ERNST FRANZ RICHTER

Přemysl Otakar II.

Jasněji svitnou listy našich dějin, radostněji zabuší naše srdce, slzy stesku po minulém se zaperlí na našich lících, nadšením znovuožijí naše síly a modlitba díků splyne z našich rtů, že našemu lidu, naší zemi (v originále "unserem Volke, unserem Lande" - pozn. překl.) viděli jsme vzejít to jasně skvoucí čelo, že září i nadále jako meteor na horizontu naší dějinné paměti a z rohu hojnosti své dobroty střásá požehnání a štěstí na naši drahou otčinu. Jedním z největších světa králů, jemuž nemnozí jen se mohou rovnat, žádný ale v panovnických ctnostech, byl náš otec Přemysl Otakar II. (v originále všude jen "Otakar II." či dokonce jen "Otakar", v titulu samotného článku pak "Pržemysl Otokar II.", tedy s "o" namísto "a" - pozn. překl.). Zaslouží si jako prvý označení "občanský král" (v originále "er verdient der Ernste den Namen Bürgerkrieg" - pozn. překl.), poněvadž širokou průrvu, která se hrozivě (v originále "dräuend", což je toliko básnická podoba slova "drohend" - pozn. překl.) rozevřela mezi šlechtou a poddanými a zela nám vstříc svou šerou hlubinou jako rána nikdy nezhojitelná, zaplnil mírným přechodem; tím, že založil v zemi svobodný měšťanský stav a přiznal mu politická práva, dal mu vlastní magistráty a zákony a osvobodil jej od jurisdikce cúdů (v originále "von der Gerichtsbarkeit der Cüden", Palacký píše "tak řečené cúdy, coudy" a dále o "cúdě pražské" /1. pád "cúda pražská"/, které předsedal sám král - pozn. překl.), tj. krajských soudů (u Palackého "soudy a popravy krajské - pozn. překl.). Největší starost jeho panování byla podle vlastních králových slov namířena k tomu, jak ozdobit svou zemi lidnatými a pevnými městy, tak ochránit je proti vnitřním i vnějším nepřátelům. Také bylo občanům měst už za Přemysla Otakara II. zaručeno vysílat své zástupce (v originále "Deputirte" - pozn. překl.) na zemský sněm. Ovšem i ve vsích usídleným německým kolonistům (v originále "in den Dörfern angesidelten deutschen Colonisten" - pozn. překl.) věnoval velký král svou pozornost, těšili se plné výjimce od župních úřadů (v originále "sie erfreuten sich einer vollen Ausname von den Župenämtern", u Palackého stojí doslova: "požívali ouplné nezávisnosti ohledem na ouřady župní"- pozn. překl.) a žili za nových právních podmínek (Palacký doslova: "založeni byvše na právě novém, kteréž na rozdíl od dosavadního domácího nazýváno bylo právem německým" - pozn. překl.). Také průmysl a dopravu chtěl Přemysl Otakar II. povznést (v originále "auch Industrie und den Verkehr wollte Otakar heben" - pozn. překl.), a z toho důvodu podporoval přistěhovalce, neboť věděl, že zemi přinese řemeslná píle mnoha nových obyvatel významný prospěch.
Křesťansko náboženské smýšlení, které náš král po celý svůj život věrně zachovával, pohnulo jej podniknout křižácké tažení proti dosud pohanským Prusům. Po prudkých a krvavých bojích podrobili se ti nejvznešenější a objevili se před králem prosíce o milost; prvou podmínkou byl křest a Přemysl Otakar II. sám byl kmotrem prvých samlandských šlechticů (Samland je německé označení poloostrova Sambie /litevsky Semba/ - pozn. překl.). Přátelské jednání našeho krále učinilo na všechen tamní lid příznivý dojem a brzy proudili všichni do vlídně je očekávajícího lůna křesťanské církve (v originále "strömten Alle dem milden Schooß der christlichen Kirche zu" - pozn. překl.). Přemysl Otakar II. vybudoval tu opevněné město, které nazval Königsberg (česky bývá nověji označováno Královec, oficiálně dodnes nese označení Kaliningrad podle příjmení hlavy sovětského státu v letech 1937-1946 Michaila Ivanoviče Kalinina, s nímž nemá nijakou spojitost kromě toho, že tak bylo přezváno v roce jeho úmrtí - pozn. překl.). Jeho rostoucí moc a velikost jeho charakteru, které dával výraz v každém ohledu, získaly mu všeobecnou lásku tuzemska (v originále "die allgemeine Liebe des Innlandes" - pozn. překl.) i význačné uznání zahraničí. Po smrti Konráda IV., posledního z Hohenštaufů, nabídli kurfiřti králi Přemyslu Otakarovi II. císařskou hodnost, on ji však odmítl. Svým sestřencem (tj. synem své sestry - pozn. překl.) Filipem Korutanským, který byl zvolen arcibiskupem salcburským, ale po deset let se zdráhal přijmout vyšší svěcení, byl zavlečen do války s Bavorskem, vedené však neslavně. Obyvatelé Štýrské marky pociťovali nesnesitelným uherské jho a toužili znovusjednocením s Rakouskem sdílet jeho přívětivý osud (v originále "dessen mildes Loos" - pozn. překl.), vyslali proto do Vídně k Přemyslu Otakarovi II. deputaci a on splnil jejich opakovaná přání (v originále "ihre wiederhohlten Bitten" - pozn. překl.). Vyhnali všechny uherské posádky: Přemysl Otakar II. se objevil osobně ve Štýrském Hradci (Graz) a přijal hold zdejších stavů. Následná válka s Uhry skončila skvělým vítězstvím české strany (v originále "mit einem glänzenden Siege der Böhmen" - pozn. překl.). Poražení Tataři nazvali Přemysla Otakara II. železným králem, zatímco na Západě byla dána přednost označení, oslavujícímu ho pro jeho bohatství, štědrost a zálibu v nádheře, totiž král zlatý .

