RUDOLF KUBITSCHEK

Bauernrätsel Weißes Land hab ich, Schwarze Saat säe ich, Mancher Mensch darüber geht, Der nicht weiß, was darauf steht.	Selská hádanka Zkraje bílo - co je to? černých zrn vnitř naseto. Leckdo chtěl by tudy projít, neví bloud, co ve mně stojí.
P.S. Odpověď na tuto první z hádanek knihy Böhmerwäldische Bauernrätsel, jak vyšla už ve druhém vydání roku 1944 u vimperského Dr. Ruperta Steinbrenera, správně zní: Kniha.

Stará šumavská proroctví o válce a míru

Stará lidová proroctví o válce a míru by se snad dala nazvat planými větvemi na stromě lidového básnictví: bývají také málokdy zachycena a blíže povšimnuta. Chtěl bych v následujících řádcích uvést nejpěknější proroctví z oblasti střední Šumavy, jak jsem je slyšel od starých lidí, v jejichž mozcích dosud kroužily hrozivé přízraky velké vojny, jak se o ní doma vypravovalo. V mnoha proroctvích nacházíme snad dnes zrnka pravdy jen proto, že jsem si jich dříve sotva všimli jejich těžká obrazná řeč často nedovoluje hned vyhmátnout pravý smysl. Je to staré lidové podání, nikoli méně významné než píseň, pověst či přísloví, alespoň dojista tam, kde odkazuje k určitým místům či územím, a může ovšem zasahovat hluboko zpět i do minulosti, do dob napoleonských válek, mnohdy až do časů války třicetileté. Často jsou v těch proroctvích krásná stará slova a slovní obraty. Něco málo do nich jistě proniklo i z knížek, které naši otcové přinášeli domů z jarmarků či poutí a které mívaly titul jako Sibylino proroctví nebo Vidění slepého mládence, uvnitř pak kvetly bujné výmysly zplozené čilým vydavatelem, aby vylákal z lidí krejcary. Následující řádky mají několik takových proroctví zachytit.
Čas světové války je podle takových proroctví blízko, poněvadž ženy nosí rudé a zelené klobouky s velkými ozdobami z peří ptáků. Nakonec budou ty ženské klobouky velké natolik, že budou vidět až z Volar (Wallern), když se objeví na vrcholu Bobíku (Schreiner). Ženské budou snad brzy chodit už docela nahaté a navlečou na sebe nejvýš mužské kalhoty, takže je od chlapa nerozeznáš. Znamením nadcházející vojny bude také to, že les "bude zavřen na dřevěný zámek a před lesem budou závory a zátarasy. Z mysliven se stanou rasovny, lesem i kolem něj povede železná dráha a lidé budou jezdit ohnivými vozy. Poslední taková rychlodráha povede přes Boubín, pak už bude brzy válka.
Ta vypukne v roce, kdy poroste tolik hub jako nikdy předtím ani potom, neboť se ne nadarmo říká: "Vül Schwamma, vül Jauma" (Hodně hub, hodně strastí). Bude to toho léta, kdy bude obnoven Soumarský most (Säumerbrücke) na cestě z Volar do Českých Žlebů (Böhmisch-Röhren). Započne o žních a skončí zas, až pokvetou třešně (!). Bude to najednou, jako když se sudu vyrazí dno. Jednoho rána se člověk probudí a všechno bude plné rudých vojenských rajtek. Do války bude zapletený celý svět, takže se v tom nakonec nikdo nevyzná a začne se tomu prostě říkat světová válka. Každý by měl rychle zmizet a vzít na cestu dva nebo tři bochníky chleba - kdyby po cestě jeden ztratil, ať se nevrací, měl by i tak vystačit. V čase války bude taková bída, že lidé budou všude i kořínky a bylinky hryzat a kostem mrtvých budou závidět. Nakonec zbude v celé vsi jen jediný pluh, jeden pár volů a jeden jediný pár bot. Dům se dostane za facku, poněvadž slabší bude muset ustoupit silnějšímu a ani opravdický zámek nepřijde dráž než za korunu či tolar. Poslední peníz bude pak prý kožený. (To vysvětloval jeden stařeček tak, že když má člověk v jedné ruce bankovku a v druhé kus obyčejné vydělané kůže, dostane za kůži víc než za papírové peníze.) Nejtěžší doba nastane, až padnou tak silné mrazy, že sedláci budou muset sekat obilí v kožichu, a místo sena budou svážet sníh.
