MARIA WICPALEKOVÁ

Budějovické kostely a kaple

Klášterní kostel (také Piaristický, Redemptoristický či Mariánský) se původně nazýval Dominikánským (v originále "Klosterkirche, Piaristenkirche, Redemptoristenkirche, Marienkirche, Dominikanerkirche" - pozn. překl.). Jeho skutečné zasvěcení prozrazuje teprve název "kostel Obětování Panny Marie" (v originále "Unserer Lieben Frauen Opferung" - pozn. překl.). Už ta mnohost jmen dává znát proměnlivou historii toho domu Božího. Podle jednoho latinského nápisu nad portálem jsou kostel i klášter o třicet let starší než město samo. Původně byl kostel zřízen jako gotická bazilika (pojem bazilika v architektonickém smyslu slova se užívá pro kostel, který má více lodí a hlavní loď, která je vyšší než lodi boční, má vlastní okna nad jejich střechani - pokud nemá hlavní loď vlastní okna, jde o pseudobaziliku /viz Wikipedia - pozn. překl.). Její základní půdorys má tvar kříže. Nádhernou křížovou chodbou je kostel spojen s přilehlým klášterem. Zda má pravdu pověst, podle které král Přemysl Otakar II. obdržel na tomto místě zprávu o narození svého syna, nelze zjistit. Zlaté votivní děťátko na předním pilíři prostřední lodi by mohlo být chápáno jako potvrzení správnosti onoho starého podání. Každopádně zůstává jisto, že král vydal roku 1265 rozkaz na místě, kde se spojují řeky Vltava (Moldau) a Malše (Maltsch), postavit klášter s kostelem. Boží dům byl vysvěcen v roce 1274 a předán dominikánskému řádu. Roku 1381 byly kostel i klášter zničeny požárem. Jen knihovna a kaple sv. Jiří zůstaly ušetřeny zkázy. Bylo započato se znovuvýstavbou, ale už v roce 1463 uhodil do budovy blesk a z větší části ji zničil. Také mor však zle řádil mezi osazenstvem kláštera i jeho okolí a decimoval je. Nejhůře postihl klášter a jeho obyvatele roku 1520 a toho následujícího, kdy mu padli za oběť všichni mniši až na převora Bernarda. Poté klášter na časový úsek téměř čtyřiceti let úplně osiřel. Během zmíněného období přišlo mnoho cenných sakrálních předmětů, knih, dokumentů a listin do cizích rukou. Teprve v roce 1567 přichází do kláštera opět převor: Vincentius Bolzanus z Itálie a až roku 1620 dokázal pak tehdejší převor znovu kolem sebe shromáždit 24 kněží. Když v roce 1730 zuřila v Čechách opět morová rána, slíbili budějovičtí měšťané - měli být skutečně ušetřeni - každoročně na den Obětování Panny Marie vypravit slavnostní procesí od farního kostela ke klášternímu. Budějovicům se mor zázračným řízením opravdu vyhnul a měšťané dodržovali svůj slib po všechna další léta. Naposledy byl kostel a klášter postižen požárem v roce 1728. Za císaře Josefa II. došlo ke zrušení kláštera a bylo nařízeno zpeněžit všechny jeho majetky. Došlo k rozprodeji usedlostí, kostelních inventářů, varhan a dokonce i zvonů. Roku 1785 opustil klášter poslední z dominikánů.
Následovali je piaristé. I oni však byli o šest let později odvoláni. Mezitím převzali klášter a kostel do své péče světští kněží, než v roce 1883 povolal biskup hrabě Schönborn do Budějovic (Budweis) redemptoristy. Během více nëž šesti set let své existence nabyl mariánský klášterní kostel mnoho cenných uměleckých předmětů a darů. Především je to obraz Panny Marie Budějovické, zdobící dodnes (ve fotokopii nyní ovšem - pozn. překl.) hlavní oltář. Jeden budějovický měšťan jej měl kdysi dopravit do Budějovic z italského města Ossana (v dnešní provincii Trento/podle města, česky zvaného Trident/, region Trentino - Horní Adiže, jižní Tyrolsko - pozn. překl.), Hrabě Marradas, který vedle cenných klenotů daroval kostelu i 5000 zlatých, dal pro obraz, jemuž byla připisována mnohá zázračná vyslyšená proseb, zbudovat kapli. Později darovali budějovičtí měšťané pro Madonin obraz stříbrný oltář. Při renovaci kostela u příležitosti 600. výročí jeho založení byl v něm instalován novogotický oltář a dva nové postranní oltáře. Obraz Madony Budějovické získal nyní své čestné místo na hlavním oltáři, které si uchoval dodnes.
