RUDOLF MARKO

Cesta z Prachatic do Záblatí

Tentokráte, milí krajané, si chceme udělat zase jeden výlet do dalekého domova. Chceme se vydat společně cestou, kterou jsme dříve často chodívali, aniž bychom snad při ní nějak zvláště přemítali. Teď ale nám krása té cesty přijde teprve vskutku na mysl.
Měl jsem odjakživa velikou zálibu pro silnice a cesty, např. ulicemi starých měst, která nám každým jejich zákrutem kouzlila před očima stále nové a nové scenerie. Také cesty ven do kraje jsem milovával. Všechny ty cesty, jimiž dnes kráčíme cizinou, nemají ovšem nijaké srovnání s těmi, konanými kdysi za jara našich životů našima dětskýma nohama. Při jejich okraji kvetly jiné květy a zpívali jiní ptáci. Ty cesty znamenaly nám kus života. Jejich krásu a obzvláštnost jsme si uvědomili teprve poté, kdy jsme se po dlouhém pobytu v cizině vrátili zase do domovských míst. Vzpomínky nás pak přemohly natolik, že jsme museli častokráte zůstat stát na místech, jež se s těmi vzpomínkami pojily.
Cesta, po níž se chceme vydat nyní, náleží nám všem, drazí krajané. Kráčívali jsme po ní, když jsme si zamýšleli pořídit něco, co jsme v Záblatí u "známých firem" Routschka Boschka, Eller či Weiwer-Johann (v originále "in Sablat biem Routschka Boschka, Eller oder Weiwer-Johann" - pozn. překl.) dostat nemohli, anebo když jsme měli co do činění s nějakou záležitostí na okresním hejtmanství nebo u soudu. Také když nám bylo jít do ciziny ze zátiší domova, byla to vždycky táž cesta, kterou jsme chodívali tam ze Záblatí do Prachatic a obráceně.
Představme si, že jsme dorazili vlakem na prachatické nádraží. Prošli jsme Dolní branou na náměstí (v originále "durch das Untere Tor auf den Marktplatz" - pozn. překl.) a zamířili jsme Pasovskou ulicí (v originále "durch die Passauer Straße", dnes má táž ulice označení "Solní" - pozn. překl.) ke gymnáziu. U městského parku odbočíme vpravo; tady totiž začíná naše putování.
Napravo nás ještě provází kus věžemi opatřených středověkých městských hradeb, které poté zůstávají za námi. Mezitím jsme došli k jednomu stavení, před nímž se cesta velmi zužuje. Vlevo stojí velká kamenná vodní nádržka (v originále "ein großes steinernes Wasserbecken" - pozn. překl.)a vodu. "ein Ground", protékaná po celý rok čerstvou vodou. Jak rádi a často jsme hasívali vodou této studny svou žízeň. Stále se na to dosud s vděčností rozpomínám. Když jsme dům zanechali za sebou, vede cesta dál až k ovocné aleji, která odbočuje doprava. My však jdeme rovně dál a jsme brzy nahoře u městského lesa. Ten les patříval kdysi k revíru našeho milého hajného Draxlera. Na okraji lesa stojí kříž s lavičkou vedle. Ta nás láká ke krátkému odpočinku a zamyšlení, jímž se loučíme s oním tichým, pokojným městečkem, ležícím u našich nohou.
Jak často jsem byl posílen a osvěžen mírem, vyzařujícím z toho obrazu. Náš městský les se zvedá k jihu směrem k Černé hoře (v originále "zum Schwarzberg", jde o vrch /897 m/ na českých mapách jménem často opomíjený - pozn. překl.), která spadá příkře k východu a provází sedlo, kterým kdysi vedla soumarská Zlatá stezka do Pasova (v originále "nach Passau" - pozn. překl.) a po němž dnes vede cesta na Libínské Sedlo (v originále "nach Pfefferschlag" - pozn. překl.). Na druhé straně se zvedá masiv Libína (v originále "das Massiv des Libins" - pozn. překl.), na jehož vrcholu rozeznáváme bílý bod: totiž věž rozhledny korunního prince Rudolfa (v originále "den Kronprinz-Rudolf- Aussichtsturm" - pozn. překl.). Po východním svahu Libína vede železniční trať Prachatice - Volary (v originále "die Eisenbahnlinie Prachatitz - Wallern" - pozn. překl.) a silnice na Lučenice (v originále "die Straße nach Luzerier" - pozn. překl.). Na východě rámuje kotlinu, v níž město leží, hřbet Jelemeckého vrchu (v originále "der Rücken des Jelemka-Berges" - pozn. překl.), pokrytý dnes jen útlým pásem lesa. Celá jeho západní strana je dnes osazena jednotlivými usedlostmi (v originále "mit einzelnen großen Höfen" - pozn. překl.), jejichž jména mi vypadla. Jen "Lindenhof" nad nádražím je v tom výjimkou, poněvadž v něm bývala základna sdružení Wandervogel (v originále "das Wandervogelheim" - pozn. překl.). Tady jsem kdysi viděl nádherné, gotickým lomeným písmem pořízené záznamy výprav, stejně jako sbírku lidových písní ze Šumavy, jak je zaznamenali prachatičtí "tažní ptáci". Tady byl pravděpodobně připraven k odeslání i balíček, který mi jednou do Prahy vypravily dívčí členky téhož sdružení. Hleďte, milé prachatické "Wandervogelmädchen" s vlasy jistě už stříbrem prokvetlými (v originále "mit den schon ergrauten Haaren" - pozn. překl.), že to nepodlehlo zapomnění. K severu je prachatická kotlina uzavřena křemenným hřbetem, za nímž leží hřbitov a ves Staré Prachatice (v originále "und das Dorf Alt-Prachatitz" - pozn. překl.). Na svahu Libína (v originále "am Libinrand" - pozn. překl.) se bělají mezi stromy budovy Markétiných lázní, náležejících kdysi sdružení "Bund der Deutschen in Böhmen". Při pohledu na někdy tak líbezný lázeňský kout mi duši opřádá tichá melodie; slyším opakovat í slova refrénu: "Margarethenbad, sei mir gegrüßt". Myslím, že ta píseň byla skladbou našeho obdivovaného pana řídícího učitele Zimmera (Viktor Ernst Zimmer je i samostatně zastoupen na webových stránkách Kohoutího kříže - pozn. překl.).
Pod lázněmi odfrkoval kdysi lučnatou krajinou se značným jistě vypětím sil vláček, vydechující oblaky dýmu. Vida, ponořeni v pozorování jsme ani nezaznamenali, že slunko se zase o kus posunulo k západu. Musíme se rozloučit s obrazem plným pokoje a míru a stanout při horním okraji městského lesa. Vedou odtud tři cesty. Jako děti jsme dávaly přednost té první z nich, docela příkře stoupající vzhůru. Ta prostřední ze tří vedla s malou zatáčkou (v originále "mit einer kleinen Kehre" - pozn. překl.) doleva nahoru a třetí cesta, zamýšlená pro staré a nemocné lidi, mířila při okraji lesa dál vlevo a odbočovala pak doprava, takže zpovlovna vyrovnávala výškový rozdíl. Dorazíme-li nahoru, míjíme kříž zvaný "Kinderteta-Kreuz", kteréžto označení pravděpodobně upomíná na nějaký zločin.
A nyní stojíme na křižovatce (v originále "auf einem Scheideweg" - pozn. překl.) v tom pravém slova smyslu: pokud bychom zamířili odtud přímo dolů, ocitli bychom se brzy v českém jazykovém území. Větší místo, které vidíme, je Husinec, rodiště Mistra Jana Husi (v originále "Hussinetz, der Geburtsort des Johannes Huß" - pozn. překl.). Jdeme tedy dál doleva. Cesta povede teď stále po svahu horského masivu, rozmezím dvou světů, toho německého a toho českého (v originále "eine Grenzscheide zweier Welten, der tschechischen und der deutschen" - pozn. překl.). Naše velice kamenitá stezička (v originále "sehr steinige Steiglein" - pozn. překl.) nás vede nejprve kolem veliké hromady kamení, na níž stojí malý sukovitý dub. O pár kroků dál se nacházejí vpravo dva osamělé selské dvorce, "s' Martini" a s' Hansala", které tvoří samotu Cvrčkov (v originále "die beiden Höfe bilden den Ort Grilling", blíže viz web Yanikl0 obce - pozn. překl.). Těsně při cestě stojí velký včelín, která chodce v létě často přiměje k tomu, aby se mu vyhnuli velkým obloukem. Dál se po svahu táhne velká pastvina, na níž stávala mohutná ošlehaná jedle, zvaná tu "Wettertanne" (ten německý výraz jsem poprvé slyšel od pana Herrmanna v Prachaticích, když mi jednou o tom stromě vyprávěl). Cesta je i nadále velmi kamenitá a trochu se nyní svažuje. Při souběžné kamenné hrázce stávala pazderna (v originále "an einer parael verlaufenden Steinmauer stand eine 'Hoarstuben'" - pozn. překl.). Jinak je tento úsek cesty pokryt spoustou kamenů, jeden elipsovité kamenné pole jsme vždycky považovali za prastaré pohřebiště (v originále "eine uralte Grablege" - pozn. překl.). Cesta dosáhla nyní svého nejhlubšího bodu a musíme tu překročit malý potok, z obou stran lemovaný hustým křovím a vysokými listnatými stromy. Míříme teď trochu doprava, abychom brzy nato odbočili vlevo a pak začali stoupat přímo nahoru. Z obou stran je cesta zužována vysokými kamennými tarasy (v originále "von hohen Steinmauern" - pozn. překl.) a ústí nyní do jiné cesty, vedoucí přímo k jednomu osamělému selskému stavení. Je to Eselhof (v originále "Esel-Bauernhof", blíže viz opět Zaniklé obce, zde i označení "Oedenhof" - pozn. překl.), před kterým stojí mohutná stavba s červenou taškovou střechou. Při bližším ohledání teprve zjišťujeme, že jde vlastně o ruinu, z jejíchž oken vyrážejí volně rostoucí stromy a křoviny. Stavba byla svého času údajně zbudována místním sedlákem, řečeným "Eselbauer", jako zamýšlená školní budova německého sdružení "Schulverein". Zda tomu účelu kdy sloužila, není mi známo. Naše cesta nyní nabírá směr této cesty "Eselbauerovy" (v originále "die Richtung dieses Eselbauernweges" - pozn. překl.). Nalevo zůstává teď docela úzký volný pás pastviny, na které jsem cestou domů o velkých prázdninách každým rokem nacházel první borůvky. Cesta nyní zahýbá opět doleva, míjíme mokřinaté místo, porostlé olšemi a jednotlivými borovicemi. Hned nato však se kolem zvedá nádherný vysoký les. Dominuje mu ušlechtilá královská jedle. Sám a i se svým bratrem jsem tím lesem procházel za všech ročních i denních dob a zažíval přitom, zejména pak za noci, touž osamělost, jaká tu obklopuje každého člověka. Potkávala tě radost, když jsi došel druhé strany toho lesa. Tady ses musel znovu rozhodnout: buď se dalo jít hned tady příkrou cestou doleva mladým jedlovým lesem nebo o něco později mezerou v kamenném tarasu, který nepřirozeně i tady po obou stranách provázel, odbočit rovněž doleva. Tudy se došlo na kraj jednoho pole nahoře. Nejjednodušší však bylo jít dál pořád rovně. Brzy nato se před člověkem objevila osada Třemšín (v originále "Hummelberg", zanikla pod českým místním jménem" - pozn. překl.). Sestává stejně jako Cvrčkov jen źe dvou usedlostí. Majitelem stavení vpravo byl sedlák Samerheld, ten vlevo byl usedlostem jménem s' Strudler. Vposled zmíněný dům probouzel pozornost každého z kolemjdoucích (asi je nutno zmínt, že text publikovaný v roce 1964 i tady užívá sloves v čase přítomném - pozn. překl.). Člověk v prvním okamžiku viděl toliko ruiny, obrostlé jako v případě Cvrčkova kopřivami, travou a nejrůznějším plevelem. Když jsme však prošli vraty, které byly kdysi vstupem do dvora, a minuli bezové keře, jež vstup lemovaly, stáli jsme na svahu hory. Tady jsme teprve pochopili, že "Strudelbauerovi" žijí, byť i velmi nezvykle. Byli totiž doslova zahrabáni v hoře a bytovali tu jako jeskynní lidé starší doby kamenné. To vyhloubení jejich horského obydlí se neudálo jedním rázem, nýbrž postupně, po etapách. Zatímco se vzdali přední části domu, pracovali ve svahu tak dlouho, až byli zcela uvnitř něj. Lidé, kozy a drůbež tu vedli jednoduchý a šťastný život. Kráčíme dál, cesta zatáčí doleva a vede znovu lesem. Dosáhli jsme tu nejvyššího bodu našeho putování. Vlevo i vpravo krásný jedlový les, promísený nádhernými prastarými borovicemi s kmeny barvy indické červeně. Po krátké chvíli se les prosvětluje a poskytuje vzhled typické lesní scenerie zvané u nás "Viawoid" (tj. "dobytčí les" - porn. překl.). Srovnané kamení, travou porostlá mraveniště, na podzim zarostlé brusinčím, tráva krátká jako oholená lebka, jen tu a tam přerušovaná tmavšími místy s travou delší, to je všude okolo týž obraz "dobytčího lesa", z něhož teď cesta odbočuje doleva a člověk má pocit, že terén klesá. Před námi se rýsuje obrys selského stavení a poskutuje nakrátko výhled dolů. Říkalo se tu usedlostem jménem "s' Zachern", domu seděla ve štítě zvonička, která dávala osamělému dvorci až slavnostně kostelní ráz. Tady jsme museli zastavit, neboť se odtud otevíral pohled domů, který nás přemáhal svou neopakovatelností.
Když král Slunce Ludvík XIV. vytáhl se silným vojskem na východ, aby na účet Říše vydobyl Francii územní zisky - učívali jsme se svého času o té válce, nazývané "loupeživou", ve škole, stanul prý se svou družinou na výšině při Saverne (v originále "auf der Höhe der Zaberner Steige" - pozn. překl.) a zvolal pod dojmem kvetoucího Alsaska, prosvítajícího sem větvemi zdola: "Ah! le beau jardin!" (v originále "Welch schöner Garten!", tj. "Jaká nádherná zahrada!" - pozn. překl.). - I my tu stojíme a situace je podobná: země u našich nohou však není nijaké Alsasko, nýbrž náš domov, kterému dali tuhou prací tvář naši předkové, domov, jemuž děkujeme za všechno, čím jsme, jemuž jsme tudíž zavázáni provždy věrností.
Zdraví nás v mohutné kotlině, která před námi leží, její středobod, městečko Záblatí (v originále "der Marktflecken Sablat", dalo by se přeložit i jako "městys Záblatí" - pozn. překl.), ve svém charakteristickém trojúhelníkovém tvaru, z jehož každého cípu vybíhá jedna silnička (v originále "ein Sträßlein" - pozn. překl.). Jednu z nich spatřujeme jako světlý pás v jihovýchodním směru. Vede kolem vysoké budovy, totiž budovy záblatské obecné školy (v originále "an einem hohen Gebäude vorbei, der Volksschule von Sablat" - pozn. překl.). Hned za ní zaznamenáváme bílé zdi zdejšího hřbitova (v originále "die Mauern des 'Freihofes'" - pozn. překl.), na němž naši předkové měli ještě po smrti doma to štěstí smět ulehnout a očekávat vzkříšení. Silnička teď trochu stoupá nahoru k Dobré Vodě (v originále "zum 'Guat Woussa'" - pozn. překl.), spisovnou němčinou "Bad Grindschädl", a míří dál do Albrechtovic (v originále "nach Albrechtschlag" - pozn. překl.). Ze západního cípu vychází cesta podél řeky Blanice (v originále "der Flanitz entlang" - pozn. překl.) k Řepešínskému mlýnu (v originále "zur Philippsmühle", viz blíže webové stránky Vodní mlýny, dnes je Řepešínský mlýn, zmiňovaný i pod německým označením "Filschmühle" či českým označením "Jirouškův mlýn", přestavěn na obytné stavení k rekreačním účelům - pozn. překl.), kde se dělí: vpravo míří do vsi Řepešín (v originále "ins Dorf Repesching" - pozn. překl.), doleva na Milešice; poté, co opustila Záblatí, odbočuje u "Sowlota Moarta" (tj. "u tak řečené 'záblatské kapličky'" - pozn. překl.) vedlejší cesta (v originále "ein Weglein" - pozn. překl.), po níž se dá dorazit do Zvěřenic a dále do Krejčovic (v originále "nach Wirschenitz und weiter nach Schneiderschlag" - pozn. překl.). Ze severního cípu "záblatského trojúhelníku" vede silnice do Prachatic, z níž zase odbočuje doprava pěšina do Sedlmína (v originále "ein Steig abzweigt, der nach 'Zollmoun'/Sedlmin/ führt", z osady, mající roku 1921 asi 40 obyvatel v 10 číslech popisných, zůstaly dnes toliko 2 chalupy - pozn. překl.). Nepravidelným bílým pásem prosvěcují až sem k nám stráně při Saladíně (v originále "hohe Leitn nach Soletin", v malé vsi Saladín, jež je dnes součástí Záblatí, žilo v roce 2011 trvale jen 5 lidí - pozn. překl.). Nelze se dost vynadívat, jak nádherný je tu z výše pohled na domov. I z této "hohe Warte" však nemůže zrak bloudit do bezedných dálek, ale musí setrvat v domovské blízkosti a vážně a intenzívně se právě touto blízkostí zaobírat: na jihu se mezi divákem a nekonečnem zvedá dlouhý hřeben pohoří s Plechým a Třístoličníkem (v originále "lange Kamm des Plöckenstein-Dreisessel-Gebirges" - pozn. překl.), následuje Lysá a Knížeci stolec (v originále "Lissi und der Fürstensitz" - pozn. překl.), Chlum a masiv Libína (v originále "der Große Chumberg und das Libinmassiv" - pozn. překl.). Na západě se zvedají v jednom jediném řetězu výšin Bobík, Solovec a Boubín (v originále "in einem einzigen Kette die Berge Schreiner, Soloberg und Kubany" - pozn. překl.). Jako náruč milující matky rozevírá se tento řetěz pohoří kolem bezprostředního domovského kouta. A lesy se vzdouvají jako mocný mořský příliv kupředu k nám, až se zastaví před poli a lukami, které vydobyli z dříve nehostinné půdy naši předkové. Kráčíme teď dál doleji k pastvině, odkud můžeme všechno ještě lépe a přesněji pozorovat. Tady se kdysi pásla naše stáda skotu. "Scheckeln" a "Sterndeln", "Blasseln" a "Fuideln" nebo jak jsme všem těm kravám důvěrně a láskyplně říkali (v českých chovech to byly straky /stračeny/, plavky, mourky, březůvky, červinky, žlutky, mandlice, bělopružky, mnohde ovšem nazývány podle majitele či výrazných jednotlivostí vzhledu apod. - pozn. překl.) nás okouzlovaly hlaholem svých zvonců v míru domova. I pasáček, zapadající do toho hlaholu svou neumělou halekačkou o tom, zda se mu dobře pase, stával se součástí oné pokojné harmonie.

