LEO HANS MALLY

Selige Waldkindheit Wald war hinter Feldbreiten vom Wind gerafft, Wolken vor die Sonne geweht wie Vogel. Holunder blühte; aus Birken tropfte der süße Saft, Im Bach trieb ein Rindenschiff mit papierenem Segel. Sommer strich dunkel über bunte Wiesenblumen, unter Haselstauden brannte verstohlene Indianenfeuer im Dämmer fraßen dort Waldschrätel verstreute Weißbrotkrumen. Am Brunnenrand hockten Kröten und glucksende Ungeheuer. In der Diele,-das Feuer lief auf den Steinen vors Haus,- spannen weißhaarige Mägde Flachs un uralte Sagen; wir lauschten und schnitten farbige Bilder aus, ...um Mitternacht rollte der Mond vom Himmel und lag im Bergsee zerschlagen. Nachts oft, - fielen Sterne in den Garten. (Der Osserriese warf sie vom Wald her an dem Himmelssaum.) Heuduft schwoll, wenn die Scheunentore knarrten. Ein neuer Sichelmond wuchs rot aus farbigem Wolkenschaum. Hasel- und Birkenlaub brannten und schwelten braun; - und am Morgen roch Schnee im Bergwind. Der Himmel stand blau. Viehherden lärmten. Kartoffelfeuer qualmten am Zaun. Die Wiesen troffen im Nebel und ertranken abends im Tau. Dann war Schnee: am Berghang, im Garten, am steilen Dach. Märchenbücher blühten in bunten Bildern, Bratäpfel dampften: Nussknackerkönig zergrinste Träume und schreckte uns lange wach; Im Stall röhrten die Rinder, die unter dem Drudendruck stampften. Von verschneiten Hängen, herbstlichen Wäldern und bunten Wiesenstand wuchs Weltensehnsucht über die Heimatzäune. ...Abendröten erloschen und Himmel sind mit neuen Sonnen entbrannt, aber den Frieden der Kindheit brachte noch keine. -	Blažené šumavské dětství Les za lány polí je větry obetkáván, jak ptáci kolem slunce mraky plovou. A kvete bez; z bříz kane sladká šťáva, potok žene mou loďku s plachtou papírovou. A léto barvami sytí květy v lukách, v lískových keřích hoří ohně Indiánů, chlebové drobty v lese sbírá strašidelná ruka, na krytu studny vidím ropuchu dřepět, oči jí planou. Na mlatě - oheň běží před domem po kamenech - děvečky předou len a mumlají ságy šerem; slyšíme je, vidíme věci neviděné: o půlnoci se měsíc z nebe skutálí a roztříští se v skalách nad jezerem. V noci padávají nám hvězdy do zahrady a horský obr Ostrý sahá z lesů nebi do oken. Vůni sena, když do vrat fůry vjedou, cítíš všady a srpek měsíce je rudý z červánkových pěn. Líska a listí břízy zlátne, přejde do hněda a zrána voní sníh už v horském větru nebem modravým. Klinkání stád a dým bramborové natě se vzhůru pozvedá, když louky v mlze tonou, než noc ji odplaví. Potom jen sníh: na svazích, v zahradě i na střeše, knihy pohádek o to pestřejší se stanou, jablka se pečou, v noci se směje louskáček a ve snu zuby zakřeše, ze stáje krávy lomozí - uřknutí neutečou. Ze zasněžených hor, podzimních lesů, lučních moří rostla i touha po světě i radost v jitřních zracích. Červánky dávno pohasly, na nebi nové slunce hoří a dětství s jeho vesmírem jen zázrakem se vrací.
Der Wanderstecken : Jugendbeilage des "Hoam!", 1977, č. 7, s. 27 P.S. V Hoam!, 1976, s. 219 je tato báseň otištěna pod názvem Waldheimat, v knize Prag und Böhmerwald : Erzähltes - Gereimtes (1976) pak jako Kindheit im Böhmerwald. Ačkoli ve všech těch třech verzích je originál v čase minulém, jde o tak naléhavé zpřítomnění let dětství obrazy až surreálnými, že překlad si dovolil pohybovat se v té nadčasové přítomnosti spolu.
Heimat Der Tag war braun von Herbst und Gold; Die Nacht hat das Rauschen der Bäume getrunken - Wir haben ein Wort aus dem Leuchten geholt, Es ist in unseren Tränen versunken - Wir haben den Himmel mit Rufen entklommen - Es war nur nächtliches Rauschen da; Wir haben keine Antwort bekommen: O Heimat - und Freiheit - und Golgatha!	Domov Den zlátl a pak hnědl podzimem; Noc byla opojená šumem stromů - a slovo, které v sobě nosíme, pláč zdusil, nebylo je říci komu... K nebi se nesl výš ten potlačený hlas - ozvuků noci přibylo tu; odpověď žádná nezastihla nás: to domov začal stoupat na Golgotu!
Waldheimat, 1925, č. 10, s. 157
Es muss halt jeder... Es muss halt jeder auf seiner Straße gehn, und die führt schon in das rechte Feld; Man kann überall auf seinem Acker stehn, und es ist überall auch ein Zuhause auf dieser Welt! Aber nur eine Heimat weiß am End' unser Mund, und die, Mutter, trag ich immer in mir. Und einmal wird es sein, dann lauf' ich hundert Stund', bis ich wieder ihren guten Atem spür!	Každý z nás... Každý z nás musí jednou odejít tou cestou, z domova někam, kde ti dáno být; všude jde žít a vytrvat tam přesto, že svět je zlý a nedopřává klid. Je však jen jedna zem, kterou nesu až k smrti v sobě jak matku tam v srdci. I po letech běžel bych sta hodin dálkou, co prsa drtí, aby mne domov objal zas jak dobrý dech!
Glaube und Heimat, 1998, č. 7, s. 26
P.S. Původní verze překladu druhé sloky zní takto: Nakonec na jazyku ona jediná zem, matka, zůstává i po letech. A jednou za ní šel bych, až přijde hodina, nastokrát daleko, kde slyším její dech!
Die Legende Aus alten Heiligenbildern hol ich die Farben mir; wie Bauern das Rätsel schildern, so komm ich fromm zu Dir. Ich weiß die alte Wehmut Und des Lebens letzten Sinn und knie in scheuer Demut vor allen Wesen hin. Ich male die Wunder ins Leben, so wie Deine Einfalt es will, ich kann Dir nur Bilder geben, denn die letzten Dinge sind still...	Legenda Ze starých obrázků svatých s tím jejich kouzlem vším, vesnickým sněhem jak z vaty k Betlému přicházím. Vím o stesku i touze, život má smysl v nich, kleknu plaše a dlouze před divem v závějích. Život zas pod obrvím prostý jas rozesvěcí, chtěl bych Ti podat prvý obraz těch tichých věcí...
Hoam!, 1988, č. 12, 2. str. obálky P.S. To jen otištění básně ve vánočním čísle Hoam! mne přivedlo k pokusu transponovat ji do polohy betléma. Jinak by mohla znít česky i takto: V barvách příběhů svatých/ maluju obrazy./ Že selské mají šaty?/ Vždyť ze vsi přicházím.// Vím o stesku a touze,/ život má smysl v ní;/ kleknu plaše a dlouze,/ z prachu mne pozvedni.// Div barvy rozehrává,/ jasní a rozesvěcí./ Já jen svědectví dávám/ o tichu posledních věcí.
Die Waldsage Verschollene Göttermären gewittern mir in Blut; vor vergessenen Steinaltären lupfe ich scheu den Hut. Nachts rauscht der Wald mich munter, es raunen Bäume und Pflanzen; um zerfallenen Brechhausplunder Druden und Hexen tanzen. Das Geheimnis der schwarzen Seen, ich heb es vom dunklen Grund; ich sah tausend Geschlechter gehen, sie reden durch meinen Mund. Ich bleibe die ewige Frage nach dem sausenden Leben im Wald; ich bin eine alte Sage - ...ich bin so alt wie der Böhmerwald.	Lesní báje V krvi se mi rozšuměly pověsti pradávných bohů, před obětištěm stmělým jen plaše smeknout mohu. To les tak šumí ve mně hlasy stromů i vod, z rozpadlých vsí zní temně zpěv druidů jak chorovod. Jezera čeří své vody, tajemství nesou ze dna, jdou tisíceré rody a pravda nedohledná. Otázka odvěká je, ten les ji doznává: jsem starý jako ta báje, co zůstává - stará jak Šumava.
Des Waldes Widerhall, s. 34
Brennender Tag In Dir ist alles Leben und aller Anbeginn; jede Regung von Dir ist Geben, jedes Wort von Dir ist Sinn. Im Mittag stehen die Winde, es beten die Schatten im Korn; Du lächelst mir, Deinem Kinde, die Blüte ins Blut und den Dorn. Und atmest im Rausche der Felder, und stehst, vom Tage gekrönt, umrauscht vom Mantel der Wälder, vom Gesange der Bäche umtönt. In die Stunde des Tages geflochten vor überseligem Leid, verbrenn' ich an tausend Dochten in Dir zur Ewigkeit.	Planoucí den V Tobě vše žije jarem a všechno původ má; čeho se tkneš, je darem, v nás bez Tebe je tma. V poledne větry stanou, modlí se v obilí; to mně na uvítanou květy se rozvily. Ty šumíš v míru polí, v lesích zpívá Tvůj dech, zní nad hory a doly a zurčí na brodech. Mám stesk, než vzejdeš v ránu, pak ale přešťasten tisíci věchty vzplanu, chci věčnost, jak ten den.
Böhmerwäldler Jahrbuch 1993, s. 4
Mit jedem Jägerstern Die morgensilbernen Wälder Spielen mit blinkzartem Nebelrauch. Hähnenkrähn splittert die Stille wach. Noch ruht Braun in den Furchen der Felder, Tropft letzter Tau von Birnbaum und Strauch, Rumort Aufbruch der Mägde schon unter dem Dach. Die tagblauen Wälder Neigen sich sanft ins Streicheln der Winde. Hoch steigt das Handross, schnaubend im Zügel, Zischrauscht in Eimer das Wasser geschwellter. Stöbert in Scheune und Stall das Gesinde, Zetert und zankt im Hof das Geflügel. Die mittaggoldenen Wälder Schweigen, verzaubert vom schlafmüden Pan. Schwillt süßer es in gestachelten Beeren, Laubt Ribisel dürftig; ihr Stamm bröckelt älter. Bedrängt vom Schwülrauch des Majoran Muss die Biene trockene Seimkelche leeren. Die abendstillen Wälder Dunkel harztrunken langsam sich ein. Klirrt noch eine Sense im verstiebenden Licht. Plätschert der Röhrbrunn das Abendbier kälter. Der Sichelmond mag die Krähen nicht, Blickt boshaft, wie sie blindwund in Dürrwipfel schrei'n. Die nachtsamtenen Wälder Schuhuhen Wichtel und Moosweibel wach. Die Sternsaat geht auf. Die Toten atmen mild: "Mit jedem Jägersterne kommt er bleiche Nimrod bälder." Die Schlafgefällten stöhnen träumend nterm Holzwurmdach. Sternüberschwemmt erglänzt des Himmels Schild.	S hvězdami na čekané Lesy, tak stříbrné zrána, třpytí se v mhách, samý jas a svit. Slyším křik kohoutů, jitřní hlas. Pole spí, čerstvě rozorána, na hrušni, na keřích rosu zřít, hlučný zpěv děveček ve stájích budí nás. Lesy modravé za dne, jimiž něžně vítr pohoupává. Hřebec se vzepne uzdou pokořen. Z jímky crčí voda - jak žít je snadné! Čeleď slyšíš ve stájích stlávat a krákoře to zas u nás na dvoře. Lesy o polednách zlaté mlčí, jak Pan je uspal píšťalou. Borůvky sládnou v trsech ztemnělých, rybíz se drolí, než ho otrháte. Majorán mámí vůní ospalou včely, které se na něj sletěly. Lesy večerně ztichlé, kořenně vonící stmíváním. Odněkud zazvonila kosa naposled. A na dně kašny pivo chládne rychle. Srpek luny za mrakem havraním vyhlíží, zda hejno ze tmy korun dá se v let. Lesy v sametu noci, v mechu tam skřítci a lesní žínky bdí. Setba hvězd vzchází. Mrtví dýšou tiše: "S hvězdami na čekané dá se leccos zmoci." Ve spánku, ve snu, za štíty souhvězdí nad starou střechou září nebejasná říše.
P.S. Tuto svou ranou báseň otiskl Mally už roku 1921 v časopise Der Pfad.
Bauernpfingsten I. Am Rain geht der Herrgott, ein Mantel weht weit, Das Korn bebt dunkel im Wind; Maria hat ein silbernes Kleid Und trägt barfuß ihr lächelndes Jesuskind. Des Herrgotts Augen sind licht und groß, Der Wind betet brünstig im Kron Und löst ihm den wehenden Mantel los; Maria rastet bei Blüh' und Dorn. Sie singt ein Lied - der Herrgott schaut Über Wiesen und Felder und steht - Und sieht, wie seine selige Braut Mit dem Kind durch die Kornfelder geht. Er lächelt und es sind Glanz und Licht Wie eines goldenes Feuer um ihn; Die Ähren brennen in in sein Gesicht, Man sieht den Herrgott im Kornfeld knien...	Selské Letnice I. Po mezi kráčí Pánbůh, plášť svůj rozhrne nad žity, zrno se v nich tetelí; a Maria má šaty stříbrné, když s Ježíškem se brodí jeteli. Boží oči se vlídně rozzáří, vítr se vroucně modlí v pšenici, vlajícím pláštěm hladí po tváři Marii v šípkoví tu sedící. Dítěti zpívá - Bůh se zahledí přes pole a přes louky do dáli - blahoslavení ti, co nevědí, že právě toto místo hledali. Ten maličký je samý smích a jas, nebe ho shůry zlatem zaplaví; světlo tvář vroubí jako plavý klas sám Bůh si v polích oltář postavil...
Bauernpfingsten II. Der alte Hansbauer, vom Rasten müd, möcht schaun, wie das Korn heuer steht. Der Pfingsttag in silberner Bläue glüht, wie der Alte den Rain entlang geht. Und wie er so schaut und mummelnd sinnt, steht ein Leuchten über dem Rain. Das Feld wallt dunkel im hellen Wind und hüllt ihn mit Kornblührauch ein. Er lächelt, und es sind Glanz und Licht wie ein goldnes Feuer um ihn, die Ähren brennen um sein Gesicht - er sieht den Herrgott im Kornfeld knien.	Selské Letnice II. Starý sedlák sezením unaven a zvědav, jak si zrno letos stojí, za Letnic, kdy je modrostříbrý den, jde po mezích se pomaloučku projít. Hledí tak, cosi mumlá pro sebe a nad poli svatozář rozlévá se. Lány jdou vlny stínů pod nebem, to obilí mu kvete v plné kráse. Usmívá se, je samý jas a svit a klasy hoří kolem jeho tváře a zlatým ohněm vidí Boha jít a pokleknout pak uprostřed té záře.