Na severní straně kostela jsou na fasádě vidět dvě kamenné figury (chrliče - pozn. překl.) žáby a okřídleného draka. Jde ve skutečnosti o jakási znamení zednického cechu (spojená s pověstí, že buď postupně zalézají do zdi či z ní vylézají /jiná verze hovoří o pohybu směrem nahoru či dolů/ a až svůj pohyb tím či oním směrem dokončí, nastane konec světa - pozn. překl.)
Katedrální děkanský kostel sv. Mikuláše (v originále "Die Domkirche, Pfarrkirche oder St. Nikolaus-Kirche" - pozn. překl.) odkazuje svým založením do druhé půle 13. století. Je v listinách zmiňován už k roku 1297. Někdy mezi léty 1518 a 1525 byl sešlý a nevelký přestavěn do podoby pozdně gotického síňového trojlodí (v originále "Hallenkirche" - pozn. překl.). Stavba, která snad roku 1525 došla završení, se však pětadvacet let nato zřítila spolu s přístavbou kulaté zvoniční věže. Velkému požáru města v roce 1641 padl dům Boží znovu za oběť. Následná novostavba dala kostelu jeho dnešní podobu. Prostřední loď spočívá na šesti pilířích. Po obou stranách je po jedné kapli a sakristii. Vlevo křestní kaple (Taufkapelle), vpravo kaple sv. Auraciána (Auratiankapelle). V té jsou uloženy ostatky světce, který je patronem města (podle legendy byl Auracián římský voják /z 2. až 3. století po Kristu/, jehož ostatky daroval roku 1634 papež Urban VIII. provincii kapucínů v Čechách a na Moravě /sv. Auracián je odtud i spolupatronem Čech! - viz Wikipedia/, z kapucínského kostela sv. Anny přeneseny 1670 ke sv. Mikuláši a darovány městu - pozn. překl.). Jedna v presbyteriu umístěná deska znázorňuje obřad, kterým se tak stalo. Severní postranní oltář je zasvěcen sv. Anně, jižní původně sv. Janu Nepomuckému (dnes Panně Marii, Maulbertschův obraz ze zrušeného oltáře svatojanského je dnes umístěn na hlavním oltáři kostela sv. Jana Nepomuckého dál v jižní části města, který byl postaven v letech 1914-1915 - pozn. překl.). Kazatelna pochází z Kajetánského kostela v Praze, krásně vyřezávané chórové lavice z kláštera Zlatá Koruna (Goldenkron).
Vedle těchto obou hlavních kostelů stojí na konci Kněžské ulice (Priestergasse) kostel sv. Anny (dnes koncertní síň Otakara Jeremiáše - pozn. překl.). Jeho zasvěcení odkazuje ke křestnímu jménu manželky císaře Matyáše (Matyáš II. Habsburský /1557-1619/, v letech 1611-1619 i král český - pozn. překl.) Anny Tyrolské (1585-1618, její manželství s císařem bylo bezdětné - pozn. překl.), která dala roku 1614 zřídit kostel s přilehlým kapucínským klášterem ke cti své nebeské patronky (Anna Tyrolská založila i proslulou "kapucínskou kryptu", vídeňskou hrobku habsburského rodu - pozn. překl.). Za šest let byla prostá stavba hotova a klášter byl osazen 18 kapucíny. Roku 1786 císař Josef II. klášter i kostel zrušil. Kostelní budova byla používana jako sýpka na obilí a teprve za biskupa hraběte Schaafgotsche znovu navrácena původnímu církevnímu určení. Z kapucínského kláštera se stal kněžský seminář (budovu dobře znám, bydlil jsem tu od roku 1959 v tehdejší koleji Pedagogického institutu - pozn. překl.). Žáci blízké německé obecné a měšťanské školy mívali později v tomto kostele své školní mše. Dnes je kostel sv. Anny přeměněn (jak už zmíněno v pozn. překl.) na koncertní síň.
