HANS HÖLZL

Dušičkové pečivo z Frymburka

Po staletí světí katolická církev památku "všech věrných zemřelých" jako Svátek zesnulých (Totenfest), zvaný také Dušičky (Allerseelen) a připadající na den 2. listopadu (předchází mu 1. listopadu slavnost Všech svatých, a křesťanská tradice, započatá v roce 998 mnichem Odilem z francouzského kláštera Cluny, navazuje vlastně na keltský svátek Samhain, jakousi obdobu našeho Nového roku, kdy se v noci z 1. na 2. listopadu měly setkat duše živých i mrtvých, odtud i tradice Halloween, tj. vlastně All Hallow's Day - Všech svatých - pozn. překl.). V novější době nabyl svátek zejména zásluhou papeže Pia X. na významu a liturgické závažnosti. Stal se svátkem významným pro spásu duší v očistci (Armen Seelen). Od pontifikátu papeže Benedikta XV. smí každý kněz sloužit trojí oběť mše svaté, což se jinak týká toliko Vánoc. Podle rozšířené víry se zesnulým v ten čas "země otevírá", duše se vracejí z očistce zpět do svých někdejších pozemských příbytků nebo sedí na svém hřbitovním rovu, zatímco kolem kráčí procesí s knězem, skrápějícím hroby svěcenou vodou. I ty, patřící nejchudším, bývají na den Dušiček bohatě zdobeny, jakkoli bývají na Šumavě už hluboko pod sněhem, a to alespoň položením skromné kytičky či zaražením kříže krášleného rudými bobulemi jeřabin a bílými bobulemi pámelníku. Na každém z hrobů hoří také vlastní světlo.
Den památky zesnulých byl u nás doma i dnem obdarovávání. Psal jsem už před časem v našem krajanském časopise o dárcích v podobě tvarovaného pečiva (Gebildbroten). Kmotříčkové od křtu (Taufpaten) a od biřmování (Firmpaten) dávali svému "kmotřenci" ("Göd") či "kmotřence" ("Godin") malé dárky; bylo to obvykle ze žemlového těsta (Semmelteig) pletené "srdce" či také pletený "jelen" ("Herze" und "Hirsche"), výrobky připravované u pekaře právě k té příležitosti ve velkém množství. Bývaly přirozeně nejrozličnějších velikostí, to podle zámožnosti kmotra či kmotry. Tyto dárky tu a tam provázely i podporu ve formě peněz či potřebného ošacení, pro kterou si k nim jejich kmotřenci až do 14 let svého věku směli právě na Dušičky dojít.
Dalším krásným "dušičkovým" zvykem bylo tak řečené "Seelwecksammeln". V každém ze selských domů bylo podle velikosti hospodářství nachystáno několik set "Seelwecken" (tj. "dušičkových vek" či také prostě "dušiček" - pozn. překl.), někdy zvaných i "Heiliwecken", malých, o průměru tak 10 až 15 centimetrů, v troubě pečených "chlebů" (Brote), určených k tomu, aby jimi byli podarováni chudým a jejich děti. Na den Dušiček brzy ráno vyrazili na cestu "Seelwecksammler" (tj. "sběrači dušiček" - pozn. překl.) vyzbrojeni taškami a pytli, aby shromáždili vytouženou krmi pro potřebné, postávající už v očekávání u kostela či hřbitova (jedna česká říkanka spojená s pečením "dušiček" narážela na dvojí těsto, bílé a černé, lepší a horší, které se na ně leckde zadělávalo:

Dušičky věrný,
nejste všecky stejný.
Některý jste bílý,
některý jste černý. - pozn. překl.)

Některé ukázky tvarovaného pečiva, vyhotoveného po šumavském domácím způsobu, byly uloženy k uchování v prostorách pasovského Muzea Šumavy (Böhmerwaldmuseum). Zaplétané "srdce" a "věneček" pocházejí z někdejší frymburské cukrárny Pernsteiner, firmy obnovené po vyhnání v bavorském Řezně (Regensburg) na ulici Von-der-Tann-Straße.

