FRANZ KARL WALTER
Jak jsem dvanáctiletý ve Volarech roku 1945 prožíval konec války a vyhnání rok nato, co jsem tenkrát viděl a slyšel
Válka se nás dětí ve Volarech (Wallern) až do roku 1944 týkala celkem málo. Projevy z "lidového rozhlasového přijímače" (v originále "aus dem Volksempfänger", blíže viz Wikipedia - pozn. překl.) byly vnímány nanejvýš pro svou hlasitost a pochodovou hudbu s připojenými zprávami o úspěších na všech frontách. V protikladu k tomu panovalo mezi dospělými vrcholné napětí a nervozita s tím spojená, mnohdy i zármutek, poněvadž téměř všechny rodiny dostávaly zprávy o smrti či pohřešování svých nejbližších. Dnes se sám sebe ptám, jak mohla moje babička snést v krátkém časovém rozmezí ztrátu svého nejmladšího syna a zetě ve válce i jedné z dcer následkem zákeřné choroby. Dokázala jí pomoci její víra v Boha.
Dítě si však všimlo i toho, když otec během dovolené z fronty se s dědečkem náhle podle svého zdání sami zaposlouchali do zcela tiše nastaveného vysílání z rádia, odkud zaznívaly naléhavé tóny "ta ta ta taaa" (rozuměj z Beethovenovy Osudové, znělky londýnské stanice BBC - pozn. překl.).
Takříkajíc postupně, jakoby krok za krokem, jsme slýchaly a vídaly také my děti, že je válka. Ve velké výšce létaly stovky stříbrošedých letadel a šířily jednotvárný hukot svých motorů. Jednotlivé dvojtrupé stíhačky hloubkařů ostřelovaly v nízkém letu lokomotivu, z jejíhož kotle pak vysokým obloukem vystřikovala voda.
A najednou dorazily i k nám od východu kodrcavé koňské povozy s plátěnými střechami a na nich znavení a ztrápení lidé a děti táhli kolem a dál směrem na západ. Pak na jaře se ta cesta uzavřela. Letky bombardérů mířily denně nad Šumavou za svým posláním, aniž by už ovšem vykládaly svůj smrtelný náklad. Hloubkaři hlučeli nad městem, jehož obyvatelé, děti i dospělí, většinou ženy a staří lidé, běželi jako o náš život, aby hlavně nás dostali do bezpečí označeného krytu. Střešním otvorem na půdě stodoly jsme pozorovali letce a viděli i jejich helmice. Když se rozezněl štěkot palubních kulometů, ptali se všichni, komu ty výstřely platí. Naštěstí se nic moc nestalo. Z nebe se třepotavě snášely letáky a lametty (v originále "Flugblätter und Lametta", i malý Ottův slovník naučný zná slovo "lametta" /se dvěma t/ jako ozdobné lesklé třásně, používané i na vánoční stromek - pozn. překl.).
Brzy sem dolehlo i dunění kanonů blížící se západní fronty. Přístupové silnice do města byly přehrazeny protitankovými zátarasy ze stromových kmenů. Dnes víme, jak nesmyslné to všechno bylo, neboť tanky přece mohly snadno k městu proniknout přes pole a luka na zcela jiných místech.
Město měly bránit oddíly Volkssturmu, složené ze starých mužů a nedospělých výrostků. Naštěstí se našli i osvícení vojáci, kteří je k tomu úkolu nepustili.
Šumavou byl v tomto čase poklusem hnán před postupující frontou zubožený zástup na kost vyhublých a nemocných mladých Židovek z koncentračních táborů Flossenbürg a Helmbrechts. Nelidské útrapy pěšího pochodu mnohé z nich nemohly přežít. Byly pohřbívány při okraji cesty. Část těchto týraných lidských bytostí hnaných sem do Volar směrem od Chlumu (Humwald), našla útočiště v továrně a jejich další putování mělo pokračovat na Prachatice. Když se měly vydat na cestu, byly mnohé k běhu už natolik neschopné a zesláblé, že byly naloženy na přívěs, tažený traktorem, který řídil čtrnáctiletý výrostek. Silnice na Prachatice byla hustě zaplněna davy vojáků, navíc krátce poté, co opustila Volary, vynořily se na obloze letadla typu Lightning, dvojtrupé americké stíhačky, a začaly ostřelovat zástupy pod sebou včetně oněch zubožených žen. Mělo jich přitom přijít sedm o život a jedna esesácká dozorkyně o nohu. Mladý řidič traktoru byl střepinou náboje zraněn na bradě. V úděsu běžel celý od krve mnoho kilometrů k sobě domů. Židovky, které zůstaly nezraněny, byly dopraveny nazpátek do Volar a prožily tam konec války a své osvobození. Těla těch, které na pochodu smrti zahynuly, byly po válce exhumovány a pochovány ve Volarech na pietním pohřebišti. Už předtím bylo tam několik obětí pochováno pár dnů před koncem války. Když Volary obsadili Američané, byli zdejší staří muži pod hrozbou zbraní donuceni, holýma rukama ta těla vyhrabat ze země. Byla vystavena na marách a všechno volarské obyvatelstvo, také já s maminkou a sestrou i moji prarodiče museli jsme projít kolem. Malíř Robert Stubner zachytil ten úděsný scénář na jednom svém obraze. Jeho reprodukci si musili Volarští později koupit, jako by ten zločin snad sami spáchali. Originál visí dnes v naší rodácké jizbě ve Waldkirchenu.
Nemocné Židovky, mnohé navíc postihl tyfus, byly ošetřovány v nouzovém lazaretu, zřízeném v odborné dřevařské škole. Dokážu si ještě dobře vyvolat v paměti, jaký rozruch panoval, když se v prvých poválečných dnech říkalo, že během dvou hodin musí být dodáno tolik a tolik ložního povlečení a prostěradel, jinak že bude zastupující starosta Lichtnecker Američany zastřelen. Všechny ženy běhaly po domech a sbíraly, co kde bylo, jen aby mu zachránily život. Ty z Židovek, které neonemocněly, bylo možno poznat podle vlasů ostříhaných nakrátko a vyhladovělého stavu. Nouzi už neměly, naopak, musily si dávat pozor, aby se příliš nebo špatně nenajedly. Prý to pak může skončit i smrtí. Proč tyhle Židovky údajně pak ve výseku dole za Veithovým stavením (v originále "unten hinter dem Veith-Häusl" - pozn. překl.) kupovaly koňské maso, je pro mě nepochopitelné. Jedna postižená, která ten pochod smrti přežila a ve Volarech poznala svého budoucího muže, amerického vojáka, uchovala své vzpomínky v knize "All But My Life", která vyšla jen anglicky (vzpomínky Gerdy Weisman-Kleinové /referuje o ní na webových stranách Kohoutího kříže Willibald Plach/ vyšly mezitím i v německém překladu a má je ve svém fondu i regionální oddělení Jihočeské vědecké knihovny - pozn. překl.). Jedno líčení volarského pochodu smrti vydali prý v němčině i Češi. Neodpovídá ovšem skutečnosti a samy oběti je napadly jako zfalšované.
Z Východu bylo vojsko na ústupu. Ve Volarech při železniční trati na Prachatice byl velký tábor. Tam se mnozí na konci války zbavovali svých zbraní a vydávali se do amerického zajetí.
Vedení režimu bylo už více méně ze hry, jak dosvědčoval rozhlasový vůz na dvoře domu mé babičky, adresa Ringplatz 23, který vysunul svou anténu a informoval vojáky o situaci - zřejmě v pokusu o jejich záchranu. Jeden voják se ptal mé matky po civilních šatech, které také dostal. Na tom voze ležel pytel s vysokými mužskými botami přirozené barvy, pocházejícími údajně z nějakého skladu u Budějovic (Budweis). Jeden pár těch bot dostala maminka za svou pomoc. Vůz i posádkou brzy zmizel. Pravděpodobně ti vojáci uprchli nebo se alespoň pokusili dostat do amerického zajetí.
Potom už došly věci tak daleko, že Američané ostřelovali město od západu svými děly. V dubnu a v květnu znovu sněžilo, tábor vozů krytých plachtami vedle Soumarské ulice (Säumerstraße) stál na mokré a rozbahněné louce. Nijakou ochranu před palbou ti lidé neměli, a bylo jich přitom na útěku tolik - nezbývalo jim tedy než hledat útočiště ve sklepech přeplněných domů. Tělocvična byla kvůli válečnému ohrožení vyklizena, což se ukázalo jako šťastná okolnost, brzy nato dostal hlavní sál, v němž se předtím zdržovalo přes sto uprchlíků, přímý zásah. U mé babičky v domě čp. 23 na náměstí seděli lidé hustě namačkáni ve sklepě a na schodech z něj až k domovnímu průjezdu. Naštěstí byly ty domy festovně zbudovány s tlustými cihlovými zdmi a granáty Američanů neměly větší průbojnost. Vepředu v domě bylo zřízeno nouzové ubytování pro asi 30 lidí. Panovalo zoufalé změtení davů, navíc mnohé z osob byly těžce postiženy průjmy a tyfovou nákazou.
Mezi příchozími ztroskotanci byli i tři mladí, asi patnáctiletí chlapci, kteří se sem dostali z nějakého internátu poblíž Prahy a chtěli se vrátit do svého domovského města Wormsu. Chytili někde jednoho poníka bez pána a zapřáhli ho před malý vozík. To, že dorazili bez úhony domů, jsem se dověděl po 25 letech, kdy jsem jednoho z nich náhodou potkal v Mohuči (Mainz).
O nějakém odporu vůči postupujícím Američanům se už dalo sotva hovořit. Bohužel si ještě jeden z nich na vrchu zvaném Pflanzgartenberg stačil až sem k nám dojít pro smrt. Dnes stojí na tom místě pamětní kámen.
