RICHARD WONDRA
Krumlov jako opevněné město
Krumlov (v originále ovšem "Krummau an der Moldau" - pozn. překl.), tato perla Šumavy, zároveň také brána do ní (v originále "das Einfallstor in denselben", tj. doslova "brána ke vpádu do ní" - pozn. překl.), jedno z oněch starobylých a pověstmi opředených měst, které bývá tak rádo stavěno do jedné řady s proslulým, přímo příbuzensky svou podobou s ním blízkým bavorským městem Rothenburg ob der Tauber (v originále přímo "mit der berühmten Schwester Rothenburg o.d. Tauber" - pozn. překl.), je za celou dobu existence sdružení Deutscher Kulturverband (bylo založeno v listopadu roku 1919 a bylo na území Československa jakýmsi pokračovatelem "obranného spolku" Deutscher Schulverein, vzniklého už v roce 1880 - pozn. překl.) poprvé i místem, kde se koná valná hromada této významné korporace.
Jako šumavská metropole (v originále "der Hauptort des Böhmerwaldes" - pozn. překl.) je tato starobylá městská kultura, spojená přitom s přírodní svěžestí lesního kraje, se svými více než 9000 obyvateli národnostně ze 76 procent německou. Má v poloze 509 metrů nadmořské výšky železniční stanici i poštu s dobrým vlakovým spojením na šumavské trati České Budějovice - Krumlov - Hořice na Šumavě - Horní Planá - Volary (v originále "B. Budweis - Krummau - Höritz - Oberplan - Wallern" - pozn. překl.), z níž odbočka na Haidmühle představuje napojení na železniční síť Bavorského lesa. Ve Volarech se zmíněná šumavská trať spojuje s vlakovou dopravou od Prachatic a Vimperka (v originále "mit dem Zugsverkehr von Prachatitz und Winterberg" - pozn. překl.). Výchozím bodem jsou České Budějovice s rychlíkovým spojením od Chebu, Prahy, Vídně a Lince (v originále "von Eger, Prag, Wien und Linz" - pozn. překl.). Autobusová doprava v kombinaci s tou železniční otevírá přístup k nejkrásnějším výletním cílům jižní Šumavy a umožňuje projet jí celou napříč od jihu (Rožmberk nad Vltavou, Vyšší Brod /v originále "Rosenberg, Hohenfurth" - pozn. překl./) k severu (Železná Ruda /v originále "Eisenstein" - pozn. překl./).
Mezi strmými stěnami údolí vine se řeka Vltava jako ochranná stuha v četných záhybech kolem šedé masy starobylých domů, činí z vnitřního města jakýsi ostrov a omývá v jeho jedinečnosti nedotčený Krumlov.
To, co slibuje návštěvníkovi už zdaleka ho zdravící, hrdě se tyčící zámecká věž, nenapodobitelné dílo proslulého vlašského stavitele Baltazara Maio da Vomio (psaný jinde i "Baldassare Maggi z Arogna", blíže viz Wikipedia - pozn. překl.) z roku 1551, to vskutku uchovává vizuální podoba důvěrně milého šumavského maloměsta. Jako by chtěla zamezit ve vstupu nové době, rozkročuje se vzdorně a těžce městská brána, kterou se dodnes vstupuje do jeho centra. Daleko vzdálená minulost, která jako by plaše skrývala svou tvář před uspěchaným shonem přítomnosti, hledí na nás ze všech prostorů a koutů. Kdekoli se zastavíš, najdeš motiv, lákající k zachycení malbou, kresbou či fotografickým snímkem.
O tom, kdy byl založen zdejší hrad, neexistuje nijaký písemný doklad, z jiných okolností lze však dovodit, že byl jako panské sídlo zbudován v letech 1232-1239. Jeho vlastník Vítek (v originále "Wittigo" - pozn. překl.) je v jedné latinské listině z roku 1253 jmenován "Witigo de Crumbenove" a v roce 1258 "de Crumlow". To jsou i nejstarší zachovaná pojmenování hradu a města. Prvá připomínka krumlovského zámku se objevuje ve skladbě "Frauendienst" Ulricha von Lichtenstein z roku 1240. I malé množství dochovaných dat dává s určitostí dojít k závěru, že už ve 13. století tu stály dva oddělené hrady, horní a dolní, a dodnes také jsou stará a starší část dnešního stavebního celku výrazně znatelné, přes všechny proměny časů. Oba hrady vznikly zcela v duchu středověkého pevnostního stavitelství, oba byly pro zvýšení obranyschopnosti usazeny na nejvyšších bodech zámeckého skalního masivu (v originále "Schlosskuppe", i v češtině se dá použít výraz "skalní kupa" - pozn. překl.). Dodnes zachované gotické stavební části dávají přes sporá data položit jejich vznik až do počátku 14. století, kdy vymírá rod Vítkovců "zelené růže". Při horním hradu byla skalní kupa vpravo od dnešního zámeckého vchodu s průjezdem vyloženým prkny zastavěna nejprve. Tady také vznikl prvý, rozsahem nevýznamný výšinný hrad, vůči řece Vltavě a Jelenímu příkopu (v originále "Hirschgraben" - pozn. překl.) zajištěn vysokými skalisky, vůči Gardovému nádvoří a dnešnímu Plášťovému mostu (v originále "gegen den Gardeplatz und die heutige Mantelbrücke" - pozn. překl.) hlubokým příkopem. Kromě tohoto výšinného hradu existoval kolem této doby areál zvaný dnes "Máselnice" (v originále "Schmalzkasten" - pozn. překl.) a dodnes v zahradě někdejšího kasina zřetelné opevnění (v originále "sichtbare Wehranlage" - pozn. překl.). Nad Gardovým nádvořím, znovu na nejvyšší skalní kupě, vznikl druhý, dolní hrad (zvaný také česky "Hrádek" - pozn. překl.) s vysokou strážní věží.
