KARL GAIER

Kaple

Na místě, kde se dvojila cesta do kostela v Kunžvartu (Kuschwarda, dnes Strážný - pozn. překl.) a bavorského už Bischofsreutu, jdoucí kdysi Dolním Cazovem (Unterzassau, dnes zaniklá osada někdejšího Kunžvartu - pozn. překl.), stávala kaple, kterou dal v roce 1875 vystavět rolník Franz Xaver Gaier. Na plánu se dá přečíst i příjmení Zobel, patřící zřejmě stavebnímu mistrovi. Půdorys tvořil jako v mnoha podobných případech osmiúhelník, jehož pět stěn bylo plně vyzděno, zbylé tři pak zabíral větší částí okrouhlý vstupní oblouk dveří a dvě boční okna, která měla v kulatém horním oblouku barevné výplně. Obě horní půle vchodových dveří sestávaly z prosté laťové mříže, aby vzduch mohl volně pronikat ven i dovnitř. Do přední strany osmiúhelníka byl vestavěn oltář s oltářním stolem a stupni k němu. Obraz na oltáři představoval Matku Boží, jak je nesena anděly vzhůru do nebes. Byl 160 centimetrů vysoký a 120 centimetrů široký a maloval ho malíř Bock z Lenory (Eleonorenhain), týž, který byl i autorem vyměnitelných oltářních obrazů kostelů ve Volarech (Wallern) a v Horní Vltavici (Obermoldau). Kdo si na ty obrazy s motivem Nanebevzetí Panny Marie dosud pamatuje, má alespoň přibližnou představu, jak vypadal ten z naší kaple. Nás děti přitahoval na něm zvláště jeden andělíček v pravém dolním rohu, který táhl roucho Mariino trochu stranou a usmíval se přitom na přihlížející. Ukazovaly jsme si na něj a říkaly mu: "Engei gucku" (tj. "andělíčku kukuč" - pozn. překl.). Při bočních stěnách kaple stály lavice, děti klečívaly při stupních oltáře (mohu potvrdit i ze svého vlastního dětství, že zatímco dospělí seděli v lavicích či stáli mezi nimi a za nimi vzadu v příšeří našeho soběslavského kostela, my děti jsme klečely před oltářem na kamenném dláždění - pozn. překl.). V roce 1934 dal poslední majitel kaple Franz Gaier upravit ji uvnitř znovu malířem Friedlem.
Před kaplí dešťová voda naplavovala písek a v něm si za suššího počasí hrávaly děti z okolí. Obvykle se tam objevila i Weberovic Hedvika s děckem na rukou, které donesla až k dřevěné laťové mříži, kudy mohlo nahlédnout dovnitř a vždycky pak začalo křičet právě to: "anděliček kukuč!". Jakmile to viděly a slyšely ostatní děti, musela je Hedvika jedno po druhém taky zvednout na ruku a nechat se podívat, jakož ovšem i zakřičet to samé: "andělíček kukuč!"
V květnu se v kapli pravidelně konávaly májové pobožnosti. Přicházela babička a měla na rukou nejmladší dceru Marii, přicházela maminka a teta Anna (v originále Annamoam), byly tu teta Sali) a ostatní ženy, které stály před a kolem dokola kaple a můj otec zapálil svíce a všichni se začali modlit růženec. My děti jsme už dávno klečely na svých místech při oltáři a tatínek pak už nenašel místo aby mohl přikleknout a musel předříkávat slova modlitby vestoje. Ženy nalezly obyčejně místo v lavicích a když přišli muži, stávali vprostřed kaple.
Po růženci stáli všichni vespolek ještě nějakou chvíli kolem kaple, řekli si pak pozdravení na dobrou noc a rozešli se pak domů. My děti jsme běžely vší silou před nimi ke stavením.
Tatínek vedl ty májové pobožnosti přes půl století. Když umřel, poprosili mého bratra, zda by se mohl pobožností ujmout. Tak bylo vlastně všechno při starém, jen někdejší účastníci postupně scházeli ze světa a růženec se i za ně modlili jiní.
Za války, kdy byl v Kunžvartě farářem páter Hugo Rogmans, přijížděl sem v říjnu týdně a míval v kapli bohoslužby. Po modlitbě se vždycky zpívala píseň: "Geleite durch die Welle..." (známá mariánská píseň s refrénem Maria hilf! Tj. "pomoz, Maria!"- pozn. překl.) Ty pobožnosti byly vesměs hojně navštěvovány a poskytovaly mnohou duchovní oporu.
Od roku 1946 stanula tu kaple sama a opuštěná. Okolostojící stavení byla zčásti už stržena, vykradena a spálena, kaple však zůstávala nedotčená, jak se dalo pozorovat z nedaleko ležící bavorské osady Schnellnzipf. I pro ni však nadešel den, kdy měla zmizet i z našich očí, kdy měla být bez milosti srovnána se zemí.
Na Svatodušní úterý, dne 31. května 1955, dorazila na místo kolona automobilů a muži, kteří v nich přijeli, vyložili dovezený náklad sudů s benzínem. Jím polili kapli i dosud stojící selská stavení kolem, načež všechno zapálili. Plameny vyšlehly vysoko vzhůru k nebi a v nich vztáhla ruce o pomoc k Všemohoucímu veškerá někdejší radost, veškerá touha zbožných modliteb, všechna důvěra a ostýchavá láska, skrytá tu pod střechami šumavských chalup, všecka jejich starost i nouze. Milovaný Bůh však mlčel a mlčí až doposavad, neboť On umí čekat trpělivěji, než my to dokážeme. Řekl přece: Má je pomsta! A ta bude strašlivá. Smyje naše slzy a učiní v míru zadost právu a spravedlnosti. Často však musím pomyslet na poslední slova jedné německé písně:

Wenn ich den Wandrer frage,
was kränkt dich sehr?
Ich kann nicht nach Hause,
hab keine Heimat mehr!

Poutníku, co tě trápí,
můžeš mi říct? -
Že nesmím tam k nám domů,
ba nemám domov víc!

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1961, s. 130-131

P.S. Celý text originálu je psán v čase přítomném. Jeho autor jako by věřil, či spíše chtěl věřit jako mnoho jiných, že ta kaple z jeho dětství bude stát vzdor vší skutečnosti zkázy navěky. Copak tomu tak ale není už právě proto, že o ní napsal tu láskyplnou vzpomínku?

Obří hrad a panna Minkesin

Ještě když za dávných časů pobývaly na Šumavě celé rody obrů a skřetů, docházívalo mezi nimi často k nesvárům a bojům o to, kdo z obou stavů nabude převahy a nadvlády. Zejména obr "Kubo", který opanovával mohutnou horu Boubín (v originále "Kubaniberg" - pozn. překl.) a celé obrovské území kolem jejího temene, sahající za ně až k rozcestí Na Kubrnech (Kubernweg), usiloval všemi způsoby o to, aby svou říši ještě zvětšil. Zachvácen touhou po moci, chtěl si ten obr přivlastnit i horu zvanou dnes Obrovec (Riesenschloss) na jih od Lipky (Freiung) a okolí Šeravy (Scherau) až k chatě při tokaništi zvaném Minkesinské (Minkesiner Balzhütte), blízko něhož (na Světlé hoře /Lichtenberg/ nad Světlohorskou nádrží /Minkesiner Schwelle/ - pozn. překl.) byl roku 1874 složen poslední vlk na Šumavě. Jenže lstivý skřet "Ilm", který měl své rodové sídlo západně od Kubovy Huti (Kubohütten) na vrchu jménem "Ilmberg" - lidově ovšem zvaném "Bojerberg" (tj. "Bójská hora" či "hora Bójů" - pozn. překl.) -, se spolčil se slečnou "Minkesin" ze Šeravské Huti (Scherauerhütte) a překazili chamtivé plány obra Kubo. Když se mocichtivému obru nepodařilo získat zmíněné území násilím, pokusil se dobýt srdce panny Minkesin milostnými nástrahami a slibem, že na nejvyšším vrcholu při Šeravě postaví pro ni hrad. I tento záměr ovšem selhal, poněvadž slečna Minkesin žila se skřetem Ilmem v dobrých sousedských a zároveň důvěrných vztazích a nebyla už nijak k mání. Ke stavbě slíbeného hradu z právě uvedeného důvodu sice nedošlo, ale hora nese od té doby jméno "RiesenSchloss" (tj. "Obří hrad", dnes na českých mapách Obrovec, 1146,2 m - pozn. překl.), který na pobyt obrů upomíná až dosud.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 2008, č. 3, s. 3

