CANISIUS LEOPOLD NOSCHITZKA
Seznam vyšebrodských cisterciáků 1900-1950,
tj. od konce 19. století až do zrušení kláštera nacistickou Třetí říší v roce 1941
a poté československou komunistickou vládou roku 1950
Klášter až do svého zrušení spravoval 18 farností, jmenovitě Dobrá Voda u Nových Hradů (Brünnl), Rychnov u Nových Hradů (Deutsch-Reichenau bei Gratzen), Střížov (Driesendorf), Přední Výtoň (Heuraffl), Vyšší Brod s expoziturou Loučovice (Hohenfurth /mit Expositur/ Kienberg), Hořice na Šumavě (Höritz), Kapličky (Kapellen), Malšín (Malsching), Horní Dvořiště (Oberhaid bei Kaplitz), Zátoň (Ottau), Boršov nad Vltavou (Payreschau), Přídolí (Priethal), Rožmberk nad Vltavou (Rosenberg), Rožmitál na Šumavě (Rosenthal), Strýčice (Stritschitz), Omlenice (Umlowitz), Dolní Dvořiště (Unterhaid), vesměs v budějovické diecézi.
Příslušníci kláštera jsou tu uvedeni v abecedním pořadí příjmení a jen se svým řádovým jménem za ním následujícím, udáno je i poslední působiště před vyhnáním. Pokud není zmíněno jinak, pocházejí z Čech a nakolik je to známo, jsou výslovně označeni jako české národnosti.
Seznam byl sestaven v lednu 1989 a v důsledku zčásti nedostupných pramenů není zcela úplný a mnohá data lze jen těžko ověřit.
Zkratky: A=Rakousko, Br.=bratr, BW=Bádensko-Württembersko, BY=Bavorsko, DK=Dánsko, Dr.iur.can=doktor církevního práva, Fr.=fráter, P.=páter.
Fr. BARTH, Emerich (26), klerik, †11.9.1941, padl v Rusku.
P. BAUER, Justin (74), tajemník opata, †14.1.1900.
P. BAUER, Theobald (61), farář v Horní Stropnici (Strobnitz), †3.8.1934.
P. BILBAUER (v originále mylně Bildbauer!), Edmund (75), farář v Rožmberku nad Vltavou, †22.4.1906.
P. BLÖCHL, Engelbert (50), farář v Přídolí, †1.11.1942 v koncentračním táboře Dachau (BY), z Freistadtu (A).
P. BREDL, Sigismund (88), farář v Dobré Vodě u Nových Hradů, †3.3.1950 v Rakousku.
P. BRUNNER, Alois (86), farář v Kapličkách, †12.2.1917.
P. ČEŠKA, Ignác (83), farář ve Střížově, †16.8.1934, Čech.
P. DICK, Felix (89), farář ve Vyšším Brodě, †22.3.1944, arcikněz.
P. FEYRER, Frowin, kněžské svěcení 1948 (!), *1916, farář v diecézi Eichstätt (BY).
P. FILZBAUER, Robert (74), farář v Kapličkách,†6.2.1945.
P. FRÜCHTL, Vitus (39), kaplan v Rožmitále na Šumavě, †7.9.1951 v Neuffen (BW).
P. FÜRST, Gregor (63), farář v Rychnově u Nových Hradů, 15.9.1928.
P. GABRIEL, Hugo (68), farář v Dolním Dvořišti, †3.12.1937.
P. GICHA, Bernard (68), spirituál v Allerslev (DK), Čech, † v dánském Allerslev.
P. GOLL, Andreas (68), profesor gymnázia v Českých Budějovicích (Budweis), †10.12.1941, pocházel z Vídně (A).
P. GOTTSMICH, Severin (72), farář v Rožmitále na Šumavě, †4.3.1969 v klášteře Rein (A).
P. HABLE, Gabriel (81), †29.5.1904.
P. HEINRICH, Paulus (80), farář v Hořicích na Šumavě, †23.11.1951 v Oberalting (BY).
P. HOLBA, Marian (65), profesor gymnázia v Českých Budějovicích, †7.6.1922, Čech.
P. HOPF, Udalricus (31), †9.4.1903.
P. HOUSCHKA, Balduin (27), kaplan v Týně nad Vltavou (Moldauthein), †11.10.1942, pochován v Mladém (Lodus) u Suchého Vrbného (Dürrnfellern), Čech.
