JOSEF SCHWARZMEIER
|
Litanei von den heiligen Herr, erbarme dich unser! Christus, erbarme dich unser! Christus, höre uns! Christus, erhöre uns! Gott Vater vom Himmel, erbarme dich unser! Gott Sohn, Erlöser der Welt, erbarme dich unser! Gott Heiliger Geist, erbarme dich unser! Heilige Dreifaltigkeit, ein einiger Gott, erbarme dich unser! Heilige Maria, bitte für uns! Heiliger Joseph, bitte für uns! Heiliger Adalbert, bitte für uns! Heiliger Johannes, bitte für uns! Heiliger Vitus, bitte für uns! Heiliger Wenzeslaus, bitte für uns! Heiliger Sigismund, bitte für uns! Heilige Kosmas und Damian, bittet für uns! Heiliger Benedikt mit Brüdern, bittet für uns! Heilige Cyrillus und Methodius, bittet für uns! Heiliger Norbert, bitte für uns! Heiliger Prokopius, bitte für uns! Heilige Ludmilla, bitte für uns! Heiliger Einsiedel Günther, bitte für uns! Selige Agnes, bitte für uns! Alle unsere heiligen Patrone, bittet für uns! Alle Heiligen Gottes, bittet für uns! Sei uns gnädig -- verschone uns, o Herr! Sei uns gnädig -- erhöre uns, o Herr! Von allem Uebel, erlöse uns, o Herr! Von aller Sünde, erlöse uns, o Herr! Von plötzlichem und unvorgesehenem Tode, erlöse uns, o Herr! Von der Verstockheit des Herzens, erlöse uns, o Herr! Von üblem Rufe, erlöse uns, o Herr! Von der Vernachlässigung deiner Einsprechungen, erlöse uns, o Herr! Von Zwietracht und Hass und allem bösen Willen, erlöse uns, o Herr! Von gefährlichem Aufschub der Busse, erlöse uns, o Herr! Von Krankheiten der Seele und des Leibes, erlöse uns, o Herr! Von der Eitelkeit dieser Welt, erlöse uns, o Herr! Von der Geringschätzung des Glaubens unserer Väter, erlöse uns, o Herr! Von unwürdigem Empfange des Leibes Christi, erlöse uns, o Herr! Von der Nachstellungen des Teufels, erlöse uns, o Herr! Von sittlicher Verderbnis unserer Jugend, erlöse uns, o Herr! Vom Geiste der Unkeuschheit, erlöse uns, o Herr! Wir Sünder! -- Wir bitten dich, erhöre uns! Dass wir auf die Fürsprache des heiligen Joseph der Erhöhung der heiligen Mutter, der Kirche, in unserem Vaterlande zu erfreuen, wir bitten dich, erhöre uns! Dass wir auf die Fürsprache des heiligen Adalbert durch gute Seelenhirten zu Christus geführt werden, wir bitten dich, erhöre uns! Dass wir auf die Fürsprache des heiligen Johannes den Seligen, die sich mit der Zunge nicht versündigt haben, beigezählt werden, wir bitten dich, erhöre uns! Dass wir auf die Fürsprache des heiligen Vitus die Versuchungen überwinden, wir bitten dich, erhöre uns! Dass wir auf die Fürsprache des heiligen Wenzeslaus zeitlichen Segens und Friedens in unserem Lande teilhaftig werden, wir bitten dich, erhöre uns! Dass wir auf die Fürsprache des heiligen Sigismund unsere Sünden durch wahre Busse tilgen, wir bitten dich, erhöre uns! Dass wir auf die Fürsprache der heiligen Kosmas und Damian uns der Gesundheit des Leibes und der Seele erfreuen, wir bitten dich, erhöre uns! Dass wir auf die Fürsprache des heiligen Benedikt mit den Brüdern den ewigen Gütern vor den zeitlichen den Vorzug geben, wir bitten dich, erhöre uns! Dass wir auf die Fürsprache der heiligen Cyrillus und Methodius treu zum apostolischen Stuhle halten, wir bitten dich, erhöre uns! Dass wir auf die Fürsprache des heiligen Norbert das allerheiligste Altarsakrament ehrerbietig anbeten und heiligmäßig empfangen, wir bitten dich, erhöre uns! Dass wir auf die Fürsprache des heiligen Prokopius den Versuchungen des Teufels allemal stegreich widerstehen, wir bitten dich, erhöre uns! Dass wir auf die Fürsprache der heiligen Ludmilla die Familien durch christliche Frömmigkeit heiligen, wir bitten dich, erhöre uns! Dass wir auf die Fürsprache der seligen Agnes die Vergnügungen dieser Welt verachtend, willig das Kreuz tragen wir bitten dich, erhöre uns! Dass wir auf die Fürsprache der heiligen Patronen (des heiligen Günther) in die himmlische Heimat gelangen, wir bitten dich, erhöre uns! O du Lamm Gottes, welches du hinwegnimmst die Sünden der Welt -- verschone uns, o Herr! O du Lamm Gottes, welches du hinwegnimmst die Sünden der Welt -- erhöre uns, o Herr! O du Lamm Gottes, welches du hinwegnimmst die Sünden der Welt -- erbarme dich unser! Bittet für uns unsere heiligen Patrone. Auf dass wir würdig werden der Verheißungen Christi. Lasset uns beten. Wir bitten dich, o Herrr, sei uns deinen Dienern gnädig durch die glorrreichen Verdienste unserer Patrone Joseph, Adalbert, Johannes, Vitus, Wenzeslaus, Sigismund, Kosmas und Damian, Benedikt mit den Brüdern, Cyrillus und Methodius, Norbert, Prokopius, Ludmilla, Günther und Agnes: auf dass wir durch ihre fromme und beständige Fürbitte vor allem Uebel immerbar beschützt werden. Durch Christum unsern Herrn. Amen. |