Glaube und Heimat, 1969, s. 887-888

Frymburský skladatel Matthias Pernsteiner

Už před reorganizací rakouského obecného školství za Marie Terezie mělo tehdejší Království české slavné školské tradice už z dob Karla IV., související s jím založenou univerzitou pražskou, kde museli její "údové" před nástupem učitelského úřadu vysokoškolského absolvovat dva roky služby na nižších stupních škol. Za Rudolfa II. byl stav českého vyššího i nižšího školství považován za výtečný. Všechno to však upadlo ve zkázu, když se v posledních letech právě Rudolfovy vlády začaly nad zemí rozprostírat příznaky nastupující bouře.
Už za jeho nástupce Matyáše nebyly školy tím, čím kdysi bývaly. Vzápětí vypukla třicetiletá válka, jejíž běsnění Čechy zpustošilo na celé století a s nimi do smrtelných mdlob uvedlo i školská zařízení. Sotva se však začaly zacelovat rány neblahého času Ferdinandova, začalo se i kdysi kvetoucí školství postupně opět zotavovat z nemoci a už v 18. století šířilo opět svůj blahodárný vliv ve prospěch celé společnosti. V jižních Čechách to byla zejména dvě místa, která se stala pokusnou dílnou lidového vzdělání. Východněji položeno bylo z nich městečko Kaplice (Kaplitz), které se stalo později i sídlem samostatného okresu a kde tamní farář (od roku 1771), pozdější litoměřický biskup Kindermann vytvořil z venkovské školy instituci, sloužící za vzor všem v celé monarchii. To druhé z obou, totiž městys Frymburk (Friedberg), leželo pak na Vltavě (Moldau) a zasloužilý učitel Johann Nepomuk Maxandt tu dokázal vychovat z venkovských dětí pozoruhodnou řadu vynikajících osobností. Z těch, kdo vyšli z jeho frymburské školy, stačí uvést slavného učitele hudby, skladatele a císařského dvorního varhaníka Simona Sechtera, dále varhaníka a komponistu v tyrolském Kufsteinu Matthiase Pernsteinera, komorního hudebníka v knížecích schwarzenberských službách Aloise Schobera či ne naposledy pedagoga, vědce a státníka Andrease svobodného pána von Baumgartnera.
Matthias Pernsteiner se narodil 22. února 1795 ve Frymburku jako syn hostinského v domě čp. 31, kde se říkalo "am Steinhauferhäusl". Poněvadž svých prvých základů vzdělání nabyl právě u Maxandta, bylo mu to i pro budoucnost nejlepším doporučením. Láska k hudbě a učitelskému povolání vyznačovala i Pernsteinerovu další životní cestu. Z Hellmonsödu v hornorakouském Mühlviertelu, kde sloužil devět let jako učitelský pomocník, chodíval pěšky do Lince (Linz) na operní představení a v noci se opět "po svých" vracel zpátky, aby byl ráno zase pohotově ke školním povinnostem. Roku 1829 získal místo ředitele kůru v Salcburku (Salzburg) a od roku 1830 pak až do své smrti v roce 1851 působil coby regenschori v Kufsteinu. Tady, kde také zemřel, učinil nesmrtelným své jméno četnými církevními skladbami. Také v archivu kostelního kůru ve Frymburku jsem kdysi nalezl některé jeho rukopisné hudební kompozice. Další doklady jeho tvorby, jak je uchovávalo Šumavské muzeum (Böhmerwaldmuseum) v Horní Plané (Oberplan) a také muzeum v jeho rodném Frymburku, zřejmě došly zkázy při vyhnání německého obyvatelstva po druhé světové válce.
Pernsteinerův bratr Johann měl rovněž značný hudební talent a byl varhaníkem v městě Bludenz ve Vorarlbersku.