Stesk po šumavské vsi

Vždycky za nocí, když hvězdy stojí na nebi a jejich průzračná záře dává v dálce tušit obrysy hraničního hvozdu, vynoří se tam, kde se noc chýlí k obzoru, živoucí obraz mé šumavské lesní vsi.
Omšelá silnička, co k ní vede, je doslova obezděna úlomky skal, které se po staletí sesouvaly s úbočí vrchu; když však ta úzká soumarská stezka obloukem zahýbá podél kamenné suti, ubíhá náhle pod ní bílý šumivý potok, vstupující s ní do soutěsky, která se zatmívá stíny obrovitých jedlí. Až pár kroků dál prosvitne nebe nad jasnící se loukou, údolí se rozestoupí a jaksi zvlídní; svahy vrchu se sklánějí mírněji a povlovněji, jak nesou dvorce a pole na svých hřbetech. Cípy luk pod černým lesem jako by vybízely k tanci březové hájky nížeji, ve slunci a větru, co sjel z hor sem do údolí.
Je to tichá cesta, jíž se nyní putuje kolem šedých kamenů na okrajích polí a štíhlých božích muk, kolem luk kvetoucích po sám lem cesty, kolem lánů polí, které až nad ni sklánějí své klasy. Z chalup na svahu občas dolehne nějaký hlas, ve vzduchu zazní ptačí křik, zvonce stáda zanáší ozvěna nad lesem. Silnice je teď širší, klenou se nad ní koruny jeřábů, přibývá oplocených pozemků a tam, kde se údolí rozestřelo do prostorné kotliny, zvedá se mohutné návrší, které ji zase cloní. Prastaré stromoví je věnčí, lípy, buky a javory rozložitých, sytě zelených korun. Statek vévodí kopci, svítí bělobou svých zdí i počasím dávno zčernalou šindelovou střechou. Stojí tam nahoře tak pyšně, že i bílá cesta se mu uctivě vyhne a šplhá raději mezi kamennými hrázkami, na nichž se ve větru tetelí jalovcové keře jako nějací skřítkové.
Teprve stanete-li na kopci, uvidíte, jak se údolí dál otevřelo před ustupujícími vrchy do velikosti a šíře, aby pojalo rozlehlou ves s kostelem, jehož věž září ve slunci červení své obrovité cibulovité báně. U kostela stojí pěkné hospodské stavení pod teplým čepcem výrazné střechy, čistotné chalupy s klenutými vjezdy se choulí do kruhu kolem a pach stájí stoupá vzhůru s ohlasy všedního dne mé vsi.
Její velké selské dvorce leží však až na svazích vrchu, odděleny navzájem okázalými prostorami svých polí a luk, stejně jako to činí ten statek na kopci. A tam, kde se od hřbitova za vsí vine do svahu pěkná cesta alejí starých lip, svítí na jejím konci zámek z bílého kamene, s věží a červenou střechou.
Za tímto údolím se vsí a přilehlými dvorci jako by však už opravdu končil svět. Do šíra se rozprostírají horské hřebeny, temné a vznosné pod jedinou oblohou a jen vítr a oblaka hážou modré stíny do nekonečné zeleně lesů.
Celá staletí už tak viděla tu ves; osamělou, zapadlou v lesích, daleko za světem. Každým rokem znovu dorazí sem do údolí úzkou silničkou mezi skalními tarasy vlna života ve věnci ročních dob. Jak tiše a bohabojně prokvítají časy v pokojném kruhu roku, tak dokážou i těžce a tvrdě dopadnout na střechy domů, když mocné nebe zavelí.
Zima je dlouhá, náhlé je jaro, krátké je léto požehnané prací v lesním kraji. Podzim však nadchází s tichými hodinami příběhů, když zvuky trdlice vystřídají úder posledního cepu na mlatě, když se rozepřede prvý kolovrat, když se večer snese dříve shůry časnou tmou. A že je co vyprávět!
Jednou je to zkazka ze zapomenutých dob, které zrodily tu ves a vyrvaly ji temnotám jedlového lesa v údolí; jednou příběh o těch, kdo tu kutali vzácnou rudu a založili v lesích prvá obydlí. "Divoký hamerník", poslední z nich, co už dávno přestali marně rýt a vrtat se v zemi, nenašel dosud klid - ještě dnes děsí poutníky na osamělých stezkách. Dá se vyprávět i o sklárnách, které tu kdysi dýmaly v divočině a přivábily cizí lid až z Itálie skla znalé, až z temného Východu. Jak šátek vzácně vyšívaný zní proto dodnes jméno leckterého počestného ševce či děvečky od krav bombastickou vlašskou zpěvností, a ta podivná a obrovitá cibulovitá báně kostelíka, která tvoří vlastně sama celou střechu, jako by byla dílem tesaře ze širé daleké Rusi, jemuž se upsal bohatý majitel sklárny v záchvatu vlídné pohody.
Tak žila ves v lesích podle prastarého řádu. Za dlouhých podzimních večerů ztichly mnohdy kolovraty v chalupách a ústa zapředla jinou nit příběhu, na kterém nyní závisel veškeren osud - jak se měl neodvratně vyplnit podle starých proroctví. Až do toho dne, kdy byli obyvatelé vsi vyhnáni a s nimi odešlo i všechno, co dávalo tomu místu smysl a život. Každý z těch, kdo tu žili, nese tak jako tak tu lesní ves ve svém srdci...

