KARL TANNICH
Někdejší krumlovská kaple svatováclavská
V jihozápadním cípu někdejšího hřbitova u sv. Víta stála kdysi kaple. Byla, jako prvý městský kostel, zbudována na popud Petra I. z Rožmberka zřejmě coby kaple hřbitovní. Možná byla prvým krumlovským kostelem vůbec, dokud nebyl ten farní ještě dokončen.
Kaple sv. Václava, jak je alespoň nazývána v jedné listině z 18. ledna 1357 ("capella sancti Wenseslaj" v latinském textu originálu - pozn. překl.), měla ve svém interiéru hned čtyři oltáře. Pod tím hlavním se nacházela klenutá sklepní kostnice, do níž vedl ze hřbitova zvláštní vchod. V roce 1389 se kaple objevuje pod novým jménem. Krumlovský měšťan Gallus ("dicto Zlatecz" dodává latinsky psaná listina, tj. "řečený Zlatec" - pozn. překl.) odkazuje dne 25. dubna tr. farnímu kostelu poplatnosti vsí Záluží (Allusch) a Zátes (Attes) s tím, že z jejich ročního výnosu bude po jeho smrti jednou týdně sloužena mše pro spásu jeho duše v kapli sv. Jeronýma ("in capella sancti Jeronimi" v latinském textu originálu - pozn. překl.). Nejpozději toho roku musila tedy být kaple sv. Václava znovuvysvěcena tehdejším světícím biskupem Matthiasem jako kaple sv. Jeronýma. Pravděpodobně tenkrát byl také z kaple přenesen oltář sv. Václava do farního kostela svatovítského. Ve zprávě o vysvěcení oltářů Jeronýmské kaple je tato označena "capellam Theutonicorum" - tedy jako "kaple Němců". To označení má poukazovat na to, že ve zmíněné kapli se tenkrát konala německá kázání. Kdy se s nimi začalo, není známo. Rozhodně to však souvisí s obratem v národnostním složení obyvatel města, k němuž došlo koncem právě koncem 14. století. Původně německé obyvatelstvo Krumlova se už kolem roku 1412 ocitlo v menšině, což i vysvětluje skutečnost, že v té době je ve městě doložena souvislá řada českých městských rychtářů jmény Přibík, Bárta, Kuba atd.. Vznik české většiny souvisí s infiltrací německého obyvatelstva přílivem nových českých osadníků. Dá se s určitostí předpokládat, že Němci založené a osídlené město mělo od počátku českou (v Tannichově originále "slawische"! - pozn. překl.) menšinu už proto, že jakkoli vzniklo takříkajíc "na zeleném drnu" ("aus grüner Wurzel"), obklopeno bylo krajem s převážně českým obyvatelstvem. Podle jedné listiny ze 14. června 1336 jsou mezi dvanácti jménem uvedenými konšely tři Češi. Po přičlenění Latránu a jiných částí k nově vzniklému městu Petrem I. z Rožmberka byly infiltraci německého obyvatelstva otevřeny brány dokořán. A to tím více, když se rožmberské panství šířilo stále dál a dál do nitra Čech a tím i správa panství byla vedena vždy větší měrou po česku.
Dne 26. června 1380 zajišťují Anežka z Wallsee, vdova po Joštovi z Rožmberka, spolu s Alžbětou z Halsu, chotí Jana z Rožmberka, plat pro českého oltářníka, který by českému lidu mohl zprostředkovat slovo Boží v jeho mateřském jazyce. Následkem tohoto vývoje právě byli Němci se svým kázáním vytlačeni z farního kostela do někdejší Václavské, pozdější Jeronýmské kaple. Kdy se tak přesně stalo, není známo. Rozličné okolnosti činí však pravděpodobným, že to bylo nejspíše mezi roky 1380 a 1389. Snad to bylo i příčinou darování Gallusova. Je zřetelně patrno, že postavení německého živlu se od roku 1383 trvale dále zhoršuje. Tu tendenci posiluje všeobecná dobová česká nevraživost vůči Němcům, která propukla zejména za následných husitských válek a byla místy vyhrocena natolik, že v několika českých městech došlo k vyhlazení tamních Němců. Naštěstí pro krumlovský německý živel se Oldřich z Rožmberka husitství odřekl. Byl svědkem krutostí, které hnutí dokázalo napáchat a jež ho naplnily odporem. Díky jeho politické obratnosti, jakož i ostražitosti občanů města, nedosáhli husité v útocích na město a hrad nijakého úspěchu. Tak byli krumlovští Němci ušetřeni osudu, který potkal např. třeba Němce prachatické. Přesto i po husitských válkách se úřední písemný styk mezi městem a hradem odehrával česky. Výjimku tady činí koncem 15. století korespondence s německým důlním těžařstvem a německými horníky. Jejich privilegia jsou psána v německém jazyce. Za tohoto stavu věci a vzhledem k rozhodnutí zemského sněmu z roku 1500, který úředně zapověděl užívání němčiny, vytvořilo se mínění, že Krumlov byl snad v 15. století českým městem a teprve za Eggenberků se stal znovu německým. Německý živel v Krumlově však nikdy skutečně nezanikl. "Německá kaple" a německý kazatel to dokazují a nadto jsou přesvědčivým dokladem sama příjmení měšťanů, jak je známe ze 14. a 15. století, jakož i tradovaná pomístní jména z té doby jako Lochenberg, Huterberg, Rabenstein, Wulta, Guglweit, Fleeberg (pozdější Flößberg, dnešní Plešivec) atd.. Vedle toho je tu dlouhá řada zřetelných germanismů, které nacházíme v jazyce listin, třeba "pod rathausem" či "schod Kyrchovni" (zřejmě "kostelní schod" - pozn. překl.), "grunt", "ssatzung" ("ss" i v dalších podobných odkazech je ovšem totéž co "sch" - pozn. překl.) atd. Také označení místních řemeslníků vypovídají o témž: fissmeistr, ssmelirz, kytlsnaidr atd..
Jak už zmíněno, přichází koncem 15. století poté, co bylo objeveno nerostné bohatství krumlovského okolí, sem do města mnoho horníků. Tím dochází ke značnému posílení zdejšího německého živlu. Výjimečným dokladem o kontinuitě jeho existence v Krumlově je tzv. Městská kupní kniha (Stadtkaufbuch), ačkoli záznamy v ní jsou až na jednu výjimku, týkající se prodeje tzv. Zlatokorunského domu, přiřčeného roku 1309 tamnímu klášteru, psány v českém jazyce. V této městské kupní knize jsou zaneseny i kupní smlouvy z let 1512-1539, týkající se domů, hospodářských dvorů, pozemků, mlýnů, hamrů atd.. 54 procent těchto kupních smluv bylo uzavřeno Němci, což přesvědčivě dokazují jejich jména: Flechpintar, Kernslaifar, Khiezhaipl, Kraithonz, Krichkhinigk, Kutnhansl, Longhonz, Morgenroth, Parhansl, Pamstorgk, Paurnfeint, Perlhafter, Ssenhansl, Ssenrajter, Ssenwekl, Ssiechpek, Slaginhauf, Sslemar, Slauhonz, Sswimadreml atd.. I nářeční podoba jejich křestních jmen dokazuje jejich němectví: Andl, Andres, Bartl, Berbl, Bostl, Fencl, Foitl, Faltin, Gerg, Girgl, Gredl, Jörg, Hannes, Hansl, Helcl, Jost, Kristl, Kuncz, Liendl, Merth, Mertl, Mikssl, Motes, Nikl, Petr, Rupp, Seff, Tomandl, Wastl, Welfl... Všechna ta jména byla zanesena podle svého znění do městské kupní knihy.
V období, které následovalo, německý živel postupně stále rostl, ačkoli záznamy v městské kupní knize až do roku 1564 a v knize závětí (Testamentbuch) do roku 1561 jsou téměř veskrze jen české. Příznačné ovšem je, že Vilém z Rožmberka dává v roce 1554 "střelecký řád" (Schützenordnung) krumlovských lučištníků (Krummauer Bogenschützen) vyhotovit v jazyce německém. Po roce 1555 objevují se i v městské kupní knize opět německé záznamy a 1564 už stojí tu jen 34 českých zápisů oproti 128 německým. Od roku 1567 objevují se už i podání měšťanů vrchnosti psaná německy.Ta už od roku 1584 vystavuje pro město jen německy psané listiny. I cechovní řády se objevují v německé řeči, z čehož lze vyvodit, že i většina tehdejších členů cechovních bratrstev byla německá. Od roku 1592 pak už jsou záznamy i v knize odkazů výlučně německy psané.
S ohledem na tento vývoj je zarážející, že není k dispozici nijaká zpráva z této doby, která by hovořila o pokusu vrátit do městského farního kostela německá kázání, která byla odtud vytlačena koncem 14. století. Uskutečňovala se i nadále v Jeronýmské kapli, zvané jinak, jak už také zmíněno, "Německá kaple". Označení "Německá kaple" bylo tak ustálené, že ho použil sám Vilém z Rožmberka, když po Zvěstování Panny Marie (tj. 25. března) roku 1554 žádal město, aby uhradilo dlužné částky, poněvadž jich bude potřebí k zaplacení prací na škole a pro "německý kostelík".
Vilém z Rožmberka se obrací dne 26. ledna 1554 na biskupa pasovského Wolfganga von Salma se žádostí, poslat jak brzy jen možno do Krumlova nějakého kazatele. Možná sem tehdy přichází kazatel Sebastian, který je v Krumlově zmiňován roku 1563. Účastnil se 19. března 1586 s farářem jménem Suchodem (Suchodejm?) na položení základního kamene ke stavbě krumlovské jezuitské koleje.
