ALOIS JOHN

Šumava v literatuře a umění

1901 -

Po dlouhý čas byla Šumava jakousi literární pustinou, v níž by ani nenapadlo putovat zejména tomu, kdo si byl navykl uhlazeným pěšinám ve vzácně zjemnělém duchu doby a panujícího literárního vkusu. Mlčky skrývala svá tajemství a trpělivě čekala na svého objevitele.
A přece právě tu vprostřed "českých lesů" mělo být vmeteno lidem i světu do tváře znamení vzpoury divou odbojnou rotou Schillerových "Loupežníků" a pod starou ošlehanou šumavskou jedlí měla zaznít ta nezapomenutelně drsná píseň:

Jsme my to chasa svobodná
a žijem jako v nebi...

(scéna 5., překlad Otokar Fischer)

Pryč s pokaňkaným stoletím, které umí jen přežvykovat skutky předků a hrdiny starověku jen bifluje komentáři a hyzdí je truchlohrami...
Zákon ještě nevytvořil ani jednoho velikána, ale ze svobody se rodí obři a všechny výjimečné výtvory...
Postav mě v čelo chlapů jako jsem já a z Německa se stane taková republika, že Řím a Sparta budou proti ní kláštery jeptišek.

překlad Otokar Fischer - Loupežníci v překladu Karla Hynka Tháma z roku 1786 byli jedním z prvých děl světové literatury přeložených do češtiny na samém počátku českého národního obrození - pozn. překl.)

To je myšlenkový svět Karla Moora a jeho odbojné tlupy: velké podněty svítají v jeho duši, obrovité záměry klíčí v té tvůrčí lebce! Jeho duch dychtí po činech, jeho dech pak po svobodě. Lupiči a vrahové! Hejtman lupičské bandy kdesi v českých lesích! Pošlapal stávající lidské zákony, vyhlásil otevřenou válku měšťanskému světu ve vší jeho obludné podlosti, surovosti a bláznovství, aby stanul, velký buřič a vyšší, neodvislý člověk (Herrenmensch) tváří v tvář zákeřné smečce s morálkou otrockého stáda.
Kdosi jako druhý Michael Kohlhaas je ten Karel Moor se svou loupežnickou tlupou skrývající se v českých lesích - tuhá, pevná individualita, samorostlý člověk (Selbstmensch), který přesáhl ubohost své doby a jejích žalostných lidských typů, aby tu pod jedlemi a smrky Šumavy zazpíval poprvé píseň o svobodě každého z nás. Ta vysoká vlna vzpoury, která se věru v duchu fin-de-siecle, konci jednoho století, pozdvihla vůči skomírající a líné generaci zániku, je ztělesněna právě v Karlu Moorovi a jeho společnících a chrlí neúprosně odtud ze šumavských pralesů do tváře světa všechen svůj odpor a pohrdání.
Tady na výšinách pohoří pokrytého neprostupnými pralesy, z divočiny, kam téměř nezabloudí živý člověk, zaznívá mnohonásobnou ozvěnou kletba a rouhání oněch vyvrženců "společnosti" určené veskrze úplatnému světu, který zanechali někde za sebou, poněvadž zákon "svépomoci" se jim jevil vyšším než stát a jeho zákonodárství.
Šumava se stala kazatelnou toho nového evangelia: Zde vystupuješ takřka z okruhu lidstva - buď musíš být vyšším člověkem, anebo se staneš ďáblem! říká Karel Moor Kosinskému.
Schillerovi Loupežníci jsou prvým literárním "kázáním na hoře", prvým žalmem svobody, který k nám dodnes naléhavě proniká osvěživou silou ze šumavské divočiny. Bylo to prvé vypovězení války německému šosáctví, zkostnatělosti měšťanské výchovy, zvůli zákonů zkažené společnosti, v níž prospívá a kde je chráněn jen "Franc, ta kanálie".
IN TYRANNOS! zahřmělo to hlasem lvím z titulu 1. vydání (správně má být 2. - druhého vydání a byl to zásah vydavatelův, ona kresba lva s nápisem Na tyrany! - pozn. překl.) Schillerova díla, které bylo zveřejněno roku 1781 a vyvolalo ovšem bouři vzájemně si protiřečících soudů, nesporně však prokázalo odvahu a genialitu svého autora.
Karel Moor je první "nový", moderní člověk na úsvitu nového století, ve kterém je už cosi ze svrchované vládcovské morálky Nietzscheova nadčlověka, který už není nijakým "dobrým Evropanem", nýbrž právě bořitelem a ničitelem starých předsudků. Není jím však ještě docela, neboť nenechází v rozchodu se světem, v obcování s méně urozenými druhy vnitřní smíření svých činů, poněvadž je stále ještě produktem vžitých altruistickáých názorů, které dosud nevymřely; je dosud spjat s tradicí, se vzpomínkami na mládí a na domov, na otcovský dům, na plačtivě sentimentální bezmoc milostného citu - a tak končí ono vypovězení války starému uspořádání společnosti doznáním slabosti a kapitulace, zatímco Zarathustra kráčí povznesen v hrdou samotu a majestát velehor, jen se svým orlem a hadem.
Šumava se stala Schillerovými Loupežníky poprvé známa celému literárnímu světu jako "zem svobody", jako budoucí stát odvážného napravitele světa, který ovšem ztroskotává v sobě samém, Kolumba, který tuší novou pevninu a také ji objevuje, aniž však může užívat jejích plodů a požehnaného bohatství. S tím, co si Schiller pod všeobecným pojmem "české lesy" vlastně představoval, si dnes už nikdo hlavu neláme. Prastaré a nepoznané lesy mohly skutečně ještě koncem osmnáctého století vyvolávat svou drsnou nehostinností, v níž mohli hledat a nalézat své útočiště snad skutečně jen diví lupiči, dokonalou hrůzu v dobrých srdcích bodrých čtenářů. Neobjevena ležela dosud před světem celá nádhera té horské divočiny a temně groteskní lidská představivost ji odedávna zabydlovala toliko draky, démony, zlosyny a přízraky.
Brzy poté, co vyvolali Loupežníci takovou bouři ohlasu, ohromilo svět nové objevení Šumavy a všude na své pouti pohnulo a potěšilo lidské srdce. Jako proniká slunce mezi lesními kmeny a chví se tajemným svitem větvemi jedlí, přesto vždy znovu plno temné hádanky, tak vstoupil Čarostřelec (v původním českém překladu zněl titul Okouzlené kulky a pak Střelec kouzedlník! - pozn. překl.) Carla Marii von Webera na německé scény, aby pak stejně triumfálně putoval celou Evropou.