Litanie o svatých patronech Pane, smiluj se nad námi! Kriste, smiluj se nad námi! Kriste, uslyš nás! Kriste, vyslyš nás! Otče z nebes, Bože, smiluj se nad námi! Synu, Vykupiteli světa, Bože, smiluj se nad námi! Duchu svatý, Bože, smiluj se nad námi! Svatá Trojice, jeden Bože, smiluj se nad námi! Svatá Maria, oroduj za nás! Svatý Josefe, oroduj za nás! Svatý Vojtěše, oroduj za nás! Svatý Jene, oroduj za nás! Svatý Víte, oroduj za nás! Svatý Václave, oroduj za nás! Svatý Zikmunde, oroduj za nás! Svatí Kosmo a Damiáne, orodujte za nás! Svatí Benedikte s bratřími, orodujte za nás! Svatí Cyrile a Metode, orodujte za nás! Svatý Norberte, oroduj za nás! Svatý Prokope, oroduj za nás! Svatá Lidmilo, oroduj za nás! Blahoslavená Anežko, oroduj za nás! Všichni svatí patronové naši, orodujte za nás! Všichni svatí a světice Boží -- přimlouvejte se za nás! Milostiv nám buď! -- Odpusť nám, Pane! Milostiv nám buď! Uslyš nás, Pane! Ode všeho zlého, vysvoboď nás, Pane! Ode všeho hříchu, vysvoboď nás, Pane! Od náhlé a nenadálé smrti, vysvoboď nás, Pane! Od zatvrzelosti srdce, vysvoboď nás, Pane! Od špatné pověsti, vysvoboď nás, Pane! Od zanedbávání Tvých vnuknutí, vysvoboď nás, Pane! Od nesvornosti, nenávisti a všeliké zlé vůle, vysvoboď nás, Pane! Od nebezpečného odkládání pokání, vysvoboď nás, Pane! Od neduhů duše i těla, vysvoboď nás, Pane! Od marnosti tohoto světa, vysvoboď nás, Pane! Od pohrdání vírou zděděnou, vysvoboď nás, Pane! Od nehodného přijímání těla Kristova, vysvoboď nás, Pane! Od úkladů ďáblových, vysvoboď nás, Pane! Od zkázy naší mládeže, vysvoboď nás, Pane! Od ducha smilného, vysvoboď nás, Pane! My hříšníci -- Tě prosíme, vyslyš nás! Abychom na přímluvu svatého Josefa z vyvýšení svaté matky církve ve vlasti naší se radovali, Tě prosíme, uslyš nás! Abychom na přímluvu svatého Vojtěcha dobrými pastýři ke Kristu vedeni byli, Tě prosíme, uslyš nás! Abychom na přímluvu svatého Jana k blahoslaveným, kteří kteří jazykem neklesli, připočteni byli, Tě prosíme, uslyš nás! Abychom na přímluvu svatého Víta nad pokušením zvítězili, Tě prosíme, uslyš nás! Abychom na přímluvu svatého Václava hojnosti a pokoje v naší zemi dosáhli, Tě prosíme, uslyš nás! Abychom na přímluvu svatého Zikmunda hříchy své pravou kajícností smývali, Tě prosíme, uslyš nás! Abychom na přímluvu svatých Kosmy a Damiána ze zdraví duše i těla se těšili, Tě prosíme, uslyš nás! Abychom na přímluvu svatého Benedikta s bratřími statkům věčným před časnými přednost dávali, Tě prosíme, uslyš nás! Abychom na přímluvu svatých Cyrila a Metoda Stolci apoštolskému věrně oddáni byli, Tě prosíme, uslyš nás! Abychom na přímluvu svatého Norberta Nejsvětější Svátost zbožně uctívali a svatě přijímali, Tě prosíme, uslyš nás! Abychom na přímluvu svatého Prokopa pokušení ďábelská vždy přemáhali, Tě prosíme, uslyš nás! Abychom na přímluvu svaté Lidmily rodiny křesťanskou zbožností posvěcovali, Tě prosíme, uslyš nás! Abychom na přímluvu blahoslavené Anežky, pohrdajíce rozkošemi světa, kříž ochotně nesli, Tě prosíme, uslyš nás! Abychom na přímluvu svatých patronů našich do vlasti nebeské uvedeni byli, Tě prosíme, uslyš nás! Beránku Boží, jenž snímáš hříchy světa, odpusť nám, Pane! Beránku Boží, jenž snímáš hříchy světa, uslyš nás, Pane! Beránku Boží, jenž snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi! Orodujte za nás svatí patronové naši. Abychom hodni byli zaslíbení Kristových. Modleme se. Ó Bože, buď nám služebníkům svým milostiv pro slavné zásluhy našich patronů Cyrila, Metoda, Víta, Václava, Zikmunda, Jana Nepomuckého, Prokopa, Kosmy a Damiána, Benedikta s bratřími, Norberta, Josefa, Lidmily a Anežky, abychom zbožným a stálým orodováním jejich ode všeho zlého ochráněni byli. Pro Ježíše Krista, Pána našeho. Amen. |
P.S. Litánie k českým zemským patronům není ovšem dílem Josefa Schwarzmeiera. Jde o liturgický text schválený pro veřejné pobožnosti v českém i německém jazyce zvláštním "výnosem posvátné kongregace obřadů v Římě 9. března 1921 pod č. 35/1920". Jenže ve zpěvníku Ehre sei Gott, sestaveném a doplněném Josefem Schwarzmeierem a vyšlém u českokrumlovské firmy Eduard Bayands Nachfolger roku 1933 už ve druhém vydání, je v něm několik změn, zvýrazněných v našem uvedení v německém textu kurzívou. Česky je nepřekládáme už proto, že česky při pobožnosti nezazněly. Jde o tři věty a zněly by takto:
Svatý poustevníku Vintíři, oroduj za nás!
Abychom na přímluvu svatého Vintíře do vlasti nebeské uvedeni byli, Tě prosíme, uslyš nás! Ó Bože, buď nám služebníkům svým milostiv pro slavné zásluhy našich patronů Josefa, Vojtěcha, Jana, Víta, Václava, Zikmunda, Kosmy a Damiána, Benedikta s bratřími, Cyrila a Metoda, Norberta, Prokopa, Lidmily, Vintíře a Anežky, abychom zbožným a stálým orodováním jejich ode všeho zlého ochráněni byli.