P.S. Překlad vyšel v Česko-bavorských výhledech 1991, č. 13, s. 3.

Böhmerwaldherbst ...Jetzt bist du traurig wie ein altes Lied. Da ist noch Glanz aus fernen Erntetagen und stille Wunder, drin der Sommer glüht. ...Ich kanndir nicht das Lied vom Sterben sagen... Ich möchte dich mit meiner Wehmut jäh umhüllen, Dich aus den toten Wundern an die Sonne heben und dir das Steilen meiner jungen Seele geben eh sich des Herbstes dunkle Reife darf erfüllen...	Šumavský podzim Jsi teď jak dávná píseň tesklivá, a přece v tobě ještě léto září. Ten tichý div tě dosud zahřívá; ne, nechci slyšet o smrti v tvé tváři... Ač jsem tě vlastním steskem obetkal, rád bych teď z jeho stínu k slunci vyšel strání. Tys dozrála však, celá k podzimu se skláníš - i v umírání tvém bych ti rád duši dal...
Waldheimat, 1925, s. 156

1938

Nun brennen alle Buchen, es flammen die Wälder im Licht.
- Die nur, die Dich suchen, Heimat, vergisst Du nicht! -
Sie dürfen dich bekränzen, sie stehn, vor Jubel stumm,
die Blüten von zwanzig Lenzen hängt Dir der Spätherbst um.

Nun fällt das Gold von den Weiden über Dein helles Gesicht.
- Die nur, die um Dich leiden, Heimat, verstößt Du nicht! -
Aus tausend trostbangen Herzen jubelt ein strahlender Schrei;
die Ahorne lodern wie Kerzen, - Heimat, Du bist frei!

Nun brennt der Wald voller Farben im stürmenden Abendrot.
- Die nur, die für Dich starben, Heimat, die sind nicht tot! -
Sie tragen Deine Fahne dem jauchzenden Volk voran,
da zögern die Sternenbahnen und zünden die Berge an.
Nun orgeln die mondblauen Wälder, es psalmt der Bäche Gesang,
es blühn die zertretenen Felder, - un Du bist ein großer Klang...

1938

Rudě hoří teď buky, vidím lesy tak v slunci stát,
domove, přijmi lásku svých dětí odevšad!
Jí ověnčit tě chtějí, snad slova došla všem:
dvacet jar naší touhy se sešlo s podzimem.

Všechno zlato tvých strání padá ti na zjasnělou tvář,
domove, k sobě přiviň, kdo klesli před tu zář.
Z tisíců zmučených srdcí se radostný vydral sten;
javory planou jak svíce, lese, jsi svoboden!

Hýříš tak barvami všemi jak červánkový svit.
Ty, kdo pro tebe mřeli, teď nechej znovu žít!
Domove, vlát tvůj prapor vidím, není to v snách,
hvězdy se nad tebou rojí, jiskří ohně na horách.
Měsíčné varhany hvozdů, všech potoků modrý šum
s vůní květů z luk a polí jak jeden tón stoupá k nebesům...