Opat JAKSCH, Tecelin (71), 43.opat kláštera 1925-1950, †23.5.1954 v klášteře Rein (A).
P. JASCHA, Werner (76), farář v Dolním Dvořišti, †3.11.1963 v Reichersbergu (A).
P. KAINDL, Desider (63), farář v Přední Výtoni, †19.10.1928.
P. KAINDL, Dominik (82), ThDr., opat koadjutor, †22.2.1973 v klášteře Heiligenkreuz (A).
P. KARLEZ, Benno (74), farář v Horní Stropnici, †11.1.1910.
P. KASTNER, Benedikt (66), farář v Malšíně, †21.1.1957 v Bad Leonfelden (A), odkud pocházel.
P. KIENZL, Ernest (78), farář v Rychnově u Nových Hradů, 18.7.1942.
P. KIENZL, Othmar (77), kaplan v Tachově (Tachau), †10.6.1988 v klášteře Rein (A).
P. KLAMPFL (77), farář v Malšíně, †24.7.1921.
P. KLASCHKA, Udalrich (86), inspektor, †12.5.1987 v klášteře Rein (A), Čech.
P. KLETZENBAUER, Norbert (42), konventuál, †22.4.1922.
P. KOBER, Lambert (79), probošt v Tišnově (Tischnowitz), †23.2.1961 v Tišnově, původem ze Saska.
P. KOHOUT, Otto (83), farář v Rychnově u Nových Hradů, †30.11.1920.
P. KRAUS, Xaver (59), kantor, pomolog, včelař, †11.9.1924.
P. KREPPER, Conrad (68), správce, †1.9.1901.
P. KÜMMEL, Heinrich (40), kaplan v Dobré Vodě u Nových Hradů, †14.8.1915.
P. LADENBAUER, Willibald (79), převor, titulární opat, †22.9.1926.
P. LEDER, Wolfgang (39), farář v Rožmitále na Šumavě, †15.5.1903.
P. LEITGEB, Hermann (84), farář v Horní Stropnici, †27.6.1977 v klášteře Rein (A), pocházel z Horního Rakouska.
P. LOIDOL, Emerich (65), farář v Malšíně, †22.5.1900.
P. LONSING, Nikolaus (72), farář ve Vyšším Brodě, převor v klášteře Rein (A), †8.11.1965 tamtéž.
P. MARKVART, Leopold (74), kantor, regenschori, †7.7.1927, Čech z Moravy.
P. MARTETSCHLÄGER, Alois (51), magistr kleriků, †22.2.1954 v klášteře Lilienfeld (A).
P. MAURER, Ferdinand (80), Dr., dvorní rada, ředitel ve Štýrském Hradci (A), †4.4.1916.
P. MAXA, Martin (73), farář v Omlenici, †22.9.1943.
P. MICHL, Benedikt (63), farář v Boršově nad Vltavou, †13.10.1908.
P. MÖRTL, Paulin (58), konventuál, †9.12.1901.
P. NEUBAUER, Nepomuk (62), farář v Rychnově u Nových Hradů, †28.6.1920.
P. NOSCHITZKA, Canisius (autor tohoto soupisu), kaplan ve Strýčicích, *1916, Dr.iur.can., v SRN.
P. NÝDL (v originále mylně Nýsl!), Gerhard (68), převor, †17.8.1943 v Úsilném u Budějovic, Čech.
P. ORTNER, Gotthard (68), farář v Rychnově u Nových Hradů, †9.4.1975 v klášteře Rein (A).
Fr. PACHNER, Johannes (23), klerik, †14.5.1916.
Opat PAMMER, Bruno (58), 42.opat kláštera 1901-1924, †22.11.1924 ve vlaku u Kolína.
