logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

FRANZ MATSCHE

Co se jednomu může v Praze přihodit

"Dne 13. května (rozuměj roku 1938 - pozn. překl.) jsem v Praze po ukončení jedné schůze navštívil přítele Haslingera, který tu v Praze studuje. Šli jsme v městské části Smíchov po Nábřeží Legie podél Vltavy (v originále "längs der Moldau" - pozn. překl.) a potkali jsme tam mladého muže. Měl na klopě odznak SdP (rozuměj Sudetendeutsche Partei - pozn. překl.), byl to zřejmě také student a zvedl ruku k německému pozdravu (v originále "mit dem deutschen Gruß grüßte", v češtině byl tento "árijský" úkon pravou paží označován jako "hajlování" - pozn. překl.).
Učinili jsme totéž a pozdravili vztyčenou paží, což se nám mělo stát osudným. Nám naproti ve vzdálenosti asi 10 kroků kráčel asi tak pětačtyřicetiletý muž, který nám ihned nejhrubším způsobem počal nadávat (v originále "mit uns zu schimpfen anfängt" - pozn. překl.), v čemž také okamžitě nalezl ochotný souhlas okolních chodců, používajících vůči nám všemožná zvířecí přezdívky a urážky. Pokračovali jsme v chůzi, viděli jsme ale už jasně, že nás tato sešlost pronásleduje prudkými výrazy i nadále. Dosáhli jsme Jiráskova mostu a viděli jsme, jak tam skupina dělníků, informovaná zřejmě o celé příhodě, rovněž hned hlasitým pokřikem spustila nám vstříc příval svých názorů (v originále "in lauter Weise ihre Meinung uns nachschreit" - pozn. překl.).
Na konci Jiráskova mostu směrem k městu u domu uměleckých výstav "Mánes" povolal pražský pán mezitím už soptící zuřivostí strážníka, kterému na nás divokými gesty ukazoval rukama a zřejmě na něm naléhavě požadoval naše zatčení. Z pohybů jeho ruky se dalo usoudit, že mu jde o to, aby se tak stalo co nejrychleji.
Strážník opustil okamžitě své stanoviště na Riegerově náměstí a žádal nás česky, abychom k němu přistoupili. Nerozuměl německy ani slovo a na můj dotaz, proč se to všechno děje, jsem dostal v dobré němčině odpověď od onoho pražského pána: "Wir sind in Prag und nicht in Berlin, hier wird tschechisch gesprochen und wenn wir es nicht können, dann sollen wir verschwinden." (tj. "Jsme tu v Praze a ne v Berlíně, tady se bude mluvit česky a když to neumíme, měli bychom zmizet." - pozn. překl.) Teď teprve informoval ten pán strážníka, oč vlastně jde, neboť policista do té doby vůbec nevěděl, co by mělo být důvodem našeho zadržení. Pán líčil strážníkovi v češtině, že jsme "nějakého Tyroláka" (v originále "einen 'Tiroler'" - pozn. překl.), to asi že měl dotyčný krátké kalhoty, měli zdravit vztyčenou pravicí a slovy "Heil Hitler!" a že na základě tohoto překročení zákona a hrubé provokace máme být zatčeni a potrestáni. Ohradili jsme se proti této neslýchané lži a na svou obranu jsme nyní i v češtině vyslovili svůj protest tak, aby nám i strážník porozuměl. Prohlásili jsme, že si to nedáme líbit a že ihned předneseme stížnost svému parlamentnímu klubu. Požádal jsem pražského pána, aby udal své jméno a adresu, což odmítl. To všechno se dělo na ulici za souhlasného hulákání několika místních povalečů cestou k policejnímu komisařství. Onen pán, který strážníka oslovoval "pane inženýre" a zřejmě ho dobře znal, nyní znervózněl a prohlásil najednou, že tak měl zdravit jen ten mladší z nás obou (Haslinger), starší však nikoli. Policista mě chtěl nechat jít, že tu nemám co dělat. Já však zůstal, poněvadž jsem "spáchal" totéž a nemínil jsem v žádném případě zůstavit v tom kamaráda samotného ze snadno pochopitelného pomyšlení na to, co by mu mohlo být opuštěnému přičteno za vinu. Onen pán pak prohlásil, že v Praze by nemělo být dovoleno zdravit tím způsobem jako v Berlíně či v Mnichově, mělo by to být tady v Praze považováno za provokaci a nato se s výmluvou, že nemá čas, z místa vzdálil. Policista tu nyní stál s námi sám, kolem nás jen hulákající pražská ulice. Jemný pán zřejmě ztratil odvahu opakovat své lži i při policejním výslechu. Policista si nevěděl rady, vrátil mému kamarádu Haslingerovi předtím zabavenou občanskou legitimaci a prohlásil nás volnými. Mohli jsme jít. Počet okolích chodců však mezitím začal povážlivě narůstat a hrozilo, že by se námi zabýval, pokud by se nám nepodařilo zamířit spěšnými kroky na hlavní třídu. Hitlerovy svině, henleinovci, německá prasata a vůbec všemi jmény z říše zvířat jsme byli podarováni. Jeden hlas volal: "Balit a pryč s vámi, jděte si k Hitlerovi!" a tak dále.
Měl jsem dojem, že jsem se ocitl mezi divou zvěří. To se nějakému Němci může v Praze přihodit. Nedokázal jsem se od policisty nic dozvědět o onom pánovi a o jeho jméně. Sám policista měl číslo 98 a vykonával dne 13. května 1938 (týden nato vyhlásilo Československo částečnou mobilizaci - pozn. překl.) službu na Riegerově náměstí.
Působí věru podivně, když československá propaganda v zahraničí láká cizince na půvaby Prahy a vychvaluje náš stát jako zahradu Evropy (v originále "und unseren Staat als den Garten Europas anpreist" - pozn. překl.) a když přitom žijí v Praze občané, kteří návštěvníkovi tohoto krásného města život v něm ztrpčují, jak jen možno. Co by muselo následovat za omluvu ze strany státního vedení, kdyby v takovém případě došlo k dopadení nějakého říšského Němce. S takovými nenávistnými metodami jsou vyhlídky na nějaké porozumění a usmíření opravdu mizivé. Já zažil, co je to pražská ulice.
Nejkratší cestou jsem vyhledal Wilsonovo nádraží, abych si koupil jízdenku k nám domů a setkal se doma se svými šumavskými kamarády.

