logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

REINHARD FORST

O Forstových

Bádáním mého bratrance Petera Forsta, tj. syna Karla Forsta, bratra mého otce Josefa Thomase Forsta (ten má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), a Peterovy manželky Anny je co děkovat za to, že máme povědomost o původu našeho příjmení Forst.
Došlo k tomu tak: v jižních Čechách, asi sedm a půl kilometru na západoseverozápad od Prachatic (v originále "von Prachatitz" - pozn. překl.) najdeme farní ves Lažiště (německy Laschitz). V Schallerově knize "Topographie des Königreich Böhmens" z roku 1790 se o Lažišti píše: "Der größte Theil der hiesigen Pfarrkinder ist böhmisch, doch sind auch viele darunter, die deutsch sprechen." (tj. "Větší část zdejších farníků je česká, ale je mezi nimi i hodně těch, co hovoří německy." - pozn. překl.) Tím výrazem "böhmisch" je tu ovšem míněno totéž, co bychom dnes označili jako "tschechisch". Jeden dům v blízkosti kostela sv. Mikuláše (viz o něm blíže Wikipedia - pozn. překl.) měl usedlostní jméno (v originále "erhielt den Hausname" - pozn. překl.) "U Fořtů, německy by se řeklo "beim Förster" resp. "beim Heger/Jäger" (tj. "u lesního", "u hajného" či "u myslivce" - pozn. překl.), poněvadž snad ten, kdo dům zbudoval a vlastnil, měl některé z těch povolání.
Jistý roku 1637 narozený Jan Kotanka, údajně syn Ondřejův (des Andreas) se oženil s dcerou Martina Tkadlece, zvaného také Švec, bydlícího v domě "U Fořtů". Jeho otcovský dům, který stál při vjezdu do sousedních Drslavic (pokud bychom přijeli od Kratušína), pravděpodobně vyhořel po zásahu bleskem. V blízkosti tohoto domu stojí zřejmě jeho následník s nápisem U Kotanků. To on, Jan Kotanka, odkoupil od svého tchána ten "Nachfolghaus" a psal se nyní po domě, ve kterém nyní žil, Jan Forsst (německy vyslov asi jako "Forscht").
Nejmladším děckem byla Zuzana (Kotanka/Forst), která si roku 1708 vzala muže jménem Václav Stiepan, pocházejícího rovněž z Lažiště. Zemědělství v Lažišti zrovna moc nevynášelo (i to víme od Jaroslause Schallera /blíže o něm viz opět Wikipedia - pozn. překl.). Snad to bylo důvodem, že se Václav Stiepan a jeho žena pokoušeli přivydělat si něco podloudnictvím se solí. Byli proto vyhnáni solním dozorcem (v originále "vom Salzwächter /'Überreiter'/" - pozn. překl.) Schumannem.- po - pozn. překl.) a vzali s sebou do Bavor i nejmladší dceru Magdalenu.
Obě starší dcery Katharina a Elisabeth zůstaly v Lažišti (matrika farnosti nese tehdy nadpis "Matrice parochiae lazicensky" - pozn. překl.). Na usedlosti setrvavší strýc Jiří vzal Elisabeth na následující léta k sobě. O svatodušních svátcích roku 1733 šla Elisabeth (*1708) ve vsi Kosmo, kde tehdy sloužila jako děvečka, v hospodě k tanci a v hospodské kolně (v originále "im 'Schupfen' des dortigen Gasthauses" - pozn. překl.) došlo k osudnému sblížení s místním mládencem jménem Urban Jirouschek, které nezůstalo bez následků. Blíže viz "Befragungs-Protokoll", uložený původně v knížecím archivu na vimperském zámku.
Jako následek oné události se 12. března roku 1734 narodil syn Josef. Je ve farní matrice (v originále "im Kirchenbuch" - pozn. překl.) zaznamenán mezi nemanželskými porody. Poněvadž vyrůstal na Forstových usedlosti, byl psán později i sebou samým jako Josef Fořt, také když jako kolář (Wagner) bydlel už ve svém vlastním domě v sousedním Zábrdí. Když jsem byl v roce 1990 s Mathiasem Forstem, nejstarším synem mého bratra Ulfa, tam v Zábrdí, znali ještě lidé místo, zvané "U kolářů", kde stával Josefův dům (Peter Forst stavení ještě stačil vidět, než bylo strženo). Je nápadné, že Josef je v záznamu o své svatbě uveden jako "filius legitimus" (tj. "legitimní syn" - pozn. překl.) Urbana Jirouschka, tedy nikoli jako nemanželsky zrozený. Elisabeth však zemřela neprovdána. K synově "legitimizaci" tedy pozdějším jejím sňatkem nedošlo. Došlo-li k ní jinak, není jasné. Jako předpoklad třeba k přijetí do cechu byla však vyžadována.
Josefův syn Václav (*1783) se oženil s Marií Kolářovou ze vsi Žárovná u Lažiště. Při jedné výpravě jsme se Dietlinde a já (bylo to v sedmdesátých letech) ptali v Žárovné po příjmení Kolář. Poznali jsme milou rodinu, kterou jsme navštívili ještě i později. Zda byli s "Kolářovými" spřízněni, stále ještě nevíme. - S jedním příbuzným Marie Kolářové, Františkem Kolářem z Pěčnova, ocitl se můj otec náhodou společně v zajetí. Od rodiny Kolářovy máme český kolovrat a prkenný stůj s vysokými nohami, které nyní chováme u nás v Amöneburgu.
K usedlosti "U Fořtů" v Lažišti je potřebí ještě jednoho dovětku: když se Peter Forst v půli šedesátých let během svých bádání v Zábrdí doslechl (dlouho jsme považovali za nejstarší datum z rodinné historie, že Josef Fořt tady v Zábrdí zemřel), že příjmení "Fořt" se v Zábrdí nevyskytuje, že ale v sousedním Lažišti existuje usedlost řečená "U Fořtů" (někdo tam kupuje krávu), rozjel se hned do Lažiště. Tehdy fungovala část usedlosti při silnici jako hostinec. Za jedné návštěvy v Lažišti (zda za té první nebo až za nějaké pozdější, nevím), jednu Fořtovou přivedli. Měla být sestře mého otce Margarethe (Gretl) velice podobná. Byla pravděpodobně sestrou pana Vágnera, patřícího k linii osob, které na usedlosti zůstaly a jsou s námi spřízněny. Anne Forstová, manželka mého bratrance Petera Forsta mi řekla v jednom telefonickém rozhovoru z října 2015, že jsem podobný panu Vágnerovi. Marie Lenzová, dcera pana Vágnera, jeví zase velikou podobnost se sestrou mého otce Gretl Müllerovou (a to, ačkoli přízeň odkazuje už 3 století nazpátek!). Marie Lenzová a její muž nás od prvního setkání přijali jako příbuzné velice srdečně. Byli jsme u nich mnohokrát, především v jejich domku ve Švihově u Lažiště. Jejich dcera Svatava byla se svou rodinou jednou naopak u nás. Marie Lenzová je poslední na usedlosti vyrostlá osoba, která je v místě označována ještě jako "Fořtová".
S Václavovým synem Mathiasem (Matějem), narozeným 23. ledna roku 1829, se naplňuje přechod do Prachatic. Dům, ve kterém tam bydlel, byl stržen kvůli stavbě gymnázia. Rodina však zato obdržela náhradu.
Jako dítě jsem vyslechl dvě anekdoty, jejichž tématem byla síla "širokého Matěje" (německy "der Brodhias" / "der breite Mathias"). V těsnopisných záznamech mého strýce Karla Forsta, řečeného "Onkel Korai", se nacházejí následující údaje: "Mathias Forst: groß und stark, schwarzes Haar und blaue Augen. Großvater war als erste Kutscher beim Baron in St. Pölten. Hat großes Fuhrwerk innegehabt, war Frächter, fuhr nach Vodňan, Budweis, Wallern. Gestorben 1879, 50 Jahre alt an Wassersucht." (tj. Velký a silný Mathias Forst, černovlasý a modrooký. Dědeček byl prvním kočím u barona v Sankt Pölten. Vlastnil velký povoz, jako povozník jezdil do Vodňan, Českých Budějovic a Volar. Zemřel roku 1879 na vodnatelnost." - pozn. překl.) K posledku byl ale nejspíš pouhým nádeníkem.
