JOSEF SEIDEL
Skica mé budějovické řeči k udělení diplomu Živnostenské komory
Bylo to kolem roku 1880, když mi osud dal tenkrát jako malíři na skle a porcelánu ocitnout se v transylvánské Kluži (slovo prý odvozeno z lat. clausum, tj "soutěska", dnes rumunské město Cluj patřilo tehdy ovšem k uherskému Sedmihradsku a neslo maďarské jméno Kolozsvár, německy pak bylo nazýváno Klausenburg, takto i v Seidelově vzpomínce - pozn, překl.). Prvý tamní odborný fotograf Veres se horlivě zabýval reprodukcí fotografie na sklo a porcelán, nedokázal to ale nikam přivést (v originále "konnte es aber auf keinen rechten grünen Zweig bringen" - pozn. překl.). Nedařilo se mu hlavně vypalování a já jsem měl Veresovi z toho jeho trápení pomoci.
"S mocí osudu nedá se však věčný svazek uvít (jak praví Friedrich Schiller ve své Písni o zvonu - pozn, překl.)." Už po dvou letech jsem považoval opět za nutné sbalit ranec a zakotvit tentokráte u tak řečeného dvorního fotografa jménem Likar v Csíku (tehdy rovněž uherské Sedmihradsko - pozn. překl.), kde jsem se stal brzy oblíbeným obchodním vedoucím. Přišel podzim a s ním i konec sezóny.
A znovu jsem sebral zavazadla. Po mnoha nesnázích jsem našel místo v Kroměříži (Kremsier), tentokrát u skutečného dvorního fotografa Sonntaga jako retušér. Ten pán měl ovšem v povaze obměňovat ustavičně svůj personál a já po dvou měsících snahy se mu zavděčit musil jsem hledat štěstí jinde už proto, že mezitím nastala zima. Zkoušel jsem to jako řemeslnický učeň bez prostředků ve Vídni a poznal jsem tam všechno nepohodlí hromadných ubytoven pro nemajetné.
Podařilo se mi posléze u paní Lafrauchini na Alserstraße vydělávat si za práci od kusu na retušování pozitivů fotografických vizitek: činilo to 2 krejcary za jednu. To bylo na jedné straně dost na to, abych si vedle kvartýru mohl dovolit v poledne koupit i jeden koňský vuřt, na druhé straně kopírka, kterou paní Lafrauchini byla, dokázala okopírovat jen takové množství retuší, že jsem v potu tváře víc vydělat prostě nedokázal. Když jsem po Vánocích ani tam neměl co na práci, ukázal jsem tomu krásnému městu na Dunaji záda. Mým cílem byl Štrasburk.
Ale už v Sankt Pölten mi nejvyšší ouřad sebral papíry - byly prošlé a k prodloužení je poslali k nám domů. Abych se prý pro ně za 14 dní stavěl. Jak jsem to měl tu dobu bez práce a bez prostředků přestát - to ponechal nejvyšší ouřad na mém uvážení. Pokračoval jsem bez dlouhého uvažování cestou dál k západu a došel poté, co jsem osm dnů vypomáhal na jedné nemocniční klinice, až do Salcburku. Tam jsem v nocležně na Linzerstraße setrval v tajném koutku a podařilo se mi na Kapucínském vrchu za polední smlsnout si obvykle na klášterní polívce. Při jednom výletě do Halleinu mě stihl osud, když jsem si v jedné zapadlé hospodě chtěl vyžebrat něco k obědu (strana 5 rukopisu bohužel chybí, podle autorova syna proto, že zachycuje otcovo zadržení do doby, než došly nové osobní doklady - pozn. překl.).
Cestovní doklad mi umožnil vydat se namísto do České Kamenice (Böhmisch Kamnitz) do Vídně. Má kalvárie byla u konce a mohl jsem se ve Vídni zakotvit napevno. Našel jsem zaměstnání ve velkém ateliéru a byl jsem i při úpravě citlivých suchých desek u Löwiga, na které se podílela také firma Eder.