Der Löwe, 1848, č. 13, s. 101

P.S. Pozoruhodně dobový pohled (citace z úryvku otiskujeme i se stejně dobovými pravopisnými zvláštnostmi) na mocného Přemyslovce (a soka Habsburků), který tu v dějinné chvíli pádu rakouské c.k. cenzury a v kulise "jara národů" památného roku 1848 (zároveň to byl rok 570. výročí bitvy na Moravském poli, kdy se nad Přemyslovou mrtvolou stali Habsburkové hegemony střední Evropy) vystupuje jako přítel a ochránce "českých", zejména také venkovských, tedy i "šumavských" Němců, jako záruka zdávna daných jím občanských svobod.

Šelmberk, popravčí vrch u Budějovic, roku 1619 dějištěm příběhu zrádce
a ženy-špeha

Městu Budějovice (Budweis) náleží čestné epiteton "die allzeit getreue" (tj. "vždy věrné" - pozn. překl.), a to dobrým právem, neboť od časů, kdy vzniklo, zachovávalo stálou poslušnost svému právoplatnému zemskému panovníkovi a dějinné bouře téměř šesti století nedokázaly ani jeho víru, ani trvalou věrnost nikdy a ničím rozkotat.
Událost světově historického významu, kterou se bezpochyby stala defenestrace císařských místodržících dne 23. května 1618 zažehla pochodeň k zápalné látce delší čas připravené a vyvolala požár, který hrozil zničit doslova celou Evropu.
Když už i ta nejmenší událost dává záminku k otevřenému střetu dvou stran vybičovaných dávným rozkolem, o to víc se jí musel stát ten čin na Pražském hradě vykonaný, čin ničím neomluvitelný a od samého počátku vtiskující válečným událostem pečeť bezpráví, předem znemožňující jakoukoli dohodu a ve svých následcích přinášející naprostou zkázu.
Pátek po Exaudi (tj. po svátku Nanebevstoupení Páně 40 dnů od velikonočního Vzkříšení Ježíše Krista - pozn. překl.) roku 1618 byl zveřejněn dekret třiceti stavovských direktorů, v němž usilovali své jednání ospravedlnit a zároveň vypsat na čtvrtek po Nejsvětější Trojici (tj. první neděli po Letnicích /svatodušních svátcích/ - pozn. překl.) zemský sněm.
Jen tři města v celé české zemi se vůči výzvě direktoria zachovala s povinnou loyalitou (rozuměj věrností panovníkovi - pozn. překl.) a zřekla se vzpoury; mezi těmi třemi městy byly vedle Krumlova (Krummau) a Plzně (Pilsen) také Budějovice.
Povstalecká města, nadmíru tím rozhořčena, vyslala hraběte Mathiase Thurna (celým jménem Heinrich Mathias von Thurn /1567-1640/, rodák z tyrolského Innsbrucku, na zámek Lipnice nad Sázavou do Čech ho přivezli ještě jako nemluvně /česky se však nikdy řádně nenaučil, vychován v Kraňsku/, zemřel v livonské Pernavě /dnes Estonsko/, pochován v Tallinnu - pozn. překl.) s 9 tisíci muži, aby donutil Budějovice připojit se k věci stavovských vzbouřenců. Dne 25. června 1618 bylo město obleženo, okolní obce obsazeny a hlavní stan oblehatelů rozbit v Rudolfově (Rudolfstadt).
Budějovičtí mezitím také nijak nelenili. Císařský městský hejtman Johann Aullner von Birkenfels (/1595-1618/, správce českobudějovického solního skladu, který z příkazu císaře Matyáše II. naverboval vojáky k obraně města při obléhání stavovským vojskem v létě 1618, ještě téhož roku dne 18. listopadu třiadvacetiletý náhle zemřel - v letech 1906-1921 a 1939-1945 se po něm jmenovala dnešní Nerudova ulice "Aullnergasse", tj. Aullnerova ulice - pozn. překl.) pilně zverboval zbrojný lid, připravil potřebnou munici a dal navršit opevnění, aby zajistil nutnou obranu. Také město samo vyzbrojilo vlastní vojenský prapor (v originále "ein Fähnlein Volk" - pozn. překl.) o síle 450 mužů a měšťané, v té době všichni schopní zbraně a povinni k jejímu držení, zapojili se srdnatě vedle naverbovaných a stálých vojáků k obhajobě milovaného domovského města. Radní Sebastian Wels von Welsenberg byl jmenován poručíkem (v originále "zum Leutnant" - pozn. překl.) vojáků; obecní starší (v originále "der Gemeinde-Aelteste" - pozn. překl.) Johann Schaller praporčíkem a měšťané Georg Plodek, Lorenz Fuchs, Peter a Andreas Herrmannovi šikovateli a veliteli. Na náměstí byla vztyčena na žerdi obrovitá vlajka, k jejímuž zhotovení bylo užito 117 loktů taftu (v originále "117 Ellen Taffet", česky také "taffeta", silnější hedvábí, užívané i pro šití praporů - pozn. překl.); byla zdobena jmény našeho Spasitele a jeho Blahoslavené Matky a pod touto bojovou korouhví shromažďovala se městská rada, obecní starší a všechno měšťanstvo. Utvořili jediný kruh a pronášeli každý s hlavou obnaženou a se třemi zdviženými prsty za přítomnosti císařského hejtmana Aullnera slova této slavnostní přísahy:
