HEINRICH SUSO WALDECK (vl. jm. AUGUSTIN POPP)

Ein fremdes Mädchen Begegnung auf der Fahrt: Ein Blondhaupt, sanfte Glieder, Das Antlitz schön erglommen überm Buch. Ein Kleidchen, blau wie junger Flieder, Doch süß von einem leisen Nelkenruch. Ach, Mädchen, deiner Art Bin ich vorlängst begegnet, Doch ging kein Bild so zärtlich zu mir ein Und wie von Gott für mich gesegnet: So Reines will eraltert und erlitten sein. Du bleibst in mir bewahrt, Du Fremdes bist mein Eigen Und wirst nicht altern je an Zeit und Leid. Dich will ich hüten, dich verschweigen, Dich trag ich, wie du bist, in meine Ewigkeit.	Cizí děvče Cestou spatřil jsem je: plavý vlas, něha plna studu, tvář nad knihou, již v ruce drželo, i šeříkovou modř dál tušit budu šatů, a karafiáty že vonělo. Co jalo mne tak jemně, co na Tobě tak proslunilo vzduch, že takový obraz až dosavad mi ve svém požehnání nedal Bůh? Něco tak čistého má stářím újmu vzít? Jako by nadál zůstalo to ve mně, stalo se mým, ač své a cizí, aniž zloupit je mohla bolest nebo čas. Chci chránit to, smlčet a nechat ryzí Tě, jaké jsi, nést dál tu věčnost v nás.
Sudetenland, 1993, č. 4, s. 343
Der Ahn Er schlurft gelassen den täglichen Bogen, Wenn Holler und Kirschwald blühen, Wenn Tier und Jungvolk ungezogen von Blut und Frühling sprühen. Denn Lust an Blust und Geflunk und Geflimmer, Die ruht beim lange Verlernten; Auch denkt er gewesene Frühlinge nimmer, Vielleicht noch der Wetter und Ernten. Und streift er an die Friedhofmauer, So wärmt er die Hand an den Steinen; Die Anhin grüßt er ohne Trauer Und geht mit gestreckteren Beinen. Es steht das Pestmahl morsch vergittert, Ein Holz voll Schaden und Scharte; Da schaut Gott Vater arg verwittert Aus seinem gewaltigen Barte. Die Krone zerbrochen, das Zepter zersplittert, Ein Loch im heiligen Kleide; Er lächelt so ernst, doch unverbittert Herüber das grüne Getreide. Ihn liebt der Ahn und grüßt er leise Hinüber das junge Getreide, Denn Er und er sind alt und weise Und wunderbar einsam beide.	Děd On srká jen mlčky den, co se klene, květ třešní a bezů jen prší kolem a zvěř i mládí nezvedené krví a jarem srší. V něm chvástání, rozkoš, slast, co se třpytí, odnaučeny dávno usnuly; zapomenuta jsou dávná jara i kvítí, jen časy žní v něm nepominuly. A zavadí-li o zeď hřbitova, hřeje si ruce o kameny; bába byla, jak ví, veselá taková, tak jde si dál víc napřímený. Vidí morový sloup, celičký trouchnivý, peň plný jizev i larev; zvětralý Pánbůh na něm plešiví i s bradkou už zašlých barev. Korunu puklou, žezlo zlomeno, díru v posvátném hávě; na vzešlou setbu, dosud zelenou, hledí však usměvavě. I děd láskyplně zastaví a osení zaševelí, že On i on došli moudrosti ve zdraví, oba nádherně osamělí.
Hoffnung und Erfüllung (1960), s. 204-205
P.S. Varianta překladu v poslední sloce by mohla znít "šumavsky" takto: "cítí, jak osení šumí ... a sám každý z obou být umí"
* * * Als König, als Kind, als Ungeheuer, Seh ich mich selber im Spiegel schreiten. Mein Gutes, mein Böses schaut mich an. Mein Wesen und Wollen, mein Witz, mein Wahn.	* * * Jako král, jako dítě, jako netvor kráčím sám sobě vstříc tu ze zrcadla. Dobro i zlo vidím dál trvat při mně: mé bytí, břit mých bažení i bludu břímě.
Vierteljahresschrift / Adalbert Stifter Institut des Landes Oberösterreich, 1988, č. 1-2, s. 13
P.S. Ty verše jsou vyňaty ze sbírky Die milde Stunde (Štědrá hodina), vyšlé téhož roku 1933 jako 13 satirických básní knihy Heidemichel, a tvoří s ní "korunní vrchol" Waldeckova díla vůbec, jak alespoň píše Aldemar Schiffkorn ve čtvrtletníku hornorakouského Institutu Adalberta Stiftera.