Také tento hradní areál byl na všechny strany dobře zajištěn zčásti umělým a zčásti přírodním opevněním a kromě toho oddělen od Gardového nádvoří hlubokým příkopem. Při medvědáriu (v originále "beim Bärenzwinger" - pozn. překl.) nad dnešním vjezdem stála později asi (1589?) odstraněná mostní věž (v originále "mit abgeräumter Brückenturm" - pozn. překl.). Při Vltavě stála dnešní "Lazebna" (v originále "Baderhaus" - pozn. překl.), nyní kavárna (a restaurace i dnes téhož českého jména "Lazebna" - pozn. překl.), dále ještě jedna malá budova a opevnění v dnešní ovocné zahradě při vltavském břehu. Pod hradem se jistě usidlovali řemeslníci (Latrán /v originále "Latron" - pozn. překl./). V jedné latinské listině Vítkově (v originále "von Wittigo" - pozn. překl.) z roku 1274 skládají jeho lidé svědectví; byla zde tudíž už nějaká obec. Za časů Vítka mladšího (v originále "zur Zeit Wittigos d. J." - pozn. překl.) roku 1262 založil nablízku král Přemysl Otakar II. (v originále "Przemysl Ottokar II." - pozn. překl.), aby vytyčil mez rozmachu moci Vítkovců, klášter Zlatá Koruna (v originále "Kloster Goldenkron", původně byl ovšem zván česky "Svatá Trnová Koruna", německy "die Heilige Dornenkrone", latinsky "Sancta Corona Spinea" - pozn. překl.). Tehdy byl hrad sevřen půlkruhem zlatokorunského zboží. V roce 1259 založený klášter vyšebrodský (v originále "Kloster Hohenfurth" - pozn. překl.) brzy po svém vzniku rozvinul své působení směrem jižním. Z rodových větví pánů z Krumlova jsou ještě známa jména Budivoj a Záviš z Falkenštejna (v originále "Budiwoj und Zawisch von Falkenstein" - pozn. překl.), manžel Kunhuty, vdovy po králi Přemyslu Otakarovi II.. Linie pánů z Krumlova vymřela Vokem z Krumlova, který byl také pánem ze Strunkovic (v originále "Vok von Krummau, der auch Herr von Strunkowitz war" - pozn. překl.). Krumlovské panství přešlo v roce 1302 dědictvím na jinou větev Vítkovců, pány z Rožmberka (v originále "Herren von Rosenberg" - pozn. překl.) erbu pětilisté červené růže, kteří své sídlo přeložili na Krumlov a panovali tu po 300 let. Náleželi k nejvyšší šlechtě, byli postupem doby stále mocnější a bohatší a zastávali významné zemské úřady; soupeřili přímo s králem o politický vliv, majetek a vynikali v umění vzdorovat i panovníkově vůli. S rožmberskou mocí rostl i blahobyt jejich rezidence, štědře obmyšlovali město svobodami, zřizovali a potvrzovali cechy, požadovali od krále právo výročních trhů. Jiří (v originále "Georg" - pozn. překl.), zesnulý v roce 1310 a jeho syn Petr I. z Rožmberka (v originále "Peter von Rosenberg" - pozn. překl.), v roce 1347 skonavší manžel vdovy po posledním králi z přemyslovského rodu (byla to Viola Těšínská /1290-1317/, s níž se oženil se souhlasem krále Jana Lucemburského - pozn. překl.), položili základy k dalšímu rozvoji města.
V jedné latinské listině z roku 1309, jednající o stavbě a osvobození domu (dnes čp. 12) kláštera Zlatá Koruna na krumlovském náměstí (v originále "am Ringplatz in Krummau" - pozn. překl.) ode všech dávek (s výjimkou těch, které musely být následkem války vybírány po celém království nebo které byly určeny k opravám městského mostu, ode všech dávek s výjimkou těch, které musely být následkem války vybírány po celém království nebo které byly určeny k opravám městského mostu - pozn. překl.), je Krumlov poprvé označen městem (civitas), rozuměj tím vnitřní město na pravém břehu řeky Vltavy, jemuž Petr z Rožmberka v roce 1347 daroval první obdržená základní privilegia, mezi kterými je řeč o obranných hradbách, o právu míle, o městských právech atd.. Na hradě je v roce 1334 připomínána kaple sv. Jiřího, na Latráně špitál u sv. Jakuba. Petrovi synové založili spolu roku 1357 minoritský klášter. Klášter klarisek byl založen o čtyři roky později Anežkou Rožmberskou (v originále "Agnes Rosenberg" - pozn. překl.), roz. von Wallsee. Poté, co jej v roce 1782 postihlo zrušení, stal se od roku 1801 vlastnictvím schwarzenberského rodu a slouží jako sociální zařízení pro penzisty, vdovy a sirotky, kromě toho v něm sídlí knížecí schwarzenberská soukromá dívčí škola a mateřská škola, obě vedeny ctihodnými školskými sestrami de Notre Dame.
V roce 1349 zbudoval Jošt z Rožmberka (v originále "Jodok von Rosenberg" - pozn. překl.) na jihovýchod od vsi Třísov hrad Dívčí Kámen (v originále "Burg Maidstein, südöstlich von Trzissau" - pozn. překl.) v nádherné poloze nad řekou Vltavou. Zachoval se dodnes jako velmi pozoruhodná zřícenina, 210 metrů dlouhá a 45 metrů široká, při úpatí 38 metrů vysoké skalní stěny. Jindřich z Rožmberka (v originále mylně Georg /!/ - pozn. překl.), nespokojený s panováním Václava IV., se dvakrát postavil do čela spiknutí šlechty proti němu a přivedl také dvakrát krále na Krumlov jako svého zajatce (bylo to v letech 1394 a 1402). - Dodnes na to upomínají Václavské sklepy (v originále "Wenzelskeller" - pozn. překl.) při chodbě od třetího zámeckého nádvoří k Plášťovému mostu.
V dobách husitského hnutí vládl na Krumlově Oldřich z Rožmberka (v originále "Oldrzich von Rosenberg" - pozn. překl.), vůdce strany přijímající pod jednou způsobou. Hrad byl tak nedobytný (Jelení příkop a Panenské zahrady /Horní a Dolní, v originále "Jungferngarten" - pozn. překl./ byly rybníky, Budějovická brána /v originále "Budweiser Tor" - pozn. překl./ ještě neexistovala a před náměstíčkem, kde stojí hotel U města Vídně /v originále "Stadt Wien" - pozn. překl./ byl vodní zámek, takže i bojechtiví Táborité, kteří vypálili Zlatou Korunu, si naň netroufli; Oldřichovi se podařilo rozlehlou zlatokorunskou doménu získat do zástavy. Ve městě byl kostel sv. Víta, zbudovaný v roce 1340, Petrem z Rožmberka změněn přestavbou, dokončenou v roce 1349 (tedy dva roky po jeho smrti, hlavní a monumentální přestavba však byla provedena až v letech 1407-1438 za vlády Jindřicha III. z Rožmberka a kostel byl po přestavbě znovu vysvěcen pasovským biskupem v roce 1439 - pozn. překl.) Nádherná kamenná klenba je stejná jako ta v kostele sv. Jiljí v Milevsku (v originále "St. Aegidiuskirche zu Mühlhausen" - pozn. překl.), zvlášť v prostřední lodi dominuje vysoce hodnotná síťová klenba (vedle milevského vzoru, přímo doloženého stavební smlouvou z roku 1407, byl uplatněn i parléřovský typ síťové klenby z královské katedrály sv. Víta v Praze - pozn. překl.). Roku 1494 bylo město Oldřichovými syny Vokem, Petrem a Oldřichem (rozuměj Vokem II, Petrem IV. /ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl./ a Oldřichem III. - pozn. překl.) vybaveno dalšími výsadami s částečným použitím práv měst