Na Pražské třídě (Prager Straße) v blízkosti dvou morových sloupů (ty už bychom ovšem těžko hledali, jeden z nich zachytil však na svém obraze ze starých Budějovic Heinrich von /Jindřich/ Teisinger, zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) stojí malý kostelík Nejsvětější Trojice (v originále "Kirchlein der Allerheligsten Dreifaltigkeit" - pozn. překl.). Nejcennější součástí jeho interiéru tvořil mariánský obraz ze 14. století (dnes v Alšově jihočeské galerii - pozn. překl.), rámovaný 14 miniaturami světců. K svatyni přiléhá někdejší chorobinec, resp. morový špitál (v originále "Siechenhaus, bzw. das Pestspital" - pozn. překl.). Kostel sv. Prokopa a sv. Jana Křtitele byl původním farním kostelem Starého města (zbytku starých Budivojovic - pozn. překl.). Stojí uprostřed Staroměstského hřbitova (ačkoli šlo o jeden z nejhodnotnějších celků hřbitovní architektury v Čechách, podlehl za komunistické éry postupné devastaci a jen některé restaurované náhrobní desky jsou zavěšeny na vnější zdi kostela - pozn. překl.). Oltářní obraz sv. Jana pocházel od mistra Brandta, obrazy bočních oltářů pocházely rovněž ze starších dob (dnes je kostel bez nich po úpravě liturgického prostoru v roce 1977 - pozn. překl.). Na hřbitově kolem se od roku 1889 nepohřbívá, leží tu však mnoho zasloužilých církevních i světských hodnostářů města (Jakub Pavel ve své monografii Českých Budějovic v edici Památky /první vydání 1965/ píše: "Tady je třeba zvláště vyzdvihnout vysokou kulturní hodnotu románskogotického kostelíka, nejstarší význačné stavby starých Čéčových Budějovic a ovšem i hřbitova s kostelem od prvopočátku spojeného. Význam staroměstského hřbitova pak je tím větší, že soubor jeho mimořádně významné hřbitovní plastiky vykazuje díla, jež jdou od období rokoka přes klasicismus až k romantismu." - pozn. překl.).
Z novější doby pocházejí další kostelní stavby města. Na Rudolfovské ulici je to kostel Božského Srdce Páně (v originále "Herz-Jesu-Kirche" - pozn. překl.), zbudovaný roku 1903 stavitelem Jakobem Stabernakem (v pseudobarokním slohu - pozn. překl.) a sloužící jako řádový kostel Kongregaci sester Nejsvětější svátosti (založené roku 1887 Marií Magdalenou Šebestovou zde v Českých Budějovicích, pro počáteční spolupráci s rovněž českobudějovickými petriny zvány nepřesně i petrinkami - pozn. překl.). Sestry tu vedly
1. dívčí ústav hluchoněmých,
2. dívčí penzionát,
3. pečovatelský azyl pro dívky a vdovy,
4. azyl pro sirotky a chudé dívky,
5. jednotřídní německou obecnou školu,
6. český pokračovací kurs a
7. jednu mateřskou školu a jedny jesle.