Pravá šumavská pověst se všemi temnými ďábelskými mocnostmi té velkolepé přírodní a horské divočiny, boj člověka s nimi, s démony číhajícími v horských roklinách, to vše nese mohutné tragické rysy. Jedle a smrky šumí, měsíc divoce plane nad rozeklanými stržemi, mraky táhnou po nebi, bouře vyje a vzlyká ve skalních stěnách. V takovém prostředí se člověk sám stává spíše zamlklým a zasmušilým, podléhá temným tušením a pověrám. Mocně a přízračně působí obrazotvornost na jeho mozek. Tady ještě žijí duchové a zjevení mrtvých, ďábelské a démonické rozpomínky, snad poslední vůbec, na starou germánskou pohanskou víru Wotanovu. Tady lze ještě propadnout kletbě zla. To odtud vzešla pověst o Čarostřelci. A na pozadí těch temně nejasných prasil Země je sem přičarována lidská idyla ozdobená veškerým půvabem a poezií německé duše! Šumavská myslivna! Osamělá a odlehlá kdesi v horách za světem. A v ní dívčí zjev Aniččin, sám typus německého dívčího půvabu a čtveračivého šelmovství, vzrostlý tu v lese a na slunci té končiny, lesní květina prapůvodní krásy. Je tu Max, mladý záletník, jehož duše zeje rozpolcena vedví svárem pokojné důvěrnosti milostného citu a démonické přirozenosti tohoto horského světa. Kašpar, starý rouhač a čaroděj, vstupuje jako stoupenec starých nekřesťanských pověr do jeho života; scéna ve Vlčí strži maluje všecky hrůzy a nebezpečí démonických přírodních sil a zabodává osten šílenství do měkké a slabé lidské mysli, která neunese jejich děsivou hrůznost.
Samiel, "divoký lovec", táhne pustošivě nocí a běda těm, kdo ho k sobě přivolají! Ta hrůzná velkolepost a osamělost lesních končin, která je s to zničit lidské bytosti, pokud v nich déle prodlí - to je vlastní obsah Čarostřelce. Tato tragická náplň je však zjemněna takovou přemírou lidského citu, který dokáže potěšit každé srdce, tady vyprýštil tak čistý a čerstvý pramen ze samé nezaměnitelné podstaty citu, že Čarostřelec byl vzápětí označen za sám typus německé opery, za národní operu (přitom hned úvodní poznámka praví: Odehrává se v Čechách krátce po skončení třicetileté války - pozn. překl.), stojící v přímém protikladu k tradiční okázalosti opery francouzské a italské.
Nikdo to necítil více, nikdo nebyl právě Čarostřelcem ovlivněn výrazněji a plodněji až do svých pozdních mistrovských oper než Richard Wagner. Podrobně a s niterným zápalem ozřejmil onoho "německého" ducha Weberova díla Pařížanům roku 1841 ve svých článcích pod společným názvem Der Freischütz in Paris. Pověst o Čarostřelci je podle něho samotnou výrazovou básní právě českých lesů, jejichž velebně temné vzezření nám dává okamžitě tušit, že člověk, který tu žije, cítí se osudově podroben démonické přírodní síle, pokud jí není ve své osamělé nepatrnosti prostě zničen.
Frivolní publikum z pařížských bulvárů, přesycené požitky nejvýš rafinovaných hudebních efektů, oddávající se uctívání pochybných hrdinů své vlastní operní scény, odkazuje Wagner k prostým obrysům německé přírody, která i Němce neobratně a zle napodobujícícho cizí výtvory obrací z velkoměstského bytí nazpět k přírodě, do náruče lesní samoty. Ta jej pak znovu dovede k oněm zázračným a prapůvodním silám, pro něž ani jeho mateřština nemá slov, které však ztělesňují právě tajemné tóny Weberova operního arcidíla. A v překypujícím nadšení tu Wagner prohlašuje:
Moje nádherná německá domovino, jak jen Tě musím milovat, jak právě pro Tebe musím horovat už jen proto, že to na Tvé půdě vznikl Čarostřelec! Jak musím milovat národ, který miluje Čarostřelce, který dodnes věří v zázrak té nevinné pověsti a ještě v mužném věku svých synů se dokáže cítit zasažen celou tou sladce tajuplnou hrůzou, která od mládí rozechvívala jeho srdce. Ty pomilováníhodná německá ochoto se zasnít a dát se opojit lesy a večerem, hvězdami a měsícem, zvonem ze vsi, který odbíjí právě sedmou! Jak šťasten je ten, kdo Vám rozumí, kdo s Vámi sdílí Vaši víru a cit, Vaše snění a poblouznění! Jaké blaho, že jsem právě Němcem!
Richard Wagner byl prvý z těch, kdo rozpoznali v samém jádru Čarostřelce prapůvodní německý rys, stavící proti velkoměstu venkovskou končinu, kde celý svět je dosud jediná melodie. Sám pak učinil Čarostřelce uměleckým východiskem svých pozdějších mistrovských děl jako Lohengrin, Tannhäuser, Nibelungové, Tristan a Isolda, Parsifal, které jsou samy z řady největších německých mýtů. Tak znamenala Šumava svým Čarostřelcem pro svět už podruhé cosi revolučního. V Schillerových Loupežnících to bylo vypořádání se sociálně nespravedlivou společností, v Čarostřelci pak boj o nové národní umění proti vlašské a francouzské opeře, boj, který se stal Richardu Wagnerovi obsahem vlastního života a díla.
Šumavská tajemství a záhady nebyla však těmito velkolepými podněty ještě ani zdaleka vyčerpány. Ten zvláštní svět zůstal navzdory Čarostřelci i nadále nepoznán a neobjeven. Ačkoli byla předlohou Kindova libreta k Weberově opeře skutečná historická událost, ba přímo soudní akta z Domažlic (Taus), ačkoli za Vlčí strž (též Vlčí důl, Wolfschlucht) bývá označováno údolí Úhlavy (Angel) východně od Ostrého (Osser), jsou tu okolnosti děje plynoucí z feudálních rozporů sotva v nějakém souladu se skutečností. Typům jako je lesníkova dcera, váhavý myslivecký mládenec Max či démonický Kašpar rádi uvěříme. I lovecký život sluší tomu hudebnímu obrazu motivy svých svěžích sborů. Starý kníže je však už postava značně sporná a tančící "venkované z Čech" by mohli být nejasností své charakteristiky Pařížany stejně tak jako třeba opravdu Čechy (Tschechen), nevyznačují se nijakými typickými vlastnostmi své rasy a vystupují jako pouhý běžný "sbor", který se objevuje a zase mizí, jak si toho situace žádá. O skutečných obyvatelích Šumavy, o zdejších lidech, o zdejších lidech, jejich zvycích a mravech, o jejich životě a svérázu, o jejich radostech a strastech, o tom všem nebylo tehdy nikomu známo zhola nic.