Pozoruhodnost těch změn je hned několikerá. Zatímco Čechy, nehledě na spíše záporné hodnocení historické postavy Vintířovy, bývá tento označován jako "blahoslavený poustevník" a nefiguruje mezi českými světci, v německém textu, i když v řadě světců na místě posledním, je tu oslovován jako "svatý". Dále je jeho zařazení na konci výčtu zemských světců, navíc v závorce, využito k tomu, že je mu adresována prosba, v českém textu určená všem patronům dohromady, totiž o uvedení "do vlasti nebeské". Tak se tu šumavský poustevník, jehož životopis ostatně právě P. Josef Schwarzmeier mj. také sepsal, stává z posledního vlastně prvým! Domníváme se, že ke srovnání obou verzí textů tak významných a působivých dochází u nás až nyní poprvé.
Několik pověstí z Vimperka a okolí
Dům U jelena, zvaný také "Stinyhaus"
Když rytíř Albrecht z Bogenu, který chtěl pro sebe zbudovat hrad Vimperk, přijel do zdejší lesní končiny, zastavil se cestou za parného dne, aby v poledním úpalu pohověl tělu v chladivém stínu. Usedl na pahorku pod stromy a brzy ho přemohl spánek. Zdálo se mu v něm o jelenu, jemuž mezi mohutnými parohy zářil kříž. Tu ho ze sna vyrušil jakýsi zvuk a když se probudil a rozhlédl kolem, pochopil, že to, co považoval za pouhý přelud, je skutečností nejskutečnější.
Rychle vyskočil, sáhl po toulci se šípy a vystřelil po tom jelenu ze svého luku. Zasažené zvíře se stačilo ještě dovléci k lesnímu prameni, jakmile se však z něho napilo, k lovcovu údivu vyskočilo jako znovuzrozeno na blízkou skálu a v ní se pak na jelení zavolání otevřela brána dosud neviděná, v níž paroháč zmizel. Po jeho skoku se k úděsu pronásledovatelovu sesula ta skalní stěna a kamenná lavina zasypala pramen i všechno okolo. Z jejího vrcholu se zato rytíři otevřel nádherný pohled do zeleného údolí, nad nímž se až dodnes zvedá jím hrad Vimperk, který tu dal zbudovat. Na místě pod skalou, kde v ní kdysi zmizel záhadný jelen, stojí dnes dům zvaný také Stinyhaus (čti Štynyhaus - Stiny je příjmení rodiny majitelů v letech 1855-1945 - pozn. překl.) a před ním až donedávna poskytovala vodu kašna se sochou Panny Marie, teprve roku 1919 po státním převratu odstraněná.
Pověst z obory zvané "Tiergarten"
Části města blízko vimperské nemocnice se říkalo i "Tiergarten", tj. "obora". Odkud to pojmenování pochází, není pisateli těchto řádků dostatečně známo. Snad odtud, že se tu v sousedství hradu nad městem nacházel jakýsi přírodní park nebo hradní příkop zvaný jinak i "Zwinger" (v původním významu slova vlastně psí bouda s oploceným výběhem - pozn. překl.), podobný třeba Medvědímu příkopu při hradě a zámku českokrumlovském. V pověsti jde ovšem spíš o potok, plynoucí vimperskou "oborou", jehož původ se následující podání pokouší vylíčit.
V oboře žil prý jakýsi muž, který se, jak se říkalo, upsal čertu, který mu už šestkrát pomohl z nesnází a nechtěl za to ovšem nic jiného než smrtelníkovu duši. Filuta ji ovšem pekelníku slíbil toliko podmínečně a ďábel na jeho podmínku naletěl. Nebohou duši měl čert získat jen tenkráte, narovná-li jejímu nositeli kučeravé kadeře na hlavě, což se lovci duší zdálo hračkou. Když se však dal do práce, tu se marně točil tam a sem, až se mu pot valil po čele. Nakonec se slily plameny a žluč jeho vzteku do proudu potoka, vzniklého z potu tekoucího z něj za mordýřského láteření, s nímž zmizel tam, odkud přišel, tj. do pekel. Proto tedy teče dodnes oborou potok, řečený "Mörderbächlein", tedy potok Mordýřský.
U Neumannova kříže
Na křížové cestě z Vimperka (na vrch zvaný Kalvarienberg) do Hrabic (Rabitz) svého času, dokud tam ještě nebyl vztyčen pozdější Neumannův kříž (roku 2001 nahrazen na konci obnovené křížové cesty křížem novým s moderní dřevořezbou českého umělce, znázorňující umučeného Krista - pozn. překl.), nebývalo právě bezpečno. Šel tudy jednou v podvečer za klekání, bylo to už hodně pozdě na podzim, kdy se záhy stmívá, jeden hrabický sedlák z Vimperka domů. Když byl asi tak v místě pozdějšího kříže, spatřil s hrůzou tropit jednu čarodějnici své neplechy, hned ji poznal. Chtěl rychle projít mimo, ale ona mu zastoupila cestu a řekla: "Když někomu povíš, kdo jsem, postihne tě ústřel (i české lidové označení houser bývá někdy nahrazováno německým Hexenschuss - pozn. překl.). Proto si dej dobrý pozor!" Řekla to, zahrozila mu ještě jednou a zmizela. Děsem celý zpocený přišel ten sedlák domů a vyprávěl, co se mu cestou stalo. Nějaký známý na něj naléhal, aby mu prozradil jméno té vesnické čarodějnice. Tu sedlák opáčil: "Povědět ti to nemůžu, ale až se s ní jednou náhodou potkám, podám jí svůj červený kapesník." Brzy se tak i stalo. V té chvíli postihl oba dotčené muže skutečně takový silný ústřel, že se nedokázali zvednout bolestí, dokud v křeči nezemřeli. Jméno té čarodějnice se však nedozvěděl nikdo.
Bílá paní na vimperském hradě
Několik dnů před velkým požárem ve Vimperku vyšli si tři muži navečer jednoho dne v pozdním podzimu z města ven přes vrch, na němž stojí vimperský hrad a jemuž se proto německy říkalo Schlossberg. Právě zvonili na klekání, ale ti tři málo dbali o nějakou modlitbu, ani nesmekli pokrývku z hlavy a pokračovali vespolek cestou v hlasitém hovoru. Náhle však doslova oněměli hrůzou, poněvadž na hradní zdi spatřili Bílou paní s ohnivě žlutou koulí pod nohama, jak jim cosi naznačuje rukou. Jeden z mužů se vzpamatoval, popadl zbraň a vypálil po zjevení před nimi. To s pronikavým smíchem vzápětí nato zmizelo a od té doby je už nikdo nikdy neviděl. Tři dny poté však vyhořelo vimperské náměstí do toho posledního krovu. Předtím prý byla spatřena Bílá paní častěji v zámecké zahradě při zdi pradlenami a jinými služebnými osobami na zámku; několikrát po ní i vystřelili, ale nikdy nezasáhli, po každé zato se rouhavému opovážlivci, který tak učinil, stalo nějaké neštěstí.