Příčinu, proč nebyl podniknut žádný pokus, aby se německá kázání vrátila nazpět do městského kostela svatovítského, lze spatřovat v tom, že velká část německého obyvatelstva byla evangelického vyznání, zejména pak horníci. Ti měli vedle vlastního hřbitova i vlastní své školy. Navíc dal Petr Vok z Rožmberka na Latráně zbudovat patřičně velký kostel, do něhož evangelíci slavnostně vtáhli na svátek Svaté Trojice (katolická teologie a liturgie užívá ovšem označení "Nejsvětější Trojice" - pozn. překl.) v květnu 1598. Kostel byl ovšem brzy nato na příkaz císařův a rovněž i arcibiskupův uzavřen. Roku 1602 měl být císařskými komisaři Mansteinem a Heidelem předán jezuitům. Tím je i pochopitelnější, proč nemělo nijakou cenu vracet německá kázání do městského farního kostela; tam měli všechno v rukou jezuté. Ti se sami obírali myšlenkou uvolnit kostel na Latráně pro německá kázání. To se také stalo poté, co biskup Lohelius tento evangelický kostel Svaté Trojice přesvětil roku 1621 na kostel sv. Jošta pro katolické služby Boží. V letech 1620-1624 byli luteráni a utrakvisté obraceni hromadně na katolickou víru. Mělo jít podle zpráv jezuity pořízených o 800 duší. Tím se stal Krumlov opět bez výjimky katolickým. Nyní počaly i pokusy, získat městský farní kostel nazpět pro německou bohoslužbu. Prvý takový pokus se udál roku 1626. Jednání s českou menšinou ovšem nevedla k nijakému cíli. Češi rozhodně nemínili vyměnit městský farní kostel za kostel sv. Jošta. I druhý pokus (1649) byl ještě neúspěšný. Když tehdy zástupce města navštívil v té záležitosti arciděkana Řehoře Bílka z Bílenberka, narazil na odpor. A nejen to: Bílek pohrozil žalobou u konzistoře a u císaře. Ani přímluva svobodného pána Wolfa ze Stubenberka (v originále Wolf von Stubenberg), který byl v té době poručníkem nezletilého Johanna Christiana a Johanna Seifrieda z rodu Eggenberků, neměla úspěch ani u kardinála hraběte Harracha, ani u císaře. Petice města, adresovaná císaři, byla odmítnuta dne 8. června 1650. Císař dokonce městu zapověděl podávat další petice. Ponechal však městu na vůli, zda kostel sv. Jošta či Jeronýmská kaple budou rozšířeny pro podobný účel. Město v tom ohledu neučinilo nijaké kroky, poněvadž i nadále zastávalo názor, že německé bohoslužby se mají vrátit do městského farního kostela. Bylo provedeno sčítání obyvatel, z něhož vzešel jakýsi generální katalog, vykazující i rozdělení obyvatel města podle jazyka. Podle tohoto katalogu žilo ke dni 10. června 1653 v Krumlově 2010 obyvatel. Z toho bylo 29 Čechů, kteří německy sotva rozuměli, 166 obyvatel, kteří ovládali oba jazyky a 1752 obyvatel, kteří se považovali jen za německy mluvící (v originále: "die rein deutsch waren"). Katalog nedokázal však přesvědčit, že skutečně líčí pravý stav věci a neměl úspěch. Proto bylo roku 1710 provedeno sčítání nové a pamětní spis na jeho základě vyhotovený byl dne 21. listopadu 1710 předán knížeti Janu Kristiánu z Eggenberka (v originále Johann Christian von Eggenberg). Měl vést k povolení přeložit obě kázání, jak požadováno dříve. Nedošlo k tomu tentokrát pro úmrtí knížete 10. prosince téhož roku. Ani vdova po něm Marie Ernestina ze Schwarzenberka (v originále Marie Ernestine von Schwarzenberg) nepřežila proces, jenž proti ní město vedlo a který zahrnoval i spor ve věci kázání. Přeložení českého kázání z městského farního kostela totiž i nadále právně znemožňovalo dávné ustavení a finanční zajištění českého kazatele pro městský kostel listinou z roku 1380. V tom smyslu zdůrazňuje i císařský dekret z 11. července 1719, že české kázání "fundationsmäßig" (tj. "měrou fundace") musí být v městském farním kostele i pro budoucnost zachováno.
Když ovšem roku 1719 přešel Krumlov do rukou schwarzenberských, dovolila nová vrchnost uvedení německého kázání do městského farního kostela svatovítského s tím, když nebude nijak narušena bohoslužba a kázání dosavadní a když si město bude samo vydržovat svého německého kazatele. Tak se navrací německá kázání po 330 letech poté, co byla odtud vykázána, nazpět do městského kostela.
"Německá kaple" přesto neupadla v zapomenutí. Bylo totiž založeno bratrstvo "zu Ehren Marias, unserer lieben Frau", jež se jí ujalo a poněkud zchátralou uvedlo ji znovu do patřičného stavu. Těšila se pak nejen obzvláštní péči rady města, nýbrž i oblibě jeho obyvatel, jimž přece po více než čtvrt tisíciletí sloužila. Brzy nato měl však být její osud definitivně zpečetěn. Zároveň s kostelem sv. Jošta a s kaplí na Křížovém vrchu byla totiž k 8. červenci 1784 pro veřejné bohoslužby zrušena. Dne 25. srpna téhož roku ji za nepatrný finanční obnos zakoupil velitel knížecí gardy a stavební rada Anton Reisinger, který si ji dal přestavět k obytným účelům. Kosti, které byly uloženy v klenutém sklepení pod velkým oltářem ještě z časů, kdy svatovítský kostel byl obklopen hřbitovem, byly odstraněny městskými zřízenci. Tak zanikla někdejší kaple svatováclavská, později zvaná Jeronýmskou (Hieronymuskapelle) a známá i jako "Německá kaple" po celá staletí. Dnes ví jen nemnoho lidí, že vůbec existovala.
Unsere Heimat : Die Stadt Krummau an der Moldau im Böhmerwald (1992), s. 311-314
P.S. Původní autorův text z Ostbairische Grenzmarken, 9, 1967, byl upraven a zkrácen Erichem Hansem.
Stará krumlovská opevnění
(1939)
Názory na to, odkdy vlastně Krumlov existuje jako město, se dodnes rozcházejí; zejména je tomu tak proto, poněvadž Krumlov vznikl ze dvou městských částí, totiž "Latránu" a "Vnitřního města", které se navzájem liší jak svými počátky, tak způsobem osídlení. Neboť zatímco zřetelně záměrný stavební půdorys "vnitřního města" v ohybu Vltavy dokazuje, že je dílem plánovitého založení na "zeleném drnu" (v originále "aus wilder Wurzel", tj. "z divokého kořene" - pozn. překl.), vykazuje bezprostředně pod hradem se nacházející "Latrán" všechny znaky postupného vzniku i dalšího růstu. Nejstarší písemný doklad jména Krumlov se objevuje v listině ze dne 1. dubna 1253, v níž se uzavírá mezi Přemyslem Otakarem II. a pasovským biskupem Bertholdem dohoda o pasovských lenních majetcích ležících v Rakousku. Jako svědek pečetil listinu i "Witigo de Chrumbenowe", tj. Vítek z Krumlova. Tato historicky prvá zmínka o Krumlově se ovšem týká toliko krumlovského hradu /1/. Krumlov jako sídelní jednotka se dá doložit až listinou z 26. srpna 1274, kterou "Witigo de Crumnov" prodává ves "Strasan" (tj. dnes zaniklé Velké Strážné, německy Groß-Drosen) nějaké paní Kristině a jejímu synu Mikulášovi z Prahy. Mezi svědky tohoto prodeje se nachází i jakýsi "Sipota" s přídomkem "judex de Crumnov" /2/. Snad to svědčí o tom, že Krumlov tehdy existoval jako místo, které mělo svého soudce. Více o tom sice listina nic nevypovídá, ale zdá se nasnadě tvrzení, že se pod titulem "judex" může rozumět soudce a předseda poroty města, vzniklého v ohybu řeky Vltavy a že se tím i podává důkaz o tom, že Krumlov jako město už v roce 1274 existoval /3/.
To však z listiny spolehlivě vyvozovat nelze. Sipota (Sypota) je v ní totiž také označen výslovně jako "homo domini", jako služebník Vítka z Krumlova. Už proto nemohl být soudcem města obdařeného právy a výsadami. Nemohl jím být, poněvadž území na východním břehu Vltavy nepatřilo Vítkovi z Krumlova, ale jeho rožmberským příbuzným. Tok řeky tvořil prostě hranici majetků obou větví rodu Vítkovců (Witigonen). Sipota (Sypota) je toliko sudím, ustanoveným od Vítka z Krumlova pro sídliště vzniklé pod ochranou jeho hradu. Tuto Sipotovu (Sypotovu) hodnost vrchnostenského soudce dokazují i listiny z roku 1291 /4/, jimiž Dominik z Pasovar (Passern) a Cipína (Zippendorf) poukazuje třetinu svého desátku v obou těchto vsích kostelu ve Světlíku (Kirchschlag) a v nichž je Sipota (Sypota), jeden ze svědků toho darování, označen opět coby "judex", ale už bez bližšího místního určení. Proto je pod oním "Crumnov" v listině z roku 1274 třeba rozumět jen latrán, tj. sídliště vzniklé pod ochranou hradu. Už charakteristický průběh ulice zvané Latrán (Latrongasse) podél opevnění předhradí před vlastním jeho vznikem a rozvojem naléhavě svědčí jejímu neobvyklému jménu. Poněvadž to, odvozeno z řeckého výrazu "latris", tj. sluha, označuje výslovně sídliště či osadu lidí ve službě hradního pána, jeho služebníků a pracovníků. To, že jméno Latrán nejde vysvětlit z latinského "in latere arcis", tj. "při boku hradu", dokazuje i místní část rovněž rožmberského kdysi městečka Velešín (i v originále Velešin! - pozn. překl.) při starém, už roku 1480 zrušeném kostele sv. Filipa a Jakuba, které se dodnes také říká Latrán. I při nejlepší vůli nemůže být považována za přilehlou k boku hradu, jehož zřícenina, položená ostatně ke všemu mnohem níže než samo město, zvedá se nad řekou Malší (dnes vlastně nad římovským přehradním jezerem - pozn. překl.) dobrou půlhodinu cesty odtud /5/.
Ještě v roce 1302 byl Latrán nevýznamným hradním městysem. Proto se o něm neděje nijaká zmínka v listině z 8. dubna toho roku, v níž se král Václav II. zříká ve prospěch Jindřicha z Rožmberka panství i hradu Krumlova /6/, kteréžto obojí připadlo jemu a české koruně vymřením krumlovské větve rodu Vítkovců; snad se neděje ta zmínka i proto, že Latrán vznikl jakoby uvnitř hradu a byl považován spíše za část téhož a nikoli za něco ležícího vlastně vně hradu jako samostatný a odlišný objekt. Dokonce i tehdy, když se Latrán poté, co Jindřich z Rožmberka přenesl své sídlo z Rožmberka nad Vltavou (Rosenberg) na Krumlov, rozšířil tou měrou, že i na venkovní straně jeho opevnění vyrostly domy, nazvané pak Novým městem (Neustadt), i tehdy dokonce zůstal nadále nesvobodným, k panskému sídlu náležejícím hradním městysem, jehož hradby zůstaly hradními pány až do roku 1347 nestrženy /7/.
Také proto tedy nemůže být "Crumnov", za jehož soudce listina z roku 1274 Sipotu (Sypotu) označuje, městem v ohybu řeky Vltavy.
Už vůbec nejméně mohou přinést důkazy o tom, že Krumlov v roce 1274 už existoval, ony násilné činy, páchané krumlovskými Vítkovci na klášteře Zlatá Koruna (Goldenkron) a městě Budějovicích (Budweis), jež obojí stály v cestě rozšíření jejich majetků, jako tomu bylo zejména roku 1278 při rozkotání zlatokorunských klášterních budov či při nočním přepadení města Budějovic a jeho následném zapálení lidmi Záviše z Falkenštejna /8/.
K tomu účelu by musely být přineseny důkazy zcela jiného druhu, než je právě označení "judex de Crumnov", týkající se uvedeného Sipoty (Sypoty).
Latrán by se časem jistě stal, zvláště když už roku 1274 byl hradní osadou, také sám městem, kdyby tomu ovšem nezabránily pohnuté časy, plné bojů a násilnických činů. Časy, s nimiž je spojen onen tak fantastický vzestup Vítkovců pod vedením geniálního Záviše z Falkenštejna až k moci nad celým Českým královstvím, ale také pád téhož a zánik krumlovské větve slavného rodu.