P. PANGERL, Pius (70), podpřevor, †4.5.1953 v klášteře Rein (A).
P. PANHÖLZL, Philibert (72), knihovník, †10.2.1932.
P. PANHÖLZL, Viktorin (78), profesor gymnázia v Českých Budějovicích, †2.8.1952 v klášteře Heiligenkreuz (A).
P. PANKRATZ, Oswald (59), farář v Přídolí, †20.4.1938.
P. PAVEL, Raphael (58), převor, knihovník, †14.2.1900.
P. PECHO, Theodor (56), konventuál, †7.6.1916.
P. PERWOLFINGER, Cassian (71), kaplan v Rožmberku nad Vltavou, †1.4.1975 v klášteře Rein (A).
P. PETERMICHL, Odilo (76), farář v Zátoni, †26.9.1970 v Birnau (BW).
P. PEUKER, Dominik (69), farář ve Vyšším Brodě, †6.2.1904.
P. PFANDELBAUER, Florian (61), převor, †23.11.1936.
P. PIHALE, Yvo (74), farář v Horním Dvořišti, †23.12.1919.
P. PILS, Dionys (61), na kněze vysvěcen 1946, †3.2.1978 v klášteře Rein (A).
P. PILS, Vincenz (75), důchodní, †7.1.1959 v klášteře Wilhering (A).
P. PINNER, Quirin (67), farář v Horním Dvořišti, †21.1.1968 v klášteře Rein (A).
P. PINTER, Ildefons, varhaník, kantor, *1911, nezvěstný od bitvy u Stalingradu v Rusku.
P. PLONER, Stanislaus (76), farář v Rožmberku nad Vltavou, †4.10.1957 v SRN.
P. PÖSCHKO, Wolfgang (75), farář v Horním Dvořišti, †1977 v klášteře Heiligenkreuz (A).
P. PÖSCHL, Mauritz (58), farář v Zátoni, †2.8.1940.
P. PRÖLL, Herbert (63), farář v Přídolí, †15.5.1971 v Deutsch-Feistritz (A).
P. PUTSCHÖGL, Emil (85), Dr.theol.phil.iur.,†18.6.1907.
Br. PUTSCHÖGL, Emanuel (85), sakristián, krejčí, †19.8.1934.
P. QUATEMBER, Friedrich (74), farář v Horním Dvořišti, †26.5.1940.
Opat QUATEMBER, Matthäus (59), Dr.iur.can., 78.generální opat cisterciáckého řádu 1950-1953, †10.2.1953 v Římě, pohřben v Poblet ve Španělsku.
P. RAAB, Isidor (73), správce v Komařicích, 11.8.1913.
P. RAUSCHER, Thomas (45), kaplan v Hořicích na Šumavě, † v dubnu 1945, padl v Itálii.
P. RÖDL, Paulin, kaplan v Lokti (Elbogen), *1912, žije v klášteře Lilienfeld (A).
P. SAILER, Walter (27), kaplan v Zátoni, †31.8.1941, padl v Rusku.
P. SAUER, Alberich (67), farář ve Střížově, †17.6.1955 v klášteře Heiligenkreuz (A).
P. SCHINKO, Maxmilian (64), katecheta, †7.6.1908.
P. SCHMIDT, Valentin (64), Dr., profesor gymnázia v Českých Budějovicích, †28.3.1927.
P. SCHMIDTMAYER, Rudolf (77), profesor gymnázia v Českých Budějovicích, †24.5.1939.
P. SCHNEEDORFER, Leo (76), Dr., univerzitní profesor v Praze, †7.3.1916.
P. SCHNEIDER, Dionys (67), farář v Přídolí, †8.9.1914.
P. SCHRAMEK, Bruno (40), kaplan v Rožmitále na Šumavě, † zřejmě 29.11.1945, odkdy pohřešován.
P. SCHRAMEK, Ferdinand (36), kaplan ve Strýčicích, †22.7.1944, padl v Lotyšsku.
P. SCHUHMERTL, Zacharias (50), farář v Horní Stropnici, †30.9.1912.
P. SMITKA, Siegfried (72), farář v Horní Stropnici, †13.12.1941.
P. SONNBERGER, Maurus, kaplan v Horním Dvořišti, *1910, žije v diecézním pečovatelském domově ve Štýrském Hradci (A).
Fr. STAUDINGER, Ludwig (22), klerik, †7.3.1916.