Ve Vídni poznal Mathias Forst jistou Marii Bürgerovou z Rájova u Zlaté Koruny (Rojau bei Goldenkron). Když otěhotněla, prosil Mathias její rodiče o souhlas k sňatku. Poněvadž byl ale příliš chudý, aby mohl převzít rájovské stavení, rodiče souhlas odmítli udělit. Když jsem se svým synovcem Mathiasem Forstem hledal v roce 1990 to stavení v Rájově, zjistili jsme, že stále ještě má číslo popisné 18 a "po chalupě" nese označení "Bürger". Bydlí tam jeden ženský potomek Marie Bürgerové. Syn Mathiase a Marie Forstových dostal jméno Jakub. Byl prý Mathiasovi velice podobný, podobně jako syn Josef z Mathiasova pozdějšího manželství. Výpověď o té podobnosti pochází od Justi Voglové, roz. Čížkové, sestřenice mého otce. Jiné výpovědi pocházejí z dopisu Marie Anderlové, dcery Jakuba Bürgera, adresovaného Peteru Forstovi. Na dvou fotografiích, které jsem v kopiích obdržel od Marie Novotné, vnučky Jakuba Bürgera, je její dědeček k vidění. Pro mě je ta rodinná podoba jednoznačná. Peter Forst poznal ještě několik dětí Jakuba Bürgera. Na snímcích ze setkání je nápadná obzvláštní podobnost vzhledu i postoje Jakubova syna Václav a s mým otcem.
Při jedné cestě do jižních Čech roku 1976 jsme Dietlinde a já s Diethild a Wolfgangem přenocovali u Marie Koubové a jejího manžela v Českých Budějovicích (v originále "in Budweis" - pozn. překl.). Marie Koubová je dcerou zmíněné Marie Anderlové.
Až dosud poslední náš kontakt s potomky Jakuba Bürgera se udál v roce 1995, když Dietlinde, Diethild, Knut a já jsme přenocovali u Anny Novákové, která je rovněž Jakubovou vnučkou a navíc přibližně téhož věku se mnou, v Domoradicích u Českého Krumlova (v originále "in Krummau/Domoradice" - pozn. překl.).
Mathias Forst si vzal později za ženu Marii Petraschekovou, jejíž snímek s dětmi existuje. Vedle svého povolání povozníka se zabýval výrobou škrobové moučky (v originále "stellte er Kartoffelstärke her" - pozn. překl.), kteroužto práci ovšem zastávala hlavně jeho žena s dcerou (tj. matkou Justi Voglové).
Jeho syn Josef (*9. března 1864) se stal prýmkařem (v originále "Posamentierer"- pozn. překl.), tj. někým, kdo zhotovoval prýmky, lemovky, šňůry, střapce a třásně. Zajímala ho matematika. Mám fotografii, kde je zachycen v centru nějaké vojenské scény, vzpomínku z dob jeho služby v armádě. Oženil se s Marií Podzimkovou z Českých Budějovic (v originále "mit Marie Podzimek aus Budweis" - pozn. překl.). Jedno jejich dítě, dcerka Marie, zemřelo v dětském věku na "Auszehrung" (tj. "vysílení" - pozn. překl.), druhé, přišlé na svět po smrti otcově, stejně brzy. Dětství přežili synové Josef Thomas (můj otec), Karl (otec Petera, Christl a Waltera) a dcery Margarethe (matka Renate Fallerové, *17. ledna 1931) a Margit (provd. Klausová, *11. března 1933).
V duchu rodinné tradice promokl při jednom nasazení jako náčelník hasičů (v originále "als Feuerwehrhauptmann" - pozn. překl.) a zemřel, pravděpodobně na následky zápalu plic, ve věku pouhých 40 let. To vedlo k tomu, že můj otec Josef Thomas (*18. října 1891) musel přerušit gymnaziální studia, aby vypomohl hmotné situaci rodiny. Vstoupil do Jungbauerovy továrny na výrobu dřevěného zboží a stal se později jejím ředitelem a spolumajitelem. Ve vzdělání pokračoval na vlastní pěst (ovládal angličtinu, francouzštinu i češtinu). Vím, že působil v obchodních záležitostech mj. v Paříži, Londýně a v Nižním Novgorodu (později bolševiky přezvaném na "Gorkij"), tam ještě za carských dob.
Prostřednictvím dvou gymnazistů (říkalo se jim ovšem "Studenten") za severních Čech a zásluhou svého bratra Karla (ten ostatně maturoval ve stejné třídě se sestrou mé maminky Waltraut) se dostal do styku s ideami hnutí "Wandervogel". Stal se zakladatelem organizace "tažných ptáků" v Prachaticích a byl od roku 1913 až do jejího rozpuštění v roce 1938 jejím prachatickým vedoucím. Neřeklo se mu jinak než "Pitt". Vedle turistiky, přírody, zpěvu, sebevzdělání a zřeknutí se kouření i alkoholu hrálo hnutí v národnostně smíšených Prachaticích velkou roli ohledně důrazu na udržení německého kulturního dědictví. Platilo to i osobně na mého otce. Přitom byla jeho matka, hovořící oběma jazyky, spíše českého původu (její otec Anton Podzimek pocházel ze středních Čech - pozn. překl.). Otcova sestra Gretl řekla jednou krátce před svou smrtí Peteru Forstovi, že se svou matkou mnohdy hovořila "böhmisch", tj. česky, že to ale "Pepi" (můj otec) nerad slyšel. A také předkové, počínaje dědem Matějem (u kterého neznámo z jakých důvodů došlo kdysi k obratu směrem k německému jazykovému živlu), se směli jistě svého času cítit jako Češi.
Toto vystupování mého otce ve prospěch "německé strany" sehrálo při jeho zatčení roku 1945 nikoli nevýznamnou roli. Peter Forst narazil ve zprávě o činnosti českého vojenského četnictva v období od 16. května do 15. července 1945 na zmínku o otci, kde je označen jako "iniciátor ideologického odporu".
Oficiálním zdůvodněním obžaloby mého otce bylo falešné obvinění pana Rachače, že otec před uzavřením mnichovské "dohody" fotografoval česká vojenská opevnění a tím se dopustil činu velezrady, a také okolnost, že byl po tzv. "anšlusu" (tj. po připojení československých pohraničních území k "třetí říši" - pozn. překl.) okresním hospodářským poradcem (Kreiswirtschaftsberater). Pozitivní svědecké výpovědi českých dělníků, kterým v továrně poskytoval pomoc v časech národního socialismu, a také vyjádření o jeho dobrém chování k ruským válečným zajatcům měly asi za důsledek, že byl otec odsouzen "jen" k pěti letům těžkého žaláře. Text rozsudku a jeho překlad do němčiny vlastním, stejně jako otcovy dopisy z té doby. Dne 24. června 1945 byl můj otec - údajně jen kvůli jedné svědecké výpovědi - odveden na četnickou stanici. Jednou z obou osob, které se měly na "výpovědi" podílet, byl syn "partyzánského generála" Suchardy (o Josefu Suchardovi i jeho synu Eduardovi blíže viz web Domažlický dějepis - pozn. překl.). Vzpomínám si ještě na tu situaci, ačkoli mi tenkrát bylo jen čtyři a půl roku. Po několika dnech se maminka dověděla, že otec je v jednom lágru v Českých Budějovicích. Tam jsme ho mohli (maminka a já) jednou navštívit. U mě byly ukryty karbanátky (v originále "Fleischleibln /Frikadellen/" - pozn. překl.), které mu byly určeny. Nevedlo se mu po zdravotní stránce dobře. Z českobudějovického lágru byl otec podmínečně propuštěn. Dostal se zase do Prachatic. Byl tam umístěn do kasáren ve velice špatném zdravotním stavu. Po trvalých dotazech dosáhla maminka toho, že se o něho mohla starat doma. Když se mu vedlo líp, musel se jednou týdně hlásit na četnické stanici. Koncem března roku 1946 uprchl do Bavorska, byl na žádost českých úřadů zatčen CIA (Ústřední zpravodajská služba /CIA, anglicky Central Intelligence Agency/ je zpravodajská služba USA s vnějším /tj. špionážním/ polem působnosti, mající zároveň za úkol provádět po celém světě operace ve prospěch USA; vznikla 18. září 1947 na základě National Security Act, tj. tzv. Zákona o národní bezpečnosti, který podepsal prezident Harry S. Truman. - pozn. překl.) a vydán přes mezistanici v Dachau do Čech.
Po svém odsouzení pracoval otec v jednom kamenolomu v Horažďovicích, kde byl k němu velice ohleduplný dozorce Tischer: jeho žena dokonce otci zalátala ponožky (paní Kalnou, dceru pana Tischera jsme jako celá rodina jednou v Horažďovicích vyhledali). Později se ocitl ve věznici v Plzni-Borech. Na jaře roku 1951 byl otec jako nemocný muž z vazby propuštěn a zemřel osm let nato dne 5. dubna 1959 v Marburgu.