Zcela jinak se utvářely poměry, když se stal pánem krumlovského hradu Jindřich z Rožmberka. Ten spojil ve svých rukou znovu majetek obou větví rodu a chtěl ho nejen nově uspořádat, nýbrž i zajistit vším, co bylo nezbytně třeba k dalšímu jeho rozvoji. Vzdal se proto i svého sídla v Rožmberku nad Vltavou a přenesl je do nesrovnatelně výhodněji položeného mocného hradu Krumlova, který se měl nyní stát středobodem rožmberského dominia /9/.
Nenabízí se nic pravděpodobnějšího, než že tenkráte Jindřich rozhodl založit při tomto hradě i město, nejen snad proto, aby tak zajistil nezbytnou co nejužší vazbu mezi svými majetky na obou stranách toku řeky Vltavy, nýbrž také aby sem svedl dosud hrad po prastarých cestách obcházející a míjející obchod i dopravu a donutil je vést právě městem k tomu účelu založeným. Slibovalo přece už výhodnou a bezpečnou polohou, že bude skoro jako pevnost přirozeně chráněno a zároveň se stane opěrným bodem, uzlem dopravních cest.
To byly asi důvody, které Jindřicha z Rožmberka přiměly k tomu, aby zrovna na tomto místě, v tolika ohledech optimálním, dal život svému záměru. Mohl to být i pokus vytvořit protiváhu Budějovicím, položeným na křižovatce nejvýznamnějších dopravních tras a svým královským zakladatelem obdařeným právy, jež je přímo předurčovaly soustředit k sobě dopravu a obchod na jihu Čech.
Skutečnost, že k založení města Krumlova nedošlo dříve, lze vysvětlit především tím, že území na východ od Vltavy před rokem 1300 krumlovským pánům nepatřilo a že rožmberská větev Vítkovců (v originále "Rosenberger Witigonenlinie" - pozn. překl.) neměla, jak se zdá, nijaký zvláštní zájem na tom, založit na tak odlehlém místě svého zboží město, s nímž by se mohli snadno zaplést do konfliktu se svými krumlovskými příbuznými. To všechno dohromady činí pochopitelným, proč Krumlov jako město v roce 1274 dosud neexistoval a byl založen teprve Jindřichem z Rožmberka.
Valentin Schmidt, jeden z nejlepších znalců historie jižních Čech, dospěl k témuž přesvědčení a závěru. Jeho předpoklad, že se tak stalo v roce 1309, vychází z listiny datované dnem 2. srpna téhož roku, v níž Jindřich z Rožmberka se svým synem Petrem opatřuje rozestavěný dům kláštera Zlatá Koruna v jejich městě - "in nostra civitate", jak v originále latinsky stojí psáno - mimořádnými výsadami. Stalo se tak právě proto, domnívá se Valentin Schmidt, poněvadž v právě založeném městě mělo být náměstí obklopeno budovami, jimž bylo vyměřováno a určováno místo, při čemž si jedno takové uměl zajistit zlatokorunský opat /10/. Schmidtův názor nezůstal bez záporné odezvy. Zejména ono vybavení domu podobnými výsadami - byl nejen osvobozen ode všech dávek, nýbrž také zmocněn vést volný obchod a užívat práva šenku, aniž by odváděl tržné a mýtné - prý dokazuje, že město nebylo založeno teprve roku 1309; neboť privilegia předpokládají už existující sazby pro ostatní měšťany, z nichž byl ten dům klášteru náležející nyní vyňat. Také závazek uložený listinou zlatokorunskému opatu a konventu, totiž ve válečné nouzi poskytnout majitelům domů lidi k ostraze města a přispět na obnovu mostů, zničených při povodních nebo žádajících si vůbec opravy, by hovořil proti tomu.
Tato námitka proti Schmidtovu předpokladu ztrácí však své zdánlivé oprávnění, jakmile uvažujeme tak, že Jindřich z Rožmberka ve zřejmé snaze dát novému městu do služeb hospodářskou moc kláštera vyzval osobně opata vystavět tu dům; to, že byl opatřen takovými výsadami, odpovídá jen snaze klášter pro ten záměr získat. Přinejmenším město předem zajistil už tím, že opatu uložil povinnost městu pomoci zevně, nastanou-li mu mimořádné výdaje v případě války či povodně. Není nutno nezbytně se domnívat, že opatření domu podobnými výsadami může následovat až poté, kdy už město existuje. Už stavební parcela tak vzácné polohy na náměstí hovoří proti takové domněnce, jakož i to, že dům je v listině z 2. srpny výslovně označen za rozestavěný.
Není proto namístě nijaký důvod zpochybňovat Schmidtův oprávněný předpoklad, že k založení města Krumlova došlo v roce 1309.
Opevnění Latránu
I když Krumlov jako město vznikl teprve roku 1309, v nejstarší jeho části, Latránu, osadě pozvolna vzniklé v okruhu předhradí, sahají jeho počátky přece jen nazpátek za rok 1274. O vlastním opevnění Latránu se však před rokem 1347 nedá hovořit, poněvadž zdi předhradí zůstaly hradními pány neporušeny. Teprve když Petr I. z Rožmberka připojil Latrán k městu ve vltavském ohybu a propůjčil Latránským stejné svobody, jakých požívali občané staroměstští už dlouho, teprve od této doby se dá mluvit o vlastním opevnění Latránu, které měli jeho obyvatelé od nynějška sami udržovat a střežit /11/. Poněvadž domy na Latráně se svými stavebními parcelami více či méně přiléhaly ke zdem předhradí, záleželo opevnění zprvu toliko ve vnějších, ke korytu Vltavy obrácených zdech, které měly svůj počátek u Lazebnického mostu (Baderbrücke). Od této "vnitřní Latránské brány" (Innere Latroner Tor) probíhaly, jak o tom svědčí pozůstatky staré zástavby, nyní stále podél zadní fronty východně položených domů ulice Latrán, aby na jejím severním konci asi v místech hotelu U Města Vídně zahnuly směrem k západu a znovu navázaly na vnitřní předhradní zdi. Kupodivu se po nich ve dvoře domu čp. 73 kus dochoval. Při poměrně vysoké kamenné zdi kus dál stála pak "vnější Latránská brána" (Äußere Latroner Tor). Nebyl to jen severní vjezd do Latránu, nýbrž i výjezd z něj. Jízdní cesta přes most nad Chvalšinským potokem (jinak Polečnice, v originále Blätterbach, to podle toho, zda se podle toho kterého autora vlévá Chvalšinský potok do Polečnice či naopak - pozn. překl.), plynoucím tu v těsné blízkosti hradu i ohrazení Latránu, vedla do luk při jeho březích a vytvářela spojnici s územím zlatokorunského kláštera a s dopravními cestami na něm se nacházejícími /12/.
Kromě obou těchto bran měl Latrán při ústí "Novoměstské ulice" (v originále "Neustadtgasse" - pozn. překl.) další fortnu. Ta vedla do údolní nivy před hradebními zdmi, kterou tu vytvářela a širokým obloukem obtékala řeka Vltava. K zajištění této fortny stála na její jižní straně v domě na Latráně čp. 21 vestavěná, v hradební zdi dodnes poměrně patrná věž. Ulička vedla dál před ní k řece, pročež se tomu místu ještě v roce 1945 říkalo lidově "af da Pfortn" (tj. "na bráně").
Poněvadž jak obyvatelům Latránu, tak i hradní správě muselo záležet na hospodářském využití luk a zahrad před ohradními zdmi, byly fortna i věž zbudovány asi už v raných dobách osídlení Latránu. Zvláštního významu pak nabyly, když pro rychlý nárůst počtu obyvatel nebylo už v prostoru předhradí ani místečka pro stavbu domu a domy začaly vznikat i vně starých zdí Latránu. Staly se sice brzy samostatnou místní částí, zvanou "novým městem", zvláště když pak ve druhé půli 14. století v něm vznikly kláštery klarisek a minoritů, poté i bekyní. S klášterním kostelem se brzy staly duchovenským centrem i duchovním středobodem Latránu.
Hradební zeď sama ztrácela však, jak počala pomalu mizet stravována nově postavenými domy a navíc prolomena na dvou místech Klášterní ulicí (Klostergasse) a vjezdem do kláštera jeptišek, na svém obranném významu stále víc a víc, čemuž nemohla zabránit ani nesporná odolnost klášterních zdí /13/. Proto také platí Nové město v prvých desetiletích 15. století za nejslabší místo v obraně Latránu. Tady přece měli právě tehdy udeřit husité, když se chtěli zmocnit hradu, a způsobit požár krumlovských klášterů /14/.
Dobře učinil Oldřich II. z Rožmberka, když pro lepší ochranu "dolního hradu" dal přehradit Chvalšinský potok velkým rybníkem. To tu zcela zásadně změnilo poměry, ba mělo to určující vliv i pro časy budoucí /15/. Zřízení rybníka totiž učinilo nezbytným zrušit výjezd dosavadní branou a přeložit jej na rybniční hráz. Aby sem mohl být přiveden konec prodloužené tak ulice Latrán a před ním mohla být i zbudována nová brána, bylo nutno nejen prolomit starou hradební zeď při slepém teď konci ulice, nýbrž i dvakrát změnit průběh nového jejího úseku, dříve než před ustoupivší hradební zdí mohla vzrůst ona "vnější Latránská brána", aby se jí mohlo vyjít z kruhu hradeb a přes padací most nad odjakživa tu existujícím potočním korytem dosáhnout rybniční hráze. Malé náměstíčko před hotelem U Města Vídně, Latrán čp. 8, tu zlomenou osu ulice jasně vykazuje /16/. Tím se stává srozumitelným i vznik podivného zákoutí (v originále "der sackartige Raum" - pozn. překl.) mezi domy čp. 74 a 75, tj. mezi někdejším hostincem "Fasslwirtshaus" a domem Dr. Lottmanna právě v čp. 75. Jde o slepý konec ulice Latrán před zrušenou starou výjezdní branou. Má proto i stejnou šíři jako kdysi ona. Jako veřejný majetek zůstal ten prostor nezastavěn, zejména když po obou stranách až k bráně stály už domy. Brána sama stála na místě vchodu do zahrady hostince "Fasslwirtshaus" /17/.
Mělo-li přehrazení Chvalšinského potoka a nová brána před rybniční hrází význam i pro zvýšení bezpečnosti Latránu na jeho severní straně, situace při východních hradebních zdech Latránu a zvláště pak Nového města se rozhodně nijak nezlepšila, ačkoli kus předsunuté hradby vytvořil spojení "nové vnější Latránské brány" s pevnými zdmi obou klášterů /18/. Právě je, jakož i stále početnější domy nechránila vlastně nijaká obranná zeď. Tento už nadále neúnosný stav byl odstraněn teprve poté, když byla hradba předsunuta natolik, že sevřela ve svém objetí celé Nové město. Její průběh je dosud dobře patrný, poněvadž velká část z ní se zachovala v ohradním zdivu rožmberské dvorní zahrady na Novém městě, kterou tu obtéká řeka Vltava. Nejzazším opěrným bodem a výběžkem této nové hradby Latránu byla dosud existující okrouhlá věž při někdejším skladišti dřeva na Vltavě proti tzv. "Havraní skále" (Rabenstein - český název najdeme např. v průvodci Českokrumlovsko z roku 1959 - pozn. překl.) na druhém břehu řeky /19/.