Kam až táhnou černí pstruzi, poteče krev, kam až dojdou raci pozpátku nebo kam nejdál dosáhne stín hory Libín, tam nedojde válka a tam nezasáhne zpustošení. Ani stéblo slámy se tu však neuchrání. Po celé Šumavě nezůstane ani ta oháňka, jenom na Bobíku (už zmíněná hora s německým jménem Schreiner) jedna kráva a na Boubíně jeden býk a na Libíně jedna koza a na Chlumu kozel a ti se mečením a bučením dostanou zase dohromady, takže se stádečko znovu rozmnoží. A kdo bude mít ještě krávu nějakou, ta nabude takové ceny, že jí dají kolem krku řemen a na něm zvonec rovnou ze zlata. Po celé Šumavě nebude ušetřena jediná slepice a jediné vejce: až drůbež za Bobíkem bude ušetřena té zkázy, od Tischerova mlýna až k Bavorovu. Široko daleko je známo přísloví: Böhmen wird verheert und verzehrt und das Bistum (Bayern) mit dem Besen ausgekehrt. (Čechy budou vypleněny a vyjedeny a Bavory koštětem vymeteny.)
Bavorská zemička bude celá zdupána podkovami, Šumava se stane znovu lesní pustinou. Její vsi budou zničeny, do výše oken vyrostou všude kopřivy. Jen lišky a zajíci sem budou přicházet a odcházet, medvědi a vlci budou obývat okolní lesy. Pražské město bude vlastními lidmi zničeno. Forman pojede kolem hromady trosek, zapráská bičem a řekne: Pohleďte na ty zříceniny, kde stál Babylón. (Ta pasáž přešla do lidového podání ze Sibylina proroctví.) Později bude to město znovu postaveno na Dlouhém vrchu u Ondřejova (Andreasberg).
V kraji kolem Bobíka se jeden člověk zachrání ve střešním okapu, jeden pod mlýnským kolem a jeden v příkopě u silnice. Kolik dřeva vítr zláme, tolik lidí přijde o život, to dřevo totiž má lidi přetrvat. Když opadá hodně jedlových šišek, zahyne i mnoho lidí. Ti z nich, co válku přežijí, to budou mít dobré, ale podaří se to málokomu. Jen tolik lidí se zachrání, že se vejdou pod jednu houni nebo zaplní místo na jednom formanském voze. Celá česká zem bude jako liduprázdná, široko daleko lidé zmizí a budou si hledat štěstí jinde po světě. Po válce se tu bude devět ženských prát o jedny mužské kalhoty a na každém jejich knoflíku se pověsí jedna.
Dřív válka neskončí, dokud bude trvat panský stav. Sedláci povstanou pro velké týrání. Páni budou vyhazováni rovnou z oken, sráženi ze schodů a bude jich ležet všude po zemi kolem jako žab. Budou si navlékat šaty chudých, aby nebyli poznáni, neboť kde bude přistižen kdo vyššího stavu, bude zbit. Císař se bude skrývat na hoře Lysá (Lissiberg) u Křišťanova (Christianberg). Válka nedojde konce dřív. dokud i sedláci nebudou menší a chudší.
I křesťanská víra bude menší, že by se pod tenkou hrušeň schovala a vešlas, ale i té za nehet málo bude dost, aby mohla nakonec zvítězit. Faráři sami budou nejprve víru umenšovat. Budou si po nich prstem ukazovat, takže se budou raději schovávat a skrývat. Kde bylo sedm farářů, bude teď nejvýš jeden. Kostel v Kunžvartě (Kuschwarda, dnes Strážný) se promění na koňskou maštali.
Válka bude trvat tak dlouho, dokud sedlák, který uteče s bochníčkem chleba a bude se potloukat na skalách u Světlých Hor (Oberlichtbuchet) poblíž Kunžvartu (už zmíněný Strážný), ten chleba nesní. Dřív nebude klid, dokud nebudou ti se zlatými výložkami jíst s obyčejnými vojáky z jedné mísy. Vojáci a civilní lid budou nakonec jedna hlava a jedna mysl. Válku budou tišit teprve ženské na pastvinách u Šumavských Hoštic (Huschitz) blíže Vimperka podávkami a vidlemi. Říká se taky, že válka neskončí dřív, dokud nebude i ten poslední Žid milionářem. Ta poslední velká bitva se odehraje u bavorovského mostku, který pak ale už nikdy nikdo nedá dohromady. Tu se pak nakonec objeví z kouzelné hory i sám císař Karel se svými věrnými rytíři. Po boji bude pak pod jednou hrušní sloužena slavná mše a při té se nakonec shledají sourozenci a dávní přátelé a v radosti se obejmou. Na Liščí louce (Fuchswiese) u Knížecího Stolce (Fürstensitz) sjednají císařové mír a rozdělí si mezi sebe svět. Ten věčný mír však se přiblíží teprve tenkráte, až černá kráva se zlatýma rohama a zlatou oháňkou stane na vrcholu Bobíku a zahledí se tím směrem, kde slunce vychází. Kdy se ta kráva na Bobíku objeví, jistě nevíme, nějaký čas to ale potrvá.

