SIEGFRIED KAPPER (vl. jm. ISAAK SALOMON KAPPER)
Schwarzenberským teritoriem až ke Kvildě
Přesvědčivě a potěšitelně nás uvítá svou péčí o půdu schwarzenberské teritorium, sotva na ně vkročíme. I vsi samy tu povětšinou nabývají na rozsahu, jsou výstavnější a mají celkově blahobytnější ráz. Je na prvý pohled patrno, že jsme se ocitli v onom starém českém zeměpásu (v originále "in einem jener altczechischen Landstriche" - pozn. překl.), který je brázděn pluhem už po jedno celé tisíciletí a už za panování rodů z Bogenu i z Růže byl přičítán k těm nejlépe obdělávaným. I schwarzenberskému domu však, jehož zbožím je teprve od století sedmnáctého a jehož doména se v přítomné chvíli prostírá v rozsahu téměř osmdesáti čtverečných mil celým jihem země, připadá tu nikoli nepatrná zásluha o celkové kulturní povznesení. Nejen státní činitelé, nejen válečníci a horliví služebníci církve byli od nepaměti ratolestmi tohoto rodu, nýbrž i výteční zemědělští odborníci, kteří se dovedli činně osvědčit při hospodářském zvelebení svých statků a názorným příkladem a podporou ovlivňovat venkovského člověka. Schwarzenberské rybniční a lesní hospodářství bylo vždy považováno za vzor. To posledně jmenované, spojené s výsadou plavení dřeva po Vltavě do Prahy a počínající tzv. "prášilskou plavbou" (v textu "Stubenbacher Canal", tj. starší název pro Vchynicko-tetovský plavební kanál na Vydře /Widra/, Křemelné /Kieslingbach/ a Otavě /Ottau/) i naopak dolů na jih řekou Mihelou (Mühl) až k Dunaji mířícím Schwarzenberským plavebním kanálem, obojí v majetku starší majorátní rodové linie (třeba tu připomenout, že obě plavební zařízení, dodnes zcela obdivuhodná, byla dílem "šumavského génia" Ing. Josefa Rosenauera rodem z Chvalšin /Kalsching/), vlastně teprve otevřelo šumavské lesy jejich skutečnému využití. V době, kdy se pěstování ekonomické vědy v Rakousku víceméně omezovalo na pár sterilních přednášek na universitách a vyšších technických učeních, uvedli už Schwarzenbergové na svém krumlovském panství do praxe zemědělskou akademii, určenou především k tomu, aby jim vychovávala pro vlastní rodové majetky schopné hospodářské správce a úředníky, jejichž blahodárný vliv na širší okolí byl ovšem brzy citelně znát. Ještě trvalejší dosah slibuje mít rolnická škola v Rabíně, která od roku 1850 zaujala místo ústavu právě zmíněného a na níž za účelem co nejzdárnějšího šíření racionálních zemědělských poznatků mezi venkovským lidem je popularizovaná výuka vedena v české řeči, takže tato instituce v jistém doplňujícím smyslu stojí po boku německému vyššímu ústavu v Libverdě (Liebwerd). Počet žáků rabínské školy se v právě uplynulém roce pohyboval kolem osmdesáti, při čemž mnozí z nich náleželi selskému stavu. Vyučování obstarávali spolu s věhlasným ekonomem Horskym dvě učitelské síly a jeden správce. Měli bychom vyslovit přání, jehož splnění snad nenarazí na nijaké těžkosti, poněvadž jeho obecný užitek je zcela jistě nepřehlédnutelný, totiž že by Čechy brzy měly mít takové školní zařízení v každém ze svých krajů!