královských: tj. osvobození od odúmrti a odvolání proti nálezům konšelského soudu (v originále "gegen die Erkenntnisse der Schöffengerichte", při čemž německý výraz "das Schöffengericht" se překládá jako "konšelský" či "kmetský" soud - pozn. překl.) do Budějovic a do Prahy. Za panování Vladislava a Ludvíka Jagellonských na Pražském hradě zastával funkci nejvyššího zemského hejtmana. Na čtvrtém zámeckém nádvoří se nachází skvostný arkýř z jeho doby, pořízený v roce 1513 se třemi erby (nejstaršími ze všech tady - pozn. překl.), patřícími Petru z Rožmberka a jeho choti Alžbětě z Kravař a pánům z Pernštejna (v originále "Elisabeth von Krawarsch und dem Herrn von Pernstein" - pozn. překl.). Nejslavnější období zažil hrad s městem za nádherymilovného Viléma z Rožmberka (v originále "Wilhelm von Rosenberg", zastoupen rovněž samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), nejvyššího purkrabího a rytíře řádu Zlatého rouna, který může být právem nazýván druhým zakladatelem rodové rezidence. Ujal se vlády jako šestnáctiletý v roce 1551 a podle sdělení proslulého rožmberského archiváře Václava Březana krumlovský hrad, do té doby "starý, nepořádný, úzký, tmavý a neveselý v způsob veselý a prostranný vystavěti dal, takže kromě věže staré, podobenství starého nezůstalo". Jeho stavitelem byl proslulý vlašský mistr Baltazar Maio da Vomio. Nová kaple byla rozšířena (1563). V interiérech vznikl "královský sál", "zlatý císařský sál", audienční sál s vyřezávaným dřevěným obložením, nad výšinným hradem se zvedala mohutná čtyřhranná věž (v originále "vierkantiger Turm" - pozn. překl.). Stěny obou hradů a budov mezi nimi pokryly fresky s výjevy z antické mytologie, z římských dějin a z vojenského života vůbec, uvnitř také těmi z Bible. Pod zámkem (v místech nynější Jelení zahrady /v originále "Hirschgarten" - pozn. překl.) se leskla hladina rybníka, na zahrady navazovala obora se zvěří (v originále "ein Tiergarten" - pozn. překl.). Z věže tehdy zaznívaly nad strmými střechami městských domů lesní rohy a fanfáry rožmberské kapely jako strážní signály i pozdravy přijíždějícím urozeným hostům, mezi nimiž se nacházeli i panovníci a vyslanci z Německé říše, Polska a Chorvatska (chorvatský hrdina Mikuláš Zrinský /v originále "Nikolaus Zrini" - pozn. překl./ byl švagrem Viléma z Rožmberka). Vilém sám cestoval častěji v diplomatickém poslání s početným doprovodem zejména do Polska. Kromě toho reorganizoval prostřednictvím svého regenta Jakuba Krčína z Jelčan (v originále "Jakob Krtschin von Jeltschan" - pozn. překl.) hospodářské dvory, pivovary a rybniční hospodářství. V Krumlově jako v horním městě kvetla tenkrát těžba stříbra. Zbytky štol se nacházejí mj. také na úpatí Křížové hory (v originále "am Fuße des Kreuzberges" - pozn. překl.). V roce 1584 povolal Vilém do Krumlova jezuity a Maio da Vomio pro ně zbudoval řádovou kolej (po zrušení jezuitského řádu v ní byla umístěna krumlovská kasárna, nyní je tam hotel Růže /v bývalém jezuitském semináři je dnes umístěno regionální muzeum, předtím tam do roku 1945 fungovalo německé gymnázium - pozn. překl./). Podle údajné staré tradice odvozoval Vilém svůj rodový původ z Itálie, kde žil rod Ursiniů a rozšířil svůj erb červené pětilisté růže přidáním pole s erbem jejich (začal se dokonce psát Guilielmus Ursinus de Rosenberg - pozn. překl.) a medvědů jako štítonošů (viz je i živé při vstupu do krumlovského zámku z Rejdiště na Gardové nádvoří /v originále "vom Tummel- auf den Gardeplatz", třeba ovšem poznamenat, že tam jsou na bastionech jako štítonoši zpodobeni lvi - pozn. překl./). Také alchymii byl velice oddán. Jeho nástupce Petr Vok (i on má samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) vedl roku 1594 osobně české vojsko do Uher; přestoupil k sektě Českých bratří a nebyl proto u Habsburků oblíben. Stal se i stavebníkem zbrojnice na krumlovském Novém Městě, nynějším schwarzenberském knížecím pivovaru. Zajistil město pro budoucnost i stvrzením a rozšířením jeho svobod (1596). Evangelíkům dal zbudovat na místě stržené kaple u sv. Jošta (v originále "beim hl. Jodok" - pozn. překl.) kostel Nejsvětější Trojice (vysvěcený roku 1598 - pozn. překl.) na Latráně, nyní soukromý dům; jen věž je pod památkovou ochranou a péčí. V roce 1567 bylo nádvoří (s pozdějším barokním divadlem) za Plášťovým mostem rozšířeno a ohraničeno silnou zdí vůči městu. Roku 1594 byl vypracován plán mostu přes Polečnici (v originále "über den Kalschingerbach", tj. "přes Chvalšinský potok", považovaný dnes za přítok Polečnice, vlévající se v Českém Krumlově do Vltavy - pozn. překl.), tři roky nato (1597) byla pod zámkem zřízena obora (v originále "wurde der Tiergarten unter dem Schlosse errichtet" - pozn. překl.). Vroce 1600 prodal Petr Vok krumlovské panství s Netolicemi, Prachaticemi a Volary (v originále "mit Netolitz, Prachatitz und Wallern" - pozn. překl.) císaři Rudolfu II.. Jako poslední v mužské posloupnosti svého rodu zemřel Petr Vok roku 1611.
Počátek habsburského vlastnictví Krumlova je temně poznamenán zvráceným řáděním císařova levobočka Dona Julia d'Austria.
V roce 1611 vpadli do Čech Pasovští a vyplenili Krumlov i s okolím. Rudolfův nástupce císař Matyáš navštívil Krumlov a s ohledem na škody, jež město utrpělo, potvrdil jeho výsady od roku 1614. Za povstání českých stavů byl Krumlov shromaždištěm císařského vojska, hrad byl obsazen a opevněn hrabětem Buquoyem (rozuměj Karlem Bonaventurou Buquoyem /1571-1621/ - pozn. překl.). Místním vojenským velitelem byl Španěl Ferdinand Karelli de Carrara (má být Caratti de Carrara /viz jeho erb na webu Státního hradu a zámku Český krumlov a podle jména jde spíše o Itala - pozn. překl.), pak Don Baltazar de Marradas (také samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), později Aldringen (Johann von Aldringen /1588-1634/ byl jedním z velitelů císařské armády i za třicetileté války - pozn. překl.) a Alfréd z Valdštejna (v originále "Alfred von Waldstein", což je ovšem zřejmá chyba tisku a má jít o Albrechta z Valdštejna, který ovšem s krumlovským vévodstvím souvisí zejména nepřímo tím, že po jeho pádu a s ním i frýdlantského vévodství bylo to krumlovské jediným v celých Čechách i na Moravě - pozn. překl.). Roku 1622 daroval císař Ferdinand II. za finanční výpomoc (v originále "für getätigte Darlehen", tj. doslova "za sjednanou půjčkun" - pozn. překl.) a zásluhy hofmistru a direktoru tajné rady Johannu Ulrichovi von Eggenberg, který byl povýšen do knížecího stavu. V roce 1628 bylo území panství Krumlov, Netolice a Helfenburk prohlášeno vévodstvím.