Franz Matsche, Chvalšiny (v originále "Kalsching" - pozn. překl.)


Budweiser Zeitung, 1938, č. 39, s. 5

O tom, že šlo o provokaci na hraně zákona ohrožené republiky, kterou Henleinova strana (vítěz demokratických voleb v roce 1935) do poslední chvíle označovala za "svůj stát", nemůže být ve zpětném pohledu nijakého sporu. Tomu, kdo o ní na stránkách českobudějovického německého listu referuje, bylo v květnu osudového roku 1938 necelých třicet let. Narodil se dne 2. srpna roku 1908 (téhož dne ho i pokřtil děkan Alois Picha /*8. června 1872 v Prachaticích, †28. října 1933 v českokrumlovské nemocnici na těžké popáleniny poté, co musel ve Chvalšinách odejít na penzi pro nervovou chorobu a uhořel tam na záchodě, když mu oděv chytil od svíce - pozor: není totožný s děkanem v Kaplici, který publikoval historické práce spolu s Valentinem Schmidtem!/) ve Chvalšinách čp. 78 (Marktmühle), kde byl mlynářským mistrem jeho otec Josef Matsche (*2. března 1867 ve Chvalšinách, †1. dubna 1929 tamtéž, někde je příjmení psáno i Matschi), stejně jako před ním Franzův děd z otcovy strany Jakob Matsche, hospodařící na mlýně se svou ženou Marií Theresií, roz. Tuschlovou ze dnes zaniklých Krásných Polí (Schönfelden) čp. 11. Franzova matka Katharina byla dcerou Jakoba Bürgera (ten je na vnukově křestním záznamu i podepsán jako jeho kmotr), rolníka v rovněž dnes zcela zaniklé Šavlově Lhotě (Schlagl) čp, 6, a jeho ženy Christine, roz. Pelaplové rovněž ze Šavlovy Lhoty čp. 6. Její syn se nejen vyučil v otcově mlýně zděděnému řemeslu, ale zapojil se brzy do národně socialistického hnutí v rámci turnerských a "ochranných" spolků, zejména pak v Henleinově Sudetoněmecké straně, když roku 1933 byla NSDAP v Československu zakázána. V době před květnovými volbami 1935 založil 20 mistních organizací SdP, na jejichž shromážděních vystupoval jako plamenný řečník. Po smrti otcově v roce 1929 jako samostatný rolník a mlynář přirozený respekt a vliv. Patnáckrát stanul pro politická obvinění před soudními instancemi "první republiky". Na jejích troskách slavil "okresní selský vůdce" ("Kreisbauernführer"), jímž se za nacizmu stal, už tři měsíce po "pražské příhodě" osvobození od státu, který v jejím popisu nazýval "naším". Dne 4. června 1938 se ještě za republiky ve Chvalšinách oženil s Marií, roz. Tomaniovou (*3. února 1915 ve Chvalšinách, †3. března 1994 v městě Weismain v bavorských Horních Frankách jako znovu provdaná Maria Preinfalková), se kterou stačil mít syna a jmenovce Franze (ten má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže) a dceru Dagmar. Jako "Kreisbauernführer" (jeho nástupcem se stal Sepp Nodes, otec na webových stránkách Kohoutího kříže i samostatně zastoupeného Franze Nodese) za nacizmu jistě ne náhodou figuruje německy označený "majitel mlýna a pily" coby jeden z mála místních na říšském telefonním seznamu (Reichs-Telefonbuch Sonderband: Ostmark - Sudetenland) z roku 1940. Zemřel na následky zákeřné choroby (paratyfus) v protektorátní českobudějovické nemocnici 7. října roku 1943 a nemůže být příznačnějšího ohlasu jeho skonu než zpráva listu "Budweiser Zeitung" (v pravidelné rubrice "Aus unserem Gau", přičemž "hornodunajská" župa byla vydávána za "domovskou župu Vůdcovu"!) o vystoupení hornodunajského gauleitera Eigrubera (ten, mimochodem důvěrný přítel Adolfa Hitlera, popravený po válce Američany, má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže) o dožínkách (za války i po válce nazývala nacistická i komunistická totalitní moc žně "bitvou o zrno") toho roku v Hořicích na Šumavě (Höritz), kde se místo