Hola -ho-ho,
hou jo recht Guattag do;
Dahla Hiatbua,
wounst nit Guattag host,
hiat affa do!
Hila-hola, hola-ho-ho!

Hleďme však do kraje dál: od Řepešínského mlýna počínaje obklopovalo ves Řepešín širokým obloukem mnoho selských dvorců a chalup, rozložených na říční terase; vlevo od řečeného mlýna viděli bychom stavení zvané "Heislmou's, také Drallmou, za ním starou cihlářskou pec; dále nahoře ve svahu usedlost "Deimla-Jousefn", vedle "Eustachn", o které jsem v tomto časopise už také kdysi psal, pak vepředu "Deimla-Bauernhaus", "s'Urwala", "s'Lounga". Uprostřed svých rozlehlých polí a luk trůnil největší řepešínský selský dvorec, totiž "s'Biehla", kde jako selka fungovala "Weber Anna" z Krejčovic (v originále "aus Schneiderschag" - pozn. překl.). Docela vzadu při lese vidíme usedlost "s'Paluschka", pak zase o něco dál vpředu "s'Foschum", "s'Kratzler", "s'Krickler", "s'Touwischn". Další stavení už nejsou dobře vidět, pro úplnost však buďtež rovněž vypočteny: "s'Altrichter", "s'Fuidler", "s'Jungbaurn" a konečně "Touwischnmühle". Na už zmíněné cestě od "Sowlota Moarta" do Zvěřenic vidíme se blyštět světlý štít stavení "Lenzn Häusel". Od Řepešínského mlýna vede do Zvěřenic cesta lemovaná ovocnými stromy, na jejímž pravém okraji je zřetelně vidět Hofbauerů stavení. Bezprostředně před námi začínají vyvstávat první domy Horního Záblatí (v originále "von Obersablat" - pozn. překl.), "s'Jeirgala", pak "Siminei", "s'Speira", "s'Chalupa", pak náš zrak upoutá "s'Heisla-Haus", který musí být zvláště zmíněn proto, že je vzornou ukázkou selského řádu. Všechno v něm a na něm má své místo, všude vládne duch blahobytného dostatku. Přímou cestou níže pak je vlastní ves Horní Záblatí, vlevo mimo ni ještě stavení "s'Motzn", "s'Motzala", "s'Hiasala", "s'Weiwa". I chalupy, tvořící tak řečený místní celek řečený "Höfe", buďtež ještě výčtem uvedeny: "s'Matuschn", s'Federn", "s'Wiasn", "s'Christla", "s'Mischla", "s'Schneida" a "s'Miller". Vpravo od nich všech vidíme ještě do okolí Petrovic (v originále "in die Gegnd von Peterschlag", ves sama po roce 1945 zcela zanikla - pozn. překl.), dál nahoře svítí z lesa zdi lázeňské budovy Dobré Vody, následuje lesní výšina plná divukrásných borovic (to je záblatský obecní les) a ještě dále vpravo leží ves Hlásná Lhota (v originále "das Dorf Wihorschen" - pozn. překl.) vysoko na vrchu (v originále "hoch oben auf dem Berg" - pozn. překl.). V pozadí nás až sem zdraví pole několika sedláků z Krejčovic.
Dalo by se dívat a dívat a člověk by si ani nevšiml, že slunko stojí jako ohnivý míč nad Boubínem a rádo by zapadlo.Také pasáček se chystá hnát domů a zanotuje ještě píseň na rozloučenou:

Hila-hola,
Hiatbuam treibts hoam!
D'Sunn wiad schon kuglweit,
wiad schou bald d'Fuadazeit, -
hila-hola,
Hiatbuam treibts ham!

Tím uzavíráme náš popis cesty. To, co jsme spatřili, náleží dávné minulosti a je zjasněno tím, co jsme zažili a nač vzpomínáme. Tak vyhlížel náš domov, dokud se ještě celé národy neposkvrnily masovým vyhnáním slabších národností (v originále "mit der Massenaustreibung schwächerer Volksgruppen" - pozn. překl.). Také v této naší nádherné domovské krajině konal lidský nerozum svou frivolní hru. Pokud bychom šli dnes touto cestou, vypadalo by mnohé jinak: spoustu zmíněných stavení bychom hledali marně. Na jejich místě bují kopřivy a křoví. I mnoho polí a luk bychom už nenašli; na jejich místě mezitím vzrostl zcela úctyhodný mladý les; myslím-li na svůj domov, vždycky se mi zdá, že tam musí panovat tma, neproniknutelná tma. Tak tomu ale není! I nad naším domovem vzchází Boží slunko, svítí naň dolů a vynáší dennodenně znovu "an der Tag" (tj. na denní světlo - pozn. překl.) zločin, který tu byl spáchán. Pokud se v iluzi vyhnání na leccos nepomyslelo, byl to především fakt, že země a půda zemská se vyhnat nedají. A lidé? Také oni se vyhnat nedají, nanejvýš snad přenést k pobytu někam jinam. A dokud se ti lidé nevzdají nároku na to, co jim po právu náleží, jsou a zůstanou vlastníky. V tomto smysli budiž na závěr zmíněn výrok velkého učitele církve Augustina:

"Non decet, filios esse degeneres:"
(tj. "Nesluší se, aby se synové odrodili." - pozn. překl.)

To znamená, že potomci lidí, kteří tu žili, musí i v cizině zůstat takovými, jako byli jejich předkové: totiž lidmi skromnými a prostými, zbožnými a spořivými. To byly vlastnosti a velké ctnosti, kterými se vyznačovali naši předkové; podaří-li se nám oživit tento odkaz a předat jej našim potomkům, přijde čas, kdy my - nebo oni - naše staré dědictví znovu převezmeme v držení. A na cestě z Prachatic do Záblatí upřeme pak u obnoveného Zachernhausu opět zrak tam dolů na náš domov a se slzami v očích radostně zvoláme:

"Welch schöner Garten!"

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1964, s. 293-300

D'Grosweiwa

Při putování nějakou krajinou míjím často velké luční plochy, jejichž tráva, zdá se mi to alespoň, není dost intenzívně využita. Mnohdy dokonce zpustnou, poněvadž na jejich vý nosu není žádný člověk zainteresován. Vzhled takových zpustlých lučin na mně vždycky zanechá hluboký dojem a myšlenkami pak o to naléhavěji vracím k nám domů, kde jsem se s něčím podobným nikdy nesetkal. Tam doma byl každý kousek země, ať už to byla louka či pole, pečlivě obděláván. Běda, když někdo z nás dětí přebíhal vysokou travou nějaké louky! Vzpomínáte ještě, milí krajané, na lesní louky? (v originále "an die Holzwiesen?" - pozn. překl.) Každá mezera v keřích byla vyžínána a každé stéblo shrabáváno; tráva byla takříkajíc nedostatkové zboží a přes veškerou starost a péči (v originále "trotz Pflege und Hege'" - pozn. překl.) nebylo v létě dost zeleného krmení, aby ho dvě kravky nějakého chalupníka (v originále "die zwei Kühe der sog. 'Heisler'" - pozn. překl.) měly opravdu dosyta. V létě se prostě muselo pořídit krmení navíc tak, aby i v zimě bylo k dispozici. A to už měly na starost právě ony "Grosweiwa", ženy s nůší na trávu, naše matky a sestry, ty nezdolně pracovité, pilné ženičky, na něž musí tu v krajanském časopise (v originále "im Heimatbrief"0 - pozn. překl.), pokud se tak už nestalo, být bezpodmínečně vzpomenuto s náležitou vděčností a úctou!
Kolem poledne, hned po krmení, se chodilo ven "do lesa", jímž se rozuměly rozlehlé horské hvozdy Bobíka, Solovce a Boubína s jejich velkými pasekami. Na nejbližší z nich, zvanou "Kiesgruab", se dalo dojít po stezce, řečené "Rosensteig". Dále tu byl "Füaschtnstoa" na mlynářovické straně (v originále "auf der Müllerschläger Seite" - pozn. překl.) obou "Auluftberge" a přes Kuberna (v originále "über Kubern" - pozn. překl.) se došlo k "Fulzhittn" a dál k "Predigtstoa", který už byl nedaleko vrcholu hory Bobík. Moje maminka došla jednou až ke "Gschriana Woussa", tedy až na sám okraj Boubínského pralesa! - Když se dosáhlo cíle, byla nejprve odstavena velká nůše na trávu z lískového proutí (v originále "der große, haselnussgeflochtene 'Großkoa", má být ovšem 'Groskoa' /rozuměj 'Graskorb'/ - pozn. překl.) a její vnitřek vyplnil obrovitý šátek z režného plátna (v originále "ein Gross 'rupfanas' Sammeltuch" - pozn. překl.), do kterého se hromadila srpem nažatá tráva. Nejraději měly "Grosweiwa" - a také krávy doma - měkkou jemnou "vrchní" trávu, řečenou u nás "Roumpfa" (tj. svršek - pozn. překl.). Nedalo se ovšem vyloučit, aby se do ní tu a tam nepřimísil nějaký ten hrubší "Gschnialat" či "Auluft". Teď bylo třeba pospíšit, poněvadž sotva se člověk ohlédl, kleslo slunko hluboko k západu a muselo se myslet na návrat domů. Když byla nůše plná, musel se načepýřený vršek (v originále "der 'Gupf'" - pozn. překl.) pevně ovázat tlustým provazem a těžký náklad vzít na záda. Na krmení a panímámu už doma čekaly děti i dobytek. Horní část těla naklonily ženy lehce dopředu, ruce sepjaly na popruzích a krátkými, cupitavými kroky bosých nohou spíše jakýmsi druhem běhu nežli chůzí směřovaly cestou domů. Čas od času došlo ke krátkému oddechu na stále týchž místech, ať už to byl velký kámen s rovnou horní plochou nebo násep cesty (v originále "oder die Böschung des Weges" - pozn. překl.). Když jsem na "Runtn Bleß" u "Brotführermühle" (zaniklá samota, nemající ani české jméno - pozn. překl.) sbíral borůvky nebo brusiny (v originále "Schwarzbeeren oder 'Grantl'" - pozn. překl.), viděl jsem je přicházet, vyhlížející jak duchové přízraky (v originále "wie Schemen sahen sie aus" - pozn. překl.), poněvadž vysoce naložená nůše zvětšovala jejich postavu dva krát. Rád jsem se k nim pak připojil, poněvadž jejich příchod naznačoval, že je čas jít "hoam" (tj. "domů" - pozn. překl.). Doma bylo pak s námahou donesené krmení předhozeno kravám a brzy z něj nezůstalo zhola nic. Tak to šlo den za dnem po celé léto. Až pravdě nepodobné připadaly člověku ve vzpomínce ty výkony. Rád si připomínám starou Kalinerku (v originále "alte Kaliner" - pozn. překl.), maličkou žínku s nůší, núší často určitě vyšší nežli její nositelka, nikdy ovšem před svou zátěží nekapitulující. Nesčíslněkrát plnou "Groskoa" (zde je to na rozdíl od předchozí zmínky v originále správně - pozn. překl.) donesla z Bobíka sem k nám do Krejčovic. Dokáží ženy našeho hospodářského zázraku vůbec ještě zvážit, co to značilo žít doma? A přece jsem nikdy nespatřil takovou ženu s nůší nespokojenou. Byly ve své nouzi spokojeny stejně jako lidé našich dnů, sedící ve vypolštářovaných křeslech a trpící často po sebemenším pohybu či po vynaložení byť i minimálního úsilí bolestmi plotének. Kéž spí sladce všechny ty pilné ženy s nůší v míru Páně! Byly součástí pojmu domova, patří k jeho obrazu, který ode dnů dětství až na práh smrti stále stejně barvitý a zjasněný neseme ve svých srdcích.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1961, s. 170

Domovská cesta

V posledních dvou desetiletích zvládl bezpočet lidí značný úhrn dalekých pozemských prostor a vzdáleností; válka zavedla miliony vojáků do cizích zemí poté, co zdolali jízdmo či pěšmo (v originále "fahren und marschierend" - pozn. překl.) tisíce kilometrů. Následoval ústup a útěk, vysídlení a vyhnání dalších milionů lidí. Opustili domov a majetek vstříc nejisté budoucnosti. Kdo z těch mnohých, kdo se stali součástí onoho pohybu, dokáže si ještě nějak vybavit ty tisíceré cesty, jež mu bylo v té osudové době podstoupit? Zapadly ponořeny v moři zapomnění a podvědomí a často byly, nikoli neprávem, zastíněny starostmi všedního dne. Nezůstalo z nich často nic víc než vágní odlesk (v originále "nur ein vager Schimmer" - pozn. překl.). Jedna cesta však činí výjimku: září přes veškery zmatky, jež na lidstvo dolehly, stále ještě v plném svitu a jasu, žehnavě a útěšně z odlehlé dáli až sem k nám: cesta našeho dětství, kterou jsme poprvé vědomě kráčeli s otcem a matkou. Obraz té cesty se nezastřel, zůstává týž, s přibývajícín časovým odstupem ještě ostřejší a profilovanější. Tak tě vidím, má cesto z milované rodné vsi Krejčovic do Záblatí (v originále "von meinem lieben Heimatdorf Schneiderschlag nach Sablat" - pozn. překl.), jasně a zřetelně v duchu před očima. Myslím, že bych i dnes ještě přes dlouhou nepřítomnost dokázal tou úzkou pěšinou i v nejhustší mlze či v nejhlubší noci kráčet a nesejít z ní ani o píď; věděl bych, kam klást nohu tak, abych neminul ty zdávna vyšlapané, stále stejné stopy dávných chodců. Neudály se na tobě, ty důvěrně milá a blízká cesto, nijaké velké dějinné zvraty. Nijaké zbrojné tažení se tebou neřítilo a nijaký mocipán tohoto světa na tě nikdy nevstoupil. Přesto máš nad námi osudovější moc než jakákoli nejmodernější dálnice. Nejprve na tě vstoupili klučaři, kteří mýtili prales. Nesčetné svatební páry mnoha pokolení po tobě kráčely do farního kostela v Záblatí, aby tu uzavřely manželský svazek pro život. Kolik jen dětí bylo po tobě neseno ke křtu a duchovní dávali na tebe nemocným a životem udolaným z lesních vsí a samot poslední svátostný pokrm (viz Wikipedia, tj. "co se bere na cestu" pozn. překl.). Jedna generace za druhou kráčela po tobě životem a všem jsi byla stejně důvěrně blízká jako nám, než jsme se po tobě plni důvěry vydali do světa a v opačném směru bychom se stejnou cestou unaveni a zklamáni rádi zase z ciziny vraceli do pokojného bezpečí domovské vísky pod ochranou hory Bobík (v originále "im Schutze des Schreiners" - pozn. překl.).
Kéž by ten malý pohled nazpět k domovu přinesl mnoha krajanům radost ze znovushledání a pozval je na chvíli k přemítavé rozpomínce!