P. STAUDINGER, Raphael (31), kaplan ve Vyšším Brodě, †21.7.1944, padl v Rusku.
P. SUKDOL, Gottfried (75), farář ve Střížově, †5.9.1911, Čech.
P. SULZER, Nivard (64), kaplan ve Vyšším Brodě, †28.1.1974 v Übelbach (A).
P. ŠINDELÁŘ, Adolf (68), farář ve Střížově, †23.5.1931, Čech.
P. ŠVANDA, Xaver, konventuál, *1915, Čech, žije v ČSSR.
P. TIBITANZL, Josef (62), Dr., profesor teologie v klášteře Heiligenkreuz (A), †2.3.1932.
P. TOBNER, Zephyrin (78), magistr kleriků, spisovatel, †1.4.1926.
Fr. WAGNER, Heinrich (23), klerik,†29.10.1941, padl v Rusku.
P. WACHTER, Leo (63), na kněze vysvěcen 1949, †22.1.1975 v Gratwein (A), pocházel z Vorarlberska.
P. WASCHENPELZ, Daniel (80), farář v Boršově nad Vltavou, †5.7.1955 v Boršově nad Vltavou.
P. WATZKARSCH, Georg (59), farář v Přední Výtoni, †22.9.1952 v Gold-Wörth (A).
Opat WATZKARSCH (psal se ovšem za svého života Wackařz!), Leopold (91), 41.opat kláštera, generální opat cisterciáckého řádu 1891-1900, †13.12.1901.
P. WEBINGER, Urban (72), farář v Rožmberku nad Vltavou, †10.9.1935.
P. WILTSCHKO, Constantin (68), farář v Přední Výtoni, †30.7.1943.
P. WINDHAGER, Placidus (73), farář v Hojné Vodě (Heilbrunn), †23.9.1970 v Landau (BY).
P. WINTER, Eberhard (83), farář ve Strýčicích, †29.3.1957 v klášteře Heiligenkreuz (A).
Fr. WIRTH, Josef (24), klerik, †11.10.1941, padl v Rusku.
P. WOHL, Othmar (71), profesor gymnázia v Českých Budějovicích, †10.3.1929.
P. ZACH, Stephan (83), Dr., ředitel gymnázia v Českých Budějovicích, vládní rada, †25.1.1925.
P. ZICHRASER, Justin (50), konventuál, †1.12.1928.
Bratři laikové:
Br. KRAMMER, Conrad (45), mlynář, †19.7.1954 v klášteře Rein (A).
Br. KUČERA, Bonifác (72), knihvazač, †12.10.1959 v ČSSR, Čech.
Br. STAUDINGER, Norbert (29), zahradník, †26.8.1942, padl v Rusku.
Br. STUMMER, Gabriel (79), klášterní sluha, †22.8.1981 v klášteře Rein (A).
Br. SULZER, Alfons (79), kolář, †23.6.1970 v klášteře Wilhering (A).
Glaube und Heimat, 1989, č. 3, s. 14-16
Svéživotopisná skica
Ve válečném roce 1916, dne 11. října, když má vlast náležela dosud k Rakousku, narodil jsem se ve Vyšším Brodě (dům čp. 90, kde podle archu sčítání lidu z roku 1921 tehdy pětiletý Leopold Noschitzka s rodiči žil, dosud stojí v dnešní Zahradní ulici - pozn. překl.). Moji předkové z otcovy strany (Leopoldův otec Wilhelm Noschitzka se narodil 29. dubna roku 1880 ve Vyšším Brodě čp. 25 /zemřel v Německu 8. března 1961/ jako syn ševce Vinzenze Noschitzky /i Vinzenzův otec Georg Noschitzka ševcoval ve vnukově rodném domě, kde žil se svou ženou Theresií, roz. Dözelovou z Malšína/ a jeho ženy Magdaleny, dcery Johanna Lepschiho z Vyššího Brodu čp. 55 a Marie, roz. Lenzové z Ostrova /Wörles/ čp. 2 - pozn. překl.) přišli před více než 200 lety z českého vnitrozemí, kde měl vyšebrodský klášter až do tzv. pozemkové reformy, tj. vyvlastnění německého majetku novým československým státem, své majetky. Klášter povolával častěji z těchto svých majetků pracovní síly do Vyššího Brodu, kde se ve zcela německém okolí postupně z Čechů stali Němci. Naopak se zaměstnanci kláštera, přemístění do jazykově českého území, stávali z Němců Čechy. Z matčiny strany (Leopoldova matka Agnes, roz. Scherhauferová, se narodila 17. ledna 1890 v obci Bolechy /Wullachen/ a zemřela v Německu 13. června 1983 - pozn. překl.) pocházeli všichni moji předkové ze Šumavy blízko Vyššího Brodu.