Růženecký kostel (v originále "Rosenkranzkirche, auch Petrinum, bzw. Pater-Peter-Kirche" - pozn. překl.) stojí v někdejší Schmerlingově ulici (Schmerlingstraße, dnes Žižkova ulice - pozn. překl.) a byl zbudován roku 1899 z darů, které shromáždil páter Clemens Maria Václav Petr (1856-1901, český kněz rodem ze šumavské Sušice, zakladatel zdejšího řádu bratří Nejsvětější Svátosti, zvaných po svém zakladateli i petrini - pozn. překl.). Interiér této působivé svatyně (v tzv. "beuronském" slohu - pozn. překl.) je vybaven uměleckým truhlářem Josefem Hofmannem (oltáře, kazatelna, kruchta, strop, vchodové dveře a lavice - pozn. překl.) a (dřevěné plastiky - pozn. překl.) jeho pomocníkem Franzem Schimečkem (tak je příjmení posledního z obou jmenovaných psáno i v průvodci Die Stadt Budweis od W. Böhma a E. Zdiarskyho, kteří jsou každý samostatně zastoupeni svými texty i na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Malby jsou dílem malíře Matousche (i zmíněný průvodce Stadt Budweis /1904/ tak příjmení uvádí - pozn. překl.). Kostelní zvony ulil Rudolf Perner. Ke kostelu přiléhá studentský konvikt (i v něm jsem do roku 1963 obýval kolej tzv. Pedagogického institutu - pozn. překl.) a azyl. Kostel sv. Jana Nepomuckého na někdejším Lineckém předměstí (Linzer Vorstadt) byl vystavěn v letech 1914-1915 v pseudorománském slohu a je od roku 1925 centrem samostatné farnosti. V Kostelní ulici (Kirchengasse) stojí v pseudogotickém slohu zbudovaný kostel sv. Václava (v originále "St.Wenzelskirche" - pozn. překl.), původně jen školní kaple blízkého českého gymnázia a přilehlého chlapeckého semináře. Všechny tři budovy založil český vlastenecký biskup Jan Valerián Jirsík (pochovaný na už zmíněném nedalekém Staroměstském hřbitově - pozn. překl.). České obyvatelstvo však vyprosilo u "svého" biskupa, aby dal tento kostel k dispozici i věřícím, což se stalo. Hlavní deskový oltář zdobí ve střední části malířského triptychu (je dílem Josefa Vojtěcha Hellicha, malíře žijícího v letech 1808-1880 - pozn. překl.) obraz sv. Václava, boční obrazy oltáře zachycují sv. Jana Nepomuckého a sv. Aloise (Alois Gonzaga /1568-1591/, jezuita a patron mládeže, zemřel v pouhých 23 letech svého věku nákazou morem od nemocných, které ošetřoval - pozn. překl.). Varhany zbudoval sušický varhaník Josef Fišpera. Stavbu provedl Tomáš Schwarz (architektonický návrh pochází od Em. Loeba, jak píše Jakub Pavel - pozn. překl.). Kostel Svaté Rodiny (v originále "Waisenhauskirche", tj. "kostel při sirotčinci" - pozn. překl.) na konci Vídeňské ulice (v originále "Wiener Gasse", dnes ulice Karla IV. - pozn. překl.) je pseudogotická stavba, zbudovaná v letech 1866-1867 stavitelem Jakobem Stabernakem. Její interiér zdobily dva oltáře. Hlavní zpodoboval Svatou rodinu, Kristova socha na bočním oltáři pak symbolizovala Nejsvětější Srdce Ježíšovo. Kostel spolu s přilehlým sirotčincem spravovaly Milosrdné sestry sv. Karla Boromejského (boromejky).
Ve městě nepočetní evangelíci měli svou modlitebnu (dnes patří Českobratrské církvi evangelické - pozn. překl.) ve Střelnické ulici (v originále "Schießstattgasse", dnes ulice 28. října - pozn. překl.), postavenou podle plánů prof. Viktora Schwerdtnera stavitelem Hauptvogelem v pseudorománském slohu. Interiér nabízí místo pro 300 osob. Oltář zpodobuje Krista jako dobrého pastýře. Posledním německým evangelickým farářem tu byl Johannes Twardzik (zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.).
Budějovické Židovstvo mělo svou synagogu na Lineckém předměstí. Postavena byla v pseudogotickém slohu podle plánů architekta Maxe Fleischera (vídeňský židovský architekt je samostatně zastoupen na webivých stranách Kohoutího kříže) - pozn. překl.), stavbu samu provedl pražský stavitel Alfons Wertmüller (stavěl i Nové německé divadlo v Praze, dnešní Státní operu - pozn. překl.). Za "Třetí říše" byla synagoga vyhozena do povětří (stalo se tak 5. července roku 1942 na příkaz německého starosty Fritze Davida - pozn. překl.).
