OSKAR WIENER

Sag es nicht Sag es nicht, geliebtes Herzchen, sag es nicht, dass wir heimlich uns gesprochen, sag es nicht; dass sich unsre Lippen fanden, wir zusammen aufgestanden, sag es nicht, sag es nicht. Sag es nicht, geliebtes Herzchen, sag es nicht, dass wir Nacht im Wald gewesen, sag es nicht; dass dein Heiland wir begegnet, er uns heimlich eingesegnet; sag es nicht, geliebtes Herzchen, sag es nicht, sag es nicht, sag es nicht.

Nepověz Nepověz, srdečko moje, nepověz, že jsme tajně smlouvali se, nepověz; že naše rty se potkaly, spolu že jsme už pak vstávali, nepověz, nepověz. Nepověz, srdečko moje, nepověz, my že v lese tam jsme byli, nepověz, Spasitel že v té tmáni, tajně dal nám požehnání; nepověz, srdečko moje, nepověz, nepověz, nepověz.

P.S. Takto bloudí světem jeden z nádherných textů k písním Maxe Regera (1873-1916) na internetové adrese The LiederNet Archive, aniž by kdo věděl, kdy a kde jejich židovský básník vlastně skončil. Je tu jen psáno v záhlaví: Text by Oskar Wiener (1873-??)