Vest'n Rudi (Schneiderschlag, Prag, Trier).

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1958, č. 9, s. 5-6

P.S. Tím "po chalupě" podepsaným není ovšem nikdo jiný než Rudolf Marko z Krejčovic čp. 21. V témže čísle krajanského měsíčníku se ostatně týmž způsobem podepsal pod vzpomínku na Wilhelma Reicharta, zastoupeného i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže.

Ke "druhému domovu"

Konečně tedy! Jednoho májového dne jsem mířil vstříc řece Mosele a městu Trevíru (v originále "fuhr ich moselaufwärts, Trier entgegen" - pozn. překl.), kde jsem měl po mnoha letech beznadějného bloudění sem a tam najít druhý domov. V dálce se ostře rýsoval coby poznávací znamení moselské metropole mariánský sloup, na špici příkrého vrchu podoben štíhlé jehle na pozadí jasného nebe, místním symbol přístavu domovského bezpečí. Postupně se z rozlehlé údolní nivy zvedají početné městské věže, tiše zalévány večerním slunkem. Tou měrou však, jak se blížím, narůstá ve mně onen mučivý neklid a nevyhnutelná sklíčenost, a která se dostaví vždycky, když si uvědomím osudová rozcestí a rozhodnutí svého života. Co se mnou bude? Tu otázku jsem si musel klást pln starosti znovu a znovu, když jsem se deset let ocital mimo školskou službu díky válce, zajetí, půl páta roku existence pomocného dělníka na jedné pile v Solnohradsku v letech ležících mezi minulostí a dneškem, jemuž jsem nyní postaven tváří v tvář. Má to vůbec smysl odvažovat se nového začátku? Není to troufalost přijmout vzhledem k přítomné situaci místo na staroslavné proslulé škole, na níž pře třemi sty lety učil odvážný bojovník proti honům na čarodějnice a zbožný básník sbírky "Trutznachtigall" (v parafrázi českého jezuity a rodáka z Horšovského Týna Felixe Kadlinského /1613-1675/ nese název "Zdoroslavíček v kratochvilném hájíčku postavený" - pozn. překl.) Friedrich von Spee (blíže viz Wikipedia, zemřel roku 1635 v Trevíru nakažen morem od nemocných, které ošetřoval, podoben tak osudem českému jezuitskému básníkovi Bedřichu Bridelovi /†1680 v Kutné Hoře/ - pozn. překl.) a na které maturoval před více než sto lety trevírský rodák Karel Marx (o jeho "teroristickém" vztahu ke "slovanským" Čechům jen citace Marxova německého vyjádření z roku 1848: "Teď víme, kde jsou nepřátelé revoluce - v Rusku a ve slovanských provinciích Rakouska… Nesmiřitelný boj, válka až do posledního dechu proti Slovanům, zrádcům revoluce, vyhlazení, terorismus! Ne v zájmu Německa, nýbrž v zájmu revoluce." - pozn. překl.). Bude to na mne klást vysoké nároky. Dokážu jim dostát? Prohlížím si svůj oblek, dárek amerických přátel, vidím před sebou starý batoh z výstroje luftwaffe, v němž je mých "pár švestek" - a jediný vlastně cenný předmět, který mám, totiž malý kufr, který mi koupil bratr, u něhož jsem se cestou zastavil, aby mi pomohl nějak vylepšit vnější dojem u mých nových zaměstnavatelů. S tlukoucím srdcem vystupuju na trevírském nádraží a chci pro všechny případy nejprve vyhledat své budoucí pracoviště. Doptám se na školu a zastihnu v ní náhodou i jejího mladého ředitele. Představím se mu a chci se omluvit za oblečení a vzhled, on mě však přeruší a spojenecky zdůrazní, že mu na takových věcech u člověka zase v první řadě nezáleží. Více si prý cení toho, že má první cesta v Trevíru mířila sem do školy. "Und übrigens," skončil svůj krátký proslov, "sind Sie bestimmt müde und Sie haben, da Sie ja vom Bahnhof kommen, noch keine Bleibe, wenn Sie wollen, gehe ich mit Ihnen, zu zweit finden wir vielleicht schneller etwas!" (tj. "A vůbec, jste jistě unaven a nemáte ještě po vystoupení z vlaku, kam byste hlavu složil. Chcete-li, půjdu s Vámi, ve dvou najdeme snad něco rychleji!" - pozn. překl.) Opravdu mě doprovodil a neopustil mš, dokud jsem se neubytoval. Oněměl jsem nad takovým přijetím, kterého jsem se ovšem nenadál. Vzklíčila ve mně nová naděje a optimismus.
Od toho dne jsem nesčíslněkrát vystoupil k mariánskému sloupu, odkud je nádherný výhled do údolí Mosely a rozsáhlé lesy, pokrývající směrem k severu mírné hřbety vrchů a vyvolávající ve mně vzpomínky na Šumavu. To, co ale k sobě stále do zajetí připoutává zrak, je samo jedinečné město hluboko dole, ctihodný a posvátný Trevír, z německých měst nejstarší, "Sancta Treveris" (město je v němčině rodu ženského - pozn. překl.), spojnice dávné minulosti s dneškem, někdejší hranice dvou světů, oddělující svobodnou Germanii od římského impéria. Tou měrou, jak se rodilo spojení dvou nejprve nepřátelských mocností zásluhou křesťanského učení, byly tu položeny samy základy kultury evropského Západu. To město dole je přímo symbolem této syntézy, která mu vtiskla podobu dodnes patrnou. Tady spatřujeme prostřed shluku domů jako korunu města ctihodný dóm (blíže o něm viz Wikipedia - pozn. překl.), vznešený hrad Boží, jako raně románské obranné dílo arcibiskupa jménem Poppo von Babenberg. "kompendium všech architektonických slohů evropského Západu", po celých 1600 let budován a formován k dnešnímu vzhledu. Kolem roku 320 po Kristu, jak praví legenda, dala tu císařovna Helena, matka Konstantina Velikého, založit císařský palác kolem místa ke zřízení baziliky, k níž se brzy připojila druhá. Vykopávky, konané během poslední války a po ní historický obsah této legendy potvrdily: byly objeveny tisíce pomalovaných kusů nástropní malty, zachycujících podoby členů císařské rodiny, zřejmě zdobících někdejší císařský palác. Ona raně křesťanská bazilika, jejíž základ dosud tkvějí v zemi, byla jako čtvercová centrální stavba někdy z doby kolem roku 390 později obestavěna dómem a je pozůstatkem toho, co jinak zaniklo v bouřlivých časech stěhování národů a normanských nájezdů. Trevírská katedrála je tím nejstarším německým domem Božím. Vedle ní stojí ze sousední baziliky vyrostlý chrám zvaný "Liebfrauenkirche", o níž pravil papež Pius XII., že jde o vybraně dokonalé umělecké dílo, slavené všemi jako zázračný výkvět rané gotiky. Na východě města stojí nejstarší zdejší římská památka, mohutný amfiteátr z 1. století po Kristu, zdraví nás tu i "bazilika", se svou červenou taškovou střechou krásný barevný protiklad šedomodrých břidlicových střech kolem, zbudovaná kolem roku 310 po Kristu Konstantinem Velikým, palácová aula římských imperátorů, po dobytí Trevíru Franky sídlo franckých župních hrabat, karolinská královská falc, hrad trevírských arcibiskupů a dlouho přivtělená součást pozdějšího kurfiřtského paláce, nyní už 100 let svatyně evangelické obce. Na jihu města tu stojí, vyrostlá z římsko-raně křesťanského pohřebiště před branami pozdně antického města bazilika sv. Matouše (v originále "die Basilika St. Matthias" - pozn. překl.) se svým mohutným bohatě zdobeným pozdně románsko.barokním štítem v průčelí, hrobka apoštola Matouše a prvních trevírských biskupů, které legenda hledá mezi apoštolovými žáky. Jako nádherný protějšek vidíme na severu města baziliku sv. Pavla, jako sousední sv. Maximin odkazující do raně křesťanských dob. Nynější rokoková stavba je zázračným výtvorem Balthasara Neumanna. Středobodem města je starobylá "Porta Nigra", černá brána, která svými obranně klenutými bočními věžemi měla zadržet obávaného nepřítele, deroucího se sem od Rýna, což se jí ovšem nepodařilo. To všechno je starý Trevír, někdejší politické středisko evropského Západu, rezidence západořímského "soldátského" císaře a tím jedno z nejvýznamnějších vůbec měst starého impéria, také ovšem nejstarší sídlo německých biskupů, jejichž prostřednictvím nové učení do Germánie proniklo. Člověk v duchu vidí všechny ty velké církevní otce a učitele, kteří tu zčásti žili a působili, jak nás řadou míjejí: svatý Atanáš Alexandrijský (v originále "hl. Athanasius" - pozn. překl.), předbojovník hypotézy Kristova božství (Kristus je podle ní stejné podstaty s Otcem), v Trevíru narozený pozdější biskup milánský svatý Ambrož (v originále "hl. Ambrosius" - pozn. překl.), svatý Jeroným (v originále "hl. Hieronymus" - pozn. překl.), který tu studoval, ten ohnivý duch svatého Augustina, vidíme svatého Martina z Tours (v originále "hl. Martin von Tours" - pozn. překl.) a svatého Bernarda z Clairvaux (v originále "hl. Bernhard von Clairvaux" - pozn. překl.), vidíme velký počet svatých i blahoslavených, kteří vzešli z tohoto mšsta.
Přemítajícího pozorovatele se tady nahoře zmocňuje při té osvobodivé registraci přítomnosti a minulosti jedna myšlenka za druhou. Často se přitom stává, že se náhle smazávají hranice mezi zdejší skutečností a obrazy fantazie, jak ji plodí touha a stesk, takže člověk začíná snít s otevřenýma očima. V takových chvílích vidím pak - podobnost je tu opravdu v mnohém nasnadě - před sebou nikoli Trevír, nýbrž zlatou stověžatou Prahu, kterou jsem kdysi rovněž nazýval svým "druhým domovem". Vidím velký ohyb Mosely kolem Weißhauswald a zdá se mi, že tu Vltava obtéká Letnou. Vidím mosty a městské části na obou stranách řeky a přenáším hned ten dojem na Prahu. Kartouzu v Konzu si spojuji s představou Vyšehradu (v originále "mit der Vorstellung des Wyschehrad" - pozn. překl.) a své stanoviště na vrcholu Mariánského sloupu s temenem Petřína (v originále "mit der Plateaus des Laurenziberges" - pozn. překl.). V Trevíru stejně jako v Praze je cesta lemována pískovcovými skalami; obě města mají mnoho společného nejen podobností své polohy a uspořádání na obou březích řeky, nýbrž i spoustou jevů, v nichž se epochy západní kultury protínají a překrývají. Tady jako tam rozkvétají na jaře po svazích vrchu koruny třešní a jabloní, aby probouzely názvuky touhy a muzikanty v srdce vnímavého pozorovatele a tady jako tam máme před sebou město, jež poutníka, který spočinul v jeho zdech, už neopustí po celý jeho život. Hledající pozorovatel také brzy zjistí, že odstup obou míst, odstup starého a nového domova není vůbec tak velký a už v minulosti byl vždy znovu přemosťován. Tak město Trevír např. darovalo Marienburgu na východě (blíže viz Wikipedia - pozn. překl.) celou řadu vynikajících velmistrů řádu německých rytířů.
Trevírský rodák Peter Aspelt, osobní lékař císaře Rudolfa Habsburského, později probošt kláštera na pražském Vyšehradě a arcibiskup mohučský (v originále "später Propst des Klosters Wyschehrad in Prag und Erzbischof von Mainz" - pozn. překl.), tudíž i říšský kancléř, přivedl na český královský trůn Jana Lucemburského, otce císaře Karla IV.. Balthasar Neumann, geniální architekt z Chebu (v originále "aus Eger" - pozn. překl.), stavitel würzburské rezidence a četných nádherných kostelů, byl od trevírského kurfiřta a arcibiskupa Franze Georga von Schönborn vždy znovu vyžadován jeho bratrem Friedrichem Karlem, würzburským knížetem biskupem, "da ich denselben Obrist Lieutenant anjetzo in verschiedenen Schwächen… ohnausstehlich nöthig hab… (tj. "poněvadž toho podplukovníka teď v různých svých slabinách… nevyhnutelně potřebuji… - pozn. překl.) Neumann později vytvořil plán pozdně barokní novostavby trevírského kostela sv. Pavla a působil prostřednictvím svého žáka Seitze, stavitele kurfiřtské rezidence, dále i bezprostředně v trevírském knížectví (existovalo od konce 9. do počátku 19. století - pozn. překl.). Z Jezeří u Chomutova (v originále "aus Eisenberg bei Komotau" - pozn. překl.) pocházející Ferdinand Tietz přišel rovněž z Mainfranken (o tak nazývaném regionu blíže viz Wikipedia - pozn. překl.) do Trevíru jako "kurtrierischer Hofbildhauer" (tj. kurfiřtský trevírský dvorní sochař - pozn. překl.). Vytvořil tu nádherné schodiště kurfiřtského paláce, sochařskou výzdobu baziliky sv. Pavla a četné plastiky, krášlící trevírské veřejné zahrady. - Když se v roce 1794 francouzská revoluční vojska blížila Trevíru, byl nejdrahocennější předmět trevírské katedrály, bezešvé roucho Kristovo, jehož uctívání se datuje už od časů svaté císařovny Heleny a k němuž i letos putují opět statisíce, dopraven do bezpečí. Přes Würzburg a Bamberg se dostalo až do Chebu (v originále "bis Eger" - pozn. překl.), kde bylo opatrován po delší dobu. Jeden trevírský arcibiskup, který byl zároveň biskupem ve Vratislavi (v originále "der gleichzeitig Bischof von Breslau war" - pozn. překl.), sem na svých cestách často zajížděl a byl rád hostem u hraběte Šporka v Kuksu (v originále "beim Grafen Sporck in Kukus" - pozn. překl.). Zasloužilým badatelem a restaurátorem trevírského dómu byl v Pradubicích narozený kapitulní kanovník (v originále "Domkapitular" - pozn. překl.) Dr. Johannes Wilmowsky (žil v letech 1891-1880, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.).
Proč tu všechno to, co přece nemá s naším užším domovem, totiž okresem Prachatice (v originále "mit unserer engeren Heimat, dem Bezirk Prachatitz" - pozn. překl.), nic do činění, vlastně vyprávím? Snad abych si pěkně popovídal, pobavil či dokonce i poučil? Nic takového! Ztratili jsme svůj domov a museli jsme v nových okolnostech zbudovat nový život. Chtěl jsem jen na příkladu Trevíru, svého druhého domova, ukázat, že se vyplácí, ba že je přímo naší povinností vzít tento nový domov vážně, naučit se znát jeho podstatu, jeho dějiny a umění, ne snad proto, abychom tím rychleji a účinněji zapomněli na ten starý, nýbrž abychom k němu zbudovali mosty. Neboť dokážeme-li tento úkol vážně a hloubavě následovat, s radostí brzy zjistíme, že se přitom brzy opět shledáme s oním užším starým domovem, kterému jsme nyní dokázali dát náležitou šíři a velikost, jak to právě příklad Trevíru sdostatek ukazuje! - V této skutečnosti spočívá veliká útěcha: neboť před našima očima znovu povstává v jiné duchovní podobě a tvaru sudetský domov (v originále "die Heimat Sudetenland" - pozn. překl.), v jakémsi smyslu nás obklopuje a provází, takže nemá nijaký sklon snadno vyblednout a upadnout v zapomenutí v době, která se jinak stala povrchnější a zaměřenou jen k okamžité a jednostranné spotřebě. Když jsme si kdysi jako mladí lidé umiňovali s domovem v srdci pochopit svět a se světem před očima láskyplně a přínosně uspět doma, přišel nyní čas a příležitost toto předsevzetí uskutečnit, i když navenek jsme domov ztratili. Miluji město, které jsem se pokusil vylíčit, z celého srdce jako tak řečený druhý domov. Mým starým a jediným domovem však je a zůstává přesto můj milovaný Schneiderschlag (rozuměj dnešní Krejčovice - pozn. překl.) a nemám žádnou jinou touhu než ještě jednou v životě pohlédnout z Hochreutu (neznáme dnešní českou alternativu mnoha někdejších pomístních jmen, pokud kdy vůbec existovala - pozn. překl.) na tu tichou malou ves nebo se v v zamyšlení opět projít důvěrně známými prostorami otcovského domu. Je nádherné všechno to, co nám dopřává druhý domov, oč ale nádhernější a pohnutější je v tomto jedinečném a ach tak krátkém životě je místo, kde se žasnoucímu zraku dítěte, opatrovaného milujícími rodiči, zjevilo slunce, modro nebe, šum lesa a jarní píseň ptáků. Složme tedy druhému domovu a jeho lidem k nohám všechen dík za to, že jsme tu došli přijetí a dokázali tu zbudovat nový život. Ta velká, čistá a bezpodmínečná láska však, kterou Řekové, Římané a ovšem i středověcí Němci nazývali Agapé, Caritas a Minne, náleží přese všechny starosti všedního dne, ale i přese všechnu sytost, jež se kolem dokola víc a víc naléhavě šíří, našemu vlastnímu starému domovu, naší drahé Šumavě (v originále "unserem teueren Böhmerwald" - pozn. překl.).