Od zmíněné věže, jak se dá ještě poznat podle odlomených míst v jejím kamenném zdivu, probíhala hradba směrem k severovýchodnímu nároží hlavní budovy někdejšího kláštera klarisek, kde stála štíhlá hradební věž. Další kus zdi spojoval ji asi s "vnější Latránskou branou". Teprve v šedesátých letech devatenáctého století nasypaná "nová cesta", tj. příjezdová trasa ke schwarzenberskému pivovaru, změnila tu dosud existující situaci natolik, že se vlastně už nedá zjistit, jak vypadal konečný článek nové hradby a jak bylo uzpůsobeno spojení s hradební věží. Zakřivený průběh vnější zdi protažené budovy čp. 79 na Latránu a trochu ustupující horní její patro svědčí však nadále o tom, že byla vestavěna do někdejší městské hradby.
Poslední rozšíření opevňovacího díla Latránu se událo výstavbou Budějovické brány (Budweiser Tor). Neodpovídá však skutečnosti, že by to bylo město, které za podstatného přispění Petra Voka z Rožmberka mělo snad dát zřídit kolem roku 1598 tuto poslední městskou bránu s věží vůbec na skalisku při severním konci hráze rybníka na Chvalšinském potoce. Také tvrzení, že ten rybník byl zbudován městem poté, co už existovalo Budějovické předměstí, žádá si uvedení na pravou míru /20/. Podle líčení Urbana z Urbanstadtu, který měl při psaní své krumlovské kroniky, dokončené roku 1843, k dispozici dobře tehdy uspořádaný městský archív a úplný soubor městských knih, dal Budějovickou bránu zbudovat Petr Vok z Rožmberk, už proto, že rybniční hráz i skála, na níž brána vyrostla, byly v majetku panství.
Toliko podnět ke zřízení brány se dá přiřknout městu samému, poněvadž se s tím dají uvést v souvislost kroky, podniknuté z jeho strany k obnově rozpadlého dřevěného mostu na severním konci rybniční hráze. Na špatný stav mostu si obchodníci a dopravci městu opakovaně stěžovali a to požádalo Petra Voka z Rožmberka jako vlastníka mostu, aby závadu odstranil. Poněvadž obnova dřevěného mostu nezaručovala však nijakou trvalou odpomoc, nechal Petr Vok most raději strhnout, čímž, jak se doslova uvádí "nikdo škody neutrpěl" (v originále "damit niemand Schaden leide" - pozn. překl.), a namísto nového dřevěného mostu dal na své vlastní náklady "na skále postavit most z otesaných kvádrů a bránu s věží, jakož i několik domků na skále" (v originále "Brücke aus behauenen Quadersteinen mit einem Torturm und etwelchen Häuseln auf dem Felsriegel" - pozn. překl.) /21/.
Jakkoli by bylo pochopitelné, že Petr Vok, poslední rodu z Rožmberka vůbec, chtěl, aby s touto stavbou byla spojována památka na jeho jméno, měl zřízením Budějovické brány na mysli především účinnější obranu města, poněvadž náboženské a politické rozpory v zemi, o nichž byl nepřetržitě zpravován, hrozily do budoucna válečným konfliktem. Proto dal bránu zbudovat právě zde na této pevné skále, aby jí coby předsunutou výspou městského opevnění přispěla podstatnou měrou k jeho bezpečí.
K bráně z obou stran přiléhající budovy, z nichž zejména ta východní na příkře spadající skále tak živě připomínala pevnůstku (v originále "Wehrbau" - pozn. překl.), tvořily spolu s ní mezi rybníkem a Vltavou skvěle vytyčenou obrannou linii, která dobře zamezovala přístupu k městu, přičemž před ústím Chvalšinského potoka do Vltavy stála navíc bašta, mající zřejmě zabránit i možnosti bránu tudy nějak obejít. Na kresbě z roku 1724, znázorňující pohled na město od severu, je to dobře patrné. Jako pevnostní stavba pro svou dobu nikoli bezvýznamná měla brána, vzniklá podle návrhu Dominika Cometty z Eckthurnu ve slohu severoitalských fortifikací podle vzoru v Serliově (Sebastiano Serlio byl italský teoretik stavebního umění - pozn. překl.) učebnici architektury. K lepšímu jejímu zabezpečení byl sem dokonce sveden běh Chvalšinského potoka a bezprostředně před branou bylo mu ve skalnatém podloží výbuchem vylomeno hlubší koryto, v němž se řítí, zvláště za povodní, s rachotem dolů k Vltavě. Ze stejného důvodu měla brána s kamenným mostem překračujícím před ní třemi oblouky skalnatý, rovněž k Vltavě sestupující terénní schod, namísto dnešního krátkého mostního oblouku kdysi před svými vraty padací (česky se mu říkalo i zvoditá - pozn. překl.) most, který zdvižen nahoru do dosud patrné vpadliny s kamennými drážkami - zachovaly se v ní dokonce otvory pro kladková táhla - s níž lícoval, zcela zakryl kulatý oblouk brány a uzavřel ji průchodu.
Celá stavba Budějovické brány s věží na skále při konci rybniční hráze dokazuje výrazným obranným charakterem přesvědčivě, co měl Petr Vok založením této poslední krumlovské městské brány na mysli.
Aby se nikdy nerozpadla v ruiny, ale zůstávala vždy hotova naplnit své poslání, byla předána purkmistrovi a radě města do vlastnictví a "v pondělí po svátku Seslání Svatého Ducha" o tom vystavena i listina s datem 5. června 1598 /22/.
Zřízení Budějovické brány a změna běhu Chvalšinského potoka s tím spojená umožnily zároveň zasypat původní jeho koryto, hluboký příkop odnepaměti zející při někdejším severním konci Latránu a vnější Latránské brány. Tím se zdálo s konečnou platností zažehnáno i nebezpečí povodní, za nichž se potok mžikem proměňoval v divou bystřinu, ohrožující nejen domky v části zvané "Im Graben" a vůbec dole při vltavském břehu, kde se kdysi nacházel i špitál sv. Alžběty, pokud ovšem odhlédneme od hrozivé záplavy, která byla způsobena průtrží mračen v noci ze 4. na 5. července 1848 a která protrhla rybniční hráz a strhla ji dolů i s domem na ní stojícím. Na druhé straně bylo tímto stavebním zásahem zcela odstraněno vše, co by mohlo připomínat někdejší krajinný obraz před severním koncem Latránu, takže si dnes sotva umíme představit Jelení příkop (Hirschgartenwiese) táhnoucí se kdysi až k Vltavě a protékaný odnepaměti rovným během Chvalšinského potoka.
Tak podstatně změnila hráz rybníka, zřízeného Oldřichem II. z Rožmberka k ochraně jeho "Dolního hradu", už provždy obraz okolí Latránu mezi vnější jeho branou a skalou nad řekou Vltavou.
Budějovická brána byla posledním článkem opevnění Krumlova a také jím do budoucna zůstala. Pozdější časy neměly nijaký zájem na tom, aby zvláště ta menší města byla opatřována hradbami. Proto i v Krumlově zájem na vlastní obranyschopnosti stále ustupoval, jakkoli tady měli nanovo zažít všecku nouzi bezmoci za války třicetileté.
Následkem vývoje palných zbraní ztrácel ostatně tradiční způsob opevnění stále více na významu a smyslu, kterého už neměl nikdy nabýt nazpět.
O to překvapivějším se jeví a nemělo by to zůstat zamlčeno, že Budějovická brána, která přestála všechny časy stržení ostatních krumlovských bran a věží, měla se ještě jednou osvědčit v úkolu, k němuž ji Petr Vok z Rožmberka kdysi vlastně určil. Stalo se tak, když se v ranních hodinách 2. října památného roku 1938 objevili před ní českoslovenští vojáci s tanky a ostřelováním města šrapnely a granáty se marně pokoušeli proniknout tudy na Latrán, aby bez ohledu na už dosaženou mnichovskou dohodu získali město zpátky do své moci (až 8. října sem vstoupila "říšská branná moc" - pozn. překl.). Přese svou kvádry zpevněnou stavební hmotu a i jinak výrazně obranyschopný vzhled, podtržený ostatně i zezadu dopředu profilovaným okrouhlým cimbuřím (nad předsunutou římsou jinak trojdílné stavby - pozn. překl.) a příkrou zastřešenou věží (je pětiboká, směrem k městu dvojboká - pozn. překl.) obrácenou břitem k mostu, s okny jako očima střežícíma vstup, tvoří Budějovická brána s kamenným mostem před sebou jeden z nejmalebnějších krumlovských motivů vůbec.
Je o to cennější, že je také jedinou dosud zachovanou branou města, které kdysi bylo tak bohaté právě na četné hradební brány s věžemi.
Opevnění Vnitřního města
Bezpochyby bylo zřízeno panskou vrchností. Měšťanům byla totiž teprve privilegiem z 24. srpna 1347 uložena povinnost, aby sami udržovali hradby kolem svého města. "Fracturas murarum circa ipsam civitatem propria pecunia reformare" /23/.
Podle podání Václava Březana a Norberta Heermanna dal Petr I. z Rožmberka (1310-1347) město obehnat hradbami, branami a baštami (v originále "/mit/ Mauern, Thören und Pasteien umbfangen lassen" - pozn. překl.) /24/. Nehledě k tomu není vyloučeno, že prvé opevňovací práce se dají datovat už k období vlády jeho otce Jindřicha. Jako zakladatel města měl zvláštní zájem na tom, aby se město co nejdříve stalo zabezpečeným pevným bodem na dopravní spojnici, která měla pro jeho dominium zásadní význam. Proto snad jako jedna z prvních prací k zajištění města byl na svém nejužším místě prokopán skalnatý hřbet příkře na obou stranách spadající k Vltavě, po němž jedině bylo přístupno území k výstavbě budoucího města určené. Tím vznikl před "Horní branou" (v originále "vor dem Bergtore", ulice jí kdysi procházející se dodnes nazývá Horní - pozn. překl.) hluboký a široký příkop (v originále označený "Halsgraben", tj. příkop "šíjový" - pozn. překl.), který podobně jako příkop prokopaný ve skalní šíji nad hradem (překračuje ho tam Plášťový most - pozn. překl.) uzavřel teď město vůči převyšujícímu je hornatému okolí a jeho širšímu krajinnému zázemí vůbec.
Spolu s řekou obtékající město takřka kol dokola tak vzniklo prvé jeho obranné zajištění. Nijaké podání se nám ovšem nedochovalo o tom, zda se zmíněné prokopání skalního hřbetu událo za Petra z Rožmberka či snad už za jeho otce. V každém případě představuje však tak obrovský pracovní výkon, že jeho provedení lze sotva přičíst, alespoň v této rané fázi rozvoje města, samotným měšťanům.