Můj bratr Ulf (*19. června 1927) se dostal po povinné pracovní službě (Reichsarbeitsdienst /RAD) k útvaru "Feldherrnhalle" do Prahy. Z Prahy byl odvelen na západní frontu a upadl do francouzského zajetí. Poněvadž byl tak mlád, dostal se brzy na svobodu. Pěšky dorazil z Allgäu zpátky do Prachatic. S Helmutem (*25. července 1930), mým druhým bratrem, pracoval pak v roce 1945 v lese a také při stavbě cest. Oba pak spolu prorazili za velkých těžkostí přes Bavorsko do Rakouska k tetě Waltraut, matčině sestře, která už v létě 1945 se svou rodinou opustila Vimperk (v originále "Winterberg" - pozn. překl.). Ulf ve Vídni (v originále "in Wien" - pozn. překl.) odmaturoval, Helmut byl nejprve v internátu kláštera Kremsmünster a pak ve Schärdingu, kde si Steinbrenerovi (strýc Rupp /rozuměj Rupert Steinbrener, zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl./ a teta Waltraut) zbudovali novou existenci.
Já byl s maminkou do začátku dubna 1946 v Prachaticích. V roce 1945 bydlela u nás rodina Sturmova z Jablonce nad Nisou (v originále "aus Gablonz" - pozn. překl.). Leni Sturmová byla maminčinou kamarádkou ještě z časů, kdy byly spolu v hnutí Wandervogel. Vedle Sturmových u nás bydlela i slezská rodina Sperlichova, která byla rovněž na útěku. V červenci byl byt zabaven pro nějaké české legionáře. Na základě odkazu na pět osob rodiny Sturmovy (Leni a Walter s dětmi Güntherem, Brigitte a Gerhardem) jsme si směli podržet dvě mansardové místnosti.
Počátkem dubna 1946 došlo pak k maminčinu a mému vysídlení s 50 kilogramy povolených zavazadel na osobu. Bylo to krátce poté, co otec uprchl do Bavorska. Útěk byl už prozrazen. Někdo nám však byl natolik dobře nakloněn a tak jsme nebyli zadrženi jako rukojmí. Po třech dnech jízdy v dobytčích vagonech jsme dorazili do Niederwalgern u Marburgu. Na mokrých lukách zvaných Lahnwiesen si vykračovali čápi. Na magnetofonové pásce je ještě zachyceno maminčino vyprávění, jak došlo k našemu určení k pobytu v Ronhausen. Já však mám i tak to odpoledne dosud v živé paměti.
Během pěti let se tam v Ronhausen zase celá rodina sešla. Nejprve přibyl Ulf, pak Helmut a konečně i otec z vazby v Čechách. U rodiny Schmalzových jsme měli k dispozici místnost o velikosti 11 metrů čtverečných. Na spaní pak získali otec, Ulf a Helmut u rodiny Kartheuserovy druhou místnost o rozsahu 10 metrů čtverečných.
V roce 1952 jsme se přestěhovali do Bortshausen k Weisbrodovým (Bortshausen je od roku 1972 jen částí sředohesenského města Marburg - pozn. překl.). Byl to první dům stranou k Ronhausen. Dne 5. dubna roku 1952 zemřel otec.
Maminka, které vděčím za všechno, proč vůbec stojí za to žít, se přestěhovala do města Biedenkopf na západě Hesenska, kde Helmut našel bydlení. Zemřela nečekaně večer 4. září roku 1979.
Přes pobyty v Celle, Springe, Freren (v oblasti Emsland v Dolním Sasku) se Ulf dostal do Martinsneukirchen u Falkensteinu v bavorské Horní Falci (v originále "in der Oberpfalz - pozn. překl.). Jeho manželkou se stala Annemarie Bellmannová, se kterou se seznámil v Junge Aktion der Ackermann-Gemeinde. Svatba se konala v Kugelkirche v Marburgu a on se pak stal v Martinsneukirchen ředitelem obecné školy. Byl jsem tam u Ulfa a Annemarie a jejich dětí (byli to Mathias, Rupert, Thomas, Elisabeth, Gabriele a Klaus-Martin) mnohokrát na návštěvě. Ulfa zajímala zejména prehistorie, folklor a vlastivěda. Rád také kreslil. Dne 21. října roku 1976, pár měsíců po přesídlení do Chamu, Ulf náhle zemřel.
Helmut studoval ve zrychleném běhu (šest semestrů s prací i o semestrálních prázdninách) práva v Marburgu. V Bortshausen jsme měli nejprve společnou ložnici. Po svatbě (jeho ženou se stala Ursula Wenzelová) se přes Cappel u Marburgu dostal do už zmíněného města Biedenkopf, kde se stal posléze vedoucím tamního městského soudu (v originále "Leiter des dortigen Amtsgerichts" - pozn. překl.). Byl také po delší dobu předsedou sdružení rodičů a přátel školy při tamním gymnáziu (všechny jeho děti, tj. Andreas, Christiane, Regine a Maria, maturovaly právě tam). Jako u Ulfa a mě se i v případě Helmutově projevovala rodiči nám vštípená láska k lesu a k přírodě. Vedle sbírání hub a lesních plodů vůbec to bylo i včelařství, putování po kraji a botanizování. Stal se jakoby mimochodem i znalcem ve věci výskytu evropských orchidejí.
Já (tedy Reinhard) jsem byl na podzim roku 1946, poněvadž nám vyhrazená místnost u rodiny Lauchtovy se nedala vytopit, poslán k tetě Niny strýci Walterovi (byl maminčiným bratrem a pracoval jako lékař v obci Münchsmünster u Abensbergu v Bavorsku. Tam jsem několik týdnů navštěvoval základní školu. Na Štědrý den 24. prosince jsem s maminkou a tetou Gretl Meerwaldovou přijel do Ronhausen, kde u rodiny Schmalzovy čekala sice nová vytopitelná místnost, při našem příchodu však byly na jejích stěnách dosud patrné ledové květy. Rodina Schmalzova se k nám však chovala velice pěkně. Naproti byla jednotřídní obecná škola, kterou vedl zprvu pan Stapelfeldt, později pan Haller. Rodině Stapelfeldtově za mnohé vděčím. Jednou vzpomínkou na ni je můj psací stůl. Maminka vařila pro žáky školy a díky tomu měla jídlo zdarma. V roce 1951 jsem konal přijímací zkoušku na Gymnasium Philippinum v Marburgu. Po maturitě roku 1960 jsem studoval v Marburgu, pak v Kielu (bydlel jsem tam u rodiny Rauchovy) a ve Vídni (Taborstraße 11), v letech 1963-1964 jako hostující posluchač v Aténách (v originále "in Athen" - pozn. překl.) a pak opět v Marburgu latinu a řečtinu, Z Atén, kde jsem bydlel u rodiny Phidasovy v malé místnůstce o 6 metrech čtverečných v rohovém domě na ulici Omiru/Solonos(rozhraní Homérovy ulice a ulice Solonos) jsem podnikl mnoho výprav (na horu Athos, do Egypta, na Kyklády a turecké západní pobřeží). Aténské časy mi připomínají dva obrazy (Erechtheion a Olympieion) od Very Prosalendiové, kterou jsem poznal při jedné cestě vlakem do Atén. Jednu část studia v Marburgu, v Kielu a ve Vídni jsem prodělal ve společnosti Andreje von Raucha, který se později oženil s mou sestřenicí Brigite Steinbrenerovou. Po státní zkoušce z klasické filologie (v originále "in Altphilologie" - pozn. překl.) jsem ještě pokračoval ve studiu politických věd (v originále "in wissenschaftlicher Politik" - pozn. překl.). V archivech v Göttingen a v Bonnu jsem se věnoval otázce řeckého odporu vůči německé okupaci za druhé světové války, ale pro nedostupnost důležitých řeckých pramenů za časů vojenské junty jsem se rozhodl namísto disertace jen pro tzv. refendariát (vyučovací praxi). Profesor Wolfgang Abendroth mi po odevzdání práce o řeckém odporu stejně navrhl její rozšíření na disertaci. Strávil jsem čas refendariátu na "Albert-Schweitzer-Schule" v Kasselu a na už zmíněném Gymnasium Philippinum v Marburgu a nastoupil jsem v roce 1972 jako učitel na Stiftschule, tj. církevní školu v Amöneburgu.
Roku 1969 jsme se s Dietlinde Hertlovou vzali. Poznali jsme se rovněž v Junge Aktion der Ackermann-Gemeinde, v níž jsem byl čtyři roky spolkovým mluvčím (Bundessprecher). Přes Cappel (u rodiny Waldsteinerovy) a Bauerbach (paní Schmitzová) jsme se dostali do Amöneburgu. V "Kliemschen Häuschen" na adrese Bahnhof čp. 23 jsme prožili (během času s Diethild, Wolfgangen a Angelikou) osm krásných let. Doporučení na domek jsme získali od Dietlindina bratra Dietmara. V červnu 1980 jsme se pak mohli přestěhovat do novostavby z větší části námi navrženého domu na Steinwieseweg čp. 1. Dvanáct let u nás bydlel Tsagai Micael z Keren v Eritreji, zpočátku jako schovanec. Přišel hledat azyl v Německu se svými dvěma bratry. Diethild a Wolfgang navštěvovali Stiftschule v Amöneburgu až do maturity. Anhelika chodí letos (psáno v srpnu a v říjnu 1997, malé opravy přičiněny v srpnu a v říjnu roku 2015 - pozn. překl.) do poslední třídy.