Objev "Šumavanů" samých je spojen až se třetí epochou "šumavské literatury", se jmény jako ADALBERT STIFTER, JOSEF RANK, JOSEF MESSNER, JOHANN PETER - všichni čtyři byli sami šumavští rodáci, vyrostli uprostřed lesů Šumavy, mezi jejím lidem. Jakoby se náhle rozjasnilo nebe, jakoby už více nebylo tajemství a záhad, jakoby už neděsilo neznámo a šeravo. Jim je totiž Šumava domovem, jsou sami dětmi té země a její příroda jim vede ruku při psaní. A světe div se! Každému z nich jako by se otevřela nová a neznámá tvář jejich domova, jako by jej objevili znova, v nových divech a zázracích, každý z nich píše jako v nutkavém okouzlení, volnými tahy, pod mohutným pramenitým přívalem tichého láskyplného okouzlení. Právě proto vyznačuje také všechny opravdu lidové spisovatele tohoto druhu a jejich vysoce původní tvorbu tak úžasná svěžest a ryze osobitý půvab.
Jejich dílu je vlastní skutečný vnitřní život; jsou prožity, vydechují podnebí, zemitou vůni svých rodných končin, slunce a pryskyřičný dech svých rodných lesů. Nejušlechtileji a nejryzeji působí dodnes STIFTER (v době vyjití Johnova článku bylo nejznámější lipské Amelangovo vydání Stifterových spisů ve dvou svazcích 1888, Aprentem uspořádaná Stifterova korespondence, vyšlá v Pešti 1869, právě zahájeno bylo tehdy nové kritické vydání Stifterova díla, jak o něm referuje na stránkách svého I. ročníku na str. 578n. právě Deutsche Arbeit a vyšel i Heinův obsáhlý životopis Stifter - Sein Leben und seine Werke v edici Mitteilungen des Vereins für Geschichte der Deutschen in Böhmen svazek 39. - pozn. překl.). To on znovu objevil Šumavu, to on otevřel a vytvořil nový pohled na ni, kde dosud zela jen hrůza Vlčí strže, ve své kruté divokosti zachycena s obdivuhodnou přírodní věrností Weberovou hudbou v řeči tónů. Stifter je nedostižným mistrem zpodobení panenského lesa; jeho vznešenost, jeho majestát, jeho velikost i jeho mlčení popisuje s neúnavnou silou. Je cosi svátečního a zároveň dětsky nevinného ve způsobu, jakým dokáže zbožně naslouchat hlasu přírody a to, co uslyšel, pak i podat s takovou cudností a čistotou. Viděl rozkvést pravé divy odlehlosti a osamění. Je cosi nového v jeho dikci, v jeho zasnění uprostřed lesů, z jejichž šumu a horské vůně vždy znovu mu zasvitnou vstříc nové myšlenky, nové city, nové odstíny elegických a sentimentálních nálad. Není v něm nic velikášského a násilného, nic titanického, hovoří jen tajemnými hlasy lesa. Nejdokonalejší výraz dokázal dát tomu všemu ve svém nezapomenutelném Hvozdu (Hochwald), který vyšel roku 1842.
Zatímco Jean Paul vytvoří několika zářivě hořícími barvami ideální krajinu podobnou obrazům Claude Lorraina (jak John cituje K. Prölla ze 161. svazku edice Sammlung gemeinnütziger Vorträge v pražském nakladatelství Calve - pozn. překl.), dosahuje Stifter v přírodním líčení takového stupně mikroskopické přesnosti, že nemůže být překonán. Usiluje o soběstačný klid obrazu, zatímco ti nejlepší mistři pera novější doby hledají na svých putováních naopak dramatický náboj ve svých geograficky, etnologicky či historicky pojatých srovnáních a líčeních země a lidí. Nejčastěji vstupuje do čarovného kruhu sváteční přírody, v níž všechno září třpytem a leskem jako v pohádkovém domě, k jehož dveřím právě on znovu nalezl klíč. Vede nás do míst spočinutí tiché duše, na "ostrov blažených" až jinošsky vzletné fantazie, okřídlené touhou po světě lepším, unikající zároveň tomu našemu snem v lesním stínu. Stifter je tedy v prvé řadě básníkem lyrických nálad. Malebně, s líbeznou názorností prostírá se před námi v jeho větách krajina jaká je bez fantaskního zvýraznění, nenalíčená, ale o to přesnější v realistické drobnomalbě detailu, o to bližší pravdě. Tato pravda se ovšem nijak nezakládá na pouhé fotografické věrnosti, nýbrž ve Stifterově podání prýští nám z ní vstříc i celá nálada, všechna poezie, všechen div horského hvozdu, aby doslova zaplavil čtenářovu duši. Probouzí v ní podivnou touhu, bezděky ji přenáší do zázračné samoty těch lesů, kde by chtěla spočinout, snít, bájit a zapomenout na svět a na život. V tom tichém kouzlu Stifterových Studien, které mezitím lákají na Šumavu nové a nové návštěvníky, je nový moment literárního objevování Šumavy. Toto elegické, tiché, vnímavé naslouchání hlasům horského hvozdu, to důvěrné obcování s ním očarovalo už bezpočet čtenářů, spoutalo je a opředlo svým niterně vroucím divem a podržuje je v jeho dosahu tak dlouho, než se touha utiší tím, že smějí sami stanout na oněch místech, Šumavy, které jsou ve Stifterově díle popsány.