Horlivě jsem využíval volných večerů i nedělí k návštěvám kreslířských kurzů a různých přednášek pro doplnění mých všeobecných i odborných znalostí. Měl jsem pak ještě dvě místa: v Liberci (Reichenberg) a v Soproni (Ödenburg), než mi jeden přítel doporučil Krumlov. Tady jsem se dočkal stáří a jak vidíte, vážení přítomní, nedosáhl jsem sice výučního listu, ale složil jsem mistrovskou zkoušku z praktického života. Rád se ohlížím na to, co bylo.
Narodil se 2. října 1859 v Lísce (Hasel), dnes části České Kamenice, na severu Čech. Na Šumavu do Prachatic přišel někdy na přelomu let 1887 a 1889. Co předcházelo, popisuje dost podrobně v předchozím vyprávění. V Českém Krumlově získal povolení k fotografické živnosti k 24. lednu 1893. Za putování lovce vzácných záběrů zejména zimních se stal jejich autor i průkopníkem lyžování ve zdejších lesních a horských končinách, roku 1905 si dokonce pořídil motorové kolo! Právě téhož roku se tu i oženil s učitelkou Elisabeth Brodovou rodem z rakouských Korutan (Kärnten) a tři léta nato se Seidelovým narodila dvojčata Helmut a Franz, po dvou letech ještě pak jako nejmladší jejich ratolest do třetice syn Arnold. Téhož roku 1910 upozornil Josef Seidel svým snímkem Krumlovské madony vlastně celý svět na epochální objev tohoto uměleckého klenotu.Vedle toho byl ovšem i zakladatelem sociální demokracie ve městě a jak svědčí i české prameny, např. Sborník vzpomínek a článků Český Krumlov 1918-1968 na s. 24, neúnavně prosazoval v městské radě, jejímž byl členem, na svou dobu radikální dělnické požadavky. Nelze také nepřipomenout, že byl vedle archiváře Dr. Karla Tannicha a městského tajemníka Dr. Jüttnera jedním ze tří krumlovských zástupců v delegaci tzv. Gauvertretung des deutschen Böhmerwaldes (tj. zastoupení německé "šumavské župy" /Böhmerwaldgau/), kterou hned 11. prosince 1918 přijal sice sám ministerský předseda Kramář, její požadavek sebeurčení Němců v novém státě však odmítl jako pouhou "filozofému", tj. pouhý ideál budoucího uspořádání, který lze však nyní na území, "přiřčeném Dohodou toliko československému státu" (v chápání čechoslovakistů "státu československého národa") omezit nanejvýš na ochranu menšin. Kdy začal dělat prvé své šumavské pohlednice, vlastně přesně nevíme. Podle Ing. Petra Hudičáka je ta nejstarší jemu známá datována razítkem z 25. března 1899 a je označena pořadovým číslem 45 Schwarzbach in Böhmen (tj. Černá v Pošumaví). Už do roku 1920 vzniklo podle téhož pramene nejméně 1200 číslovaných negativů. Kolem roku 1910 se dají na rubu některých snímků firmy spatřit tři medaile, o nichž sice neexistují úřední doklady, na zažloutlém papíře se však dochoval zápis tužkou pořízeného náčrtu jeho řeči k udělení diplomu budějovické Živnostenské komory, opět ovšem bez data. V knize Inge Jordanové Photographie im Böhmerwald lze najít originální text toho cenného dokumentu o běhu života muže, který Šumavu zachytil způsobem doslova neopakovatelným. Taková, jaká je na jeho snímcích, totiž už neexistuje a nijaký sen ji nemůže vzkřísit neskutečnější, než na nich působí a navěky působit bude. Přišel sem po tvrdých životních zkušenostech a jakkoli velký byl svět, který se mu v někdejší monarchii otevíral, tady pochopil, že může výlučnost šumavských končin zachytit mnohdy jako vůbec prvý z lidí. Odnesl si mnohá svá tajemství do hrobu, když 21. října 1935 v Českém Krumlově skonal, i nespočet jeho prací (z asi 7000 se jich ovšem zachoval pouhý zlomek), které po něm zůstaly, nese však touž tajemnou pečeť. Pečeť provždy už označenou jménem Josef Seidel.
- - - - -
* Líska, Česká Kamenice / Prachatice / † † † Český Krumlov