Kostel československé církve (v originále mylně "Gotteshaus der Böhmischen Brüdergemeinde" - pozn. překl.) nachází se na někdejším Josefském náměstí (dnes Palackého náměstí - pozn. překl.) na Pražském předměstí (Prager Vorstadt).
U kaplí ve městě šlo většinou o majetek církevních či jiných (dnes už často neexistujících - pozn. překl.) institucí. Vysloveně soukromá kaple existovala, pokud je autorovi známo (v originále "nach Wissens des Autors" - pozn. překl.), jen v Hardtmuthově vile (postavena v letech 1911-1912 pravděpodobně vídeňským architektem Arnoldem Goldbergerem /1872-1950/, rodákem ze slezského Krnova /Jägerndorf/ ve slohu tzv. "třetího baroka" - pozn. překl.).
Kaple Smrtelných úzkostí Páně (v originále "Todesangst-Christi-Kapelle" - pozn. překl.) na někdejším městském hřbitově za katedrálním kostelem sv. Mikuláše byla postavena na místě hřbitovní kaple zasvěcené sv. Jakubovi, která tu stála od roku 1377 až do roku 1723. V roce 1727 se uskutečnilo položení základního kamene nové barokní stavby. Oltářní obraz představuje bičovaného Spasitele, stěny a kopule jsou zdobeny krásnými freskami (jejich tvůrcem je bavorský barokní mistr Johann Adam Schöpf /1702-1772/, mj. i autor malby Šalamounova soudu na stropě obřadní síně českobudějovické radnice - pozn. překl.). Roku 1785 byla za Josefa II. kaple jako mnoho jiných spolu se hřbitovem zrušena a stala se skladištěm sanytru. Až v roce 1855 byla znovu na podnět biskupa Jirsíka vrácena církevnímu účelu (dnes se v ní konávají bohoslužby řeckokatolické liturgie - pozn. překl.).
Kaple sv. Otýlie (v originále "Kapelle der hl. Ottilie" - pozn. překl.) na městském hřbitově, nazvaném rovněž po její patronce (německé světici z 8. století, která byla jako dítě pohozena otcem a vrátila se na rodný hrad až po smrti bratra, načež založila klášter v podhradí, pečující o chudé a nemocné - Ottilie bylo i křestní jméno ženy budějovického německého starosty a stavitele Josefa Kneissla, předčasně zemřelé roku 1890 v nedožitých 47 letech věku, jejíž památku chtěl manžel tím zasvěcením zvěčnit - pozn. překl.)
Dále stojí za připomínku:
mariánská kaple (v originále "Marienkapelle" - pozn. překl.) ve zmíněném už biskupském chlapeckém semináři,
mariánská kaple (v originále "Marienkapelle" - pozn. překl.) v budově někdejšího německého reálného gymnázia na Lannově třídě (Lannastraße),
kaple sv. Josefa (v originále "Josefskapelle" - pozn. překl.) v klášteře Školských sester de Notre Dame v ulici Na Sadech (Parkstraße),
kaple Božského Srdce Páně (v originále "Herz-Jesu-Kapelle" - pozn. překl.) v ústavu hluchoněmých (v originále "Taubstummenanstalt" - pozn. překl.),
kaple Svatého kříže (v originále "Heilig-Kreuz-Kapelle" - pozn. překl.) na městském děkanství,
kaple sv. Aloise (v originále "St. Aloisius-Kapelle" - pozn. překl.) v budově německého učitelského ústavu,
kaple Svatého kříže (v originále "Heilig-Kreuz-Kapelle" - pozn. překl.) v chudobinci,
kaple Neposkvrněné Panny Marie (v originále "Maria-Immakulata-Kapelle" - pozn. překl.) v nemocnici,
kaple Dobrého pastýře (v originále "Kapelle zum Guten Hirten" - pozn. překl.) v Justičním paláci (Justizgebäude) a konečně
kaple sv. Karla Boromejského (v originále "Kapelle des hl. Karl Borromäus" - pozn. překl.) ve starobinci (v originále "Altersheim /Greisenasyl/" - pozn. překl.) Milosrdných sester sv. Karla Boromejského (boromejek) na Lannově třídě (pozdější budova Státní bezpečnosti, dnes Policie České republiky - pozn. překl.).