Světcova socha při zdi farní zahrady
Jednou jel nějaký sedlák se svou děvečkou a vysoko naloženou fůrou sena po dnešní Hřbitovní ulici Friedhofstraße) kolem farní zahrady, při jejíž zdi stojí dodnes socha světcova. Koně se ale začali náhle plašit a nechtěli jít dál. V domnění, že se zalekli té sochy, začal bít sedlák nejprve do koní a nakonec se obořil i na sochu samu. Ta nese až dodnes zřetelně patrné stopy šrámů od ran bičem. Jiný sedlák zase prý se tudy vracel jednoho dne z trhu celý bez sebe vzteky, že neprodal zrno tak, jak chtěl, a když se ocitl před sochou, udeřil ji několikrát bičem a vykřikl: " Než bych svý obilí prodal takhle lacino, ať poznáš i ty, co to je výprask." Od té doby tam ty šrámy už zůstaly navždycky. Ten muž ovšem se, co byl vůbec živ, už nikdy nedočkal požehnání úrody.
Waldheimat, 1925, č. 9, s. 143-144
Popis vnitřku kostelíka sv. Vintíře v Dobré Vodě u Hartmanic na Šumavě
Pravoúhlá kostelní loď má zcela obyčejné klenutí, je 16,20 metrů dlouhá, 10,85 metrů široká, z každé strany prosvětlena třemi okny. Polokruhovité, úzké a nízké presbyterium je polygonálně uzavřeno a nese hvězdicovou klenbu s triumfálním obloukem o rozpětí 7,10 metru včetně oken po každé straně. Na podlaze kostela je k vidění žulový kámen, pocházející z 18. století a zdobený vyšlapaným a sotva čitelným nápisem: "Magdalena (...) Vorolin anno MDCCVII."
Vnitřní zařízení, většinou z 18. století, nepřekračuje běžnou úroveň.
O sošce sv. Vintíře na hlavním oltáři budiž uvedeno následující: podle Hostašova a Vaňkova Soupisu památek historických a uměleckých v politickém okresu Sušickém (Praha 1900) s. 19n. nacházela se sice soška vysoká asi 1 metr a vyřezaná v 15. století, v konečném provedení polychromovaná, na hlavním oltáři nynějšího farního kostela (v českém diecézním katalogu je popsán jako kostel sv. Vintíře v Dobré Vodě u Sušice, sousední Hartmanice v místním jméně a určení nefigurují zřejmě proto, že měly vlastní farní kostel sv. Kateřiny mučednice - pozn. překl.), dříve však bývala umístěna na tzv. "Bildebaum" (tj. "stromě s obrázkem" - pozn. překl.) blízko poustevny pod Vintířovými skalami. - Během času se stala předmětem četných pověstí. Tak např. prý byla soška nalezena v dutině jednoho stromu nedaleko Vintířova pramene a odtud jimi přenesena postupně do kostelů v Hartmanicích (Hartmanitz), Mouřenci (Maurenzen) a v Petrovicích (Petrowitz), přes noc se prý však pokaždé zase vrátila na své původní stanoviště pod Vintířovými skalami (viz vedle zmíněného už Hostašova a Vaňkova Soupisu i Höffele, "Ein Baum gepflanzet an den Wasserbächen", s. 23 a o Höffeleho se opírající Jungbauerův soubor "Böhmerwald-Sagen" v Zaunertově řadě Deutscher Sagenschatz, Jena 1924, s. 146n.)
Na znamení díků za vyslyšení modliteb zdobili poutníci světcovu sošku během času početnými klenoty ze zlata a stříbra, které nedaly spát chamtivosti špatných lidí. Tak vnikl jeden zloděj roku 1764 oknem dovnitř kostela, oloupil sošku o její cennosti a prchl se svou kořistí do Bavor. Tam však byl dopaden a podroben zaslouženému trestu. Zabavený lup byl roztaven a ze slitiny drahého kovu pak pořízena pro kostel monstrance. V letech 1839 a 1850 byla soška okradena znovu, při čemž byla rozbita i skleněná tabule před soškou, obnovená pak péčí skláře Abeleho z Hůrky (Hurkenthal). V roce velké nouze 1806, vyvolané napoleonskými válkami, musilo být "všude mnoho cenného církevního majetku položeno na oltář vlasti", rovněž z kostela sv. Vintíře. Obě schránky na relikvie z hlavního oltáře s posvátnými ostatky sv. Urbana a sv. Benedikta pocházejí z roku 1874. Oltářní kámen při hlavním oltáři kryje ostatky sv. mučedníků Benedikta, Celestina a Klementina a byl konsekrován pražským světícím biskupem (v originále mylně "vom Prager Erzbischof" - pozn. překl.) hrabětem Šporkem.