tradičních pašijových her začala dávat náhradou "selská" divadelní hra Hanse Multerera (rovněž samostatné zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže) "Setba a žeň" ("Saat und Ernte") s podtitulem "O životě a smrti německého rolníka" (s alternativním titulem "Leben und Sterben oder Saat und Ernte: Das Freuden u. Leidenspiel vom Bauern" vyšla roku 1937 u vimperského Steinbrenera, majícího hned v několika osobách také samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže). Věru podivně symbolická tryzna za selského vůdce následně v nacistické hantýrce svérázného nekrologu! Šumava celá tu vystupuje jako rukojmí v předem prohrané válce "hornodunajského" krajana Adolfa Hitlera a má po válce trpět za nacistické sebevražedné dílo. Zapření Krista v Hořicích na Šumavě řečí "německého mravu" a "sousedské cizoty" může mít sotva zřetelnější výraz.

Náš venkovský lid vyhrál velikou bitvu

August Eigruber

Dožínkovou slavnost poněkud zvláštního druhu jako poděkování za úrodu zažil letos krumlovský okres (v originále "Kreis Krummau", jak známo, přejmenovali nacisté po říšském záboru Český Krumlov na "Krummau an der Moldau" - pozn. překl.). Ve starém, tradičními lidovými hrami proslulém městečku Hořice na Šumavě, které zářilo sváteční vlajkovou výzdobou a temnou zelení svých jedlových lesů (v originále "im Festschmuck der leuchtenden Fahnen und des dunklen Tannengrüns seiner Wälder", ty vlajky byly samozřejmě rudé s černým hákovým křížem v bílém kruhu - pozn. překl.), shromáždilo se této neděle 10. října (rozuměj válečného roku 1943 už po porážce u Stalingradu, po vylodění Američanů na Sicílii a kapitulaci Itálie - pozn. překl.), velké množství selského lidu i ostatních obyvatel celého okresu, aby tu všichni oslavili nejen letošní dožínky, nýbrž i 5. výročí konečného osvobození Šumavy z českého panství a jejího začlenění do Říše (obojí mělo trvat už toliko necelé dva roky, nemluvě o následném "odsunu" německých obyvatel - pozn. překl.). Téměř 6 tisíc lidí tvořilo velký čtyřúhelník na louce, určené ke konání slavnosti, mohutná řada krásně barevně vyšňořených vozů reprezentovalo píli a bohatý výnos úrody nádherného lesního kraje kolem srdce Vltavy. Jedlovím a pestrými stuhami zdobené zemědělské nářadí od pluhů po mlátičky s ženci a mlatci, vládnoucími ještě i starými cepy (v originále "mit den alten 'Drischeln'" - pozn. překl.), to vše symbolizovalo selskou práci v užším slova smyslu. Pěstování lnu, které má být opět bohatstvím horských rolníků, byly věnovány tři ze zmíněných vozů. Lesní hospodářství reprezentovala velmi pěkně sestavená skupina dřevorubců a myslivců (v originále "eine setr schön zusammengestellte Holzfäller- und eine Jägertruppe" - pozn. překl.). Také venkovská řemesla nebyla opomenuta velmi podařenou prezentací. Muzikantský útvar Hitlerjugend pod vedením šéfa doprovodu stranického soudruha Wabera (v originále "unterm Leitung des Gefolgschaftführers Pg. Waber" - pozn. překl.) dodal slavnostnímu průvodu do kroku patřičný švih (v originále "den rechten Schwung" - pozn. překl.). I zdávna osvědčená želnavská lidová hudební skupina (v originále "altbewährte Salnauer Musikantenschar" - pozn. překl.) a glöckelberská dřevorubecká muzika (v originále "und Glöckelberger Holzhauermusik" - pozn. překl.) ze sebe vydaly to nejlepší. Krásně zatančený "landler", písně, průpovědi a básně rámovaly středobod slavnosti, totiž předání symbolu dožínek v podobě žňové koruny (v originále "die Erntekrone" - pozn. překl.) župnímu vedoucímu (rozuměj "Gauleiterovi" Augustu Eigruberovi - pozn. překl.), načež následoval

