ALOIS GROSSSCHOPF

Na úvod k obrazové biografii "Adalbert Stifter - Leben, Werk,
Landschaft" (1967)

Nijaký básník slova se nemůže zříci prostředníka (v originále "auf das Medium verzichten" - pozn. překl.), který činí jeho dílo, vzešlé na světlo dne z tvůrčí muky i radosti, platným pro všechny časy: oním prostředníkem je kniha. Je to ustavičné propojení tvůrčího Já a vnímajícího Ty. Ono v knize zvěčnělé slovesné dílo může jen tehdy totiž naplnit svůj pravý smysl a účel, je-li čteno.
Gotthold Ephraim Lessing prvou básní své sbírky "Sinngedichte" (1771) nazvanou "Die Sinngedichte an den Leser" jako by hovořil i o Stifterovi:

Wer wird nicht einen Klopstock loben?
Doch wird ihn jeder lesen? - Nein.
Wir wollen weniger erhoben
Und fleißiger gelesen sein.

(tj.: Kdo Klopstockovi upře chválu?
Četl ho každý ale? - Ne.
My plýtvat chválou chcem pomálu,
o to víc mít z něj přečtené. - pozn. překl.)

Od znovuobjevení Stifterova díla Friedrichem Nietzschem a Hermannem Bahrem (oba dva jsou stejně jako Stifter i samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) lze hovořit o "stifterovské renesanci". Práce našeho klasika jsou nesčetněkrát nově vydávány, jeho jméno má zvuk v celém německém jazykovém prostoru. Existují překlady do angličtiny, finštiny, francouzštiny, holandštiny, italštiny, japonštiny, ruštiny, švédštiny, španělštiny, češtiny i maďarštiny.
Náleží ke zvláštnostem německy hovořících lidí, že si své duchovní velikány zejména připomínají teprve o určitých datech. 100. výročí Stifterova úmrtí je příležitostí k ohlédnutí nazpět. Nová vydání autorových spisů, publikace o jeho životě a díle obracejí více než kdy jindy veřejnou pozornost k osudu a úhrnnému odkazu tohoto velkého Rakušana a Evropana.
Až do dnešního dne překročila stifterovská bibliografie daleko celkový počet 5 000 položek. Toto číslo, to i pro odborníka téměř nepřehledné množství článků a knih nečiní vždy jasno mezi básníkem a čtenářem. Jakkoli důležitým se může zdát prozkoumání každého jednotlivého díla do všech jeho detailů, o to víc zavádějícím musí být množství různých výkladů pro nepředpojatého čtenáře, který nakonec netouží po ničem jiném, než aby se do díla ponořil, čerpal z jeho zdrojů a podílel se na vyšší pravdě umění.
Bylo by nasnadě, ze stavu bádání vyvodit resumé a připojit k existujícím biografiím něco nového. Přitom bychom se museli chtě nechtě vypořádat s oněmi výklady, které nejen neslouží objasnění díla, nýbrž jsou spíše něčím na způsob duševního prstokladu (v originále "sondern geistigen Fingerübungen gleichkommen" - pozn. překl.). Naším názorem je, že by Stifterův svět neměl být nabídnut snad jen znalcům, nýbrž také mladým lidem a těm čtenářům, kteří dosud k jeho dílu nenalezli nijaký vztah. Nakladatelství (jde v tomto případě o linecké nakladatelství Rudolf Trauner - pozn. překl.) byli zajedno v tom, že to v naší době lze nejúčinněji podat mocí a silou obrazu. Slovo má svou objasňovací funkci na cestě k životu a dílu za sebou.
Ten, kdo je stržen hojivou silou a kouzlem básnického slova, uchvácen názory pedagoga, památkáře a politického myslitele Stiftera, kdo chce hlouběji proniknout do jeho tvůrčích postupů, ten by si měl dát poradit od znalců. Zvláště jmenováni by z těch, jejichž díla zůstávají stěžejními a trvale platnými, rozhodně měli být August Sauer (i on je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže, u dalších v tomto výčtu označuji v podobném případě jen jejich příjmení hvězdičkou* - pozn. překl.), Franz Hüller*, Josef Nadler, Gustav Wilhelm*, Otto Jungmair*, Josef Bindtner*, Andreas Markus*, Moriz Enzinger*, Herbert Seidler, Hermann Kunisch, Max Stefl, Kurt Vancsa*, Gerhard Fischer, Hermann Augustin, Joachim Müller, Fritz Novotny, Franz Glück, Walter Rehm, Emil Staiger, Urban Roedl (vl.jm. Bruno Maria Adler*), Theodor Rutt*, Erik Lunding, Eric Blackall, Alois Hofmann, Hugo Rokyta* a Eduard Eisenmeier*.
Na Stifterovi to není jen umění slova, čím nás fascinuje, ale celý člověk ve své univerzalitě: básník, malíř, znalec památek, mudrc, pedagog a politický spisovatel.
Přinášíme v textové části knihy výběr ze Stifterova díla, korespondence a drobnějších textů, které mají osvětlit jeho světový názor. V obrazové části následují zastávky jeho životní dráhy počínaje šumavskou otčinou, přes odchod do Kremsmünsteru, dále vídeňský čas zralosti, krátkou uměleckou mezihru v Solné komoře (Salzkammergut) až k naplnění a tragice tvůrčího osudu v hornorakouském Linci, který se stal domovem jeho volby (v originále "sowie die Erfüllung und Tragik in seiner Wahlheimat Oberösterreich" - pozn. překl.).
Názornost krajiny spojujeme s typickým místem z díla. Představené osobnosti jsou krátce vylíčeny stručným náčrtem života a tvorby a charakterizovány citáty ze Stifterových dopisů.
Dal by se vést spor o tom, zda ta či ona položka obrazového doprovodu by nemohla být nahrazena nějakou významnější. Potíž spočívá v tom, že u fotografických snímků z 19. století se obrazová kvalita velice různí. Bylo naším úmyslem vybrat takové obrazové informace, které v souvislosti se Stifterem až dosud užity nebyly. Doufáme proto, že i těm, kdo ho opravdu dobře znají, mohou poskytnout mnohou skutečnost méně známou a novou.
Pokud se nám podařilo být touto knihou dobrým průvodcem po úhrnu nesmrtelného Stifterova díla, došel krásný sen svého naplnění.