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1959, č. 9, s. 6-8
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1959, č. 10, s. 8-9

Pokoj lidem dobré vůle*

To, co vám chci nyní vyprávět, se událo před mnoha lety. Byl jsem tenkrát ještě pouhé dítě, které žilo se svými rodiči šťastně v domově, který nám celý náležel (v originále "in einer Heimat, die uns ganz gehörte" - pozn. překl.). Kdyby tehdy někdo povstal a řekl, že ani ne během jednoho lidského věku by měla být celá sudetoněmecká národní skupina (v originále "die ganze sudetendeutsche Volksgruppe" - pozn. překl.) nucena opustit svůj domov, ba že naše milovaná Šumava by měla být vůbec opuštěna svými obyvateli, že jednotlivé selské dvorce a celé vylidněné osady budou vypáleny a srovnány se zemí, pak by takového člověka zavřeli jako totálního blázna do ústavu pro choromyslné.
Bylo to o Vánocích. "Guldani Rössl" (tj. "zlatý koník" - pozn. překl.) postavil už před Štědrým večerem do předsíně, zatímco já byl zrovna v té chvíli ve stáji (v originále "während ich im Stall war" - pozn. překl.), vánoční stromek. Byla to malá jedlička se čtyřmi řadami pravidelného a nepříliš bujného větvoví, které už byly ověšeny pečivem domácí výroby a cukrovím. Také několik svíček už na něm hořelo. V mých očích byl ovšem tento stromek, nesoucí všechny znaky chudoby, tím nejkrásnějším předmětem, jaký jsem si dokázal představit a radost, kterou ve mně probouzel, byla neskonalá.
Následujícího dne stál už vánoční stromek na bedně v rohu, poněvadž stůl byl určen k jídlu. My hoši ze vsi jsme se po obědě, jak to bylo obvyklé i o jiných svátečních dnech, scházívali na návsi, abychom něco podnikli. Toho roku byly u nás Vánoce beze sněhu, u nás doma věru vzácně "zelené". Rozhodli jsme se, že půjdeme k "rechlím" (v originále "zum 'Rechl'" - pozn. překl.) a podíváme se, zda by se u nich dali nachytat nějací raci. Táhli jsme tedy "dolní uličkou (v originále "über die 'Untere Goßn'" - pozn. překl.) kolem "Demler Stübl" a "černého Kuby" (v originále "und am 'Schwarzen Jogl'" - pozn. překl.) na luka zvaná "Heuwiesen" (tj. "Senná luka" - pozn. překl.). Cesta zahýbala velkým obloukem a narazila pak bezprostředně při kopci řečeném "Temler-Bühel" na Milešický potok (v originále "auf den Schreinerbach'" - pozn. překl.), který tu býval "přemostěn" prknem, po němž se dalo přejít na druhou stranu. Právě už jsme se k tomu chystali, když se na protějším břehu objevil nuzně oděný starý muž, který měl v úmyslu totéž. Když byl asi prostřed chůze po prkně, vyskočil na prkno náhle jeden z kamarádů a zahradil starci cestu. Ten se chtěl vyhnout střetu přes kameny ležící v potočním korytě. Tu mu náš kamarád uštědřil nevím proč ránu a ta měla za následek, že se stařec zapotácel a padl jak dlouhý tak široký do ledové vody. Zatrnulo mi. To si ten člověk nedá líbit a dá nám co proto. K ničemu podobnému však nedošlo. Stařec se zvedl a zmizel až na kost mokrý ve "Werthei-Wald", jak jsme říkali blízkému lesu. My šli dál směrem ke skalám zvaným u nás "Lutschawe-Felsen" a brzy jsme na příhodu u kopce zapomněli. "Račí hrnek" (v originále "das Krebsenhaferl" - pozn. překl.), jak jsme té sudovité, asi 30 centimetrů dosahující prohlubni ve velké kamenné desce říkali, byla jakousi pastí, ze které se do ní zapadlý rak nedokázal dostat. Toho dne nám vysoká voda od řeky Blanice (v originále "die Flanitz Hochwasser führte'" - pozn. překl.) bránila v přístupu ke kýženému místu. Co jsme měli dělat? Rozhodli jsme se vydat podél toku Blanice až ke zřícenin hradu Hus (v originále "bis zur Ruine Gans'" - pozn. překl.). Nikdo z nás sice tu cestu neznal, ale mladý člověk se nedrží rozumových zábran a následuje zpravidla momentálního vnuknutí.
Brzy jsme narazili na první překážku. Poměrně vysoká skála, kolem jejíhož úpatí se při normální stavu vody dalo projít, teď nutila k oklice. Podobných překážek následovala celá řada. Najednou se úzké údolí začalo rozšiřovat a my se zřejmě ocitli na návrší u Plešivce (v originále "auf der Höhe von Kolmberg" - pozn. překl.), poněvadž doprava mířila cesta k jeho stavením. Poněvadž se počalo šeřit, rozhodli jsme se k návratu. Chůze se postupně proměňoval v běh. Náhle se nám však zastavila krev v žilách. Ano, byl to skutečně on, ten starý muž, kterého jeden z nás srazil časného odpoledne do vody. Stál najednou před námi, jako by vyrostl ze země. Všem se nám roztřásla kolena. Odpolední "hrdina" se krčil v zákrytu za ostatními. Byl z nás žalostný hlouček, který rozechvěle čekal, co se stane. Co ten stařec učiní? Bylo mi jasné, že musím ještě něco podniknout, než ten člověk zaútočí. Sebral jsem se tedy, vykročil jsem mu naproti a dobrosrdečně povídám: "Heats, mir toan eng eh nix mehr!" (tj. "Poslyšte, my už vám nic nechceme udělat!" - pozn. překl.) Tu se stalo něco nepochopitelného. Ten muž se najednou otočil, vydal strašný neartikulovaný výkřik a rozběhl se cestou směrem na Plešivec. Pomalu zmizel v soumraku. Teď jsme i my zrychlili v běhu, co nám nohy stačily. Přešplhali jsme skály nepředstavitelnou rychlostí a byli jsme velice rádi, když jsme se ocitli znovu u "račí" prohlubně. Překročili jsme Křemenný potok (v originále "Türschbach" - pozn. překl.) a následně i Milešický potok a stoupali nato Temlerovou polní cestou, abychom tak oklikou obešli odpolední "místo činu", kde jsme se obávali možného střetu s oním starcem, než jsme konečně vešli pod ochranu domovské vsi. Octl jsem se v našem stavení úplně vyčerpán. Byla už úplná tma. A ten cizinec? Nikdy jsem ho předtím ani potom už nespatřil.
Vždycky když myšlenkami zabloudím do kaňonu Blanice, vidím odtud běžet toho podivného starce a mizet ho v soumraku. Dnes bych řekl, že podle toho, jak se choval, šlo o hluchoněmého. Odkud se ale tenkrát vůbec vynořil a kam opět zmizel? Nebyl snad vyslán do světa, aby vyzkoumal, zda lidé porozuměli onomu andělskému vánočnímu poselství "Pokoj lidem dobré vůle"? A neukázali jsme mu my malí hoši, že ještě nenastal ten čas? A když to tak vyhlíží u dětí, jak tomu asi může být v případě dospělých? Změnilo se snad něco od tehdejších časů? Domnívám se, že nikoli. Jak šlechetně nadčasová oproti malichernému lidskému konání je mocná výzva, kterou tehdy přede dvěma tisíci let v Betlémě nad jeslemi s Božským Dítětem vyslali do světa andělé:
"Budiž sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle."

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1965, s. 399-400

Poslední dva roky německého reálného gymnázia v Prachaticích

Byl květen 1921 a pro mě nadešel čas, abych si zvolil povolání. Sedal jsem za Martinovými, kde jsem si u potoka zařídil krásné místo k sezení; pásával jsem tu husy a bělil lněné plátno. V rukou jsem držel knihu řeckých dějin; jména jaho Zeus, Epaminondas, Perikles atd. mi nechtěla jít do hlavy. Měl jsem být přijat do druhé třídy měšťanky ve Volarech a ředitel ústavu, jmenoval se Josef Pexider, mi při mé poslední návštěvě dal s sebou různé knihy, z nichž jsem se měl ještě učit. Mělo se ale stát jinak.
Jednoho dne si mě náš pan řídící učitel Philipp Tanzer (ten má na webových stranách Kohoutího kříže i své samostatné zastoupení - pozn. překl.) do krejčovické školy a sdělil mi, že jsem vybrán k přijímací zkoušce na německé státní reálné gymnázium do Prachatic. Věc se měla tak: Češi chtěli tuto německou školu zrušit; poněvadž uváděli jako důvod nedostatečný počet žáků, měla být první třída posílena, aby důvod zrušení padl. Ředitelství gymnázia rozeslalo dopis všem německým obecným školám na prachatickém okrese, aby ohlásili žáky pro tuto první třídu.
Ve stanovený den jsem se tak v otcově doprovodu vydal do Prachatic k přijímací zkoušce. Bylo to poprvé, co jsem vůbec viděl nějaké město. Ve zkoušce jsem obstál a prvního září začalo vyučování. Budova ústavu byla už zásahem Čechů rozčleněna. Přízemí a půlka prvního poschodí - tam přepážka oddělovala české oddělení od německého - se už nacházely v majetku českého státního reformního reálného gymnázia. Společná kreslírna byla užívána střídavě Němci a Čechy. Naše třída se nacházela ve druhém patře vpravo. Vedle umístěná aula, bývalá kaple, byla odsvěcena a teď v ní našly útočiště přírodovědné sbírky a učitelská knihovna, které předtím zabíraly Němci vyklizený prostor v prvním patře.
Pro mě bylo všechno nové a tak jsem všechno bedlivě sledoval. O velké přestávce vždycky vzbuzoval mou pozornost jeden zvlášť vysoký žák oktávy, skutečný hrabě jménem Fritz Huyn (mladší syn Vinzenze von Huyna, někdejšího okresního hejtmana v Tachově a do roku 1918 v Chomutově, zesnulého v Prachaticích v roce 1933, on sám žil v letech 1901-1973 a zemřel roku 1973 v bavorském Mnichově, viz o celém rodu blíže Wikipedia - pozn. překl.); pak tu byla sestra jednoho mého spolužáka, Gretl Heidlová, se svými slámově žlutými vlasy a jasně modrýma očima; její spolužačka se jmenovala Edith Weinholdová a byla to dcera jednoho odborného učitele. Rok předtím odešel na penzi ředitel gymnázia Augustin Theodor Christ (v originále chybně "E.Th. Christ, *19. dubna 1865, †26. června 1932, tato data zmiňuje Biografický slovník českých zemí Historického ústavu České republiky, pražská pobytová přihláška uvádí i jména manželky Amalie, roz. Schwertassek /*1862/ a dvou dcer: Edith /*1883/ a Erny /*1886/ - pozn. překl.), zasloužilý editor a zpracovatel Homérovy Iliady a Odyssey pro vyšší školy. Na jeho místě vedl nyní gymnázium profesor Hans Böcksteiner. Z příjmení jiných členů profesorského sboru mi utkvěla v paměti následující: Tippmann, Zitzmann, Strobach, Haller, Dworschatschek, Lipka, Starauschek, Wurdak (Michael Wurdak je rovněž samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl), Valentin a Pachelhofer.
Tak uběhl první školní rok bez nějakých zvláštních událostí. Měl jsem na vysvědčení až na tělocvik samé "sehr gut", z tělocviku "gut". Když jsem to vysvědčení ukázal doma panu řídícímu, měl takovou radost, že mi dovolil vybrat si z jeho velké sbírky motýlů jeden exemplář podle mé vlastní volby. Vybral jsem si samozřejmě toho největšího exotického motýla s rozpětím křídel přibližně 12 centimetrů, zdobícího pak mou soukromou sbírku motýlů jako nápadný středobod (v originále "als Blickpunkt" - pozn. překl). Následujícího školního roku 1922/1923 se jevila situace ústavu beznadějnou (v originále "trostlos" - pozn. překl). Vyšší třídy byly zrušeny, také první, druhé, třetí a čtvrté třídě byl vykázán levý trakt přízemí. Mnozí profesoři byli přeloženi, také náš milý třídní profesor Michael Wurdak. Torzo školy bylo řízeno profesorem Johannem Pachelhoferem. Naším novým třídním profesorem se stal prof. Johann Valentin, který nás učil latinu, němčinu a náboženství; jako učitel kreslení byl ustanoven řídící učitel Viktor E. Zimmer. Kreslit jsme však museli v místnosti naší třídy, poněvadž přístup do kreslírny nám byl zapovězen. Tělocvik vedl učitel Emil Gherbetz. První a pátá třída byly nadále vedeny privátně; jedna třída se nacházela ve spolkové místnosti německé dobrovolné hasičské jednoty v prostorách hasičské zbrojnice, jiná v soukromém domě stavitele Zobela. Bysta zakladatele školy Felixe Spinky (blíže viz Wikipedia, *30. srpna 1795 v Prachaticích, †2. září 1862 v Prachaticích ve věku 67 let, 1837-1838 byl starostou města, "Bozkovského dům" na prachatickém náměstí, kde bydlel, býval zdoben pamětní deskou /odstraněnou v roce 1945/ a po připojení Prachatic k "Říši" byla po něm znovu přejmenována jedna z prachatických ulic /za první republiky německy "Teichgasse"/ - pozn. překl.) z přízemí gymnázia zmizela a byla svěřena k opatrování městskému muzeu. Dne 10. ledna roku 1923 jsme se dali my, žáci druhé třídy i s naším třídním učitelem prof. Valentinem vyfotografovat u fotografa Alberta (snímek je připojen jako ilustrace k tomuto textu). Tři žáci na fotografii chybějí, jmenovitě Biebel, Palme a Rothbauer.
Z mých spolužáků jsem v pozdějších letech vídal jen málokoho. Trampuse jsem později potkal na gymnáziu ve Stříbře (v originále "in Mies" - pozn. překl), špacíroval tehdy, místo aby učil, s myší na vodítku (v originále "er führte damals, statt zu lernen, Mäuse an Leinen spazieren" - pozn. překl). S Wespem jsem se setkal v Prachaticích, kde mi vyprávěl, že působí u jedné letecké společnosti ve Vídni jako zalétávací pilot; Bruno Krützner (syn spisovatelky Irmy Krütznerové, zastoupené i samostatně na webových stranách kohoutího kříže - pozn. překl.) byl jediným, s kým jsem udržoval pevný kontakt. Když jsem byl ustanoven roku 1936 na německém gymnáziu v Plzni (v originále "in Pilsen" - pozn. překl), sešel jsem se s ním i tam. Byl zaměstnán jako koncipient v kanceláři svého otce, notáře Dr. Gustava Krütznera. Jeho rodiče si koupili v Plzni-Lochotíně dům s velikou zahradou; býval jsem v tom domě se svou ženou častým hostem, Bruno byl tenkrát už také ženat. Jeho starší bratr Benno působil jako inženýr ve Škodových závodech (v originále "bei den Skodawerken" - pozn. překl). Heidi Ottovou jsem potkal na vysoké škole v Praze, kde studovala medicinu; Hugo Köhler (syn a jmenovec okresního soudce v Prachaticích, i samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže, do soudcovy rodiny autor tohoto textu jako žák druhé třídy prachatického německého gymnázia docházel na oběd ve stanovený den týdne - pozn. překl.), sešel jsem se s ním v roce 1938 v Praze, když jsem tam skládal profesorskou zkoušku; Schiffner, syn továrníkův, studoval strojírenství na pražské německé technice, stejně jako Alfred Gall (ten má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.); Buchhöcker se stal lékařem (podle medailonu svého otce a jmenovce na webových stranách Kohoutího kříže zemřel náhle v únoru 1973 na mozkovou mrtvici v bavorském Mnichově - pozn. překl.); Mauritz se stal přednostou železniční stanice Zbytiny u Volar (v originále "auf dem Bahnhof Oberhaid bei Wallern", dnes je z bývalé stanice jen dopravna s drážním vodojemem, který byl v roce 2006 prohlášen kulturní památkou České republiky - pozn. překl.); Robl se vyučil kolářskému řemeslu a oženil se na "Drallmou-Häusl u Řepešínského mlýna. (Tento příspěvek je doplněním článku "Nach vierzig Jahren sahen sich die Abiturienten 1924 des Krummauer Gymnasiums wieder" v červnovém čísle ročníku 1964 časopisu.)