O Stiniových

Prachatice, 7. listopadu 1917

Moje maminka Ida (je na webových stránkách Kohoutího kříže zastoupena i samostatně) se narodila s příjmením Stini. Stejně jako v případě Forstových víme i tady, jak vzniklo a můžeme původ jeho užití dokonce datovat.
Místem rané historie "našich" Stiniů je ves německy zvaná Langenbruck (to jméno je doloženo od roku 1603)‚ přibližně 5 kilometrů na východoseverovýchod od Horní Plané (v originále "von Oberplan" - pozn. překl.), která se stala známou jako rodiště Adalberta Stiftera (ten má ovšem i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Horní Planá leží nyní při "lipenské" přehradní nádrži (v originále "am Moldaustausee" - pozn. překl.), která před druhou světovou válkou ještě neexistovala. "Dlouhomostí" (tak se mu i česky říkalo, dnes je na mapách místní jméno Olšina podle přilehlého velkého rybníka - pozn. překl.) leželo, abychom uvedli ještě jiné místní určení, asi 17 kilometrů na západoseverozápad od Českého Krumlova (v originále "von Krum/m/mau" - pozn. překl.), Rybník Olšina (v originále "der Langenbrucker Teich" - pozn. překl.) je samozřejmě starší než Lipenské přehradní jezero. Rybníky jsou pro jižní Čechy jevem častým a příznačným. Tento vděčí za svůj vznik už ve druhé půli 14. století mnichům z kláštera ve Zlaté Koruně (v originále "von Mönchen des Klosters Goldenkron" - pozn. překl.). Až do zrušení zlatokorunského kláštera náleželo klášteru i "Dlouhomostí" a připadlo poté panství krumlovskému (v originále "an die Herrschaft Krumau" - pozn. překl.). Ano, je to táž Zlatá Koruna, z níž pocházela matka Jakuba Bürgera (viz text "O Forstových"). České místní jméno Olšina se vztahuje i k potoku jménem Olšina, který svou vodou stejnojmenný rybník napájí. Po českém místním jméně, které je doloženo už v 15. století (tedy 200 let před německým a českým "Dlouhomostím" - pozn. překl.), se sáhlo znovu po roce 1918, kdy vzniklo Československo jako samostatný stát.
Už v podkladech kláštera Zlatá Koruna se tak nazývá na listě se jménem "Styndl".
"Anno 1624 den 7. September ist Augusti zu Langenbruck wie auch nach wenig Wochen sein Weib gestorben." (tj. "Dne 7. září roku zemřel v Dlouhomostí Augustin a po několika málo týdnech i jeho žena." - pozn. překl.). Pozůstalost byla oceněna rychtářem a porotou (v originále "durch Richter und Geschworene" - pozn. překl.), dluhy byly vyrovnány a zbytek rozdělen mezi osiřelé dcery Marianku a Agnes. Dále se píše: "Marianka hat geheiratet Thomandel von der Pragerstift und den Hof obbemelder Schätzung angenommen." (tj. "Marianka" se provdala za Thomandla z Prakéře /ves zanikla po druhé světové válce pod jménem Pražačka/ a ocenění shora uvedené usedlosti bylo přijato." - pozn. překl.). Thomandel (Thomas) byl synem nějakého Urbana z Prakéře. Už o rok později je zván "Stindel", roku 1628 Tomandel Stindel a poté Styndl nebo Stindl. Což znamená, že poté, co se oženil s dcerou Augustinovou (Mariankou), přijal i jméno svého zemřelého tchána, jehož usedlost převzal, a učinil je příjmením vlastním. Byl, jak víme ze záznamu o svatbě své dcery Dorothey, nejen sedlákem, nýbrž i rychtářem. V berní rule z roku 1653 se udává jako jeho majetek 36 korců pozemků (v originále "36 Strich Grund" - pozn. překl.), 6 volů, 4 krávy, 6 kusů mladého skotu (v originále "6 Stück Jungvieh" - pozn. překl.), 4 ovce a 5 prasat. Marianka a Thomandel měli spolu tři děti.
Krátce před svou smrtí (dne 17. března 1665) "Tomandel in beisein der ganzen gemain" (tj. "za přítomnosti celé obce" - pozn. překl.), ale "ohne wissen und willen der obrigkeit" (tj. bez vědomí a vůle vrchnosti" - pozn. překl.) předal usedlost svému synu "Paulovi" ". Za to musel Paul i obec zaplatit ovšem pokutu. Paul se oženil s jistou Reginou a měli spolu šest dětí.
Po záchvatu mrtvice ("weil er mit der gewalt gottes berührt worden" /tj. "poněvadž byl dotčen Boží mocí" - pozn. překl.) předal Paul Stiny dne 23. června 1696 plně vyplacenou usedlost svému synu Gregerovi, který měl devět sourozenců. Bratr Sebastian, ten nejstarší ze všech, si už 29. října roku 1692 vzal za ženu Agnes Payerlovou z "Dlouhomostí". Pravděpodobně pocházela ze sousední usedlosti čp. 5 a neměla - to jen předpokládám, muselo by se to ověřit - žádného bratra, který by na usedlosti zůstal. Ten dům, na kterém vyrůstalo oněch deset sourozenců, byl v Langenbrucku až do konce druhé světové války zván "ba 's Stini", sousední stavení čp. 5, na které se Sebastian přiženil, "ba 's Hable". Při úmrtí svého otce byl Sebastian označen příjmením "Hawle", při úmrtí matčině roku 1709 jen "Sebastian". Na usedlosti "ba 's Hable" bydlí dosud (psáno v roce 1997) Sebastianovi potomci, kteří jsou s námi spřízněni. Jejich a naše rodová linie se oddělila teprve v posledním století.
V matčiných podkladech stojí psáno o Sebastianově sestře Dorothee: "Dorothea ist eine Urahnin des Universitätsprofessors Dr. Adolf Martin Pleischl (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) aus Hossenreut bei Oberplan, der das Emaille erfand." (tj. Dorothea je prapředkyní univerzitního profesora Dr. Adolfa Martina Pleischla z Jenišova u Horní Plané, který je vynálezcem emailu." - pozn. překl.) To tak úplně není. Pleischl jen započal od roku 1836 s masovou výrobou nádobí se zdraví neškodným emailovým povrchem.
Jedním potomkem bratra Leonharda (*6. ledna 1679) byl Friedrich Stiny z Gmündu na rakousko-české hranici, který s mou matkou přišel do kontaktu díky rodopisnému bádání. Jednou jsem se s ním setkal v Marburgu, když maminka někam odcestovala. Chtěl mne přemluvit, abych převzal jeho palírnu lihovin (pohádal se se svou dcerou) a mínil, že učitel je "brotloser Beruf" (tj. zcela nevýnosné řemeslo - pozn. překl.). Byl to šaškovský typ (v originále "ein skuriler Typ" - pozn. překl.): ve frankfurtské zoo ho zajímali jen varani, bezprostředně po válce vyráběl pro ruské vojáky pálenku ze žaludů (v originále "Eichelbrand" - pozn. překl.) a domníval se, že bych ho měl hned na nádraží poznat podle jeho červeného nosu.