"Wir geloben und schwören der römisch-kaiserlichen Majestät, auch zu Ungarn und Böhmen, unserm allergnädigsten Herrn, daß wir als ehrliche Bürgersleute, bei dieser königlichen Stadt und Festung Budweis, zum Nutzen Ihrer kais. Majestät, gegen jeden Feind derselben, Leib, Gut und Blut setzen und dieselbe, wie wir eine Ader im Leibe haben, neben unserer fürgesetzten Obrigkeit, eines ehrsamen, wohlweisen Rathes und Ihrer Majestät Kriegsvolk defindiren und mit Gottes Hilf erhalten helfen wollen, so wahr und Gott helfe und sein heiliges Evangelium. - Amen."
(tj.: "Slibujeme a přísaháme římskému císařskému Veličenstvu, také v Uhrách a v Čechách našemu nejmilostivějšímu pánu, že jako počestní měšťané tohoto královského města a pevnosti Budějovice chceme nasadit pro Jeho císařské Veličenstvo tělo, statky i krev proti každému jeho nepříteli, bránit Je, jakože máme krev v těle, vedle naší představené vrchnosti, počestné a obezřelé rady i zbrojného lidu Jeho Veličenstva, a s pomocí Boží Je i zachovat. K tomu nám pomáhej Bůh a Jeho svaté evangelium. - Amen /tj. Staň se!/ ." - pozn. překl.)
Tím byly kostky vrženy. Přísaha Budějovičanů byla jen úvodní scénou (v originále "die erste Szene" - pozn. překl.) oné děsivé tragédie, kterou historie označuje jménem třicetileté války.
Přesto, že hrabě Thurn adresoval zdejší městské radě mnohá psaní, v nichž sliboval bezpečnost ze své strany, poněvadž prý nepřichází v žádném případě jako nepřítel, zůstalo mu město neprodyšně uzavřeno a stavovští vojáci loupili a plenili osady v okolí, odháněli měšťanům jejich dobytek pasoucí se za hradbami a dopouštěli se násilností, ve kterých se jim protistrana snažila zamezit vysíláním trestných patrol, což bylo příležitostí jen k menším střetům a šarvátkám.
Tento stav trval po mnoho týdnů, než hrabě Thurn 15. srpna náhle obležení ukončil a odtáhl se svým zbrojným lidem proti císařskému generálu Dampierreovi (Heinrich Duval hrabě Dampierre /1580-1620/, padl u Prešpurka /dnes Bratislava/, mrtvole byla uříznuta hlava, jak bývalo tehdy docela časté - pozn. překl.), který už pronikl k Jindřichovu Hradci (Neuhaus).
Stavovská posádka, nacházející se v Jindřichově Hradci, odrážela zatím každý útok, takže generál Dampierre byl poté, co se Thurn přiblížil, donucen stáhnout se k Čáslavi, kde došlo ke vzájemnému konfliktu obou, jehož výsledek vyzněl pro císařského generála nepříznivě.
Tato porážka přiměla císaře Matyáše (Matyáš II. Habsburský /1557-1619, český král v letech 1611-1619/, po jeho smrti nekatolické stavy odmítly uznat za českého krále Ferdinanda II. /jehož předtím přijaly za Matyášova nástupce/ a zvolily si "zimního krále" Fridricha Falckého - pozn. překl.) předat vrchní velení nad svým vojskem, posíleným novými oddíly, také španělskými, zkušenému válečníkovi hraběti Karlu Longueval-Buquoyovi (Karl Bonaventura von Buquoy /1571-1621/ padl za bojů v okolí slovenských Nových Zámků - pozn. překl.); ani jemu však se nepodařilo Jindřichova Hradce dobýt. Ustupuje naopak převaze hraběte Thurna, který přispěchal z Moravy, stáhl se hrabě Buquoy k Budějovicím a u Lomnice nad Lužnicí došlo k významné srážce obou nepřátelských vojsk, v níž Buquoyovy oddíly utrpěly velké ztráty a 9. listopadu 1618 dorazily ve 4 hodiny zrána do Budějovic.
Stavovští je sem následovali, střetli se s nimi 11. listopadu u Rudolfova, zřídili okopy a stanuli proti sobě navzájem během zimních měsíců v nepřátelských postaveních, z nichž podnikali četné výpady. Nejvýznamnějším střetem obou stran byl ten v místech u stavebního dvora, kde dnes stojí Žižkova kasárna (v originále "beim Bauhofe, wo gegenwärtig die Žižka-Kaserne sich befindet", což je ovšem dodatečně redakcí časopisu, v němž byl po letech /roku 1929/ Richterův text /jeho autor přece zemřel už roku 1870!/ otištěn, připojená vysvětlující poznámka - pozn. překl.), ve kterém se budějovické měšťanstvo vyznamenalo obzvláštní statečností a srdnatě odrazilo nepřátelský útok, podniknutý v síle více než 5000 mužů.