gauleiterův projev,

opakovaně přerušovaný mocným souhlasem.
Po ohlédnutí na tragickou rozpolcenost německého národa před převzetím moci (rozuměj národními socialisty - pozn. překl.) načrtl župní vedoucí obraz současného lidového společenství, které svedlo dohromady obyvatele venkova a měst a v němž se nasazení Hitlerjugend (dospělí muži už byli všichni povoláni k válečné službě v uniformách wehrmachtu a chyběli i zde - pozn. překl.) prokázalo jako sjednocující pouto. Nato promluvil gauleiter o významu rolnictva v přítomném zápase. Jednu z největších bitev v něm vítězně vybojoval právě venkovský lid. Jeho píle, úsilí a pot umožnily přesné splnění dodávek a zajistily výživu obyvatel. Za to náleží práci rolníkově dík celého německého národa. Odkaz válečných let 1917 a 1918 připomíná nouzi a porážku tehdejšího Německa. Jedno víme, zvolal gauleiter, že tentokrát stojí na půdě domova semknutý lid, který má zajištěnu výživu. Dík všemu rolnictvu uzavřel gauleiter vzpomínkou na zesnulého okresního selského vedoucího stranického soudruha Matscheho, který byl podle gauleiterových slov "aufrechter Kämpfer und Nationalsozialist und ein Bauer vom Scheitel bis zur Sohle" (tj. "upřímný a čestný bojovník a národní socialista a pravý sedlák od hlavy po paty" - pozn. překl.). Naléhavými slovy připomněl gauleiter den konečného osvobození Šumavy z českého jha (v originále "vom tschechischen Joche" - pozn. překl.), tvrdý čas nouze před začleněním (rozuměj před říšským záborem - pozn. překl.) a nasazení NSDAP v díle odstranění nezaměstnanosti. Válka ovšem zabránila uskutečnění všech plánů na povznesení a zkrášlení na ší domoviny, To vše bude ale dohnáno po konečném vítězství. - Vybojování svobody pro malou šumavskou domovinu následuje boj o svobodu a existenci velké německé domoviny. Stojíme v zápase o svobodu, v němž jde o naše bytí či nebytí. V této válce se mohou vojáci na domov spolehnout. Tady informoval gauleiter o své návštěvě v hlavním stanu u Vůdce, který má osobní starost o každý kousek Německa a ptal se i na Šumavu. Hrdě a radostně přijali všichno pozdrav Vůdcův, který gauleiter vyřizoval a každý z přítomných učinil slib naplnit Vůdcova přání, věrně vytrvat a vytvořit ve vzájemné nápomocnosti všechno potřebné (v originále "in gegenseitige Hilfleistung alles Nötige zu schaffen" - pozn. překl.). Proud síly se slil v gauleiterových slovech: "Der Führer steht. Er ist entschlossen, diesen Krieg so lange zu führen, bis die Feinde am Boden liegen." (tj. "Vůdce stojí pevně rozhodnut vést tuto válku tak dlouho, dokud nepřátelé nebudou ležet na zemi poraženi." - pozn. překl.). Jako samozřejmou povinnost vděčnosti přijal každý výzvu: "Wir müssen daher treu zu unserem Landsmann stehen. Der Führer soll wissen, dass er sich auf seine Heimat verlassen kann!" (tj. "Musíme věrně stát při svém krajanovi /!/. Vůdce má vědět, že se na svou domovinu může spolehnout!" - pozn. překl.)
Na závěr vystoupil okresní vedoucí (v originále "Kreisleiter" - pozn. překl.) stranický soudruh Karl Multerer (i on, který se v sebevražedném úmyslu vystavil roku 1945 v posledních dnech války u Nové Pece /Neuofen/ americké palbě, je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) vyjádřil slovy: "Der Böhmerwald wir seine Pflicht erfüllen!" (tj. "Šumava splní svou povinnost!" - pozn. překl.) připravenost a vůli naplnit povinný dík Vůdci a frontě.