Sebastian Stini zemřel na Štědrý večer roku 1731. Mezi čtyřmi jeho dětmi byl jeden syn, jemuž bylo, když otec zemřel, teprve osm let. Tento dne 13. prosince 1723 narozený syn "Thomas převezme později usedlost. Jeho ženou se stane sedmatřicetiletá Magdalena Sturaniová z Maňavy u Horní Plané (v originále "aus Deutschhaidl bei Oberplan" - pozn. překl.). Od ní známe ještě jmény i otce, děda a praděda. Jedenáct let po svatbě umírá Magdalena ve věku 42 let. Kromě dcer Marie a Elisabeth měli s Thomasem syna Johanna, který se stal dědicem majetku. Asi už v roce 1771 se Thomas oženil podruhé, a sice s Evou, jejíž příjmení neznáme a s níž měl ještě dvě dcery a tři syny.
Johann se dne 8. května 1791 oženil v sousedním Hodňově s Marií Wagnerovou ze stavení zvaného "Weberhaus" v Maňávce (v originále "aus Böhmisch Haidl", což je osada, sousedící s už zmíněnou Maňavou u Horní Plané, německy zvanou Deutschhaidl - snad odkazují oba přívlastky v německých místních jménech na dříve tu existující jazykovou hranici - pozn. překl.). Měli spolu jednu dceru Mariannu a jednoho syna Matthiase (*19. dubna 1793), který opět převzal usedlost. Matthiasova žena Marianne Schacherlová pocházela z Mladoňova (Plattetschlag), ležícího při potoce Olšina (z nové mapy jde spíše o Polečnici /na staré mapě ovšem "Olsch-Bach"!/ - pozn. překl.). Zemřel 18. srpna 1841, necelé čtyři roky po svém otci. Dvě děti Matthiase a Marianne zemřely v časném dětském věku, Pět přežilo a bylo jim, když otec skonal, mezi jedenácti roky věku u nejstaršího a pouhým půl rokem u nejmladšího. Jedna dcera jménem Katharina (*23. listopadu 1835) vycestovala po smrti svého muže Josefa Langa z Hořic na Šumavě (v originále "aus Höritz" - pozn. překl.) se svými třemi dětmi do USA, přesněji do Milwaukee. Wenzel, nejmladší ze sourozenců, přišel na svět na den přesně 100 let přede mnou (*3. listopadu roku 1840).
Poněvadž děti byly ještě tak nízkého věku, převzal hospodaření na usedlosti Anton (*5. května 1779), dosud neženatý strýc, vzešlý z druhého manželství Thomase Stiniho. Když o osm let později zemřel, bylo budoucímu dědici usedlosti Josefovi (*7. března 1832) právě šestnáct let. Je společným předkem na usedlosti žijících potomků a také předkem naším. Vzal si dne 25. ledna roku 1859 Theresii Kindermannovou z Hodňova. Dochovanou část jeho posledního dopisu synu Antonovi, který adresát nosil až do své smrti stále při sobě, mám s mnoha jinými rodinnými doklady po matce jako ojedinělou památku. Po Josefovi a Theresii máme i jejich jednotlivé podobenky a také snímek rodiny, na kterém jsou k vidění tři z jejich čtyř dětí. Byli to: syn Johann (*27. listopadu 1859), který na usedlosti setrval, Anton (*13. června 1862), tj. otec mé matky, Aloisia, která se osmiletá utopila v rybníku Olšina, a Josef, který zahynul ve 38 letech věku ve Vídni následkem nehody (v originále "in Wien verunglückte" - pozn. překl.).
S Luisl Huberovou, Johannovou vnučkou, jsme měli, zprvu maminčiným prostřednictvím, srdečný kontakt. Vícekrát jsme u Huberových v Mnichově (v originále "in München" - pozn. překl.) přenocovali, zejména při cestách do Řecka. Bylo by pěkné, kdybychom spojení s jejími dětmi nedovolili zpřetrhat.
Syn Anton byl nadaný. Měl se podle přání rodičů stát farářem. V Českém Krumlově navštěvoval gymnázium a stal se v roce 1882 jedním z prvých jeho abiturientů. Když změnil svůj profesní cíl, nestal už z domova žádné peníze. "Die Mutter steckte ihm aber etwas" (tj.: "Maminka mu ale dala vskrytu něco stranou" - pozn. překl.), vyprávěla mi v říjnu 1974 teta Waltraut, jeho starší dcera (rozuměj Waltraut Steinbrenerová, roz. Stiniová). Peníze si vydělával soukromou výukou, mj. i v aristokratických domácnostech v Korutanech (v originále "ïn Kärnten" - pozn. překl.). Byl členem akademického sdružení "Moldavia".
Svou pozdější ženu Idu Kerschbaumovou poznal podle sdělení tety Waltraut buď při nějakém studentském setkání v Lázních svaté Markéty (v originále "auf den Margarethenbad" - pozn. překl.) u Prachatic nebo zásluhou "tety Lory" (v originále "Tante Lore" - pozn. překl.), rozuměj Eleonore Rotbauerové, která měla se svým mužem v Českém Krumlově vinárnu (v originále "eine Weinstube" - pozn. překl.). Dne 8. listopadu roku 1892 se v Lázních svaté Markéty vzali, on třicetiletý, ona o deset let mladší. Hrabě Seilern (měli ve Vídni palác na adrese Bäckerstraße čp. 8) adresoval lékařské fakultě žádost o nějakého spolehlivého gynekologa (jeho první žena umřela po porodu). Tak došlo k tomu, že se mladá rodina přestěhovala do Lukova u Holešova na Moravě (v originále "nach Lukov bei Holleschau in Mähren" - pozn. překl.).
Ve dnech 6. a 7. září roku 2008 jsem při jedné výpravě s Dietlinde a její sestrou Waltraut našel vilu, ve které můj dědeček v Lukově bydlel (nyní je tu hotel "Tuskulum", stará budova byla mezitím rozšířena), jakož i zámek hraběte Seilerna. Zámecký park je nyní zoologickou zahradou města Zlín.
Hrabě dal Stiniovým k dispozici zmíněnou vilu, a to i s kočím a koněm, takže Anton Stini mohl být jako lékař po celém okolí. Dvě fotografie v mém vlastnictví, zachycující Antona a Idu pospolu, jakož i jednotlivý snímek Antona byly pořízeny v Holešově. Syn Walter se narodil 15. ledna 1894 v Lukově. Z Lukova pochází i recept na "ořechové pusinky" (v originále "das Rezept der "Nussbusserln" - pozn. překl.), jedno u nás zvlášť oblíbené vánoční pečivo; těm pusinkám se dříve říkalo "Lukover Bäckerei", tj. pečivo z Lukova. Konflikt s hraběnkou (nedodržela pokyny Antona Stiniho při jedné kožní vyrážce) vedl k rozchodu s hrabětem Seilernem, který by si dědečka - tak to alespoň vyprávěla teta Waltraut - rád podržel.
Po půlroce v Litoměřicích (v originále "in Leitmeritz" - pozn. překl.) se rodina přestěhovala do Prachatic, kde Anton Stini převzal místo obvodního lékaře. Těšila se z toho především jeho žena (moje babička), které se po Prachaticích vždycky velice stýskalo. Anton se zasadil o výstavbu prachatické nemocnice a stal se v ní po jejím otevření roku 1906 primářem (v originále "Primarius" - pozn. překl.). V roce 2006 vydala nemocnice v Prachaticích brožuru, ve které je jedna z kapitol věnována i Antonu Stinimu. Také ve dvou česky psaných knihách o Prachaticích jsem našel do dneška (2013) pasáže o něm. Existuje i jedna pohlednice, na níž je se svou ženou zachycen na pozemku při nemocnici. Vedle činnosti v Prachaticích byl Anton i domácím lékařem knížete Schwarzenberga. Na začátku první světové války věnoval kníže Schwarzenberg armádě lazaretní vlak a poprosil Dr. Stiniho, aby se ujal práce na něm. Tento lazaretní vlak byl nasazen na ruském bojišti (mj. sloužil k výměně zajatců, po zranění neschopných boje) a také v Itálii. Z válečných výprav přivážel často krásné věci (teta Waltraut vzpomínala na měděné ohřívadlo /v originále "Wärmepfanne" - pozn. překl./). Snad se zájem o účast na válečném dění zrodil z kontaktu se Schwarzenbergem a přenesl se i na tetu Waltraut a mou matku.