Boční mariánský oltář chová relikvie sv. mučedníků Vavřince (Laurenz) a Theodory z roku 1718. - Druhý boční oltář sv. Vendelína (Wendelin) chová relikvie sv. mučedníků Maximina a Modesta. Oba oltářní kameny byly v roce 1885 konsekrovány arciknězem Josefem Jungbauerem, který zesnul opředen věhlasem světce (na těchto internetových stranách viz o něm překlad Stumpfiho textu Statek Schenkenberg - pozn. překl.). V roce 1889 dostalo se oltářům po obou stranách hlavního oltáře dvou konsekrovaných oltářních kamenů z Budějovic (Budweis) s ostatky sv. Bonifáce a Simplicia. Pozoruhodné jsou obrazy obou vedlejších oltářů: na jednom údajná kopie malby evangelisty Lukáše s podobou Mariinou, jak je chována v římské papežské bazilice Santa Maria Maggiore (věhlasná "Vergine 'Salus Populi Romani'" - pozn. překl.), na druhém obraz Kristův, kopie pořízená údajně podle obrazu v římském chrámu Christuskirche (patří německé luteránské církvi - pozn. překl.). Na stěně po obou stranách hlavního oltáře měly být kdysi ke spatření "Bildliche Darstellungen über die Wunderstatue des Hl. Gunther" (tj. "obrazové výjevy o zázračné sošce sv. Vintíře" - pozn. překl.) s latinskými a německými texty tohoto znění (podle už zmíněného tisku "Ein Baum gepflanzet an den Wasserbächen" z roku 1745, který Johann Adam Höffele vydal 1749 i česky jako "Strom vštípený při tekutých vodách", s. 29nn.):
vpravo:
- Edidit Hercinii-saltus hoc Ectypon arbor,
Hinc fugiens Pastor-schemata visa tenet:
Ein Baum des Schwarzen Waldes Guntheri Bildnis zeiget,
Darob der blöde Hirt vor Schröcken ganz erbleichet. - Accersita cohors-latebras explorat agrestis,
Ectypon exertum-proxima templa subit:
Das Hirtenvolk lauft herzu, die Höhle zu erfragen,
Es tut die Bildnissäul zur nächsten Kirche tragen.
- Perditur ex aris-Icon repetitpue cavernam,
Ter cendens templis-ad loca prima redux:
Es kehrt das Bild dreimal zurück nach seiner Höhlen,
Und will die Einsamkeit statt des Altars erwählen.
- Exemptam specubus-frustra foex rustica ferris
Mancipat, hinc veterem-clara redit illa domum:
O Einfalt, willst Du mich mit Schloss und Ketten zwingen,
Daß ich zu meinem Haus nicht sollte wieder dringen? - Quaesitam demus-sudibus plebs impia caedit,
Ast vindex surgens-hanc prope morte necat:
Gottloses Volk, du machst zu lästern Dir kein Gewissen,
Zur Strafe wirst Du mir ein Kirchlein bauen müssen. - Confractis divo spondent ubi cruribus aram,
Corpora sana levant aediculamque struunt:
Die zu Boden Gestürzten geloben mit schlotternden Beinen,
Den Altar des Heiligen mit einer Kapell zu vereinen.
- Sustulit impostor Teuto peregrinus ab aris
Schema sacrum, poenas-protinus inde tulit:
Weil Du mich Teuto gelästert und von diesem Orte verrucket,
Darum zur Straf meine Last zu Boden Dich tödlich drucket. - Straetus humi premitur sacro sub pondere praedo,
Per missam liber, schemata rapta refert.
Unter der heiligen Last stürzt zu Boden der gottlose Fant,
Bis das Bildnis er brachte wieder zu seinem Stand. - Caecus aquam fontis fodicabat forte caballus,
(tady chybí u Schwarzmeierova článku řádek latinského textu - pozn.překl.)
Die Kraft der Quelle Gutwasser entdeckte zufällig ein Pferd,
In seiner Blindheit ward ihm das Gesicht dann wieder gewährt. - Accelerant caeci lymphae fanantis ad undas,
Hinc referunt visum lumina cassa suum:
Die Blinden eilen herbei, zu waschen ihr krankes Gesicht,
Und erhalten durch Gunther hier wieder ihr Augenlicht. - Erigitur tandem domus exoptata lavacris
Ut morbo pressis hic medicentur aquae:
Auf Wunsch wird dann allhier ein Badehaus auch errichtet,
Das die Kranken nach Heilung dem Heiligwasser verpflichtet. - 12. Alliciunt errecta-pias huc balnea mentes
Fluitur malis morbida turba suis:
Mög das errichtete Badhaus die Frommgesinnten bewegen
Auf St. Gunther zu traun und auf Gutwassers Segen.
Za těmito verši, doprovázejícími kdysi nástěnné obrazové výjevy vlevo a vpravo od hlavního oltáře byla na zdi vepsána i modlitba ze 17.-18. století tohoto latinského znění:
"Deus, qui per semitas aureas ad saltum Hercyniorum
Beatum Guntherum Eremitam
ad montem praecelsum Fontis Salutiferi deducere dignatus est: ut fideles tuos eo recurrentes
per intercessionem eius
a morbis corporum misericorditer ablueres: praesta nobis, quaesumus,
ut auxilium meriitorum eius
ab infirmatibus nostris abluti
ad fontem salutis aeternae
per viam caritatis incedentes
feliciter pervenire mereamur, per Dominum nostrum... Amen."
(tj. "Ó Bože, který jsi po Zlaté stezce na Šumavě
svatého poustevníka Vintíře
dovedl milostivě k této dobrovodské skále: aby Tvé věrné, kteří sem se utíkají,
svou přímluvou
od nemocí tělesných osvobodil: propůjč nám milostivě,
abychom pomocí jeho zásluh
byli zbaveni našich hříchů,
k Tobě pak, Věčnému prameni života
abychom po cestách lásky putovali
a šťastně došli, skrze Pána našeho Ježíše Krista... Amen.")
Při obrazových polích vlevo od hlavního oltáře stával následující latinský nápis:
"Medicus Gloriosus Balneantium infirmorum, Auriliator S. Guntherus,
Eremita Prachensis Ordinis S. Benedicti
Stirpis Regiae Dynasta,
S. Stephani Proto-Regis Hungariae unice Dilectus Patronus,
Gloriosi Bohemiae Principis Brzetislai in sacro baptismo sponsor,
Flos heroum Thuringiae
In montem praecelsum Aquae Bonae per semitas aureas, quarum primus Inventor erstitit,
Spiritu ascetico deductus
Et a Deo im salutem populi Mensplantatus,
Delicium peregrinantium ad capellam statuae huius
a pastoribus eam in arbore praedictimontis inventae
et hoc loco juxta Fontem scacurientem sitae,
ubi Sanctus ante septem sacula speculam habuit,
et exactis in de 37 annis,
ibi in Eremo arctissimae vitae,
praesentibus Duce Brzetislao et Severo, Episcopo Pragensi,
sanctissimam animam reddidit anno 1045, 9. Octobria die,
Brzevnoviae sepultus
multisque olim miraculis clarens, nunc gratiarum donis erga peregrinates suos illustris."
