u lesních obyvatelů" jako původní podobě německého místního jména, poprvé zmiňovaného 1359, přičemž české "Volary" je až z roku 1444 s daleko pozdějším mylným lidovým výkladem o "vsi volařů" - pozn. překl.).
Volarské zemědělství za starých časů
Volary vznikly pravděpodobně jako obchodní osada (v originále "als Handelniederlassung" - pozn. překl.) při Zlaté stezce. Jistě tu první osídlenci ihned začali s obděláváním půdy a se zemědělskou činností. Bez hospodářských zvířat nemohli v lesní divočině žít a kromě toho měli obstarat soumary a jejich koně, kteří zvláště v zimě oživovali "pasovskou cestu" v hojném počtu.
Vedle a z lesních mýtin, které nabízely první letní pastvu, zakládali senné louky (v originále "Heuwiesen", což se překládá i jako "kosné louky" - pozn. překl.), zatímco pilou a sekerou, především však za pomoci ohně dál klučili les kolem.
Brzy se také pravděpodobně pokusili o pěstování obilí, nejprve nenáročného ovsa, kterého bylo třeba pro soumarské koně a který byl v Pasově výhodným směnným artiklem za sůl. Po ovsu následovalo pak brzy pěstování ječmene, jarního a ozimého žita (v originále "Sommer- und Winterkorn" - pozn. překl.) a také lnu.
Osídlenci mohli svých pastevních pozemků užívat v liduprázdném hraničním lese bez omezení v šíř i v dál. Pasovští biskupové a čeští panovníci sice měli svá vrchnostenská práva, ale hranice nebyly vytyčeny kamennými mezníky ani příkopy, nýbrž tvořil je sám les,
táhnoucí se na hodiny cesty daleko. Tento stav umožňoval rychle rostoucímu obyvatelstvu zvětšovat plochy svých polí a luk, zejména však pastvin, a zajišťovat si tak obživu i tehdy, když ji vždy a všem neposkytoval sám obchod na stezce.
To se nejprve nezměnilo ani tehdy, kdy český král propůjčil své území nějaké vrchnosti. Té leželo na srdci toliko mýto, vybírané volarskou celnicí.
Když se ovšem pozemková daň stala vítaným zdrojem příjmu a les získal hodnotu jako základna pro rostoucí počet sklářských hutí, jako lovecký terén a zásobárna zdánlivě nevyčerpatelného bohatství dřeva, zatímco výnosy z mýta se neustále tenčily, až konečně vyhasly docela, tu se pozemková vrchnost snažila rozsahu volarské pastvy a mýcení stanovit meze, ba jej rovnou nějak umenšit.
Právo na užívání dřeva a pastvin v okolních lesích považovaly Volary za starobylé právo, přiznané jim jako milostivé privilegium. Bylo sice dáno takříkajíc "für ewige und immerwährende Zeiten", tj. "na věčné a ustavičné časy", bylo však nezbytné, aby je každá nová vrchnost potvrdila. Při takových příležitostech docházelo ovšem často ke změnám, k poskytování nových práv jiného druhu, ale i k oklešťování či rušení těch starých. Z toho pocházely trvalé spory osady a její aktuální pozemkové vrchnosti. Dají se sledovat nazpět až k roku 1506 a skončily teprve vyrovnáním, které oběma stranám slouží ke cti. Kníže Jan ze Schwarzenberka (v originále "Johann zu Schwarzenberg" - pozn. překl.) postoupil 3107 hektarů lesa a pastvin obci k volnému vlastnictví, ta naopak se zřekla každého dalšího práva využívání knížecích lesů. Tím dosáhl katastr obce rozlohy 5935 hektarů,tedy o něco více nežli čtvereční míle.
Polnosti volarských zemědělců (o lesích tu nemá být řeč) nebyly tedy hned od počátku vyměřeny, jak tomu bylo pravidlem při zakládání vsí, nýbrž jejich rozsah se vytvářel postupně.
Zčásti byly vydobyty spory, většinou však získány vlastní prací. Jména mnoha pozemků, nálezy pořízené při zřizování melioračních úprav a cest, vysoké kamenné snosy, dodnes oddělující mnohé odlehlé polnosti od sebe navzájem, to vše vypráví dnešním generacím, jak asi vyhlížela domovská kotlina, než tu naši předkové započali své rolnické dílo.
P.S. Kapitola o volarském zemědělství je převzata z rodáckého sborníku Die Stadt Wallern im Böhmerwald, který vyšel v roce 2004 a přiřazuji ji k úvodním pasážím Obrazů z minulosti města Volar spíše volně, poněvadž nejspíš pochází z publikace "Festschrift zur Gewerbeschau und landwirtschaftliche Ausstellung von 29. Juni bis 15. August 1932 in Wallern" (1932).