Během první světové války koupil dům Na Zlaté stezce (v originále "Haus am Goldenen Steig" - pozn. překl.) v Prachaticích na Šumavě, ve kterém jsem se narodil i já.
V červnu 1922 se teta Waltraut provdala za Ruperta Steinbrenera z Vimperka. Dne 26. října téhož roku zemřel její otec Anton Stini. Když jsme roku 1965 (maminka, Ulf. Helmut a já) poprvé po vysídlení dorazili do Prachatic a vyhledali na hřbitově hrob prarodičů, ležely na něm květiny. Platily zřejmě památce Antona Stiniho a pocházely od nějakého jeho dávného pacienta - po válce, po vysídlení, 43 let po jeho smrti.
"Onkel Walter" (vlastně Walther), jeho syn, studoval medicínu rovněž ve Vídni. Jako student sloužil v první světové válce u maltézského pomocného vlaku (v originále "beim Malteser Hilfszug" - pozn. překl.). Po smrti svého otce převzal jeho praxi. Poté, co byli moji rodiče dne 27. července 1926 oddáni v kapli sv. Huberta na Boubíně, farnost Horní Vltavice (v originále "in der Hubertuskapelle am Kubani /Pfarrei Obermoldau" - pozn. překl.), nastěhovali se do prvního patra domu Na Zlaté stezce. Strýc Walter a teta Niny bydleli v přízemí. Mnohé detaily domu a zahrady chovám dosud v paměti. Walter poznal Niny (Alexandrine Prschikal) za svých vídeňských časů. Teta Niny byla už jako děcko fascinována klobouky. Vyučila se později modistkou v salonu "Susanne" ve vídeňském 1. okrese, beze mzdy, nemocenského pojištění a nároku na dovolenou. Obsluhovány však byly "feine Häuser" (česky by se řeklo "dobré domy" - pozn. překl.). Tak přinesla teta Niny klobouk i arcivévodkyni (rozuměj Žofii z Hohenbergu, roz. Chotkové - pozn. překl.) před její cestou do Sarajeva, kde byla zavražděna se svým mužem. Teta Niny si vedla v práci velice zručně. Poněvadž se však z návštěv svých zákazníků vracela často domů pozdě, umístil ji otec do jiného, prostšího salonu. Bylo jí čtrnáct let, když její otec zemřel, jedna mladší sestra zemřela v sirotčinci. Matka byla neschopná vyrovnat se životním úkolům (v originále "war lebensuntüchtig" - pozn. překl.). S jednou přítelkyní si teta Niny později dokázala vybudovat malý vlastní salon.
Prachatické časy považovala teta Niny za nejkrásnější období svého života, ačkoli strýc Walter pil a vedl život podle osobních zálib (lov atd.). Kontakty se svými švagrovými udržoval ve velmi srdečném duchu. Měl velký smysl pro humor; jeho síla jako lékaře spočívala v diagnóze.
Po vysídlení se strýc Walter a teta Niny usadili v Münchsmünsteru u Abensbergu, kde si koncem čtyřicátých nebo počátkem padesátých let postavili malý domek. Byl jsem tam o prázdninách mnohokrát. Strýc Walter mě s sebou brával na ryby. Ty klidné hodiny při řece Ilm se mi natrvalo vryly do paměti. Strýček Walter skonal dne 17. února roku 1957. Teta Niny zůstala v domku ještě dlouho, než začátkem osmdesátých let po zprostředkování Ulfovy vdovy Annemarie přesídlila do domova seniorů Sankt Michael v bavorském Chamu, kde také zemřela (stalo se tak 7. února roku 1989 ve věku nedožitých 90 let /*15. června 1899 ve Vídni/ - pozn. překl.) Dne 1. srpna 1985 jsem se jí tam ještě stačil vyptávat na mladé časy.
Teta Waltraut se (jako později moje matka) narodila 31. srpna 1897 v prachatické Poštovní ulici (v originále "in der Postgasse in Prachatitz" - pozn. překl.), kde tehdy rodina bydlela. Druhé místo pobytu bychom našli hned naproti prvnímu, totiž na poště, a patřilo "strýci Herbstovi" (v originále "Onkel Herbst" - pozn. překl.), bratranci mé babičky Idy. Tam se bydlelo v prvním patře. Obrázek Poštovní ulice s výhledem na kostel visí při vstupu na schodiště u nás v Amöneburgu. Je od otce básnířky Hildy Bergmannové (ta má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) a pochází z roku 1892.
Teta Waltraut měla jako dítě, někdy v roce 1905 nebo 1906, zápal slepého střeva s abscesem na játrech a na plicích, zánět pohrudnice atd. Záchrana se zdála nemožná. Profesor Föderl z Vídně přijel extra do Prachatic a provedl operaci. Waltraut byla velice zesláblá a brali ji denně na zahradu s paloukem a ovocnými stromy, kterou si rodiče pronajali. Později tan byl zbudován dívčí domov.
Když později nastal čas rozhodnout, kde má Waltraut pokračovat ve školní docházce, poslal ji otec do gymnázia, poněvadž se doslechl, že se ředitel měšťanky nechová korektně k děvčatům. Původně měla po čtyřech letech v úmyslu jít na učitelský ústav, ale učitelé (říkalo se jim "Professoren") Schebesta a Wurdak poradili mému dědečkovi, aby ji pro její dobré výsledky raději ponechal na gymnáziu. Roku 1916 byl a ona, Johann Nusko a Karl Forst (bratr mého otce) jedinými maturanty (v Rakousku označováni jako "Maturanten", v Německu "Abiturienten"). Všichni tři obstáli s vyznamenáním. Ředitelem prachatického gymnázia byl tehdy "profesor" Christ (Augustin Theodor Christ je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Vlastním jím sepsanou a z jeho majetku pocházející knížečku pod titulem "Schicksal und Gottheit bei Homer" (tj. česky řečeno "Osud a božství u Homéra" - pozn. překl.). Když Waltraut na gymnázium přišla, patřila s Liesel Winkelbauerovou, Milou Beerovou a sestrami Rosou a Heddou Strachovými k prvním vůbec děvčatům na škole. Rosin a Heddin otec Moriz Strach byl tehdy ředitelem gymnázia. Spisovatel Johannes Urzidil (také on má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) ho připomíná ve své povídce "Repetent Bäumel" (jeden Urzidilův dopis mé matce mám u sebe; myslím, že Hedda Strachová byla přítelkyní Urzidilovy ženy Gertrude /roz. Thiebergerové/, zastoupené rovněž i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.)