Tedy stručně vylíčený životopis sv. Vintíře,
přičemž zmínka znějící "et exactis inde 37 annis... sanctissimam animam reddidit anno 1045" značí ne snad, že Vintíř prožil 37 let tu na Dobré Vodě, nýbrž jak řečeno "in Eremo arctissimae vitae", tj. v poustevnické lesní samotě "Severního lesa" (v originále "des Nordwaldes" - pozn. překl.), sahajícího ovšem hluboko do Bavor. Ve vlastní "šumavské" samotě při Vintířových skalách trávil teprve poslední desetiletí své životní pouti, přesněji řečeno, sedm svých posledních let.
Nad obrazovými výjevy s nápisy, jak jsme je tu v úplnosti uvedli, býval prý i chronogram v následující podobě:
"MIrabILIsDeVsInsanCtIssVIsIpsIthonorInxxterrIs (MIILIDVCIVIIIIIII = 1671)"
(tj. "Divuplný je Bůh ve svém svatém muži, jemuž budiž vzdána tu na zemi čest!"
Glaube und Heimat, 1955, s. 105-108
Z historie Chamu a západních Čech
Motto:
Není pravé lásky k domovu
bez jeho poznání.
Často a hojně se dnes píše o historii osidlování Čech a sudetoněmečtí autoři Dr. Bretholz a Dr. Ernst Gierach mají tu významný hlas mezi ostatními. Poněvadž sám pocházím z horní Šumavy, ne poprvé se mi dere na mysl naléhavá otázka, totiž kdo asi byli její prví obyvatelé. Mám teď zcela náhodou v rukou knihu Johanna Brunnera "Geschichte der Stadt Cham" a ta mi dává podnět k poznámkám, o něž bych se chtěl se čtenáři časopisu Waldheimat podělit. Snad by mohly jednou být na prospěch dalším vlastivědným badatelům. Titulem mých úvah bych nerad někoho klamal. V 10. a 11. století, natož snad dříve o nějakém Bavorském lese nemohlo být ani řeči. Lesy na česko-bavorské hranici byly označovány jako Saltus Bohemicus (srovnej Monumenta Germaniae Historica XI., 202 a Herderův Kirchenlexikon sv. 5, s. 1367n. "Über St. Günther, Eremit"), tj. "české lesní rozmezí" a z tohoto pojmu "Böhmer-Waldscheide" zůstalo i označení "Böhmerwald" (proto také má v němčině význam širší než má úžeji chápaná česká Šumava - pozn. překl.), takže Šumava by v tomto pojetí sahala až k Bischofsmais (ve starších českých průvodcích se ostatně vyskytuje rozkošná česká verze toho místního jména, totiž Boží Mysl - pozn. překl.) a k Ruselu v Bavorsku (srovnej G. Oswald, Kloster Rinchnach, s. 42n.). Od 10. století nazpět je známo jen označení Nordwald. Za jedno z nejstarších středisek osídlení této oblasti je považováno dnes bavorské město Cham. Odtud i nadpis mého článku.
Jméno Cham z původního Chamb je, jak to vysvětluje Johann Brunner, keltského původu a odvozuje se od názvu řeky Chamb (česky bývá psána Kouba - pozn. překl.), kde kemb, cambo značí vinout se a také křivý, takže proud plynoucí a vinoucí se v mnoha zákrutech nemohl najít označení výstižnější.
Také různé terénní vlny vyskytující se často v končinách česko-bavorského hraničního lesa a podobné polním honům ("řadám") byly snad původně keltskými horskými pozemky a mnohde za "švédské šance" vydávané mělké i hlubší okopy mohly být snadno keltskými kruhovými valy.
Kmen B ó j ů, kteří v Čechách vytvořili cosi jako "bójskou říši" (Bojerheim=domovina Bójů), byl snad jednou z keltských kmenových odnoží (srovnej Mayer, Die Siedlungen des bairischen Anteiles am Böhmerwalde, Forschungen zur deutschen Landes- und Volkskunde, roč. 19, č. 4, Stuttgart 1911). Bójové byli z Čech vypuzeni kolem roku 60 před Kristem germánskými Markomany. Příjmení Bojer "po domě" (Hausname) je dodnes v mnoha obměnách v Horní Falci velice časté (odtud i "Bojerhöf" jako označení selského statku po jeho původním majiteli) namísto Baier. Uvnitř mohylových hrobů ("Hügelgräber") v okolí Chamu byly nalezeny nástroje z doby kamenné a bronzové (1500-500 př. Kr.) a také keltské kamenné sekery, kovové meče, prsteny, malé zlaté mince atd. (srovnej např. časopis Bayerland, roč. 1913, s. 619n., kde jsou nálezy z Waldmünchenu, Berndorfu a odjinud i vyobrazeny).
"Keltská sídla", ať už jednotlivé dvorce či celé osady sestávaly většinou z roubených domů, srubů se střechami pokrytými slamou (taková stavení s doškovými střechami se dají ostatně dodnes na Šumavě najít). Hlavní složkou stravy Keltů bylo vepřové maso, jejich zaměstnáním pak převážně lov zvěře a ryb, později i zemědělství.
Keltskou povahu charakterizovala radost ze života a sklon k tomu, užít si z něho co jen možno (v originále "lebensfroh und leichtlebig" - pozn. překl.), což se projevovalo i v nápadném oblečení a zálibě v ozdobách i špercích. V jejich náboženství hrál velkou roli kult zemřelých (dávali jim do hrobu s sebou to, co měli zaživa rádi - srovnej A. Bachmann, Geschichte von Böhmen, s. 17n.) a v jejich obřadech měly přední místo i živé lidské oběti.
Od roku 16-14 před Kristem dobyli území zvané dnes jižním Bavorskem římští vojebvůdci Drusus a Tiberius, kteří všude, kde se usadili, zakládali nové vojenské silnice a polní pevnosti (kastely).
Podle Tacita a Ptolemaia patřila celá naše oblast ke krajině, osídlené germánskými Narisky (jinde V a r i s k y, viz mapu k Tacitově "Germanii" v díle I. Hölschera "Das Buch vom Rhein", s. 11, kde jsou Variskové uváděni jako sousedé kotliny zvané Boiohaemum) a Brodentia, pravděpodobně dnešní Furth im Wald, bývá jmenováno jako jedno z jejich sídel.
