FERDINAND VON PAUNGARTEN

Den Manen Adalbert Stifters!

Du miedest stets die Gunst der Masse,
Dein Sang war nie der Welt geweiht,
Und fern von allem Lärm der Gasse
Trug stets dein Lied ein Feierkleid.

In warmen, wundervollen Tönen
Ließ'st du uns schau'n ein höheres Sein,
Dein gütig Herz, ein Born des Schönen,
Es gab uns manchen Edelstein.

Und griffst du träumend in die Saiten,
Erklang 's wie Harfen in der Nacht.
Der dunklen Wälder Einsamkeiten,
Sie sind 's, die dich so groß gemacht!

Die blumenübersäten Lande,
Der Silberwölklein zarter Glanz,
Die Vollmondnacht am Meeresstrande,
Im Abendglühn der Alpen Kranz;

Der blauen Forste heilig Schweigen,
Des Windes Säuseln durch den Tann,
Der Monde flüchtigbunte Reigen
Und trauter Liebe Zauberbann:

Das war es, das du uns enthülltest,
Du frommer Lauscher der Natur
Der du ein hohes Amt erfülltest
Wie einer, der auf Gottes Spur.

Ein Pilger, welcher nah der Grenze,
Wo sich des Leben Schleier hebt,
In dem ein Ahnen ew'ger Lenze
Voll Seligkeit die Brust durchbebt.

Mit deinem Geist bleibt stets verbunden,
Was deutschem Volke wert und groß,
Wenn auch dein sterblich Teil entschwunden
Und längst in kühler Erde Schoß.

Du warst kein Kämpfer, warst kein Streiter
Und warst doch sicher deines Ruhms -
Ein schlichter Waldpoet -- nichts weiter -
Ein Priester echten Menschentums.

Památce Stifterově

Míjíš se stále s vkusem davu,
tvou píseň neobloudil svět,
nad všechnu pouliční vřavu
svátečně umí povznášet.

Tónem vlídným a divuplným
obrací pohled k výšinám,
v srdci pak rozehrává struny
jak pramen krás, jak drahokam.

Prsty se harfou probírají,
znenáhla zazní noční tmou.
Někde tam doma v lesním ráji
samoty teskní za tebou.

A luka květy zaplavená,
třpyt stříbra v mracích za obzor,
úplňkovou noc v mořských pěnách,
červánky alpských velehor;

svatou modř hvozdů, které mlčí,
v jedlích větrný vonný dech,
déšť barev, jenž tě do náručí
uchopí, závoj lásek všech:

tos nakladl nám před očima,
protože věděls, zbožný host,
že stopa Boží hříchy snímá,
z časného míří na věčnost

v ní poutník, blízko při hranici,
kde život snímá zraku šlář,
kde předků jaro nekončící
naplní hruď co mocná zář.

V tvém duchu navěky se skrývá,
co v lidu nejlepšího tkví,
Šumavanova víra živá,
byť dávno v chladné zemi spí,

kdo neznal boje, planých svárů,
jist svou věcí jak rodný les,
o kterém psal tak z nebes daru,
pravého lidství věrný kněz.

Když se v říjnovém čísle prvého z ročníků nezapomenutelného českobudějovického měsíčníku Waldheimat objevila i s portrétem Stifterovým tato báseň, uplynulo už deset let od doby, kdy vypukla ta první z obou světových válek dvacátého století a šest let už trvala Československá republika jako jeden z jejích výsledků. Ferdinand baron (Freiherr) von Paungarten, kterému bylo tenkrát právě padesát let (narodil se 30. května 1874 ve Štýrském Hradci) dal v ní však ožít Stifterovu Rakousku, které bylo i jeho neskonalou láskou. Nacházíme ho mezi autory jubilejní antologie rakouských básníků nazvané Felix Austria (Šťastné Rakousko), vydané 1908 k 60. výročí nástupu Františka Josefa I. na trůn v roce 1848. Kdo by tenkrát tušil nad jejími stránkami, že monarchii má být dopřáno už jen pouhých deset let! Stojí však za to vyjmenovat zúčastněné: Friedrich Adler - Peter Altenberg - Karl Bienenstein - Max Brod - Paul Busson - Carl hrabě Coronini - Franz Theodor Csokor - Marie von Ebner-Eschenbach - Emil Ertel - Egid Filek - Rosa Fischer - Wilhelm Fischer - Hans Fraungruber - Karl Wilhem Fritsch - Franz Karl Ginzkey - Marie Eugenie Delle Grazie - Rudolf Greinz - Adolf Hagen - Hilde Hagen - Enrica Handel-Mazzetti - Hans von Hoffensthal - Angelika von Hörmann - Leopold Hörmann - Heinrich Keller - Ottokar Kernstock - Sophie Khuenberg - Richard von Kralik - Moritz Lasser - Wolfgang Madjera - Stephan Milow - Walter von Molo - Hans Müller - Richard Münzer - Lothar Orsini-Rosenberg - Ferdinand von Paungarten - Jenny Reuss-Hoernes - Peter Rosegger - Hans Ludwig Rosegger - Meinrad Sadil - Hugo Salus - Richard von Schaukal - José Schneider-Arno - Heinrich Schullern - Amand Schweiger-Lerchenfeld - Maurice Stern - Maria Stona - Karl Hans Strobl - Bruno Sturm - Susi Wallner - Albrecht Wickenburg - Oskar Wiener - Stefan Zweig. Někteří z nich jsou nakonec zastoupeni i v tomto souboru, který otevíráte. Nevím, jak skončil Ferdinand von Paungarten (malířka Emma von Paungarten narozená v témž roce jako on, zemřela 1947, databáze HANS SUB Göttingen pak uvádí při jméně Friedrich von Paungarten, jehož je jméno Ferdinand von Paungarten podle ní jen tzv. nedeskriptorem a synonymem, tytéž letopočty narození a úmrtí jako u Emmy!), ten poslední z abecední řady autorů Felix Austria však, totiž Stefan Zweig, prozaik krásy podobně úžasné jako pohled z Kapucínského vrchu na jeho milovaný Salcburk, musil odtud před nacizmem odejít až do daleké Brazílie. Snad tam opravdu uvěřil, že šílenství přemůže svět, a unikl z něho sebevraždou ve městě Petropolis v noci z 22. na 23. února 1942. V díle Adalberta Stiftera i v tom jeho bude však humanitas austriaca hojit nadále ještě po celé věky rány nás všech.