"České lesy" Schillerových Loupežníků. všechna hrůza Weberovy Vlčí strže tu ustupují rousseauovsky modernímu tíhnutí k přírodě pro ni samu. Probouzí se nový (dnes bychom asi řekli ekologický - pozn. překl.) cit pro krajinu, pro její vnímavé pozorování a zkoumání, radost z přírody, jejímž nejšťastnějším zvěstovatelem se stal právě Stifter, který ji dokázal probudit i v nespočetných svých čtenářích. Každý z těch, kdo dnes přicházejí na Šumavu jako turisté, četl přece v mládí jako student toho svého Stiftera a zahořel jeho prostřednictvím pro ona místa, o nichž v něm četl. Nad Plešným jezerem, kde vděční potomci zřídili Stifterův obelisk, pomyslí jistě každý na čarovné zpodobení této končiny v jeho Hvozdu a pocítí i nepřekonatelnou pravdivost jejího vylíčení. S touto Stifterovou charakteristikou byl zásadně a už natrvalo vystižen i podstatný a zcela nový moment v literárním objevování Šumavy.
S Josefem RANKEM, Josefem MESSNEREM a Johannem PETEREM, jak už řečeno rovněž jako Stifter rodilými Šumavany, otevírá se navíc nová stránka našeho tématu: jde o objev lidu a lidového života Šumavy. O šumavských lidech, jejich způsobu života, o jejich práci a radostech, o jejich mravech a zvycích, natož o jejich vášních a citech se do té doby sotva co vědělo. Onen "lid", vědomí jeho svérázu a vědění o něm byly tenkrát v samých prvopočátcích. Velcí průkopníci v této oblasti německého poznání jako bratří Grimmové, Brentano, Schmeller, Riehl se svými knihami, prvá národopisná sdružení a jejich antropologická, etnografická a vlastivědná bádání byla jen postupnými kroky na dlouhé cestě, která nakonec dovolila zabušit i na brány Šumavy. V jejím domovství však dosud žila tehdy ještě v bohaté plnosti německého lidového svérázu a nezkaženě přirozené prapůvodní přirozenosti ona radost z bytí, svěží a neporušená velkoměstskou kulturou s jejím křečovitým shonem. Původní německý národní kmen tu byl poprvé objeven a zachycen s celým vesmírem své dotud neznámé každodennosti, s dosud pevnými kořeny ve vlastní půdě, v šerém stínu svých hor a lesních hvozdů a nová hrdost, zesílený cit národní hodnoty a významu tohoto šumavského kmene byly nádherným plodem onoho odhaleného poznání. Ve Stifterových studiích, novelách a románech s jejich snivým a elegickým kouzlem světu vzdálených lesních končin neměly postavy a povahy jednajících osob ještě ten opravdově jadrný šumavský ráz. Stifter se vyhnul zpodobení charakteru, rasové podstaty a osobitosti, natož psychologie obyvatel Šumavy, jejich sociálního života, jejich instinktů a vášní. Zachytit skutečný život chalup a dvorců, zpodobit mravy a obyčeje lidí v nich, to všechno prostě neodpovídalo zvláštní povaze Stifterova nadání.
Teprve Josef RANK pronikl do této oblasti, aby se tak stal vlastním vypravěčem šumavských osudů. Vyrostlý z míznaté síly vypravěčské tradice domácí půdy, ve styku s lidem a jeho tvořivou silou, v pozorování jeho práce a radostí, vládne v protikladu k múze velkého snivce Stiftera ostrým a mocným kořenným dechem realistické síly a rozhodnosti. Mnohokrát s ním život smýkl, ocitl se snad ve všech společenských okruzích a vrstvách a o to je pak ovšem věrohodnější jeho zpodobení lidových typů, které jsou základním stavebním elementem početných Rankových črt, románů, povídek i novel. Krajina a příroda ustupují jakoby spíš do pozadí, aby se do o to větší šíře mohl rozlít mocný proud dobové historie.
Ukazuje zápasy šumavských lidí se všemi problémy své doby, jejich politické a sociální snahy. Ukazuje, jak se charakter Šumavanů, jejich rasové vlohy a základní povahové rysy osvědčují právě v boji se životem. Chce dát výraz jejich osobitosti a zachytit, jak se právě ona prosazuje ve světě a ve společnosti. Dokáže mistrovsky zpodobit selský život a selské typy. Tady není sladkých lží jako u Auerbacha, jak právem poznamenává už citovaný Pröll (tentokrát v 168. svazku edice Sammlung gemeinnütziger Vorträge - pozn. překl.) : Rank je němečtější, drastičtější, bezprostřednější. Není tu nic ze salonního selství, žádné city, které neexistují, jako je tomu právě u Auerbacha, nic ze snivého světa Stifterova, zato je tu cítit čerstvý dech země pod pluhem, realistickou pravdu v nejlepším smyslu toho slova.
Kdo chce Ranka pochopit, ten musí číst jeho vzpomínky Erinnerungen aus meinem Leben (vyšly v edici Bibliothek deutschen Schriftsteller in Böhmen, svazek 5., v Praze 1895) ). Je to i jeho poslední, bohužel nedokončené dílo, při jehož psaní ho zaskočila smrt. Nelze je číst bez hluboké účasti a pohnutí. Vidíme ho v jeho rodné šumavské vsi Friedrichsthal (dnes Chalupy), poznáváme každý kout jeho rodného domu, seznamujeme se s jeho rodiči a sourozenci. Už jako malý chlapec mohl spatřit prastarou lidovou hru o Adamovi a Evě, mohl sledovat dnes tolik vzácné lidové zvyky a obyčeje v průběhu celého roku. Jak je ten vesnický svět věrně a prostě podán, s jak dojemnou péčí o zachycení každé nálady a tóniny jeho událostí! Takové dojmy z mládí nedokážou ani v nás vyblednout.