Dne 17. dubna roku 1619 (těmito slovy počínaje přetiskla Richterův text i proslulá českobudějovická "kronika" Heimatbuch /1930/ Meerwalda a Kratochwilla /oba jsou i samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže/ - pozn. překl.) kolem 10. hodiny noční šli dva muži přes dřevěný most před Trhosvinenskou (Vídeňskou) branou směrem k Rybní ulici (v originále "vor dem Schweinitzer /Wiener/ Tore rechts gegen die Fischgasse zu" - pozn. překl.).
Jeden z nich byl zřejmě voják (v originále "Kriegsmann" - pozn. překl.) a ačkoli byl zahalen v dlouhém plášti, který mu zcela zakrýval vlastní oděv, dala se přece zahlédnout pochva širokého meče, která vyčnívala zpod lemu pláště a citlivé ucho by také zachytilo při každém mužově kroku nárazy rukojeti meče o prsní krunýř.
Ten druhý, který šel před prve zmíněným kus napřed, byl zvláštní figury atletických tvarů a nezvykle rozložitých ramen, na nichž se zdála být velká hlava posazena bez mezičlánku, aniž by to, co by si zasloužilo označení krku, bylo jakkoli patrno. Chůze tohoto neforemného kolosu byla stejně podivná jako celá jeho postava, která ovšem nejspíš vládla nestvůrnou tělesnou silou.
Při oploceních zahrad, směrem do polí, stály jednotlivě stráže jako předsunutá postavení císařských oddílů, nacházejících se v Budějovicích. Když oba muži, kteří mezi sebou dosud nevyměnili jediné slovo, dorazili na konec Rybní ulice, kde právě stála jedna ze stráží, udal ten, jehož jsme označili za vojáka vzhledem, na obvyklou výzvu smluvené heslo, pronesl ke stráži několik tichých slov a na následné "passiert" (tj. "v pořádku", další přímé řeči v následujícím textu uvádějí ve vysvětlujících závorkách naopak německý originál, pokud je to ovšem třeba - pozn. překl.) vykročil i se svým průvodcem bez překážky volně cestou do polí.
Dva chodci i dál šli beze slova. Ten obrovitý netvor se zdál určovat směr a voják mu byl zákruty mnoha rybničních hrází a bažinatými lučními pěšinami sotva v patách. Náhle podivný vůdce stanul a řekl polohlasem: "Voda."
Voják zahlédl těsně u svých nohou široký pás potoka a v nepatrné vzdálenosti za ním temné obrysy nějakého stavení, které se od šedého nebe odráželo sotva znatelně.
"Kde to jsme, Janku?" optal se voják.
"Šmelcovna," (v originále "Schmelzhütte", v místech pozdější "Strickerwalke", tj. doslova "pletařské valchy", a bývalého závodu na výrobu jehel Igla /také Akra Igla, dnes Groz-Beckert Czech s.r.o./ - pozn. překl.) zamručelo individuum, kterému voják říkal Janek (v originále "Janko" - pozn. překl.). "Most pryč - vás přes vodu přenýst," připojil kolos ještě, popadl štíhlého druha a s nezvyklou lehkostí, jako by to bylo nějaké děcko, si ho přehodil přes levé rameno, aby poté přebrodil poměrně hluboký potok.
Když tak dosáhli protějšího břehu, pokračovali opět mlčky v chůzi, až konečně zarazili při popravišti (v originále "bei Hochgericht" - pozn. překl.) na návrší. Voják tam vzal do ruky ocílku a křesadlo a v rovnoměrných pauzách třikrát zažehl mohutnou jiskru.
Po několika okamžicích opakovalo se totéž znamení směrem od Dobré Vody (Gutwasser) sem a brzy nato bylo slyšet blížící se kroky skupiny osob.
Janek zmizel za jedním sloupem popravčího lešení, na jehož příčných břevnech visely v řetězech tělesné ostatky nějaké mrtvoly a houpaly se ve větru sem a tam.
Voják vytáhl meč a zvolal polohlasně vstříc jednomu z příchozích: "To slovo!" (v originále "Gebt das Wort!" - pozn. překl.)
"Kalich a meč," zazněla odpověď, po ní ještě: "Sedm zvonů" z úst vojákových, který po těchto svých slovech zastrčil meč zpátky do pochvy.
"Dobrého večera, setníku (v originále "Hauptmann" - pozn. překl.) Weisbachu," pronesl hlas, který náležel muži, jehož nevysoká, podsaditá (v originále "kurz und gedrungen" - pozn. překl.) postava byla rovněž celá zahalena dlouhým pláštěm.
Setkání obou mužů, smluvené a tajuplné, za temné noci a na místě tak podivném, muselo mít nějakou obzvláště významnou příčinu.