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1965, s. 235-237

P.S. K textu jsou připojeny dva snímky: jeden byl pořízen v Prachaticích 1923 a zachycuje druhou třídu tamějšího německého gymnázia s třídním profesorem, katechetou Johannem Valentiem, ten druhý vznikl v Seidelově fotoateliéru v Českém Krumlově a jsou na něm zachyceni studenti po zrušení prachatického gymnázia přešlí do Českého Krumlova (obě fotografie rostou v ceně tím, že Marko je opatřil výčtem všech na nich zpodobených).

Prachatičtí, které jsem zažil jako chlapec

Jsou to milé vzpomínky, které chci v následujících řádcích vyprávět; často a rád se k nim v klidných chvílích vracívám. - Domov není přece nějaká idea, něco, co by snad člověka mělo vést kamsi ke zjasněnému bytí ve vyšších metafyzických sférách, nýbrž, Bohu za to budiž děkováno, cosi velice reálného. Je to součást našeho lidského pozemského světa a jako taková sestává ze dvou komponent: z krajiny a z lidí v ní. Tak vidím svůj domov, tak vidím i své milované Prachatice (v originále "mein liebes Prachatitz" - pozn. překl) a tak mě nechte o jedné součásti tohoto města, o jednotlivých jeho lidech, s nimiž jsem se jako dítě setkal, vyprávět.
V roce 1921 stálo prachatické německé státní reálné gymnázium před hrozbou svého zrušení. Ředitelství ústavu se obrátilo oběžníkem na vedení německých obecných škol okresu Prachatice s prosbou, aby ohlásila vhodné žáka pro obsazení první třídy gymnázia, aby se snad malý počet žáků nestal vítaným důvodem k zavření školy.Tomuto oběžníku děkuji i já za vstup do primy prachatického reálného gymnázia dne 1. září roku 1921. Poněvadž jsme doma nebyli nijak zámožní, bylo předem jisté, že budu muset být považován za studenta chudého a potřebného. Můj otec pro mne hledal byt, kde bych vedle možnosti bydlení měl zajištěnu i ranní a večerní polévku. Nezbytný chleba bych si měl pokaždé koncem týdne přinést z domova. Nalezl své přání naplněno u hajného Draxlera na prachatickém Dolním předměstí, Kasárenská 4 (v originále "Untere Vorstadt, Kasernengasse 4" - pozn. překl). Oběd mi mělo ředitelství školy výhledově zajistit u rodin k tomu ochotných v rámci tzv. "Kosttage", tj. "stravovacích dnů". Během prvního školního dne mi pan prof. Wurdak, můj třídní učitel, skutečně předal připravený lístek, na kterém se dal číst následující rozpis:

Marko: Montag: Prof. Dworschstschek (Kloster)
Dienstag: Bürgermeister Meßner
Mittwoch: Adjunkt Herrmann
Donnerstag: Kaufmann Freyschlag (Kloster)
Freitag: Frau Seyffert (Hotel Post)
Samstag: Kloster