I za gymnaziálních studií v Klatovech i jako vysokoškolák ve Vídni zůstal tomu světu věren. A jsou to také ony dojmy z mládí, které zaplňují stránky jeho prvních knih. Ta vůbec prvá se jmenuje Aus dem Böhmerwalde a Rank v ní podrobně zaznamenává šumavské zvyky a mravy. Vzbudil tímto svým vstupem do literatury velkou pozornost, sám Jakob Grimm ho neváhal povzbudit osobním pozdravem, napsali mu Ludwig Uhland i Švýcar Jeremias Gotthelf. To byl čas prvých počátků onoho velkého objevování života lidu, zachycení jeho mravů a obyčejů, zpodobení tohoto života formou příběhů a vyprávění. I Auerbachovy venkovské povídky ze Schwarzwaldu vyšly právě tehdy a je zajímavé číst, jak se Rank i Auerbach v Lipsku každý zvlášť vyjádřili o svých cílech: "Uvést trvale už do literatury a poezie lid v jeho životě a usilování, v plném jeho významu a svébytnosti, jak to často důrazně požadovali takový Hebbel či Immermann..." - to bylo oběma, aniž by věděl jeden o vyjádření toho druhého, cílem, o jehož dosažení usilovali. Po knize Aus dem Böhmerwalde brzy následovala druhá Rankova kniha Neue Geschichten aus dem Böhmerwald. Obě tyto prvotiny získaly svého autora pro literární tvorbu natrvalo a on jí zůstal věren až do své smrti. Jeho Erinnerungen končí rokem 1848, vídeňským povstáním, volbou Rankovou do frankfurtského parlamentu a jeho návštěvou u Ludwiga Uhlanda v Tübinkách. Josef Rank, narozený 10. června 1816 v Chalupách (Friedrichsthal), zemřel 27. března 1896 ve Vídni (Hietzing). Bylo by si jen naléhavě přát nového vydání jeho souborného díla právě v naší době, která se stala doslova svědkem vítězného naplnění jeho snah.
Na tomto místě budiž také zároveň spolupřipomenut jiný, teprve v novější době objevený Šumavan, a to Josef MESSNER. Narodil se 3. února 1822 v Prachaticích, studoval na gymnáziu v Budějovicích, vstoupil pak do armády, popustil však nakonec uzdu své toulavé povaze a nekonečné cestovatelské vášni, takže jako vyučený jirchář proputoval v letech 1847-1851 svět. V té touze, v tom puzení po dálkách a toulkách světem, je cosi opravdového a původního. Messner vidí život mladýma očima věčného poutníka a pronikavého pozorovatele světa i lidí. Bylo by ho také možno nazvat šumavským Seumem (Johann Gottfried Seume, německý básník a spisovatel, žil v letech 1763-1810 a proslul knihou Spaziergang nach Syrakus - pozn. překl.). Tak se vrátil po letech plných volnosti Boží přírody a světa roku 1852 už churav nazpět do vlasti, kde byl ovšem jeho nespoutaný život hodnocen pohledem méně příznivým. Pobýval poté střídavě doma a v Kašperských Horách a věnoval se v letech 1852-1860 živé spisovatelské činnosti. Zemřel v Prachaticích 4. ledna 1862. Messner je lidovým autorem v nejlepším toho slova smyslu. O vydání jeho díla se postaral synovec autorův Paul Messner vlastním nákladem v Prachaticích, výbor z díla přinesl pak 7. svazek edice Bibliothek deutscher Schriftsteller aus Böhmen (Praha, Tempsky 1897), obsahující nejlepší Messnerovy práce: Handwerksburschen, obrazy z lidového života, Waldgeschichten a Hantierer im Böhmerwalde. První z uvedených prací je cosi jako vlastní životopis, v němž autor popisuje svá poutnická léta a který obsahuje mnoho svěže působivého, prožitého a dobře odpozorovaného životního materiálu. Kouzlo cest a putování řemeslnických tovaryšů, buršovské umění šermu, všechna ta poezie šenkoven a zájezdních hospod, tovaryšských a cechovních obyčejů jako výslužka před cechovní pokladnou, staré zdravicí formule jednotlivých řemesel, krátce dnes v době železnice (!) dávno už zašlý svět se tu před námi náhle prostírá jako živý, svět, jemuž složil hold třeba i takový Holtei ve svém "Vagabundovi" a jehož počestná dávná vůně je oslavena v nesčetných pijácky rozverných a zase smutných tuláckých, buršovských i lidových písních.
Ve svém vlastním živlu je však Messner teprve při líčení lidových postav ze Šumavy.. Je to celá galerie originálních "lesáků", kteří jsou tu vytaženi z lesního zášeří na literární výsluní: výrobci dřeváků, malíři obrázků, "stacháci" (Stachacken! - rozuměj světáci), "kochánovští" (Kochetleute), skláři, pomocní učitelé (Wandellehrer), krátce lidé, kteří nikdy nebyli pány či usedlými sedláky, tedy potulný řemeslnický stav ve své původní a nejprostší formě, jak jej nová doba také už dávno pohltila. Kromě těchto prací, rozuměj především Hantierer im Böhmerwalde a Waldgeschichten, se odehrávají i mnohé jiné Messnerovy domácí povídky na Šumavě, jakož četná jeho krajinná a lidopisná líčení, konečně pak i větší jeho román Der Primator (1852) s dějem z dob války třicetileté (zčásti se románový děj odehrává přímo v Prachaticích).
Dalším z lidových šumavských spisovatelů je Johann PETER. Zatímco Stifter se ve svém díle věnuje více jižní části Šumavy a Rank zase spíše té severní, je Johann Peter objevitelem té nejkrásnější, tj. střední části Šumavy. Tady je jeho domov, tady stál jeho rodný dům, tady chodil do školy, tady poznával své bodré krajany a jejich život z bezprostřední blízkosti, tady naslouchal poezii lesa, tady poznával svůj les a svůj lid, tady se ho učil milovat. Nasycen tradicí svého domova, stal se zaníceným zpodobitelem osudu jeho lidí. Jeho územím je tedy krajina od Třístoličníku až k Ostrému na české i bavorské straně. A toto území je mu, jak píše v úvodu ke své knize Charakter- und Sitten-Bilder aus dem Böhmerwalde (vyšlé v nakladatelství Leykam ve Štýrském Hradci roku 1886 - pozn. překl.), ideálním statkem,
poněvadž tomuto divoce romantickému lesnímu pohoří s jeho hrdými vznosnými vrcholy a háji plnými poezie, s jeho melancholickými jezery a příkrými jezerními stěnami, divými roklemi a vlídnými údolími, se zurčícími potoky a šepotajícími prameny, se zelenými pastvinami a květnatými nivami, s tesknými hladinami slatí a slunečnými pasekami děkuji za všechno: za mládí a za radost, za srdce i mysl v těle, za věrnost a oddanost vůči své vlasti, za lásku i za život.
Narozen na Bučině (Buchwald, John uvádí mylně Buchau - pozn. překl.), líbezné horské vsi vysoko u pramenů Vltavy, ratolest selského rychtářského rodu, studoval v Kašperských Horách (Bergreichenstein), trávil prázdniny v Železné Rudě (Eisenstein), byl po osm let učitelem v Budějovicích (Budweis), odkud také poznal jižní Šumavu až k Rožmberku nad Vltavou (Rosenberg) - a mohl pak také zachytit ve svých líčeních to území v celé jeho rozloze opravdu z vlastní zkušenosti.