Jako někdejší ministrant s dobrým vysvědčením a původem ze zbožné rodiny jsem byl k duchovnímu povolání takříkajíc predestinován, a sice (v originále zkratka "u.z."="und zwar", tj. "a sice" - pozn. překl.) v mém případě ke vstupu do vyšebrodského kláštera, neboť diecézních kněží bylo z mého užšího domova jen málo. Po pěti třídách obecné školy jsem přišel v roce 1927 do německého státního vyššího gymnázia (Staats-Obergymnasium) v Českých Budějovicích, kde vlastnil klášter Vyšší Brod velký a krásný dům, zvaný "Hohenfurther Haus" (tj. "vyšebrodský dům") a zbudovaný původně pro pět až šest "Patres Professoren", které klášter od časů císaře Josefa II. musel bez náhrady poskytovat podobně jako jiné kláštery (také Osek /Ossegg/ O. Cist. na úpatí Krušných hor) ke školní výuce, aby nebyl jako mnoho jiných klášterů státem zrušen. V Budějovicích udržoval klášter malý juvenát (tj. soukromé řádové gymnázium - pozn. překl.) pro budoucí řádový dorost, poté co prvý pokus po světové válce (tj. po roce 1918 - pozn. překl.), totiž zřídit gymnázium v klášteře samotném, pro nelibost českých úřadů z nacionálních příčin ztroskotal. I zmíněný už "vyšebrodský dům" byl po první světové válce českou vládou konfiskován a ještě za mých časů ho s výjimkou přízemí, kde bydlili studenti, obsadilo české vojsko (podle mých tehdejších dojmů šlo o armádní důstojníky).
Když opat Tecelin Jaksch (je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), poslední vyšebrodský opat od roku 1925, zjitil, že budějovický juvenát nevykazuje (r nejrůznějších důvodů) žádoucí úspěch, poslal na podzim 1931 své studenty do jezuitského gymnázia a semináře v Bohosudově (Mariaschein) u Teplic-Šanova (Teplitz-Schönau) v severních Čechách, co pak skutečně vedlo k celé řadě vstupů do kláštera.
Po maturitě v roce 1935 jsem vstoupil do vyšebrodského kláštera i já a dostal jsem při přijetí řeholního oděvu řádové jméno Canisius. Řádová jména byla podle tradice udělována v abecedním pořadí podle počátečních písmen každého jména. Po jednoročním noviciátu následoval jednoduchý časný (dočasný) slib na tři roky, po nichž teprve došlo ke slavnosti složení věčného slibu (v originále "die ewige feierliche Profess" - pozn. překl.).
Po noviciátu započalo roku 1936 pětileté studium filosofie a teologie, a sice v Innsbrucku. My klerici jsme bydlili v mezinárodním, renomovaném jezuity vedeném konviktu Collegium Canisianum a navštěvovali jsme přednášky na rovněž jezuity vedené teologické fakulty univerzity v Innsbrucku.