Seelenruhe Seit mir die Ruh behagt, Welch Verwandeltwerden! Meine Seele fragt: Bin ich noch auf Erden? Alles um mich her, Grell und laut noch eben, Sinkt in dunkles Meer Oder muss verschweben. Hab ich was geliebt? Hab ich was besessen? Nichts was Antwort gibt. Und will vergessen. Fernher glänzt ein Strand, Gestern noch verborgen: Ewig blüh'ndes Land, Ewig schöner Morgen. Seh ich einen Kahn Sacht herüberschwimmen? Weht ihm nicht voran Engelmilde Stimmen? Dank. Mir ist der Pfad Still und schön bereitet, Wenn der Ferge naht, Der mich heimgeleitet.	Klid v duši Duši chutná klid, ve svém opojení vědět bude chtít: je tu dál či není? Všechno kolkolem ostrost i hluk ztrácí, jako moře lem tma je tmám zas vrací. Měl jsem kdy co rád? Co kdy mělo cenu? Paměť zapírá, sám chci zapomenout. Září dálný břeh včera ještě skrytý: věčně ve květech jiter porozvitých. Tichý přeplul člun právě kolem asi. Křídly tknul se strun, andělskými hlasy. Za tu cestu dík kráse přetajemné. Dobrý převozník domů poveze mne.
Panorama, s. 121
Milde Stunde* Eine Wolke befällt mir, ein Traum, ein Licht, Ein Schrecken und seliges Wachgesicht: Maria streckt den Finger dar, Schreitet mir zu und lächelt klar. Sieh da, der Finger wird golden und hart Und kriegt wie ein Schlüsselchen einen Bart, Funkelt einher und rührt mich an Und also ist auch ein Wunder getan: Meine Brust knarrt auf wie ein alter Schrein, Maria bettet ihr Kindchen herein.	Štědrá hodina Mrak naléhá jak sen a jako záře, úlek a bdělost blahé tváře: Maria, úsměv samý jas, jde ke mně, jsem jí na pospas, hle, její prst jak tuhá zlatá tyč točí se, tkne mne blyskotavý klíč, blíží se ke mně dál a dál, a také že se div divoucí stal: tam v hrudi mé, co jak stará skříň vrže, Maria stele Jezulátku lože.
VASILO, 1973, s. 118-119
Wunderbares Der schwarze Himmel hing tief herein, Züngelte Flammen, donnerte Zorn. Vom Erker spähten wir scharf zum Waldrand hin, Dem jungen Beerensucher entgegen. Wunder, wie sanft die Mutter die Hände Schloss: "Über unserem Kinde ist Gott." Und ruhig nickte der Vater: "Jawohl, ist Gott." Gelbes Licht enthüllte den schreitenden Knaben. Wunder, wie er den Feldweg tapfer einherwuchs. Mutig lachte das weiße Röckchen. Der rote Krug im ängstlichen Ährengewühl. Schon winkt ein schmächtiger Arm herauf. Wo der Steig zu näheren Gärten biegt. Da bricht die Flamme herein. Erkracht der göttliche Hieb. Wunder, wie die Pappel unversehrt steigt. Da doch an der vergrasten Wurzeln das Kind erschlagen dahinsinkt. Heulen entstürzte unsäglich dem Haus. Ich aber stand erstarrt vor dir, du Gott des Blitzes und Todes; So tust du mit uns seit Anbeginn - Heiliges Wunder, dass wir dennoch dich lieben!	Úder divu Černé nebe viselo hluboko až k nám, jazykem plamene hřměl z něho hněv. Z arkýře jsme ho viděli až k lesu, chlapce, jak navrací se z borůvek. Jak divu naproti složila matka ruce: "Nad naším děckem je Bůh sám." A otec klidně kývnul: "Baže, sám Bůh." žlutý svit oděl to kráčející dítě. Div, jak teď rostl krokem polní cestou. Smála se na něm bílá košilka, rudý džbán tonul v moři plavých klasů. Už mával útlou paží vstříc nám sem, kde pěšina zahýbá do humen. Tu plamen sjel a rachot Božího úderu hned za ním dal se znát. Jak divem topol vedle zůstal ušetřen. Jen do trávy tam pod ním srazil blesk to malé. Pláč nevýslovný vyvracel pak dům. Já strnul jen však stoje před Tebou, Bože blesku a smrti; činíš tak s námi přec odnepaměti - posvátný div, že cítíme v něm lásku!
Hoffnung und Erfüllung (1960), s. 205