Šumavská pověst o vodních žínkách

"A stejně tomu nevěřím," řekl učitel a prohrábl si marciální knír, který stále ještě nosil ve vzpomínce na svá válečná léta. "Viděl jsem toho dost, sloužil jsem pod princem Eugenem, když stál před Bělehradem, byl jsem u toho, jak jsme se vysekali z nejhoršího v Hispánii i v Nizozemsku, ale na vodní žínky věřit nebudu." -"Jste to ale nevěřící Tomáš, učiteli," opáčil Hierhammer ohnivě. "Jak vám povídám, vynacházejí se v Úhlavě takové a objevují se vždycky, když svážíme seno. Za vrbovými křovisky se koupou v řece, hlavně za horkých odpolední, šplouchají a cákají kolem a dělají takový rámus, že se to nese všade nad lukama. Když se ve vodě dosyta vydovádějí, vyškrábou se na břeh a rozvěsí po vrbinách k usušení lněné košilky. Jářku košilky, učiteli, abyste věděl, poněvadž ty vodní žínky nejsou o nic větší než je roční děcko."
"Tak vy jste je tedy už viděl?"vyptával se učitel a hleděl šibalsky přes stůl na sedláka.
Ten se neochotně ozval: "Ne že bych je zrovna sám uhlídal, ale lidi říkají, že se dají zezdál klidně pozorovat, jako by si toho ani nevšímaly. Jak se jen přijde blíž, zvednou ty divoženky o to větší povyk, popadnou všechno to prádlo, co rozložily k bělení a zmizí ve vodě beze stopy."
Učitel si mocně lokl ze svého džbánku a prázdný jej postavil nijak právě zticha na dubovou desku stolu. "Kdo věří, blažen buď - nu a kdo ne a má svědomí čisté, dostane se taky do nebe," zahlaholil na rozloučenou a zamířil k domovu. Jako vychovatel mládeže dal učitel Böckl na dobrý příklad a opouštěl hostinec pokaždé, když se ozvalo první zatroubení ponocného.
Bohatý sedlák Hierhammer zato hodlal setrvat v hospodě i nadále a také dnes jaksi přeslechl, že ponocný přeje taky jemu dobrý spánek. Dal si znovu nalít a posměšně poznamenal za odcházejícím učitelem: "Jen kdybyste byl dobrym čihařem, nakladl byste oka do vrbin při Úhlavě a ráno, oč se vsadím, máte jednu z těch vodních žínek doma."
Tu se učitel otočil ve dveřích ještě nazpátek a zasmál se: "A víte, že si ten špás snad udělám a tu past do křoví nalíčím? - Dobrou noc, pantáto!"
V čihařství se učitel Böckl opravdu vyznal a chytal nejen snad holuby, nýbrž na své vějičky uměl přivábit i všelijaké zpěvavé ptactvo vzácných druhů. Vynášelo to víc, než nuzotné učitelování, poněvadž v těch dobách byl učitel spíš něco jako přebytečný člověk ve vsi. Na čtení a psaní sedláci moc nedali a zvonění považovali mezi mnoha povinnostmi Böcklovými asi za tu nejdůležitější. Jako všichni venkovští učitelé tenkrát byl i on starý vysloužilý voják, invalida, který by se asi uměl ohánět kordem líp než právě husím brkem. Výuce ostatně ten dobrý muž nevěnoval všechen svůj čas. Daleko častěji se toulával lesem sem a tam a číhal při polních mezích. Nejmilejší kořistí mu byli kosi a slavíci, ale rád líčil i na jiné ptáčky zpěváčky, poněvadž bohatí lidé si tenkrát velice zakládali na tom, aby měli ve své zahradě co nejbohatší ptačí voliéru. I v hlavním městě země měl učitel pro své trylkující a švitořivé zboží hojnost zákazníků.
"Učiteli," přivítala Böckla jeho paní, když teď vstupoval do spoře osvětlené světnice, "máš přinést milostpánovi do zámku v Dešenicích nějakou parádní sýkorku, ale musí to být jen pěkný sameček, co dobře zpívá. Dojdi ještě nalíčit vábničku, abys ho měl už brzy ráno chyceného."
"Chtěl bych teď políčit na něco jinačího, milá Uršulo - myslím tím na vodní žínku, jestli se vůbec něco takového vynachází. Hierhammer mi pověděl, že se teď usadily v Úhlavě, ale já těm povídačkám moc nevěřím."
"To já zase ano,"opáčila paní a zatvářila se důležitě. "Pokaždé v době senoseče se mají objevovat ve vrbinách na břehu. Můj nebožtík dědeček je tam viděl a co ten pověděl, je pro mě svato. Jen to zkus chytit jednu takovou, vezmi tady past na políčenou a běž pěkně k řece."
Učitel váhavě poslechl, poněvadž byl zvyklý udělat, co žena poručila - tak jako poslouchal kdysi, co zavelel feldvébl. Mnohá léta šťastného manželství ho dostatečně přesvědčila o tom, že jeho paní neměla jaktěživa nespravedlivého přání a že po něm nikdy nijakou hloupost nechtěla. Vykročil tedy i teď beze slova odmluvy do noční tmy, aby do křovin na břehu Úhlavy nakladl pasti. A co se nestalo: jedna z vodních žínek do jeho tenat skutečně do rána upadla.