Toto rozdělení se brzy trochu změnilo. Pan profesor Dworschatschek mě vzal k sobě do rodiny, ve čtvrtek jsem přešel k rodině řezníka Winkelbauera a v sobotu se mě ujala rodina Krütznerova. V sekundě mně byl určen stravovací den namísto v domácnosti z Prachatic přeloženého profesora Dworschatscheka u rodiny okresního soudce Dr. Köhlera a o nedělích, kdy jsem v případě špatného počasí nemohl podstoupit tříhodinovou výpravu k nám domů, měl jsem obědvat v rodině Tilpově na Blindmühle (jde o předměstský mlýn v prachatické Mlýnské ulici čp. 40 - pozn. překl.). A teď mi bylo i dopřáno v těch právě zmíněných rodinách setrvat poněkud déle. Děti jsou dobří psychologové s ostrými a trefnými pozorovacími schopnostmi. Na obraze, který jsem si tehdy jako chlapec učinil o všech těch lidech, jsem v následujících časech nikdy nemusel něco korigovat. A tak je to pořád táž dobrota a láska, vyzařující z osob, které jsem zmínil a kterým mohu to obojí i po letech splácet zase jen ve stejné míře úctou a respektem. Všechny poměry, do nichž mi tenkrát bylo dáno vstoupit, jsou ve mně stále ještě neuvěřitelně živoucí. Je to, jako bych je teprve před nedávnem opustil, jako by mezi nimi a mnou neleželo 37 let (publikováno v roce 1959, text se tedy vrací do roku 1922 - pozn. překl.).
Pan profesor Dworschatschek (*25. dubna 1881 v Ronšperku /dnes Poběžovice/ jako Anton Karl Kopp, nemanželský syn Barbary Koppové, legitimizovaný až matčiným sňatkem s Antonínem Dvořáčkem, hraběcím sluhou rodu Coudenhove a synovým tělesným otcem /i v německy psaném záznamu prachatické oddací matriky z 18. srpna 1919 o synově svatbě s Idou "von" Scheure je mimochodem ženichovo příjmení psáno "Dwořáček" i s těmi dvěma háčky a jednou čárkou/, jako Anton Dworaček je jeho syn veden s místem pobytu v Kraslicích jako tamní středoškolský profesor a aktivní člen NSDAP, viz SOA Litoměřice, a to s týmž časovým a místním údajem o narození - pozn. překl.) bydlel ve velké budově naproti gymnáziu (byl v ní hostinec "U města Vídně /v originále "Stadt-Wien" - pozn. překl./). Když jsem se poprvé představil, vypadal jsem asi vůči přísnému pedagogovi velice plaše. Ztělesňoval přece jen povolání, které bylo v mých dětských očích symbolem toho nejvyššího, čeho se dá v pozemském životě vůbec dosáhnout (v tom ocenění vychovatelského stavu se můj nynější názor oproti tehdejšímu nijak podstatně nezměnil). Proto jsem byl dvojnásob šťasten, že se ten v mých očích vznešený pán dokázal přátelsky bavit o věcech, které hýbaly mou dětskou duší. Paní Dworschatscheková (Ida Marie Huberta von Scheure, *29. listopadu 1888 v Hluboké nad Vltavou jako dcera lesního adjunkta schwarzenberského lesního adjunkta Jana de Scheure /tak ho uvádí hlubocká matrika, jeho otec a jmenovec je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže/ a Idy, dcery schwarzenberského důchodního Josefa Chuma) byla učitelkou na prachatické měšťance a chodila domů později. Tak jsme byli její malý synek a já obsluhováni při obědě mladou kuchařkou. Skoro vždycky býval "šmorn" (v originále "Schmarrn", česky nazýván i "(císařský) trhanec" /německy "Kaiserschmarrn"/ - pozn. překl.), hojně posypaný cukrem. Říkal jsem tomu jídlu "šterc" (v originále "Sterz" - pozn. překl.) jako kaši z brambor a krup, připravované u nás doma, a pokaždé jsem se na ně těšil.
V úterý jsem se měl doptat k panu starostovi Meßnerovi (Karl Meßner má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Bydlel v Jánské ulici (v originále "Johannesgasse - pozn. překl.), svažující se od tehdejšího hotelu "Passau" k východu. Zazvonil jsem a paní starostová (byla to Hanna /Johanna/, roz. Zaunmüllerová, *24. května 1878 v Prachaticích - pozn. překl.), tmavovlasá, zprvu velice rezervovaná paní, mi otevřela. Když jsem sdělil důvod svého příchodu, byl jsem hned velice přátelsky uveden do jídelny. Brzy se objevil i pan starosta, vysoký, vážný a zamlklý muž (v originále "stillernster Mann" - pozn. překl.). Nabídl mi místo a sám si uvázal kolem krku velký bílý servítek. Paní starostová právě vstupovala s polévkou, já rychle povstal a pověsil si kabát na opěradlo židle a zase usedl. Paní starostová však ustala s postavením polévkové mísy, také pan starosta na mě pohlédl, zdálo se mi, že trochu udiveně. Náhle se však po obou jejich tvářích rozlil široký úsměv, což mne ovšem dokonale zmátlo. Pan starosta našel vzápětí východisko ze situace a zeptal se mě, pročpak že jsem si svlékl ten kabát. Odpověděl jsem, že u nás doma to taky tak děláme, zejména můj otec před každým jídlem svůj kabát neopomene odložit. "Weißt du," řekl vlídně a chápavě pan starosta, "die Bauern machen das, weil sie von der Arbeit müde und oft veschwitzt sind. Wir hingegen in der Stadt behalten auch biem Essen der Rock an." (tj. "Víš, rolníci to dělakí, poněvadž jsou unaveni prací a často i zpoceni. My tady ve městě si naproti tomu i při jídle kabát necháváme na sobě." - pozn. překl.). Od té doby jsem jedl v kabátě a chutnalo mi i tak výtečně.
Ve středu mě lístek odkazoval k rodině adjunkta Herrmanna. Byt byl dostupný z náměstí (vedle Zdiarskyho domu) a z Klášterní ulice (v originále "und von der Klostergasse" - pozn. překl.). V každém případě bylo třeba přejít temné a tiché spojovací dvory a vyjít po schodech, kde se skrýval daleko od světa poklidný ostrov (v originále "ein stilles, verborgenes Eiland" - pozn. překl.). Očekával mě tu mladý, vlídný manželský pár. Paní Herrmannová byla rozená Winkelbauerová a pan Herrmann utrpěl následkem válečného zranění těžké poškození kyčlí a byl v chůzi velice omezen. Tady u Herrmannů jsem byl brzy jako doma. Jenom jedna věc mi dělala dlohou dobu starost. Pan Herrmann si po jídle nikdy neodpustil říci: "Ich wünsche wohl gespeist zu haben." (tj. "Přeju dobré zažití." - pozn. překl.). Nikdy jsem nevěděl, zda bych ze své strany neměl k tomu taky něco povědět. Jednou mi pan Herrmann ukázal nějaký časopis se záhlavím "Jungbrunnen" a chtěl vědět, co mělo být tím titulem řečeno (proslulý obraz Lucase Cranacha z roku 1546, uchovávaný v berlínské "Gemäldegalerie", znázorňující vodní nádrž, která vrací starým ženám po koupeli v ní krásu a mládí, má týž název, který bývá do češtiny překládán "Pramen mládí", do angličtiny "The Fountain of Youth" - pozn. překl.). Dal jsem mu zdá se nějakou přiléhavou odpověď, poněvadž ji kvitoval pokývnutím hlavy a zasmáním. S panem Herrmannem jsem mohl hovořit o všem, co mnou tehdy hýbalo, ať už to měl být "accusativus cum infinitivo" či "ablativus absolutus", stejně jako problémy matematiky a přírodních věd nebo problémy "národovecké" (v originále "völkische Probleme" - pozn. překl.). Pan Herrmann mi také otevřel cestu k divadlu. V Prachiticích existoval tenkrát ochotnický divadelní spolek (v originále "ein Theater-Dilettantenverein" - pozn. překl.). S "volňásky", které mi pan Herrmann poskytl, jsem v prachatickém městském divadle viděl prvá divadelní představení ve svém životě, Anzengruberovu hru "Kreuzelschreiber" (český překlad Jaroslava Zaorálka z roku 1943 má titul "Kdo s koho!" a knižně nevyšel; strojopis uchovává pražský Divadelní ústav /viz německy psaná magisterská diplomová práce Barbory Kačányové na Masarykově univerzitě v Brně z roku 2010 o lidových hrách Ludwiga Anzengrubera/ - pozn. překl.) a také operetu "Mein Leopold" (šlo spíše o lidovou hru, jejímž autorem byl v roce 1873 Adolph L'Arronge a která byla na českých scénách hrávána pod názvem "Můj Vojtíšek" - pozn. překl.). Také scénické cvičení prachatického Turnvereinu, tj. živé obrazy v podání jeho členů a členek, učinily na mě trvalý dojem. Často u Herrmannů otevírali dveře vysokému muži se zeleným mysliveckým kloboukem a lodenovým pláštěm, který tu nějaký čas v podnájmu bydlel. Pan Herrmann mi jednoho dne řekl, že je to pan J.Th. Forst, řečený také "Pitt" (je rovněž i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), a že jde o vedoucího zdejší skupiny hnutí "Wandervogel". "Du musst auch Wandervogel werden" (tj. "Musíš se stát také jedním z nich." - pozn. překl.), dodal. Ta rada mi zpočátku nebyla nijak po chuti; příliš mnoho jsem už slyšel o studentských spolcích, o šermech se šavlemi, o pestrých čapkách a šerpách, o zvučných nacionalistických heslech, abych byl spíše nakloněn rozhodnutí vstoupit později do nějakého takového sdružení. V srdci však osten Herrmannovy výzvy zůstal tkvět a jednoho dne - bylo to ve Stříbře - zamířil jsem s vlajícími prapory k hnutí Wandervogel a zůstal jsem mu vnitřně věren až dodnes. O Vánocích jsem v tomto společenství dostal darem poprvé ve svém životě knihu: byla to kniha s názvem "Hans Thoma" z edice "Langewiesche-Bücherei" a k tomu tlustý náčrtník (v originále "ein dickes Zeichenheft" - pozn. překl.). V květnu roku 1923, byl jsem tenkrát žákem sekundy gymnázia, umřel mi tatínek. Také škola stála před definitivním zrušením poté, co už jen 2., 3. a 4. třída bídně živořily jako zbytek někdejšího celku nyní v levém dolním traktu gymnaziální budovy a l. a 5. třída stejně tak jako soukromá zařízení v ústraní hasičské zbrojnice a na jednom privátu. Pro mne a moji budoucnst to byla situace, vzbuzující obavy. A tu to byl opět pan Herrmann, kdo mi stál po boku útěchou a pomocí. Chtěl mi, jak jednou prohlásil, podle svých možností alespoň zčásti nahradit otce. Na tom slibu věrně trval; vzal mě po prázdninách do Stříbra, zařídil mi tam bydlení a příležitost stravovacích dnů, tj. umožnil mi tak pokračovat v dalším studiu.
Opřena o prachatickou Dolní bránu stojí korunována cimbuřím a bohatě zdobena sgrafity s starobyle ctihodná budova zdejší literátské školy. Tady přebývali Winkelbauerovi, u nichž jsem obědvával za čtvrtečního poledne. Po točitém starém schodišti vystoupal člověk do patra a tmavou předsíní vešel do jídelny, kde seděla u stolu početná, vždy pohodově naložená rodina Winkelbauerova. Pater familias, řezník pan Winkelbauer, byl veselý muž, kterému nechyběla zásoba vtipů, jež navíc uměl vyprávět. Často mě jimi dokázal přivádět do rozpaků. U stolu sedávala i milá, dobrotivá paní Winkelbauerová, s ní pak i její sestra, paní Stifterová, slečna Liesl, která bývala často v krámě a dostával jsem od ní často nějaký ten vuřt, a také paní Freyschlagová (v originále "das Freyschlag-Weibi" - pozn. překl.). V tomto kruhu mi bylo nadmíru dobře a možnosti sem zavítat jsem využíval opravdu rád.
V pátek mne můj plán odkazoval na "Hotel Post" (dům s českým nápisem "Hotel Pošta" stojí i dnes v prachatické Křišťanově ulici čp. 67 - pozn. překl.). Vstoupil jsem do hostinské místnosti a brzy jsem zaznamenal, že se kolmo vůči ní otevírá druhý prostor s bíle prostřenými stoly, které zdobí vázy s krásnými kyticemi květin. Viděl jsem důstojníky s dámami a jiné, jak se mi zdálo, lidi vyšší společenské úrovně (v originále "sehr vornehme Leute" - pozn. překl.). Kde tu mám asi zaujmout místo? Určitě u některého z těch tak vybraně a pěkně prostřených stolů. Sedl jsem si však do roku a čekal, co nastane. Tu se na zadní straně jídelny otevřely jedny dveře a pán v černém obleku a s vlasy pečlivě učesanými na pěšinku, s obličejem hladce oholeným, přes ruku s modře pruhovaným ubrouskem, zamířil krátkými, dobře volenými kroky přímo ke mně a upřel na mě dobrotivý pár očí s otázkou vyslovenou takříkajíc přímo na tělo: "No was will denn dos Buawei do?" (tj. "Nuže, copak by si chlapec přál?" - pozn. překl.). Ukázal jsem mu lístek s rozpisem stravovacích dnů, načež pravil: "Ah, du bist s'Buawei!" (tj. "Ach, to jsi ty, ten hoch!" - pozn. překl.) a už jen tlumeně dodal: "Geh, Buawei, mia gemma do außi,do ba den feinen Herren is s' nix für uns." (tj. "Pojď, chalpče se mnou tam ven, tady u těch jemnostpánů to není nic pro nás." - pozn. překl.). Octl jsem se znovu v přední místnosti u rohového stolu napravo, který mi byl od nynějška určen jako stálé místo mého oběda. Nato se ten pán vrátil do kuchyně a já slyšel, jak tam za dveřmi povídá: "Erna, a Essn, unser Buawei is do!" (tj. "Erno, oběd, náš chlapec je tady!" - pozn. překl.). Tím "Buawei" jsem byl oslovován i nadále, což mi dělalo velice dobře, poněvadž znělo přízvukem opravdu lidsky hřejivým a srdečným (v originále "eine große Herzenswärme im Tonfalldas Freyschlag-Weibi" - pozn. překl.). Ten, kdo ho takto pronášel, byl pan Zaunmüller, švagr majitelky hotelu paní Seyffertové.
Jak už zmíněno, byl mi ve druhém školmím roce určen stravovací den u rodiny okresního soudce Dr. Köhlera. Soudcův syn a jmenovec Hugo Köhler byl mým spolužákem. Dům rodiny Köhlerovy byl postaven na vnější straně Dolní brány a navazujících středověkých městských hradeb. Byl odtud jedinečný výhled na tyčící se nedaleko v malebné šikmé perspektivě městský kostel a na věže starých městských hradeb, uvnitř nichž byly založeny krásné zahrady. Před panem okresním soudcem jsem měl zpočátku velký ostych. V duchu jsem ho viděl soudit nejrůznější delikventy a jeho ostrý juristický zrak se mne zdál pronikat skrz naskrz a odhalovat všechny moje velké a malé hříchy. Když jsem ale brzy zjistil, že pan Köhler je vedle svého právnického povolání i velice nadaný malíř, o jehož schopnostech svědčí četné olejomalby s prachatickými motivy na stěnách jeho domu, stal se můj vztah k němu hřejivějším a důvěrnějším už proto, že jsem byl v tom domě u Dolní brány spolužákovým hostem mnohdy i mimo čas vyhrazený pondělnímu obědu. Pro paní soudcovou jsem musel jednou sepsat nějakou veršovánku, která se dočkala zarámování pod sklem.
Dostal jsem za ni 5 korun, své první vlastní zásluhou vydělané peníze během mých studentských dob. Na okraji města Prachatice s nádherným výhledem na Černou horu, Libín, Lázně svaté Markéty a lučnatou krajinu před nimi, kterou se obloukem vinuly koleje železniční tratě, měla svůj dům rodina notáře Dr. Krütznera (adresa Lázeňská ulice čp. 186 - pozn. překl.). Tady jsem býval sobotním hostem při rodinném obědě, vlastně jsem tam ale chodíval každodenně, poněvadž jsem navštěvoval stejnou třídu jako nejmladší notářův syn Bruno a také se starším jeho synem jménem Benno jsem si velice dobře rozuměl. Dobrou duší domu byla matka obou chlapců a notářova manželka paní Irma Krütznerová, která ve chvílích klidu ráda usedala k psacímu stolu a své jemnocitné povídky, které vycházely později i tiskem, nám sama předčítala. K hodinám vyprávění v tom domě se rád ve vzpomínkách vracím. Pan notář, který velice miloval psy, byl tichý dobrosrdečný muž, který lpěl s velkou láskou na Prachaticích a na svém statku v Lučenicích (v originále "an seinem Hof in Luzerier" - pozn. překl.). Byl ke mně vždy stejně vlídný a dobrotivý. Gymnázium v Prachaticích bylo už dávno zrušeno a já byl od města dlouho odtržen, s rodinou Krütznerovou jsem však zůstával nadále v nejtěsnějším spojení. Když jsem se s ní mnohem později znovu setkal v Plzni, kde jsem získal své první pracovní místo, byl tam už Bruno koncipientem v otcově kanceláři a Benno působil jako inženýr ve Škodových závodech. Bruno a já už jsem byl ženatí a Bruno se svou ženou Minni (zdrobnělý tvar křestního jména Wilhelmine - pozn. překl.) se stali kmotry mých starších dětí. Srdečný vztah mezi námi byl týž jako za našich vlastních dětských let a často jsme sedávali pospolu ve veselé náladě na velké zahradě v Lochotíně (v originále "am Lochotin" - pozn. překl.) na severu města Plzně. Když jsem byl přeložen do Prahy a Bruno narukoval k wehrmachtu, netušili jsme, že je to rozchod provždy, na celý náš další život. Bruno se z Ruska nikdy nevrátil, Benno zemřel na plzeňských Borech (v originále "in Bory in Pilsen" - pozn. překl.) a paní Irma je už také dlouho mrtva (zemřela v roce 1956 - pozn. překl.). Kéž všichni odpočívají v pokoji!
Za nepříznivého zimního počasí jsem se o sobotách často nemohl vypravit k nám domů. Pan profesor Wurdak předvídal i takový případ a zařídil mi možnost nedělního oběda u rodiny Tilpovy na zmíněném už předměstském prachatickém mlýně zvaném Blindmühle. Mohl jsem tam přijít i neohlášen a byl jsem vždy vlídně přijat dvěma tichými ženami a panem Tilpem. Pokud si dobře vzpomínám, bývaly k obědu velice chutné knedlíky, rozřezané nitěmi.
A teď, svědci mých prachatických studentských obědů, něco k rodině Draxlerově. Pan Draxler byl městským hajným, pocházel ze Záblatí a lidé odtud mu říkali "Tuschker-Luisl" (v digitálně dostupné diplomové práci Anety Čadové /Jihočeská univerzita 2016/ pod názvem "'Es kommt der Tag... Heim ins Reich?' - Odsun sudetských Němců z území Československa na příkladu města Prachatice" se píše o "odsunu" tehdy dvaaosmdesátiletého penzisty Aloise Draxlera, jeho o dva roky mladší manželky Matyldy a dcer Marie a Hildy z bytu v prachatické Věžní ulici čp. 59 v červnu roku 1946 - pozn. překl.). Byl to výborný muzikant a přenesl tento talent na svého nejmladšího syna Aloise, který ovládal hned několik hudebních nástroj a se zalíbením vytruboval na křídlovku kolem pochodujícím vojenským útvarům, což vojáci brali na vědomí se smíchem už proto, že horlivý trubač byl tehdy velmi malým chlapcem. V hajného světnici bylo k vidění mnoho zajímavého: srnčí paroží, jelení paroží, panem Draxlerem zrobený malý dřevěný domek na dřevokazné houbě a ve vitrinách vycpaní ptáci a celá skupina vycpaných veverek s vyřezávanými instrumenty v pacičkách sestavená v početný orchestr. Před jídlem a po něm se vždycky modlívalo a když se za něco děkovalo, opáčila na to paní Draxlerová obvyklou formulí "Gsegns Gott!" (tj. "Gesegne es /Ihnen/ Gott!"/"Požehnej /Vám/ to Pán Bůh!" - pozn. překl.).
O volných odpoledních, po vypracování školních úloh, jsem rád a často navštěvoval "Denk-Nazela", jinak nositele příjmení Mauritz. Byl to Volaran (v originále "ein Wallerer" - pozn. překl.) starého ražení, velké postavy, při chůzi trochu nakloněné dopředu, s tmavými vlasy a plnovousem, obojí už poměrně hojně prokvetlé šedinami. Byl povoláním soudní vykonavatel. Ve volném čase se rád zabýval řezbářstvím (byl ostatně absolventem řezbářské třídy volarské odborné školy pro zpracování dřeva) a také pyrogravurou, tj. výtvarnou metodou vypalování do dřeva. To i ono mě "palčivě" zajímalo. Můj otec znal "Denk-Nazela" dobře, měli jsme doma hodně obrazových rámů a štítů na jelení trofeje jeho vlastnoruční výroby. Sedával jsem celá odpoledne ponořen ve zbožném přihlížení, aniž bych často pronesl jediné slovo. Tu jsem viděl vznikat plastiky i vypalované kresby srnčích hlav a nádoby všeho druhu, po vypálení mnohdy podrobené ještě pestré výmalbě. Viděl jsem žhoucí platinovou jehlu vedenou citlivou rukou klouzat po povrchu dřeva a vytvářet na něm tu hlouběji, tu mělčeji vypalované obrazce. Viděl jsem krásné umělecky vypracované široké obrazové rámy důkladného díla, později navíc pozlacené, především se ale můj zrak opětovně vracel k nádherné sbírce motýlů na stěnách, která se mi zdála mnohem dokonalejší nežli ta mnou pořízená vlastní. Žasl jsem nad originálním uspořádáním jednotlivých vystavených motýlích jedinců, kteří jako by se radiálně slétali k velkému exotickému motýlu v jejich středu. Jinak zcela do sebe obrácený muž se stával hovorným jedině v případě, kdy se nějakou náhodou rozpomněl na svého zemřelého syna. Tu se pak rozvázal jeho jazyk v opětovném vyprávění - provázeném utajovanou slzou v jinak ostře hledícím zraku - o tom, jak výtečným kreslířem jeho chlapec byl. Aby to dokázal, přinášel na ukázku synovy kresby, které opatroval jako vzácný odkaz potomkův, komentoval jednu po druhé a láskyplně je zas ukládal do úschovy. - Když jsem se já sám věnoval řezbářství v Oberammergau, často jsem se rozpomněl na ona odpoledne u "Denk-Nazela". - Když na závěr společného posezení slečna Musilová (v originále "Frl. Musil" - pozn. překl.) přinášívala kávu, dostalo se i mně šálku tohoto ušlechtilého nápoje, na němž si kdysi "Denk-Nazel" tak rád pochutnával.
A teď přichází konečně řada na mé uctívané třídní učitele. V první třídě to byl pan profesor Michael Wurdak. Vidím ho zřetelně před sebou, muže vysoké postavy s jasně světlými kučeravými vlasy, světlé barvy pleti, s buršáckou jizvou na tváři, na sobě světle modrý oblek, ve všem všudy obraz pravého německého muže. Urozenost navenek se projevovala i v jeho nitru: bylo to člověk "edel, hilfreich und gut" (z Goetheova hymnu "Göttliche" /1783/, začínajícího slovy:"Edel sei der Mensch, hilfreich und gut!" - pozn. překl.). Když profesor Wurdak ostře upřel svůj zrak na partnera v hovoru, rád trochu přivřel oči. Pak ovšem zalila toho druhého s násobnou intenzitou nekonečně dobrotivá modř. Moje úcta vůči tomuto vzácnému muži ša tak daleko, že jsem dlouhou dobu napodoboval samo jeho písmo, vyznačující se malými, trochu kudrnkovitými literami. Byl během zrušemí horního stupně německého státního reálného gymnázia v Prachaticích na začátku mého druhého školního roku na témže ústavu přeložen do Českých Budějovic (v originále "nach Budweis" - pozn. překl.). Jeho nástupcem ve funkci načeho třídního učitele se stal pan profesor Johann Valentin. Byl to statný muž s vysoko vyčesanými vlasy a pěšinkou uprostřed. Měli jsme ho na náboženství, němčinu a latinu. Byl to dobrosrdečný člověk a kněz. Rád jsem ho pozoroval, jak se vnitřně smál tomu, co jsme říkali, navenek to ale nechtěl projevit. Často jsem ho navštěvoval, i později v klášteře, kde bydlel. Při podání ruky na rozloučenou mi vždycky vtiskl do dlaně větší bankovku. Při našem vysídlení jsem utrpěl ztrátu vzácného daru od něho v podobě brožované knihy prachatického spisovatele Josefa Meßnera (má na webových stranách Kohoutího kříže i své samostatné zastoupení - pozn. překl.).
Domovští lidé, s nimiž jsem se setkal za mých dětských let! Mnohé z toho, co mi svého času dali v rozhodujících rocích mého života, se stalo částí mne sama. Za mnohé, co utvářelo mé srdce a mou duši, vděčím právě jim; ano, to z jejich středu vzešel ten rozhodující impuls, který mi umožnil další studium a učinil mne tím, čím dnes jsem. Kéž odpočívají v pokoji Páně všichni, kdo z nich už nejsou mezi námi. A ti, kdo z nich snad čtou tyto řádky, by měli vědět, že ten někdejší "Buawei" na ně i na ty už zemřelé čato a rád vzpomíná s vděčností a modlitbou.
A ty, soumarský zvone města, co jsi kdysi kovovým hlasem přinášel potulným obchodníkům a soumarům radostné poselství, že bezpečí a ochrana opevněného města jsou už nablízku, zvěstuj stejně tak dětem svého města, dětem, jež nyní bloumají dálkou, že i pro ně je připraveno ono bezpečí jejich města, když mu jen - i přes tu velkou odlehlost - zůstanou věrni ve vzájemném spojení. Tak jako člověk sestává z těla a z duše a jedno bez druhého si nelze představit, i domov sestává ze dvou nerozlučných částí: z rodné hroudy a z lidí s ní spjatých láskou. Zvěstuj to, soumarský zvone, dětem svého města, vyzvi je k věrnosti vůči starému městu na Zlaté stezce, aby byla zachována jednota, kterou stvořil Bůh a teprve vzájemným působením obou jejích komponent, země a ji milujících lidí z ní činí nádherný útvar, který nás tak dojímá, totiž jediný domov.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1959, č. 3, s. 7-9
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1959, s. 14-17