Tím, koho jsme slyšeli právě promluvit, byl pan Pavel Kaplíř, rytíř ze Sulevic a na Vimperku (v originále "Paul Kaplir, Ritter von Sulewitz auf Winterberg" /příslušníci rodu se psali i "Kaplirz von Sulewitz" či "Cappleri de Sulewicz"/, původně "Jeho Milosti císařské truksas" /tj. vysoký dvorský hodnostář, jídlonoš, stolník/, znám i jako Pavel Osterský Kaplíř, osobně činný aktér pražské defenestrace, za to ve stavovském vojsku ustanoven velitelem 1600 mužů pěchoty, poté, co byl roku 1621 na rozkaz místodržícího knížete Liechtensteina vyslán oddíl vojska, aby ho zadržel na zámku ve Voticích, uprchl z něj tajnou chodbou, vrátil se do Čech až s nepřátelským vojskem v roce 1631, byl přítomen i snětí hlavy Kašpara Kaplíře /jednoho z popravených českých pánů na Staroměstském náměstí v Praze/ z pražské Mostecké věže, aby rok nato /1632/ musel Čechy opustit už navždy - pozn. překl.), onen, jehož kroky jsme sledovali od městské brány, slul pak Christian Weisbach, setník vojska hraběte Buquoye.
Rodem Meklenburčan, byl Weisbach jedním z těch dobrodruhů, kteří v tehdejších časech nejen sloužili za žold, nýbrž bez ohledu na věc, pro niž bojovali, lákáni jen vyhlídkou na kořist a odměnu, vzali službu všude tam, kde jim kynul větší prospěch a kde se jejich zištná povaha mohla vyžít v loupežích a v drancování.
Polní velitel a a setník poté, co se vzájemně pozdravili, zašli na opačnou stranu popraviště, než kde byl úkryt Jankův, a vedli přidušenými hlasy rozhovor, jehož obsah spočíval zejména v tom, že Weisbach, který obsadí druhou následující noc strážní posty u Trhosvinenské brány svými lidmi, činí slib ve dvě hodiny po půlnoci otevřít bránu nepříteli, za což mu rytíř Kaplíř (zde v originále "Ritter Kapliř" s háčkem nad r - pozn. překl.) zajistí nejen značnou sumu peněz finanční odměny, nýbrž i nějaké vyšší postavení ve stavovském vojsku.
Jakkoli opatrně bylo setkání nastrojeno a jakkoli tichým hlasem bylo jednání vedeno, existoval přece jeden skrytý svědek celé rozmluvy a pověra, jinak častý původce mnohého zla, měla město uchránit od přepadení a pravděpodobné zkázy.
Barbara Pfennighannsová, selka ze vsi Hlinsko (Hlinz), provdala jednu dceru za rolníka Georga Blasera z Mladého (Lodus). Ta dcera porodila před několika dny zdravého synka, upadla ale nato do těžké nemoci tak, že byla blízka smrti. Barbara Pfennighannsová se ani na okamžik nevzdálila od dceřina lože a když jí stará žebračka za vydatnou almužnu vypověděla s tajemnými výrazy a posunky, že šestinedělka nemůže dojít uzdravení, pokud jí nebude na srdeční jamku (v originále "Herzgrube" - pozn. překl.) položen po devět hodin konečný článek pravého palce (v originále "das Nagellied des rechten Daumens" - pozn. překl.) nějakého popraveného člověka, rozhodla se matka, aby zachránila život svého milovaného dítěte, k hrůzné výpravě na popravčí vrch, kde v těch časech byla pokaždé k nalezení nějaká mrtvola potrestaného zločince.
S těžkým srdcem blížila se matka Barbara k místu, budícímu úzkost, a snažila se povzbudit pokleslou odvahu horlivou modlitbou. Mateřská láska jí dodávala sílu chopit se pochmurného díla a už nasadila nůž a s nevýslovným odporem a hnusem učinila pokus oddělit palec na ruce od zbytku mrtvého těla, když byla vyrušena příchodem setníka a jeho průvodce a uchýlila se za severní sloup lešení, zatímco Janek se nacházel za tím jižním.
Matka Barbara vyslechla tedy celé ujednání, k němuž došlo mezi rytířem Kaplířem a setníkem Weisbachem a poněvadž byl hovor veden v německé řeči, rozuměla každičkému slovu a i příjmení Weisbach se jí vrylo hluboko do paměti.
Nežli se oba vojenští pánové rozešli, předal rytíř Kaplíř setníkovi písemný dokument, který obsahoval potvrzení o tom, co rytíř ústně přislíbil; zároveň bylo i dohodnuto, že v případě nějaké nepředvídané události doručí zprávu o ní obvyklý posel, tady právě onen Janek, který sloužil setníkovi jako vůdce na noční cestě sem.
Janek Laštovka byl nešťastníkem, kterým se může vykázat každé významnější místo v jakékoli době. Pro poruchy řeči a nestvůrnost tělesného zjevu byl už od mládí považován za pomateného.
Vedle své neobyčejné tělesné síly měl však mnohdy přímo zázračný instinkt, znal na mnoho okolních mil každou cestu a pěšinu a žil z chytání ryb a ptačí havěti, jakož i z milodarů měšťanů a venkovských lidí. Janka každý znal a ačkoli měl peníze nadmíru rád, nedal se dosud svést k nijaké nepoctivosti. Před mnoha lety už přišel se svou matkou sem do Budějovic, nevědělo se vlastně odkud, jen dialekt, kterým matka hovořila, dával znát, že náleží nějakému vzdálenému slovanskému lidu. Zemřela mu a Janek se teď potloukal dnem a nocí kolem a neměl nikde stání.