Několik srdnatých mužů a žen z Volar, nevím bohužel, kteří to byli, rozhodlo se vyvěsit na kostelní věži bílý prapor na znamení toho, že se město vzdává. Ten prapor měl pak být příslušníky SS stržen a americká palba započala odznova. Když pak "Meilin" (Susanna Schmidová), která měla dům naproti kostelu, poskytla další balík bílého plátna k vyvěšení praporu a poslední starosta Praxl (otec Paula Praxla, i samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) s Angličankou paní Kößl-Harrisonovou a Rudi Meilem ujistili na Pflanzgartenbergu Američany, že mohou obsadit město, aniž by se musili obávat nějakého ohrožení, vjel odpoledne 5. května 1945 do města nejprve jeden jejich džíp osazený kulometem. Mohl jsem ho pozorovat zpoza záclony našeho domu na náměstí vlastníma očima, jak se pomalu sune volarským rynkem.
Rychle bylo mnoho domů Američany zabráno, jinak se však vojáci drželi celkem v pozadí a jejich džípy s námořnickými pytli tábořily jen za humny. Brzy instalovali spojaři USArmy svá telefonní vedení podél ulic a to bylo pro nás děti něco velice zajímavého.
Dobré pivo si "dobyvatelé" (v originále "die 'Eroberer'" - pozn. překl.) v hojnosti zavdávali ve všech místních hospodách a u Ziwerla v hostinci U Pošty (v originále "Gasthof zur Post" - pozn. překl.) stáli při tom pití pod okny a když po pár tazích zamáčkli nedokouřenou cigaretu, my kluci jsme se předháněli, kdo se prvý zmocní nedopalku. Chudák dědeček Leopold Haselsteiner, sedmdesátník zlatého srdce, který kouřil všechno, co mu přišlo do ruky, ať už to byla fajfka, viržínko, cigareta, cigáro a za největší nouze i malinové listí, byl vděčný, když mu jeho vnuk donesl nějakou tu hromádku špačků. My hoši jsme si ovšem toužili zakouřit rovněž a kradli jsme cigarety vojákům z jejich zavazadel. Naštěstí jsem v té závislosti nenašel nikdy zalíbení. Se Stefanem Ratzjoglů, mým nejlepším kamarádem, jsme si za humny jeho rodičovského domu pořídili z jedné vojenské brašny i jednu báječnou dýmku a nestačili jsme z ní dýmat a zalykat se nato v kašli. Ten ubohý Američan musel za svou přenádhernou lulkou jistě dlouho tesknit.
Amis, jak jsme jim říkali, byli dobře zaopatřeni a zabrali mj. Görnerovu vilu čp. 501 a dům Williho Waltera čp. 502, kde potom také vedle hotelu Weitenthal u nádraží byla výdejna jídla. V kuchyni pracovali zajatí němečtí vojáci a také místní lidé. U nás v domě čp. 26 (Walter-Bäck) se pro Američany pekly každý den zákusky a dokonce i dorty. Pečivo se přepravovalo v jedním truhlářem zhotovené bedně cca 60 x 60 cm na délku a šířku a vysoké 1, 20 metru. Ta byla opatřena nosítky a v několika jejích zásuvkách z tvrdé lepenky se pak cukroví, obložené často i kalifornskými broskvemi, dalo bezpečně uložit a odnést.
Pro takové organizační záležitosti měli Američané pomenšího obtloustlého vojáka, Žida umějícího německy, který chodil do dědečkova železářství, když potřeboval hřebíky a šrouby. Zato nosíval jako protihodnotu sádlo nebo plechové konzervy. Zajatci měli jako pekaři krásný a relativně svobodný život. Mohli si dát na zahradě i kávu se zákusky a my jim k tomu dokonce dodávali vlastnoručně vyrobenou jahodovou zmrzlinu. Pro led na její přípravu jsem chodil do pivovaru, aby se jím pak ve sklepě roztlučeným na kousky a smíchaným s dobytčí solí plnil mlecí strojek, z něhož s náležitými přísadami vycházelo výtečné jahodové osvěžení. Tady mi ještě napadá, že také "Helmut-Zuckerbäcker" (Lichtnecker) míval výbornou citronovou zmrzlinu, která nám dětem zvlášť chutnala.
Největší nebezpečí představovala pro děti na konci války nevybuchlá munice a zbraně bez pána se povalující všude kolem. Tak přišlo o život jedno uprchlické dítě, které omylem přivedlo k výstřelu pancéřovou pěst. Poblíž továrny stál jeden železniční vagon s namontovaným protiletadlovým dělem a a mnoha dvoucentimetrovými protileteckými granáty. Naštěstí nebyly rozbušky ostré. Hroty nábojů se daly pomocí železné koule z tělocvičny rychle a prudce stlačit a hrot se mohl sejmout. Pak jsme vybrali váček se šedočerným střelným prachem a žlutým prachem zápalným a zhotovovali si vlastní ruční granáty. Mauritzovi hoši donesli dřevěné koule opatřené otvorem, do něhož se nasypal prach a vložila zápalná šňůra asi 5 cm dlouhá. Američanům rovněž odcizenou izolační páskou se to celé oblepilo, škrtlo zápalkou, koulí mrštilo a už to buchlo. Jako otec a dědeček děkuji dnes Pánu Bohu, že nad námi létal anděl strážný a jen doufám, že naši vnukové se nikdy nedostanou do situace, kdy by mohli taková alotria tropit.
Naši "osvoboditelé" nás postupně přenechávali příchozím českým rabiátům, kteří nás později teprve se vší důsledností loupežně "osvobodili" od našeho jmění a od našeho domova.
Při té první domovní prohlídce u nás přišel s Čechy ještě jeden z Američanů. Hledali údajně stranické odznaky a doklady, ve skutečnosti ale šli po zlatu a špercích. Tady měli ovšem málo štěstí, poněvadž těch pár svých největších cenností si přirozeně každý dobře ukryl.
Pak už následovaly domovní prohlídky výhradně "české", osvoboditelé už po několika měsících odtáhli na Západ a přenechali nás lůze, která nás pak zbavila majetku, příbytku, domu i pozemků, celého našeho domova. Ty domovní šťáry jsou opravdu zlou historií, neboť při nich byla maminka i prarodiče doslova ohrožováni na životě. Jako dítě jsem brzy nabyl čichu pro mužské zjevy, které většinou v jezdeckých botách a s veřejně nošenou pistolí běhali přes náměstí a náhle mizeli v některém z domů. Pak byl nejvyšší čas bít na poplach. Pro nás osobně bylo nejhorší, když k mým prarodičům vpadl správce Bronec se ženou, dítětem a sestrou, aby zabral jejich třípokojový byt. O něco málo později přišel správce Slanec se ženou i do našeho vlastního domu a zmocnil se i se vším zařízením bytu, kde jsem žil s maminkou a sestrou. Musili jsme všichni do místnosti v přízemí, obývané předtím jedním manželským párem, který měl tu šťastnou možnost odejít za matkou do Českých Žlebů (Böhmisch Röhren), odkud bylo blízko na hranici, přes kterou se dal jejich movitý majetek přepravit lehce do bavorské vsi Marchhäuser na druhé straně. Náš otec byl tenkrát už ve francouzském zajetí, což jsme se ovšem dověděli až po vyhnání. Druhého mého dědečka podobně vyloupil správce Kučera z Prachatic. Byl to obzvláště odporný lump, sotva 30 let starý, a přišel hned se ženou a dětmi.
Několik volarských rodin opustilo svůj domov dobrovolně. Byly Čechy zvýhodněny do té míry, že si směli vzít s sebou i domácí nářadí.
V domě na náměstí, adresa Ringplatz 23, byli dohromady tři správcové: Bronec, Slanec a Mastný, který si pro sebe urval vlastnictví drogerie Gustava Waltera. Mastný se vydával za počestného muže, v podstatě však nebyl o nic lepší než ostatní správci, uměl však lépe oklamat lidi.
Téměř rutinou se staly týden co týden probíhající domovní šťáry a zábory. Při těch prvých byl přítomen - jak už řečeno - ještě vždy jeden Američan, při všech dalších byli už jedinými pány Češi, kteří se výhrůžkami a násilím zmocňovali čehokoli, co se Jiren zalíbilo.
Jeden náš příbuzný, von Varendorff z Vídně, uschoval si k nám před bombardováním do "volarského bezpečí" velice cennou sbírku známek v těžké velké kartonové krabici. Byla uložena na půdě (v originále "auf dem 'Boun'" - pozn. překl.). Ti tři už zmínění si jistě vzácnou kořist rozdělili mezi sebou navzájem. V tom půdním prostoru bylo uskladněno ještě mnoho jiných starých věcí, počínajíc dřevěnými truhlami, velkou olejomalbou nějakého knížete, starým sklem, džbány a holbami, vázami, šavlemi a spoustou příze a paličkovaných krajek ze zrušeného obchodu babiččina.
Die Stadt Wallern im Böhmerwald (2004), s. 485-489
Padesát let od vyhnání
Naše vyvlastnění a vyhnání z domova jsou českým zločinem tisíciletí.
Při norimberských procesech s válečnými zločinci byla vyhnání jimi způsobená právem podrobena tvrdému odsudku a trestu. Marně jsme padesát let čekali na potrestání zločinců poválečných.
V roce 1995 považovalo při jedné dotazníkové akci 69 % Čechů vyhnání 3 a půl milionu Němců z Československa za oprávněný akt.
Před 50 lety jsme byli vyhnáni z našeho milovaného rodného a domovského města Volary. Dne 8. března roku 1946 projevili čeští vyhaněči poprvé svou aktivitu. V 5 hodin ráno vybubnovali přes 700 obyvatel města z jejich postelí a doručili jim vysidlovací rozhodnutí. Naše rodina náležela k prvým z těch, kdo musili opustit svůj dům a majetek. Postiženi vyhnáním byli většinou ženy, děti a staří lidé, poněvadž muži byli buď ještě většinou v zajetí, anebo padli či byli pohřešováni. Pod hrozbou násilí a ve lhůtě pouhých pár hodin musili prarodiče, maminka a teta sbalit povolených 50 kilogramů věcí na osobu. Potom byli všichni tito zmučení lidé, staří i mladí, pod nejostřejším dozorem odvedeni k nádraží a převezeni do sběrného tábora v okresním městě Prachatice. Tam dokonali loupež další gauneři, kteří se prohrabávali a kradli to poslední, co ti sem dopravení měli s sebou.