Dvě z těch básní jsou zastoupeny i v antologii nositelů rakouské Státní ceny za literaturu, která vyšla v nakladatelství Stiasny pod titulem Hoffnung und Erfüllung. Heinrich Suso Waldeck to ocenění získal roku 1937. Narodil se 3. října 1873 jako Augustin Popp ve Všerubech na severozápad od Plzně při silnici do Karlových Varů, takže rakouská učebnice literatury o něm uvádí, že byl vlastně z rodu sedláků z Chebska (Egerland). Otec byl však učitelem, po matce, rozené Waldeckové, syn později zvolil právě zčásti svůj básnický pseudonym. Po studiích teologie vstoupil roku 1895 do řádu redemptoristů, působil dlouho jako kaplan v Dolním Rakousku a ve Štýrsku, byl mezitím i bankovním úředníkem a novinářem, pak se však vrátil k duchovní službě. Do roku 1938 učitelem náboženství, zemřel ještě za světové války 4. září 1943 v Sankt Veit im Mühlkreis na dosah šumavských hřebenů a rodné země a má tam také svůj hrob. Psal především lyriku, ale i povídky a román, rovněž pohádky a legendy. Už 1928 získal Literární cenu města Vídně za sbírku Die Antlitzgedichte z předchozího roku, v níž jako by z temně pohanských živlů světa, jejichž symbolem je píseň Panova, v každé i nejnepatrnější věci v láskyplném pohledu autorově nakonec vzlétala holubice Ducha. Ta blízkost a úcta, kterou cítí k věcem zjevujícím tvář Toho, kdo je stvořil, sbližuje Waldecka s Adalbertem Stifterem a také s René Maria Rilkem, jak ve své nepřekonatelné práci o dějinách německé literatury v Čechách 1900-1939 poznamenává Josef Mühlberger. Nezaměnitelná je však šťastná lehkost veršů jako třeba tyto:

Immer singen die Grillen ich weiß nicht was:
kleine eintönige Geigen aus Glas.

O překot zpívají cvrčci nevím co:
jediné malé housle čiré sklo.

Waldeck se nedovolává marně právě prvou půlí svého pseudonymu německého mystika Jindřicha Suso (1300-1366), označovaného i jako blahoslavený Heinrich von Seusen podle rodového jména matčina (jako Waldeck!), který prý radíval především sám sobě: "Suso, lass sausen", tj. "nech šumět", dej se unést citem, rozplyň se v Bohu a jeho stvoření. Píseň cvrčků, "ein Lied aus Gras und Glas", "kde i třpyt a tráva hrává", navždy zůstává v nás jako víra společného dětství rodné země.