Setník Weisbach poznal schopnosti toho prosťáčka (v originále "die Fähigkeiten dieses Simpels" - pozn. překl.), dokázal si ho k sobě připoutat různými dary a používat jej poté k poslovským pochůzkám do nepřátelského ležení, poněvadž nikoho nenapadlo tak jako tak se kolem potulujícího Janka podezírat z něčeho závažnějšího.
Když se rytíř Kaplíř vzdálil a zamířil ke svým lidem, očekávajícím ho kus dál, vydal setník ústy do dlaní signál, připomínající volání křepelky, načež se Janek okamžitě vynořil z úkrytu a oba nastoupili bez meškání cestu zpět do města.
Barbara Pfennighannsová se mezitím zotavila ze svého úděsu, sebrala veškerou svou odvahu, zmocnila se odporného talismanu, který měl její dceři zachránit život a spěchala, co rychle jen mohla, ke vsi Mladé.
Silná mladá podstata organismu nemocné mezitím v několika málo hodinách vyvolala příznivý obrat a matka Barbara našla při svém návratu dceru ve stavu významně lepším a mimo nebezpečí života, za což nejen z plna srdce děkovala nebesům, nýbrž v sobě cítila i hlubokou lítost, že se utekla k pověře, namísto aby se odevzdala s pevnou důvěrou do nekonečného milosrdenství Páně.
Osvobozena od úzkosti srdce, rozpomněla se matka Barbara na to, co vyslechla na popravčím vrchu a jaké nebezpečí z toho městu Budějovicím hrozí. Vzala stranou svého zetě, zjevila mu celou příhodu a slíbila, pokud se nijak nezhorší stav šestinedělčin, vyrazit hned s rozbřeskem do města oznámit tam, co slyšela.
Ráno dne 18. dubna 1619 seděl obecní starší pan Dominik Kometa při silné pivní polévce, která za oněch časů, kdy nervy oslabující káva nevstoupila dosud ve známost, tvořila obvyklou snídani měšťanů i pánů, když mu ohlásili, že s ním chce hovořit nějaká selka.
Obecní starší jí dal vstoupit a Barbara Pfennighannsová vyprávěla do nejmenších podrobností, ovšem i s hlubokým zahanbením o svém konání předešlé noci a o chystané zradě, nad čímž pan Dominik nemálo užasl a doslova v hrůzu upadl.
Se srdcem strachy sevřeným a nevěda hned, jak si pomoci, natáhl na sebe kabátec a odebral se spolu se selkou ke svému bratrovi, panu děkanu Johannu Kometovi, kterému všechno vyjevil a dal matce Barbaře opakovat její příběh znovu.
Důstojný pan děkan obeslal rovnou několik pánů z magistrátu, které dal poprosit, aby se spěšně dostavili do sakristie a když byli pohromadě, musela dát matka Barbara svá udání zaprotokolovat, načež se dva radní s obecním starším Dominikem Kometou vydali na radnici k veliteli, jímž byl hrabě Buquoy, a po předložení přijatého protokolu navrhli okamžité zatčení setníka Weisbacha.
Hrabě Buquoy také bez meškání nařídil poté uvalení vazby na dotyčného a poněvadž tu bylo postupováno s největší obezřetností, padlo do rukou soudcových i psaní rytíře Kaplíře, které obsahovalo naprostý důkaz viny a vyšetřování tak mohlo nabýt rychlého spádu.
Jakým způsobem se zrádci podařilo mluvit s Jankem a obeznámit rytíře Kaplíře se svým zatčením, nedalo se zjistit, neboť Janek Laštovka náhle zmizel a nikdo ho od té chvíle v Budějovicích už nespatřil. To však, že k vyrozumění Kaplířovu muselo dojít, bylo zřejmé z toho, že přes všemožné utajení zločincovy vazby se u Trhosvinenské brány v ujednanou hodinu neobjevil žádný nepřátelský oddíl a císařskými pro ten případ nastrojená léčka se stejně jako všechna jiná opatrnost ukázaly zbytečnými.
Zrádce neunikl zaslouženému trestu a byl 7. května 1619 na budějovickém náměstí sťat (v originále "geköpft" - pozn. překl.).
Matka Barbara obdržela slušnou odměnu, zároveň však také od děkana napomenutí, aby v budoucnu tísněna nouzí obracela se vždy jen k Tomu, v Jehož mocných rukou spočívají osudy nás všech.
Ačkoli válečná fúrie běsnila všude kolem, město Budějovice zdárně přestálo útrapy všeho druhu, odrazilo mnohé útoky a v jeho blízkosti došlo u Záblatí (Sablat) k velké bitvě, v níž byl nepřátelský generál Mansfeld na hlavu poražen, zejména však nebylo během celé třicetileté války nikdy dobyto a obsazeno nepřítelem, čímž zůstalo jediným významnějším městem v Čechách, které potkal tak příznivý osud.
Pro svou příkladnou věrnost a statečné počínání svých měšťanů nabylo pak město Budějovice mnoha výsad, jimiž byl i provždy založen jeho blahobyt.