Zvláště zajímavá je skutečnost, že skalní hřbet města je svou polohou doslova kolmo napříč vůči skalnímu hřebeni, na němž se zvedá hrad, probíhajícímu směrem od východu k západu. Tímto vzájemným protipohybem teprve dotvářejí oba horské ostrohy a skalní hřbety se stavbami na nich a mezi nimi se nacházejícími veškerý ten divuplný obraz Krumlova s velkolepou kulisou okolní krajiny a především řeky protékající doslova hloubí jeho nitra.
Nehledě na míru bezpečí danou městu samou touto polohou bylo už od raných dob obklopeno hradebními zdmi a v nich opatřeno i branami na místech určených dopravním cestám. Že tomu tak bylo už v roce 1336, svědčí nejstarší městská pečeť zavěšená v pergamenové svorce při listině s datem 14. června toho roku /25/.
Na pečeti je vyobrazena městská hradba se třemi věžemi, z nichž prostřední má bránu s lomeným obloukem. Nepochybně jde o tři hradební věže města, jmenovitě "Horní bránu nad příkopem ve skalní šíji" ("Bergtor vor dem Halsgraben"), "Dolní městskou bránu" při Lazebnickém mostě a "Kájovskou bránu". Nejvýznamnější z nich byla Horní brána, v listinách německy zvaná i "Gebirgstor" (tj. "horská") /26/. Tudy vedla do města prastará dopravní cesta z Podunají a spojnice s Rožmberkem nad Vltavou a starými rožmberskými majetky na východ od toku Vltavy. "Dolní městská brána" svým významem ovšem za Horní branou nijak nezaostávala, poněvadž zajišťovala spojení s hradem a Latránem.
Jen třetí z bran, ta zvaná Kájovská, nedosáhla podobné důležitosti. Silnice do údolí Vltavy dosud neexistovala. Zato vedla Kájovská brána do území, které kdysi patřilo krumlovské větvi Vítkovců. Odtud směřovalo i spojení s polnostmi, lukami i pastvinami městu příslušejícími, které ležely na jih a na západ od něj a prostíraly se až dolů k Polečnici. Poněvadž cesta branou vedla i do Kájova, slavného poutního místa náležejícího zlatokorunskému klášteru, získala časem právě jméno Kájovská.
Už z rozmístění těchto tří věží z branami vysvítá průběh původní hradební zdi Vnitřního města. Počínajíc u Horní brány, táhla se podél severního srázu skalního hřbetu téměř přímou čarou k "dolní městské bráně" a od ní proti toku řeky až k nejzazšímu bodu říčního ohybu. Tady proti hradu se lomila téměř v pravém úhlu a pak se stále dál proti proudu řeky širokým obloukem vracela až nazpět k Horní bráně. Při terénní povaze města nemohl být ostatně průběh městských hradeb jiný, jakkoli jej lze na základě toho mála, co z hradebních zdí ještě viditelně zbylo, resp. podle domů kdysi do nich vestavěných spíše jen předpokládat než v neporušené úplnosti opravdu zjistit /27/. Vlastně jen v horním úseku někdejší trasy hradeb na severním srázu skalního hřbetu jsou ve zdech jednotlivých dvorů Horní ulice dosud patrné některé jejich zbytky.
Ve své níže položené části jsou už zcela zastavěny domy Masné ulice (Fleischgasse). Jen zbytky kdysi tak malebných pavlačí (i v originále "Pawlatschen" - pozn. překl.) jejích domů na "straně k Parkánu" (Parkgrabenseite) připomínají až dosud někdejší podsebití městských hradeb, z nichž nejspíše vznikly. Z druhé strany "Dolní městské brány" zmizela rovněž hradební zeď ve vestavěných do ní domech Dlouhé ulice (Langegasse) na jejich straně obrácené k řece. Ačkoli z ní můžeme vysledovat zřejmě jen docela malé pozůstatky podél Mlýnského příkopu (Mühlgraben), začleňuje se průběh tohoto úseku trasy, mířícího plochým obloukem proti proudu řeky, zcela organicky do celkové linie městských hradeb, jak vychází od Horní brány.
Na konci této dnes už spíše pomyslné čáry stála kdysi před "Sladovnickým mostkem" (Malzbrückl) malá hradební věž, jak to prozrazuje v Dlouhé ulici čp. 89 na tzv. Prixově domě (Prixhaus) místo, kde byla stržena /28/. Její fortna vedla na "Ostrov", zvaný německy "auf den Werdt", také "Wirtl", ležící mezi příkopem mlýnského odtoku a Vltavou. Bezprostředně vedle ní se nacházel tak řečený "Podhradský mlýn" ("Mühle unter den Burg"). Ačkoli podle pravidel vykazujících mlýnům pro zvýšené nebezpečí požáru, plynoucí z jejich provozu, ležel už vně městských hradeb, byla jeho pevná budova jejich opěrným bodem. Velkým obloukem běžely nyní stále proti říčnímu proudu podél stavebních parcel domů Široké ulice (Breitegasse), končily pak vysokou "vnitřní Kájovskou branou s věží" (Innere Gojauer Torturm).
Na východ od ní táhla se městská hradební zeď příkrým stoupáním vzhůru k městskému kostelu, před jehož starou svatováclavskou kaplí ("Wenzelskapelle") měla stát hradební věž. To, že šlo vlastně o strážní věž samostatného opevnění kostela sv. Víta, nedá se už zřejmě dokázat.
Přesto mohl kostel, stojící na nejvyšším místě skalního hřbetu spolu s obezděným hřbitovem, takový pevnostní okrsek kdysi tvořit. Svou vynikající polohou nad vltavským srázem mohl měšťanům před nepřítelem proniknuvším už do města poskytnout poslední útočiště, ne nepodobné tomu, které na jiném místě nabízel krumlovský hrad.
Poněvadž skalní útes pod kostelem podobně jako onen pod hradem spadal k řece takřka kolmo, nebylo tu až k Horní bráně více třeba nijaké hradební zdi. Proto stály i domy Horní ulice následkem stále se zužujícího temene skalního hřbetu bezprostředně na okrajích jeho srázu a jen před mohutnou stavbou kostela a sousední fary se nacházel ještě prostor pro cestu do chrámu a na přilehlý hřbitov, v jehož jihozápadním cípu také přímo nad skalním srázem stála zmíněná kaple svatého Václava. Se svou kostnicí (v originále "Beingewölbe" - pozn. překl.) zbudována Petrem I. z Rožmberka, mohla být, zvláště už pro své zasvěcení svatému Václavu, dokonce vůbec prvým kostelem ve městě /29/.
S rozličně tvarovanými štíty nestejně vysokých domů, hřebeny svých střech mířících severojižním směrem, se značně výrazným způsobem je převyšující stavbou kostela a Horní brány s věží musil mít pohled na tuto část města živě podtržen celkovým obrysem jednotlivých staveb ve strmé výši skalního srázu nad Vltavou v sobě cosi opravdu nezvykle půvabného. Od konce 16. století vznikaly ovšem při Horní bráně jezuitské stavby, z nichž budova jejich semináře má pro svůj už barokní západní štít spoluutvářející obraz města a pro arkádové ochozy (dnes bohužel už zazděné - pozn. překl.) na své jižní straně památkovou hodnotu, které svou masívní hmotou dominující odtud pohledovému horizontu Krumlova zcela zde změnily jeho do té doby převážně gotický ráz. Právě jen vysoká obranná věž Horní brány jej ještě dlouhý čas připomínala, než byla jako vůbec jedna z prvních městských bran s věží v roce 1839 stržena. Tvrzení české uměleckohistorické práce z roku 1948 Český Krumlov, jeho život a umělecký růst (i originál uvádí ten název jen v původním znění - pozn. překl.), zasluhující si jinak uznání, že totiž první hradební zeď kolem města se tak úzce připojovala k náměstí, že mezi ní a jeho stavebními prostorami už nezbývalo místa pro zřízení něčeho jako obvodní ( či okružní, v originále Ringstraße - pozn. překl.) ulice /30/, nezakládá se na pravdě. Stejně tak je třeba odmítnout názor, že už roku 1336 dosvědčené tři městské brány stály původně v Radniční ulici (Rathausgasse), Horní ulici a před vjezdem do ulice Kájovské (Gojauergasse) a byly teprve v druhé polovině 14. století předsunuty do nově zřízené obranné linie a jako "Horní brána", "Dolní městská brána" a "Kájovská brána" teprve opatřeny věžemi a uzavřeny navenek padacími mosty /31/.
Skutečnost, že Petr I. z Rožmberka podle Březanova i Heermanova podání obehnal Krumlov hradbami a tím zajistil jeho obranu, určila nejspíš i rozsah zástavby města, poněvadž už nebylo potřeba dalšího jeho rozšíření o více než dvojnásobek, což dokazuje ostatně i poloha obou prastarých městských mlýnů /32/.
To charakteristické pro tu první a jako takovou i zůstavší městskou hradbu "Vnitřního města" je, že všude tam, kde je břeh řeky vystaven záplavám často se vracející "velkou vltavskou vodou" (v originále "die häufige Hochwässer der Moldau" - pozn. překl.), ustupuje dál od něj. Proto je jen tam, kde to má zvýraznit vyšší stupeň ochrany obyvatel, zdvojena později prvá městská hradební zeď ještě druhou nižší, stojící bezprostředně při říčním břehu. To byl kdysi, kdy nebylo "Nové město" vůči Latránu dosud uzavřeno obrannou zdí, případ místa po proudu Vltavy směrem od Lazebnického mostu, tam, kde se dá její tok lehce překročit, na druhém místě se to pak stalo mezi městským mlýnem pod hradem a Kájovským mostem. Neodpovídá skutečnosti, že by kdy existovala zdvojená hradební zeď kolem města, počínající u "Parkánského mlýna" ("Parkgrabenmühle") a končící až u Kájovského mostu. V úseku od Lazebnického mostu k městskému mlýnu to nevyžadovala nijaká nezbytnost, poněvadž tu sám hrad poskytoval dostatečnou ochranu /33/.
Tím vznikla na některých úsecích městských hradeb dvojitá její podoba s parkánem mezi oběma svými zdmi. Zakončením v obou už zmíněných případech byly pro Krumlov tak příznačná zdvojení věží s branami při Lazebnickém a také Kájovském mostě.
Zatímco prostor mezi dvojitou hradební zdí v úseku mezi městským mlýnem a Kájovským mostem byl určen původně toliko k obraně a udržel se také dlouho bez jakékoli domovní zástavby i proto, že se tu už koncem 16. století nacházel městský pivovar a hospodářský dvůr, na Parkáně mezi Parkánským mlýnem a Lazebnickým mostem se stavělo velmi brzy; na původní účel těch míst odkazuje už jen pozůstatek hradební věže v domě čp. 109 a ovšem samo jméno ulice vzniklé tu v prostoru mezi dvěma hradebními zdmi, i dnes zvané Parkán. Její obranná zeď stála bezprostředně při břehu, měla svůj počátek ve mlýně, vzniklém roku 1494 jako v pořadí už třetí ve městě, protékaném vodou hlubokého příkopu před Horní branou; končila pak věží s branou, která byla zřízena jako její závěr při Lazebnickém mostě a zvala se proto také "Mosteckou věží" ("Brückenturm") /34/.