Heinrich Suso Waldeck a mnoho jiných, kdo přišli z Chebska a Šumavy do Rakous

Alfred Zerlik

Vztahy Chebska (Egerland), Šumavy a Horních Rakous sahají hluboko do dávné minulosti. V počtu Chebanů (v originále "Egerländer" - pozn. překl.) a Šumavanů, kteří v posledních dvou staletích ovlivnili hornorakouský kulturní život, se projevuje tvořivá síla, přelévající se sem plodně ze severního sousedství.
Tu výrazně vyniká postava muže, zaujímajícího přední místo v hornorakouské básnické tvorbě. Je to kněz Heinrich Suso Waldeck. Pamětní deska na domě, kde zemřel, klášteře "Dcer Božského Spasitele" ("Töchter des göttlichen Heilands") v obci Sankt Veit im Mühlkreis, jakož i ta na vídeňském kostele Maria am Gestade, ho trvale připomínají. - Jeho občanské jméno znělo August Popp; narodil se dne 3. října roku 1873 ve Všerubech (Wscherau) u Plzně (Pilsen), města, kde byl jeho otec c.k. hejtmanem (kapitánem) 35. plzeňského pěšího pluku. V Plzni August Popp navštěvoval i místní gymnázium. Jeho předci z matčiny strany pocházeli z Horních Rakous. Mezi svými příbuznými ctil zejména uměnímilovného lineckého profesora Franze Borgiase Waldecka, což nalezlo svůj výraz v přijetí uměleckého příjmení "Waldeck". Hluboký hudební cit ho svedl dohromady s Antonem Brucknerem (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) a tehdejším lineckým dómským kapelníkem (byl jím v letech 1905-1924 - pozn. překl.) Ignazem Gruberem, kteří patřili k jeho přátelům stejně jako třeba vídeňský básník Josef Weinheber. Jedno misijní kázání ho přivedlo k pevnému rozhodnutí stát se duchovním a vstoupit do řádu redemptoristů. V roce 1900 byl vysvěcen na kněze. Po letech zápasů a hledání daleko od své kněžské profese přichází roku 1912 do Vídně, kde se stává středem kruhu uměleckých přátel. V roce 1937 získá nejvyšší ocenění svého života, Rakouskou státní cenu za literaturu. Už v březnu roku následujícího na něho dolehla nouze a starost, když byl bezodkladně propuštěn z nového říšského vysílače Reichssender Wien. Zhroutil se nato tělesně i duševně a znovu se usebral teprve ve zmíněném už klášteře "Dcer Božského Spasitele" v Sankt Veit, kde strávil sklonek svého života a kde 4. září 1943 i skonal. Přede dvěma roky (psáno 1965 - pozn. překl.) se konala u příležitosti 20. výročí jeho úmrtí při jeho hrobě povznášející vzpomínková slavnost.
Mezitím vyšly sebrané spisy Heinricha Suso Waldecka, jeho lyrické básně a balady, v přípravě je kompletní životopis. Enrica Handel-Mazzettiová (rovněž i samostatně zastoupená na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) napsala o jeho sbírce "Antlitzgedichte" (z roku 1926 - pozn. překl.), kterou na sebe poprvé upoutal čtenářský obdiv, následující slova: "Wenn man die Antlitzgedichte liest, wird einem wieder klar, welcher Zauber unserer deutschen Sprache innewohnt, es mußte ein Gottbegnadeter kommen, der diesen Zauber erklingen läßt und die köstlichen Schätze hebt." (tj. "Čte-li člověk tu sbírku, je mu opět jasno, jaké kouzlo tkví v naší německé řeči a že to musel přijít někdo Boží milostí obdařený, kdo dal tomu divu zaznít a kdo vyzvedl ty vzácné poklady." - pozn. překl.) A dále básnířka referuje: "Waldeck aber war auch die Güte, Geduld und tiefchristliche Nächstenliebe in Person. So wie der Dominikanermönch Suso im 14. Jahrhundert schenkt auch er dem elendsten Geschöpf die Liebe seines Herzens, - ein echter Apostel Christi." (tj. "Waldeck však byl i zosobněním dobroty, trpělivosti a hluboce křesťanské lásky k bližnímu. Tak jako dominikánský mnich Suso ve 14. století daroval i on tomu nejubožejšímu stvoření lásku svého srdce - pravý apoštol Kristův." - pozn. překl.)