Rodové sídlo mladší majorátní linie, založené maršálem Karlem knížetem ze Schwarzenberka leží na malebném břehu řeky Vltavy, nalevo stranou naší pouti k jihu. Na prastarém zámku Orlík nad Vltavou (Worlik), vypínajícím se na strmém břehu nad řekou (dnes jak známo octl se původním založením královský hrad už jen pouhý kus nad daleko vyšší hladinou přehradního jezera - pozn. překl.), trávil svá poslední léta přemožitel Napoleonův, tak jako onen v týž čas na Svaté Heleně, tj. sám, tělesně trpící a vnitřně zlomený - jak se říká pro mnohý neduh, nabytý právě odtud, odkud by si měl a mohl odnést pocity plného zadostiučinění. Bylo jej tu vídat celé půldny na objížďkách poli a lesy v prosté lovecké bryčce, tažené párem rychlonohých poníků s dlouhou hřívou a ohony, v nenápadném civilním úboru, vážného a zamlklého, než jednoho dne se svými poníky odcestoval načisto, aby se sem nevrátil už nikdy víc. Táhlo ho to zemřít tam, kde kdysi zvítězil. Jen své zbraně, svou maršálskou hůl, svá nespočetná vyznamenání a vydělanou kůži svého bitevního oře tu po sobě zanechal. I nádherné hrobky se tu sluší vzpomenout, kterou si ten hrdina zamýšlel dát zbudovat ještě za svého života. Byly vypracovány vysoce umělecké návrhy, jejichž zkoumáním trávil večery; nejkrásnější kamenické práce z carrarského mramoru byly dovezeny, aby, zabaleny v bednách, jak došly, spočinuly kdesi v koutě zámeckého parku ponechány zapomenutí. Nemůžeme ovšem tyto údaje nijak zaručit. I maršálova vdova, kněžna Marie Anna, tu ráda trávívala, provázena v poslední době básnířkou Betti Paoli, své dny až do pozdního stáří.
Na své cestě jsme mezitím vystoupili vždy výše, až se nám z jednoho sedla středočeské pahorkatiny, na rozmezí, kde se rakousko-saská silnice větví odbočkou do západních Čech, nabízí poslední kruhový rozhled na terasovitě utvářený kraj, který zanecháváme za sebou. Na míle daleko leží před našima očima jasně zelené nivy jako nekonečný koberec, na jehož jasnějším podkladě se jako líbezný desén rýsují mnohotvárné temně lesnaté vyvýšeniny chlumů a mezi nimi bílé zdi roztroušených osad. Na východě pohled zabloudí až daleko za vltavský tok a k Táborské hornatině. Vydáváme se na další pouť a ve fialovém zbarvení večerní oblohy i v prvním doutnajícím zásvitu červánků zapadajícího slunce nás ohromí svou vážností mohutné panorama Šumavy. Nejprve nižší předhůří po obou stranách údolí Volyňky, kde lze ještě zřetelně rozlišit les a polnosti; dále jako v šlojíři zahalené výšiny kolem Vimperka (Winterberg, v originále zřejmě chybou tisku Weiterberg! - pozn. překl.); za nimi pak šedý obrys rozlehlého hlavního hřebene s daleko patrnou dominantou Boubína (Kubani), a jako čtvrtá, nejvzdálenější vrstva sotva už zřetelné oblé linie Bavorského lesa. Tam někde při jihozápadním obzoru může oko vyzbrojené dalekohledem objevit i vrcholy při obou Kvildách (v originále "Außengefild und Innengefild" - pozn. překl.), temné strážce pramenů Vltavy.