Mezitím bylo ovšem Rakousko obsazeno ze strany "Třetí říše" se všemi známými neblahými následky, které se projevily velice brzy, ať už šlo o zrušení teologické fakulty i konviktu Collegium Canisianum, domovní prohlídky, zatýkání atd.. Konvikt proto přesídlil po dobu druhé světové války do švýcarské obce Sitten. My vyšebrodští klerici tehdy ještě v sedmi co do počtu, kteří jsme dosud nedokončili studium, přešli jsme do Prahy, kde tehdejší prelát Kindermann (Adolf Kindermann, rodák z Nového Hraběcí /Neugrafenwalde/, dnes části Šluknova, žil v letech 1899-1974 - pozn. překl.), pozdější vedoucí "Königsteiner Anstalten" (církevní domov pro uprchlíky po druhé světové válce - pozn. překl.) v Königstein im Taunus (město v Hesensku - pozn. překl.), konečně světící biskup v Hildesheimu (město v dnešní spolkové zemi Dolní Sasko - pozn. překl.), založil pro německé studenty bohosloví z Čech a Moravy seminář, zatímco přednášky v českém kněžském semináři dále konali němečtí profesoři teologie. Pro posílení německého živlu v Praze to bylo Třetí říší trpěno.
V mezidobí došlo k obsazení Sudet, tedy i Vyššího Brodu, Třetí říší. Německé vojsko vtáhlo do našeho domova, štáb divize se ubytoval v klášteře. Sám Hitler projel od Leonfelden Vyšším Brodem a při vjezdu sem viděl nastoupený konvent v řádových hábitech. Po třetí jsme pak spatřili vstup jednotek německé armády v Praze, kde Hitler pozdravil shromážděné Němce z okna Pražského hradu (v originále "vom Hradschin" - pozn. překl.). Naše pocity byly pochopitelně více než smíšené. Jakkoli osvobození z českého útlaku bylo vítáno (v originále "zu begrüßen war" - pozn. překl.), měli jsme už právě my sudetoněmečtí katolíci tušení, co nás očekává, tušení, která se brzy měla potvrdit tím nejhorším způsobem.
Poněvadž během válečné doby byl k uspíšení studia zaveden namísto obvyklého semestru trimestr, mohl jsem ukončit studium už před Vánoci roku 1940 (jinak by se tak stalo až v létě 1941), přijmout dne 15. prosince 1940 v pražském kostele sv. Salvátora z rukou posledního německého světícího biskupa Remigera (Johann Nepomuk Remiger, rodák ze Zhoře /Weshorsch/ u Stříbra, žil v letech 1879-1959, zemřel v Gautingu a je pochován v mnichovském chrámu Liebfrauenkirche - pozn. překl.) kněžské svěcení a oslavit o Vánocích 1940 v klášterním kostele Nanebevzetí Panny Marie svou primici. Byla to poslední primice před zrušením kláštera ve velikonočním týdnu roku 1941. Klášterní majetek byl ve státní správě už předtím.
Mladší spolubratři byli mezitím téměř všichni povoláni k wehrmachtu, což by jistě postihlo i mne, kdyby neonemocněl jeden starší spolubratr na strýčické farnosti, součásti německého jazykového ostrova kolem Budějovic, a nepotřeboval pomoc. Poněvadž jsem tehdy jako jediný dokončil studium právě já, byl jsem povolán do Strýčic, a to jako farní vikář, tedy nikoli jako obyčejný kaplan, poněvadž v takovém případě bych byl k wehrmachtu odveden stejně. Mohl jsem tak ve Strýčicích zůstat po celou válku. Farnost sestávala z deseti vsí, které byly ze tří čtvrtin jazykově německé, se čtyřmi školami, na nichž jsem měl vyučovat náboženství za okolností značně ztížených pro nepřátelské postoje školních úřadů a národnostní napětí ve farnosti samé. Po katastrofě roku 1945 s příchodem Rusů (v originále "als die Russen einmarschieren" - pozn. překl.) byli brzy nato němečtí farníci za nehumánních podmínek vysídleni "heim ins Reich" (tj. "domů do Říše" - pozn. překl.), jak se říkalo. Den předtím, než by to potkalo i mě, jsem stačil, v pravý čas varován, sám odjet koncem února roku 1946 na kole do vyšebrodského kláštera, kde