Podobně jako Adalbert Stifter (i on má své samostatné zastoupení na webových stránkách Kohoutího kříže - pozn. překl.) i Heinrich Suso Waldeck zapustil kořeny v zemi své volby, jíž se stalo právě Horní Rakousko. Tady nalezl nový domov, zatímco ten starý z jeho srdce nikdy nevymizel. (...)
Malá obec Všeruby u Plzně na Chebsku zrodila i jiného významného syna, jenž vešel v užší styk s Horními Rakousy. Je jím sochař Franz Metzner (také samostatně zastoupený na webových stránkách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Jako autodidakt získal vlastní zásluhou sochařské vzdělání a poté, co byl několik let činný v Berlíně, působil na vídeňské škole uměleckých řemesel a vrátil se znovu do Berlína, kde 24. března 1919 skonal. Jeho práce prostupuje silný citový výraz a monumentálním tvarovým pojetím pak dosahují nezvykle silného symbolického účinku. Jeho nejvýznamnějším dílem je figurální výzdoba Památníku bitvy národů v Lipsku (v originále "Leipziger Völkerschlachtdenkmal" - pozn. překl.). Metzner je také tvůrcem pomníku velkého rakouského nářečního básníka Franze Stelzhamera. Socha v nadživotní velikosti stojí v lineckém parku Volksgarten a zpodobuje autora textu hornorakouské zemské hymny v postoji plném síly a nebojácnosti jako symbol svého selsky zemitého kmene.
Množství rodáků z Chebska by se dalo ještě uvést, kteří si i v jiných rakouských spolkových zemích a zvláště pak ve Vídni dokázali udělat proslulé jméno, jako byl mj. parlamentní řečník Ernst von Plener (1841-1923) z Chebu, profesor rakouského státního práva Wenzel Lustkandl (1832-1906) z Lubů (Schönbach), poslanec říšského sněmu a rodák z Odravy (Kulsam) Adolf Bachmann (1849-1914), plánský rodák Franz Martin Mayer (1844-1914), který sepsal dějiny Štýrska (Steiermark), z dalších historiků je to Emil Werunsky (zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) ze Stříbra (Mies) a Adam Wolf (1822-1883) z Chebu. Na vídeňské univerzitě působil slavný astronom Josef von Littrow (i on je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) z Horšovskéhp Týna (Bischofteinitz), ze vsi Počerny (Putschirn) u Karlových Varů (dnes je jen jejich městskou částí - pozn. překl.), pocházel proslulý chemik, fyzik a krystalograf Johann Josef Loschmidt (1821-1895). Z literátů lze připomenout stříbrné rodáky Rudolfa Haase a Hanse Deissingera, jakož i Gertrud Fusseneggerovou z Plzně (všichni tři figurují rovněž samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), kteří vesměs nalezli nový domov právě v Rakousku (Haas ve Villachu, Deissinger v Salcburku a Fusseneggerová v Leondingu u Lince - pozn. překl.).

Sudetenpost, 1965, č. 6, s. 4

P.S. Chebsko je tu pojato natolik široce, že mi dovolilo přidat k němu v samém titulu a úvodu Šumavu už proto, že v dalším textu zmiňuje a zahrnuje do krajového pojmu i autory zastoupené v Kohoutím kříži z důvodů nepochybných, z nich jako vždy zejména Adalbert Stifter.

- - - - -
* Všeruby u Plzně / † † † Sankt Veit im Mühlkreis (A)