Za časů jeho syna Johanna Antona von Eggenberg a jeho manželky Anny Marie von Brandenburg byly na vnější část brány do Dolního hradu umístěny (nad rožmberský znak v roce 1646 - pozn. překl.) umístěny jejich erby. Následkem vojenských tažení i vpádu Bavorů a Švédů (1648) Krumlov velmi utrpěl. Roku 1649 se ujal vlády Johann Christian von Eggenberg; jeho chotí byla uměnímilovná Maria Ernestine hraběnka zu Schwarzenberg, dcera knížete Johanna Adolfa zu Schwarzenberg (i ona má samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). V roce 1647 byl pivovar ze zámku přemístěn na krumlovské Nové Město. Roku 1673 bylo na zámku zřízeno prozatímní divadlo (v originále "das Interimstheater" - pozn. překl.), 9 let nato (1682) byla stržena stará zámecká věž na horním hradě (mohutná čtyřhranná gotická věž při 4. nádvoří byla byla snesena až na úroveň druhého patra okolních budov - pozn. překl.). Následujícího roku 1683 byl zničen císařský sál a hodovní sál (v originále "Kaisersaal und Tafelsaal" - pozn. překl.) Viléma z Rožmberka. Ke zřízení obrazové galerie podle vzoru zámku Petronell (v Dolním Rakousku - pozn. překl.) došlo v roce 1678. Nynější zámecká zahrada byla založena knížaty z Eggenberku (vedla k ní chodba z nové obrazárny, ústící do zahrady za divadlem - pozn. překl.), 1707 byl obnoven dosud jrn dřevěný Plášťový most a vsazen na zděné pilíře. Rok předtím (1706) byl pod vedením stavitele Giacoma De Maggiho postaven v původně skromnější podobě letohrádek Bellarie. Už v roce 1672 byl zbudován zámek Červený Dvůt u Chvalšin (v originále "Schloss Rotenhof bei Kalsching" - pozn. překl.). Roku 1710 skonal Johann Christian Eggenberg a devět let (1719) po něm kněžna Maria Ernestine Eggenbergová, roz. zu Schwarzenberg. Poněvadž z jejich manželství nevzešel nijaký potomek, připadlo krumlovské panství Adamu Františkovi knížeti zu Schwarzenberg, manželu princezny Eleonory Amalie z rodu Lobkowitz. V roce 1728 byla dosavadní stará, nízká, šindelem krytá rožmberská mincovna na Gardovém nádvoří, zčásti vyhořelá, Adamem Františkem znovu zbudována a osazena horním patrem. Dnes je úřednickou kanceláří a nacházejí se v ní i byty; vchodové dveře s loveckými emblémy vedou k bytu lovčího (v originále "zur Wohnung des Jagdmeisters" - pozn. překl.). Roku 1732 byly konány přípravy k přijetí císaře Karla VI.; kníže Adam František jel předtím na císařovo pozvání do Brandýsa k honu, na němž byl nešťastnou náhodou zasažen císařovou střelou a téhož roku 1732 i skonal. Vlády se ujal kníže Josef Adam. V roce 1748 byl na zámku zřízen Maškarní sál, vyzdobený malbami Josefa Lederera. Téhož roku byla zbudována zimní jízdárna. Dva roky nato (1750) byl nově vyzdoben interiér zámecké kaple, zámecké divadlo nabylo zděné podoby a letohrádek Bellarie doznal rovněž přestavby a výmalby Františkem Jakubem Prokyšem, založena byla i kaskádová fontána v zámecké zahradě s terasou zdobenou vázami, každou z nich jiné podoby. Roku 1782 zesnul kníže Josef Adam Schwarzenberg, jehož dědičným nástupcem se stal kníže Jan Nepomuk I., jehož smrti došlo k rozdělení rodu na dvě větve a vzniku orlického majorátu, zároveň i k nákupu mnoha panství. Majorátním pánem schwarzenberské sekundogenitury na Orlíku byl kníže Karel Filip zu Schwarzenberg, polní maršál spojeneckých mocností a vítěz bitvy u Lipska v roce 1813. Po přeložení knížecího sídla z Krumlova na jiná panství nejzářivější éra zdejší historie končí. Kníže Jan Nepomuk I. umírá roku 1798 (už v Hluboké nad Vltavou /Frauenberg/ - pozn. překl.) a po něm následuje (jako hlava hlubocko-krumlovské primogenitury a 11. vévoda krumlovský - pozn. překl.) kníže Josef II. zu Schwarzenberg (†1833), jeden z nejduchaplnějších představitelů svého rodu vůbec. Jeho choť Pauline, vévodkyně von Arenberg, zahynula při požáru, který vypukl během slavnostního plesu, konaného na počest Napoleonovu v prostorách rakouského vyslanectví v Paříži roku 1810. Za vlády knížete Josefa II. došlo mj. i k reorganizaci schwarzenberského knížecího archivu. V roce 1825 dal kníže zbudovat na hoře Kleť (v originále "am Schöninger" - pozn. překl.) 20 metrů vysokou rozhlednu, pojmenovanou po něm Josefská věž (v originále "Josefsturm" - pozn. překl.). Osm a půl kilometru pěší chůze od Krumlova nabízí jedinečný výhled na Šumavu a za příhodného počasí - pozdě na podzim či v zimě - i úžasné alpské panorama zahrnující vrcholy jako Schneeberg - Hochschwab - Malý a Velký Priel - Traunstein - Dachstein - Watzmann. Nástupcem knížete Josefa II. se stal kníže Jan Adolf II. (†1888). Velice pozvedl zejména zemědělství na svých panstvích, ale také pro umění a vědu se velice angažoval. Se svou uměnímilovnou manželkou Eleonore, roz. princeznou "von und zu Lichtenstein", uskutečnil přestavbu zámku Hluboká nad Vltavou k nádhernému sídlu v tudorském slohu po vzoru proslulého anglického zámku Windsor. Jsou tu shromážděny největší vzácnosti knížecího domu. Dále došlo k restaurování fresek na Gardovém nádvoří krumlovského zámku, zámecká zahrada byla upravena ve francouzském stylu královské rezidence Versailles a eggenberská knihovna převezena z Vídně na Krumlov. Následovník Jana Adolfa II. kníže Adolf Josef (†1914) inicioval i přemístění schwarzenberského ústředního archivu z Vídně do Krumlova. Za jeho nástupce, nyní (rozuměj roku 1938 - pozn. překl.) vládnoucího knížete Jana Nepomuka zu Schwarzenberg (ten 1. října 1938 ve Vídni skonal - pozn. překl.), byly ve společném zaujetí s jeho uměnímilovnou chotí Therese, roz. hraběnkou zu Trautmannsdorf (žila v letech 1870-1945, zemřela v dolnorakouském městě Neunkirchen - pozn. překl.) obnoveny malířem Melicharem (Theophil Justus Melichar/Melicher, blíže viz o něm Österreichisches Biographisches Lexikon, byl rakouský malíř. který se narodil ve Vádni 15. října 1860 a rovněž ve Vídni i zemřel 9. července 1926, v Českém Krumlově působil v letech 1910-1923 - pozn. překl.) fresky na horním hradě, ústřední a rodinný archiv byly se zámeckou knihovnou přemístěny z třetího zámeckého nádvoří na Gardové nádvoří do nově zřízených nádherných prostor. Oblíbeným místem jeho pobytů je zámek Červený Dvůr u Chvalšin (dvě hodiny pěší chůze od Krumlova) s překrásným, 48 kilometrů velkým parkem s přímým napojením na Blanský les (v originále "mit direktem Anschluss an den Plansker Wald" - pozn. překl.). V nepřítomnosti panstva je park otevřen k volné prohlídce.