Únos z Hojsovy Stráže

Pozdní léto hořelo ve zlatých lánech obilí, rozhozených do strání. Na jeřabinách rudly bobule v hýřivém nadbytku. Jen listí, které v dunajských končinách už jistě dávno zlátlo nad dálavami tamních oranic, šumělo tu dosud sytou horskou zelení.
Z Grafenau do Waldhäuser am Lusen byla cesta vymleta průtržemi mračen. Klopýtání o kameny nutilo k pomalé chůzi. Vítr z Čech cupoval přízi mlh z oblačného čepce nad Luzným a rozvěšoval ji nad přilehlými úvaly. Vítr ke mně donášel jen útržky slov vstříc cestou jako kutálející se kusy kamení - a vytrženi z hovoru tu celí překvapení stáli háhle přede mnou Hans Watzlik, prostovlasý, v šedomodrém a lesklém krátkém kabátě, s tlumokem na zádech, na kterém se pohupoval i deštník; z jeho souputníka jsem nejprve zahlédl jen nízký kulatý klobouk, jehož okraj byl trochu širší než obvykle, a pak i široce střiženou vestu s pepitovým vzorem: obojí se na horském turistovi vyjímalo poněkud nezvykle - to byl Alfred Kubin.
To byl tedy ten, koho jsem v duchu ovšem jen považoval dávno už za svého důvěrně známého! Kouzelník, který zachytil pološero i přítmí našich lesních končin jemnými čarami svého kreslířského náčiní a umění jako nějakým divuplným proutkem. Jemu se svěřovalo všechno to tajemné a démonické, co se přihodilo v dávnověku pověstí a mýtů - a on to teď jen znovu zbásnil svými kresbami! Musel jsem před ním vyhlížet trochu zkoprněle.
Mluvilo se, jak už tomu bývá, odkud a kam cesta vede - oba museli stihnout ještě vlak v Grafenau, na mě zase čekal ve Waldhäuser malíř Koeppel. Chtěli jsme se však sejít už přespříštího dne tam na druhé straně v Čechách, kde byli Alfred Kubin i Hans Watzlik hosty v Königově vile Gratèl v Hojsově Stráži (Eisenstraß, viz i Reinhold Koeppel).
Ušel jsem sotva několik kroků svou cestou stoupající na rozdíl od té jejich dolů stále výš do hor, když za mnou ještě dolehl Kubinův hlas:
"A paní Johanna napekla báječné švestkové koláče!"
- - -
O dva dny později jsem hleděl z výšiny nad železniční stanicí Hamry-Hojsova Stráž (Hammern-Eisenstraß) směrem k Ostrému (Osser), který se tu klene jako široká kupa nad hřebenem hraničního pohoří. Stejně zeširoka tu klesají i úbočí a svahy tohoto hřebene dolů k toku říčky Úhlavy (Angel). Donnerwinkel, to jest v místním dialektu "Tonnawinkel", spisovně "Tannenwinkel" (česky "Jedlový kout" - pozn. překl.), říkali zdejší lidé tomu údolí mého dětství, jehož jedlemi vonící příšeří bylo opředeno tolika pověstmi a kouzly, jehož samotářští obyvatelé dosud věřili na čarodějnice a lesní duchy a za noci vánoční sytili dosud domácí studny svěcenou solí a prstí svých polí. Byl to svět, z něhož čerpal své přízraky právě Alfred Kubin.
Kolem na stráních ležely velké dvorce někdejších králováckých sedláků a na jednom ohybu údolního svahu stála, s rozložitou střechou a mocnými stěnami, zčásti pobitými temnohnědými šindely, i lesovna Fenzelhof, v níž jsem se narodil. Teď tam byl usazen český lesník: to proto, že před osmi lety odňal mladý československý stát knížatům z Hohenzollern-Sigmaringen právě tenhle kus samého srdce šumavského lesa svou pozemkovou reformou.
Stále to však ještě byl pro mne domov: ještě tu seděli sedláci a dřevorubci na svých staveních a polnostech a mluvili stejnou řečí jako jejich otcové: ještě stále to byla ta důvěrně známá země mladosti - i když už tenkrát jsem byl vlastně z toho údolí svého dětství navždy vyhnancem.
Snad bych se za toho zářivého poledne, které navíc stříbřil podzim, stojící nad lesy, oddal stesku po domově jako vždycky, kdykoli jsem pohleděl tam dolů. V očekávání však, že strávím odpoledne s Alfredem Kubinem a Hansem Watzlikem, zkrátil jsem si naopak samým spěchem cestu do Hojsovy Stráže příkrým stoupáním rovnou přes horský hřeben.
Na pokraji lesa, pár jeleních skoků od té vysoko položené horské obce, setkávali se v oněch letech od samého počátku letních prázdnin každoročně až hluboko do podzimu básníci i malíři, hudebníci i vědci v pohostinné vile Alfreda Königa, jinak ředitele jednoho z vídeňských pivovarů. I tentokrát seděli na široké zahradní terase nejen Alfred Kubin a Hans Watzlik; z Vídně přijel i Robert Hohlbaum a z Prahy šéfredaktor listu Bohemia Albert Wesselsky, který zrovna vyprávěl o své sbírce pověstí, čerstvě vyšlé ve známém nakladatelství Eugena Diederichse v Jeně. Alfred Kubin pozorně naslouchal.
To byl úplně jiný Kubin než ten v nízkém kulatém klobouku na vedlejší úvozové cestě nad Grafenau. Stříbrný podzimní svit rozehrál všechny rysy jeho proměnlivého obličeje pod černou sametovou čapkou, záhyby tváře kolem výrazného nosu, jemnou síť vrásek na klenutém čele. A když se na něco zeptal cuklo to napjatě v koutcích úzkých rtů a jeho oči - na takovou hlavu vlastně oči příliš malé - jako by zahořely hnědými ohníčky.
Řeč pak přešla na knihu Hanse Watzlika o lesním skřetu Stilzelovi, kterou Kubin ilustroval: měla vyjít v nejbližších týdnech k Watzlikovým padesátinám (tady lze datovat Mallého vzpomínku datem Watzlikova narození 16. prosince 1929 - pozn. překl.) jako zvláštní dárek nakladatele Johannese Staudy. Na dotazy Roberta Hohlbauma, nakolik je snadné či obtížné ilustrovat knihu a nakolik je třeba umět se vcítit do cizího textu, rozehrála se Kubinova tvář znovu: naléhavost děje musí být prostě taková, že přímo nutí k převyprávění kresbou. A toho by kreslíř nebyl v žádném případě schopen, kdyby mu nebyly postavy příběhu známy stejně důvěrně jako jejich slovesnému tvůrci.
"To je něco jako svatební slavnost: básník a kreslíř!" zvolal Albert Wesselsky. "Jako když Kubin básník psal román Země snivců (Die andere Seite) a Kubin kreslíř zachytil příběh řadou obrazů! Už dávno mě tak nepotěšila nějaká znovuobjevená kniha jako právě teď ona, když vyšla zase, dvacet let po svém prvním vydání, a s takovou péčí navíc!" Už dvacet let však, zubil se Kubin, kolují také po Praze zvěsti, že jsem napsal svou Zemi snivců vlastně jen proto, poněvadž mi zbyly ilustrace k Meyrinkovu Golemovi, románu, který Meyrink po celá léta nebyl schopen dovést k závěru.
Snad tenkrát - na přání nakladatelovo - vytvořil Kubin pár náčrtů k dosud vágnímu konceptu budoucího příběhu o Golemovi - snad také, jak později jednou vyprávěl Paul Leppin, sama ta skicovitost námětu byla pravým podnětem Kubinových kreseb. Země snivců je v každém případě utkána z jiné látky než Golem - to ten všechny příběhy a obrazy na světě vůbec rostou z jedné a téže podstaty jako z kořene kmen a z něho pak i listy a květy!
Cinkotem šálků a příchodem děvčat, které je přinášely, byl hovor přerušen: byl čas na svačinu. Slibně to zavonělo pravou vídeňskou kávou a ještě lákavěji nenapodobitelnými českými koláči - ty švestkové se zrovna nesly na stůl!
Když stříbrné stíny už tiše přecházely do fialové šedi - jak nádherně přitom chutnalo nám všem a Kubin nešetřil nadšenou chválou české kuchyně - četl Robert Hohlbaum hudbymilovné hospodyni na počest z oné své vídeňské novely Hvězdná hodina (Die Stunde der Sterne), která byla součástí rukopisu jeho knihy Nebeský orchestr (Himmlisches Orchester) a kde se pojednává o nepodařeném pokusu Johannese Brahmse a Antona Brucknera navzájem se smířit. Ne, nebyla to žádná hvězdná hodina, ale jen dobrá chvíle v podzimním tichu, v němž hedvábným leskem dohasínalo slunce sklánějící se neodvratně k západu.
Mezi vděčnými posluchači tentokrát chyběl Alfred Kubin. Vyšel z domu a když se vrátil, položil před tolikerou poctou trochu vyplašenou hospodyni knihu, kterou ilustroval a na jejíž předsádce nakreslil teď navíc sám sebe, jak nese na rukou kyprou českou kuchařku Boženku, co se tak vyzná v pečení a vaření, on ji vlastně nikoli jen nese, on ji přímo unáší na svůj čarami a kouzly opředený zámeček Zwickledt nad řekou Innem.
A pak... už se nemluvilo o ničem jiném než o dobrém jídle a ten hýřivě nenasytný hovor za mnou dozníval ještě chvíli potom, co jsem vyšel sám do chladivé mlhy večera.
- - -
A bylo později o takřka dvacet let. Byl pozdní listopad. Hanse Watzlika před několika dny pochovali (i tady se dá vzpomínka určit přesným datem Watzlikova skonu, tj. 24. listopadem 1948 - pozn. překl.), Reinhold Koeppel byl už léta nemocen. Dolnobavorskému spisovateli Maxi Peinkoferovi, který supěl cestou po mém boku, se podle vlastního vyjádření "humor jaksi vytrousil dírou v kapse u kalhot kamsi do nenávratna": do nenávratna se zdála mizet i cesta z Wernsteinu, topící se v mlze před námi.
Nebylo to nijak daleko z Wernsteinu v údolí Innu tam do Zwickledtu, ke skromnému zámečku, kde tehdy stále pobýval Alfred Kubin. Zdálo se nám však, že ta cesta nemá konce, že se potácíme v té krápající šedi někam do neznáma. To snad sám velký kouzelník ze Zwickledtu vypustil nám naproti démonické skřety a bludičky, aby nás tak svedl zlomyslně z cesty, abychom se beze stopy ztratili v té mlze, která nebrala konce ... Už se z ní vynořil i temný přízrak, šeré zjevení, široce rozevláté ve svém zásvětném bytí - a zavolalo na nás hlučně: "Haló! Že jste to konečně vy?" A pak, už zblízka, přece jen je to jakýsi živý člověk, který říká: "Chtěl jsem vám přece jít jen malý kousek naproti! Ty hodiny snad někdo začaroval!"
Byl to opravdu Alfred Kubin, v širokém černém haveloku, kožešinovou čapku hluboko do čela: "Á, jste to vy, Maxi!" Byl vyděšen jako my - byl na cestě do Wernsteinu, nám naproti: "Taková návštěva!"
"To abychom se vrátili rovnou na zpáteční lístek do Pasova!" řekl Max Peinkofer zklamaně. Alfred Kubin byl ve zřejmých rozpacích a zmateně opakoval: "Skutečně mě to mrzí ... že zrovna vy ... a právě dnes!" - "No, už se stalo," ušklíbl se kysele Max Peinkofer, "když já se tolik těšil na svačinku u slečny Lindingerové!"
"Ano, Zilli," opáčil úlevně Kubin, "vařit ona umí! Dneska jsme měli k obědu zase mozeček s červenou řepou." Kubin teď nedokázal potlačit dokonce úsměv, jak Peinkofera, kterému říkal "Heimatglöckner" (podle vlastivědné přílohy Heimatglocken, která vychází ve všech mutacích listu Passauer Neue Presse ostatně dodnes - pozn. překl.), ovládá to pomyšlení na dobré jídlo.
"To mám zrovínka nejraději!" zabědoval dotyčný: "Že jen jsme nejeli tím ranním vlakem!"
"Ale podívej, Maxi," Kubin se zdál potěšen, že Peinkofer nakonec s humorem spolkl tu zpackanou návštěvu, "stejně bys neměl tolik jíst! Jseš i tak dost při těle! To bys taky mohl nakonec ještě předčasně umřít!"
"Když ono to jídlo je dobrota sama!" zalkal ve zbožném zanícení Peinkofer. "Jak je to psáno u Wilhelma Busche: Kdo dělá dobrou pečínku - ten má i dobrý srdce!"
"To musela mít ta Boženka z Hojsovy Stráže, co byste ji před dvaceti lety nejraděj odnesl na rukou do Zwickledtu, srdce jistě zrovna ze zlata!" vmísil jsem se na Kubinovu adresu do hovoru.
Ten zastavil jako přikován. "To už je opravdu dvacet let?!" Zadíval se do mlhy, dlouze, jako by chtěl vyvolat z neznáma všecka ta jména: Hans Watzlik, Albert Wesselsky, Robert Hohlbaum, Reinhold Koeppel, Alfred König. Pak náhle pohodil hlavou, zabodl hůl s dvojí opěrou pevně do prachu cesty a vyrazil spěšně před námi, že jsme mu sotva stačili.
Dole na nádraží, vlak se už pomalu dával do pohybu, mi položil ruku na rameno: "Není to, jako by to bylo včera, tenkrát tam v Hojsově Stráži?"
Díval jsem se do té jeho lehce zardělé tváře; jako by se zúžila, nos jako by ostřeji vystoupil, jako by se prohloubily stíny táhnoucí se od nosního chřípí k úzkým rtům. Jen spleť vrásek na čele byla jemná v kresbě jako tehdy dávno a v těch hnědých očích znova zahořel jas.

P.S. Překlad vzpomínky pochází z knihy Prag und Böhmerwald a byl otištěn v Česko-bavorských výhledech 1994, č. 22, s. 4.