Tuto křížovou cestu popsala paní Justine Haselsteinerová (Geyn-Justi /je i samostatně zastoupena na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl./), jejíž dům čp. 23 jako jeden z posledních tří dosud stojí na někdejším volarském rynku (Ringplatz). Z deseti velkých a masívních domů sedm Češi strhli, takže kdysi tak krásné náměstí dnes není vůbec k poznání. Koncem roku 1946 bylo z jazykově čistě německých Volar vyhnáno všech 4 tisíce obyvatel města.
Co se za těch 50 let všechno stalo a jak došlo k tomu, že mnoho milionů vyhnanců nalezlo přijetí ve zničeném zbytku Německa, kde uměli nejen najít druhý domov, ale i stvořit ho takovým, aby se v něm dnes mohli cítit dobře? Je za to co děkovat rozmyslným lidem, kteří dlouho nebědovali a pustili se s pevnou vůlí do znovuvýstavby země. Neměli už co ztratit a zvládli během několika málo let svůj tvrdý osud, který jim především v průmyslových oblastech nadělil jen hlad, bídu a bydlení v prádelnách (v originále "Waschküchenwohnungen'" - pozn. překl.). Pomineme-li pár výjimek, těšili se "uprchlíci" (v originále "die 'Flüchtlinge'" - pozn. překl.), jak se jim zprvu všude falešně přezdívalo, později coby noví občané a sousedé opravdové vážnosti domácího obyvatelstva pro svou budovatelskou vůli, pracovní nasazení a um. Starousedlíkům, jejich starostům, zemským radům a zemským vládám, všem těm, kdo našim rodičům pomohli znovu zakotvit a postavit se na nohy, jsme už provždy zavázáni vděčností. S programy, jaké nabízely zákon o okamžité pomoci (Soforthilfegesetz), zákon o vyrovnání majetkových křivd (Lastenausgleichgesetz), poskytování stavebních půjček (Vergabe von Aufbauhilfedarlehen), vytváření selských usedlostí (Vollbauernstellen) a sídlišť pro osoby, zabývající se vedlejší pracovní činností (Nebenerwerbssiedlungen), jakož i další opatření, byly učiněny pokusy, jak usnadnit životní podmínky a začlenění uprchlíků a vyhnanců. Krajský výbor oblasti Main-Taunus-Kreis ve městě Hofheim am Taunus vydal v roce 1990 publikaci pod titulem "Flucht und Vertreibung - Aufnahme und Eingliederung der Vertriebenen im Main-Taunus-Kreis" (tj. "Útěk a vyhnání - přijetí a začlenění vyhnanců v oblasti Main-Taunus-Kreis" - pozn. překl.), stopadesátistránkovou dokumentaci, která si zaslouží vysokého uznání. Její redakční zpracování bylo v rukou pana vrchního úředního rady Adolfa Wolfa, zároveň krajského předsedy Svazu vyhnanců (Bund der Vertriebenen).
Není přirozeně zapomenut hlad, který nás mučil a donutil až k žebrotě. Jak jen často jsem chodil se svou babičkou ve městech Flörsheim, Hochheim a Wicker (od roku 1971 se města Flörsheim a Wicker /do třetice se přidal ještě Weilbach/ sjednotila v jedno - pozn. překl.) k sedlákům, abychom si vyprosili nějaké ty brambory, kukuřičné palice či kus chleba. Nebyli jsme v tom jediní, byly celé voje na cestách, aby se poohlédly po něčem k jídlu. Paběrkování brambor, sbírání klásků, hledání náhodně zbylého dříví a klestí v lesích už jako vymetených a pustých, to všechno byly významné každodenní činnosti, aby se dalo nějak vůbec přežít. Lidem, kteří projevili porozumění a soucit, kteří sami sotva co měli, ale přesto podali pomocnou ruku, platí dnes můj obzvláštní dík. Byly to např. obě ty sestry Červeného kříže, které naši maminku, moji sestru a mě před Riehlovou školou (pojmenovanou po německém publicistovi, novelistovi a národopisci Wilhelmu Heinrichu Riehlovi /1823-1897/ - pozn. překl.) ve Flörsheimu, kde nás nákladní auto s asi 40 volarskými vyhnanci mnoho hodin předtím vysadilo, vzaly s sebou a nabídly nám na průvanem sužované půdě jedné ševcovské dílny naše prvé zdejší přístřeší. Patří sem kaplan Pabst, který pro příchozí ubožáky sbíral a obstarával starý nábytek a všechno, co jim ke každodennímu bytí chybělo; později mi dokonce dokázal sehnat housle, na které jsem se mohl zase učit hrát. Patří sem řídící obecné školy Großmann, který se o nás děti vždycky znovu zejména zasazoval a patří sem i mladá paní Breckheimerová z Bahnhofstraße (tj. Nádražní ulice - pozn. překl.), která nám později přenechala k bydlení jednu místnost a prádelnu.
To, jak naši prarodiče tuto krutou zkoušku vyhnanství a pokoření snášeli, přežili a zvládli, je čímsi příkladným a musí nás provždy varovat před tím, abychom snad zapomněli na způsobená bezpráví a vzdali se práva na domov.
Co učinily německé vlády pro faktický rozbor a nápravu zločinů, spáchaných po válce na Němcích? Odpověď nevyznívá nijak zvlášť pozitivně. Dokud ještě existovala železná opona, bylo také sotva lze něčeho dosáhnout. Od Gorbačovovy éry, znovusjednocení Německa a rozpadu východního bloku se všechny německé politické strany - CSU ne tolik - pokoušejí přesvědčit vyhnance, že nemohou vznášet vůči zemím, odkud byli vysídleni, nijaké majetkoprávní požadavky. Jako důvod se uvádí, že by tím byly vyhnanecké státy přetěžovány.
Toliko očekáváním těchto států, aby byly nároky vyhnanců prohlášeny za nulové a neplatné a za minulostí byla učiněna tlustá čára, nebylo vyhověno. Tak uplynul čas a vyhaněči se cítí posíleni v přesvědčení, že po vymření generace pamětníků se vyhnanecký problém vyřeší sám sebou. My a naše děti a dědicové k tomu chceme konstatovat, že morální povinnost k odškodnění trvá a Češi by měli vědět, že Benešovy dekrety se jednoho dne obrátí proti všem, kdo jako nepolepšitelní komunisté, přechovavači kradeného majetku a schvalovači vyhnání nápravu odmítají.
Dne 2. února roku 1990 podepsali zahraniční ministři Genscher a Dienstbier deklaraci k ustavené smíšené německo-československé komise historiků, jejímž úkolem je prozkoumat dějinný příběh dvou středoevropských sousedů a veřejnost o výsledcích své badatelské práce průběžně informovat. Ta informace dodnes chybí. Dotaz jí se týkající - také po vzniklých nákladech takového pověření - nebyl německým ministerstvem zahraničí rovněž až dosud zodpovězen.
Tzv. "Smlouva o dobrém sousedství" s Čechy z 27. února roku 1992 nevedla k nijakým zlepšením ve vztahu k nim. Genscherovo ministerstvo zahraničí vyjednalo tuto nedbalou dohodu a spolkový kancléř Helmut Kohl a Václav Havel ji spolupodepsali. Ten, kdo si přečte výměnu dopisů mezi Genscherem a Dienstbierem, ihned zjistí, jak nekvalifikovaná a neužitečná ta ujednání jsou. Tak to pojmenovávají vydaná prohlášení:
"1. Vláda České a Slovenské Federativní Republiky prohlašuje, že perspektiva plného začlenění České a Slovenské Federativní Republiky do Evropských společenství, uvedená v článku 10, bude vzrůstající měrou vytvářet možnost, aby také občané Spolkové republiky Německo se mohli usazovat v České a Slovenské Federativní Republice.
2. Obě strany prohlašují: Tato smlouva se nezabývá majetkovými otázkami."
Ty řádky nemají ani cenu papíru, na kterém stojí psány. Mimoto se Slovensko z dobrých důvodů odrhlo od českých zemí a z jednoho federativního státu vznikly dva státy nové. Ve smlouvě o dobrém sousedství např. stojí psáno, že hroby (v plném znění ovšem jde o "hroby obětí válek a panování násilí" - pozn. překl.) požívají právní ochrany a jsou zachovávány. Ani pro mrtvé z brněnského pochodu smrti nedokázali Češi nic udělat (památník s ostatky 890 zde pohřbených obětí instaloval v devadesátých letech rakouský spolek "Schwarzes Kreuz" - pozn. překl.). Také volarský hřbitov je důkazem toho, jak bezbožně vyhaněči a přechovavači kradeného majetku zhanobili a odstranili hroby našich předků. Jen několik málo náhrobků na ně ještě upomíná. Asi 20 litinových náhrobních křížů bylo znovu vztyčeno při hřbitovní zdi. V kom se tu ozvalo svědomí? Hřbitov v Liberci (Reichenberg) byl - jako stovky jiných - odsvěcen; v místech někdejších hrobů pěstují květiny místní zahrádkáři. Něco podobného se nestalo ani za nacistického panství na Pražském hradě.
V poslední době se Václav Havel vyjádřil v tom smyslu, že Česká republika je připravena zaujmout "kritické stanovisko" k vyhnání Němců z někdejšího Československa. To má být ovšem možné toliko za předpokladu, že německá spolková vláda také projeví vůli neoživovat nijaké majetkoprávní otázky, související s poválečným "odsunem". V jednom rozhovoru, který poskytl deníku "Právo", řekl Havel krátce nato, že Praha nehodlá "vysídlení" sudetských Němců donekonečna kritizovat, bude-li někdo znovu a znovu vznášet majetkové nároky. Teď už si tak dokážeme udělat představu o morálce prezidenta spisovatele, který se veze na vlně oportunismu vůči českým nacionalistům. A hruď takového muže západní instituce ověsily třiceti poctami. Od FDP obdržel Cenu Theodora Heusse (Theodor Heuss /1884-1963/ byl vůbec prvním prezidentem Spolkové republiky Německo v letech 1949-1959 - pozn. překl.). Zda by s tím byl ten, po kom nese jméno, skutečně srozuměn?