Kvilda (v originále "Außengefild - eigentlich Außer dem Gefild!" se připomíná německé označení s významem: "vně pláně", "vně Plání" oproti Innengefild, Innergefild jako německého označení Horské Kvildy s významem "uvnitř Plání", což odpovídá skutečně tomu, jak jsou obě šumavské osady situovány - pozn. překl.) na samém okraji šumavských Plání! V kom z těch, kdo i nikdy byli nepronikli k tomu nejodlehlejšímu a nejskrytějšímu koutu Šumavy, by už pouhé to jméno neprobudilo pocit nejtesknější odlehlosti a nuzoty! A přece nijaká obraznost nedokáže se ani přiblížit skutečné podobě místa, jež to jméno nosí. Bude tomu právě (tj. roku 1858, předesíláme - pozn. překl.) rovných dvacet let, co měl pisatel těchto řádek jednoho nevlídného dne někdy vprostřed srpna příležitost navštívit ty končiny ve společnosti jednoho přítele ze školních let, který odtud pocházel. Právě den předtím napadl sníh. Ještě ležel v prohlubních, kde ho při ostrém a mrazivém povětří ani prudké letní slunce nedokázalo přimět, aby roztál. Každoročně tu zůstává ten řádný zimní příděl až tak do poloviny června a už září přinese opět čerstvou jeho nadílku. Sněžení takříkajíc nad tuto míru, aby jím prchavé letní dny nabyly zajímavé obměny, se tu a tam v mezidobí rovněž spustí, takže vlastně nechybí během nijakého měsíce roku. Po celé hodiny, aniž bychom nějak zvláště vysoko vystoupili, vedla nás cesta rozsedlinami a kamením, bez kouska zoraného pole. Nic než les a široko daleko prales pokrýval svahy a strmé výšiny kolem nás až k pásmu nízké už jen pokroucené kleče. Ten, komu se zachce spatřit ještě vprostřed obydleného srdce Evropy nedotčený prales, nechť se za ním vydá na Šumavu. Celé její rozlohy jsou dosud pokryty obrovitými a mnohdy daleko od sebe stojícími stromy, jejichž stáří čítá celá staletí. Ztrouchnivělé, zlomeny pradávnými bouřemi či prostě padlé stářím, leží mezi tyčícími se dosud velikány jiné kmeny a z nich se v nesčetných shlucích zvedá znovu a znovu vyšší i zcela čerstvý podrost, který dříve nebo později ovládne svými kořeny rozpadající se těla svých předchůdců. Skutečnost, že je ten prales ponechán sám sobě, nevykácen a nezpracován tak, aby došlo k jeho zhodnocení a založení nových lesních kultur na jeho místě, lze přičíst prostě těžkostem, na něž tu naráží lidské dílo už pro nedostatek jakýchkoli dopravních komunikací a proto neschopné zatím pokrýt i pouhé své náklady. Tak tu žije prostý a "vně Plání" světu tolik odlehlý šumavský nárůdek uprostřed nadbytku dřeva, které nedokáží vyčerpat ještě mnohá následující kvildská pokolení, takže tu ovšem kdekdo se zadostiučiněním přetápí, a to doslova co je rok dlouhý, mohutná kamna, i v nuzných staveních žhnoucí třeba v půli srpna zrovna jako v nějaké pekárně. Jenže na to se také omezují veškeré přednosti života, které jsou zdejšímu lidu souzeny. Co platny všecky lesy světa, když v nich není jediného stromu, co by nesl alespoň to nejskrovnější jablíčko plodem? Co platna ta největší polena praskající v kamnech, když ani nejskrovnější souputníci bídy, brambory a oves, tu nenajdou zemskou hroudu, kde by dokázalo cokoli z polních plodů prospívat? "Ano, uvaříme a upečeme pánům, cokoli jen libo," řekla nám stará žena z Kvildy, když jsme se ptali na možnost něco teplého poobědvat, "když si jen něco přinesete, poněvadž jsme tu na Kvildě bez polí." (v originále jen "bez polí", tj. rovněž "außer'm Gefild", tedy totéž, co znamená sám název osady "na Kvildě vně Plání", poněvadž "Gefild" značí v němčině zároveň "pláně" i "pole" - pozn. překl.). Všecko, co jim zapotřebí, museli tenkrát ti chudáci nakoupit a dovézt sem zdaleka; ani to nejmenší jim neposkytla drsná země. "Můj ty pane! Ani uhnaný zajíček sem nezabloudí, ani ta drůbež se tu nedá uživit!" pokračovala ta stará žena. A jak bylo tenkrát, tak je i dnes a bude ještě dlouho, poněvadž pod takovým nebem se jen tak lehce něco nepromění. Přesto milují ti lidé svou chudou domovinu a nechtějí ji opustit. Lidi třeba z Krušnohoří potkáš po celém světě; šumavský člověk zůstává však nejraději doma. Přede a tká, vyrábí síta, chodí zpracovávat polomy do schwarzenberských lesů, zlézá nejpříkřejší skalní stěny v pralesní divočině a hledá na nich tu nejstarší a nejpevnější kosodřevinu, aby z ní vyřezal ty nejvýtečnější rezonanční desky, putující pak do houslařských dílen celé Evropy, ba až do samé Ameriky; v potu tváře se lopotí za nepatrnou týdenní mzdu ve sklárnách při Kašperských Horách (Bergreichenstein) i Rejštejně (Unterreichenstein), Vimperku (Winterberg) i Volarech (Wallern), v tuhových dolech u Černé v Pošumaví (Schwarzbach) či v nějaké z nynějších železáren; rve se o živobytí den ze dne a z ruky do úst: - je však samým svým bytostným založením spjat se svou Šumavou stejně jako člověk z Alp se svými Alpami a nemůže se bez ní obejít.