Použité prameny: Theodor Wagner, Das Schloss Krumau - Kurze baugeschichtliche Studie (rkp. uložený v třeboňském archivu - pozn. překl.), August Sedláček, Hrady a zámky; archivářské studie Františka Mareše a Hynka Grosse; zjištění pana stavebního ředitele Ing. Emila Hartmanna von Hartenthal (Wagner a Hartmann mají i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.)
Festschrift zur 19. Hauptversammlung des Deutschen Kulturverbandes in B. Krumau (1938), s. 55-62
P.S. Už výběr pramenů svědčí o tom, že pisatel německého originálu ovládal zřejmě i díky své manželce českého původu velice dobře oba zemské jazyky. Právě proto jsou některé, většinou snad jen tiskové, chyby (všechny v překladu ani nezaznamenávám) dosti překvapivé. Ve zkrácené podobě vyšel originál už v publikaci Führer zum Lehrertag in B. Krumau roku 1936 na s. 27-29 pod názvem "Das herzogliche Schloss Krumau im Wandel der Jahrhunderte" (tj. "Vévodský zámek Krumlov v proměnách staletí").
Mariánský sloup na krumlovském hlavním rynku
Mnoha návštěvníkům starobylého vévodského města na Vltavě, Krumlova (v originále "Krummau" - pozn. překl.), padne do oka krásný mariánský sloup. Bylo by proto zajímavé zjistit o něm něco bližšího z pamětní knihy města.
Zřízení mariánského sloupu na náměstí slíbili Krumlovští už za morové nákazy roku 1682. V roce 1708 přišla ta stavba znovu na přetřes. Byly zahájeny finanční sbírky a mnoho šperků a zlatých mincí, ležících v úschově na městské radnici, se za týmž účelem prodalo. Zakládací listinou (v originále "mit Stiftungs-Instrument" - pozn. překl.) z 18. března 1712 prohlašuje magistrát, že v důvěře k Všemohoucímu Bohu, Nejsvětější, bez dědičného hříchu počaté a Neposkvrněné panenské Matce Boží Marii a osmi svatým Janu Evangelistovi, Judovi Tadeášovi, Vítovi a Antonínu Paduánskému, Šebestiánovi, Rochovi, Xaveriovi a Kajetánovi (namísto Antonína Paduánského stojí tu nakonec socha zemského patrona sv. Václava, v původní žádosti městské rady vrchnosti byl navíc zmíněn tehdy ještě blahoslavený Jan Nepomucký - pozn. překl.), stejně jako v respektu vůči příkladu, který mu dali předkové svým usnesením na počátku minulého (tj. sedmnáctého - pozn. překl.) století při vyplenění kacířstva a ohavné rebelie a také v roce 1682 po vyhasnutí moru, řádícího po celém okolí, dále zásluhou dosaženou výpomocí osedlých a obrovské dluhové zátěže, do níž se město a jeho obyvatelé uvazují, rozhodl se zřídit na hlavním rynku (v originále "auf dem Ringplatz" - pozn. překl.) mariánský sloup (v originále "ein marianisches Colossum" - pozn. překl.) ke cti neposkvrněného početí Mariina se státujemi osmi světců shora zmíněných. Plán pro tyto státuje bude obstarán v Praze (celý průběh jednání s pražským agentem města Matthiasem Gottfiedem Ignazem Schramem je popsán v souborné práci "Mariánské, trojiční a další světecké sloupy a pilíře v Jihočeském kraji", vydané v roce 2009 Národním památkovým ústavem. Kamenické práce převzal knížecí mistr Johann Plantzker, který použil dobrého a tvrdého kamene z Blanského lesa (v originále "von Plansker" - pozn. překl.) a za své dílo obdržel 600 zlatých. Za sochařské práce bylo sochaři Matthiasi Gäckelovi (asi chyba tisku, poněvadž na soše sv. Judy Tadeáše je v kameni jistě autentický nápis MATHEUS JAECKL, vedle německé podoby jména Mathias Wenzel Jäckel se uvádí i česká podoba Matěj Václav Jäckel, dokonce i ta lužickosrbská, viz Wikipedia, poněvadž barokní sochař pocházel z hornolužického Kulowa /Wittichenau/, kde se narodil 11. září 1655 /zemřel 1738 v Praze/ - pozn. překl.) z pražského Nového Města vyplaceno 650 zlatých rýnských. Město uhradilo za tuto stavbu 1175 zlatých 48 krejcarů, když došlo ke zdržení. V roce 1715 převzala však na základě kontraktu z 29. srpna 1715 stavbu sloupu kněžna Maria Ernestine von Eggenberg, roz. princezna von Schwarzenberg, poněvadž se magistrát 12. března předchozího roku 1714 zavázal chopit se závětí jejího zesnulého manžela stvrzené stavby na Křížovém vrchu (v originále "auf dem Kalvarienberg" - pozn. překl.). Hotový sloup pak ovšem, a to i jeho případné opravy, vezme na sebe opět magistrát. Zároveň kněžna nahradila městu všechny výdaje, které už ohledně sloupu měl. Dne 17. října 1715 byl položen ke sloupu základní kámen. Kašna (v originále "der Röhrkasten" - pozn. překl.), která tu dříve stála, musila ustoupit (v roce 1843 však byla k morovému sloupu kašna přistavěna - pozn. překl.). Ve stejnou dobu byly zhotoveny i obrazy na všechny domy na náměstí (měly podle už zmíněné zakládací listiny znázorňovat výjevy z Mariina života a lucerna při nich měla zajistit i jejich osvětlení - pozn. překl.). Na sloupu samém stojí vyryt v kameni letopočet 1716 jako rok dokončení stavby. Darovali naň tito jmenovaní:
a) Andreas Lambertus von der Horscht, Johann Philipp Zöch, výběrčí cla ve Vltavici (v originále in Wuldau" - pozn. překl.), vdova Barbara Walterová, Ignaz Fink a Albert Siller na "věčné světlo" 1000 zlatých. (Zakládací listina magistrátu z 9. ledna 1708 IIa Nr.2);
b) velešínský farář Martin Leichnik 1000 zlatých s tím, že každou sobotu 12 chudých studentů odezpívá loretánskou litanii (Listina z 27. října 1708 II.
c) v roce 1773 Maria Schoberová dar 100 zlatých.
Z celkového záběru mariánského sloupu je patrná jeho nezvyklá výška co do úrovně okolních domů. Naproti vpravo od sloupu v pohledu od kostela sv. Víta stojí nejstarší dům na hlavním městském rynku z roku 1309, někdejší majetek zlatokorunského opata, jehož bysta je umístěna na domovním štítě. V interiérech domu najdeme krásné gotické klenby.