Podle záznamů prof. Reinholda Huyera, Emmericha Zdiarskyho a Willibalda Böhma (všichni tři jsou i samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.).

Glaube und Heimat, 1988, č. 3, s. 26-27
Glaube und Heimat, 1999, č. 6, s. 18-20

P.S. Slova "neben diesen beiden Hauptkirchen" (tj. "vedle obou těchto hlavních kostelů"), následující za odstavcem o katedrálním kostele z článku ze 6. čísla Glaube und Heimat roku 1999 svědčí o tom, že opravdu navazuje na článek o 11 let starší (!), jehož překlad tu klademe úvodem a k němuž ten novější výslovně odkazuje poznámkou "Frau Oberlehrer i.R. Maria Wicpalek ruft uns mit ihren Aufzeichnungen auch die anderen Kirchen in Gedächtnis zurück. Über die Klosterkirche berichteten wir bereits im Heft 3/1988 (tj. "Paní řídící učitelka v.v. Maria Wicpaleková nám svými poznámkami vyvolává v paměti i jiné kostely. O klášterním kostele jsme referovali už v čísle 3/1988")." Poznámky, byť v mnoha ohledech nenahraditelně cenné pro pohled ze strany ustupujícího místního německého živlu a zanikající monarchie, zachycují ovšem v podstatě stav počátkem dvacátého století, tedy omezený rovněž až na malé výjimky na vnitřní město před vznikem "velkých Českých Budějovic".

Narodila se 24. ledna 1909 v bavorském "Brodu nad Lesy", tj. ve Furth im Wald (německou obecnou /1914-1919/ a střední školu /1919-1926/, abiturientský kurs /1926-1927/ i učitelský ústav /1934-1935/ absolvovala už v Českých Budějovicích) železničáři Eduardu Wicpalekovi (spatřil světlo světa přímo ve zdech nádraží tehdy dolnorakouského Gmündu /dnes České Velenice/, jeho otec pak byl strojvedoucím státních drah v Budějovicích, matka byla roz. Kratochvílová z Votic) a jeho ženě Marii Ottové, dceři profesora budějovické vyšší reálky Heinricha Otto a Marie, roz. Bittnerové, jako Wicpalekových druhé dítě. Po jejím starším bratrovi Heinrichovi (1906-1997), pozdějším lékaři, měli mít vedle ní ještě tři dcery, a to Edith (1910-1943), Irmgard, provd. Eichlerovou (1916-2007, a v roce 1921 posléze narozenou Gertrud, do listopadu roku 2005 zpravodajku Budějovických v krajanském měsíčníku Hoam! Maria (Minke) a Gertrud (Trude) zůstaly podobně jako předčasně zemřelá Edith obě neprovdány a věnovaly se po vyhnání horlivě krajanským aktivitám, zejména pak setkáním absolventů někdejšího německého učitelského ústavu budějovického, rozesetých teď po Německu i Rakousku. Maria Wicpaleková učila ještě doma na několika šumavských školách a na měšťanské škole ve svém milovaném rodišti, než mohla v novém bavorském domově v Traunsteinu v učitelské práci pokračovat. Do svých 90 let byla i na penzi ušetřena nemocí a mohla se plně věnovat svým koníčkům, mezi něž náleželo zejména psaní o rodném městě a jeho obyvatelích do měsíčníku německých "diecézanů a přátel Šumavy" Glaube und Heimat. Zemřela v Traunsteinu 17. října 2001 v požehnaném věku 92 let a byla tam 24. října i pochována.

- - - - -
* Furth im Wald (BY) / České Budějovice / † † † Traunstein (BY)