Jen nehostinnost pohoří a jeho podnebí zřejmě odradilo Římany od záměru proniknout dál do oblasti "severního lesa", tj. dnešní Šumavy (srovnej Paul Müller, Der Böhmerwald, Štrasburk 1904). V tom ohledu je nám svědkem právě Tacitus svým spisem o Germanii, když vypráví o "Hercynském lese" na hranicích Německa, lese, jehož divokosti a hrůze se nic nevyrovná a který přitahuje jen domovskou lásku a obyčej vlastních svých obyvatel. Pod pojmem "Hercynský či také Černý les" (viz Čerchov=Schwarzkoppe u Domažlic jako slovo výmluvné v češtině i němčině!) mínili učení Římané právě naši Šumavu (srovnej Časopis Českého Musea, 1847, s. 376 a dále Teplý-Baar, Klenčí, Praha 1907 - jak vidno, Schwarzmeier četl a znal i česky psané prameny - pozn. překl.).
Za časů stěhování národů, tedy kolem roku 375 po Kristu, byli Variskové vypuzeni z tohoto území Durynky a po nich kolem roku 508 sem do země nad Dunajem přicházejí z Čech Markomani - Bavoři (Baiern). V Čechách pobývali 500 let a jejich proud směřoval odtud na jih k Dunaji, Enži, Isaře a Innu. Bavoři se rádi usidlovali v jednotlivých samostatných dvorcích, proto i jejich dodnes velký počet na šumavské straně svědčí o původně bavorském osídlení těch končin. Dá se naopak usuzovat ze slovansky znějících jmen míst, hor a vodních toků na straně bavorské něco o souvislém slovanském osídlení? Český panovník Břetislav (1034-1055) osídlil šumavskou hranici Chody jako jejími strážci. Byli usazeni i v okolí Chamu? Podle některých pramenů odkázala "Chodka" Osana, sestra z Chammünsteru, ještě roku 1400 církvi nějakou louku (viz Brunner, Geschichte der Stadt Cham, s. 12). Podle většiny autorů však šlo nejvýše o jednotlivé případy (srovnej Aigner, Rundsicht vom Weißenstein, s. 10).
Právě na ochranu proti Slovanům zřídil Karel Veliký hraniční osadu Cham.
Hraniční marky stály pod správou markrabích (Markgrafen, marchioves, comites, terminales - dokonce i osobní příjmení Markgraf se dodnes mnohde vyskytuje na bavorsko-české hranici, např. v hornofalckém Eslarn), kteří se měli starat o vše potřebné pro případ válečného nasazení a zároveň s Chody na české straně chránili hranici svými lidmi. Chamské markrabství se původně nazývalo "severní župou" (Nordgau, viz Nordwald) nebo také vůbec "českou markou" (die böhmische Mark, tj. území přiléhající k české hranici) a bylo založeno císařem Karlem Velikým v roce 788 za jeho pobytu v Řezně (Regensburg), podle jiných podání až v roce 805. Účel tohoto založení lze osvětlit slovy, která jsou určena v podobné souvislosti městu Furth im Wald: "Dá se sotva vypovědět, co to město po dlouhý čas vytrpělo od Čechů sváry, ohněm a válkou" (viz Brunner, s. 9, v originále "mit Krieg, Urleug und Brand von den Behaimen" - pozn. překl.).
"Severní župa" zahrnovala původně Horní Falc a také oblasti při městech Cheb (Eger), Norimberk (Nürnberg), Eichstätt a Ingolstadt; prvým markrabětem v řadě byl pak Audulf, senešal (také truksas, vysoký dvorský úředník - pozn. překl.) císaře Karla Velikého, který v roce 806 učinil Čechy poplatnými daní (známých 500 hřiven stříbra a 120 volů). Nástupci Audulfovými ve vysoké funkci byli markrabí Ernst (od roku 818), Engildeo (od roku 861), Luitpold, Arnulf, který v roce 929 učinil daní poplatným českého knížete Václava tím, že se mu podařilo proniknout právě přes Cham a Furth až do Prahy.
Od roku 937 byl markrabětem "České marky" a zároveň bavorským vévodou Arnulfův syn Eberhard, kterého však už rok nato vystřídal Arnulfův bratr Berthold, zemřelý v roce 980. Po něm následoval Jindřich ze Schweinfurtu (Heinrich von Schweinfurt - to jeho dceru Judith, zvanou i Jutta a česky pak Jitka, unesl podle Kosmovy kroniky český vévoda Břetislav násilím ze svinibrodského, tj. schweinfurtského kláštera, aby ji učinil svou chotí), který ale pro svou údajnou nevěrnost (spojenectví s Čechy v roce 1003) byl zbaven funkce ve prospěch svého syna a nástupce Otty (pozdějšího vévody alemanského, viz Kosmova Kronika česká), který zemřel roku 1057. Od Heinricha von Hildrizhaufen (zemř. 1078) a Děpolda I. dochází pak k postupnému rozvolňování až k odtržení hrabat z Chamu od bavorské "severní župy" a Rapoto I. se stává prvním vlastním markrabětem chamským (srovnej Döberl, Die Markgrafschaft und Grafen auf dem baierischen Nordgau, s. 26 a dvousvazkové dílo Entwicklungsgeschichte Baierns téhož autora, Mnichov 1906 a 1912); Markt Cham (Marchia Cham) měl pak své další markrabí v Rapotovi II., Děpoldovi II., v pánech z Vohburgu (současníkem a životopiscem světce Vintíře byl jeden z nich, Arnold/Arnulf, hrabě z Chamu a Vohburgu, později mnich v řezenském klášteře svatého Emmerama/Jimrama) a v bavorských falckrabích.