Směrem po proudu řeky neměl Parkán nijakého pokračování. Také "Wirtl" (dnes Ostrov) proti proudu Vltavy neobklopila nikdy hradební zeď. Druhý parkán Vnitřního města začínal totiž až nad městským mlýnem pod hradem, obtáčel město širokým obloukem na jeho západní a jižní straně a končil u brány při Kájovském mostě. Hradební zeď při říční straně se včetně větší části hradebního podsebití a hradebních věží v odstupech ji zesilujících se dokonce zachovaly hluboko do 19. století.
Skutečnost, že Parkánský mlýn byl vystavěn v roce 1494 a vnější hradební zeď Nového města včetně její kulaté hradební věže až kolem roku 1505, podle Březana dokonce teprve v roce 1535, ospravedlňuje předpoklad, že k posílení obrany Vnitřního města zbudováním parkánů a s nimi spojených dvojitých hradebních věží s branami došlo rovněž kolem těchto let 16. století /35/.
Tak jako se dá nepochybně určit průběh prvých městských hradeb Vnitřního města jakož i zdí obou jejich parkánů, jeví se nemožným načrtnout přesný vzhled a stavební podobu starých krumlovských opevnění; už letošní (autor má zřejmě na mysli rok 1939 - pozn. překl.) restaurování zbytku podsebití při vnitřní zdi městských hradeb v místě tzv. "Katovny" (v originále "Henkerei" - pozn. překl.) nevykazuje nijaký uspokojivý výsledek /36/ - k tomu by musely být zachovány odpovídající pohledy na město ze starší doby než ty, které máme k dispozici.
Snad dal císař Rudolf II., jemuž Petr Vok z Rožmberka město a panství prodal, zhotovit plány a pohledy na zámek jakož i město; ty se nám ovšem nedochovaly.
Dva pohledy na město, pocházející z počátku 18. století, nám poskytují alespoň poněkud ucelenou představu o tom, jak vyhlíželo ve věnci svých hradeb s věžemi a branami. Jedním z nich je olejomalba rozměru asi 10x50 cm, zachycující Krumlov od jihu. Zachovala se na jednom antependiu (tj. oltářní zácloně - pozn. překl.) kaple na krumlovském Křížovém vrchu a vznikla zřejmě v době někdy mezi rokem 1725 a 1730, poněvadž se jednak mezi světci vznášejícími se nad městem nachází také už svatý Jan Nepomucký, jednak není eggenberská mincovna na "gardovém nádvoří" (v originále "Gardeplatz" - pozn. překl.) krumlovského zámku (resp. tedy jde o tzv. druhé hradní nádvoří - pozn. překl.) přestavěna dosud na tzv. "Jägermeisteramt" ("lovčí úřad"), což se stalo na příkaz knížete Adama Františka z Eggenberku a Martinelli dokončil tento úkol v roce 1730.
Obraz je i proto tak cenný, poněvadž krumlovská radnice má na něm ještě pět renesančních štítů, které strhla mohutná bouře roku 1799 a způsobila tak, že dnešní fronta radniční budovy má spíše klasicistní vzezření korunované atikou s dóžecí galerií /37/.
Jiným obrazovým zachycením města a zámku tentokráte ze severní strany je kolorovaná kresba zhotovená Josefem Dietzlerem v roce 1724; zachovala se její kopie se signaturou Joanne Vineto, kterou má ve své sbírce vedut rakouská Národní knihovna ve Vídni. Ta kresba měla pro mou studii o opevnění krumlovského Latránu obzvláštní cenu, poněvadž zpodobuje latránské hradby v celém jejich průběhu, počínaje od kulaté věže na Novém městě až k závěru při "vnější Latránské bráně" a také obrannou linii Budějovické brány. Nechybí ani obvodní zeď tzv. "Jungferngarten", tj. "Panenské zahrady", zřízené po zasypání hlubokého koryta Polečnice /38/. Snad existuje ještě starší obraz s pohledem na město od jihovýchodu. Visí v krumlovském kostele svatého Víta (v originále "Stadtpfarrkirche" - pozn. překl.) na severní stěně jeho presbyteria vedle gotického sanktuáře. Podle latinsky psaného věnování na kartuši krásného barokního rámu obrazu poctilo jím město v roce 1681 jezuitskou kolej v upomínku na krumlovský čas moru a na volbu svatého Františka Xaverského za patrona koleje i města. Bohužel se malíř, pořizující restaurátorské práce - podle poznámky "renovatum 1750", kterou tu zanechal, víme i, kdy se tak stalo - na tomto obraze, zřejmě domníval, že musí do něho přimalovat všechny přestavby a novostavby, od roku 1681 na zámku i ve městě uskutečněné. Tím pokazil původní malbu, která mohla být vůbec nejstarším pohledem na město /39/.
Vedle těchto městských vedut zmiňme ještě grafické listy vzniklé v prvé půli 19. století: mědirytinu signovanou Janscha del. - Postl sc., jakož i litografie Gregera a Kunickeho. Rovněž ony mají svou cenu, poněvadž nám zprostředkovávají vedle mnohého zajímavého detailu dobrou představu o tehdejším vzhledu města. Zejména to platí o kresbě Janschově, na které je ještě zcela dochována dvojí věžová brána při Kájovském mostě /40/ /41/.
Mimoto existují také tužkové skici s vyobrazením jednotlivých krumlovských bran s věžemi; jimi se někdejší městský tajemník Thaller (zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), který všechny ty stavby ještě znal z vlastního názoru, pokusil už jako důchodce, uchovat jejich podobu, jak ji měl v paměti. Podle těchto trochu neumělých náčrtů pořídil Rudolf Thür úhledné perokresby, které roku 1921 vyšly pak tiskem /42/. Thür bohužel neznal plány bran s věžemi, jak jsem je později objevil v městském archívu. Ty byly zhotoveny na pokyn krajského úřadu (Kreisamt) při příležitosti opětovných žádostí města o povolení odstranit brány, tolik údajně překážející nutnému dopravnímu provozu. Plány, provedené v přesném měřítku, jsou natolik dokonalé, že by se podle nich brány daly postavit v podobě navlas stejné, jakou měly před svým stržením. Tou nejvýznamnější z městských bran byla, jak už ostatně zmíněno, kdysi při příkopu v skalní šíji stojící Horní brána (Bergtor); ve starých listinách bývá zvána i "Gebirgstor" (tj. "horská"). Její pozdější německé označení "Obertor" vzniklo právě nesprávným zpětným překladem českého označení Horní brána a tak se i ulice k ní vedoucí přejmenovala ze správného německého znění Berggasse na "Obere Gasse", ačkoli jí v Krumlově nijaká "Untere Gasse" neodpovídá; jediná ulice, která tu v tom smyslu snad může přicházet v úvahu, je Dlouhá ulice (Lange Gasse), která se však kdysi nazývala ulicí "Zadní", tj. "Hintere Gasse" (i originál zde uvádí české alternativy názvů ulic - pozn. překl.).
To, že se Obere Gasse kdysi německy nazývala Berggasse, vyplývá už z toho, že ulice toho jména existovala v Krumlově ještě roku 1945 a vedla z Linecké ulice (Linzer Straße) na výše položený Plešivec (Flößberg), toto prastaré jižní předměstí Krumlova. Kdysi bylo nazýváno Fleiberg či Fleeberg, ještě středohornoněmecký výraz pro horské úbočí či horský svah (Berglehne), tak významově přiléhavý pro jeho terénní polohu při vltavském břehu. Vyrostly tu většinou menší domy, které dohromady spoluvytvořily velice malebný obraz této části města (její podobu nesrovnatelně zachytil Egon Schiele - pozn. překl.). Zmíněné starší německé označení Plešivce ztratilo později na srozumitelnosti a bylo proto změněno právě na Flößberg. Kupodivu se však uchovalo v původní podobě i významu v českém výraze "na Flajperku", který byl ovšem potlačen právě účelově vytvořeným zpětným překladem "Plešivec" /43/.
Horní branou konali vjezd do města jeho vlastníci a ochránci, když tak nastupovali svou vládu. To proto stála psána nad vjezdem brány při mostě přes široký a hluboký skalní příkop latinská průpověď: Sub Jove stet princeps, crescat sub principe civitas" (tj. Bůh chraň knížete, pod jehož vládou nechať město vzrůstá) /44/.
Na Horní bráně nacházel se i "horní znak" (Bergwappen), propůjčený 20. ledna 1525 králem Vladislavem Jagellonským (zřejmě omyl: tehdy byl už českým panovníkem Jagellovec Ludvík, rok nato po Ludvíkově nešťastném skonu měli nastoupit Habsburkové - pozn. překl.) zdejšímu těžařstvu a hornímu bratrstvu, tj. modrý štít, v něm svatá Anna, růže, hornické kladívko a sochor /45/.
Horní brána měla vysokou a mohutnou obrannou věž. Její obvodová zeď měla ještě ve třetím patře téměř 1 metr v průměru. Strmá střecha byla opatřena zděnými arkýři a na hřebeni střechy věžičku (v originále "Dachreiter" - pozn. překl.). V ní visíval tzv. "horní zvon" (Bergglocke), který vyzváněl podobně jako v Prachaticích (Prachatitz) ještě o deváté hodině večerní. Musel to být opravdový "Lueg ins Land" s nádhernou vyhlídkou do široka i daleka. Dnešní podobu míst, kde Horní brána stávala, než ji roku 1839 strhli, utvářel teprve pozdější čas.
Samotný kamenný most přes příkop ve skalní šíji vznikl teprve v roce 1787. Předtím tu bylo přemostění dřevěné, jehož část bezprostředně před branou byla mostem padacím, který mohl být vyzdvihován do sklopené polohy. Mohutné kamenné pilíře, na nichž spočíval dřevěný mostní překlad, jsou dobře patrny na už zmíněném obraze, zachycujícím pohled na město od jihu z doby před rokem 1730. Na druhé straně příkopu nacházelo se předmostí (Brückenkopf), které bylo směrem dál do vrchu uzavřeno hradebními vraty, na jejichž jižní straně stávala městská prachárna. Ta byla městem vykoupena roku 1800 a přestavěna na obytný dům. Odkdy měl "Obertorbrücke" ony vysoké a rozložité kamenné pilíře, které nahradily původní dřevěnou opěrnou konstrukci ze silných stromových kmenů, o tom se nijaká zpráva nedochovala /46/.
Věž "Dolní městské brány" před Lazebnickým mostem stávala mezi domy Radniční ulice čp. 128 a čp. 100, proti mostu ustupovala však dozadu o okenní osu domu čp. 128. Proto musil vjezd do Masné ulice dříve o to širší. I o této věži vypovídá přesný její stavební plán, její západní zeď ostatně dosud stojí, skryta ve frontě domu čp. 100, prvním v Dlouhé ulici, který byl k ní kdysi přistavěn beze zdi vlastní /47/.