Po svatbě s Rupertem Steinbrenerem žila teta Waltraut ve Vimperku (kde se narodil i můj bratr Ulf). Strýček Rupp byl činný ve vedení otcovského nakladatelství. Jemu a tetě Waltraut jsme velice vděčni za mnohé, ať už jde o opatrování Ulfa a Helmuta v poválečných časech, balíčky a jiná výpomoc mému otci ve vazbě; já byl jako dítě často ve Schärdingu (pach toho domu na Kurhausstraße je pro mě něčím nezapomenutelným, stejně jako plavání v řece Inn, výlety do Solnohradska (v originále "ins Salzkammergut" - pozn. překl.) či večerní posezení; v době maminčiny operace, krátce před návratem otce z vazby přijela teta Waltraut nečekaně do Ronhausen.
Její nejstarší syn Rupert zahynul ve válce osmnáctiletý (je i se svou básní z Vánoc 1943 samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže a nekrolog lze najít na straně 12 listu "Budweiser Zeitung" z 24. března roku 1944 - pozn. překl.). Byl přejet vlakem. Nejstarší dcera Waltraut (Traudl) se provdala za Hanse Hurcha (měli spolu 6 dětí: byli to Rupert, Therese, Stefan, Hans, Bernhard). Zůstala v následnictví matčině v Schärdingu (Frankinghof) na Wieninger Straße (při Innu) v centru mnoha spojiv příbuzných a přátel. V selském stavení blízko Schärding, řečeném "Schranger", jsme dali dvakrát utichnout rodinným setkáním, a i jinak jsme tam zažili nezapomenutelné chvíle. Irmgard, která mne jako malého hodně opatrovala, se provdala za Rainera Dempfa. Obě její dcery už nežijí. Felicitas zahynula při tragické nehodě v Hamburku (v originále "in Hamburg" - pozn. překl.). Synové Stefan a Rainer žijí nyní oba ve Vídni. Tamní adresa "Stephansplatz 6", kde rodina Dempfova bydllela a bydlí, byla zároveň místem vzájemných rodinných kontaktů (v originále "ein Verknüpfungspunkt innerhalb der Familie" - pozn. překl.). Raineru Dempfovi vděčím za Eusebiovy církevní dějiny (blíže viz webová adresa Wikipedia - pozn. překl.), vydané v latinském překladu z řečtiny roku 1672 v Mohuči (v originále "in Mainz" - pozn. překl.). Rainer Dempf zemřel v roce 2013.
Günther, který spolu s Helmutem chodil do školy v Kremsmünstera a v Schärdingu, byl bystrý a vtipný jako strýc Walter. Jako strýc Walter měl i on problémy s alkoholem. Během jedné doborovolné odvykací kúry si vzal život. Měl jsem ho velice rád. Jeho dvě manželství s Ingrid von Asboth a Cory zůstala bezdětná. - Brigitte je o dva roky než já. Přes Schärding a Vídeň, kde poznala Andrease von Raucha, s nímž jsem po dva semestry studoval (1962/1963), se dostala do Hamburku (nynější adresa: Altona, Philosophenweg 57). Andreas von Rauch se stal jejím manželem a narodil se jim syn Christoph a dcery Johanna a Maria.
Jako nejmladší ze tří dětí Idy a Antona Stiniových přišla na svět dne 27. června roku 1901 moje maminka, která po své matce dostala křestní jméno Ida (Ida Forstová je na stránkách Kohoutího kříže zastoupena i samostatně - poz. překl.). Byla jako dítě hrozně živá (v originále "ungeheuer lebhaft" - pozn. překl.). Jejím kamarádem byl Richard Schall, který měl mamince "zu parieren" (tj. poslouchat někoho, vyhovět někomu, i v češtině existovalo sloveso "parírovat" - pozn. překl.). Ona mu také, jak alespoň vyprávěla teta Waltraut, ve všem důvěřovala (v originále "alles getraut" - pozn. překl.). Byla také nadšenou turnerkou (v originále "auch eine große Turnerin" - pozn. překl.) a už jako děcko vtipná a štědrá (v originále "witzig und freigebig" - pozn. překl.). Tak jednou slíbila svým kamarádům na neděli krásné obrázky. Když děti přišly, sedla si k oknu a vytrhala z matčiných pohádkových knížek obrázky pro potěšení dětí, než to její maminka zpozorovala a učinila dárcovské akci konec. S Waltraut spala v jedné místnosti. Později od první třídy obecné školy začalo Idino přátelství s Jannou Franzovou. Janna pocházela z chudých poměrů: jejímatka byla polské národnosti (v originále "war Polin" - pozn. překl.). Kamarádství s Jannou rodiče rádi viděli. Maminka navštěvovala tři roky měšťanskou školu, poté odbornou školu pro ženská povolání (v originále "die Frauengewerbeschule" - pozn. překl.). Jako docela mladé děvče (asi v 17 letech) zajistila jednou - mimo sezónu - nějaký kurs v Lázních svaté Markéty. Teta Rosa Holeczeková (v originále "Rosa Holeczek" - pozn. překl.), vzpomínám si ještě na jednu návštěvu u ní před vysídlením, která měla v Lázních svaté Markéty pronajatou restauraci, velice chválila maminčin organizátorský talent. Když byli Ruppi a Traudl malí, bývala Ida často u své sestry ve Vimperku. Na popud mého otce založila maminka koncem první světové války v Prachaticích dívčí skupinu hnutí Wandervogel (v originále "eine Mädel-Wandervogelgruppe" - pozn. překl.). S jejími členkami šila často věci pro chudé a položily je pak pod vánoční stromek před dveře těch, jimž byly určeny. Zabývala se, podnícena hnutím, i národopisem. Její otec ji v zájmech podporoval. Přátelství s členkami skupiny se stalo přátelstvím na celý život. Po vysídlení bylo mj. oběžníkem, do něhož účastnice zaznamenávaly něco o své rodině nebo o starém domově, zajištěno přímé spojení. Ten oběžník se mezitím jeví nejen jako doklad osobní soudržnosti, nýbrž i jako historický dokument. Sešity, které se dochovaly, mám u sebe. Jeden z nich, obsahující časové rozmezí téměř čtyřleté, se bohužel na poště ztratil.
Také o rodinnou historii se maminka záhy zajímala. Shromáždila množství vzpomínkových záznamů a činila u příbuzných dotazy. Bez ní bychom znali o našich předcích pouhý zlomek toho, co je nám nyní známo.
Už jako dítě ráda veršovala. V pozdějších letech, v Bortshausen, na tu nit zdávna navázala. Několik jejích básní na téma rodiny, přátel nebo života v nové domovině mám po ruce.
Dne 27. července roku 1926, jak už zmíněno, se konala její svatba s Josefem Thomasem Forstem. Dětmi, vzešlými z tohoto manželství jsou Ulf (*19. června 1927), Helmut (*25. července 1930) a Reinhard (*3. listopadu 1940). Moje narození bylo poněkud vzrušující, poněvadž maminčin bratr a lékař, totiž strýc Walter, se nevracel včas z Hubertovy jízdy (v originále "von Hubertusjagd" - pozn. překl.). Maminka se obávala, že se po akci hodně pilo. Porodní bába ji uklidňovala slovy: "Der Stini is mir bsoffen liaba als da… niachtern." (tj. "Ten Stini je mi milejší vožralej tam než střízlivej… tady." - pozn. překl.)
Co bylo s námi za války a po válce, zaznamenávám ve shrnutí "O Forstových" (v originále "in der Zusammenfassung 'Forst-Linie'" - pozn. překl.).