P.S. "Ze starých ročníků Heimatbriefu" je vzat tento text, připomínající i podíl pana hornovltavického řídícího učitele na uchování pověstí ze zdejšího okolí, tj. kraje pod Boubínem.

Vzpomínka na Josefa Blaua

Blau to měl rád, občas do svých pojednání vtrousit něco veselého vyprávění, aby tak něčím jaksi zásadně oživil své téma. Podobné historky a anekdoty najdeme zvláště v jeho knihách Böhmerwäldler Hausindustrie und Volkskunst, Frauen Hauswerk und Volkskunst a především pak v jeho práci Der Heimatforscher.
Dělal to ostatně i při svých ústních projevech a také v jeho dopisech se dají číst takové veselé drobnosti.
Jednou jsme šli spolu z Neuhausen do Metten (blízko bavorského Deggendorfu při Dunaji - pozn. překl.) a Blau vypravoval: "Poté, co jsem přesídlil ze Schachten do Neuhausen, pomyslel jsem si vzápětí, že teď můžu snadno navštívit Maxe Peinkofera v Bischofsmais. Jednoho krásného letního dne jsem se tam opravdu vydal a jel jsem autobusem na Rusel a dál nahoru do Bischofsmais. Před kostelem jsem vystoupil a chvíli jsem se rozhlížel kolem, než autobus odjel. Vedle mě stál kluk tak něco mezi třinácti čtrnácti lety. Toho jsem se pak optal, kdeže tu bydlí pan Max Peinkofer. 'Peinkofer? Peinkofer?' kluk zavrtěl hlavou. 'Peinkofer tu nejni žádnej.' 'Ale jdi, to je ten člověk, co píše ty legrační povídky do novin.' 'No, jak povídám, Peinkofer tu nejni.' 'Heleď, píše často o krejčím a o jeho ženě a o koze.' Chlapcův obličej se rozzářil úsměvem. 'Ös moats in Drahobl?' (rozuměj 'Jako tu v Drahobli?' - pozn. překl.) Když jsem přikývl, ukázal na dům naproti a řekl: 'V tamtom stavení, jak jsou ty dvě vokna, tam bydlí.'
K mikulášské slavnosti učitelské stolní společnosti Lehererrunde ve Volarech (Wallern) jsme roku 1920 z Blauova podnětu namnožili a vydali vlastivědný svazeček s názvem Orbis pictus (tj. Svět v obrazech), jehož jeden exemplář jsem tehdy poslal i duchovnímu otci našeho projektu, tedy právě Josefu Blauovi. Když jsem pak s sebou po vyhnání nevzal vlastně nic ze svých knih a písemností, požádal jsem Blaua, jestli by mi nemohl dát tu brožurku opsat. Tady je úryvek z jeho dopisu, který opět obsahuje jednu takovou veselou narážku:

27. května 1957

Milý starý příteli Gaiere!