Půvabná děvenka droboulinkého vzrůstu měla na sobě bílou košilku až do půli lýtek a plavé vlnivé vlasy jí splývaly rozpuštěny bohatě po ramenou. Nechala se Böcklem chytit bez zvláštního odporu, ten vzal podivný zjev do náruče jako by nesl děcko a zamířil s ním domů.
V učitelově světničce si rozmarné stvořeníčko s živýma černýma očima všechno zevrubně okoukávalo a strpělo dokonce, aby ho vyjevená paní Uršula přívětivě hladila po zlatých vláscích. Sotva se bytůstka podobná spíš panence na hraní pořádně porozhlédla kolem sebe, vyhrnula si rychle rukávky na košilce, kterou si podkasala, aby jí snad nebyla příliš dlouhá, a dala se do uklízení světnice.
Muž i žena hleděli s pobavením, jak se žínka hrne k dřezu a s jakým fortelem se pouští do mytí nádobí. Hned nato se vyšplhala na kuchyňskou lavici a hbitě se postarala i o to, aby se jí pod rukama brzy blýskaly čistotou také okenní tabule. Bylo radost přihlížet, s kolikerou chutí se stala ta malá užitečnou v domě, což se projevovalo už jejím zpěvem, útlým a jasně znějícím zároveň, jímž svou práci doprovázela. Od rána do večera neznala nová obyvatelka klidu ani odpočinku a nepotřebovala přitom nijak pobízet, všechnu práci podnikala sama od sebe. Cínové talíře v polici na stěně vycídila do nevídaného lesku, nádobí také jen svítilo bělostí a prádlo nebylo ještě nikdy vypráno tak do čista, ačkoli paní Uršula právem platila za zdatnou hospodyni. Jenže vodní žínka byla úzkostlivěji čistotná než ta nejvyhlášenější domácí paní a když bylo potřebí, musela i v posledním koutě paní Uršula sama dokončit, co tam ještě zůstalo k poklizení.
Když nadešel soumrak a už se pořádně setmělo, přišla za vodní žínkou nevítaná návštěva. Objevil se vodník, otíral se kolem domu a úpěnlivě něco žádal pod okny. Co vlastně říkal, nikdo nevěděl. Rozuměla tomu právě jen ta vodní žínka a i ta se otírala zevnitř o stěnu a mluvila stejně naléhavě jako ten venku. Moc si spolu notovali a hastrman zmizel teprve, když už byla docela tma.
Vodní žínka už tak žila u učitele v domě několikero měsíců a paní Uršula si na prazvláštní služebnou rychle zvykla. Vlastně ani nevěděla, jak mohla tak dlouho hospodařit bez děvečky k ruce a taky učitel Böckl si chválil svůj někdejší úlovek. Brzy měla nadejít zima, dny se rychle krátily, ráno už ležela jinovatka na střechách a v kamnech skučela meluzina (v originále "Windsbraut", tj. vlastně "vichřice" - pozn. překl.). Tu paní Uršula pomyslela, že by měla své pomocnici opatřit teplé boty.
"Ukaž nožku," povídá jí, "ať ti vezmu míru."
Jenže to ta maličká ne a ne, že zůstane raději bosá.
"Dostane z toho nakonec ještě rýmu," pomyslela si učitelova žena ustaraně a rozsypala mouku na podlahu. Podle stop žínčiných mohl tak mistr ševcovský, jmenoval se Pech, zrobit pro ni pár maličkých pantoflí.
Když byly hotovy, položila je paní Uršula na lavici u kamen a povídá:
"Tady máš pantoflíčky pro zahřátí, vezmi si je, maličká, jsou pěkně teple podšité."
Tu ta vodní žínka ale počala hlasitě lkát a zoufale naříkat, že chce své služby zaplatit a že ještě nedostala nikdy nijakou odměnu za ně. Mezi vzlyky popadla botky, shrnula rukávky od košilky a vyrazila s pláčem odtud. Nikdy se už to pilné zjevení nazpět nevrátilo, jakkoli paní Uršula i za největšího chladu nechávala dveře otevřeny. A aťsi i v pozdějších letech učitel Böckl v čase senoseče kladl pastě na břehu Úhlavy, vodní žínku už do nich nikdy více nechytil.
Zato mlynářský pacholek Franz chytil za horkého červencového večera do sítě jednu takovou. Nezdržel se a zavýskl do tmy radostí, poněvadž jeho žena po něm už dlouho chtěla také nějakého toho služebného domácího ducha. Franz měl ženu zlou, co se ráda napila i přes míru a práce se bála zrovna jako moru. Jak ta jen učitelové tu vodní žínku záviděla! A teď držel jednu tu maličkou Franz ve svých těžkých rukou. Tahle nebyla ale tak něžňoučká a mírumilovná jako od Böcklových, kousala a zuřila, počínala si zle a nesnesitelně. Když ji chtěl mlynářský pacholek odhrnout rozcuchané vlasy z jejího obličeje, plivla po něm.
Tu si Franz pomyslel, že na tomhle světě jedna zlá žena stačí a není třeba si tahat do domu ještě jednu zlobu navíc. A hodil kousající divožínku pěkně zbystra do řeky nazpátek.
Ještě je naživu jedna panímáma, jejíž panímáma si coby děcko hrála v domě svých rodičů, když se tam donesla tahle pravdivá historie. A ten, na koho se štěstí usměje, může v čase šumavské senoseče i dnes v Úhlavě chytit nějakou v řece se koupající vodní žínku; musí se jen vyznat v kladení pastí.