Budweiser Zeitung, 1918, č. 90, s. 1-2

P.S. Tento nejen snad humorný text se objevil pod čarou na stranách listu budějovických Němců ve věru pro ně osudové chvíli, sotva pár dnů po skončení první z obou světových válek, už na území nově vzniklého československého státu. Vše, o čem se tu píše, jako by se však teprve stát mělo - jaképak by to také bylo jinak vlastně proroctví. Na obou stranách hranic kolovalo mezi šumavskými Němci vedle nám známých a zde v Kubitschkově textu také zmíněných českých proroctví i slavné údajné vyjádření nějakého Mühlhiasla z Apoigu na přelomu 18. a 19. století, o kterémžto textu, ostatně komentovaném a citovaném ve dvacátém století v bohaté řadě knih, napsala mnohem později Johanna von Herzogenbergová ve své do češtiny dosud nepřeložené čítance Zwischen Donau und Moldau (1968): Hodně z toho se stalo skutečností - a my sami to prožili.

Šumava ve starém německém písemnictví

V mnoha spisech dřívějších staletí je znovu a znovu zmiňována Šumava (Böhmerwald), někdy i velmi podrobně popisována a velcí autoři tehdejších dob dávali ději svých děl odehrávat se právě v jejích lesních končinách. Několik citací ze starého německého písemnictví chce ukázat, jaké představy měli lidé těch někdejších časů o česko-bavorském hraničním lese a o "českých lesích" vůbec.
Sběratel "švanků" (humorných "povídaček" a říkanek - pozn. překl.) Michael Lindener píše ve své práci nazvané "Katzipori" z roku 1558:
"Jakkoli máte hodně dřeva, nesmí se nechat jen tak ležet na studeno (v originále "darf man auch nicht kalt sitzen" - pozn. překl.), když už se nechce nějak s ním šetřit. Že ale na Šumavě dřeva zrovna nechybí, bylo by bláznovstvím, kdyby někdo ("ein Mensch") chtěl vozit na Šumavu dřeva na prodej."
V cenných "Dopisech tmářů" ("Epistulae obscurorum virorum", do nové němčiny převedl Wilhelm Binder, odtud i textová ukázka, česky vyšla tato proticírkevní satira v překladu Rudolfa Mertlíka z latiny nákladem Československého spisovatele a péčí Spolku českých bibliofilů roku 1953 - pozn. překl.) z roku 1517 můžeme číst:
"Onen Pfefferkorn (Johannes Josef Pfefferkorn /1469-1523/, řezník z Kolína nad Rýnem a židovský konvertita, neblaze proslul jako nastrčená figura kolínských dominikánů zákazy a ničením židovských knih - pozn. překl.) je Boží církvi k velikému užitku, neboť přinesl Bohu dvanáct duší, jak on sám upřímně doznává. Doktor Murner se dále ptá: Odkud přinesl Bohu ony duše? Ze Šumavy, není-liž pravda, kde zřejmě ve spolku s jinými raubíři zamordoval ty lidi, jejichž duše přišly pak k Bohu."