Glaube und Heimat, 1965, s. 188-189

Jižní Čechy a Bavorský les patří k sobě

Bavorské hranice přesahovaly dříve na mnoha místech hřebeny dnešního hraničního lesa. Tak náleželo pozdější území kláštera Vyšší Brod (Hohenfurth) a pravděpodobně i majetek Vítkův Kámen (Wittinghausen) původně k Bavorsku. Sušice (Schüttenhofen) a Vimperk (Winterberg) podléhaly až do roku 1242 hrabatům z Bogenu, poté vévodovi Ottovi Bavorskému, než se roku 1272 vévoda Heinrich zřekl veškerých svých práv ve prospěch českého krále Přemysla Otakara II. (v originále jen "zugunsten Ottokars II." - pozn. překl.). Také Železná Ruda (Eisenstein), zboží Grafenried (dnes zaniklá Lučina - pozn. překl.) a Folmava (Vollmau) spolu se dvěma ještě vesnicemi patřily až do roku 1764 k Bavorsku. Do Čech přesahovaly i hranice bavorských diecézí. K diecézi Pasov (Passau) příslušely farnosti Nová Bystřice (Neubistritz), Staré Město pod Landštejnem (Altstadt), Kunžak (Königseck) a Strmilov (Tremles), k diecézi Řezno (Regensburg) pak až do roku 1782 několik vsí farnosti Wassersuppen (dnes Nemanice), lokálie Grafenried (už zmíněná zaniklá dnes Lučina) a Folmava. Klášter Niederalteich pobíral 1246 dávky v Sušici, klášter Windberg měl v letech 1233-1283 nad Sušicí patronát a do roku 1804 také nad Albrechticemi (Albrechtsried), klášter Gotteszell v letech 1731-1775 nad Železnou Rudou (tamní fara až do roku 1809 příslušela rovněž řezenské diecézi, jak o tom podrobněji píše Georg Vogel, samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.).
Osidlování jižních Čech se dělo z větší části z Bavor, resp. tam, kam vliv Rožmberků zasahoval, z Pasovska, do jindřichohradeckého jazykového ostrova (v originále "in der Neuhauser Sprachinsel" - pozn. překl.) plynul proud kolonistů spíše pak z Frank a z Durynska (Thüringen). Množství původně německých místních jmen na jižní Šumavě svědčí o této příbuznosti tím, že se s obdobnými setkáváme i kus dál na jih v Bavorském lese. Jako příklad lze uvést toponyma Passern, Salnau, Lindberg, Kerschbaum, Nesselbach, Gschwendt, Nirschlern, Stockern, Haag, Ziering, Scheiben, Langebruck aj. O druhé kolonizační vlně se zdá svědčit okolí Kapellen (dnes zaniklé Kapličky - pozn. překl.) v někdejším okrese Kaplice (Kaplitz) a také Volary (Wallern). Řádem německých rytířů (vznikl ve 12. století na území bývalého křesťanského Jeruzalémského království v dnešním Izraeli, působil i v českých zemích, kde byla jeho činnost po roce 1989 obnovena a kde má své nynější ústředí v Opavě - pozn. překl.) byli na Jindřichohradecko povoláváni Němci z Frank a z Durynska.
Vítkovci (Witigonen), velký jihočeský šlechtický rod, jejichž bavorský původ lze přijímat takřka s jistotou, měli v rukou větší část kolonizačního díla. Podle P. Valentina Schmidta (je rovněž samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) z cisteciáckého kláštera Vyšší Brod je už 27. října 1154 doložitelný v Pasově Witiko I. z Čech, nacházíme ho pak coby svědka na jedné z listin pasovského biskupství ze dne 6. července 1209. Hlavní důkaz poskytuje však jiná listina, tentokrát pocházející z roku 1220, na níž Witiko II. "z Prčic" (v originále "von Prcitz", což se někdy překládá do češtiny také "z Přícu" - pozn. překl.) uvádí ve své pečeti přídomek "de Planchinberk". Když někdy v letech 1190-1192 vymřel rod Schönhering-Blankenbergů, ujala se jeho do Čech předtím přibyvší boční větev i vlastnictví bavorských statků rodu. Majetky Blankenbergů byly jeden po druhém vypláceny pasovskými biskupy, takže mocenská država rožmberských Vítkovců s obrovským jihočeským zázemím nakonec ustoupila až za tok řeky Reuschmühel (česky by se dalo říci "Šumivá Mihela", později se však už řeka označuje i německy toliko "Mühl" - pozn. překl.).