Český velvyslanec (jde o Jiřího Grušu, i samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) řekl v jednom rozhovoru pro list Bonner Generalanzeiger: "Wer nicht verzichtet, hat noch nicht verziehen". (tj. "Ten, kdo se nezříká, ještě neodpustil." - pozn. překl.) Havel a Gruša provozují politiku zajišťující loupež a chtějí nám stálým poukazováním na německá provinění vemluvit špatné svědomí. Politikové zřeknutí (v originále "Verzichtpolitiker", což by se dalo tlumočit i jako "kapitulantští politici" - pozn. překl.) jako jsou ve Spolkové republice třeba Antje Vollmerová či Joschka Fischer ze Strany zelených (Grünen), Markus Meckel, Günter Verheugen a Peter Glotz z SPD (tj. z německé sociální demokracie - pozn. překl.), stejně jakoAndrea Ledererová a Ulla Jelpkeová z PDS (tj. Partei des Demokratischen Sozialismus, což byla nástupnická strana komunistické SED /Sozialistische Einheitspartei Deutschlands/ - pozn. překl.) nemají nijaké skrupule - jak se ukázalo v otázce znovusjednocení Německa - jednat proti německým zájmům (v originále "gegen deutsche Interessen zu handeln" - pozn. překl.). O tom, čeho byli kapitulantští politici SPD, FDP (tj. Freie Demokratische Partei, česky Svobodná demokratická strana - pozn. překl.) a Strany zelených po mnoho let v otázce uznání "DDR" a (ne)znovusjednocení schopni, může se každý podrobně dočíst v knize "Deutsche Irrtümer" (tj. "Německé bludy" - pozn. překl.) od Jense Hackera (německý vysokoškolský pedagog, politolog a "sovětolog", žil v letech 1934-2000 - pozn. překl.), vydané nakladatelstvím Ullstein Verlag. Kdyby nebylo prozíravějších politiků CDU a CSU (tj. Křesťansko demokratické a Křesťansko sociální strany - pozn. překl.). zůstaly by dodnes vedle sebe dva německé státy.
Oficielní církev nemůže být bohužel při svém postoji ke zločinu vyhnání a k jeho nápravě ušetřena výčitky dvojakosti. Už roku 1947 řekl český arcibiskup Beran v jednom rozhovoru pro švýcarský deník "Die Tat", že vyhnání byla prý "imperative Notwendigkeit" (tj. "nezbytná nutnost" - pozn. překl.). Německá biskupská konference vidí vyhnání a ztrátu domova jako následek rozhodnutí vítězných mocností, tak jako by předtím k nijakým "divokým" vyhnáním z Československa a Polska nedošlo. Papež Jan Pavel II. navštívil v polovině roku 1995 Prahu a neztratil přitom ani slovo o vyhnáním způsobeném bezpráví. Páter Angelus Waldstein (je rovněž i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl./) budí jako někdejší, jistě zcela nevinný "HJ-Junge", v dokumentu pražské televize (uvedeném podle listu "Sudetenpost" 29. května roku 1992 i ve vysílání rakouské ORF pod titulem "Wir und die Deutschen - Beichtspiegel" - pozn. překl.) dojem, jakoby měly existovat konkrétní plány na vyhnání Čechů. Patří k těm laureátům, které Havel před několika měsíci poctil medailí Za zásluhy (bylo to v roce 1995 - pozn. překl.). Nemělo by však zůstat nepřipomenuto, že i kněží se velmi angažovaně a odvážně vyslovili ke zločinu vyhnání. Dne 1. března roku 1948 napsal papež Pius XII. německým biskupům:
"... Wir wünschen und hoffen, es möchten alle beteiligen zur ruhigen Einsicht kommen und das Geschehen rückgängig machen, soweit es sich noch rückgängig machen lässt..." (tj. "Přejeme si a doufáme, že by všichni zúčastnění mohli dojít ke klidnému úsudku a tomu, co se stalo, dodat zpětný pohyb, nakolik se to ještě dá učinit..." - pozn. překl.) Lépe by asi bylo napsat takový dopis v roce 1945 vítězným mocnostem. Proč Vatikán nezmobilizoval všechny křesťany po celém světě proti tomu největšímu vysidlovacímu zločinu všech dob? Vina se nedá zrušit ani mnoha odkazy na předchozí viny jiných. Také platí, že ten, kdo bezpráví vidí a v rámci svých možností proti němu nezakročí, zatěžuje vinou sám sebe. Ten, kdo bezpráví brání nebo přikrašluje, činí se vinným.
Čeští nacionalisté a nacisté mají mnoho společného. Jejich mentalita nám byla nedávno velice jasně představena televizním pořadem "Die Brücke von Aussig" (tj. "Most v Ústí nad Labem" - pozn. překl.).
Česká nacionalistka tam křičí do mikrofonu, že Ústecko je prastaré české území. V roce 1953 vyšla kniha "Dokumente zur Austreibung der Sudetendeutschen" (tj. "Dokumenty k vyhnání sudetských Němců" - pozn. překl.), v níž postižení líčí hrůzné činy Čechů se všemi otřesnými podrobnostmi. Víme však, že tam nejsou zaznamenány zdaleka všechny spáchané ohavnosti.
Také zde mají naše politické strany a vládní místa velice mnoho co dělat. Kdy konečně dojde ke zřízení nějakého výkumného centra k objasnění poválečných českých zločinů? Ve faktické politice posledních dvou desetiletí byli vyhnanci ignorováni téměř všemi politickými stranami a považováni za obtížný balast. Zlá očerňování a zákeřné pomluvy jsme museli vyslechnout ze strany Zelených, SPD, FDP a PDS stejně jako od "zglajchšaltovaných" medií.
Přední místo v této štvanici lze přičíst rozhlasové stanici Hessische Rundfunk. Avšak i od CDU jsme pocítili mnohou zákeřný úder, ačkoli to dříve přenechávala spíše FDP. K výjimkám náleží opětně CSU, která např. odmítla souhlasit se Smlouvou o dobrém sousedství. Z denního tisku referoval snad nejvěcněji Frankfurter Allgemeine Zeitung a činí tak i dnes.
Politici se projevili nikoli ojediněle jako stoupenci omluv a vzdání se nároků. Tak nepřipadlo Genscherovi nijak zatěžko, aby souhlasil s tím, že ve smlouvě o sjednocení Německa nebude nic o náhradách za vyvlastnění, dokonaná během východoněmecké pozemkové reformy z let 1945-1948. Přešly tak na spolkový stát pozemky a nemovitosti za mnoho set milionů. Navíc měl být ten precedens pro vyhnance signálem, vyslaným se šibalským mrknutím oka vládní koalicí. Mělo nám být učiněno jasno v tom, že také náš uloupený majetek je ztracen a musíme se jej zříci.
Mnoho států vzneslo na Spolkovou republiku nároky na odškodnění a dostaly miliardové náhrady. Bylo rozhodnuto odškodnit nacistické oběti ze států bývalého východního bloku, tedy i z České republiky. Má se tak stát čerpáním z už tak jako tak téměř prázdné důchodové pokladny a ne ze spolkového rozpočtu (v SRN je na rozdíl od ČR /po převzetí moci komunisty byla důchodová rezerva 50 miliard převedena do státní kasy/ obojí striktně odděleno a "Rentenkasse" je už dlouho v přebytku - pozn. překl.). Přitom byli postiženi zejména ti, kdo do ní po desetiletí přispívali. Okruh neplatičů, jako jsou úředníci a samostatně výdělečně činní, zůstal nezatížen. Přinejmenším pro oběti nacizmu z České republiky neexistuje nijaký důvod k odškodnění ze strany Spolkové republiky. Dalo by se realizovat jen z úroků za nám uloupené jmění. Benšovými dekrety bylo toto odškodnění přiznáno už v roce 1946. To však nezabránilo naší vládě v tom, aby nepodloženým žádostem Čechů vyhověla.
Naší vlády a všech politických strany se dotýká těžké obvinění, že opominula nároky na odškodnění vyhnanců z vyhaněčských států, jako je Polsko, Česká republika a Slovensko. Pro politiky, zastávající pozici zřeknutí se těchto nároků a omluv těm, kdo vyhnání dále ospravedlňují, nesmí být v budoucnu ve vládě místo. V FDP lze už jisté konsekvence sledovat. Ostatní strany ji musejí následovat.
Die Stadt Wallern im Böhmerwald (2004), s. 535-540
Rok 1991 - rok zlomu?
Měl to být dům pro všechny z Volar.
O svatodušních svátcích v roce 1991 bylo ve Volarech otevřeno české muzeum.
Tady bych chtěl vsunout příběh, jak jsme my, tj. moje žena a já s dětmi toho roku zhlédli Mastným zřízené volarské muzeum a co jsme tam zažili.
Dne 7. května 1991 mě spletitými cestami zastihl dopis tehdejšího volarského starosty Svatopluka Vokurky (setrval v této funkci po dvě volební období v letech 1990-1998 - pozn. překl.). Po pádu železné opony v roce 1990 jsem se totiž snažil prosadit myšlenku, že by se ve Volarech s podporou nějakého iniciativního sdružení dal upravit nějaký starý dům, ve kterém by někdejší obyvatelé Volar mohli trávit dovolenou se svými dětmi, kterým by mohli ukázat město jejich předků i s jeho okolím. Navázal jsem tedy prostřednictvím "Frounzl Marie", tj. Marie Šrámkové, která po válce ve Volarech zůstala, kontakt se starostou a ten nás následně za přítomnosti své paní Jany slíbil v našem záměru podporovat. Informoval jsem o tom i náš krajanský měsíčník Böhmerwäldler Heimatbrief a navrhl na jeho stránkách získávat pro svou myšlenku příznivce a podporovatele. To však bylo velice brzy zamítnuto s tím, že bych výzvu musil vydat sám vlastním jménem.