Rozhovor s mrtvými

To, co chci nyní vyprávět, nemá sloužit k tomu, aby se otevíraly a začaly znovu krvácet staré rány, které se ve skrumáži našich dnů dokázaly snad alespoň zčásti zacelit. Daleko spíše bych rád probudil vzpomínku na všechny naše drahé, kteří s námi šli trpkou cestou z domova do beznadějné budoucnosti, kteří však dosažení cíle, o něž jsme všichni usilovali, totiž úspěšné zbudování nové existence, už s námi nemohli prožít, poněvadž je nepochopitelný osud vyrval z našich řad. - Jejich hroby leží roztroušeny při cestách vyhnanců, neboť jejich blízcí mnohdy po nich táhli dál; a tak se o ně často už nikdo nestará. - My, kdo jsme přežili, stojíme uprostřed honičky za tím vším, co se nám zdá nezbytně nutným k lepšímu životu, co musíme takříkajíc mít, nechceme-li být považováni za lidi druhého řádu. - Rychle pádící čas nám nedopřává klidu k přemítavé meditaci a kontemplaci. Tak zvaný "hospodářský zázrak" nás všechny neodolatelně přitáhl svým kouzlem. Ženeme se za mamonem a jeho výtvory - je za takových okolností vůbec divu, že jsme zapomněli na nějaký osamělý hrob v dáli?
Když jsem byl někdy koncem dubna roku 1946 propuštěn z válečného zajetí, napsal jsem hned korespondenční lístek domů v naději, že by mohl mé blízké zastihnout ještě před vyhnáním. Tato má naděje se vyplnila a my jsme mohli hned poté, co se moji drazí ocitli v Bavorsku, navázat vzájemné spojení. A tak jsem mohl už v polovině měsíce září z O. (není záměrně uvedeno místní jméno - pozn. překl.), kde jsem nalezl možnost pobytu, zamíčit do Horního Bavorska, kam byli přikázáni můj švagr, moje sestra a děti. Nalezl jsem je všechny v dobrém zdraví a hned bylo dlouho o čem vyprávět. Neviděli jsme kolem cizí ves a cizí prostředí, měli jsme zase domov navenek i v nás, neboť nikdo nechyběl v důvěrném kruhu - a tak odpoledne a večer uběhly až příliš kvapně. Nazítří ráno se šlo zase nazpět. Na nádraží v A. jsme se rozloučili a předsevzali jsme si, že Vánoce oslavíme opět spolu.
O 14 dní později byla nádherná podzimní neděle. Buky na návrších všude kolem se zbarvily do krvava, příroda se zdála doslova hořet - tichý stesk prochvíval povětří. Zákon nevyhnutelného umírání, jemuž ale v dalekém jaru mělo následovat vzkříšení, načínalo znovu svůj obvyklý cyklus. Mne právě zaměstnávala velice zajímavá práce, když se dole u domovních dveří rozezněl zvonek. Hned nato volala jedna paní zdola, kde bydlela: "Herr M., ein Telegramm ist für uns angekommen." (tj. "Pane M., přišel vám telegram." - pozn. překl.). Chvátal jsem dolů, tuše pohromu, tak rychle, jak jsem jen dovedl, roztrhl blanket a četl: "Schwester tot, Begräbnis morgen in A." (tj. "Sestra zemřela, pohřeb zítra v A." - pozn. překl.). Četl jsem ten lapidární text stále znova, to musí být nějaký omyl, myslel jsem si, byl jsem přece před 14 dny osobně u ní, to je přece naprosto nemožné; pak ale jsem uviděl dole podpis švagrův, který přece ručil za správnost obsahu zprávy. Byl jsem tak rozrušen, že jsem vůbec nevěděl, co bych měl nejprve učinit. Konečně mne uklidnila hospodyně radou, abych pokud možno ihned odjel. - Přinesla mi také hned kytici krásných podzimních květin; spěchal jsem teď na nádraží a dal si vypsat spojení, takže jsem hodinu po obdržení telegramu seděl ve vlaku na Ammergau (v originále "und fuhr Ammerabwärts" - pozn. překl.). K večeru jsem dojel do M., odkud jsem měl ještě podstoupit desetikilometrovou cestu pěšky. Děkoval jsem Bohu, že se mi ještě podařilo překonat tok L.; mosty byly totiž všude vyhozeny do povětří a převozník, který lidi dostával na druhý břeh, chtěl právě někam odjet. Postupně se setmělo, musel jsem ještě projít velkým lesem, za kterým jsem se domníval najít v telegramu zmíněné úmrtní místo mé sestry. Na lese, do něhož jsem vstoupil, spočívala olověná tíže ticha a neproniknutelné tmy; s velkou nouzí jsem dokázal vytušit pod nohama širší pěšinu. Když jsem se na chvíli zastavil, abych si oddechl, napadly mě náhle všechny ty historky, které jsem jako dítě slýchal od dospělých. Jako že např. se mrtví "hlásí" (v originále "sich 'anmelden'" - pozn. překl.), tj, že se svým blízkým nějakým způsobem zviditelní, neboť duše zesnulých smějí ještě nějaký čas prodlít na Zemi, než se vydají do říše, ze které už není návratu. - Ba, vyprávělo se také, že se mrtví těm svým příbuzným, s nimiž byli v obzvlášť přátelském vztahu, mohou zjevit jako své vlastní stíny - snad se mi moje dobrá sestra zjeví také tak, pomyslel jsem si a polohlasem jsem pronesl do tmy: "Ach, liebe Schwester Marie, ich kann es nicht glauben, dass du gestorben bist; wenn es wahr ist, dass die Seelen Verstorbener noch ein Weilchen unter uns Lebenden zubringen dürfen, dann gib mir bitte ein Zeichen… " (tj. "Ach, milá moje sestro Marie, nemůžu uvěřit, že jsi umřela; jestli je pravda, že duše zemřelých smějí ještě chvilku zůstat mezi námi živými, pak mi, prosím, dej nějaké znamení..." - pozn. překl.) Zadržel jsem dech, ale nic se nepohnulo. Jen jeden suchý list se snesl z blízkého stromu a klesal dolů k zemi. - Zpola vrávoravě jsem tedy kráčel dál. - Při východu z lesa jsem teď spatřil siluetu osady, ke které jsem cílil. Cesty byly jako po vymření, děsil jsem se vlastních kročejů, které vydávaly mocný ohlas. Náhle jsem viděl vstříc se ke mně blížít něčí stín. Byla to nějaká žena, a jak se mi později představila, stejná uprchlice zdaleka, jako jsme byli my, přišlí sem ze Šumavy. Zeptal jsem se jí, zda to tu má být osada A., a když přisvědčila, pověděl jsem jí krátce o účelu svého příchodu s dodatečným dotazem, zdali ví něco v této záležitosti. Ano, řekla ta žena, prý viděla dnes ráno, jak z nemocnice přivezli rakev do zdejší hřbitovní márnice. - Poděkoval jsem jí a kráčel dál. Musel jsem se teď přece ohlednout po nějakém přístřeší, poněvadž noc začínala být opravdu chladná. Uviděl jsem nablízku tlumené světlo. Vydal jsem se tím směrem a zjistil, že sporé paprsky vycházejí z jakési předsíně; zaklepal jsem na dveře a z malého okénka v nich, aniž by se snad otevřely, se mě ženský hlas zevnitř ptal, cože chci. Znovu jsem krátce odkázal na důvod své zdejší přítomnosti a poprosil jsem zároveň o nějaký prostor na přespání. Byl bych spokojen, kdybych třeba tady v předsíni - byla klenutá s kamennou dlážkou, jak jsem uviděl - mohl vsedě na nějaké židli strávit noc; s pohledem na můj oblek (koupil jsem ho jako vysokoškolák lacino od studentské péče) mínila žena, že pan farář není doma a ona mi nemůže vyhovět, poněvadž se kolem toulá spousta pakáže a v kraji není jisto. Nahlédl jsem situaci, omluvil se za vyrušení a zapadl jsem zase do mezitím už zcela temné noci. Teď se mi vybavilo slovo "Hospital", které užila ta uprchlická žena předtím a rozhodl jsem se onen "špitál" vyhledat; po delším bloudění jsem opět zahlédl nějaký světelný záblesk, dopadající na stěnu porostlou divokým vínem. Spatřil jsem v ní dveře a držadlo domovního zvonku. Zatáhl jsem za ně a hned nato se mě z nějakého okénka stará žena, bezpochyby vrátná, ptala po mém přání. Poprosil jsem, zda bych mohl mluvit se sestrou představenou; vrátná se vzdálila a zakrátko jsem stanul před žádanou osobou v řádovém šatě, jak se mi zdálo, vlídně nakloněnou mým potížím. Vyprávěl jsem jí, že jsem obdržel telegram od svého švagra, který mi v něm sděloval, že zde údajně měla skonat moje sestra, čemuž nejsem schopen uvěřit, dokud mi to sestra představená nepotvrdí; sestra představená řekla, že je tomu bohužel tak. "Ihre Frau Schwester ist vorgestern hier in diesem Zimmer gestorben, gestern haben wir sie auf den Friedhof gebracht, morgen wird sie bestattet werden. Sie starb an einem Magendurchbruch, der operativ hätte beseitigt werden können, wenn ein Chirurg zur Stelle gewesen wäre; leider haben tüchtige Ärzte, die hier sind, Berufsverbot, da sie Mitglieder der NSDAP waren; wir haben schließlich zwei Fachärzte aus A. angefordert; als die ankamen, war es zu spät. Ihre Frau Schwester hat wahrscheinlich eine verdorbene Wurst gegessen, die die Magengeschwüre verursacht haben." (tj. "Vaše paní sestra zemřela předevčírem v této místnosti, včera jsme ji převezli na hřbitov a zítra bude pochována. Příčinou úmrtí byla perforace střev, která by se dala vyřešit operací, kdyby byl na místě chirurg; bohužel mají schopní lékaři, kteří tu jsou, zákaz výkonu povolání, poněvadž byli členy NSDAP; sehnali jsme nakonec dva odborné lékaře z A.; když se však dostavili, bylo už pozdě. Vač'še paní sestra pravděpodobně snědla nějakou zkaženou uzeninu, která způsobila vznik žaludečních vředů." - pozn. překl.). Naslouchal jsem zdrcen. Sestra představená mě pak odkázala do místnosti vedle té, kde moje sestra zemřela, vzdálila se a vrátila se po chvíli s velkým prkénkem, na němž trůnila skutečně lukulská krmě. Byl jsem ale natolik rozrušen, že jsem se jídla sotva dotkl. - Minula noc plná divokých snů. Kolem půl sedmé ráno jsem už byl na hřbitově, který byl otevřen; také malá hřbitovní kaple byla otevřena. V ní jsem nalezl chudobnou rakev, která už byla zatlučena. Při pohledu na ni mi napadla slova jedné básně Johanna Nepomuka Vogla (žil v letech 1802-1866, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.):

"Ihr irrt, hier ruht die Tote nicht,
wie schlöß ein Raum, so eng und klein,
die Liebe einer Mutter ein...?"
(tj. "¨Toť omyl, zde ta mrtvá neleží.
Copak by mohla prostora tak malá,
pojmout cit, jímž co matka oplývala…?" - pozn. překl.)

V sedm hodin přišla sestra představená s hrobníkem a oba mi na mou prosbu pomohli zatlučenou rakev otevřít. Ležela v ní má milovaná sestra, oblečená v papírovém oděvu, pokryta od hlavy k patě podzimními květy aster, s očima otevřenýma, ústa rovněž zpola otevřená, tvář poznamenanou všemi příznaky velkého tělesného i duševního utrpení. Přes čelo smrt jako výsměch křehkému životu prostřela jasně světlý pramen vlasů. Při pohledu na ně mne zaplavila bolest nejtrpčeji, už jsem nedokázal zadržet příval slz a pláč mnou delší dobu lomcoval jako malým děckem. - Když jsem se trochu utišil, nakreslil jsem na kus papíru hlavu zemřelé a vedl jsem pak s mrtvou dlouhý rozhovor (v originále ovšem celý německy):
Ano, drahá sestro, o Vánocích jsme se měli znovu shledat - a teď jsme se shledali hned po 14 dnech, tady v říši mrtvých. Pamatuješ ještě, jak bylo doma krásně, když dole při potoce (v originále "auf der Edern" - pozn. překl.) rozkvetly kočičky a včely bzučely v letu kolem, nebo když jsme v červenci šli obracet seno na lesní louku (v originále "in die Holzwiesen ins Heigen zogen" - pozn. překl.)? Dole na "Schlian" rostla lodyžnatá špatná tráva, která nechtěla schnout. Přicházela jsi vždycky v poledne s jídlem - ještě dnes vzpomínám na tu sladkou kávu a dobrý chleba, který jsi s ní přinášela - nebo když jsem odněkud přijížděl domů, kdo byl vždycky první, aby mě pozdravil, vypral nato moje prádlo a dal je znovu do pořádku? Ach, drahá sestro, vůbec nedokážu vypočíst, co všechno jsi pro mne udělala. - Odpusť mi, prosím, že ti děkuju teprve teď, když ležíš přede mnou bez života. - Víš ještě, co jsi před 14 dny řekla svému muži? "Ach, mein lieber E.," řeklas, "wie dankbar bin ich Gott, dass ich dich noch habe, was würde ich ohne dich nur anfangen hier in der Fremde." (tj. "Ach, můj milý manželi, jak vděčná jsem Bohu, že tě ještě mám; co bych si bez tebe počala tady v cizině." - pozn. překl.) A teď tvá duše docela samotinká (v originále "mutterseelenallein" - pozn. překl.) nastoupila dalekou cestu do říše, kterou nijaký smrtelník předem nepochopí, do říše, kterou známe toliko ze Zjevení, které se, dokud je naše duše spjata se smrtelným tělem, toliko obáváme, poněvadž mezi ní a naším pozemským životem stojí tělesná smrt. Je nám však dána útěcha v těchto našich pozemských starostech: totiž víra, naděje a láska. A poněvadž je to právě naděje, která v člověku ještě ve chvíli smrti povstane a řekne nám, že vstaneme z mrtvých a znovu se setkáme v oné říši, kde už není nijaké bolesti a nijaké zášti, také nijakého vyhnání. Tam dojdeme míru ve věčném nazírání Boha.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1961, s. 325-327

Trevírská slavnost u příležitosti blahoslavení biskupa Johanna Nepomuka Neumanna

Bylo to koncem října minulého roku (rozuměj roku 1963 - pozn. překl.), kdy redemptoristé v Trevíru vyzvali ke slavnostní chvíli (v originále "zu einer Feierstunde" - pozn. překl.) u příležitosti blahořečení příslušníka své kongregace a svého času biskupa v americké Filadelfii. Klášterní kostel na Feldstraße blízko řeky Mosely je stavbou z 19. století, která napodobuje formy raně křesťanské baziliky, avšak decentním způsobem. Této říjnové neděle byl naplněn až do posledního místečka. Pokud člověk vstoupil, padl mu hned do oka obraz "služebníka Božího" Johanna Nepomuka Neumanna (ten má na webových stranách Kohoutího kříže i své samostatné zastoupení - pozn. překl.) v nadživotní velikosti. Mši celebroval prelát Dr. Kammer, náležející ke katedrální kapitule trevírského metropolitního chrámu (rozuměj zdejší katedrálu /Domkirche/ sv. Petra - pozn. překl.). Ještě přede mší měl prelát delší promluvu, v níž dal nejprve výraz své radosti nad tím, že tak velký počet sudetských Němců následoval řádovou výzvu a účastní se slavnosti. Pak vykreslil portrét filantropa a následováníhodného biskupa, jak ho my Šumavané, ba my všichni, známe (v originále "wie wir Böhmerwäldler es ja alle kennen" - pozn. překl.). Blahodárné na tomto kázání bylo, že kazatel byl natolik obeznámen s naší domovinou, aby dokázal nejen správně vyslovit místní jméno "Prachatitz", nýbrž prokázal i svou informovanost o národnostních problémech (rozuměj s městem a okolím souvisejících - pozn. překl.). Závěrem poprosil nového, ke cti oltáře povýšeného blahoslaveného, aby se u Boha přimluvil za své sudetské krajany (v originále "für seine Landsleute aus dem Sudetenland" - pozn. překl.) tak, aby je On brzy opět uvedl do jejich uloupené vlasti (v originále "er möge sie bald wieder in ihre geraubte Heimat" - pozn. překl.). On, Všemohoucí, musí je však předtím ještě přimět k tomu, aby dokázali tuto cestu k domovu nastoupit se srdcem doširoka otevřeným a přístupným odpuštění (v originále "mit einem Herzen, das dem Verzeihen weit geöffnet und zugänglich sei" - pozn. překl.). Nový blahoslavený by však měl prosit i za Čechy, aby osvíceni milostí poznání pochopili, jak velký zločin spáchali vyhnáním a oloupením svých německých spoluobčanů (v originále "mitder Vertreibung und Beraubung ihrer deutschen Mitbürger" - zde se ovšem odkazuje na spoluobčany v rámci Československé republiky - pozn. překl.), aby se z něho káli a pokud je to možné, ho opět i napravili. Takto připraveni by mohly oba národy vybudovat nový sousedský vztah, ve kterém by nebylo nijakého místa pro všechno to, co v minulosti stále znovu otravovalo jejich vzájemný poměr.
Já, který jsem byl v tom velkém shromáždění snad tím jediným, kdo vzešel z domoviny biskupa Neumanna a kdo už před 42 lety (tj. v roce 1922 - pozn. překl.) od svého učitele náboženství tak mnohé slyšel o blahoslaveném biskupovi, bych doplnil vývody kanovníkovy (v originále "die Ausführungen des Domherrn" - pozn. překl.) ještě o mnoho bodů. Tak jsem se např. modlil (v originále ovšem německy - pozn. překl.):
Blahoslavený biskupe, jsme tak rádi a vděčni, že nyní i jeden z našeho středu stojí při trůnu Božím, když už jsme ani neměli naději (v originále "wenn wir einmal nicht mehr aus und ein wissen" - pozn. překl.) přednést Mu své bolesti. Ty, kdož jsi vzešel z našeho středu, znáš nás přece všechny lépe než jiní. Znáš podstatu a povahu svých krajanů z vlastního prožitku a z vlastní zkušenosti. Ty víš o jejich bídě a nouzi, o jejich skromnosti a spořivosti, o prostotě jejich srdce a o jejich lásce k domovu. Jsi jedním z nich! Pros Boha, aby se smiloval nad Tvýmí krajany a brzy je uvedl nazpět do jejich nadevše milované vlasti, do jejich šumavské domoviny, aby tak mohl být opět nastolen prastarý lidský řád, který je božského původu.a aby právo na domov se stalo opět samozřejmostí.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1964, s. 125