Je mi velkým potěšením, že Ti můžu poslat 2. vydání Orbis pictus z roku 1921. Podrž si ho na památku! Hledání toho svazečku mně nedalo klidu, dokud jsem ho včera nenašel v jedné zapomenuté složce. Moje radost byla nezměrná, asi jako kdyby selka konečně objevila dlouho ztracenou botku jedné své ratolesti docela u dna kádě s našlapaným kyselým zelím. 'U nás holt nic nepříde nazmar!' (v originále: 'Bei uns geht halt nix in Verlur!' - pozn. překl.) Přečetl jsem si brožuru i po letech s potěšením. Byla to zdravá a plodná myšlenka, která jí stála u kolébky. Krásné dny trávím v zahradě, práce jsem už nechal. Co nejsrdečněji Tě zdraví

Tvůj Josef Blau.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1961, s. 9

Karl Gaier se narodil 3. listopadu 1890 v dnes už neexistujícím Dolním Cazově (Unterzassau), jehož zánik ostatně popsal v jednom ze zde uvedených textů. Osada ležela na cestě z tehdejšího Kunžvartu (dnes Strážný) do Českých Žlebů (Böhmisch-Röhren), na dohled od bavorské hranice, což se stalo osudem jejím i jejích obyvatel. Po vychození obecné školy v Kunžvartě navštěvoval měšťanskou školu ve Vimperku (Winterberg), načež jako absolvent německého učitelského ústavu v Českých Budějovicích působil nejprve znovu v kunžvartské škole, odkud vyšel, pak od roku 1912 v chlapecké měšťance ve Volarech, jejíhož vedení se po po prvé světové válce ujal a z níž odešel až roku 1938 jako řídící učitel do Vimperka a posléze do Horní Vltavice (Obermoldau). Po vyhnání vlastně jen pokračoval v učitelské a také vlastivědné práci na druhé straně hranice v bavorském Mauthu a v Haidmühle. Nevzdálil se Šumavě nijak ani na odpočinku, jehož léta trávil nejprve v Röhrnbachu a pak v Schönbrunnu "am Lusen", samozřejmě že i psaním a publikováním, jímž jen navazoval už na meziválečnou a válečnou práci v jižních Čechách a pak v tzv. "Bavorské Východní marce" (Bayerische Ostmark), po válce pak ve Svobodném státě Bavorsko zejména množstvím příspěvků do krajanského měsíčníku Böhmerwäldler Heimatbrief. Roku 1949 se stal i autorem vlastivědné učebnice pro školy zemského okresu Wolfstein (pozdější okres Freyung-Grafenau). Je málo těch, kdo by Šumavě prokázali synovskou věrnost tak vrchovatou měrou. Skonal takříkajíc na jejím "křídle" (tak se u nás doma na Blatech říkalo nošení dítěte na lokti matčině) v Schönbrunn am Lusen (tj. "na Luzném") 8. března 1963. Přesto to nebylo "doma", nýbrž ve vyhnanství, a když jeho někdejší žák Alois Nusko (ps. Pflegerloisl), zastoupený rovněž mezi autory Kohoutího kříže, napsal nad jeho hrobem následující verše na rozloučenou, věděl, o čem mluví:

Dein Hab und Gut hat man geraubt
und Menschenwürde arg missbraucht.
Doch tief aus deinem Herzensgrund,
die wahre Heimatliebe gabst und kund,
warst treu der Heimat bis zum letzten Atemzug.
Wohl dem Volk, das solche Männer schuf!
Du bleibst uns unvergessen übers Grab hinaus -
in Gottesfrieden ruh' in fremder Erde aus!

Uloupili ti všecko, cos měl rád
i lidskou důstojnost stačili pošlapat.
Hluboko v srdci ale láska tkví,
kterous nám podal jako dědictví
věrnosti na smrt, která dojímá.
Blaze těm, jimž za vzor tě domov má.
Nezapomenutelným příkladem nám všem
buď, byť tě krýt má jak nás cizí zem

- - - - -
* Dolní Cazov / Strážný / Vimperk / České Budějovice / Volary / Horní Vltavice/ Mauth (BY) / Haidmühle (BY) / Röhrnbach (BY) / † Schönbrunn am Lusen (BY)