Starosta Vokurka nám, má žena a má teta Poldi Haselsteinerová (* ve Volarech 5. října 1916) byly se mnou, za doprovodu paní Šrámkové jako tlumočnice ukázal různé prázdné domy a docela nadšeně vysvětloval, že by se Volary měly stát znovu cílem cizineckého ruchu a starý Horní mlýn (Obermühle) by měl být obnoven. Připomenul také deset let starý plán malého lázeňského centra jako doklad úmyslů městské správy.
Z těch domů se jevilo čp. 148 (Schneider-Michl) pro náš účel objektem nejpříhodnějším. Dům totiž nabízel možnost proměnit napůl rozpadlou koňskou stáj ve společenské centrum, měl široké schodiště nahoru do prvního patra, velkou vnitřní chodbu a šest pěkných místností, které ji obklopovaly. Hned jsem se spojil s Rolandem Sitterem (Schneider-Michl), informoval jsem ho o všem a poprosil ho o souhlas s odpovídajícími úpravami jeho domu. Poradil se s rodinou a blízkými a den nato jsem obdržel jeho OK. Přibližně po týdnu mi pak volala "Frounzl Marie", aby mi sdělila,že "Schneider-Michl-Haus" jde v příštích dnech do dražby. Tu se mi stalo jasným, že starosta asi hraje s cinknutými kartami. Prodej totiž nebyl tehdy na zákonném podkladu možný a dlouhodobá nájemní smlouva nebyla zase žádoucí.
Už 30. června 1990 jsem na základě jeho působivého projevu z 15. března téhož roku napsal prezidentu Havlovi a požádal ho o podporu našeho záměru ve Volarech. Dne 14. listopadu 1990 mi přišla z Kanceláře prezidenta republiky pod jednacím číslem 646.956/90 odpověď, kterou tu uvádím v německém překladu: "Wir bestätigen den Eingang Ihres Schreibens und teilen Ihnen mit, dass zur Realisierung Ihres Planes in den Gesetzen der ČSFR keine rechtlichen Grundlagen existieren." (tj. "Potvrzujeme přijetí Vašeho dopisu a sdělujeme Vám, že k realizaci Vašeho plánu neexistují v zákonech ČSFR žádné právní podklady." - pozn. překl.)
Taková rozčarování a zklamání byla pak dohromady i důvodem vzniku sdružení Förderverein Wallern/Böhmerwald e.V. (FWB) a projektu domovské jizby v patronátním městě Waldkirchen.
Shora zmíněný dopis starosty Vokurky, určený mně s pozvánkou k otevření nového českého muzea ve Volarech na pondělí svatodušní, bylo bohužel špatně adresováno. Sekretářka pana Vokurky omylem opsala z mé navštívenky namísto mé soukromé adresy adresu obchodní, vynechala na ní označení firmy Siemens a namísto ulice Rödelheimer Landstraße 5-9 ve Frankfurtu nad Mohanem uvedla jen "Landstraße 5-9". Hledáním na počítači musela zřejmě pošta dojít k závěru, že na základě domovního čísla může jít toliko o firmu Siemens a tak mi dopis došel se 14 dny zpoždění. Muzeum už bylo dávno otevřeno.
Prohlédli jsme si je pak v létě s našimi dětmi a objevili v něm divukrásné exponáty, které většinou - bylo to snadno poznat - prozrazovaly německou hmotnou kulturu (v originále "der deutschen Kultur entstammten" - pozn. překl.). Velice na nás zapůsobila četná umělecká díla řezbářů a soustružníků z dřevařské odborné školy a prastaré selské nářadí.
Toho dne se tam pohybovalo množství německých návštěvníků, které jeden mně neznámý starší Čech informoval o samotném muzeu i o Volarech vůbec. Když pak zmínil, že všichni Němci po válce prý museli "wieder weggegangen" (tj. "odejít zase pryč" - pozn. překl.), vmísil jsem se mu přede všemi návštěvníky do řeči, že to je lež, že já sám pocházím z domu čp. 23 na zdejším náměstí a obyvatelé Volar byli po celá staletí německého původu, usadili se tady a byli od Čechů v letech 1945/46 vyhnáni. Byli to "národní správcové" (v originále "Spravces" - pozn. překl.) jako Bronec, Kučera, Mastný, Slanec a mnoho, mnoho jiných, kdo nás oloupili a vyhnali. Tu mnohým z přítomných zrudly uši, zřejmě nevěděli, čemu že mají věřit a vytratili se.
Ten starší Čech najednou přiznal, že by měl na stole v rohu jmenný seznam někdejších německých obyvatel. Když jsem se ho později zeptla po jeho jméně, odpověděl: "Ich heiße Mastny" (tj. "Jmenuji se Mastný." - pozn. překl.). To mě překvapilo a nezdržel jsem se věty: "Herr Mastny, noch vor 14 Tagen habe ich einen Bericht meiner Großmutter abgeschrieben, in dem Sie genannt werden" (tj. "Pane Mastný, právě před 14 dny jsem opisoval jednu vzpomínku mé babičky, ve které jste zmiňován." - pozn. překl.). Teď byl zase překvapen on a chtěl vědět, cože o něm babička píše.
Zároveň dodal: "Ich habe niemandem etwas getan, lebt ihre Frau Mutter noch, die kann ihnen das bestätigen" (tj. "Nikomu jsem nic neudělal, jestli ještě žije vaše paní matka, může vám to potvrdit." - pozn. překl.). Mastný bydlil totiž od roku 1945 jako my v domě, patřícím mé babičce. Měl místnost u rodiny antifašisty Böhma (Böhm-Rasierer), který jako Němec namísto žluté pásky na rukávě musil nosit pásku červenou. Tam mohl Mastný získat svým způsobem snadno informace o všech obyvatelích Volar. K tomu musím podotknout, že Mastný byl člověkem, který podle mého přesvědčení ve skrytu (jako tajný agent?) spřádal své sítě a velmi dobře ho lze přičíst k lupičům a vyhaněčům. Proč by jinak roku 1945, krátce po válce, vůbec do Volar přišel?
Die Stadt Wallern im Böhmerwald (2004), s. 528-529
Správcové ve Volarech a lupič František Kučera
Muselo to být koncem roku 1945, kdy vpadli čeští rabiáti do Volar a všechny selské dvorce, řemeslné živnosti, obchody a domy padly do rukou českým "správcům". Původní vlastníci byli doslova oloupeni o všechno a musili se přemístit do malých nouzových příbytků, poněvadž noví páni vpadli do německých stavení a zabavili všechno v nich.
Už předtím probíhaly domovní prohlídky, které byly prováděny zčásti Čechy a tehdy zprvu ještě ve městě přítomnými příslušníky americké armády. Docela dobře si ještě vzpomínám na to, jak byly u mých prarodičů prohledávány všechny skříně a zásuvky. Vzadu v jedné zásuvce stolu v obytné světnici leželo v jedné krabici několik postříbřených medailí o průměru asi 5 cm. Ti gangsteři je vylovili z krabice, otáčeli je na světle a prohlíželi zkoumavým pohledem, načež se obrátili na dědečka s otázkou, co má s těmi medailemi společného. Zřejmě se domnívali, že by mohlo jít o nějaká nacistická vyznamenání či něco podobného. Dědeček se musel teprve sám zamyslit, odkud se ty medaile vlastně vzaly. Luštil nápisy na nich a pak řekl, že to jsou ocenění, která získal jeho švagr na chovatelských výstavách dobytka před první světovou válkou. Když pak jeden Čech škrabal kov kolem dokola, musil zjistit, že jde jen o postříbřenou mosaz či bronz, byl viditelně rozčarován.
V domě mých prarodičů (dům čp. 23) bydlili hned tři správcové. Jeden dorazil se svou rodinou a konfiskoval byt babičky Haselsteinerové. Byl to, jak se brzy vyjevilo, kumpán z mokré čtvrti (v originále "ein Saufkumpan" - pozn. překl.) příjmením Bronec. Přivedl s sebou ještě jednoho příbuzného, který už v prvých dnech pobytu v noci tajně prohledával půdu a použil k tomu paklíč, jak moje maminka - při překvapivém vstupu na chodbu - zjistila. Bronec byl špatný, na první pohled nesympatický chlapík. Byl správcem v obchodě Richarda Salzera.
Maminka musila náš byt se vším zařízením přenechat správci Slancovi a jeho ženě. Musila s námi dětmi odejít do malé přízemní místnosti při zadní bráně do dvora. Jednou, když se Bronec zase vprostřed noci při návratu z jedné pijácké orgie s jinými podroušenými kumpány připotácel s hlasným hulákáním, byla maminka vzhůru. Když pak náhle v domě, přímo přede dveřmi našeho vykázaného příbytku, padly výstřely, vzbudila v obrovském strachu mou sestru i mě samého. Zalezli jsme do jednoho kouta místnosti v domnění, že ty výstřely by mohly patřit nám. Po úzkostném čekání to nejhorší ještě nenastalo. Na spánek nebylo po takovém nočním rozruchu ani pomyšlení. Brzy ráno, když se vyjasnilo a my už dlouho nic nezaslechli, odvážili jsme se konečně vyjít ven před dveře. Tam jsme poté uviděli devíti výstřely či spíše průstřely zasaženou bránu do dvora, vzdálenou toliko pár kroků od dveří naší místnosti v přízemí. Ten gangster, jeden z Broncových kumpánů (v originále "dieser Gangster von Bronec" - pozn. překl.), jak jsem se dověděl teprve v roce 1990, jednou k ránu, když se jako obvykle opilý potácel z pivovaru domů, přiložil starému muži, který chtěl jít do kostela, revolver na zátylek a zablábolil: "Ty německá svině, vlastně musím zmáčknout, patří se vás všechny postřílet." Od toho dne si ten staroch nikdy víc po ránu netroufl vydat se do kostela.