Linec, v říjnu roku 1967

Adalbert Stifter- Leben, Werk, Landschaft (1967), s. 5-6

Alois Großschopf se narodil dne 6. dubna roku 1916 v Německém Benešově (Deutsch-Beneschau, dnes Benešov nad Černou). V letech 1922-1928 navštěvoval šestitřídní obecnou školu v rodném městečku, od roku 1928 do roku 1936 pak německé vyšší reálné gymnázium v Českých Budějovicích (Budweis). V roce 1936 začal po českobudějovické maturitě studovat na pražské německé univerzitě, od roku 1938 pokračoval v univerzitním studiu už v německém Kolíně nad Rýnem (Köln am Rhein) a v letech 1939-1941 opět na německé univerzitě v protektorátní nyní Praze. Jeho studijními obory se staly germanistika, slavistika, německý národopis, pedagogika a filosofie. Od roku 1941 až do konce války sloužil v německém wehrmachtu v hodnosti desátníka (Obergefreiter). Funkci ředitele Šumavského muzea (Böhmerwaldmuseum) v Horní Plané, k níž byl zároveň určen, mu právě válka a poválečné vyhnání znemožnily kdy řádně vykonávat. Ještě v roce 1941 získal na pražské německé univerzitě titul doktora filosofie (jeho doktorská disertace měla titul "Josef Gangl. Ein Lebensbild und das bäuerliche Volkstum in seinen Werken"), maturitní zkouška mu však byla po válce nostrifikována až roku 1952 spolkovým ministerstvem vyučování ve Vídni, doktorský diplom na univerzitě v Innsbrucku. Už v roce 1945 se mu podařilo dostat se do Lince, ale jako člověk bez státní příslušnosti (v originále "als Staatenloser" - pozn. překl.) neměl v Rakousku právo na úřednické místo. Živil se jako soukromý učitel a pomocný dělník. Roku 1947 získal zaměstnání pomocného zámečníka v lineckém závodě VÖEST (Vereinigte Österreichische Eisen- und Stahlwerke), v letech 1948-1952 tu pak působil jako stavební účetní (Bauschreiber). V roce 1952 nabyl Großschopf končně rakouského státního občanství. Předtím byl od svého narození do roku 1918 státním občanem rakousko-uherské monrchie, v letech 1918-1938 někdejšího Československa, 1938-1945 Velkoněmecké říše, posléze byl až do roku 1952 "staatenlos". Tři roky (1952-1955) byl zaměstnán u VÖEST jako tajemník oddělení montáže ocelových konstrukcí a poté jako vedoucí archivu oddělení ocelových konstrukcí. V roce 1955 se stal zastupujícím vedoucím Institutu Adalberta Stiftera Spolkové země Horní Rakousko (v jejím čele stál Dr. Aldemar Schiffkorn), čtyři roky nato byl jmenován radou vědecké služby (Rat des wissenschaftlichen Dienstes). Z těch let lze připomenout i jím v Linci vydaný pamětní sborník "100 Semester Saxo-Bavaria Prag in Wien 1907-1957" (o katolickém studentském sdružení Katholisch Akademische Verbindung Saxo-Bavaria Prag podrobněji viz Wikipedia). Roku 1965 byl lektorem v lineckém nakladatelství Rudolf Trauner, kde o dva roky později vyšla jeho obrazová biografie Adalberta Stiftera. Už na počátku šedesátých let působil jako člen poroty pro udělování hornorakouské zemské kulturní ceny. Za svého člena ho přijalo i sdružení přátel hornorakouské nářeční tvorby Stelzhamerbund. V roce 1964 byla Aloisi Großschopfovi udělen Rakouský čestný kříž pro vědu a umění. Rok nato získal titul vrchního vědeckého rady (Wissenschaftlicher Oberrat) spolkové země Horní Rakousko a roku 1966 byl jmenován ředitelem lineckého Institutu Adalberta Stiftera k 1. lednu 1967. V roce 1976 došlo posléze ke jmenování skutečným dvorním radou. Posledního dne téhož roku odešel Alois Großschopf do penze a 1. července 1977 v Linci umírá. Podílel se do posledních let na vydávání záslužného čtvrtletníku VASILO (Vierteljahresschrift des Adalbert-Stifter-Instituts des Landes Oberösterreich) i na novém vydání Stifterových sebraných spisů. Kdyby však nic jiného nebylo než vydání knihy, z níž pochází předchozí textová ukázka, odvažuji se říci jako čtenář, který jí mnohokráte listoval a prohlížel s nelíčenou pozorností jeden její obrázek za druhým, že se asi málo lidí zasloužilo jako právě Alois Großschopf o to, aby se stal Stifter opravdu blízkým mnoha lidem nejen v Rakousku, ale i na celém světě.

- - - - -
* Benešov nad Černou / České Budějovice / † † † Linec (A)