Za vlády císaře Jindřicha IV. byl Cham znovu vystaven silným českým nájezdům, po třikráte vítězně odraženým hrabětem Askwinem z Bogenu, naposledy při vrchu Afaltersberg (dnešní Einfaltersberg u Sattel-Peilnsteinu). Brunner píše v té souvislosti o tzv. "chamberišské župě" ("Chamberichsgau"), která sahala od toku Bílé Řezné (Weißen Regen - "Wiezenregen in pago Chambriche" viz Mon. Boic. XI., s. 157) až k Chebu a od Šumavy až k řece Naab (Waldnaab) a byla župou podřízenou oné už mnohokrát zmíněné "Nordgau" (jejími župními hrabaty měli být Hatto v roce 819, Begiezoz v roce 1003 a Odalschalchus/Odalšalk, také snad jakýsi hrabě Sizzo (viz Schuegraf, Historischer Verein der Oberpfalz 792/2).
Pod jménem "Markt Cham" se bezpochyby už trvale známým stalo markrabství v letech 1078-1099.
Křesťanství přišlo kdysi sem do oblasti Chamu nesporně z Řezna. Bavorský vévoda Oatilo (Otilo/Odilo 737-748) svěřil řezenskému klášteru svatého Jimrama (Sankt Emmeram) velkou oblast "severního lesa", tj. Šumavy, na řekách Chamb (Kouba) a Regen (Řezná) v rozsahu asi 50 kilometrů čtverečních k obdělání a pokřestění a už kolem roku 740 založili tu benediktinští mniši od svatého Jimrama, vyslaní sem řezenským biskupem Gaubaldem klášter zvaný latinsky "Cella apud Chambe", německy pak Chammünster u Chamu.
14. prosince 819 přijel biskup Baturich z Řezna s doprovodem, aby tu tzv. "objížďkou" ("Pireisa", "Bereisung" či "Umreise") urovnal spor o pozemková vymezení mezi chamským klášterem a sedláky z Janahof a jejich společníky (srovnej Ried, Codex diplomaticus, díl I., č. 20).
To bylo za vlády župního hraběte Hatto. Po sesazení agilolfingerského vévody Tassila v roce 788 se dostalo Bavorsko pod franckou správu. Teprve už jmenovaný správce "severní župy" ("Nordwaldgraf") Arnulf začal znovu užívat titul vévody bavorského. Za jeho předchůdců měl být Chammünster zničen.
Jako hlavní místo sněmů ("Haupt-Thingstätte"), určené pro shromáždění v záležitostech soudních a správmích, hrál Cham za časů markrabství významnou roli. Saský letopisec nazývá to město císařovým: "Stadt des Kaisers - seine Stadt", kronikář Kosmas, zvaný i českým Herodotem, označuje Cham jako "castrum", tj. opevněné místo, pevnost (podle Palackého Würdigung der böhmischen Geschichtsschreiber, s. 12 o bojích Jindřicha III. s Břetislavem). Ostrahu hranic na Koubě (Chamb) zajišťovali, jak už shora řečeno, na české straně Chodové v tzv. "chodské župě" ("Chodengau"), kteří za tím účelem vystavěli i hrady Rýzmberk (Riesenberg), Herštýn (Herrenstein), Janovice (Janowitz), Klatovy (Klattau), Klenová (Klenau) aj. Na bavorské straně osídlili svými služebnými lidmi (ministeriály) hranici chamský markrabí a také správce dunajské župy (Donaugaugraf). Tak vznikly i hrady Katzberg, Puchberg, Lichteneck, Baiereck (Pajrek u Nýrska!), pevnost na Ostrém (Osserfeste) aj.
Dnes leží všechny ty mohutné kdysi stavby v troskách... zasuty v zapomnění! Bavorští vévodové a falckrabí usilovali už tenkrát o to, aby získali české pány z okolí hranic pro zajištění jejich ostrahy a pokojné vzájemné sousedství. Tak se setkáváme se jménem Přibíka z Klenové jako ochránce Furth im Wald, svěřeného mu za "Pflegestelle", tak tady v chamských dějinách najdeme i jména rytíře Koce z Dobrše a rodu Pluhů z Rabštejna a Bečova (srovnej Brunner, Die Geschichte von Cham, s. 45 a s. 2n.).
Waldheimat, 1925, s. 59-61
Železná (Eisendorf), kde se 20. dubna 1890 narodil, leží vlastně už v Českém lese, ale v německém chápání je to obec po výtce "hornošumavská"("sám pocházím z horní Šumavy"). Dnes z ní zůstalo málo po odchodu jejích někdejších obyvatel a po půlstoletí studené války. Josef Schwarzmeier odtud odešel na gymnaziální studia až do rakouského Salzburg-Liefering a pak do Budějovic, kde roku 1910 i maturoval a čtyři roky nato po absolvování zdejšího semináře byl i 7. července vysvěcen na kněze. Právě v den, kdy se stal kaplanem v Nýrsku, tj. 1. srpna 1914, vypukla první světová válka. Od září následujícího roku přešel jako katecheta na dívčí měšťanskou školu do Vimperka, kde začal i psát a byl značně veřejně činný. Založil tu celou řadu katolických spolků jako Kolpingsverein, Frauenbund, Mädchenbund, Bauernbund, Häuslerbund, křesťanské odbory a Presseverein s vlastní spolkovou knihovnou. Jeho zásluhou tu vznikla i místní organizace německé křesťanskosociální lidové strany (CSVP) pro Vimperk a k němu přifařené obce. Teprve po 13 letech roku 1928 změnil místo působení a stal se katechetou na chlapecké měšťance v Českém Krumlově. Od 1. září 1934 pak byl ustanoven profesorem na německém učitelském ústavu českobudějovickém a zároveň i na zdejším německém státním gymnáziu. Za války působil na vyšší střední škole (Oberschule) v Kašperských Horách (Bergreichenstein), kde byl těsně před vyhnáním činný v letech 1945-1946 i jako výpomocný kněz. Pak už přišla bavorská místa: nejprve Mitterfirmiansreut, pak Niedergottsau a Tettenweis, kde všude zastával funkci samostatného duchovního správce (Expositus). Zemřel 9. června 1966 jako biskupský notář v bavorském Neuöttingu a byl čtyři dny nato pochován v místě s krásným jménem Niedergottsau, což by česky znělo asi Dolní Boží Niva.
- - - - -
* Železná / České Budějovice / Nýrsko / Vimperk / Český Krumlov / Kašperské Hory / Mitterfirmiansreut (BY) / †
Neuötting (BY) / † † Niedergottsau (BY)