O těchhle kumpánech z mokré čtvrti vyprávěl i Leopold Sauheitl (Rout Fritz). Jako třináctiletý byl s jinými ministranty a naším farářem Heidlerem (Franz Xaver Heidler je rovněž samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) časného rána na Nový rok 1946 v sakristii. Ti ochlastové tam s rámusem vpadli a chtěli faráře vyhodit. Ten ale neprojevil nijaký strach a energicky se bránil, takže museli odejít s nepořízenou.
Třetím ze správců bydlících v babiččině domě byl pan Mastný. Toho znají mnozí z nás, neboť žil ještě v roce 2003 ve Volarech a staral se o muzeum. Převzal roku 1945 drogerii Gustava Waltera (Walter-Gustl) a bydlil jako starý mládenec u rodiny Böhmovy (Böhm-Rasierer). Proč přišel do Volar, co tam chtěl? Zeptejme se ho přece.
Jak už řečeno, vyhodil nás správce Slanec a jeho žena z našeho třípokojového bytu v prvním poschodí. Mastný byl činný ve správě obce, v tzv. "národním výboru" (i v originále "beim narodni vybor" - pozn. překl.). Často jsem se ptal sám sebe - ať už jako chlapec tehdy dvanáctiletý, ale i později - co to může být za lidi, kteří sem přišli a o všechno nás oloupili. Přišli se záměrem obohatit se na účet jiných. Nestyděli se za své lupičské konání. K tomu je ovšem zapotřebí sprostoty charakteru. To, co nám tito zločinci způsobili, nedokážou odčinit. Musíme si zjistit jejich jména a zaznamenat si je natrvalo. Můžeme takovým lidem někdy odpustit?
Jiný zážitek mi už nikdy, a to dopodrobna, nevymizí z mysli.
Správce František Kučera, přišlý sem z Prachatic, převzal železářský obchod mého dědečka "Eisen-Waltera" (Eisenmandl). Dědeček byl v prvých dnech velice zděšen, když prohlédl, že mu ten zločinec hodlá vzít všechno, co mu patří. Stál se mnou na konci průjezdu při dveřích do komůrky s nádobím (i v originále "an der Türe zum Geschirrkammerl", "die Geschirrkammer" v ženském rodě znamená v němčině sedlárnu či postrojovnu - pozn. překl.). Dědeček vedl obchod nejen snad se železářským zbožím, nýbrž i s barvami, krytinovou lepenkou, fermeží, nádobím a mnohdy dokonce i s moukou a cukrem. Viděl dopředu, vždyť se vyučil své profesi doslova od píky. Přijal od zákazníků namísto finanční úhrady pár základních druhů potravin - byla přece válka - aby měl jistou zásobu pro případný čas nouze. Z téhož důvodu se také nikdy nevzdal svého malého hospodářství.
V pochopení Kučerova záměru převzít jeho majetek, chtěl si ještě z postrojovny vzít pár věcí. Oslovil proto nového správce česky, když se mnou stál blízko dveří do chléva, před škopkem na mytí zvaným u nás "Gsejderschaffl" a komůrkou s nádobím. Neuměl jsem česky jediné slovo, viděl jsem ale, že Kučerova odpověď byla příkrá a odmítavá, už z toho. že dědeček se najednou začal třást po celém těle. Přitáhl mě k sobě, když se vtom Kučera postavil před něho docela blízko a s výhrůžným výrazem ve tváři. Vzal přitom dědečka za klopy kabátu a něco mu říkal. Pak ho pustil a odešel pryč. Dědeček slzel, tiskl mě k sobě blíž a políbil mě na hlavu. Opakoval přitom v němčině to, co mu řekl Kučera: "Nichts gehört mehr Ihnen, noch nicht einmal das, was Sie hier anhaben." (tj. "Nepatří vám tu už nic, ani to, co teď máte na sobě." - pozn. překl.)
Die Stadt Wallern im Böhmerwald (2004), s. 490-492
Úvodem ke knize "Die Stadt Wallern im Böhmerwald"
Tuto knihu věnujeme někdejším německým obyvatelům Volar, jejich dětem a vnukům (v originále "widmen wir den Wallerern und ihren Kindern und Kindeskindern" - pozn. překl.), kteří na základě poválečného českého zločinu vyhnání v roce 1946 našli nový domov většinou někde v Německu či v Rakousku, ale jednotlivě i v USA, Kanadě, Velké Británii a v jiných státech.
Volary na Šumavě vznikly na Zlaté stezce jako místo odpočinku pro soumary a jejich koně (v originále "am Goldenen Steig als Rastplatz für Säumer und ihre Saumpferde" - pozn. překl.). Listinně jsou doloženy k roku 1359, jejich vlastní kořeny musejí však tkvět v minulosti značně hlubší. Místní jméno Wallern se vyskytuje i jako označení městyse v rakouské spolkové zemi Burgenland (viz Wikipedia, česky se Burgenlandu říkávalo i "Hradsko" - pozn. překl.) a také v Horním Rakousku u města Wels (viz opět Wikipedia - pozn. překl.).
Volary byly do roku 1946 živým místem s čistě německým obyvatelstvem, náležejícím do roku 1918 k podunajské rakousko-uherské monarchii. Tím byli všichni Volarští Rakušany. V letech 1918-1938 se Sudety (Sudetenland) proti vůli svého převážně německého obyvatelstva staly součástí nově založeného Československa, které se brzy projevilo jako okupantský státní útvar (v originále "als Besatzerstaat", německý výraz pro stát, založený na okupaci "cizích" území, je v některých textech užívaný i dnes např. pro USA či Izrael /ten se ovšem podobně jako Česko hájí svými "historickými" hranicemi/ - pozn. překl.). Po mnichovské "dohodě" (v originále "nach dem Münchener Abkommen" - pozn. překl.) náležely Sudety od roku 1938 k Německu (rozuměj k Hitlerově "Třetí říši" - pozn. překl.).
Pro nepříznivé klimatické podmínky se na šumavských polích nedal očekávat nijaký vysoký výnos. Zato tu kvetlo pastevní hospodářství s chovem dobytka (v originále "die Vieh- und Weidewirtschaft" - pozn. překl.). Když potom v roce 1899 vešla v provoz železniční trať do Prachatic, roku 1900 dál do Vimperka (Winterberg), 1910 do Haidmühle a když byla v roce 1912 zřízena provizorní, resp. 1924 nově zbudovaná volarská mlékárna, zlepšil se také život obyvatel Volar i mnoha míst v jejich okolí.
V letech kolem roku 1870 musilo být rozprodáno obrovské množství dřeva, padlého po zničující šumavské větrné smršti. Za získané peníze si Volarští postavili nádherný pivovar, který zahájil činnost v roce 1879 a zásoboval pivem i široké okolí.
Roku 1873, resp. 1894 založená a později nově zbudovaná státní odborná škola pro zpracování dřeva (Staatsfachschule für Holzverarbeitung) vychovávala zdatné truhláře, dřevosoustružníky a řezbáře. Dobrá pověst této jedinečné instituce brzy překročila hranice Šumavy a lákala sem mladé lidi ze všech světových stran. V krátkém čase vznikl velký počet dřevozpracujících řemeslných živností. Vedle toho tu byla jedna větší pila a továrna na výrobu cyklistických řetězů.
Nemocnici Volary neměly. Za prvé světové války byl zřízen lazaret ve zmíněné továrně a po skončení druhé z obou světových válek existoval takový v dřevařské škole.
Ve Volarech byla vedle obečné školy i škola měšťanská, srovnatelná s dnešní reálkou. Ten, kdo chtěl navštěvovat gymnázium nebo obchodní školu, musel vzít zavděk okresním městem Prachatice, případně pak Kašperskými Horami (Bergreichenstein), Vimperkem či Budějovicemi.
Opomenuty by neměly zůstat četné spolky, pěvecké sbory a vůbec hudební sklony volarských obyvatel, projevující se výukou téměř každého ze zdejších dětí na nějaký instrument.
Obyčeje a zvyky tu byly hojně pěstovány. Magnetofonová kazeta, kterou nahrála Helma Simon-Roblová, dá do toho bohatství velice dobře nahlédnout.
Mnoho dokladů volarských rodin o jejich předcích (v originále "viele Ahnenpässe von Wallerer Familien", viz k tomu blíže Wikipedia s vysvětlením, že jde o nacistickou mocí vyžadované doklady o árijském původu, sahající většinou po praprarodiče - pozn. překl.) bylo zachováno a jsou prostřednictvím sdružení Förderverein Wallern/Böhmerwald e.V. k dispozici zájemcům o nahlédnutí s více než 4000 údaji ze starých matrik.
Až do svého skonu sestavoval Alfred Schiestl (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) pro volarské rodiny někdy i velice obsáhlé rodokmeny. Data k nim jsou uchovávána v Šumavském muzeu v Pasově (v originále "im Böhmerwaldmuseum in Passau" - pozn. překl.). V šumavské kartotéce předků (v originále "in der Böhmerwäldler Ahnenkartei" - pozn. překl.), naposledy spravované panem Burkonem (také Günther Burkon má na webových stranách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení - pozn. překl./) na adrese Eichendorffstraße 1, 82140 Neu-Esting, je archivováno cca 40 tisíc údajů.
V jednom volarském digitálním adresáři (v originále "in einer Wallerer PC-Adressdatei" - pozn. překl.) má Franz Kindermann (Rosch) zachyceno přes 6000 jmen se starými i novými adresami, daty narození, sňatků a úmrtí. Dále existují seznamy domů ve Volarech, členěné podle majitelů, usedlostech jmen a popisných čísel a doplněné plánem města. Padlí obou světových válek jsou připomenuti v pamětních knihách, které sestavil Gustav Kindermann (i on je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.).