Vánoce v horské vsi*

Po svatém Havlu jsou ještě jasné noci nad horským lesem. Na Dušičky však nebi vypadne světlo z rukou. Nato rozhodí zima do strání bílý plášť dlouhé samoty.
Je to tichý advent tady na vsích.
Sníh šelestí ze stromů za časných večerů. Drolí se zvolna na střešní šindele. A ve světnicích je pak slyšet, jak spolu hovoří nebohé duše zemřelých. Čeká se na to, ve světnicích roste podivný vesmír, soběstačný vesmír horských stavení, poněvadž zima stejně zahradila cesty do údolí. Zbožný vesmír horských vsí. Evangelium vykládané ze selských legend.
V adventu horských vsí září dvě jasné noci. Temně rudá noc na svatého Ondřeje, plná potlačovaných dívčích přání. A noc na svatou Lucii, v níž světice s dřevěným nožem putuje ode dvora ke dvoru. Mezi nimi stojí v záři zlatý den Marie Panny: to mladé ženy zahlédnou plout ve vidině zlatá obilná pole nad bíle nadýchanými stráněmi:

Maria Panna s Ježíškem malým,
na ruce nese ho obilím zralým...

Zvláštní píseň, která mladým ženám utkví natrvalo v mysli. Advent matek splývá s církevním rokem.
Jsou noci, kdy bouře vášnivě doráží na stěny a střechy horských stavení. Déšť pak zběsile zpívá na zpitých šindelích a pod temným nebem zuří v oblacích nad stromy divoký hon: Pane, chraň naše ubohé duše!
I ráno se zatmívá nad obzorem lesů a na úbočích se třpytí sněžné ostrovy, jako by mělo už přijít jaro. Hnědá a vlhká zem se lepí na kůži bot až po samé kotníky. Vzduch je teplý a z pařících se lesů jde vůně mladého života. Když se pak v kostele zpívá: "Dštěte, nebesa Spravedlivého!" modlí se tu selské srdce vroucněji nad jiná. A zima nade všemi mlčí dál.
Tak se naplní v horách i sám zázrak svaté noci. Les plný vánoční záře se zaposlouchá do kostelních zvonů horských vsí. Vánoční stromy nahlížejí do selských světnic. Po lesích dupe kopyty jen zlatý koník pověrečných vyprávění. Kristus Pán se narodil na slámě v chlévě. Ani anděl se nesnesl sem do těch hor. Jen zlatý koník se brodí sněhem a hrabe svou stříbrnou podkovou. Ani stromek nestojí ve světnici, jen hvězdy leží ve sněhovém hávu lesa, který hledí tiše do oken a sám připomíná třpytící se svíci.
V komoře voní po vánočkách a pečených jablkách. Velkýma očima hledí maličcí do černých okenic. Dýchají zhluboka, když sníh zavadí o sklo. Za okny jsou dnes přichystány veliké mísy, do nichž může "zlatý koník" něco nadělit. Dobroty jako svatojánský chlebíček ("Bockshörndeln"), lékořici, suché pečené hrušky, zázvorové pečivo a perníčky. A hromadu jablek a ořechů a sušených švestek navrch.

Zlatý koníčku, zadupej,
hrušek a horndlí nasypej,
už budu doma poslouchat,
tebe i Ježíška mít rád!

Rozpustilí kluci dostanou jen brambory, dřevnatou řípu a prázdné duté ořechové skořápky. Bývají i slzy na Štědrý večer. Klukům z lesa však vítr fičí kolem uší po celý drsný rok po hřbetech šumavských strání: teď i jim před spaním zlatý koník zakutálel pod postel naditou punčochu a řehtá za okny venku šibalsky v zimní chumelici.
U dolejšího sedláka vycházela panímáma o štědrovečerní noci vždycky na zápraží s velkou ošatkou. Když bouře v náporech větru a sněhu se opřela do veřejí, nabrala ta dobrá žena do hrsti peří a svěcené soli a rozhodila vichru na pospas. Ztišil se okamžitě: teď mohla panímáma už v klidu čekat, až zlatý koník zazvoní postroji na horském svahu a naplní její mísy po okraj, že je ani sama neunese a bude muset pomoci čeledín. Bylo tu ale přece i dvanáct dětí, které zvonění podkov nemohly nikdy přeslechnout. Je tomu hodně víc než půl století (psáno 1926! - pozn. překl.).
Byly to vždycky jen nejprostší dary tam vprostřed lesa. Té radosti však! A bylo tu ještě cosi, co se úzkostným tepem dětské krve šíří a rozlévá cévami všeho těla, tlukotem něžně poděšeného srdce: bylo z toho tak krásně až teskno. I les venku zvážněl rozšířenýma očima čehosi, čehosi opravdu velikého, co právě nadchází...
Neboť noc štědrovečerní je vskutku nocí osudovou. Sedlák se postí, než se vyrojí po nebi hvězdy. Pak se teprve zeptá nebe po budoucí úrodě. Vítr nese štěstí či bídu kraji kolem, je slyšet skryté děje ze šumu pramenů a studen. Dějí se věci podivné té noci. Požehnání i prokletí stojí ruku v ruce před vraty dvora. Je slyšet jejich hovor a číhavou nedočkavost: "Jdeš tam?" - "Jdi už!" Noc třeští plna divů i očekávání budoucích běd nad horskou vsí. Zaniklý svět ožívá věnčen novými zázraky a jeho stará krev ještě potemní děsem pověr: tady totiž nejsou vyvolávány ze zapomnění, tady bez ustání žijí. Proto se sedlák zahanben modlí: "Pane, uveď mne ve světlo pravé!"
Když řeknete starému Wolferlovi, jehož bílá hlava hledí bezelstnýma modrýma očima na svého Pánaboha kdesi nahoře, že pěstuje staré bludy, zasměje se jen, naštípe podvečerní "loučí" a jde zemí i solí nakrmit svou studni: "Pánbůh dobře ví, že to myslím tak v dobrým, jako to i dělám!" Už za soumraku sedá si otec na stoličku, aby naštípal posvátnou podvečerní louč. Zastrčí je pak pod krov stavení a pomodlí se Otčenáš. Když se pak v létě přižene divoká bouřka nad hraniční les, nemůže blesk zapálit střechu. A když se to zlé počasí usadí nad domem jako očarovaným, hodí se ta louč do kamen a lidé v domě se modlí o nebeské požehnání.
Když vyjdou hvězdy, zachází hospodář k domovní studni. Do koryta s tekoucí vodou hodí plnou dlaň polní prsti a svěcené soli, jako by chtěl vodu nasytit.
Starý Wolferl z Horních Dvorů krmí tak svou studnu odjakživa a ještě teď v pozdním stáří, ačkoli je už dávno na vejminku a jeho dva synové nejsou už také žádní mladíci. Má od velikonoc schován i svěcený mazanec:

Studně, tu máš mazanec a sůl,
celej rok mně vodou podaruj!

Jeho plavovlasá snacha, žena staršího syna, házívala dřív svěcené drobty do křovin při domě:

Liško, tu máš Pána Krista drobení,
ať drůbeži žádný škody není!