Westermann's Illustrirte Deutsche Monatshefte, 1858, s. 635-637
Narodil se, vlastním jménem Isaak Salomon Kapper, prvého jarního dne, tj. 21. března 1820 na pražském Smíchově v židovské rodině učitele, který (vlastním povoláním byl jinak sklenář) působil v letech 1795-1816 na různých školách ve Francii a Španělsku a i synovi poskytl první vzdělání sám. Ten pak v Praze absolvoval gymnázium a filosofii, ve Vídni poté studia lékařství. Stal se doktorem medicíny rok předtím, než vypuklo "jaro národů" a stal se poté, co už měl za sebou nadšený příklon k "mladé Čechii" (vyjádřený česky psanou sbírkou České listy z roku 1845), německý překlad Máchova Máje i básní Čelakovského a Jablonského, jakož i rezolutní Havlíčkovo odmítnutí Kapperovy notně idealistické myšlenky česko-židovské symbiózy ("Pročež musí, kdo chce být Čechem, přestati být Židem", píše Havlíček a chtě nechtě posílá tak české Židy - "Tschechojuden" - k tolerantnějším tehdy alespoň rakouským Němcům), lékařem v chorvatském Karlovaci. Po roce 1848 opustil za nastalé reakce Rakousko a putoval především po Balkáně, než se roku 1854 vrátil nazpátek do Čech, vzal si za ženu sestru Moritze Hartmanna (ten je rovněž zastoupen na internetových stranách Kohoutího kříže) a působil jako lékař v Dobříši a v Praze. Přeložil do němčiny i Rukopisy královédvorský a zelenohorský, česky vydal ohlasy dalmatských lidových vyprávění Pohádky přímořské (1873, v nakladatelství Franze Kafky 1998 vyšly znovu) a německy i česky překlady srbské a černohorské poezie, "nepřekonané až do dob Holečkových", jak píše v Československé vlastivědě Pavel Eisner. Dnes už nestojí ani Kapperův rodný dům ve smíchovské Nádražní ulici s pamětní deskou Spolku českých akademiků-Židů "Kapper", který musel ustoupit stanici pražské podzemní dráhy U Anděla, ani náhrobek na dobříšském židovském hřbitově, zmizelý stejně jako zmíněná pamětní deska už za německé okupace za druhé světové války. Autor originálu cestopisné črty Durch Südböhmen nach Oberösterreich, kterou tu v přeloženém úryvku představujeme, zemřel rovněž na cestách v italské Pise 7. června 1879. Odtud byly tělesné ostatky Kapperovy podle studie Hany Houskové (1941-1998) v Českožidovském almanachu na rok 5775 (Praha 1994) převezeny do vlasti a uloženy do dobříšského hrobu (Peter Demetz /stejně jako Kafka je na těchto stránkách zastoupen i samostatně/ ovšem v překrásné knize esejů, které vyšly původně v rakouském nakladatelství Zsolnay a roku 2008 i česky v pražsko-litomyšlské Pasece pod názvem Dějiště: Čechy, trvá na židovském hřbitově v Pise). Ať už tak či onak, bez rodných Čech by Kapper sotva byl tím, čím promlouvá svým dílem až dodnes, poněvadž jak napsal v jedné ze svých českých básní, nazvané Bratří buďme:
Velké srdce v slovu bije:
naše víra slove - vlast!
Rozumíme těm veršům opravdu jako jejich autor, byť jsou psány česky?
- - - - -
* Praha / Kvilda / † Pisa (I)