Sedával v selských staveních a naslouchal pohádkám a pověstem, hrál ve vesnických hospodách na housle a na flétnu, vytáčel se statnými děvčaty německé tancovačky a zkoušel v potyčkách (G'raff) svou mladistvou sílu - byl prostě na Šumavě stejně doma jako v rodné světnici (viz k tomu Peterova předmluva k vlastní své knize Buchengrün, vyšlé v Lipsku 1887).
Tím jsou také dány předpoklady pravého a ryzího, radostného a zemitého lidového autora a vskutku ze všech Peterových knih jako by proudila čerstvá, zdravá síla života a vroucího citu. Píše rovnou z duše lidu a je Šumavanem tělem i srdcem. Přestože by mohl být ovlivněn Roseggerovými obrázky ze Štýrska, není v něm nikdy nic napodobitelského, ale má svůj vlastní niterný způsob projevu, plynoucí právě vždycky z osobního poznání, z osobního prožitku.
A nyní k obsahu jeho nejvýznamnějších prací až dosud vyšlých. Jeho prvotina se objevila roku 1886 pod už zmíněným titulem "Charakter- und Sittenbilder aus dem deutschen Böhmerwald" (titul se kupodivu v drobnostech liší od předchozí Johnovy zmínky - pozn. překl.). V "povahových obrázcích" načrtává poprvé přiléhavé charakteristiky celé řady typických lidových postav ze Šumavy. Tak poznáváme "lesního sedláka" (Waldbauer), pytláka (Wildschütz), čihaře (Vogelsteller), pašíře (Pascher), drvoštěpa (Holzhauer), obecního pastuchu (Gmoahiat) atd., vesměs postavy neznámého světa, figury onoho tichého šumavského lesního a venkovského společenství. V líčení zvyků můžeme sledovat obyčeje velikonoční, svatodušní, vánoční a novoroční spolu i s ročním koloběhem zemědělských prací, jsou tu nádherné přírodní obrázky (Wintertag) i scény lidových venkovských slavností a zábav (selská svatba, 's Fensterln - namlouvání i česky zvané "na okýnko") včetně těch masopustních, prostě je to útěšný pohled na životní ruch jedné šumavské obce. Užitím nářečních výrazů, zachycením starých textů lidových písní a popěvků získává celek navíc významně i na hodnotě kulturně historické.
Roku 1887 vychází Peterova nová kniha Buchengrün s novými postavami a příběhy z německé Šumavy. Tady opouští autor prostou popisnou formu lidového vypravěčství a volí útvar povídky a novely, aby názorněji a živěji vylíčil city a vášně, duševní pohnutky a tragické osudy svých venkovanů. Jeho příběhy nesou pečeť životní pravdy. Nádherně je například zachycen "výminkářský bál" (Altleuteball) v povídce "Pimps und Klal". Povídka "Am Tanzboden" vykresluje s naturalistickou věrností masopustní tancovačku v jedné šumavské vsi, jiná s titulem "A G'raff" líčí rvačku, která přitom vypukla a která je tu zachycena s názorností hodnou známého obrazu Vautierova (Benjamin Vautier žil v letech 1829-1898 a byl německým malířem žánrů - pozn. překl.). V povídce "Im Hochwald" se pojednává o vášni pytlácké. Vzpomínka ze studentských dob nese název "In der Christnacht". Jiné delší i kratší příběhy, často i z mysliveckého a pašeráckého ovzduší, mají buď šibalsky humorný, anebo naopak vážný ráz, všude ale nad radostmi a strastmi lidí ční velebný hvozd a my jako bychom cítili šum jeho smrků a jedlí.
V dalších Peterových knihách Wildfarren (Divoké kapradí) z roku 1889, Dorfgeschichten aus dem Böhmerwald (1890) a Junges Blut (1891) je téma ještě prohloubeno. Většinou se tyto příběhy odehrávají v okruhu Roklanu (Rachel) a poblíž pramenů Vltavy nebo kolem Třístoličníku (Dreisesselberg), někdy i na bavorské straně. Je to věrný obraz sociálního vývoje šumavské vesnice i s jejími "pány" (Herrenleut), od lesníka, faráře, učitele, hajného, finančního strážníka, poštmistra, sklářského fabrikanta, obchodníka se dřevem až k tomu poslednímu vesnickému chudákovi. Je tu celá psychologie těch šumavských typů, popis okruhu jejich působení, jejich práce, jejich radostí a svátků, jejich zápasů a starostí. Jakýsi zdravý a radostný rys provází všechny ty povídky. Jsou v nich zachyceni ještě prapůvodní Šumavané i s jejich osobitou mluvou. Tady ještě dochází k obvyklým rvačkám při masopustní tancovačce, tady se pije, vyhazuje oknem,rejdí v kole postaru ("alpský tanec", "geschuhplattelt") jako v "Rundum" či "Langaus" za výskavých čtyřverší bujných popěvků, tady ještě dochází k potyčkám mezi výrostky z bavorské a české strany, často i na nože, chlapci se tu bijí o svá děvčata, zkrátka je tu "sakra" tuho.
Někdy to končívá i tragicky jako v povídce "Eine Waldschlacht" (z knihy Junges Blut), kde se líčí boj s pohraniční finanční stráží. Je tu ale i veselo až bujno (povídka "Kreuzfidel"). Zvlášť pěkný kousek je nádherná povídka "Eine originelle Strafe".
V novější době se Johann Peter představil i jako básník svou knihou Der Poet im Dorfschulhause (vyšlo v Lipsku v nakladatelství Baumert & Ronge 1894). I v básních, které nám dávají nahlédnout do poezie jeho domova, do usilování jeho duch zasvěceného ideálům i do jeho radostí a strastí, oslovil zároveň rodnou Šumavu, jak o tom ostatně svědčí názvy: "Meine Heimat", "An den Böhmerwald", "Am Rachelsee", "Dörfchen im Schnee", "Beim Deutsch-Budweiser", "An Krummau". Vzácně krásná je jeho báseň "Der Sommer", líbezná a domovsky blízká zas "Mein Stübchen", vesele ovíněná píseň "An die Donauwein" a především je to vždycky hold lesu, vesnici a jejímu životu, přírodě, kterou jeho poezie opisuje věru bez únavy.