Johannes Fischart fabuluje ve své veselé knize "Aller Praktik Großmutter" (1572) takto: "Víno by se ve Schwarzwaldu se zlou potázalo, na Šumavě zašlo docela, ale v dobrých vinných krajích dokáže se dobře uchytit, jakož i hodně lidí svalit ze židle, lavice i schodů (v originále "viel leüt ernidern von stülen, bänken und stiegen" - pozn. překl.)."
Abraham a Santa Clara dává ve své sbírce kázání z časů moru "Merks Wien!" ("Mercks Wienn!",1680) poutníkům radu:
"Z tohoto města (rozuměj Řezno /Regensburg/ - pozn.překl.) vede tak jako tak obyčejná venkovská silnice do Prahy; hleď opatrně projít tím velkým lesem, aby ti rance nesešly úbytěmi a dosáhls pak bez dalších nesnáze královského hlavního města v Čechách."
A ve čtyřdílném životopise Jidáše Iškariotského "Judas der Ertz-Schelm" (vlastně opět sbírka kázání proti Židům z let 1686-1695) dává jednomu lháři rozprávět:
"Bylo mu jedenkráte tedy divokou svini v tom Českém lese tak hnát, že konečně byla nucena za jeden strom se utýct; a ta svině se tou silou do stromu zakousla, že ho svými zuby, čili po myslivecku pověděno zbraněmi (v originále "oder auff Waydmännisch zu reden" - pozn. překl.), skrz naskrz protkla, a on že měl při sobě vrták, kterým bez meškání zbraněmi se provrtal a ten vrták tam vězet nechal, takže zpátky vytáhnout se nedal; jinak by už jeho života jistě nebylo."
V knize s titulem "Satiren und Pasquillen aus der Reformationszeit" (sestavil ji Oskar Schade a ve 3 svazcích vydal 1856-1858 - pozn. překl.) se vede rozmluva mezi lišákem a vlkem a takto v ní hovoří vlk:
"Tak se musíme do Čech ulejt (v originále "in Böhem schwenzen" - pozn. překl.) ."
A lišák nato:
"Mám starost, že nás ten les zatarasí ("sei uns verhauen"); líp by bylo prokousat se tam z Pfalce."
Martin Opitz zpívá v barokní sbírce veršů "Oden oder Gesängen" (1625):

Sie aber hat die Sinnen
Weit von mir abgekehrt,
Ist gar nicht zu gewinnen,
Als wär ich ihr nicht werth.
Da doch, was ich gesungen
Im Brittenland erschallt
Und auch mein Thon gedrungen
Bis durch den Böhmer Waldt."

(tj. Smysly ode mne ona
odvrací ale dál,
to zpěv můj nepřekoná,
jak bych jí za nic stál.
A přece to, co pěji,
v zem Britů dálavou
zní, tím tónem dospěji
až naskrz Šumavou.")