Sestavena byla i obsáhlá databáze nářečních výrazů (v originále "eine umfangreiche Dialektdatei" - pozn. překl.) s přibližně 4000 slovy. Od založení Förderverein Wallern/Böhmerwald e.V. bylo až do konce roku 2003 vydáno k informování všech členů 31 čísel periodika "Wallerer Nachrichten" o cca 12 stranách jednotlivého výtisku.
Hora Schreiner (česky Bobík - pozn. překl.), vysoká 1264 m, je pro Volarské jedním ze symbolů domova (v originále "ist der Hausberg der Wallerer" - pozn. překl.). Její siluetu máme my vyhnanci v paměti stále přítomnou. Potok zvaný podle ní německy Schreinerbach (dnes na mapách Volarský potok - pozn. překl.) protéká městem a byl až do roku 1939 všem jeho obyvatelům na očích. Nespočetné kusy prádla v něm byly vymáchány, či jak se to říkalo místním dialektem: "gfledert". V roce 1939 byl Schreinerbach kanalizován a na velkém úseku přebudován (v originále "auf großer Strecke überbaut" - pozn. překl.). Od roku 1923 vstoupila v provoz místní síť zásobování elektrickým proudem. Ten dodávala elektrárna Mydlovary v blízkosti Českých Budějovic (blíže viz Wikipedia - pozn. překl.).
Výraz "Behm" pro obyvatele Čech (v originále "für Böhmen" - pozn. překl.) platil mezi Rakušany pro příslušníky české národnosti (v originále "für Tschechen" - pozn. překl.). To nemůže ovšem zakrýt skutečnost, že pod pojmem "Böhmen" je třeba rozumět všechna etnika v Čechách žijící. Tedy Němce, Rakušany, Čechy, Židy, Maďary, Rusíny i Slováky. Všechna tato etnika byla na německé straně v Bavorsku - a to i dnes, v roce 2003 - zahrnována pod výraz "Behm".
Vztah k Čechům mohl být až do roku 1918 v mnohonárodnostním soustátí, jímž bylo Rakousko-Uhersko, a také ještě i v prvních letech Československé republiky (v originále "in der CSR" - pozn. překl.) považován za normální. Bývalo normální, že mnoho dětí německy hovořících Rakušanů se "na výměnu" učily česky v českých hostitelských rodinách a české děti naopak německy v těch německých, které je třeba hostily po celou jejich výuku. Až do roku 1938 přijížděli čeští zelináři pravidelně do Volar a prodávali na zdejším náměstí zeleninu a ovoce. Dvacet let po založení ČSR a krátce před mnichovskou dohodou se politická situace vyhrotila natolik, že se nečeské obyvatelstvo cítilo víc a víc ukřivděno a vydáno všanc "okupačnímu režimu" (v originále "konnte sich nur 'als einem Besatzerregime ausgeliefert' fühlen" - pozn. překl.). Němci, lépe řečeno "bývalí Rakušané", byli ve své zemi a ve své domovině od roku 1918 v nově vytvořeném státním útvaru, nazývaném Československou republikou, vystaveni s cílem násilné asimilace stále většímu tlaku. Proti takovému státu, založenému na okupaci jiných etnik, s nimiž náhle jeho orgány zacházely odlišnými metodami (v originále "gegen einen solchen Besatzerstaat, der plötzlich die verschiedenen Ethnien unterschiedlich behandelte" - pozn. překl.), bránili se zejména postižení německého jazyka. Z dalekosáhle pokojného mnohonárodnostního soustátí vznikl stát, v němž byli na rozdíl od Rakouska-Uherska Češi výrazně upřednostňováni. Čechy, nazývané kdysi německy "Böhmen", byly nyní falešně i vůči jiným národnostem v nich prezentovány jako "země Čechů", tj. "Tschechien", přívlastek "böhmisch" byl často tlumočen výrazem "tschechisch" (budějovičtí Němci ovšem nesouhlasili ani s rozšířenou podobou místního jména "Böhmisch-Budweis", poněvadž prý k rozlišení od Moravských Budějovic /Mährisch-Budwitz/ nebyl v němčině přívlastek nutný - pozn. překl.), což obojí dokazuje, jak Češi umějí zacházet s pravdou.
Německy hovořící obyvatelstvo žádalo připojení svých území k Německé říši. V roce 1938 se vystupňovalo nejvyšší nebezpečí válečného konfliktu. Beneš dal na hranici s Německem stavět bunkry a existovala možnost, že Němci v uniformách československé armády by v případě války museli střílet na Němce. Množství německých rodin a také Čechů prchalo z krizových oblastí, jedni do Rakouska a Německa, ti druzí do čistě českého území. Němci musili odevzdat rozhlasové přijímače, česká armáda a policie prováděly u Němců razie a domovní prohlídky. Němci se zdráhali konat v ČSR vojenskou službu a prchali do Bavorska a do Rakouska (to už bylo ovšem tehdy součástí "Třetí říše" - pozn. překl.) nebo se ozbrojeni skrývali v lesích.
Mnichovskou dohodou byly Sudety od 1. října 1938 přiřčeny Německu. Krátce po prohrané druhé světové válce byli všichni Němci, Rakušané, Maďaři a dokonce i německy hovořící Židé a oběti koncentračních lágrů, asi 3 a půl milionu lidí, totálně vyvlastněni a vyhnáni ze svých po staletí dědičných domovů.
Němečtí Šumavané a tedy i původní obyvatelé Volar nemohli v prvních letech po válce za časů železné opony domov ani navštívit. Setkávali se však pravidelně blízko hranic a hleděli z Hochsteinu na Třístoličníku (Dreisesselberg) se steskem tam na druhou stranu na své pro ně nezapomenutelné rodné končiny a tedy také na Volary. V Hesensku se scházejí od časů svého vyhnání vždy poslední neděli v měsíci v Östrich-Winkel (město ve vládním obvodu Darmstadt, zemský okres Rheingau-Taunus - pozn. překl.).
Při památníku jménem Niederwalddenkmal (obrovská socha připomínající sjednocení Německa v roce 1871, odhalená v září 1883 - pozn. překl.) u města Rüdesheim byl počátkem padesátých let dvacátého století pořízen snímek Volarských, na němž je vidět 107 osob. Už zesnulá paní Zita Lichtneckerová, naše chodící encyklopedie, dokázala až na tři výjimky vylovit z paměti všechna jejich jména.
K velkým setkáním přijížděli vyhnanci až z USA, tak např. Louis J. Hois, který se s rodiči vystěhoval z Volar do Milwaukee v padesátých letech tehdy čtyřletý, aby se opět setkal se svými příbuznými a strávil dovolenou v Bavorském lese.
Benešovy vyvlastňovací a vysidlující dekrety nebyly zrušeny až do dnešních dnů, do roku 2003. Je to eklatantní porušení lidských i mezinárodních práv, které nelze sjednotit se zásadami Evropské unie.
Volary měly od nepaměti těsné kontakty se sousedními městy v Dolním Bavorsku. Vzájemné návštěvy a společné akce byly pěstovány zejména s městem Waldkirchen.
Z tohoto vzájemného sepětí vzešel i patronát tohoto města nad vyhnanci z Volar, ustavený v roce 1989 za starosty Rudolfa Hettla. Byl to tehdy, stejně jako při oslavě desetiletého výročí patronátu za pana starosty Josefa Höpplera, veliký svátek za účasti dechových kapel z Waldkirchena a Karlsbachu. Z obou slavností existují videa, která pořídili Bruno Sitter (i on má na webových stranách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení - pozn. překl.) a Friedrich Riepl.
Každý rok na svatého Jakuba (v originále "an Jakobi" - pozn. překl.), o posledním červencovém víkendu, koná se ve Waldkirchen setkání Volarských (v originále "das Treffen der Wallerer" - pozn. překl.), většinou ve zdejším Měšťanském domě (v originále "im Bürgerhaus" - pozn. překl.).
Dne 10. října 1997 mohlo sdružení FWB v našem patronátním městě Waldkirchen za účasti městské rady a pana starosty Petera Jarosche otevřít domovskou jizbu, v níž bylo vystaveno přes 500 exponátů a 200 fotografií z Volar. Jako už tak často byli to rozvážní a k pomoci ochotní členové volarského sdružení, kdo k tomu poskytli finanční prostředky a celý záměr nezištně podpořili velkorysými dary a množstvím cenných výstavních předmětů, privátních upomínek a vzácných snímků.
Z Hesenska přicestovalo k otevření jizby a k rodáckému setkání autobusem 50 členů. Túra po Šumavě nalezla všeobecně velký ohlas. Vedla přes Philippsreut do údolí Vydry (Widratal) přes Horní Vltavici (Obermoldau), Polku (Elendbachl), Borová Lada (Ferchenhaid) s návštěvou blízké slatě (v originále "mit Besuch des Hochmoorsees", zřejmě jde o Chalupskou slať - pozn. překl.), Kvildu (Außergefild), při Vydře až do Srní (Rehberg) a dál na Kašperské Hory a Rejštejn (v originále "nach Unter- und Bergreichenstein" - pozn. překl.), do Sušice (Schüttenhofen) s návštěvou tamního muzea (rozuměj Muzeum Šumavy - pozn. překl.) a zpátky přes Vimperk do hotelu ve Waldkirchen. Další cesta vedla skupinu do rakouského Mühlviertelu.
Náklady na domovskou jizbu, nájem, vedlejší výdaje a dozor činí měsíčně asi 350 eur. To až dosud umožňovali uhradit velkorysí dárci. K dnešnímu datu v roce 2003 má FWB 260 členů a v červenci se dostavilo ke každoročnímu setkání v našem patronátním městě Waldkirchen 165 z nich. Další existence domovské jizby je tak zajištěna, poněvadž je však generace pamětníků (v originále "die Erlebnisgeneration" - pozn. překl.) rok od roku méně početná, musí být FWB podporována stále více dětmi a vnuky těch, kdo do ní patří.