Co jí však ta rezatá odvlekla loni v létě dvanáct jejích kuřat, už to nedělá. Lstivé lišce se nedá věřit ani po štědrovečerním zaříkání. Už ví... a drobení se člověku netkne.
Sedlák z Hvězdy zdědil starý obyčej po svém otci. Když starý Dicklin předčítá ve světnici evangelium a prosí o Kristovo požehnání, jde syn s lopatou plnou řeřavých uhlíků do ovocného sadu. Zahrabe uhlíky pod kořeny stromu a zaříkává ho přitom, aby nesl hojně ovoce.
Takový bohabojný obyčej chudý horský sad věru potřebuje. Jaktěživ nenesl než pár dřevitých jablek a trpkých hrušek ovesniček.
Na Šumavě nadchází starost o příští úrodu už o štědrovečerní noci. Divy a znamení mají ukázat budoucnost selského domu a jeho polností. Cestou na půlnoční zahledí se hospodář vzhůru k obloze. Temné zatažené nebe nemůže přinést statku požehnání. Jasná noc vánoční naopak značí plná pole obilí dobrého zrna. Je staré přísloví tady v lese o světlých půlnočních a požehnaných stodolách, kde není pro zrno vidět na krok.
Starý Hansbaur vždycky říká: "Hvězdy o Božím narození - brambor hojnost ve stavení." Asi to tak bude, z čeho by tu ostatně žili, kdyby tomu mělo být snad jinak...
Pod Ostrým drželi i starý zvyk při půlnoční, kteří ti mladší už dávno zapomněli. Starý Lenc z Huťského Dvora však jistě nezapomene ani letos. Před cestou na mši položí pár drobtů vánočky a chleba na čepel nože. Ten pak zastrčí mezi střešní trámy. Na Boží Hod už dostane odpověď, jaké bude v létě jeho žito a jaká pšenice. Pokud je rzivý květ pod chlebem, bude i jeho žitné pole skvrnou hanby mezi polnostmi sousedů.
Noc vánoční je noc zázračná.
Voda ve studni se může proměnit ve víno. Už mnohému se zastesklo po mešním nápoji - žádný si však dosud netroufl. Sám ďábel stojí při studních a stáhne dolů člověka, dušičku, které by se snad zachtělo napít. A nezřídka už uviděl žíznivý chasník viset rovnou nad roubením studny těžký meč na jediné koňské žíni.
Do jedné lesní osady, odkud vede přes hranice cesta do Bavor, zamířil kdysi o štědrovečerní noci cizí pán. Pacholek měl ještě před půlnocí napojit koně. Frkali nad vodou a nechtěli pít. Pacholek si posvítil loučí a tu vidí, že je to čisté víno. Jak se ale sám naklonil nad hladinu a chtěl si nabrat do klobouku, natekla mu do něj jen ledově studená voda.
Když ze studny nateče víno do žlabu ve stáji, začne dobytek mluvit. Na Šumavě se vyprávějí celé příběhy o "mešní řečnivosti" němé tváře. I o tom však se vypráví, že co si ten dobytek mezi sebou povídá, dojde také naplnění. Tomu z lidí, kdo tajně naslouchá, často se pak přihodí neštěstí v domě. Tak se stalo i starému Stornhelbaurovi, co býval na Stornkytlu. Bylo to zimy toho roku, kdy sníh zavál horního Waldbauera až ke komínu. Jedno stavení tenkrát nevědělo o druhém a mrtvé museli zahrabávat do sněhu, než přišlo jaro. O štědrovečerní noci zašel sedlák do chléva a uložil se hned při hrazení: rád by se dověděl, zda téhle zimy zajdou tady nahoře hlady v tom sněhovém zajetí. Když odbila dvanáctá, začali spolu dva voli rozprávět lidskou řečí. Jeden povídá: "Ty, až jen na jaře sejde sníh, čeká nás odvézt odsud pěknou fůru!" "A co to?" ptá se ten druhý. "No přece našeho sedláka na hřbitov povezeme!" Iž to leknutí a strach musely starému zvědavci řádně ukrátit život. Ještě ležely sněhové závěje při lesních svazích, když vezli starého Stornhelbauera na krchov.
Mnoho divů obchází té noci kolem. Když kusem svěcené tříkrálové křídy uděláte na zeleném žitném poli kruh kolem dokola, začnou z nebe sněžit podivné věci: hořící slaměné víchy i ohniví psi. A je slyšet cizí hlasy věstit věci budoucí.
Samo štěstí prochází té noci kořeny, kmeny i korunami stromů ze samotných rukou Božích.
Chudým lidem pak často zasvitne mezi kořeny, kde leží skryté poklady.
Zatímco lidé kráčejí nocí na půlnoční, v temnotách lesa odlévá v rokli Čarostřelec kule neminuvší nikdy cíl. Mládenci Frišovi z Brčálníku (po německu se tam říkalo právě Frischwinkel - pozn. překl.) seděli zrovna v ten čas na horním patře stodoly a odlévali olovo. Byli to nejlepší střelci, co jich Šumava kdy znala. Dokázali z plného slepičího hřadu sestřelit kohouta a přes celý Brčálník vyrazit sedlákovi na chalupě u Karlhanzlů ze dvou prstů bavorský šesták. Když přitrhli Švédové na Šumavu, zastřelil Melches Frišů jejich hejtmana uprostřed zmateného houfce. Melches stál na Štindlově zásece a Švédové byli ještě dobré tři hodiny cesty dole na Hamerské cestě. Rozutekli se, když neviděli střelce.
O noci štědrovečerní jde zlo poznamenáno světem. Čarodějnice bloudí temným povětřím a zabrousí často i na půlnoční. Tančí kolem oltáře a dřepí na zpovědnicích, které jsou hustě popsány jejich neodpuštěnými hříchy.
Komu strčíte o mši do kapsy kabátu jetelový čtyřlístek, ten ty baby spatří. Mají s sebou dojačky a hrnce na mlíko a vyplazují jazyky na svatostánek. Když pak zvedá farář při pozdvihování Tělo Páně, musejí se teprve ty potvory otočit zády k němu.
Také rohoží z devatera dřev nebo dírou po suku v prknu od rakve se dají divoženky poznat a dokonce vyvolat i jmény. Po půlnoční se však tomu, kdo tak učiní, čarodějnice krutě pomstí: zabloudí totiž jejich přičiněním ve sněhové vánici a zajde do zrádných močálů. Mnoho příběhů se o tom v lese vypravuje.
Cesty na půlnoční jsou zledovatělé a a zaváté. Kdo na nich nešťastnou náhodou cestou na mši upadne, o tom se ví, že musí brzy umřít. O dvanácté se tak či tak rozšumí na lesních stezkách stezkách na lesních stezkách ozvuky hlasů. Všichni, kdo v následujícím roce spočinou na hřbitovech, kráčejí už teď v družném hovoru lesem. Kdo stojí právě v té chvíli na křižovatce cest, může je jasně uvidět. Mnohý tak spatřil v tom zástupu přízraků i sám sebe a než nadešla do roka další noc štědrovečerní, ležel už v hrobě pod zemí.
Při nočním posezení při jídle u stolu hledí hospodář, zda má každý ze stolovníků na stěně za sebou svůj stín. Komu o štědrovečerní noci vlastní stín chybí, zemře, ještě než přejde Nový rok.
Stínu Michelseppentoniho, který se zabil při stavbě dráhy, chyběla té noci hlava na ramenou. A skutečně si ji pak srazil v tunelu pod Špičákem.
Komu při jídle vypadne lžíce z neobratné ruky, tomu jako by už zvonil umíráček.
A kdo si rozkrojí jablko se snětivým jaderníkem, ten si může dát rovnou sepsat závěť, má-li komu vůbec co odkázat.
V některých staveních na Šumavě je vidět komínem rovnou do nebe. Když na něm uvidíte máry, můžete si být jisti, že bude z vašeho domu brzy vyneseno něčí mrtvé tělo právě na nich.
Dost však už o umírání. Je tu i mladá horká krev a ta se trápí věru jinými starostmi.
Když poletuje sníh kolem stavení a šumí nocí, jí děvče svůj kus chleba raději venku před zápražím domu. Chce vědět, ke kterému stavu bude patřit jeho nastávající. Půjde-li kolem řemeslník, odvede ji brzy s sebou do údolí, kde je je méně místa i vzduchu pro každého a chalupy tam stojí namačkány jedna na druhou.
Které z děvčat s prvým soustem pohlédne jen oknem ven do noci, nemůže ovšem žádného nastávajícího nikdy spatřit. Když se však přikrade ke studni, může v její hladině spatřit sama sebe jako nevěstu. Zamilovaní vybíhají do sadu, střásají sníh ze stromů a naslouchají, odkud se ozve psí štěkot. Vědí totiž, že odtud přijde jednou i jejich ženich či nevěsta.
Na osamělých dvorcích si děvčata dávají v loži pod hlavu stolní ubrus a lžíce kolem, aby mohla snít o svém vyvoleném a hledět mu v tom snu přímo do tváře.
Do jejich spánku pak znějí zvony poselstvím o velikém naplnění všech lidských snů.
Štědrovečerní noc se klene nad zasněženým horstvem.
A má tisíce přání, tisíce dosud nevyslyšených očekávání ve svých bílých rukou, když tiše odchází nebem.

P.S. Původně vyšla lyrická próza tehdy pětadvacetiletého autora v č. 101 krajinského listi Budweiser Zeitung k Vánocům roku 1926. Mally si tenkrát odbýval právě v Budějovicích vojenskou službu v uniformě československé armády. Český překlad vyšel v Česko-bavorských výhledech 1993, č. 24 na s. 8-9 až šest let po jeho smrti.

Grüner Wäldertag

Wie das Grün im Wind aus den Kronen rollt!
Wo es silbern spinnt, blinkt es grün von Gold.
Wühlt sich Blau darein, laabt es bunt im Licht.
Chrysopraser Schein Morgenglanz durchfloht.

Hohes Mittagsgrün. Oliver Farbenfall.
Malachitnes Glühn. Beryller Blätterschwall.

Bricht smaragdner Brand aus Tiefen her,
Abendschattenwand kühlt das Wipfelmeer.
Wie die Luft jetzt ruht, letzter Glanz verblinkt.
In Dämmerkronenflut ein grüner Tag versinkt.

Zelený den v lesích

Zeleň z korun vane přebohatě,
stříbrem přede, zablyští se zlatě.
Modř z ní dere se, světlo se v loubí svíjí,
zář chrysoprasu na tvé ranní šíji.

Polední zeleň, olivová jeseň -
malachit kvete, beryl bují lesem.

Smaragdový požár tryskne z šera,
stíny chladí ho pak za večera.
Vůně tichnou v noci divukrásné,
ve tmě korun zelený den hasne.