Josef Anton Stranitzky dává ve "veselém cestopise" ("Lustige Reisebeschreibung") z roku 1717 svému Hansi Wurstovi v kapitole, kde tento "jde do Čech, zvedeně se tam protlouká, nechce robotit ("will nicht Robathen"), nýbrž dál své štěstí hledat" takto se chvástat:
"Moje cesty vedly dál do české země ("in das Böhmer-Land"), kam jsem ve své pouti přešel velké pohoří Krkonoše ("das große Riesengebürg") a s knížetem těch hor, věhlasným Rýbrcoulem ("mit dem Fürsten vom Gebürg, dem bekannten Ribenzahl"), podnikl velikánská dobrodružství ("sehr große Abentheuren"), načež mi ukázal hojný poklad v Šumavě ("er zeigte mir vielfältige Schätz in dem Böhmer-Wald")."
Humanista Johannes Butzbach, jehož latinský rukopis převedl pod názvem "Chronika eines fahrenden Schülers" (tj. "Kronika potulného žáka") do němčiny Damian Johannes Becker, vypráví tam v páté kapitole podrobně, "jak Johann a jeho pán na Šumavě vyvázli v důkladné nouzi raubířům" ("Wie Johann samt seinem Herrn im Böhmerwald mit genauer Not den Räubern entkam"):
"Tehdy jsme, skrze požehnání matčina cítíce se obrněni ("durch die Segnungen der Mutter gefeit") vůči neštěstím, jež by nám mohla přinést cesta, dorazili tak k lesnatému pohoří, které se v šíři tří až čtyřech mil táhne kolem celých Čech jako nějakého svého jádra ("um das ganze Böhmerland wie einen Kern") zdéli asi třiceti čtverečních mílí a je plné loupežníků. Vtáhli jsme tam ("wir zogen hinhein") s nabitými zbraněmi a pán ke mně pravil: Drž se těsně za mými zády! Kdybys měl snad zjistit při cestě nějaký obmysl raubířů, dej mi spěšně pokyn a měli bychom prchnout či zastavit ("fliegen oder Halt machen"), jen zůstaň vždy při mně! Sotva jsme se také hnuli, byli nám brzy hned ti loupežníci v patách. Ze stromů a křoví bylo ty černé skrčence se sehnutými hlavami vidět lézt a svolávat se dohromady proti nám pískáním. Jak jsme to jen zpozorovali, prchali jsme nejhbitějším klusem ("mit behendesten Galopp") celou jednu míli daleko, že se koně celí zpěnili ("die Pferde vor Schweiß schäumte"). Teď jsme jeli krokem trochu pomalejším, aby si zvířata mohla vydechnout; a hle tu jeden z těch raubířů rovnou před námi; po pravici třímal široký a dlouhý meč, po levici kratší na širokém páse a na zádech připásanou ještě sekeru se dvojí čepelí, až po ramena kryt velkou přilbou. Stříleli jsme po něm, až nám ustoupil z cesty. Poněvadž jsme ale hned slyšeli, jak důtklivými, rychle po sobě následujícími hvizdy svolává své soudruhy, dali jsme se znovu v nejrychlejší klus a koním, zdá se, neustálé pobízení ostruhami (plurál od "der Sporn" zní dodnes "die Sporen" - pozn. překl.) propůjčilo nové síly."

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1994, s. 227-228

P.S. Jde o přetisk textu, který vyšel už v roce 1928 ve věhlasném českobudějovickém měsíčníku Waldheimat (č. 10, s. 151).

Šumavská hymna v holandštině!

V mé knížce o Hartauerově písni (jmenuje se Tief drin im Böhmerwald - Das Lied der Böhmerwäldler a Rudolf Kubitschek ji vydal roku 1937 v Plzni - pozn. překl.) jsem se mj. pokusil dovodit, že doznala rozšíření ze Šumavy po všech světadílech.
Mezi mnoha důkazy světové popularity písně o Šumavě, s nimiž se vždy znovu potkávám, mě snad nejvíce těší - a jistě tomu tak bude i u mých krajanů - následující holandský překlad z letáku, který se nachází ve vlastnictví berlínského muzikologa Dr. Johannese Koeppa (doprovází ho tady v Kohoutím kříži vžitá česká verze slavné "šumavské hymny" - pozn. překl.):

Daar diep in 't Böhmerwoud,
daar ligt min geboorteoord,
he tis Leeds lang geleen,
dat ik van daar ben heen.
Doch die herinnering,
die blijft mij steeds nabij,
dat ik dat Böhmerwoud
niet meer verset.

Refrén:
Het was in 't Böhmerwould,
waar mijne wiege stond,
in 't groote schoone Böhmerwoud.

Na krásné Šumavě,
tam víska je malá
a už po dlouhý čas
je mnou opuštěná.
Však přece vzpomínka
zůstala v mém srdci,
že já na Šumavu
zapomenout nechci.

Vždyť tam na Šumavě
kolébka má stála,
v krásné, zelené Šumavěnce.

Následují pak zbývající sloky.