Příspěvky této knihy jsou většinou psány volarskými rodáky buď bezprostředně po jejich vysídlení v roce 1946 nebo později. Obzvláštní dík si zasluhuje Otto Fischer (je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), bývalý městský tajemník ve Volarech, který autory motivoval všechno vypsat a dát k tisku pro knižní vydání. Mnoho záznamů a zpráv bylo hned po válce zachráněno před uloupením nově příchozími a ještě před vyhnáním dopraveno přes blízkou hranici do bezpečí. Z generace pamětníků, kteří museli roku 1946 protrpět krutý osud vyhnanců z domova, zůstalo v roce 2003 naživu jen málo. Také nevinní Volarští byli po válce roku 1946 Čechy ze svého celá staletí starého městečka brutálně vyhnáni zbaveni všech svých práv do téměř totálně zničeného Německa - rozděleného tenkrát na americkou, britskou, francouzskou a sovětskou zónu. Tzv. antifašisté a sám komunista Franz Böhm, dům ve Volarech čp. 35, přeživší vězeň nacistického koncentračního tábora v Dachau, byli "odsunuti" do sovětské okupační zóny. Měli tu zdánlivou výhodu, že si s sebou směli vzít alespoň domácí nářadí (v originále "wenigstens ihren Hausrat mitnehmen zu können" - pozn. překl.). Dům, pozemky a jiný majetek jim byl zabaven jako ostatním. Několik málo volarských rodin opustilo tváří v tvář rostoucímu tlaku domov dobrovolně a vzali s sebou vybavení svých domácností. Vyhnanci na Západ postupně dokázali znovu si v novém domově najít práci, vydělat si slušné peníze a především žít ve svobodě. U vyhnanců do východního Německa tomu bylo zcela jinak. O svobodě, volném pohybu či o zvýšení životní úrovně si mohli tyto oběti potlačovatelského režimu přes 40 let nechat jen zdát. Vyhaněčům ze zemí východního bloku se ostatně nevedlo nijak lépe. Mnozí z nich musili žít za nuzných poměrů a byli tak za své činy a za svou zášť ironií osudu potrestáni. Nedokázali vůbec ani udržet dál v provozu volarskou mlékárnu, pivovar, továrnu a pilu. Také dřevařskou školu z neschopnosti neuchovali.
Mnoha vyhnancům a jejich dětem se na Západ brzy většinou naskytly lepší příležitosti než ty, které by měli doma. Postupně přišli k vážnosti a k blahobytu a mohli si pořídit i vlastní dům. Některé příběhy jejich osobního úspěchu jsou popsány v této knize.
Franz Kindermann (Nout) z Volar se s rodinou naučil zacházet v Porýní (Rheingau) s ušlechtilou vinnou révou, zakoupil si v roce 1959 vinici, kterou obdělával vedle své vlastní profese a položil tak základ malému soukromému vinařství.
Nejtěžší osud musili snášet po vyhnání lidé pokročilého věku, kteří se ocitli náhle sami a bez pomoci v cizím prostředí, odloučeni často daleko od svých příbuzných a rozeseti do všech světa stran, poníženi a ožebračeni, donuceni se postarat o sebe samy.
V průměru připadl na každé dva Čechy celý majetek jednoho z vyhnanců. Nemělo jim to ovšem přinést nijaké štěstí. Praha nevejde do našich dějin jako "zlaté město", nýbrž jako dějiště nelidské zvůle let 1945 a 1946, jako metropole nejhoršího poválečného nápravného lágru jménem Československo (v originále "als die Hauptstadt des übelsten Nachkriegs-KZ mit Namen Tschechoslowakei" - pozn. překl.). Ten, kdo se chce o tom co dovědět, měl by číst alespoň knihu "Dokumente zur Austreibung der Sudtendeuschen", ISBN 3-7612-0199-0.
Osud vyhnanců a jejich utrpení byl německými a zahraničními sdělovacími prostředky mnohdy buď tabuizován nebo nepřípustným způsobem líčen jako následek předcházejících nacistických zločinů. I sám pan spolkový prezident Rau a spolkový kancléř Schröder setrvávají v tomto omylu. Ten, kdo se připojuje k podobnému výkladu, prohřešuje se na lidských i mezinárodních právech. Důvody, které by mohly ospravedlnit vyhnání nevinných lidí, prostě neexistují a nikdy existovat nebudou. Článek 25 naší ústavy říká k upřednostnění mezinárodního práva: "Die allgemeinen Regeln des Völkerrechtes sind Bestandteil des Bundesrechtes. Sie gehen den Gesetzen vor und erzeugen Rechte und Pflichten unmittelbar für die Bewohner des Bundesgebietes." (tj. "Všeobecné zásady mezinárodního práva jsou součástí práva Spolkové republiky. Předcházejí zákonům a vytvářejí práva a povinnosti bezprostředně platné pro obyvatele jejího území." - pozn. překl.).
Mnohým politikům zde v tomto bodě, zdá se, nastávají problémy s porozuměním a ústava je v tomto bodě určitě opakovaně porušována.
Také mnozí volarští Němci byli vyhaněči přímo ohrožováni na životě, nevinní byli vězněni často i více než deset let na nucených pracích a ve sběrných táborech za podmínek lidsky nedůstojných.
Naše Volary jsou dnes už sotva k poznání. Vandalismus a velikášství loupeživé lůzy je totálně proměnily. Více než stovka prastarých dřevěných domů, vzácné kulturní dědictví po předcích, bylo strženo a posloužilo při rabování prvých z plenitelů jako dříví na otop. Z dnešního hlediska by musilo být podobné počínání trestné už jen proto, že tyto architektonické skvosty mohly být neocenitelnou turistickou atrakcí, jakou nabízí třeba skanzen u Tittlingu v Bavorském lese jako magnet přitahující množství návštěvníků. Ještě předtím než padly za oběť pásovým vozidlům českých planýrovačů, stačil je Franz Mauritz po ulicích zachytit na filmový pás. Ubohá panelová výstavba, která je za komunistů nahradila, dříve či později tak jako tak skončí odstřelem. Betonové panely a betonové mozky patří k sobě navzájem. Ještě dnes v roce 2003 je 80% Čechů toho názoru, že k vyhnání došlo v souladu s právem.
V Sudetech (souhrnný pojem je volen nepřesně, poněvadž právě Šumava za nacismu k vlastní "sudetské župě" /Reichsgau Sudetenland/ nepatřila - pozn. překl.) bylo po válce srovnáno se zemí více než 500 vylidněných osad. Stovky kostelů, památníků, hřbitovů, kaplí. křížů a božích muk podlehlo dílu zkázy. Ještě v roce 1992 zůstávala zpustošena i volarská Kalvárie. Kaple i Boží hrob byly vypleněny a zničeny. Všechny samoty a stovky seníků srovnali naši vyhaněči se zemí. Kolik jen úsilí stálo naše předky, aby zúrodnili tyto končiny, se dalo vyčíst z kamenných hrázek mezi lukami. Všechny jejich kameny musely být namáhavou lopotou vydobyty z půdy a narovnány na okrajích jednotlivých pozemků. Byly svědectvím toho, čeho naši předchůdci dosáhli. Všechno, co upomínalo na Němce, bylo po roce 1946 odstraněno, tak právě i tyto kamenné snosy, zmíněné už také množství prastarých dřevěných obytných staveb, památník padlých a dokonce i dvanáct velkých domů na náměstí (v originále "am Ringplatz" - pozn. překl.), které už dnes nelze identifikovat. Na vrchu Kalvárie byly vyloupeny všechny zastávky křížové cesty a zpustošen byl jak Boží hrob, tak kaple a figury svatých. Povalující se úlomky a torza zachránili dva obezřetní Volarští a dali je k dispozici domovské jizbě.
My a naše děti na nic z toho všeho nezapomeneme a hypotéka nepolepšitelných vyhaněčů bude tížit Evropu ještě po velice dlouhý čas.
Die Stadt Wallern im Böhmerwald (2004), s. 20-26
Jakkoli sporné musejí českému čtenáři připadat některé historické a právní vývody autora originálu předchozích řádek, tvořících úvod i náplň obsáhlé krajanské pamětní knihy, nechtěl právě o ně překladatel případného zájemce ochudit pro jejich autenticitu. Podstatné mi připadá, že jde právě v případě Walterově o nefalšovaného "Wallerera" starého místního rodu, jehož příjmení (ve Volarech se někdy i jinde nezvyklá příjmení často opakovala) máme na webových stranách Kohoutího kříže zastoupeného už osobou dirigenta Alfreda Waltera. Sám Franz Karl to příjmení ovšem zdědil po svém dědovi a jmenovci, narozeném 18. listopadu roku 1877 jako Franz Karl Sauheitl a oprávněném změněného rodinného jména (Familienname) užívat teprve po schválení pražským c.k. místodržitelstvím ze dne 28. října 1900. Všichni dědovi předkové byli také z Volar: jeho otec Josef Sauheitl, měšťan ve Volarech čp. 26, byl synem Laurenze Sauheitla, měšťana ve Volarech čp. 97 a jeho ženy Elisabeth, roz. Mutzenbauerové z Volar čp. 97, jeho matka Hedwig byla dcerou Franze Langa měšťana ve Volarech čp. 186 a jeho manželky Marjanny, roz. Grafové z Volar čp. 192. I prvorozený syn Franze Karla a jeho ženy Mathilde (* ve Volarech 29. března 1882), který přišel na svět ve Volarech 2. října roku 1904, převzal jako Franz Karl Walter "mladší" otcovo jméno. To jemu a jeho manželce Gertraud, roz. Haselsteinerové, se ve Volarech narodil 30. prosince roku 1933. "náš" Franz Karl Walter "nejmladší". I v předchozích textech o sobě mnohé prozradil bez obav, že by mu to mohlo být někým "odjinud" pokládáno za zlé. Jen kvůli tomu, abychom se vším souhlasili, ovšem lidská svědectví nemá vůbec cenu číst...
- - - - -
* Volary