Reinhard Forst.

Dodatek z 8. února 2012:

Rád bych ve stručnosti dodal dvě věci:
Jako školák či mladý student jsem se při jedné rozmluvě doslechl, že strýc Walther (tj. bratr mé maminky Idy) by měl mít eventuálně nemanželskou dceru s nějakou "Japonkou". Chtěl jsem té věci přijít na kloub, poněvadž by přece šlo o mou sestřenici. Brzdil mne ohled na tetu Niny (vdovu po strýci Waltherovi) a existující pochybnost o správnosti této výpovědi. Před několika málo lety jsem se dal do pátrání. Po neúspěšných pokusech v Prachaticích (záznamy o narození v pochybném časovém údobí) mě přivedla na stopu jedna informace z pozůstalostního soudu v Abensbergu. Strýc Walther uznal otcovství dcery křestním jménem Rosemarie. Po zdlouhavém a houževnatém dalším hledání jsem se dověděl, že Rosemarie spáchala pětačtyřicetiletá ve Stuttgartu sebevraždu. Adresy obou jejích nevlastních sester jsem našel a také jsem je navštívil. Mám i fotografii Rosemarie. Její ústa se podobají těm, co měla teta Waltraut (rozuměj Waltraut Steinbrenerová, roz. Stiniová) a také její matka (rozuměj Ida Stiniová, roz. Kerschbaumová). Rosemariin autogram vykazuje podobnost s písmem strýce Walthera. Nemám tedy nijakou pochybnost, že ta žena byla skutečně mou sestřenicí. Je to pro mne poučením, že člověk má vždycky dělat to, o čem je sám přesvědčen. Rosemariina matka (měla za svého života tři různá příjmení) měla německého otce a japonskou matku. Teprve její třetí křestní jméno je japonské. Proto jsem je asi v matrikách nenašel. Při novém průzkumu v Prachaticích dne 26. října roku 2015 (výprava s Annikou a Louisou) mi bylo řečeno, na udaném dni narození nijaký záznam neexistuje. Vlastním pořadač s mnoha dokumenty o Rosemarii.
V září 2008 jsem byl s mou ženou Dietlinde a s oběma jejími sestrami na Moravě. Chtěl jsem přitom vyhledat obec Lukov (právě od 24. září roku 2008 byl obci navrácen status městyse - pozn. překl.), kde žil můj dědeček Anton Stini, když působil ve službách hraběte Seilerna. V lukovském hotelu "Tuskulum" jsem se dověděl, že se hraběcí zámek nachází směrem na Zlín (v originále "in Richtung Zlín" - pozn. překl.). Následujícího dne vyšlo najevo, že se zámecký park stal zoologickou zahradou města Zlín a že lze v parku ležící zámek navštívit. Díky brožuře, která tam byla na prodej, teď vím, který z hrabat Seilernů podal žádost o spolehlivého gynekologa na vídeňskou univerzitu. Poněvadž maminka vyprávěla o vile, která byla jejímu otci dána k dispozici, ptal jsem se po nějaké vile z doby krátce před rokem 1900. Může v tom případě jít jen o jednu jedinou, a to je dnešní hotel "Tuskulum" v Lukově. Vánoční pečivo, které mezitím vešlo i do repertoáru kuchyně našich dětí, tj. ořechové a čokoládové pusinky (v originále "die Nuss- oder Schokoladebusserln" - pozn. překl.) dostaly podle Lukova od mé sestřenice Waltraut (Waltraut Hurchová, roz. Steinbrenerová) i název "Lukover Busserln". Mám podezření, že recept na ně pochází z hraběcí domácnosti.

S pravou německou důkladností to Reinhard Forst, autor obou předchozích textů, všechno sepsal pro své děti a také pro Museum Seidel, odkud mi je poskytla vzácná Zdena Mrázková. Třetí z textů jsem přiřadil do k Franzi Kerschbaumovi už pro jejich jistou mimoběžnost. Sám Reinhard Forst se narodil se 3. listopadu roku 1940 (tedy deset dnů po soběslavském narození překladatelově) v tehdy "říšských" Prachaticích jako syn Josefa Thomase Forsta a jeho ženy Idy, roz. Stiniové, dcery prachatického primáře Antona Stiniho (ten se narodil 13. června 1862 v Olšině /Langenbruck/ a skonal 26. října 1922 v Prachaticích). Zda se o něm, rozuměj o Reinhardu Forstovi, lze dovědět víc, než nám sám pověděl, je věru na pováženou.

- - - - -
* Prachatice

Obrazové přílohy:
(ukázky)

S aktovkou po otci kolem sta let starou, koupenou v Londýně po první světové válce
Na snímku "od Seidelů" z roku 2023
Videozáznam, dokumentující jeho dlouholeté občanské aktivity proti komunikaci A49
Ze zprávy o narození se dovídáme i prachatickou adresu rodného domu...

zobrazit všechny přílohy



Dostupné zdroje v JVK:

TOPlist