V křestní matrice farní obce Zbytiny (Oberhaid) nacházíme zápis o narození Wenzela Draxlera ve Skříněřově (Schreinetschlag) dne 21. září roku 1861 a jeho křtu ještě téhož dne ve zbytinském kostele sv. Víta farářem Antonem Hattaschem provázen výraznou poznámkou na konci, že podle udání novorozencova otce je příjmení Traxler, uvedené při něm a dědovi novorozencově z otcovy strany je třeba správně psát Draxler. U jména Wenzel, jímž byl novorozený chlapec pokřtěn, je pro jistotu dodatečně připsáno tužkou Draxler. V rubrice Otec nás původní záznam zpravuje, že Joseph Traxler, "Stiftsbesitzer" ve Skříněřově čp. 2, je manželským synem zesnulého Wenzla Traxlera, označeného tu rovněž jako "Stiftsbesitzer" (v obou případech má být ovšem "Stiftbesitzer", tj. majitel statku) ve Skříněřově čp. 2, a Theresie, roz. Kollerové z Horního Záblatí (Obersablat) čp. 2. Novorozencova matka Marianna byla dcerou Johanna Mikschla, výminkáře ve Skříněřově čp. 19 a Kathariny, roz. Zachové z Fefrů (Pfefferschlag, dnes Libínské Sedlo) čp. 9. Pozdější přípis udává i datum skomu Wenzela Draxlera dne 1. července válečného roku 1942 ve Volarech. Rok předtím sepsal své Obrazy z minulosti města Volar, v jejichž "předpoznamenání" (v originále Vorbemerkung) od Paula Praxla (i samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže) se dovíme o textu i jeho autorovi přece jen podstatně více.
O Wenzelu Draxlerovi a jeho volarské historii
Na přání z mnoha stran začíná krajanský měsíčník tímto číslem počínaje zveřejňovat obsáhlý text s názvem "Bilder aus der Vergangenheit der Stadt Wallern" (1941), sepsaný ředitelem volarské dívčí školy v.v. Wenzelem Draxlerem. Převeliké zásluhy "Walerera volbou" (v originále "Verdienste des Wahl-Wallerers" - pozn. překl.) Wenzela Draxlera (*21. září 1861 Skříněřov, †1. července 1942 Volary) byly už na tomto místě jednou stručně připomenuty - odkazuji tu na článek Alfreda Langa (*17. února 1903 Volary, †10. srpna 1974 Ingolstadt, viz GEDBAS - pozn. překl.) otištěný pod titulem "Direktor Wenzel Draxler" v Böhmerwäldler Heimatbrief č. 46 z července 1952, s. 5-7 a obsahující několik nesprávných Langových životních dat. Vedle své mnohostranné aktivity ve škole, v městské radě a v četných spolcích věnoval se Wenzel Draxler v posledních desetiletích svého života horlivě i vlastivědnému bádání a psaní o historii domova. Byl už dříve v tom směru konfrontován s řadou podnětů ředitele Hanse Schreibera (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), přírodovědce, vlastivědného badatele a vlastního zakladatele Šumavského muzea v Horní Plané (Oberplan), takže mohl radou i skutkem vypomoci mnohému mladšímu nadšenci téhož zájmu. Tak mu za četné důležité pokyny vděčil jak Rudolf Kubitschek, tak Oskar rytíř von Zaborsky-Wahlstätten (oba rovněž mají samostatné osobním zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Naopak sám Draxler při svém líčení starších dějin Volar, byť i mnohem podrobněji a láskyplněji pojednaném, čerpal téměř bez výjimky z pěkné knížečky Rudolfa Kubitscheka a Valentina Schmidta (i Schmidt má na webových stranách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení - pozn. překl.), "Wallern und die Walllerer", vydané roku 1921 v Českých Budějovicích. Své první větší práce sepsal Draxler pro pivovar ve Volarech: "Aus der Geschichte der Bürgerlichen Brauerei Wallern" (tj. "Z dějin měšťanského pivovaru ve Volarech" - pozn. překl.) z roku 1929 a později pak "Geschichte der Vorarbeiten zu unseren Eisenbahnen" (tj. "Historie přípravných prací při budování našich železničních tratí" - pozn. překl.). Oba rukopisy ležely až do roku 1945 v pivovarském archivu; v jednom případě mohl být za časů vyhnání zachráněn dobrodružným způsobem opis, ve druhém případě originál cenného textu. V roce 1932 vydal Draxler publikaci "Festschrift zur Gewerbeschau und landwirtschaftliche Ausstellung von 29. Juni bis 15. August 1932 in Wallern" (28 stran, deset vyobrazení), významný příspěvek k dějinám řemesel a zemědělské činnosti volarských obyvatel ve staré i novější době.