Socha na vrcholu sloupu zpodobuje Marii stojící na zeměkouli a drtící svýma nohama hada. Umělecky zdobená hlavice sloupu pod ní (v originále "darunter liegende künstliche Kapitäl" - pozn. překl.) jasně vystupuje.
Krumlov má v tomto mariánském sloupu umělecké dílo, které si zasluhuje nejširší úcty všech kruhů.
Waldheimat, 1933, s. 2, s. 26-27
P.S. Daleko nejpodrobnější zprávu o českokrumlovském mariánském sloupu podává už zmíněná souborná práce "Mariánské, trojiční a další světecké sloupy a pilíře v Jihočeském kraji", vydaná v roce 2009 Národním památkovým ústavem (překlad z ní čerpá některá doplňující data). V poznámkách pod čarou tam Wondrův text uveden kupodivu není.
Procházka Krumlovem
Turistovi, spěchajícímu od českokrumlovského nádraží (v originále "von der Bahnstation B.Krummau" - pozn. překl.) k městu a okouzlenému krásným pohledem na Blanský les (v originále "Planskerwald" - pozn. překl.) za sebou (v originále "rechter Hand", což neodpovídá skutečnosti - pozn. překl.), nabízí se zakrátko z vyhlídky německy zvané "Zur Linas Ruhe" (tj. "U Linina spočinutí" /dal ji tu prý postavit stavitel železnice Schön pro svou ženu Karolinu/, hřibovitý přístřešek, označovaný "Paraplíčko", ve Stehlíkově Zemi zamyšlené "vyhlídka Pod paraplíčkem" - pozn. překl) nad pěšinou k městu úchvatný pohled: mocný dvojí hrad a pod ním malebné starobylé "horní a vévodské město", obtékané řekou Vltavou a rámované lesnatými vrchy, korunované Křížovou horou (619 m) s křížovou cestou k pozoruhodné kapli, postavené v roce 1709 a znovuzřízené velkým nákladem Jeho Jasností knížetem Johannem zu Schwarzenberg a jeho uměnímilovnou chotí kněžnou Therese, jejichž přáním bylo vykoupit ji ze soukromého majetku, k čemuž došlo v roce 1928 (tedy deset let před smrtí knížete ve Vídni 1. října 1938, tedy krátce po zveřejnění německého originálu této textové ukázky - pozn. překl.). To od ní je ten nejkrásnější výhled na Krumlov a okolí, Vltavu přitom vidíme rovnou šestkrát. Přicházíme na předměstí Špičák (v originále "in die Vorstadt Spitzenberg" - pozn. překl.) s velkým školním palácem české státní školy (po připojení Českého Krumlova ke "Třetí říši" byl zabrán pro německé gymnázium /Oberschule" a nově ve městě zřízený německý učitelský ůstav - pozn. překl.), od ní přes most, klenoucí se nad Polečnicí (v originále "über den Kalschingerbach" - pozn. překl.), která tu korytem uměle odstřeleným ústí do Vltavy. Budějovická brána (v originále "das Budweiser Tor" - pozn. překl.), která se zachovala jako jediná z kdysi existujících 12 městských bran, odstraněných kvůli nepochopení minulých časů při naprosté neznalosti nějaké památkové ochrany pod heslem "zelená komunikacím" (v originále "Freie Bahn für die Kommunikation" - pozn. překl.). Vstupujeme do předměstí Latrán, které bylo až do roku 1555 samostatným městem. První ulice vlevo vede k někdejšímu klášteru klarisek (zbudován v roce 1361, byl zrušen roku 1782 a nyní slouží jako sociální zařízení knížete Johanna zu Schwarzenberg pro penzionované zaměstnance, vdovy a sirotky), dále kolem jediné až dosud dochované věže městského opevnění ke knížecímu schwarzenberskému pivovaru za rožmberskou zbrojnicí, odtud zpátky na Latrán a přes malé náměstíčko, po levé ruce hotel "U Města Vídně", míří cesta pod klenutým obloukem z rožmberských dob, na němž je namalován rožmberský erb a kterým kdysi vedl průchod z kláštera do zámku. Proti nám je někdejší primátorský dům, knížecí majetek a nynější zámeckou lékárnou a se sgrafitem na fasádě, restaurovaným nově předchozího roku (rozuměj rok 1937 - pozn. překl.) pod dohledem malíře Jobsta (Adolf Jobst /1900-1974/ českokrumlovský rodák, meziválečný poslanec Národního shromáždění za Sudetoněmeckou stranu, v letech 1938-1945 zasedal za NSDAP v Říšském sněmu, bojoval na východní frontě a po propuštění ze zajetí žil ve Spolkové republice Německo, zemřel v Darmstadtu, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.). Nese nápis, který stojí za to vzít si k srdci: "Audi, vide et tace - si vis vivere in pace" (tj. "Slyš, viz a mlč též - žít-li v míru chceš" - pozn. překl.). nalevo stojí dům, zvaný Schimek-Haus (čp. 53 - pozn. překl.), bohatý na freskové malby (i ony by potřebovaly obnovit), představující deset období života člověka, dále cestou Latránem vlevo rohový novoměstský dům (čp. 37 - pozn. překl.) s "Café" Fink a obchodem vínem, stará budova z doby kolem roku 1530, před Lazebnickým mostem (v originále "vor der Baderbrücke" - pozn. překl.) Lazebnický dům, nyní kavárna. Zde bydlila lazebníkova dcera Margarete Pichlerová, kterou její milenec, levoboček císaře Rudolfa II. Don Julio d'Austria roku 1608 na krumlovském zámku v záchvatu šílenství zavraždil a její tělo rozsekal na kusy. Z Lazebnického mostu nalevo se otevírá čarovný pohled na zadní stranu starobylých domů na Parkáně (v originále "die Rückseite der alten Häuser des Parkgrabens" - pozn. překl.), vysoko vzadu na státní gymnázium, impozantní, jezuity v letech 1650-1652 zbudovaný řádový seminář. Gymnáziu slouží od roku 1871. Nynějším sanitárním a policejním předpisům pro učební zařízení už ovšem neodpovídá Projektovaná novostavba se stále odkládá (pod názvem Oberschule, jak bylo gymnázium nacisty po připojení Krumlova k "Třetí říši" přejmenováno, došlo také, jak už ostatně výše v poznámce překladatele zmíněno, od školního roku 1939/1940 k jeho přestěhování na Špičák /do bývalé Masarykovy národní školy z roku 1929/ a spojeno tam s nově zřízeným německým učitelským ústavem - pozn. překl.). Napravo se nabízí impozantní pohled na zámek. Jdeme doprava od Lazebnického mostu - kde dříve stávala brána - Dlouhou ulicí (v originále "durch die Lange Gasse", ulice nesla v letech 1902-1920 jméno Khemetergasse na počest starosty Franze Khemetera /je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže/ - pozn. překl.) se starožitnými štíty k Široké ulici (v originále "zur Breiten Gasse - pozn. překl.). Odtud se otevírá nový pohled na zámek, od místa zvaného