Waldheimat, 1929, s. 116-119

Štědrodenní předmluva ke knize o stručných dějinách "svobodného vždy věrného královského horního a krajského města Českých Budějovic"

V rakouské koruně skví se drahokam, který po staletí zvyšoval lesk Rakouska, množil a podporoval slávu naší monarchie. Tím démantem je naše drahá česká otčina (v originále "unser theures Vaterland Böhmen" - pozn. překl.), kde vedle prastarého královského města (rozuměj Prahu - pozn. překl.) září i v jižní její části jasný bod: - vždy věrné město Budějovice (v originále "die allezeit getreue Stadt Budweis!" - pozn. překl.)! S vroucí, nevýslovnou láskou lpí mé srdce na tomto posvátném místě, kde stála má kolébka, kde mi poprvé zasvitly paprsky vědy a osvěty a byl položen základ celého mého mravního a intelektuálního vývoje. Všechno, co se dotklo mého drahého rodného města (v originále "was meine theure Vaterstadt betraf" - pozn. překl.), činilo na mne jako na jeho věrného syna ten nejhlubší dojem a od mého nejranějšího mládí jsem usiloval o to, vyhledat a shromáždit prameny, které by nám vylíčily osudy města ve staré i nové době; co jsem nalezl, věrně jsem opatroval a moje nejtoužebnější přání, přispět něčím k dějinám našeho rodného města, bylo nyní konečně splněno. Data, sestavená mnou ze starých spisů, kronik, stejně jako z jiných poznámek a podání hodných pozornosti, shrnul jsem v jedno dílo, a i když mi je dostatečnou odměnou už vědomí mít napsány dějiny města, jehož obyvatelé zůstávali celá staletí nezlomně věrni své víře a dědičnému panovnickému domu (v originále "und angestammten Regentenhause unverbrüchlich treu geblieben sind" - pozn. překl.), - bylo by to vědomí ještě více povzneseno uznáním a podporou mé práce ze strany jednoho (rozuměj nejmenovaného - pozn. překl.) vzácného šlechetného příznivce, jehož laskavost napomohla už tolikeru dobrému, krásnému a velikému! Jakkoli jsem byl ovládán tou nejlepší vůlí podat věrné a úplné dějiny města Budějovic, narazil jsem přesto při svém úsilí na významné překážky, neboť nejenže došly ničivými požáry a jinými pohromami zkázy ty často nejdůležitější písemnosti, nýbrž je hluboce co litovat, že i tak dějinám našeho města nebyla věnována náležitá pozornost a z té příčiny mnohé snad opravdu významné události upadly prostě v zapomnění. Nalezené prameny, kterých jsem použil, jsou následující:
1. Ein Brunn des lebendigen Wassers (1665), spisek, jehož autorem je Michael Schichellius (samostatně zastoupený i na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.);
2. Chronik der Stadt Budweis - kronika, kterou sepsal Lukas Bernhard Schneider (i jeho najdeme na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.);
3. stará pamětní kniha (v originále "Gedenkbuch" - pozn. překl.), započatá v roce 1624, v jejíchž zápisech můj děd Mathias Schmidt (zřejmě děd z matčiny strany, v křestní matrice při narození Richterově ovšem příjmení psáno "Schmied" - pozn. překl.) pokračoval až k roku 1830;
4. Die kurzgefaßte Chronik der k. Berg- und Kreisstadt Böhmisch-Budweis - kronika, jejímž autorem je Franz Xaver Illing (také on je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.);
5. Sommerova Topographie von Böhmen (Johann Gottfried Sommer /782-1848/, narodil se v Leuben u Drážďan /Dresden/, zemřel v pražském dnes Karlíně /Karolinenthal/, svou topografii Čech psal jako zaměstnanec "Vlasteneckého" muzea" /Väterlandisches Museum/, kam se dostal prostřednictvím Kaspara von Sternberg - pozn. překl.);
6. větší počet dokumentů a listin, jakož i některé články, které napsal G. Uhlig (rozuměj Gottfried Uhlig von Uhlenau, zastoupený rovněž samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). - Ačkoli jsem se podle svých sil snažil úkol mi daný důstojně vyřešit, přece mnohá událost nemohla být dost přesně zapsána tak, jak se stala, v tom ovšem spočívá vina na pramenech, ze kterých jsem čerpal a které připouštějí různé výklady. K tomu jsem zaznamenával jen události významnější s vyloučením jiných, jejichž vliv nebyl tak hojný a působily by jen rušivě, pokud pak by se přece vloudila do mé nesnadné práce nějaká chyba, počítám s dobrotivou shovívavostí mých ctěných čtenářů, jimž svou práci co nejlépe doporučuji.

Budějovice, dne 24. prosince 1859.

E.F. Richter, Kurzgefaßte Geschichte der k. befreiten allezeit getreuen Berg- und Kreisstadt Böhmisch-Budweis, nestr.

P.S. Sama datace předmluvy bezpochyby prozrazuje obchodního ducha autorova. Samé jeho knize a památce je věnován text, pojatý do jubilejního čísla Budweiser Zeitung z 1. ledna roku 1912 k 50. výročí existence listu. Franz Engelbert Vollgruber, který jím zjev Richterův zachytil i pro nás, je rovněž samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže.