se mezitím opět shromáždilo několik spolubratří. Prostřednictvím opata Karla Braunstorfera z kláštera Heiligenkreuz, předsedajícího tehdy jako "abbas praeses" (v originále "Abtpräses" - pozn. překl.) rakouské cisterciácké kongregaci, který tehdy za tím účelem do Vyššího Brodu přijel, mohlo sedm spolubratří, mezi nimi i já, po mnoha těžkostech posléze v červenci 1946 obdržet papíry nezbytné k vycestování do Rakouska. Byli jsme rozděleni do různých klášterů, především to byl Heiligenkreuz a také Rein. Heiligenkreuz přijal zejména starší ze spolubratří, zatímco Wilhering, mateřský klášter Vyššího Brodu, přibíral toliko ty mladší. Já byl přidělen klášteru Rein, který už tehdy největší měrou trpěl personální nouzí, působil jsem po krátký čas jako kaplan na dvou farnostech (Übelbach a Semriach), načež mne po několika málo měsících zastihla výzva tehdejšího generálního prokurátora řádu, P. Dr. Matthäuse Quatembera (je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), jednoho z vyšebrodských spolubratří, který se později stal v letech 1950-1953 generálním opatem, abych se co možno nejrychleji dostavil do Říma zaujmout místo asistenta a sekretáře generální kurie cisterciáckého řádu. Poněvadž jsem tenkrát ještě neměl nijakou státní příslušnost, bylo to až v listopadu roku 1947, kdy jsem mohl do Říma opravdu odjet.
Sloužil jsem tam pod třemi generálními opaty a studoval mezitím kanonické právo na papežské univerzitě Gregoriana se závěrečným titulem Dr. Iuris Canonici. Po dvou těžkých operacích jsem na radu lékařů po 16 letech pobytu Řím, tedy ze zdravotních důvodů, a převzal jsem v roce 1963 farnost Sittendorf blízko Heiligenkreuz (jde o jednu z 18 farností tamního kláštera - pozn. překl.), jakož i přednášky morální teologie na klášterním teologickém učilišti.
Když v klášteře Rein skonal v roce 1966 tamní převor P. Nikolaus Lonsing (také on má samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), poslední farář a děkan ve Vyšším Brodě, byl jsem zvolen jeho nástupcem. Ten úkol jsem tehdy s velkými rozpaky a pouze provizorně přijal pro situaci kláštera, obtížnou v každém ohledu. Na základě dohody mezi konventy Reinu a Vyššího Brodu měl být převorem vždy konventuál vyšebrodský.
Když jsem byl po jednom roce povolán na biskupský oficialát (diecézní soud) diecéze Rottenburg-Stuttgart, chopil jsem se té výzvy velice rád a setrval jsem ve funkci viceoficiála přes 18 let až do srpna 1985. Z věkových důvodů (stal jsem se ve svých 69 letech nejstarším činným knězem na tamním ordinariátu vůbec) jsem byl na vlastní přání dnes už zemřelým, mně vždy milým biskupem Georgem Moserem (žil v letech 1923-1988 - pozn. překl.) přeložen na odpočinek a žiju od té doby v obci Kleinostheim u města Aschaffenburg. Tady v Kleinostheimu nalezli členové mé rodiny po vyhnání nový domov a mí rodiče jsou tu i pochováni. Dostávám penzi od diecéze Rottenburg-Stuttgart, pro níž jsem dosud mimoúředně činný jako defensor vinculi tamního biskupského oficialátu a vypomáhám v duchovní péči velké zdejší farnosti.
Ze 70 příslušníků vyšebrodského konventu při jeho zrušení v roce 1941 žije toho času (na podzim 1988) už toliko pět posledních patres; po jednom v klášteře Rein a v klášteře Lilienfeld, jeden (poslední český spolubratr) jako farář ve staré vlasti, dva (mezi nimi i pisatel těchto řádek) ve Spolkové republice Německo. Vyšebrodský klášter byl centrem našeho domova nikoli jen v tom náboženském, nýbrž také v tom kulturním, hospodářském a sociálním ohledu a jeho zrušení je a zůstane pro nás nenahraditelnou ztrátou. Přes rozprášení konventu nikdo z patres řád neopustil.