Věž byla třípatrová a měla příčně umístěnou a prejzy krytou střechu, která vysoko převyšovala okolní domy. Její dvě nad sebou položené věžní světničky měly směrem do města tři malá okna, na severní straně jen skrovné okenní otvory k výhledu. Brankou vpravo vedle průjezdu se přicházelo ke schodišti vedoucímu věží nahoru do obou zmíněných světniček.
K této věži s branou v prvé městské hradbě přibyla v 16. století po zbudování hradebního parkánu jako jeho zakončení bezprostředně při mostě zřízená "Mostecká věž"; také ona byla třípatrová, i když ne už tak vysoká. K jejím věžním světničkám vedly rovněž schody z průjezdu brankou při straně k Parkánu.
Obě brány s věžemi byly spojeny obrannou zdí opatřenou fortnami, z nichž jedna mířila do Parkánu, druhá ke starým jatkám, položeným západním směrem a zvaným také "Kuttlhof", kteréžto označení se pro tu lokalitu užívalo ještě v roce 1945.
Thaler posunuje tuto západní zeď s "altánem", který svého času užíval barvíř, dál do prostoru ulice a dává jí končit Mosteckou věží. Podle plánu vyhotoveného také o této věži s branou však spojovací zeď, existující ještě v roce 1827, takto nekončila, nýbrž stála o něco západněji, asi ve vzdušné čáře domu čp. 101. Tím mezi ní a Mosteckou věží nutně existoval nějaký prostor, uzavřený směrem k Vltavě částí parkánové hradby, táhnoucí se na západ od věže.
S pohledem na Hrádek ("Schlößl") a jeho nádhernou krumlovskou zámeckou věž musel být tento "koutek při bráně" (v originále "Winkel am Tore" - pozn. překl.) plný malebné krásy. Akademický malíř Wilhelm Fischer jej zachytil v jednom z mnoha svých krumlovských obrazů /48/.
Ty dvě věžové brány byly odstraněny v roce 1844, aniž by se tím nějak výrazně umenšila obtížnost vjezdu do Dlouhé ulice (v době vzniku textu byl pojem "pěší zóna" ještě čímsi naprosto neznámým - pozn. překl.). A přece by toho město tak snadno dosáhlo zbouráním domu čp. 100, vestavěného do linie městské brány a hradby, navíc beze vlastních svých bočních zdí. Pro něco takového ovšem neměli tehdejší otcové města nijaké pochopení, poněvadž nedokázali pochopit hodnotu krumlovských městských bran s věžemi pro celkový obraz historického jádra města (v originále "Stadtbild" - i pojem "historické jádro města" byl dosud neznám - pozn. překl.).
Proto se dočkala stejného osudu i dvojice bran s věžemi při Kájovském mostě. Sestávala podobně, poněvadž v ní končila západní část krumlovské parkánové hradby, jako ta předchozí zmíněná z páru věží s branami ve stejné ose za sebou následujících a navzájem spojených obrannými zdmi. I v těch byly proraženy fortny, z nichž ta ve východní z obou spojovacích zdí byla zároveň vjezdem do Pachnerovy papírny - Pachner ji převzal od města, které ji přebudovalo ze starého mlýna pod svatovítským kostelem a po celá desetiletí ji samo provozovalo -. Západní z obou zdí měla naproti tomu fortny dvě, z nichž ta blíže městu položená vedla na parkány a ke "katovně", někdejšímu to obydlí městského mistra popravčího, ta dále směrem od města vedla "auf den Sand" (tj. "na písek") k břehu řeky Vltavy /49/.
Prvým zásahem do této součásti městského opevnění při Kájovském mostě bylo zbourání zmíněné východní zdi s vjezdem do Pachnerovy papírny, které uskutečnil sám majitel.
Ten požadoval zejména odstranění tzv. "Vodní brány" ("Wassertor"). Tak se totiž také nazývala bezprostředně při mostě stojící brána s věží, v níž končila vnější zeď západní části městských parkánů. Byla z krumlovských městských bran zřejmě ta nejkrásnější. Značnou šířkou a tomu i odpovídající hloubkou svého objemu se tyčila svou hmotou vysoko nad frontou zdí papírenských budov - možná proto právě chtěl Pachner, aby zmizela.
Měla krásnou strmou valbovou střechu, oživenou arkýři. Jako v ostatní věžích s branami byla i v ní nad průjezdem věžní světnička, do níž nahoru vedly schody v západní stěně věže a pod níž se nacházel klenutý prostor, otvorem spojený s průjezdem; sloužil k pobytu ostraze brány, později se stal krámskou místností (Verkaufsgewölbe), kvelbem, jak se tenkrát běžně říkalo. Podle jedné malé olejomalby na dřevě, která se zachovala ve schwarzenberském rodovém archívu, byla brána k Vltavě obrácená rámována pravoúhlou vpadlinou, do níž se dala zvednout část Kájovského mostu (takže lícovala s průčelím brány - pozn. překl.).
Nad jejím vjezdem k městu obráceným visela skupina Ukřižování, naprosto vynikající dřevěná skulptura ze 16. století, připomínající dobu a umění Riemenschneiderovo a umístěná později v kapli městské nemocnice. Oblouk brány samotné byl lemován vinutím s motivy ovocných plodů, formálně krásná renesanční terakotová práce, jejíž pozůstatky se dnes nacházejí v muzeu Sdružení inženýrů ve Vídni (Wiener Ingenieurverein). "Vodní brána" musila být skutečným stavebním skvostem. "Vnitřní Kájovská brána" mezi domy Kájovské ulice čp. 62 a čp. 169 byla vyšší než Vodní brána. Se svými patry nad průjezdem a široce rozložitou sedlovou střechou měřila na výšku 22 metrů. Jako brána s věží v prvé kruhové hradbě města měla vnější zeď podobně jako je tomu u Horní brány daleko silnější než zeď na straně obrácené k městu. Také této věži z branou předcházela čelní přístavba, která měla nad průjezdem dokonce místnost s jedním oknem, do níž se dalo vstoupit ze světnice ve věži samé; k té zase vedlo kamenné schodiště, vestavěné do věže nalevo od jejího vjezdu. Svou vzájemnou polohou, stavebními kvalitami, tvary svých zastřešení i stupňující se výškou musely obě brány s věžemi při Kájovském mostě s domovní zástavbou za sebou a se svatovítským kostelem ovládajícím a korunujícím celek poskytovat nádherný obraz města.
A právě tato tak zajímavá dvojice hradebních věží s branami se dala snadno zachovat neporušena. Poněvadž tu parkán nebyl ještě zastavěn domy, dala se doprava svést na něj, při čemž by provoz mohl odpovídat dokonce i dnešním nárokům a potřebám. Bylo by k tomu třeba zbořit jen vedle věže stojící dům čp. 69, resp. od západu k němu přiléhající dům v Kájovské ulici, pokud bychom nechtěli už dále narovnávat její pravotočivý ohyb.
"Vnitřní Kájovská brána" byla stržena na jaře roku 1842, Vodní brána v roce 1860, ačkoli město ještě v roce 1841 hlásilo krajskému úřadu, že má dostatečně široký i vysoký průjezd.
Z věžových bran na Latráně byla "vnitřní Latránská brána" stržena už v roce 1833. Nově byla postavena v roce 1614 a svěřena do péče jednomu lazebníkovi, pročež byla zvána i "Lazebnickou věží" (v originále "Baderturm"). Stála bezprostředně při Lazebnickém mostě a měla na průčelí směrem k řece nad průjezdem vymalovaného rakouského dvojhlavého orla.
Oproti tomu "vnější Latránská bránu" odstranili až kolem roku 1850. Podle pohledu na město na kresbě z roku 1724 musela se svým vystupujícím předbraním - je na kresbě velmi dobře vidět - vstup na Latrán chránit opravdu účinně. Podobně jako Horní a Vodní brána, měla i ta Latránská vedle průjezdu prostor, který sloužil k pobytu stráži. Proto vedlo i u ní schodiště zvnějšku na ní přistavěné k její věžní světničce nahoru rovnou z ulice. Podle Thalerova obrázku souvisela s branou i chodba z ní do druhého patra domu na Latráně čp. 80, přiléhajícího k bráně i městské hradbě.
Poněvadž předbraní mělo příliš úzký průjezd, zrodil se v roce 1846 záměr odstranit je a místo něho zbudovat před branou v místě, kde dnes odbočuje cesta ke knížecímu pivovaru, dvoupatrovou budovu, při čemž by sama brána s věží mohla zůstat stát. K tomu však nedošlo. Zabránila tomu velká voda, kterou způsobila průtrž mračen v noci ze 14. na 15. července roku 1848 a při níž Polečnice strhla i "vnější Latránskou bránu" dříve, než by jí podobný osud mohli uchystat sami Krumlovští.
Až dosud je rozšířena domněnka, že hlavní příčinou toho, proč Krumlov ztratil své malebné hradební brány s věžemi, byla právě těsnost jejich průjezdů, bránících rostoucí dopravě.
Úřední akta však, jež se dochovala o odstranění těchto objektů, dokazují jasně, že to byla především malicherná snaha městské správy ušetřit na nákladech nutných k jejich udržování, která tu byla hlavní hybnou pákou. Ani v nejmenším se nepomyslelo na to, jak uzpůsobit dopravní trasy novým potřebám, aniž by musilo dojít ke stržení věží s branami. Ba naopak: jejich odstranění bylo zásahem neobyčejně populárním. Stavební podnikatelé alespoň se přímo předháněli v nabídkách co nejlevnějšího provedení odklizovacích prací v naději, že tak výhodně získají kvalitní stavební kámen, z něhož objekty sestávaly.
Tak bylo dosaženo při veřejné dražbě částky 70 zlatých za stržení "vnitřní Kájovské brány", jejíž stavební materiál byl krajským úřadem oceněn na celých 226 zlatých. Nejinak tomu bylo u hradební zdi západního parkánu, která měla při břehu řeky v úseku od městského mlýna ke Kájovskému mostu hned tři pravoúhlé a jednu kulatou obrannou věž.
Tu posledně jmenovanou dal strhnout Pachner už ve třicátých letech devatenáctého století pod záminkou, že je třeba v jeho zahradě "docílit rovného průběhu obvodní zdi". Město mu to dovolilo, "poněvadž ta věž není k ničemu a hrozí jen náklady na její uchování".
Purkmistr Eppinger chtěl zase odstranit hrazděná podsebití na hradební zdi parkánů proto, "aby město získalo krásnější vzhled".
Jeho už roku 1830 prezentovaný úmysl došel uskutečnění o sedm let později, kdy zmizely ochozy a s nimi i hradební zeď jen proto, jak to alespoň objasnil městský sládek, "poněvadž nelze v létě vyrábět tolik oblíbené světlé pivo, které bez dostatečně rychlého vychlazení na chladicím patře nedosáhne jasnějšího odstínu" /50/. Tak zmizel i poslední zbytek parkánských hradeb poté, co původní městská hradba "Vnitřního města" zanikla už dávno ve zdech na ni přistavěných domů.
Nejvíce je ovšem i nadále litovat hradebních bran s věžemi, tak obohacujícími malebný obraz města a zaniklými přitom na jedinou výjimku, kterou je Budějovická brána.