V roce 1939, krátce po připojení (rozuměj československých pohraničních území k nacistické "Říši", v originále textu jen "kurz nach dem Anschluß" - pozn. překl.), poprosil starosta Franz Haselsteiner jménem města stařičkého ředitele Draxlera (bylo mu tehdy už 78 let - pozn. překl.) o zpracování podrobných lokálních dějin. Text pod názvem "Bilder aus der Vergangenheit der Stadt Wallern" dodal oslovený v neuvěřitelně krátké lhůtě: už 17. srpna roku 1941 byl rukopis ukončen a opatřen předmluvou. Ani ne rok nato pak ředitel Draxler zemřel. V beznadějném roce 1945 (v originále "im hoffnungslosen Jahr 1945" - pozn. překl.) dal vedoucí městského úřadu ve Volarech Dr. Alexander von Strachwitz (žijící nyní ve Štýrském Hradci /Graz/) pořídit opis rukopisného originálu, nacházejícího se ve vlastnictví města. Dokázal ten opis při vysídlení naštěstí zachránit, takže Draxlerova vlastivědná práce nám zůstala jako zázrakem uchována. Je ve svém celku v opatrování Šumavského muzea (Böhmerwald-Museum) na Horním hradě (Oberhaus) v Pasově. Dr. Alexander von Strachwitz (celým jménem Alexander Franz Karl Maria hrabě Strachwitz von Gross-Zauche und Camminetz z významného slezského rodu, narodil se ve Štýrském Hradci dne 27. října roku 1892 a zemřel tam 30. července 1967 - pozn. překl.) si získal svou péčí o toto významné dílo velkou zásluhu a my jsme mu za to, co vykonal pro Volary v časech dobrých i zlých, zavázáni velikou vděčností.
Jak sám Wenzel Draxler uvádí v předmluvě ke svým Obrazům z dějin města Volar, nemá to být nijaká učebnice, nýbrž spíše čítanka, domovská pamětní kniha (v originále "ein Heimatbuch" - pozn. překl.) v tom nejlepším slova smyslu, nijaký historický suchopár. Ke starším dějinám bohužel přináší málo nového; bádání zbývá na tomto poli ještě velký kus práce. Jakkoli si dnes můžeme postěžovat, že Draxler opomněl využít nejstarších městských a pozemkových knih, starší akta a listinné doklady městského a farního archivu, jakož i mnoho akt vrchnostenských archivů v Krumlově (v originále "Krummau" - pozn. překl.) a v Třeboni (Wittingau), týkajících se právě Volar, musíme mu být skutečně vděčni za to, že dokázal zprostředkovat téměř bez mezer úplný obraz (v originále jen "ein beinah lückenloses Bild" - pozn. překl.) toho, co se ve městě událo přibližně od roku 1800 a co ze světem zapomenuté malé tržní osady učinilo čilé město, plné živností a radosti z podnikání (v originále "Aufstieg Wallerns vom weltvergessenen Waldmarkt zur rührigen, gewerbefreudigen Stadt" - pozn. překl.). Tady byl Draxler, který od roku 1888 ve Volarech působil a od počátku se na vzestupu a rozvoji města rozhodným způsobem spolupodílel, tím jediným skutečně povolaným autorem.
Chceme zveřejnit Draxlerovy Obrazy pokud možno v úplnosti, ačkoli textový celek má značný rozsah. Menší krácení byla ovšem v zájmu věci nezbytná a vlastivědná ani lidská hodnota práce by tím neměla doznat újmy. Některé bezpodmínečně nutné opravy a objasňující doložky, které připojuji, jsou vždy znatelně odlišeny kurzívou.
Závěrem bych rád poprosil všechny krajany, kteří by mohli poskytnout k Draxlerovu líčení jakékoli věcné poznámky či odkazy (také vhodné starší fotografie by byly velice žádoucí), aby mi napsali stejně bezodkladně, jako já zveřejňuji tyto Draxlerovy příspěvky k pohnuté historii našeho domova. Je totiž nejvyšší čas, aby byla shromážděna a uchráněna tak před zapomenutím.
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1960, č. 2, s. 38-39
P.P.S. K výše uvedenému doplňujeme ještě jednu informaci, kterou nám Paul Praxl potvrdil v roce 2021: Wenzel Draxler byl autorem rozsáhlého textu, věnovaného historii úsilí Volar o napojení do železniční sítě. Zůstal v rukopise, pro vydání v časopise "Böhmerwäldler Heimatbrief" ho upravil Franz Kreipl.
- - - - -
* Skříněřov / † † † Volary