Am Wirtl (česky Na Ostrově - pozn. překl.) nádherný pohled přes mlýnský náhon (v originále "über den Mühlbach" - pozn. překl.) na zámeckou věž, trůnící na vysoké skále. Dál Širokou ulicí, vpravo míjíme městský pivovar (dnes Egon Schiele Art Centrum - pozn. překl.), postavený kolem roku 1605, s krásným dvorem (sgrafita v něm resturoval už zmíněný malíř Jobst) přes náměstí Dr. Nitscheho (v originále "über den Dr. Nitsche-Platz", pojmenovaném po Dr. Friedrichu Nitscheovi /i on má samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže/, dnes nese náměstí české jméno Na Louži - pozn. překl.) přímo na nový, panem státním prezidentem Dr. Benešem v roce 1937 otevřeným mostem, který je po něm pojmenován a ze kterého se vlevo naskýtá krásný výhled na kostel sv. Víta s prelaturou, napravo pak na Rybářskou ulici (v originále "rechts Fischgasse", užíváno bylo však německé označení "Fischergasse" - pozn. překl.). V dřívějších dobách stála i tady brána. Z náměstí Dr. Nitscheho se dostaneme na krumlovský hlavní rynk (v originále "auf den Ringplatz" - pozn. překl.), ležící uprostřed vnitřního města, které tvoří příkře svážná skalní kupa, následkem čehož má tato městská část ulice stoupající do vrchu. Na rohu náměstí stojí Zlatokorunský dům, postavený roku 1309 opatem Theodorichem II. (funkci vykonával v letech 1303-1335 až do své smrti - pozn. překl.), asi vůbec nejstarší budova ve městě vůbec. Uvnitř domu se nacházejí četné gotické klenby. "Zelený biskup" na domovním štítě (v originále "der Grüne Bischof am Giebel" - pozn. překl.) je památník, který dala zřídit počestná pernikářská rodina Neumannova svému synu Andreasovi, který byl opatem vyšebrodským v letech 1795-1801 (anály kláštera ovšem hovoří o Oswaldu Neumannovi - pozn. překl.). Nalevo vidíme radnici s jejím renesančním klenutým podloubím. V horním patře má volné arkády jako nějaký malý dóžecí palác. Sestává ze čtyř domů, pocházejících z 15. století a získaných magistrátem během následujícího 16. století, s velkou dovedností spojených frontální fasádou v architektonicky jednotný celek. V krajním obloučku dvojstupňové atiky charakteristického štítu je dosud vidět zvon, který svolával radní k jejich zasedání (sama budova radnice je dílem pražského zvonaře Bartoloměje z doby kolem roku 1520 - pozn. překl.). Německá záložna (čp. 4), někdejší panský dům v majetku vysokého hradního úředníka, má v prvém poschodí kanceláře Sudetoněmecké strany (v originále "Kanzleien der SdP" - pozn. překl.). Nápadný je sloupy zdobený, do náměstí vystupující arkýř (v originále "der säulengeschmückte vorgebaute Erker", viz blíže i se snímkem webová Encyklopedie Českého Krumlova - pozn. překl.); přes ulici spořitelna města Krumlov, v jejímž přízemí a ve druhém poschodí je umístěn poštovní a telegrafní úřad. Budova byla postavena před cca 60 lety na místě jednopatrových barokních domů, které plně zapadaly do celkového obrazu tohoto jedinečného náměstí a nad nimi tvoříla nádherný závěr původně barokní věž kostela sv. Víta. Jeden proslulý malíř mi kdysi řekl: "Wie konnte man einen so klassisch-schönen Platz so verunstalten." (tj. Jak mohlo být tak klasicky krásné náměstí tímto způsobem znetvořeno." - pozn. překl.). Uprostřed horní půle náměstí stojí překrásný mariánský sloup s postavami světců (v originále chybně "mit den vier Evangelisten", má být: v horní řadě se sochami sv. Václava, sv. Víta, sv. Jana Evangelisty a sv. Judy Tadeáše, v dolní řadě sv. Františka Xaverského, sv. Šebestiána, sv. Kajetána a sv. Rocha - pozn. překl.) v letech 1715-1716 postavený kněžnou Marií Ernestinou von Eggenberg, roz. princeznou zu Schwarzenberg, poté co Krumlovští slib učiněný už za časů morové nákazy v roce 1682, pro různé překážky nebyli dříve schopni splnit. Cesta pokračuje Horní ulicí, kde nalevo od širokých kamenných schodů ke kostelu sv. Víta stojí Kaplanka (v originále "Kaplanhaus" - pozn. překl.), postavená v letech 1514-1520 rožmberským kancléřem Václavem z Rovného (v originále "Wenzel von Ruben" - pozn. překl.), vynikající stavebně už svými kamennými okenními kříži proslavenými jako "krumlovské okno" (v originále "als 'Krummauer Fenster' berühmt" - pozn. překl.) a pozoruhodným arkýřem ve tvaru kalicha (nárožní arkýř na tenkém zatáčeném pilíři pod sebou - pozn. překl.), vpravo nahoře pak hudební škola, už kolem roku 1372 městská škola, později seminář Svaté Panny (v originále "Seminar hl. Jungfrau" - pozn. překl.), budova, v roce 1550 přestavěná za Viléma z Rožmberka, je zajímavá svými interiéry a zubořezem na štítě severní fasády. Hudební škola je tu od roku 1780 a stojí v opravdu romantickém zákoutí.
Základ ke gotickému kostelu sv. Víta s nádhernou hvězdicovou klenbou byl položen už v prvé půli 14. století Petrem I. z Rožmberka. Prostřední loď má umělecky hodnotnou síťovou klenbu, na evangelijní straně hlavního oltáře je krásné gotické sanktuárium (v originále "gotisches Sakramenthaus" - pozn. překl.). V presbyteriu vpravo lze spatřit při obnově kostela v roce 1937 odkryté a restaurované fresky ze 17. století a nalevo od mariánského oltáře gotické fresky ze 14. století. V kapli sv. Jana Nepomuckého, ochranného patrona knížecího domu schwarzenberského, nákladem jeho i zbudované v roce 1725 v italském slohu, jsou v levém výklenku, uzavřeném mramorovou deskou s vyrytým pozlaceným věnováním, ukládána srdce knížat a kněžen von Schwarzenberg. Po obou stranách vstupu do kaple sv. Jana Nepomuckého se nacházejí mramorové desky náhrobků Viléma z Rožmberka a jeho manželky, markraběnky Anny von Baden s erby a nápisy.
Kráčíme-li dále Horní ulicí míjíme vpravo prelaturu, hotel Růže (1887), dříve jezuitskou kolej (1584) a po zrušení jezuitského řádu (1773) kasárna; pak přicházíme k městskému divadlu, zbudovanému jezuity roku 1613 jako školní divadlo pro představení jejich chovanců; nalevo stojí už zmíněné (při líčení pohledu z Lazebnického mostu) německé státní vyšší gymnázium. Mezi budovou gymnázia a městského divadla stávala brána.