1923

Leo Hans Mally se narodil 18. června 1901 v Hamrech (Hammern) na západní Šumavě, v horském údolí, jemuž vévodí rozeklaný vrchol Ostrého (Osser), obetkaný pověstí o Čarostřelci, zvaný pak z českého kraje něžně Prsa Matky Boží. Ta rodná myslivna, kde sloužil jeho otec za starého Rakouska v hohenzollernských službách, dodnes stojí, byl jsem dokonce i uvnitř. Josef Mally se 11. září 1900 jen o něco více než devět měsíců před synovým narozením oženil (stalo se tak v Českých Budějovicích) s Reginou Hruškovou (tak alespoň mi její příjmení sděluje JUDr. František Steidl, který mi také laskavě poskytl snímek spisovatelova rodného domu, jak vyhlíží dnes), dcerou přednosty železniční stanice v Hamrech Josefa Hrušky a Johanny, roz. Heimbürgeroví z německého Karlsruhe. Gymnázium navštěvoval syn Josef Leo (později se psal Leo Hans Mally) v Doupově a v Plzni, studoval germanistiku na pražské německé univerzitě a pak týž obor v Mnichově. Za války převzal literární vedení karlovarského nakladatelství Adam Kraft, které mimochodem existuje v Německu dodnes. Po vyhnání se vrátil v Deggendorfu brzy k nakladatelské práci, přešel pak do Řezna a Garmisch-Partenkirchenu, kde od roku 1952 vedl tamější vydání listu Münchner Merkur. Na odpočinku žil opět v Deggendorfu. Psal básně i prózu a v obojím citově osciluje mezi Šumavou a Prahou - nedokázal mezi ně lásku nijak rozdělit. Vícekrát vyšlo jeho vyprávění Der alte Böhmerwald (1940), odkud je z prvého vydání jako dokument doby převzata i závěrečná báseň knihy překypující tenkrát věru osudným nadšením nad připojením k Říši, o jehož koncích ví právě až po letech jen Šumava svoje, tématu stesku po rodném koutě jsou věnovány i kouzelné lyrické prózy Geschichten um ein Walddorf (1941-1943). Vedle básní věnoval Praze i román Die zwölf Nächte von Prag (1942), který vyšel podruhé roku 1949. Dr. Leo Hans Mally zemřel v Deggendorfu 16. prosince 1987 a je pohřben v Bavorské Železné Rudě (Bayerisch Eisenstein).