V lesku svých opevnění a pro ně tak příznačných zdvojených hradebních bran s věžemi musil by být dnes Krumlov, město i tak výjimečně šťastné krajinné polohy, ještě významnějším a vzácnějším klenotem, než kterým bezpochyby je.
Přes veškeré utrpěné škody se daleko do 19. století zachovalo poměrně mnoho cenného. Teprve další časy, tolik se pyšnící údajným technickým pokrokem, skutečnou kulturou však o to chudší, přinesly s sebou i klesající úctu před hierarchií krásy a před dědictvím historických hodnot. Falešná honba za něčím novým a mnohdy i bezohledné prosazování vlastních hmotných zájmů ulamovaly kus po kuse z kamenné koruny města.
Snad alespoň tento můj nenáročný pokus představit stará krumlovská opevnění oživí vzpomínku na nevýslovnou krásu toho města, té "zkamenělé pohádky věků" při kdysi tak nádherně průzračných, rybnatých a perlonosných vodách řeky jménem Vltava (v originále Wultha! - pozn. překl.)
Použité prameny a literatura:
V. Schmidt - A. Picha: Urkundenbuch der Stadt Krumau I. a II. (1908 a 1910) - v číslovaných poznámkách níže viz zkratka Ub Kr.
M. Pangerl: Urkundenbuch des Klosters Goldenkron (1872) - viz níže zkratka Ub G.
Akta a plány o odstranění hradebních bran s věžemi, uložené v krumlovském městském archívu - viz níže zkratka StA Kr.
M. Klimesch: Norbert Heermanns Rosenberg'sche Chronik (1904) - viz níže Heermann.
N. Urban von Urbanstadt: Geschichte der befreiten Berg- und Schutzstadt Böhmisch Krumau (1843) - rkp. 5 A 13 pražského Národního muzea - viz níže Urbanstadt.
J. Sedláček: Bilder aus der Vergangenheit Krumaus - in: Landbote, roč.1913.
F. Dvořák a kol.: Český Krumlov, jeho život a umělecký růst (1948) - viz níže zkratka ČKr.
M. Pangerl: Die Witigonen - in: Archiv für österreichische Geschichte, sv. 51 (1874).
A. Mörath: Zur ältesten Geschichte...insbesondere Krumaus - in: MVGDB, roč. 32 (1895) - viz níže MVGDB 32.
V. Schmidt: Südböhmen während der Hussitenkriege - in: MVGDB, roč. 46 (1908) - viz níže MVGDB 46.
J. Šusta: Záviš z Falkenštejna (1939) - viz níže Šusta.
K. Tannich: Häusergeschichte des Marktes Velešín,1946 verfaßt auf Grund seiner Kauf- und Grundbücher - viz níže Tannich..
H. Raisch: Die Bedeutung der karolingischen Königspfalzen in Regensburg für das Königtum - in: Ostbairische Grenzmarken, sv. 9 (1967) - viz níže Raisch.
Číslované poznámky:
/1/ Ub Kr. I 3.
/2/ Ub Kr. I 20.
/3/ Č Kr. s. 13.
/4/ Ub Kr. I 41.
/5/ Tannich a Raisch, s. 152.
/6/ Ub Kr. I 41.
/7/ Ub Kr. I 81.
/8/ Šusta, s. 139
/9/ Ub Kr. 1 42.
/10/ Ub Kr. I 47.
/11/ Ub Kr I 81 a II 484.
/12/ Ub Kr. I 110.
/13/ Č Kr., s. 28.
/14/ Ub Kr. I 3, 16, 17 a MVGDB 46.
/15/ Ub KR. II 265 a Č Kr., s. 64.
/16/ Urbanstadt fol. 241 a Č Kr., s. 64.
/17/ Urbanstadt fol. 241.
/18/ Č Kr., s. 64.
/19/ Heermann, s. 183 a Č Kr., s. 64 a Urbanstadt fol. 218.
/20/ Č Kr., s. 108 a Urbanstadt fol. 404.
/21/ Urbanstadt fol. 403.
/22/ StA Kr. IV D 18 a Urbanstadt fol. 404.
/23/ Ub Kr. I 81 a II 484.
/24/ Heermann, s. 57.
/25/ Ub Kr. I 60 a MVGDB 32.
/26/ Urbanstadt fol. 208.
/27/ Č Kr., s. 15.
/28/ Urbanstadt fol. 126.
/29/ Ub Kr. I 84 a 87 a Raisch, s. 225.
/30/ Č Kr., s. 14
/31/ Č KR., s. 42.
/32/ Č Kr., s. 42
/33/ Č Kr., s. 42.
/34/ Urbanstadt fol. 5 a StA Kr. IV D 6a.
/35/ Urbanstadt fol. 218 a Č Kr., s. 64 a s.30-34 a Heermann, s. 183.
/36/ Jde o restaurovaný úsek podsebití u tzv."Katovny".
/37/ Pohled na město od jihovýchodu z let 1727-1730.
/38/ Město od severu na kresbě Diestlerově z roku 1724.
/39/ Votivní obraz svatého Františka Xaverského z roku 1681, restaurovaný roku 1750.
/40/ Mědirytina signovaná Janscha - Postl.
/41/ Litografie Gregerova s pohledem na město od jihovýchodu.
/42/ Stadttürme. Federzeichnungen Thaler, ed. Rudolf Thür.
/43/ Raisch, s. 225n.
/44/ Urbanstadt fol. 370.
/45/ Urbanstadt fol. 33 a 6 a StA Kr. IV U 2.
/46/ Urbanstadt fol. 208.
/47/ Urbanstadt fol. 93.
/48/ Urbanstadt fol. 94.
/49/ Urbanstadt fol. 132-137.
/50/ StA Kr. - akta a plány o odstranění hradebních bran s věžemi.
Unsere Heimat : Die Stadt Krummau an der Moldau im Böhmerwald (1992), s. 151-171
P.S. Autor opatřuje většinu místních a pomístních jmen uvozovkami, které vynecháváme jen tam, kde je výraz natolik ustálen opakováním, že by opětné užití závorek znejasňovalo jeho nesporné významové určení. Úzkostlivá volba výrazu svědčí ostatně o hloubce Tannichovy snahy "porozumět" Krumlovu až doslova na dřeň. Označení "Torturm" je u nás překládáno buď "věž s branou" nebo "brána s věží", znamená však totéž.
Přišel na svět 15. září 1883 jako syn knížecího schwarzenberského dvorního tajemníka v Českém Krumlově, který byl pro něho bezpochyby Krumlovem bez přívlastku, jediným ze všech (nejbizarněji se to obráží v textové ukázce při líčení toho, jak Budějovická brána splnila své "rožmberské" zadání obranou proti československým tankům v říjnu 1938). Maturoval tam také a odešel pak na studia do Vídně (starší bratr Anton, význačný schwarzenberský lesník, ho na nich finančně podporoval), kde byl na tamní univerzitě roku 1907 promován na doktora filosofie. Působil nejprve v knihovně vídeňského parlamentu a v archívu c.k. místodržitelství v Praze, než ho kníže Schwarzenberg povolal do svého českokrumlovského archívu, který Tannich posléze od roku 1932 až do konce války 1945 i vedl. To jemu lze děkovat za nově uspořádané archívní fondy a velkou sbírku mincí a medailí, kterou zevrubně popsal ve schwarzenberské ročence 1938. Dne 19. září roku 1912 se Karl Tannich u sv. Ludmily na Královských Vinohradech (až od roku 1922 se staly součástí Velké Prahy) oženil s Marií Aschenbrennerovou z Vimperka, která od roku 1908 s matkou a sourozenci právě na Královských Vinohradech bydlila (není jistě bez zajímavosti, že na Královských Vinohradech se 13. června 1890 narodil schwarzenberský zaměstnanec Antonín Sochor, padlý 4. července 1917 v první světové válce a pochovaný na hřbitově v Českém Krumlově, kde dodnes existuje hrob označený jmény Abeele a Tannich, do něhož byla podle hřbitovní kroniky naposledy pochována v roce 1965 jistá Olga Sochorová... ). Nelze také nepřipomenout, že Tannich byl vedle fotografa Josefa Seidela a městského tajemníka Dr. Jüttnera jedním ze tří krumlovských zástupců v delegaci tzv. Gauvertretung des deutschen Böhmerwaldes (tj. zastoupení německé "šumavské župy" /Böhmerwaldgau/), kterou hned 11. prosince 1918 přijal sice sám ministerský předseda Kramář, její požadavek sebeurčení Němců v novém státě však odmítl jako pouhou "filozofému", tj. pouhý ideál budoucího uspořádání, který lze však nyní na území, "přiřčeném Dohodou toliko československému státu" (v chápání čechoslovakistů "státu československého národa") omezit nanejvýš na ochranu menšin. Většina četných jeho historických pojednání, roztroušených po kalendářích a almanaších, časopisech i novinách, je věnována rodnému městu a jeho bohaté minulosti, kterou znal jako málokdo. Pokračoval ve své badatelské práci i poté, co byl nucen opustit svůj domov a publikoval třeba v ročenkách Ostbairische Grenzmarken, mj. právě rozsáhlou stať o krumlovských opevněních, vzniklou původně už v prvém roce války, která tolik změnila. V devátém svazku zmíněné ročenky (1967) se objevila na s. 225-232 i jeho studie Die alte Wenzelskapelle in Krummau, vracející se také k jednomu z témat stati. Samostatně vyšla roku 1965 drobná monografie o městském kostele sv. Víta s předmluvou Ericha Hanse, který v Krumlově rovněž před odsunem působil. Tannich, který byl v letech 1919-1921 a 1922-1926, tj. už za republiky, zvolen spoluobčany i krumlovským starostou, věnoval velkou péči uchování věrné tváře "šedé vdovy rožmberské" ve všech historických památkách starého města nad Vltavou. Za jeho přičinění tu vznikla i divadelní scéna, putující i po jiných místech Šumavy, v Prachaticích se zasloužil o založení "lidové univerzity" (Volkshochschule), na Šumavě vůbec první. Podílel se i na ustavení muzea Šumavy v Horní Plané (Oberplan). Roku 1945 byl Dr. Tannich zatčen a držen ve vazbě ve sběrném táboře pro Němce. Vzhledem k jeho znalostem a schopnostem bylo mu přesto ještě dopřáno uspořádat městský archív ve Velešíně, jehož dějiny stačil také dokončit předtím, než koncem roku 1946 musel s odsunem odejít do Bavorska, tj. tehdejší americké zóny rozděleného Německa, kde posléze našel v Traunreutu kus na sever od jezera Chiemsee nový domov. Mohl uplatnit svou bohatou životní zkušenost i v archívech bavorských měst Pasov (Passau), Anweiler, Bergzabern a Landau. Zemřel sice v nemocnici Gabersee u města Wasserburg am Inn 28. ledna 1975, po zádušní mši v Harpfetshamu v Chiemgau, kterou sloužil jeho šumavský krajan, kněz a básník Josef Dichtl, byla však urna dopravena do švédského Stockholmu-Älvsjö. Proč jen si přál, aby jeho popel spočinul tak daleko od domova?
- - - - -
* Český Krumlov / Velešín / † Wasserburg am Inn (BY) / Stockholm (S)