Na s. 43-46 dnes už vzácné a v antikvariátech hledané knihy Böhmische Sagen (1919) najdeme tuto šumavskou pověst autora, který jinak literárně patří k pražskému židovskému okruhu. A ve sbírce Böhmerwald-Sagen (1924) se dočteme v poznámkách jejího editora Gustava Jungbauera na s. 247 nejen to, že poprvé tuto šumavskou pověst zveřejnil už Josef Rank ve své zakladatelské práci Aus dem Böhmerwalde i pak v kapitole Volksleben der Deutschen im Böhmerwald monumentální edice Die österreichisch-ungarische Monarchie in Wort und Bild (Böhmen sv. 1, Vídeň 1894), že pojata byla i do Hauffenových rukopisných záznamů pověstí, pořízených ve spolupráci se šumavskými učiteli, že ji zveřejnili také Schacherl a Blau. Jungbauer pro srovnání uvádí i motiv ze Stifterových Pestrých kamenů, kde v povídce Katzensilber (tj. "kočičí stříbro", bílá slída, drobné lupínky muskovitu) skřítek zmizí, když mu obléknou červené šatky.

Gleitendes Wasser Ich kann vor einem Wasser stehn Und lang ins Tiefe schaun, Mit heimlich hartem Graun Die kleinen Wellen wandern sehn. Die kleinen Wellen wandern weit, Sie wandern in die Ewigkeit; Ihr Ziel ist groß, sie rasten nie Und eine dunkle Melodie Begleitet sie. Ich war einmal ein grünes Blatt An einem Birkenbaum; Ich trank mich an der Sonne satt Und schaukelte im Raum, Und federte im blauen Licht Und war ein zartes Lenzgedicht Einmal Weitab von aller Qual - Bis mich der Sturm vom Stamme biss, Bis mich der Sturm ins Wasser riss. Der Sturm war wie ein Turm Und war weit stärker als mein Baum, Nun schaukle ich im Wasserschaum, Nun schwimme ich und gleite sacht In eine wesenlose Nacht Geführt von dunkeln Melodien. Wer weiß den Weg? Wer ahnt wohin?

Voda nás vede Nad vodou můžu dlouho stát, hlubinou pode mnou, šerou a pratemnou, zřít vlnku s vlnkou putovat. Vlnku s vlnkou tak běžet dál, věčný cíl jak si vyžádal; velký cíl, co klid nedá jim, proud s temným tónem jediným, jdu s ním. I já byl kdys březový list, pěkně se zelenal, slunce jsem pil a vánků svist mě rozkolébat znal. Té modři nebe nahoře! Něžný jak verše na jaře jsem byl, tak bezstarostně žil -- Vichr mě z větve oderval, S bouří teď letím vodou dál. Hrom a blesk, blesk a hrom, oč mocnější než útlý kmen, lísteček pouhý vírem pěn ženou dál, voda vede mne do noci, noci bezedné. Vím, za tím tónem že jít mám. Kdo cestu zná? Kdo tuší kam?

P.S. Na s. 150-151 almanachu Der Heimat zum Gruß (1914) a pak i na s. 319 sborníku Sudetendeutsche Anthologie - Lyrik (1932), vydaného v roce jubilea Goetheova, skví se tato baladická báseň (nazvaná vlastně "letící voda" a v textu postavená na významové dvojici sloves gleiten, tj. klouzat, letět a begleiten, tj. provázet) jako předznamenání všech temných tragedií, které měly nastat vzápětí a kterým není ještě zajisté konce.

Max Brod píše v knize Život plný bojů (přeložil Bedřich Fučík): "Nemělo by se zapomínat na Oskara Wienera, zvlášť na jeho balady, které sice ovlivnil Liliencron, ale které měly svůj osobitý přízvuk, hlavně balady o rabbim Löwovi, mezi nimi především balada o dětském tanci smrti na starém hřbitově. Na jednom diskusním večeru, kde se na mladé pražské básníky útočilo jako na dekadenty, vykřikl Wiener za halasného smíchu přítomných posluchačů do sálu svou devízu: 'My jsme přece kluci zdraví jako buci!'" Podle Broda byl dokonce Wiener spolu s Paulem Leppinem v "samém středu spolkového života, který měl vlastně kořeny v německých oblastech Čech". Angelo Maria Ripellino zase ve své Magické Praze často cituje z Wienerovy knihy Alt-Prager Guckkasten (Staropražské kukátko, 1922). Smích se u jejího autora všude pojí s všudypřítomnou melancholií a jakýkoli úsměv nám zajde při samotném jeho curriculum vitae: narodil se 4. března 1873 v Praze v bohaté rodině továrníka, který do Čech zavedl, jak uvádí syn při hesle o své osobě v Kulturním adresáři ČSR (1934), výrobu plstěných klobouků. V Praze prožil Oskar Wiener takřka celý život (bydlel v Karlíně na Královské, dnes Sokolovské třídě čp. 89/75) a po krátké úřednické dráze se věnoval vlastně už jen literatuře. Vedle vlastních jeho prací jsou záslužné i antologie, které uspořádal: Der Heimat zum Gruß - Ein Almanach deutscher Dichtung und Kunst aus Böhmen (s Johannem Pilzem, 1914) a Deutsche Dichter aus Prag (1919). Přáteli mu byli Rainer Maria Rilke i už zmíněný Detlev von Liliencron. Osud byl k němu nakonec podstatně nelítostnější nežli k nim. Zahynul v Terezíně jako oběť nacistické rasové nenávisti 20. dubna 1944.

- - - - -
* Praha / řeka Úhlava / Dešenice / † Terezín

Obrazové přílohy:
(ukázky)

zobrazit všechny přílohy