Petr z Rožmberka (rozuměj Petr I. z Rožmberka, český nejvyšší komorník, zemský hejtman v Čechách, †14. října 1347 - pozn. překl.) získal dne 11. září 1341 od pasovského biskupa Gottfrieda nazpět statek Haslach. S krátkými přerušeními v roce 1389 a pak v letech 1421-1483 vlastnili Rožmberkové to zboží až do 29. listopadu 1599, kdy ho poslední vladař jejich rodu Petr Vok prodal pasovskému biskupu arcivévodovi Leopoldovi. Na znaku městyse Haslach se dodnes spatřuje pětilistá růže, erbovní květina rodu Vítkovců. Také vazby Vítkovců k bavorským šlechtickým rodům byly velmi těsné, zejména pak k hrabatům z Halsu, což prokazatelně dosvědčují rozličné námluvy, zasnoubení a sňatky. Pasovským zájmům sloužili i Bavor ze Strakonic (v originále "Bawor /Bayer/ von Strakonitz" - pozn. překl.) a Vernéř z Vitějovic (v originále "Werner von Witiejitz", rod vladyků z Vitějovic se později zval "z Pořešína" - pozn. překl.), kteří se roku 1312 spolu s prachatickými měšťany zavázali střežit Zlatou stezku (Goldener Steig).
Nejživější byly styky jižních Čech s Pasovem samým. Z Pasova se dovážela sůl, tam putovala z jižních Čech pšenice, slad, máslo, ryby a později také sklo. Dalším důvodem napojení na Pasov (v originále "Anschluß an Passau" - pozn. překl.) byl vztah Vítkovců k pasovskému biskupovi, na něhož se obracívali i jinak v církevních záležitostech, poněvadž Praha byla příliš daleko. Světící biskupové Heřman (Hermann) a Pribislaus von Satoria (Přibyslav ze Satorii) působili zároveň v pražské i pasovské diecézi. Mathias, farář v Krumlově (v originále "Krummau" - pozn. překl.), stal se 13. října 1430 pasovským i pražským světícím biskupem. V roce 1439 vysvětil novostavbu krumlovského farního kostela a zemřel jako farář a biskup dne 18. května 1440. V listopadu 1441 byl vyšebrodský opat Sigismund Pirchan, rodem z Rožmberka nad Vltavou (Rosenberg), jmenován na basilejském koncilu biskupem. Zesnul 15. června 1472 jako pasovský světící biskup a leží pochován v bazilice sv. Vavřince (Sankt Laurenz Kirche) v Lorchu (část hornorakouského města Enns - pozn. překl.). Také on světil oltáře ve Světlíku (Kirchschlag), Rožmberku nad Vltavou a Vyšším Brodě na Šumavě. Pasovský světící biskup Bernhard vysvětil ve dnech 11. a 12. června 1507 kostel v Dolním Dvořišti (Unterhaid) a ve dnech 3. a 4. května 1523 kostel v Přední Výtoni (Heuraffl), někdejším šumavském klášteře eremitů. I za pražské administrace se konávala svěcení kleriků z jižních Čech většinou v Pasově. Příklady z let 1445-1519 jsou opravdu početné. Také opati jihočeských klášterů bývali konsekrováni pasovskými biskupy, tak 1528 Blasius (Blažej) ze Zlaté Koruny (Goldenkron) a Paul Klötzer z Vyššího Brodu.
Ve 14., 15. a 16. století se objevuje mezi pasovskými kanovníky mnoho Jihočechů rodem a ještě větší je počet pasovských kleriků v jižních Čechách nebo původem odtud. Opakovaně se potkáváme v Pasově se známými příslušníky rodu Vítkovců a jihočeské kláštery jsou v živém kontaktu s Pasovem. Stejně tak živé byly styky pasovského měšťanstva především s Prachaticemi, Krumlovem, Hartmanicemi (Hartmanitz) a Sušicí. Pasovští rovněž udělovali Prachatickým různé pocty, za něž od nich nazpět do Pasova putovaly dary z vděčnosti. Zvony pro jihočeské kostely se odlévaly v Pasově. Také krumlovská jezuitská kolej měla v 16. století četné žáky z Pasova a jeho okolí. Pasovské mince a pasovská míra se v jižních Čechách udržely až do 15. století. Jak je vidno z tohoto stručného přehledu, bylo spojení jižních Čech s Bavorským lesem nejvýš živé a těsné, zejména s Pasovem pak i velice prospěšné.
Dnes je ta naše krásná domovina v cizích rukou a slovanský bolševismus doráží vlnami až do samé blízkosti Pasova. Teprve posledním desetiletím zůstal vyhrazen smutný úděl být svědem toho, jak jsou zpřetrhávány ony pradávné svazky, jak je důsledně ničen onen katolickou církví utvářený obraz Šumavy, jejíž někdejší obyvatelé jsou rozptýleni do všech oblastí poválečného Německa i Rakouska.