Budweiser Zeitung, 1941, č. 101, s. 9

Zvídavé klouče

Stará hajná vzala jednoho z vnoučků na svátek Nanebevzetí Panny Marie (v originále "Frauentag"! - pozn. překl.) s procesím do Srní (Rehberg).
V tom poutním místě spali Muckenbrunnští (Muckenbrunn je tu jménem obce nejspíš fiktivní, připomeňme však, že u Německého, dnes Havlíčkova Brodu ves toho jména skutečně existovala, její český název zněl Studénka a byla to ještě v roce 1930 obec s převahou německy mluvících obyvatel, ze 171 lidí celkem jich bylo 116 - pozn. překl.) v seně na půdě zdejší hospody.
V jednom koutě se tam uvelebila i stařenka s kloučetem.
"Babi (v originále "Muader", tj. vlastně "matičko"! - pozn. překl.), přijde sem za náma měsíček?" ptal se malý, jak v té černočerné noci zasvítil srpek luny škvírou ve střeše.
"Když tak vodjinad", opáčila pramáti, " a teď už pěkně spi!"
"Babi, pročpak vypadá měsíček jako rohlík?" otázal se zase po chvíli vnouček.
"Poněvadž se mu to tak líbí - a nejčko už buď zticha a spi, kluku jeden, jinak ti Pánbíček řádně vyčiní!"
Netrvá dlouho a je slyšet zase: "Babi, pročpak...?"
Tu zařval muckenbrunnský předříkávač z jiného kouta půdy:
"Fixlaudonnastotisíckrát - nejčko už ale koukejte, aby byl jednou konec tomu vašemu hloupýmu svinskýmu mlaskání (v originále 'mit enkern saudummen G'schmaatz!' - pozn. překl.)!"
Jak všechno zmlklo, ozvalo se naše zvídavé poutnické klouče:: "Babi, to byl teď Pánbíček?"

Der Böhmerwald erzählt (1983), s. 217

Rudolf Kubitschek, který se narodil 29. prosince 1895 v Českých Žlebech (Böhmisch-Röhren) a zemřel 29. května 1945 v Prachaticích, byl velkým národopisným, vlastivědným a jazykovým znalcem Šumavy. Působil jako gymnaziální profesor v Plané u Mariánských Lázní (Plan), Praze, Chebu (Eger) a v Plzni, než se stal vyučujícím na učitelském ústavu v Českých Budějovicích. Už od roku 1914 uveřejňoval v pražském listě Deutsche Zeitung Bohemia i pod pseudonymem Jakobus (=Kubitschek) příběhy ze Šumavy a nářeční básně. Jako mnohostranný badatel se zabýval především národopisem německy hovořící Šumavy a jazykovědnými zvláštnostmi regionu. Některé jeho práce jsou v tom směru příkladné. Tak jeho sběratelská činnost v oblasti lidového humoru našla výraz v knihách Böhmerwäldler Bauernschwänke (1920), Hirschauerstücklein (1919, 2. vydání 1927), Schnurren und Schwänke aus dem Böhmerwald (1939), Böhmerwäldler Spottbüchlein (1925) a Bauernrätsel (1922), které se staly vesměs lidovou četbou. Zvláště záslužná je Kubitschkova práce Die Mundarten des Böhmerwaldes (1927), která vzešla z autorovy disertace u prof. Dr. Primuse Lessiaka v Praze. Městu Volary věnoval publikaci Die Herkunft der Wallerer (1921) a s Valentinem Schmidtem pak i drobnou monografii Wallern und die Wallerer (1921). Její vydání bylo součástí významné lidové edice Böhmerwäldler Heimatbücher, kterou řídil v českobudějovické Moldavii spolu s Hansem Watzlikem a Josefem Blauem. Podobnou monografii zasvětil i dnes zaniklým Knížecím Pláním (Fürstenhut), vyšla hned ve trojím vydání a může být sotva překonána. Částečný přehled spisovatelské práce Rudolfa Kubitscheka podává Bibliographie der deutschen Volkskunde in Böhmen od Adolfa Hauffena, jak ji vydal prof. Dr. Gustav Jungbauer. Já sám jsem pořídil překlad jeho už zmíněné práce Fürstenhut, který nenašel želbohu dosud českého vydavatele a pro účely našeho souboru je nadmíru rozsáhlý. K autorovu jubileu roku 1995 jsem pak přispěl skromným medailonem do Jihočeského sborníku historického.

- - - - -
* České Žleby / České Budějovice / Knížecí Pláně / Volary / † † † Staré Prachatice, Prachatice