Vánoční vzpomínka na tři šumavské vrcholy*

Bylo to roku 1945, kdy v zajateckém lágru Mailly-le-Camp nadešel předvánoční čas. Na kost zmrzlá vápenitá půda lágru roztála a proměnila se doslova v moře bláta. Pěšiny mezi stany byly pokryty prkny, aby se po nich dalo chodit. Sklouznout z nich hrozilo zabořením do marastu kolem až po kolena. Pohled to byl bezútěšný, připočteme-li navíc strašlivou opuštěnost všeobecně. Jen nemnohým z nás se podařlo navázat nějaké spojení s domovem. Pro zajatce z východních území odpadala ta možnost jaksi předem. Beznaděj, poraženecké pocity a mučivá opuštěnost byly stálými průvodce každého jednotlivě v této době, kdy kynul jen útěk do utopické říše hesel a díky tomu další oslabení sebe i druhých. -
Jednoho dne za mnou přišel první písař (v originále "der IA-Schreiber" - pozn. překl.) dílčího lágru A2 Fritz Fahlberg a vyjádřil názor, že bychom se měli pokusit učinit něco, co by vneslo alespoň maličko vánoční nálady do té duševní bídy a pustoty. "Wie wäre es", mínil, "wenn wir eine kleine Krippe schnitzen würden?" (tj. "Co tak vyřezat malý betlém?" - pozn. překl.). Návrh mě sice nadchl, bylo ale těžké ho provést. Nechal jsem si sice od jednoho kováře, kterému jsem opatřil povolení amerického vedení lágru, zhotovit primitivní řezbářský nůž z obručového železa a dokonce jsem ho údajně směl k řezbě použít. Suché bukové dřevo, které tu bylo jediným dostupným materiálem, se ovšem dalo opracovávat jen velice těžko. Přesto jsem se pustil do práce. Když se ostří nože otupilo, muselo se znovu a znovu brousit a tak se mi za vynaložení nekonečné trpělivosti a značného úsilí konečně podařilo dohotovit pár figurek k ději svaté noci: byla to Maria, která, sedíc na nějaké lavici, vztahuje obě ruce po božském Dítěti, které spí na slaměném loži, byl to Josef, velmi uměřený a užaslý, ztuhle vyhlížející už proto, že jsem pro tvrdost dřeva dokázal jeho paže od trupu jen velice mírně odklonit, byli tu volek a oslík, vyřezáni za hlavními postavami děje jen ve skromném reliéfu, bylo tu nadevším ve štítu chléva, sestaveného z malé dřevěné bedýnky, vyřezáno několik andělských hlaviček, mezi nimiž se pnula dřevěná stuha s nápisem "Ehre sei Gott in der Höhe und Friede den Menschen, die guten Willens sind." (tj. "Sláva Bohu na výsostech a pokoj lidem dobré vůle." - pozn. překl.) Na střeše stála na koso hvězda vlasatice a v pozadí, vyřezána z jednoho prkna a představujíc krajinu, rýsovala se silueta hor naší nezapomenutelné šumavské vlasti, odleva Bobík, Solovec a Boubín, vrcholy, rámující celek a držící jej pohromadě. - Na Štědrý večer jsme ten betlém vystavili ve zcela prázdném, svému bezútěšnému okolí patřičně přiléhavém "kostelním" stanu a zapálili jsme před ním svíci - a hle, stal se zázrak:
Z toho malého artefaktu jako by rázem vzešla zvláštní záře. Tma jako by ustoupila kamsi nazpět do rohů a koutů stanu, jednotlivé neuměle řezané figurky zasvítily magickým třpytem a vycházelo z nich cosi jako naděje či očekávání v čase zdánlivě bezvýchodném. Doslova volaly a zvaly novozákonní větou: Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi (Mt 11, 28 - pozn. překl.) … Když byla pak slavena bohoslužba obou konfesí, řekl jeden z duchovních ve své promluvě mj. asi toto: Milí kamarádi, jsme ubozí, trpce ubozí co do hmotných statků tohoto svého života; jak my tady v zajetí, tak i naši drazí doma, o nichž často ani nevíme, kde jsou a zda ještě vůbec žijí. Zde ale - a ukázal na betlém - zde v tomto symbolu je nám darována nová víra, nová naděje a po této nejstrašlivější ze všech válek snad i nová láska. Chceme se tváří v tvář lásce Božího Syna, který se stal člověkem, v této pohnuté hodině modlit za naši vlast, za naše milované a za brzký návrat domů k nim. Hlasitě zazněl pak stanem Otčenáš v německé řeči a ti, kdo nerozuměli, naslouchali jakoby zasaženi neznámou silou. A pak zahlaholila z drsných hrdel i ona píseň o tiché a svaté noci a stan už náhle nebyl prázdný a mrtvý, nýbrž plný tajuplného života, který v sobě choval cosi z domova, z dětství a ze vzdáleného štěstí. -
Ti, co se modlili, příslušníci takřka všech národů Evropy, kdo bojovali ve svazku německého wehrmachtu, se prožitkem betlémské scenerie stali jediným velkým duchovním společenstvím. A kdykoli jsem v následujících dnech vstoupil do kostelního stanu (třeba asi poznamenat, že byl ovšem zajatcům poskytnut americkou armádou - pozn. překl.), zasáhlo mne ono světlo od malého betléma a klečeli před ním vždycky tiše jednotliví lidé, jejichž mysl mířila někam do vzdálené vlasti, ať už to bylo k vrcholkům Transylvánských Alp, do dalekého Pobaltí, Španělska či Belgie, k Volze nebo do slunné Itálie. - Také naše touha platila v těch dnech více než kdy jindy kousku země, do níž byl onen posvátný betlémský symbol situován: tomu koutu zvanému námi "Schreinerfüasol" (zřejmě ve významu "Bobícká předsíň" - pozn. překl.), zaštítěnému a střeženému důvěrně známou trojicí vrcholů Bobíka, Solovce a Boubína.
Bylo tomu tak tenkráte za posvátného vánočního času 1945 a je tomu tak stále ještě také nyní v roce 1960. Nedá se ovšem nijak zatajit, že je i množství krajanů, kteří o starém domově už nic vědět nechtějí, kteří jsou tak uchváceni výdobytky hospodářského zázraku, že už myslí jen v jeho kategoriích, ba dokonce že jim starý domov představuje cosi pohoršlivého, čemu by měli jít z cesty, na což by snad bylo lépe zapomenout.
Právě tato skutečnost dává však za pravdu výši a posvátné velikosti pojmu domova: cosi svatého neznamená nikdy jen hladkou poddajnost či sladkou průměrnost - mnohem víc je to síla a hotovost k oběti, výzvu k nepohodlí a nesnázi, svatý domov, který nás zrodil a vychoval ve vnější nouzi sice, ale s bohatou výbavou srdce na pravém místě, srdce, které nám dává řád a dovoluje nám zvednout hlavu i po velké pohromě a schopnost znovu takřka z ničeho zbudovat nový život.
Kéž nám tedy tento čas dlouhých nocí, za nichž se tiše navrací jakoby neskutečně odlehlá blaženost dalekého dětství, dovolí v lásce a věrnosti vzpomenout rodných míst, kde jsme byli doma! Rodičovskému domu se možná už rozpadá střecha pod bílým sněhovým příkrovem a v jeho opuštěných chladných prostorách bloudí nyní jen chvějivé duše těch, kdo v něm kdysi žili a byli tu šťastni, aniž by je nadále oživovala modlitba a zbožná přání, stoupající odtud kdysi vzhůru k Bohu na nebesích. Vzpomeňme dnes už prázdných míst, kde stávaly vsi a selské dvorce, jež lidský nerozum zničil a srovnal se zemí, krátce, pomysleme v duchu s vděčností na náš milovaný domov tam hluboko v krásné Šumavě (v originále "tief drin im Böhmerwald!" - pozn. překl.)!
Tady nás zdraví v mohutné kotlině, která se před námi rozkládá, její středobod, městečko Záblatí (v originále "der Marktfleckchen Sablat", což se dá přeložit i jako "městys Záblatí" - pozn. překl.), ve svém charakteristickém trojúhelníkovém tvaru, z jehož každého cípu vybíhá jedna silnička. Jednu z nich vidíme jako světlý pás v jihovýchodním směru. Vede kolem jedné vysoké budovy, totiž kolem záblatské obecné školy (v originále "an einem hohen Gebäude vorbei, der Volksschule von Sablat" - pozn. překl.). Hned za ní zaznamenáme bílou zeď zdejšího hřbitova (v originále "die Mauern des 'Freihofes'" - pozn. překl.), na němž měli naši předkové ještě doma to štěstí smět po smrti ulehnout a očekávat vzkříšení. Silnička pak trochu stoupá nahoru k Dobré Vodě (v originále "zum 'Guat Woussa'" - pozn. překl.), tj. spisovně německy k "Bad Grindschädl", a dále do Albrechtovic (v originále "und weiter nach Albrechtschlag'" - pozn. překl.). Ze západního cípu míří cesta podél řeky Blanice k Řepešínskému mlýnu (v originále "zur Philippsmühle", mlýn bývá zmiňován i pod německým označením "Filschmühle" či českým označením "Jirouškův mlýn" a je dnes přestavěn do podoby obytného stavení k rekreačním účelům - pozn. překl.), kde se dělí: napravo míří do vsi Řepešín (v originále "ins Dorf Repesching" - pozn. překl.), doleva na Milešice; poté, co opustila Záblatí, odbočuje u "Sowlota Moarta" (tj. "záblatské kapličky", dnes je při rozcestí jen plechová čekárna autobusové zastávky - pozn. překl.) vlevo pěšinou (v originále "ein Weglein" - pozn. překl.), jíž se dá dojít do Zvěřenic a dále do Krejčovic (v originále "nach Wirschenitz und weiter nach Schneiderschlag" - pozn. překl.).

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1960, s 362-364.

Když dne 4. dubna 1966 na klinice v sárském Homburgu ve věku necelých 57 let skonal po operaci, v jejíž zdárný výsledek věřil, studijní rada Rudolf Marko, přinesl krajanský časopis Böhmerwäldler Heimatbrief, do něhož zesnulý hojně přispíval, jeho docela podrobný, ovšem nepodepsaný životopis, z něhož čerpáme. Nejprve však je třeba odvolat se na záznam záblatské křestní matriky o jeho narození 13. dubna roku 1909 (ještě téhož dne ho v záblatském kostele sv. Jana Křtitele pokřtil tamější kaplan Thomas Tanzer) v Krejčovicích čp. 21. Novorozencův otec Sylvester Marko (*31. prosince 1863 v Krejčovicích čp. 21) byl synem podruha v Krejčovicích čp. 11 Lorenze (Laurenze) Marko (jeho otec Johann Marko byl rovněž krejčovským podruhem, matka Johanna byla roz. Wachtfeidlová z Milešic) a Rosalie, roz. Košnářové, dcery krejčího Tomáše Košnáře ze vsi Kosmo a Marie, roz. Nárovcové (v matrice Narowetz) rovněž z Kosma. Chlapcova matka Josefa (*9. června 1867 v Krejčovicích čp. 6) byla dcerou krejčovického sedláka z čp. 6 Johanna Sittera (syna předchozího hospodáře na témže stavení Josepha Sittera a Ewy, roz. Rastbaurové z Plešivce (Kolmberg, v matrice Kollmberg) a Aloisie, roz. Heinzlové z Krejčovic čp. 11, dcery tamního ševce Mathiase Heinzla a Rosiny, roz. Häußlerové z Krejčovic čp. 17. Rudolfovi rodiče se brali v Záblatí dne 8. února roku 1898. Dětství malý Rudolf prožil pod ochranou trojvrcholů Bobíka, Solovce a Boubína, které i výtvarně učinil symbolem Šumavy na obálce brožury Rudolfa Kubitscheka (zastoupeného i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže)¨pod názvem "Böhmerwald - nicht Böhmer Wald" (1940). Svá gymnaziální studia započal v Prachaticích, kde bylo ovšem německé státní reálné gymnázium roku 1923 zrušeno a Marko odešel do Stříbra. Tam poznal jako gymnazista pozdějšího posledního německého světícího biskupa pražského Dr. Johannese Remigera (blíže o něm viz Wikipedia), který tam byl jeho středoškolským profesorem náboženství a podporoval ho po mnoha stránkách. Ve Stříbře Marko poznal i svou budoucí ženu Judiku, roz Häßlerovou z Vídně XII., která se roku 1926 stala žákyní téže třídy jako on. V roce 1929 oba ve stejný den ve Stříbře i maturovali a pojali rozhodnutí, že jakmile Rudolf dokončí svá vysokoškolská studia, vezmou se (tak se i stalo v Záblatí dne 24. září roku 1935). V letech 1929-1934 studoval Marko v Praze a připravoval se na své povolání studijního rady pro zeměpis a uměleckou výchovu. V roce 1934 složil za tím účelem státní zkoušku a musel nastoupit dvouletou povinnou základní vojenskou službu v řadách československé armády (nekrolog to formuluje slovy "bei der tschechoslowakischen Wehrmacht"). Roku 1936 by pak ustanoven na německé reálné gymnázium v Plzni (je téměř jisté, že je zachycen na skupinovém snímku tamního učitelského sboru, jak je reprodukován v obrazové příloze k textům Rudolfa Kubitscheka na webových stranách Kohoutího kříže), odkud byl na podzim 1942 přeložen na německý učitelský ústav do Prahy. Jako profesor si všude získával oblibu svých žáků, jejichž výtvarné práce vystavoval s téměř každoroční pravidelností. Rok po svém nástupu do Prahy musel ovšem jako Němec narukovat do války. V jejím posledním roce upadl v březnu 1945 do amerického zajetí, z něhož byl prpuštěn o rok později. Poněvadž jeho žena a děti byly nuceně vysídleny už v červenci 1945 a rodina přišla o všechen majetek, nastalo i pro něho těžké období, kdy bylo třeba začít doslova z ničeho. Až v květnu 1952 mu bylo dopřáno vrátit se k učitelskému povolání. Byl ustanoven na doživotí do nejstaršího a tradicí nejbohatšího gymnázia města Trevítu, jímž je Friedrich-Wilhelm-Gymnasium. Své práci se věnoval s velkým nasazením a nadšením. V 9 třídách gymnázia vyučoval ročně asi 700 žáků, a sice v předmětech výtvarná výchova a práce v dílnách. Pod jeho vedením vznikaly sádrové odlitky, kresby a grafiky, práce v hlíně a s keramickou pecí, linoryty, dřevoryty a dřevořezby, proutěné výrobky, intarzie a to všechno jako součást rozvíjení uměleckého a rukodělného smyslu v každém ze studentů. V roce 1960 Marko bohužel onemocněl a jeho choroba se postupně stále zhoršovala. Léčil se sice ve speciálním sanatoriu ve Schwarzwaldu, ale roku 1964 musel odejít do penze. Měl se v roce 1966 podrobit operaci, kterou lékaři označovali za jednoduchou a s dobrými vyhlídkami na výsledek, který by znamenal možný návrat do učitelské služby. 9. března nastoupil na neurochirurgickou kliniku v sárském Homburgu a byl tam 16. března operován. V ranních hodinách 4. dubna však neočekávaně zemřel. Vdova se třemi dětmi se vydala na kliniku, kde jí vrchní lékař sdělil, že i pro něho je pacientův skon něčím naprosto nevysvětlitelným. Lásku k šumavskému domovu vyjádřil nezvykle přesvědčivě a s vypravěčským darem (jak jen často začíná svůj text sentencí: chci vám vyprávět...), který dává každé řádce jeho příspěvků nezvyklou opravdovost trvalé hodnoty. Ty tři šumavské vrcholy jako by symbolizovaly tři základní vlastnosti křesťanského člověka: víru, naději a lásku. Non deserit alta: kéž žádná z nich neopouští vrcholy. Kéž se z nich alespoň někdy v našich krátkých životech otevírá pohled na zahradu dětství a čiré nevinnosti.

- - - - -
* Krejčovice / Prachatice / Stříbro/ † Homburg/Saar (SAR) / † † Trevír (RP)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

zobrazit všechny přílohy

Dostupné zdroje v JVK:

• autoritní záznam