Glaube und Heimat, 2016, č. 2, s. 3-4
P.S. Předchozí text zveřejnil na stránkách krajanského měsíčníku ze svého archivu Werner Lehner, rovněž samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže, ke 100. výročí narození pátera Noschitzky.
Když 20. května 1997 v bavorském Kleinostheimu blízko Aschaffenburgu "Pán nad životem i smrtí povolal k sobě svého věrného služebníka duchovního radu a doktora církevního práva pátera Canisia Noschitzku Ocist. v 81 letech jeho věku", neopomněl nekrolog z pera preláta Johannese Bartha vrátit se i ke slovům "věčného" řeholního slibu, který zesnulý složil roku 1940 a který se objevil vytištěn pak i na jeho úmrtním oznámení: "Ich verspreche meine beständige Bleibe an diesem Ort des Zisterzienserordens, der Hohenfurth heißt." (tj. "Slibuji natrvalo zůstat v tomto místě cisterciáckého řádu, zvaném Vyšší Brod"). Co by se zdálo logičtějšího u zdejšího rodáka: jako Leopold Noschitzka tu 11. října 1916 spatřil poprvé světlo světa, roku 1935 vstoupil do kláštera, který byl od dětských let na jeho duševním obzoru jako cosi samozřejmého a takřka hmatatelně blízkého. Stačil však toliko přijmout ještě 15. prosince 1940 svátost kněžství pod klenbou pražského svatovítského dómu a už v dubnu následujícího roku 1941 zdánlivě alespoň vševládná stvůra nacizmu starobylý vyšebrodský klášter prostě zrušila. Jako by nebylo dost na tom, hned poté, co jedna totalita zašla na smetišti historie v posledních křečích světové války, stalo se roku 1946 72 zdejších kněží a bratří laiků německy hovořících obětí poválečného tzv. "odsunu", snad aby vyklidili jeviště totalitě následující, která nacistické zrušení vlastně jen dotvrdila. P. Canisius, jak znělo jeho řádové jméno, v letech 1941-1946 poslední kaplan a farní vikář německého "jazykového ostrova" ve Strýčicích (Stritschitz), nalezl vzhledem ke svému nadání a k solidním základům, které mu poskytla studia na jezuitském gymnáziu v Bohosudově (Mariaschein) a pak na univerzitách v tyrolském Innsbrucku a v Praze, hned roku 1947 místo asistenta při římské generální kurii cisterciáckého řádu, kde dále studoval církevní právo a získal tu i doktorský jeho titul. Po sedmnáct let provázel pak řádového generálního opata při jeho vizitacích po celém světě. Až ze zdravotních důvodů se z Říma vrátil domovu blíž, jmenován 1963 profesorem morální teologie a církevního práva na vysoké škole cisterciáků při klášteře Heiligenkreuz blízko Vídně a dva roky nato ustaven převorem štýrského kláštera Rein (ten byl na znamení toho, že v něm vyhnaní vyšebrodští řeholníci nalezli po válce nový domov, označován napříště Rein-Hohenfurt). Když ho poté roku 1967 vyzvala bádensko-württemberská diecéze Rottenburg, kde působilo rovněž mnoho někdejších vyšebrodských kněží, zda by přijal místo na biskupském ordinariátu, neváhal už proto, že tu blízko v Kleinostheimu žili i jeho nejbližší příbuzní. Je to už v Bavorsku a tam se také obrátil na sklonku života, tam i skonal. Se svatým Bernardem, zakladatelem cisterciáckého řádu, prý jednou pověděl jeho slovy: "Cítím se jako malý ptáček se zlámanými křídly, neustále vyháněný z hnízda." Sdílel však osud společenství, které se počínaje právě koncem roku, na jehož počátku sepsal svůj seznam spolubratří, opět po letech vrátilo tam, odkud on sám vzešel.
- - - - -
* Vyšší Brod / Strýčice / † † † Kleinostheim bei Aschaffenburg (BY)