Glaube und Heimat, 1977, s. 343-344

Zamyšlení z roku 1945 k výročí Stifterova úmrtí

My Šumavané jsme skutečně hrdí na svou krásnou Šumavu. Naše domovina má v sobě cosi neodbytně poutavého, co nás znovu a znovu přitahuje k jejím temným a přece tak slunečně usměvavým lesům. A s krásou Šumavy je nám pevně spojena postava našeho domovského básníka, jehož úmrtí si i letos znovu připomínáme 28. ledna. Synovská láska k rodnému kraji hovoří z jeho povídek a novel, sám dech té země nám vane vstříc z jeho "Hvozdu" (Hochwald), té písně písní šumavského lesa.
Od své babičky Voršily (domácí varianta jména Uršula nám tu připadá přiléhavější - pozn. překl.) se naučil Stifter vypravěčskému umění. Uměla spoustu příběhů vyprávět tak pěkně, že sotva byla s jedním vyprávěním u konce, musela začít znova s dalším. Chlapec chtěl všechno vědět, na všecko se ptal a dobrá stařenka měla pro vnuka vždycky odpověď. A šum temných lesů s nádherou horských jezer, s řekou Vltavou a hrady při jejím toku, to všechno odemklo ty nejhlubší prameny básnického génia, jemuž se stal Frymburk nejmilovanějším místem mladé touhy a jehož kolébka provždy stála v idylickém městečku Horní Planá.
Ve Frymburku se nacházel kruh Stifterových stejně smýšlejících přátel a kolegů ze studií, kteří byli vnímaví vůči duchovním podnětům a dokázali se i pobavit. Stifter horoval pro Frymburk a zanechal mu ve svém díle důstojnou památku. Tak napsal roku 1830 ve vzpomínce na Frymburk i tato slova o Fanny Greiplové, jedné ze čtyř dcer bohatého tamního obchodníka s plátnem, která jako prvá pronikla k jeho nitru:
"Myslím, že bez ní nedokážu žít, považuji za ztracený všechen čas, kdy to půvabné ztepilé děvče nemohu tisknout na své srdce."
Pro nedostatek pevného společenského postavení zůstala Stifterova žádost o ruku milované dívky nevyslyšena a trvalo dlouho, než čas zhojil tu ránu. Bolest odloučení je zachycena v jeho "Pozdním létě" (Nachsommer). "Byl to truchlivý den," vypráví Stifter na jiném místě, "když jsem v otevřeném kočáře opouštěl městečko a jak jsem se ještě jednou na rohu ulice ohlédl nazpátek, uviděl jsem ji stát dosud u okna - naposledy v tomto našem životě."
Ten, kdo miluje naši Šumavu, měl by číst Stifterovo dílo. Kdo se chce obeznámit s ušlechtilostí jeho tvůrčí vůle a s pevnou mravní zásadovostí jeho charakteru, nechť se obrátí i k jeho korespondenci.
Ve svém "Vítkovi" (Witiko) podal nám Stifter krátce před svou smrtí historický příběh z dějin české země.
Ve věnování knihy "Studií" (Studien) bratru Antonovi jako by básník odkazoval: "Kdybych zemřel dříve než Ty, budeš si moci číst ještě mnohokrát v těch stránkách a pomysli pak na to, že je tu celé moje srdce, že to všechny moje myšlenky jsou uloženy v řádcích této knihy. Ve 'Vesničce na pláni' (Heidedorf) najdeš krásné city rodičů a dětí. Byla to moje maminka a můj otec, kdo mi tanuli na mysli při tvorbě tohoto díla a všecka láska, která se jen na venkově a mezi chudými lidmi dá najít v takové věrnosti prostého srdce, jak je tu líčena, všecka tato láska leží v tom malém vyprávění. Je o člověku, který spisovatelskému umění obětoval lásku své nevěsty a byl šťasten v tom, že je u rodičů."
Několik dní před svou smrtí si ještě nechal přinést rukopis nedokončeného druhého dílu své knihy "Z kroniky našeho rodu" (Die Mappe meines Urgroßvaters), jehož přepracováním se zabýval, a připojil tam vlastní rukou slova:

"Sem se má vepsat:
Tady básník zemřel:"

Mnohá desetiletí už uplynula od osudové hodiny, kdy se Stifterovy oči zavřely. Přesto je mezi námi a žije dál ve svém díle.

Budweiser Zeitung, 1945, č. 4, s. 4

Ten poslední text má svou zvláštní naléhavost nikoli snad v tom, jak je napsán, nýbrž s ohledem na datum svého zveřejnění. Byl leden posledního roku války a Německo se mělo zhroutit v nejbližších měsících. Kolik bylo pevných bodů, na nichž mohly vyvstat lidštější základy jeho duchovního dědictví i po tolikeré zkáze a vyhnání, které mělo ještě následovat? Hansi Hölzlovi měl být navždy odňat rodný Frymburk, kde spatřil světlo světa 10. ledna 1907 ve stavení čp. 88 (v jiné podobě je tam ono číslo stále k nalezení. Otec Johann Hölzl (*13. dubna 1881 v Chabičovicích /Kabschowitz/), syn krejčího v Chabičovicích Josefa Hölzla a Kathariny, roz. Gallistlové původem rovněž z Chabičovic, provozoval v synově rodném domě řemeslo hodinářské, matka Aloisie (*2. února 1881 ve Frymburku čp. 7) byla dcerou Mathiase příjmením Robitschko, podruha ve Frymburku čp. 79, syna podruha na témže zmíněném už frymurském stavení čp. 89 Kaspara Robitschko a Marie, roz. Payerové ze dnes zaniklého Hrdońova (Heinrichsöd), její matka a Mathiasova žena Marie, roz. Florianová é z Posudova (Stüblern), "legitimizovala" dceru až sňatkam s Mathiasem 9. května roku 1882. Od zpěváčka, jednoho ze "Sängerknaben" arciděkanství Sankt Peter v Salcburku, kam ho rodiče poslali na studia, přes jejich pokračování na Katholisch-Soziale Volkshochschule v Kochelu vedla jeho životní dráha do německého křesťanského odborového hnutí na rodné Šumavě, jehož předákem pro celou tuto oblast byl až do roku 1938. Vedl v celé budějovické diecézi i německou katolickou mládež. Přišel však nacismus a válka rozpoutaná vykřičeným natěračem z Braunau, jak nazývá Adolfa Hitlera v pozdravu k Hölzlovým sedmdesátinám pamětník a jubilantův přítel Josef Pscheidl (mezi figurkami jeho slavného betléma v bavorském Regenu nechybí ani ta s podobou Hölzlovou). Po válce rodina obdařená třemi syny našla střechu nad hlavou v okrese Deggendorf, kde Hölzl pomáhal při zakládání křesťanské krajanské organizace Ackermann-Gemeinde, kde v Hengersdorfu 19. října 1977 i zemřel a je také pochován. Nad stránkami jeho prací, které by svázány vydaly na malou knihovnu, především však oné "šumavské kroniky", jakéhosi slovníku šumavských osobností, kterou v osudovém roce 1968 převzal po zesnulém Fritzi Huemer-Krainerovi a vedl ji pravidelně po měsících až do své smrti v krajanském listu Böhmerwäldler Heimatbrief, musí každý pocítit hloubku citu, jaký choval k rodné zemi a všem, kdo ji kdekoli ve světě proslavili. V jejích análech bude tak provždycky zapsán i on.

- - - - -
* Frymburk / † Hengersberg (BY)