Laudatio na Leo Hanse Mallyho

Sepp Skalitzky

Když se na mě ze Štýrského Hradce (Graz) obrátil akademický měsíčník "Die Aula" se žádostí, abych napsal "eine persönliche Würdigung Mallys" (tj. "nějakou osobní poctu Mallymu" - pozn. překl.), tu se mi, než jsem tak slíbil, v srdci znovu rozbřesklo vzpomínkami na nádherná mladá léta...
Na "Fenzlhofu", knížecí hohenzollernské myslivně v Hamrech (Hammern) v údolí horní Úhlavy (Angel), kde se Leo Hans Mally narodil, předčítali jsme si, obklopeni šumem Jezerního lesa (Seewald) a potoka Ostrý (v originále "Osserbach", v knize Království české z roku 1911 se píše: "...pije Úhlavka pod Fenzlovým dvorcem potok Královácký. Potok ten vyvěrá v lesích na východním svahu Jezerní hory..." - Jezerní horou tu rozuměj Ostrý (Osser) - pozn. překl.), své první básně: on, novopečený oktaván plzeňského gymnázia a já, student posledního ročníku učitelského ústavu ve Stříbře (Mies). I o rok později, po maturitě, tomu tak bylo a zůstalo tak i poté, kdy se on na Alma Mater Pragensis a na univerzitě v bavorském Mnichově (München) věnoval germanistice, dějinám umění a divadelní vědě, zatímco já jako mladý šumavský učitel (v originále "blutjunger Waldschulmeister" - pozn. překl.) učil děti venkovanů v nejrůznějších hnízdech svého domovského kraje pod Ostrým. Patnáct kilometrů daleko běhával jsem během prázdnin až do "Hromového kouta" (v originále "Donnerwinkel", "Hromový kout" je označení ze starých českých průvodců - pozn. překl.), kde ležela zasněná myslivna, abych při ní strávil den či dva s Leo Hansem, který se ovšem podle křestního listu měl vlastně nosit jméno Josef. On zase klusával stejnou trasou za mnou až do nepatrné vsi Úborsko (Auborsko) na jazykové hranici, kde můj otec působil jako učitel. V brašnách nám vždycky šustily papíry popsané verši a prózou a my z nich četli nebo nad nimi klábosili v prázdninově opuštěné školní třídě, na vyvráceném kmeni prastarého dubu v zámeckém parku v Bystřici nad Úhlavou (Bistritz na der Angel) jakož i na jiných místech, nejraději však v "Donnerwinkel", kde ještě znělo bušení od staré kovárny a děti rolníků a dřevorubců byly školními druhy lesníkova syna.
"Donnerwinkel": to znamená "Tonnawinkel", "Tannenwinkel", tedy "Jedlový kout", poněvadž zdejší němčina lidé nezná slovo "Donner" jako označení hromu, nýbrž jen "Thorer", a starý germánský bůh tu dosud žije v nářečním výrazu "es thort", tj. hřmí...
V tomto "Jedlovém koutě" tedy, pod Ostrým a docela blízko pověstmi opředeného Černého jezera (Schwarzer See), v kraji plném lesního příšeří, radostně skotačících potoků a líbezných břízek, kde se původněji a déle než v níže položených výběžcích a úrodných rovinách šumavského předhůří udrželo praotcovské tajemno, spočívalo naše dětství a rané mládí, formováno i stykem s nefalšovaným ještě zdejším lidským živlem, jako východisko a základ mnoha básní, zejména však mnoha vyprávění, obsažených třeba v knížce "Der alte Böhmerwald" (1940), značně pak rozšířené v novém vydání u Josefa Nothhafta v Deggendorfu (1961). Zvláště působivě je v ní zachycen vznik a proměny dvou pověstí ("Das Licht vom Hansbauernhof" a "Der alte Böhmerwald"). V "Jedlovém koutě" vyvěrá i zdroj Mallyho disertace o "šumavské víře v čarodějnice" (v originále "über den 'Hexenglauben im Böhmerwald'" - pozn. překl.); lecčím ze světu odlehlých lesních vsí bych k tomu mohl přispět. V prosinci roku 1925 se Mally vrátil domů s diplomem doktora flosofie. To, že brzy nato musel na sebe v českobudějovických Husových kasárnách (jde zřejmě o kasárna 1. pěšího pluku Mistra Jana Husi nebo o "Mariánská kasárna" na křižovatce ulic Husovy a Pražské- pozn. překl.) navléknout uniformu československého rekruta, ovšem hovělo mladému vědci a literátovi málo; dokázal se však vypořádat s každou životní situací.
Stejně jako já a jiní píšící Šumavané začal i on tisknout v "Südböhmische Volkszeitung" a velice brzy se objevily jeho práce i na stránkách pražského deníku "Bohemia" a ve fejetonových sloupcích říšskoněmeckých listů, takže mohl skromnými honoráři svůj skoupý měsíční rozpočet - oba Mallyho bratři se přece chtěli také někým stát - přece jen maličko vylepšit. Už v polovině dvacátých let připomíná se jméno mladého autora v souvislosti s Hansem Watzlikem a Karlem Franzem Leppou v jednom článku mnichovského periodika "Deutsche akademische Stimmen" (jeho šéfredaktorem nebyl tehdy nikdo jiný než Wilhelm Pleyer, zastoupený rovněž samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) slovy: "Er ist ein Aufstrebender, der sich, von inneren Zerrissenheit immer wieder der angespannten Kraft beraubt, nach oben ringt. In einzelnen Gedichten und Heimaterzählungen erhebt er sich zu reinem Künstlertum." (tj. "Tíhne vzhůru, jakkoli je jeho zápas a napjaté úsilí stále oslabováno vnitřním svárem. V jednotlivých básních a domovských povídkách pozvedá se k ryzímu uměleckému výrazu." - pozn. překl.). I ten jeho "Sturm und Drang" (tj. "Bouře a vzdor" - pozn. překl.) měl, povězme hned, vyústit do klidnějších vod.
Skok ze samoty "Jedlového kouta" do městského ovzduší Prahy (stále to tehdy ještě znamenalo šest hodin jízdy vlakem) nejevil se básníkovi, jímž se Mally prokázal být už ve svých literárních začátcích, nijakým zvratem či přelomem; vedl ho přece ze všemi odstíny zeleně mu znícího mýtu rodné Šumavy do zkamenělé mystiky tolik opěvaného a svými historickými stavbami dodnes německy hovořícího císařského města Karla IV.: z goticky zjasnělých lesů k nádheře lomených oblouků Hradčan a Karolina, z poklidně vznosného baroka rodného pohoří rovnou do barokního divu, kterým po druhé rozkvetlo ono divukrásné město nad řekou Vltavou, které studentům, nebojím se to říci, vydalo na pospas svou druhou tvář, tak skrytě úchvatnou za věžemi a říčními mosty, za zdmi a stíny dávno minulých lidí, ve vltavských hlubinách i v přízračné kamenné změti Starého židovského hřbitova. To všechno dalo obsahový i formální základ oněm Mallyho básním, jež, mnohokrát přepracovávány a pilovány do tenka, vyšly pod prostým titulem "Prag" v tom městě válečného roku 1943 a přinesly svému autorovi poprvé tehdy udělenou Cenu Adalberta Stiftera v lyrickém oboru. Ty "Dopisy ze Šumavy a z velkého města" (v originále "Briefe aus dem Böhmerwald und aus der großen Stadt" - pozn. překl.) jsou tím nejpůsobivějším, co nejen v knize samé, nýbrž i v celém úhrnu Mallyho poezie bylo vytvořeno, neboť tam v Praze mu dál šuměl rodný les (v originále "denn: In Prag rauschte ihm der Böhmerwald", ostatně "In Prag rauschte ihm der Böhmerwald" se v originále jmenuje i celé Skalitzkého laudatio ve "Stifter Jahrbuch", jehož překlad právě čtete - pozn. překl.).
V roce 1964 byl pojat ten svazek, umenšen o oddíl "Briefe", zato rozšířen o mnohé, co by se onehdy 1943 dobře nehodilo, do druhého vydání knihy "Der alte Böhmerwald" v mnichovském (kdysi ovšem pražském) nakladatelství Robert Lerche, vyšlé tu nově pod titulem "Unter der Türmen von Prag" (tj. "Pod věžemi Prahy" - pozn. překl.). Vynesla básníkovi kromě ceny Sudetoněmeckého krajanského sdružení (Anerkennungspreis der Sudetendeutschen Landsmannschaft) nadšené recenze. Carl von Böheim (Dr. Emil Franzel /1901-1976/), autor románu "Die Kaisersaga: Utopia Austriaca" (vyšel v augsburgském nakladatelství Adam Kraft roku 1960), o Mallyho knize napsal: "(Es ist) eine stürmische Werbung um die gehemnisvolle Stadt, in der er frühzeitig das untergründig Dämonische entdeckt hat... Kein anderer deutscher, aber auch kein tschechischer Lyriker hat in einem Werk von gleicher Geschlossenheit Zauber und Mythos der Kaiserstadt an der Moldau so verewigt wie Leo Hans Mally." (tj. "Je to opravdu bouřlivé namlouvání toho tajuplného města, v němž autor dávno už objevil podloží plné démonismu... Žádný jiný německý, ale ani český autor nezvěčnil v jednom díle s takovou sevřeností zárak a mýtus toho císařského města na řece Vltavě jako Leo Hans Mally." - pozn. překl.)
Ještě jednou však nazpět do první poloviny dvacátých let (rozuměj dvacátých let dvacátého století - pozn. překl.) Vznikají tu mnohé autorovy básně v "ich-formě", jak je najdeme ve sbírce "Wanderburschenlieder" (tj. "Písně potulného tovaryše" - pozn. překl.). V ní už zaznívají samorostlé verše jako např.: "Ein verklungener Sommeramselschlag ist kein Frühling" (tj. "Zmírající letní kosí trylek jaro nedělá" - pozn. překl.) "Und goldene Wolken im Himmel knien" (tj. "A zlatá oblaka na nebi poklekají" - pozn. překl.) "Viel Straß unterm Schuh, / das macht ein Herz voll Staub; / und Gärten voll Gluck und Ruh steht am Weg / - und die Menschen sind taub." (tj.: "Srdce je plné prachu / z bot jdoucích cestami všemi; / a co zahrad kolem v tichém štěstí leží / - jen lidé jsou němí." - pozn. překl.)
Ctitel Rainer Maria Rilkeho se však brzy odpoutává od svého vzoru. Nezachází s veršem a rýmem ne právě něžně; zdánlivou anarchii dovede ovšem donutit k uměřenosti vlastního řádu. Lyrik Mally už nalezl svou cestu...
Mezitím byl Mallyho otec jmenován vrchním lesním v Debrníku (Deffernik). Tamní zámeček náležející k městysi Železná Ruda (Markt Eisenstein) se svými mohutnými zdmi, rozlehlými vnitřními prostorami a s kapelou drženou tu v rokokovém slohu (v originále "im Zopfstil gehaltenen Kapelle" - pozn. překl.) otevřel mladému básníkovi nový svět: ten dávno zašlý čas rozkvětu zdejšího sklářství za vlády rodu z Hafenbrädlů. O bohatství Alžběty Hafenbrädlové, žijící jako "Fräuln Liesl" (tj. "slečna Líza" - pozn. překl.) v ústech lidu i po jejím skonu, svědčily ještě v parádní skříni (v originále "Glasschrein" - pozn. překl.) uchovávané a polodrahokamy bohatě zdobené kosti jednoho světce (šlo o sv. Konstantina - pozn. překl.), které ta pobožná stará panna dala dovézt z Říma za závratnou cenu 80 000 zlatých. Zase jednou mohl Mally osvědčit svůj nezničitelný dar humoru, mnohdy věru i hrubšího zrna, když při pohledu na vzácnou relikvii v mé přítomnosti sténavě hlesl: "Co to, že když tak koukám na toho svatého Konstancia, napadnou mně vždycky moje dluhy."
Železnorudská sklářská krajina (také v divočině pod Ostrým už pátral Mally po zbytcích dávno zaniklých sklářských hutí) dala v básníkovi dozrát látce k tajuplné, osudem těhotné novele, která vyšla roku 1943 u Adama Krafta v Karlových Varech (Karlsbad) pod názvem "Die abendfarbene Schale" (tj. "Mísa barvy večera" - pozn. překl.).
Roku 1927 započal Mally svou redaktorskou dráhu. Jak sám doznal, ta práce ho plně uchvátila. Dva roky sloužil za hladovou mzdu časopisu "Deutsche Heimat" v Plané u Mariánských Lázní (Plan bei Marienbad). Nikdy nezapomenu, jak se, pln mnohých nadějí před nástupem do tohoto prvého svého pracovního místa, se mnou, který jsem už působil v Železné Rudě, loučil. V nakladatelství Deutscher Heimatverlag v Plané vyšla v roce 1927 také jeho první knížka, sbírka básní pod názvem "Gedichte", která obsahovala v přísném výběru jeho mladistvou lyriku a vzbudila už plným právem pozornost.
Z Plané to zahnalo mladého redaktora do Dolního Bavorska k listu "Deggendorfer Donaubote" a roku 1930 do Mnichova k deníku "Münchener Zeitung", odkud ho povolal Adam Kraft v roce 1940 do svého "krasoduchého" nakladatelství Karlsbader Verlag (v originále "an seinen schöngeistigen Karlsbader Verlag" - pozn. překl.), kde Mally působil "bis zum bitteren Ende" (tj. "až do hořkého konce" - pozn. překl.) jako lektor i autor. V posledních měsících války ho wehrmacht ještě stačila navléci do vojenské uniformy. Zhroucení Německa ho připravilo o všechno, co bylo jeho rukama a duchem namáhavě za léta shromážděno, počítaje v to i přípravné texty třídílného románu o Šumavě. Znovu bylo redaktoru Mallymu podstoupit odysseu, vedoucí ho z Deggendorfu přes Řezno (Regensburg) do deníku "Münchner Merkur" (začal vycházet v roce 1946 a je dodnes renomovaným bavorským listem značného věhlasu - pozn. překl.), o jehož vydání pro zemský okres Garmisch-Partenkirchen se staral až do svého odchodu na penzi v roce 1966. Ve Friedl Palmové, rodem i bytostným ustrojením z Rýnské Falce, našel Leo Hans Mally povahově radostnou a tvorbě svého muže vždy oddanou životní družku.
Někdy začátkem čtyřicátých let jsem zase jednou navštívil Leo Hanse Mallyho v železnorudském "Fräul'n-Liesl-Mühle". Trávil se svou paní Friedl dovolenou u svých rodičů, kteří se tam k stáru usadili. Hans právě psal, trápil se se začátkem jedné nové práce, se kterým nebyl stále ještě spokojen, jak o tom svědčil značný počet nedbale zmačkaných a odhozených papírů, válejících se po všech koutech místnosti. Stal jsem se tak svědkem zrodu románu "Die zwölf Nächte von Prag", jehož první kapitolu mi jeho autor několik dní nato už předčítal.
Mallymu bytostně hověl námět, který se odehrává v rudolfinské Praze za časů rozkvětu alchymie a pražského působení Tychona de Brahe a Johannese Keplera. Pilným studiem bohatých fondů mnichovské Staatsbibliothek nasál do sebe básník celé ovzduší té podivuhodné doby. Zdařilo se mu dílo, za něž by se nemusili stydět ani ti nejlepší pražští němečtí autoři. Román, vyšlý poprvé v roce 1944, dočkal se roku 1949 zaslouženě svého nového vydání. Je s politováním, že plánované pokračování nemohlo být napsáno, poněvadž i tady došlo ke ztrátě písemných podkladů...
Praha a Šumava, to jsou šťastně spolupůsobící a navzájem se doplňující dobré mocnosti v životě a díle Leo Hanse Mallyho. Stojí tu ještě vedle sebe novela, zasvěcená časům Lucemburků a Petra Parléře, nazvaná "Die Meister von Prag" (tj. "Mistři z Prahy" - pozn. překl.) z roku 1942 a šumavské vyprávění "Spatzenparadies" (tj. "Vrabčí ráj" - pozn. překl.), o rok později vyšlé, dva obrazy světů naprosto odlišných a přesto zrozených z téhož srdce, milujícího je oba stejnou měrou. Oba ty příběhy byly vyznamenány literární cenou Adalberta Stiftera. V posledním desetiletí byl Mally za svou životní tvorbu oceněn i Kulturní cenou města Pasova a medailí Adalberta Stiftera.
Opomenuty by neměly být ani knihy "Geschichten um ein Walddorf" (1941) a "Eine Handvoll Lustiges" (1944). Novému poválečnému domovu vzdal Mally poctu textem k obrazové knize "Oberammergau, Landschaft und Passion" (1960), věnované i zdejší alpské tradici pašijových her.
A když nakladatelství "Das Werkstattbuch" v Murnau am Staffelsee (ano, to je ono místo, kde žil v letech 1923-1933 v domě svých rodičů, maďarského šlechtice a diplomata a jeho české ženy, roz. Přehnalové, známý dramatik Ödön von Horváth - pozn. překl.) právě vydává sličný svazek (jde o knihu "Prag und Böhmerwald. Erzähltes-Gereimtes", vyšlou v roce 1976 - pozn. překl.), v němž je lyrikou i prózou shromážděno to nejkrásnější, co Mally o Praze a Šumavě napsal, znamená to víc než jen poklonu před autorem a jeho dílem...