Kus starých Budějovic

Franz Engelbert Vollgruber

Jen v malém počtu výtisků bylo dopřáno dochovat se skromné knížce, nesoucí titul "Kurzgefaßte Geschichte der k. befreiten allezeit getreuen Berg- und Kreisstadt Böhmisch-Budweis von Ernst Franz Richter, Budweis, Druck von F. Zdarssa, bischöfliche Buchdruckerei." Její vydavatel, který o sobě samém v předmluvě k tomuto svazečku, věnovanému slavné městské radě a šlechetnému měšťanstvu budějovickému, říká, že jeho srdce lpí s vroucí, nevýslovnou láskou na tomto posvátném místě, kde stála jeho kolébka, narodil se v Budějovicích dne 24. března roku 1817. Byl synem vrchnostenského hospodářského rady Antona Richtera (v českobudějovické křestní matrice zní přívlastek toho jeho radovského titulu "gewesener bisch.", tj. "bývalý biskupský" - pozn. překl.), kterému patřil dům "Zum weißen Rössel" (tj. "U Bílého koníčka" - pozn. překl.) čp. 10 v Piaristické ulici, naproti tomu "Zur schwarzen Rose" (tj. "U Černé růže" - pozn. překl.). Po dokončených filosofických studiích věnoval se studiu práv a byl pak léta zaměstnán při budějovickém magistrátě, vzdal se však posléze služby a byl jen spisovatelsky činný. Obchodní vedoucí (v originále "Geschäftsleiter" - pozn. překl.) Zdarssovy knihtiskárny Johann Seeger, stejně jako bohatými znalostmi vybavený knihkupec Ludolf Emil Hansen (zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), který sem přišel ze Saska a v roce 1843 si tady nejprve na 12 let pronajal Zdarssovo knihkupectví a roku 1855 pak zřídil své vlastní, jakož i tehdy vynikající politici Dr. Franz Schuselka, rodilý Budějovičan jako Richter (rovněž Schuselka je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), nebo Kuranda (Ignaz Kuranda /1811-1884/, pražský rodák, publicista a prezident židovské náboženské obce ve Vídni, kde byl jmenován čestným občanem města a kde také zemřel - pozn. překl.) dali mladému muži účinný podnět, aby se uplatnil v politické oblasti. Rozhodl se tedy v roce 1848 vydávat pod názvem "Der Löwe" týdeník, který později, od 16. srpna, vycházel pod titulem "Der Bürgerfreund" dvakrát týdně, než ovšem s koncem měsíce prosince vycházet přestal. Roku 1852 založil však Ernst Franz Richter v Budějovicích list jménem "Anzeiger aus dem südlichen Böhmen", jenž byl vydáván v nakladatelsví Zdarssas Erben (tj. Zdarssovi dědicové - pozn. překl.) a z něhož časem vznikl "Budweiser Kreisblatt".
V roce 1848 zřídil Simon Käser (v originále je chybou tisku Käfer - viz zde se správným zněním příjmení, jehož nositelem je v seznamu nových členů Museum Franco-Carolinum Simon Käser, obchodník s obrazy v Linci, odkud sem do Budějovic dotyčný opravdu přišel - pozn. překl.) druhou knihtiskárnu v Budějovicích, jejíž provoz ke 30. září 1861 přešel pak na firmu Alois a Wilhelm Landfraß v Jindřichově Hradci.
Dne 5. července 1860 získal August Benjamin Gothmann, rodem z Wehlau (dnes ruský Znamensk - pozn. překl.) u Königsbergu (o vzniku města viz Richterův text o Přemyslu Otakarovi II. - pozn. překl.) ve východním Prusku (Ostpreußen), činný po mnoho let ve Zdarssově knihtiskárně jako sazeč a faktor, svolení založit v Budějovicích knihtiskárnu třetí. Stalo se tak v prostorách Schmidtmayerova domu čp. 171 v ulici Josefa Kneissla (tento název z roku 1900 byl roku 1921 zrušen ve prospěch někdejšího označení "Traubengasse", česky Hroznová ulice, v níž má čp. 171 rohový dům na její křižovatce s dnešní ulicí Za Černou věží v bloku domů, končícím směrem k českobudějovickém náměstí budovou České spořitelny - pozn. překl.). Ernst Franz Richter nastoupil ke Gothmannovi a přivedl ho na myšlenku vydávat při tiskárně i vlastní noviny. Gothmann k tomu projevil ochotu a tak 1. ledna 1862 vyšlo prvé číslo periodika, s nímž znovuožil starý novinový titul "Anzeiger aus dem südlichen Böhmen". Redakci listu převzal opět Ernst Franz Richter, kterého náš znalý pan archivář právem zve "zakladatelem budějovického novinářství", a vedl jej až do 25. srpna roku 1869. Po Richterovi se o redakci "svého" listu staral po dlouhá léta August Gothmann sám a dal mu v roce 1873 jméno "Budweiser Zeitung", kterou list nese až dodnes. V "Anzeiger aus südlichen Böhmen" se objevila řada článků a vyprávění z místní historie (v originále "eine Reihe lokalgeschichtlicher Aufsätze und Erzählungen" - pozn. překl.), které Richter pro tento list napsal a měl v úmyslu vydat je jako knihu, jejíhož vydání se ovšem nedočkal; mrtvice učinila dne 13. března roku 1870 konec jeho životu. Jeho syn Eduard J. Richter, inspektor vídeňské c.k. bezpečnostní stráže (zmiňuje se o něm na webových stranách Kohoutího kříže text Vídeňské hroby s budějovickými jmény, jehož autorem je v německém originálu Armin Carolo /vl.jm. Karl Haudek/ - pozn. překl.), ty články shromáždil a zařídil jejich knižní vydání roku 1881 v nakladatelství Franz Kühkopf (v originále chybou tisku "Kühlkopf" - pozn. překl.) v Klosterneuburgu. Už v roce 1847 došlo k uvedení prvé Richterovy (rozuměj ovšem Ernsta Franze Richtera - pozn. překl.) divadelní hry "Die Gründung von Budweis" (údajně byla tato hra o založení města Budějovic přeložena i do češtiny - pozn. překl.). Později napsal ještě jiné divadelní hry, jako "Student und Schuster" (tj. "Student a krejčí" - pozn. překl.) či pětiaktová lidová hra "Der Irrstein" (tj. "Bludný kámen" - pozn. překl.), která roku 1877 vyšla ve Vídni i tiskem. Ernst Franz Richter je i autorem knihy "Handbuch des Budweiser Kreises" (tj. "Příručka Budějovického kraje" - pozn. překl.), která byla vydána v roce 1855 biskupským knihtiskařem Felixem Zdarssou. Část čistého výtěžku z jejího prodeje byla věnována ve prospěch zdejší opatrovny malých dětí (Kleinkinderbewahranstalt); znamení, že dobrotivý Richter naplňoval už tehdy podle svých sil snahu pomoci těm nejbezbrannějším, tj. dětem (v originále "fürs Kind" - pozn. překl.). Vůbec vedl pro zmírnění bídy a nouze, kde jen to bylo co platno, sbírky na pomoc obětem povodní, požárů apod., organizoval dobročinné slavnosti a shromáždil tak více nežli 1000 zlatých konvenční měny, které byly poskytnuty ku šlechetným účelům. Byl osobností všeobecně známou, populární a oblíbenou, byl to kus starých Budějovic (v originále "ein Stück 'Alt-Budweis'" - pozn. překl.).