I ve svých nejnovějších knihách Waldmeister und Enzian (1896) a Tanne und Rebe se drží týchž motivů. Od roku 1899 vydává Peter měsíčník pro Šumavu a přilehlé oblasti pod titulem "Der Böhmerwald", v němž se setkáváme s mnoha jeho čerstvými pracemi. V tomto časopise se dostávají ke slovu i noví šumavští autoři (připomenu tu jen jména Wilibald BÖHM, Paul MESSNER, Josef GANGL, Georg VOGEL, Anton SCHOTT aj.) a najdeme v něm i jednotlivé životopisy mladších i starších šumavských spisovatelů (tady je třeba zmínit, že jméno Vogelovo se nevyskytuje v našem výboru a proto uveďme alespoň datum jeho narození 13. července 1866 ve Schwarzwasser, jak uvádí alespoň Mein Böhmerwald v čísle 7-8 svého 9. ročníku na s. 22 - pozn. překl.), historické a vlastivědné články (z jejich autorů John uvádí jména Anton SCHACHERL, Hans Leo WEBER) atd.
Z této řady autorů je třeba vyzdvihnout především jméno Antona SCHOTTA, který na sebe upozornil některými většími pracemi velmi osobitých rysů. Narodil se 8. února 1866 v Zadních Chalupách (Hinterhäuser) u Nýrska (Neuern) jako syn chudých rodičů, několik let studoval na plzeňské reálce, nemohl však svá studia dokončit, nastoupil roku 1883 jako provizorní podučitel v Rothenbrunnu a po složení učitelské zkoušky (1887) setrval v tomto povolání až do roku 1897, kdy se zřekl místa a vrátil se do svého domu, který si postavil v rodných Zadních Chalupách, aby se mohl věnovat už výhradně spisovatelskému povolání. Napsal mnoho povídek a novel ze Šumavy, které vycházely nejprve v listě Kölnische Volkszeitung, pak teprve se objevily v knižní podobě: Der Hüttenmeister (1894), Der Wildhof (1895), Der Königsschütz (1896) aj. Četl jsem z nich jen dvě - kulturně historickou novelu Der letzte Richter (vyšlou roku 1900 v Kolíně nad Rýnem v nakladatelství J.P. Bachem) a Die Geierbuben, povídku s ilustracemi Fritze Bergena (vyšla roku 1901 ve Freiburg im Breisgau v Herder'sche Verlagshandlung), obě mne však přesvědčily o vysoké úrovni jeho spisovatelského řemesla, o jeho tvořivé síle, o svébytnosti jeho výrazu. Ta o "posledním rychtáři" má historický nádech nebo by ho alespoň měla mít, avšak ten moment není rozhodně využit dostatečnou měrou. Novela se odehrává na Šumavě mezi králováckými svobodnými sedláky, malým společenstvím vybaveným oproti svému venkovskému okolí starými privilegiemi a právy podobně jako Chodové dál u Domažlic a usazeným kolem svých devíti "svobodných rychet" v lesní oblasti od všerubského průsmyku (Neumark) až ke Zdíkovu (Großzdikau). Tato lesní oblast byla vlastnictvím české královské koruny a byla právě proto zvána Královským (Králováckým, německy Künische) hvozdem. Zahrnovala 6 vyšších a 3 nižší rychty, které směly samy volit svého rychtáře a podléhaly jen nejvyšší zemské správě. V těchto svobodách a privilegiích se právě vyvinulo ono malé německé společenství, které vyklučilo část lesa, střežilo hranici a přineslo sem zemědělství a kulturu. Stalo se tak čímsi jako hrdou a sebevědomou selskou šlechtou, která věrně trvala na svých zděděných právech a obyčejích, byť i během staletí umenšených a oslabených. V boji tohoto národního kmene proti novotám, které narušovaly jejich výsady či se vůbec nějak dotýkaly jejich prastarých životních forem, je cosi podivně tragického. Můžeme to srovnávat s osudem jiných kdysi "říšských svobodných měst" či krajů. Středověk tu zápasí s novověkem, staré životní formy s novými, dávné obyčeje s názory moderní doby, vrozená hrdost, která si vždy umí přičíst něco k dobru, se všemi pokusy nastolit průměrného ducha nivelizující rovnosti.
Dvojí moc tu stojí proti sobě navzájem. Která že bude vítězem? To je snad motiv, který Schott předestírá ve svém příběhu o "posledním rychtáři". Vyprávění se odehrává v roce 1847. Stará pospolitost v čele s "Baderlenzem" jako vesnickým rychtářem je přese všechny změny stále ještě nedotčena ve svém dávném stavu. Vidíme její bohatá selská stavení, poznáváme ji v mnohosti lidových postav a typů. Sám rychtář je zosobněná hrdost na staré svobody a výsady. Staré zvyky jako jízda ke svatému Linhartovi tu k nám důvěrně promlouvají, jsme přítomni rychtářově volbě, jsme u výběrčího a rychtářského sněmu, při tanci i cestě do kostela. Revoluční rok 1848 znamená ovšem obrat i pro tuto zapadlou lesní končinu. Poslední svobody, poslední svobodné rychty Královského hvozdu se všemi svými výsadami mají padnout ve prospěch rovnosti v právech i povinnostech. Ještě se naposledy vzepře poslední svobodný rychtář a pošle do Prahy všemi devíti svobodnými rychtami vyhotovené psaní k úřadu zemských desek, ale posel se ukáže nehodným svého úkolu. Staré právo, staré svobody jsou ztraceny provždy, poslední rychtář opouští zděděný statek i hodnost a odchází do kláštera. Praví se tu o něm:
Jeho věrnost je jako skalní stěna nad jezerem a spočívá svými základy ve starém právu a prastarých výsadách jako strom všemi výhonky svých kořenů v rodné půdě.
V tomto dějinném rozkolu by tedy také měla, pokud Schottovi dobře rozumím, mít tato kulturně historická novela i svůj vrchol. Ve zpracování tohoto jistě vděčného a výrazného motivu však podle mého názoru nebyly dost rozhodně využity jeho možnosti, příliš široce je tu rozvedena milostná zápletka, pokud však byla nezbytná kresba rozličných lidových charakterů, sama postava rychtářova, který přece celý ten dějinný rozkol ztělesňuje a v sobě vybojovává, není tu dostatečně zvýrazněna a nedosahuje odpovídající výše, jen matně vyúsťuje v rezignovaný a bezmocný odchod do kláštera. Schott je až příliš vypravěčem, vypravěčem příjemným a zeširoka malebným. Díky svému skvělému vypravěčskému daru udrží čtenářovu pozornost přesto, že schopnost opravdu velkoryse utvářet velké motivy mu zůstává, jak se zdá, upřena. To by neměla být nějaká ostrá hana, spíše pobídka, kam do budoucna napřít úsilí, pokud by se autor, což by si jinak bylo přát, věnoval i napříště historické látce.