Pak přecházíme most, zbudovaný na kamenných pilířových arkádách přes Mlýnský příkop, který v hluboké rokli spojuje jeden břeh Vltavy s ústím do ní až poté, co obloukem obtočila vnitřní město (tento náhon z něj vlastně činí ostrov - pozn. překl.). Pod tímto mostem vpravo vidíme dům Dr. Platzera, bývalou městskou prachárnu (hradní prachárnu najdeme pod barokním divadlem nad Jelení zahradou - pozn. překl.) s duchaplnými průpovídkami (v originále "das Dr. Platzer-Haus, früher Pulverturm der Stadt mit sinnigen Sprüchen" - pozn. překl.). Vlevo míjíme Novou hospodu (v originále "Neuwirtshaus" - pozn. překl.), nynější kino Lep (psáno v roce 1938 - pozn. překl.), k níž patří krásná zahrada se skvostným výhledem na zámek a jednu část města (Latrán), silnice vlevo nad Horní branou nás dovede ke studentskému domovu, vilové kolonii, nemocnici i hřbitovu, Stifterova ulice (po druhé světové válce Rooseveltova - pozn. prřekl.) nalevo, kde u kováře Pilapela stávala kdysi rovněž brána, míří asi půlhodinovým pěším výstupem na Křížový vrch, o němž byla řeč už na počátku naší okružní cesty, odtud pak po jeho západním svahu zpátky na silnici do Spolí (v originále "die Straße nach Pohlen" - pozn. překl.) a při vilové kolonii za někdejším Alžbětiným špitálem (v originále "hnter dem ehem. Elisabethspital" - pozn. překl.), nyní obytným domem, doprava přes Střelnický most (v originále "über die Schießstadtbrücke" - pozn. překl.) zpátky k městskému parku a krásným památníkem padlým (figuru bojovníka modeloval sochař Emil Tschunko). Pokud to dovolí čas, můžeme odbočit do předměstí Plešivec (v originále "in die Vorstadt Flößberg schody při chlapecké obecné škole (Linecká ulice /Linzer-Straße/ - pozn. překl./) nahoru a odtud kolem starých božích muk a morových sloupů k zámecké zahradě. Cestou velmi krásné výhledy na město a zámek.
Popis zámku viz náš článek "Krummau als Feststadt" (tj. "Krumlov jako opevněné město" - pozn. překl.)
Festschrift zur 19. Hauptversammlung des Deutschen Kulturverbandes in B. Krumau (1938), s. 50-52
Podle záznamu Františka (Franze) Michalskyho v křestní matrice farní obce Uherské Hradiště (Ungarisch Hradisch) se narodil 5. listopadu roku 1870 a pět dní nato byl v kostele sv. Františka Xaverského i pokřtěn jménem Richard Johann Anton Wondra. Snad se dá poznamenat, že město Uherské Hradiště bylo založeno králem Přemyslem Otakarem II. jako třeba České Budějovice, s nimž v historické podobě vykazuje značnou příbuznost (založeno bylo ovšem už o osm let dříve roku 1257 na ostrově patřícím klášteru Velehrad). Otec Johann Wondra, zdejší doktor medicíny a městský fyzikus, byl synem měšťana v Moravské Třebové (Mährisch Trübau) Johanna Wondry a jeho choti Vinzenzie, roz. Weißové. matka Maria byla dcerou textilního továrníka ve Velkém Meziříčí (Groß Meseritsch) Franze Kallaba a Antonie, roz. Andělové (Andiel psáno v matrice). Kmotry dítěte se stali právě prarodiče z otcovy i matčiny strany Johann Wondra a Antonia Kallabová. Dodatečný přípis nás informuje i o svatbě Richarda Wondry dne 23 dubna roku 1914 v Praze s Marií Šlegrovou (o svatbě jejích rodičů v Horním Ročově na Lounsku, kde se 7. září 1892 narodila, nás zpravuje český záznam v tamní oddací matrice). To už byl ovšem ženich poté, co ve Štýrském Hradci (Graz) v letech 1890-1891 vystudoval tamní vysoké učení technické (Technische Hochschule) a v letech 1892-1895 absolvoval vyšší zemědělské učiliště (Landwirtschaftliche Lehranstalt) v severočeské Libverdě (Liebwerd), od 1. července 1896 ve schwarzenberských knížecích službách. V Lipně u Postoloprt (Groß Lippen) byl adjunktem a administrátorem od 1. června 1906, od 1. srpna 1914, to už po svatbě, ekonomickým správcem (Ökonomieverwalter) v Toužetíně a od 1. října 1919 vrchním ekonomickým správcem (Ökonomieoberverwalter) v Českém Krumlově. Do penze odcházel 1. července 1926 už z funkce ekonomického ředitele (Ökonomiedirektor), když mu byl předchozího roku 1925 státem uznán inženýrský titul (používal i na penzi občas titulu "Dir. Ing."). Nelze smlčet, že se s vývojem událostí politicky až do roku 1945 angažoval jako přesvědčený nacista (i v publikacích, do nichž už za předválečné republiky přispíval, smýšlení vydavatelů prozrazuje psaní "B. Krumau" pouhou zkratkou přívlastku místního jména), a to nejen jako člen Sudetendeutsche Heimatfront, SdP a NSDAP, ale i příslušník stranické "útočné zálohy" zvané "Reservesturm", tj. záložních oddílů SA (Sturmabteilug) po připojení Krumlova k nacistické "říši" (Josef Jakeš ve vzpomínkové knize "Slyším mlýnský kámen, jak se otáčí /2013/ uvádí, že už před "anšlusem" v roce 1938 "penzionovaný knížecí správce Wondra brázdil celé dny s fotoaparátem po kraji, vědělo se to a policie nemohla zakročit"). V německém listu "Budweiser Zeitung" se téměř pravidelně objevovaly v rubrice "Gau Oberdonau"(tj. "Župa Horní Dunaj" zprávy Ing. Richarda Wondry z "Krummau an der Moldau". I jeho syn Wolfgang, uváděný i v poválečných schwarzenberských ročenkách (1950 a 1953) jako "neaktivní zaměstnanec"knížecího rodu, byl ještě na jaře 1945 povýšen se zpětnou platností z "oberleutnanta" na "hauptmanna" za vynikající vedení své jednotky ve vysokohorském nasazení na východní frontě, nejspíš už na území brzy nato osvobozeného Československa. Tam ovšem čekal jeho otce neblahý osud. Podle informace, kterou získal Dr. Raimund Paleczek (zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže), jemuž v tomto ohledu vděčím za základní "schwarzenberská" data, od bývalé českobudějovické archivářky Květoslavy Dvořákové, zemřel Ing. Richard Wondra dne 30. října roku 1945 v českokrumlovské internaci, a to buď ve věznici tamního okresního soudu, anebo snad na lůžku městské nemocnice. Pětasedmdesáti let se už nedožil, zemřel však alespoň v historickém prostoru, jemuž jsou věnovány všechny texty, které uvádíme v překladu jako hojnou ukázku jeho v tomto případě přece jen převážně vlastivědného zájmu.
- - - - -
* Uherské Hradiště / † † † Český Krumlov