Odpoledne tvořilo znovuotevření hořického domu lidových her (v originále "die Wiedereröffnung des Volksspielhauses" - pozn. překl.) s uvedením "Freuden und Leidenspiel vom Bauern: Saat und Ernte" od Hanse Multerera závěr dožínkové slavnosti.
Před 50 lety zbudovaný dům lidových her byl předán zdejšímu sdružení "Feierabendgemeinschaft Höritz", aby v něm byla pěstována domorodá lidová hra jako pravý dědičný německý statek (v originále "als echtes deutsches Volksgut" - pozn. překl.) a zprostředkovávána všemu obyvatelstvu zde v domovské župě Vůdcově. Zděděná radostná příchylnost Hořických k divadelnímu vyjádření (v originále "die ererbte Spieelfreudigkeit der Höritzer" - pozn. překl.) garantuje uspokojivé řešení tohoto úkolu. Sahají přece první zprávy o uvedení lidových her a "selských komedií" do roku 1816 a vykazují spojení, jehož příze míří vlákny až do Braunau am Inn, rodiště Vůdcova, a do Gallneukirchen (tady je asi třeba odkázat na jména hořického rodáka, kněze Thomase Pöschla, působícího v Braunau am Inn, jeho hořického synovce Paula Gröllhesla /oba jsou samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže/ a také kněze Martina Boose v Gallneukirchen, pro něž byl ovšem na rozdíl od Vůdce ústředním bodem příběh Kristův, dokonce i "v nás", viz o každém z nich i na Wikipedii - pozn. překl.). To, že by hodnota německého selství, německého mravu a německého lidového umění měla být právě v Hořicích na Šumavě živoucí a pochopitelná, má ještě jeden zvláště hluboký význam, který si zaslouží připomenutí: je to totiž národnostní hranice uprostřed Německé říše (v originále "die Volksgrenze inmitten des Deutschen Reiches" - pozn. překl.), na které musí být německý charakter a mrav cítěn hlouběji a stáleji než jinde právě s výrazně pociťovanou cizotou národa sousedního - a mělo by to tak i zůstat (v originále "soll die Fremdheit des Nachbarvolkes stets deutlich fühlbar bleiben" - pozn. překl.). Také tomuto účelu má hořické herní sdružení sloužit a získat si tím trvalou zásluhu. Dožínky roku 1943 tak zůstanou mezníkem vlastně hned trojího slavnostního významu (v originále "eigentlich eine dreifache Feier", zřejmě jako oslava selství, německého boje o bytí a nebytí, jakož i lidového divadla /do té doby měli prý nacisté v divadelní budově sklad vojenské výzbroje a tropických helem pro africké tažení/ - pozn. překl.) v historii městečka Hořice na Šumavě a celé Šumavy.


Budweiser Zeitung, 1943, č. 80, s. 5-6

- - - - -
* Chvalšiny / † České Budějovice / † † Chvalšiny

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Záznam o jeho narození ve chvalšinské matrice s přípisem o svatbě, vystoupení z církve a úmrtí
Záznam chvalšinské křestní matriky o narození manželčina otce
Záznam chvalšinské matriky o narození manželčiny matky
Dolní část chvalšinského náměstí - tudy chodíval z kostela před vystoupením z církve

zobrazit všechny přílohy



Dostupné zdroje v JVK:

TOPlist