V knize "Geierbuben" je současný život Šumavy zachycen s velkou silou výrazu i jednotlivých líčení. Přímo vynikající je Schottův jazyk, sloh, celkový výraz. Málokdy jsem našel v lidových povídkách takovou péči o krásu jazyka, takové bohatství ryzí, původní lidové slovní zásoby a jazykové tvořivosti jako právě u něho. Je radost sledovat, kolik živé vody jen prýští z nářečí a jak šťasten je ten, kdo z něho dokáže čerpat. Smysluplně, vznešeně a vzácně působí takový jazyk setkáním těch samorostlých slov a spojení, které se v něm třpytí jako starobylý ornament. Vcelku lze říci, že slovní zásoba bohatě čerpající z lidového jazyka, slovní a větná stavba včetně dobrých jazykových novotvarů - to všechno působí při četbě Schottových děl zcela svébytně a dává vysoké ocenění píli a péči, s níž se autor věnoval národopisnému studiu.
Také syn Bavorského lesa, Maximilian SCHMIDT, líčí ve svých románech a povídkách posledních dvou desetiletí i šumavský kraj, jeho obyvatelstvo a dějiny (Deutsche Arbeit už o tom podle Johna psala na s. 421-423 téhož čísla).
Všechny literární práce dosud tu uvedené (John na okraj upozorňuje i na malou studii Wilibalda Böhma "Der Böhmerwäldler in der Literatur der Gegenwart", jak ji otiskl list Prager Tagblatt toho roku na s. 26 a 38 své zábavné přílohy) svědčí o pozoruhodném duchovním životě. Víme z nich už, jak Šumava žije, pracuje, miluje a trvá. Jsou to sociální dějiny po staletí v tom lese bytujícího germánského kmene, zpodobeného v prapůvodní a pravdivé podobě. Ve své věrné přirozenosti, nezkažené dosud moderní kulturou, tu žije lidový kmen původní síly, velikosti a jadrného zdraví, stejně praněmecký jako vysokokmenné smrky a jedle jeho lesů.
Mezitím došlo na Šumavě k velkým proměnám. Kdo by dnes ještě pomyslil na "české lesy" Schillerových Loupežníků? Kdo by se ještě děsil Vlčí strže? Lesní půda nedotčená po staletí kulturou je dnes protkána sítí železničních drah. Staré průsmyky a brody ztratily svůj původní význam. Nesčetní turisté táhnou dnes Šumavou, aby vlastním srdcem a hlavou znovu procítili to, co Stifter a Rank uložili do svých děl. V tom obrovském stěhování národů, které se tu koná každým jarem a létem, vpadají v celých rojích a hejnech do šumavského kraje, křížem krážem brázdí jeho lesní končiny, zlézají jeho horské vrcholy, odpočívají u jeho léčivých pramenů a v jeho vzdušných lázních, čerpají novou sílu ze šumění jeho lesů, z jeho věčně se obrozující přírody, ze styku s jeho dobrosrdečnými a upřímnými lidmi, se šumavskými venkovany, jejichž život jim už není cizí a neznámý. Jakoby z dlouhého spánku procitla i stará šumavská města se svými starobylými radnicemi a měšťanskými domy, se svou původní německou kulturou. Silný národní cit, který se semkl v Böhmerwaldbundu jako pevná německá hráz proti postupně rostoucímu slovanskému přívalu k ochraně všech německých Šumavanů a který přivedl za hořickými pašijovými hrami na Šumavu tisíce návštěvníků, otevřel před nimi zároveň všecko to nádherné bohatství lidového života a německého mravu.
Literatura a umění otevřely tedy Šumavu kultuře dokořán. Tato provincie, tato německá župa, ten svébytný kraj se stal i východiskem nové národní epochy v literatuře a umění. Je to opravdu nový směr v literatuře německých krajů, který se snažím už léta zastupovat (John tu uvádí pod čarou odkaz na jím vydávaný almanach Literarisches Jahrbuch, jak vycházel v 6 ročnících v Chebu v letech 1891-1896, dále na článek "Heimatkunst und Egerländer Briefe" v lineckém časopise Kyffhäuser, ročník 2, sešit 5). Zatímco se velkoměsto se svým smíšeným kulturním prostředím a ve své pomíjivé žízni za novotami snaží uspokojit především módní vkus, seskupuje se právě na venkově (in der Provinz) skutečně německé, národní, lidové a zdravé literární a umělecké snažení, nový směr, který nepotřebuje toulat se dálkami, ale jemuž stačí kořenit pevně v domácí půdě a svérázu.
Literatura, která představuje život a historii vlastního lidu, lidové divadlo, které tu žilo od středověku a nyní se znovu probouzí, obrazy, které zachycují historii, pověsti, lidové zvyky a mravy, umělci, kteří hledají své motivy v domácím kraji, ve městech i na vsích, v životě kolem sebe, skladatelé, kteří z lidových písní, z legend a mýtů svého domova tvoří texty svých oper - dříve či později se ta síla musí prosadit a už dnes má pod jménem "Heimatkunst" své pevné místo v literárních dějinách.

Deutsche Arbeit, I, 1901-1902, s. 722-736

P.S. Johnova stať vyšla zčásti už dva roky před tímto svým zveřejněním v Peterově měsíčníku Der Böhmerwald II, 5. Nikoli nezaujatý, ba místy až nepatřičný patos nadsazuje své téma do poloh často přitakavě jednostranných. Má však jako dokument své nesporné kouzlo v blízkosti zjevům, o nichž píše - tato autenticita je něčím sotva nahraditelným. John velice chtěl vidět svou Šumavu právě takto - jako nový začátek.

Alois John se narodil 30. března 1860 v Horních Lomanech (Ober-Lohma) na Chebsku, kde i zemřel 1. srpna 1935. Byl zakladatelem časopisu Unser Egerland, který vycházel od roku 1897. Do prvního ročníku Deutsche Arbeit (1901-1902) napsal zásadní stať Der Böhmerwald in Literatur und Kunst.

- - - - -
* Horní Lomany / † Horní Lomany