JOHANN NEPOMUK GUIDO SAILER
Každý den je jako Boží dar
|
Unsere Zukunft ist schweigendes Land,
nicht Menschenwollen es pflügt. JEDER TAG KOMMT AUS GOTTES HAND und das zu wissen genügt! |
Naše budoucnost je jen mlčící lán,
nepoddá se tvé vůli, lidský oráči. Však KAŽDÝ DEN JE JAKO BOŽÍ DAR nám dán a to vědět postačí! |
|
Peter Lippert S.J. |
|
Z deníku, který jsem si začal psát 24. srpna 1948 ve vzpomínce na svůj svatební den
- - -
19. 9. 48
Dnešní den stál zcela ve znamení Svatého kříže. Povýšení Svatého kříže... Píseň "Svatý kříži, Tebe ctíme..." mi zase připomněla mou milovanou Kaplici, kde se zpívávala v postní čas.... Kaplice je krásná, ať k ní přicházíš od kterékoli strany; nejmilejší mi však býval pohled od Omlenice (Umlowitz) zrána, když jsem se k městu dole blížil od tamní železniční zastávky. Vysoká věž kaplického kostela zářila svým křížem na vrcholu ve svitu slunečních paprsků, město se prostíralo v údolí kolem ní a za ním vyvstával nejprve obrys Hradišťské hory (Radischner Berg), z jejíhož západního svahu mě zdaleka zdravil kostel obce Blansko (Pflanzen). V pozadí se zvedaly vrcholy Slepičích hor (Kohout a Slepice - Hahnenberg und Hohenstein - pozn. překl.), dál víc k jihovýchodu bylo vidět kupu Vysoké (Hochwald, česky kdysi i Chuchval - pozn. překl.), vesnice Jindřichov (Heinrichschlag) a Lužnice (Luschnitz) svítily ve slunci; ještě dál k jihu se tyčil Viehberg už na rakouské straně. Přímo přede mnou však barvami hrála osetá pole. Nejkrásnější to bylo, když kvetly máky a brambory a pšenice a oves pomalu zlátly. Jasný obraz míru a bezpečí. Teď však museli všichni Němci opustit svůj milovaný domov, na dožití prý zůstal jen stařičký děkan Schützner. Jistě se dnes modlí před svátkem Všech svatých za všechny vypovězené a snad putuje i na hřbitov, aby vzpomněl prosbami i všech našich drahých zemřelých.
- - -
8.10.48
Před 10 lety vtáhl německý wehrmacht do Kaplice. Byl nepopsatelný ten jásot, s nímž byl přijat přešťastným obyvatelstvem. Musí být stvrzeno, že ten dobrý, většinou hluboce věřící šumavský lid měl tehdy jeden jediný pocit: že je doma ve veliké německé otčině.
Je velkou vinou Čechů, že v těch dvaceti letech předtím nedokázal dát svým německým krajanům pocit domova.
Co však následovalo (rozuměj po pomnichovském záboru - pozn. překl.), bylo truchlivé. Vzali těm poctivým lidem duši, ne snad hned, ale rafinovaně a postupně. Oslnivý vnějšek skrýval v sobě stále rostoucí vnitřní pustotu. Jednou rukou se lidem dával chléb, druhou se mu zprvu nepozorovaně, pak stále otevřeněji braly náboženské hodnoty. Setba nedůvěry všech proti všem vzrostla. Jeden už druhému nevěřil, neodvažoval se vyslovit své vlastní mínění, z lidí se stali vnějškoví pokrytci. Zřízení Protektorátu schvaloval sice málokdo, ale hladký úspěch aktu zabraňoval jasnému pohledu na holou skutečnost. Láska k vlasti, smysl pro povinnost a věrnost se střetávaly s vnitřním odporem vůči činům (nacistické - pozn. překl.) strany. Nadto se zdálo nepochopitelné, že by všechny ty strašlivé a stále větší krvavé oběti měly být snad přineseny nadarmo. A přitom vnitřní hlas i těch mnoha, co přinášeli oběti zvláště těžké, nepřál vlastně vítězství našim zbraním. Pak přišel ten hrůzný konec. Teď musí sudetoněmecký lid vydat i to poslední, co zbylo, domovskou půdu, kterou vyzískali předkové staletým úsilím a každodenním úmorným plahočením. Tohoto kalného říjnového dne se budou jistě ptát mnozí: " Jak to jen mohl Bůh dopustit?" Svůj podíl viny mají ovšem všichni zúčastnění, to je pravda. Tu největší vinu však nese právě německý národ. To on zavrhl ve svém celku Boží svrchovanost a nahradil ji svrchovaností jedincovou. Dal se navzdory lepšímu vlastnímu úsudku ohloupit mámením propagandy a dokázal sám před sebou ospravedlňovat, jakkoli ne vždy srozuměn s metodami, jimiž se tak dálo, olupování a ničení jiných národů. Ano, nedopusť, Ty námi neuchopitelný, všemohoucí a nejvýš dobrotivý Bože, aby německý národ nyní ztratil svou duši - to ať raději ztratí všechno své pozemské jmění.
- - -
12.10.48
Pod vedením br.Gerharda jsme my novicové dnes navštívili Sulz, půvabné místo poblíž Mödlingu. Svahy mírného údolí mi velice připomínaly domov. Farář P. Eberhard Steinbauer nás velmi mile přijal. Celý příbytek dýchal vůní krásných, želbohu zašlých časů. Milá farářova sestra vnitřně vyzařovala jemnou pohostinnost. Domu jsme se vraceli něžnou a vlídnou podzimní krajinou.
Každý den je jako Boží dar.
- - -
28.10.48
Dvacátýosmý říjen - český státní svátek! Pro mne osobně je zvláště hoden vzpomínky, poněvadž jsem o něm musel mít téměř každého roku mezi válkami nejen projev k žákům (jako ředitel školy - pozn. překl.), ale i k veřejnosti při oficiálních oslavách. Když se tak v paměti ohlédnu, vyvstane přede mnou všechna ta historická tragika soužití Němců a Čechů v jedné zemi. Vůdcové českého národa činili (po roce 1918 - pozn. překl.) chybu, když chtěli Němcům nějak vnutit svou vlastní mentalitu. Vycházeli přitom z předpokladu sama o sobě správného, totiž, že každý národ potřebuje nutně žít ve vlastním státě, aby se mohl plně rozvinout. Považovali tudíž za oprávněné, ustavit svůj po první světové válce nově vzniklý stát podle vlastních zásad. Přitom však zcela přehlédli duchovní ustrojení Němců a Maďarů, zvyklých být až dosud pány v monarchii. Je pravda, že Češi už jednou kdysi měli svůj vlastní stát, ten však svobodnou volbou připojili k většímu organismu. Když pak jejich stát upadl na podřízenou provincii, sklonili se sice navenek před mocenskou převahou, setrvali však v postoji odporu, poněvadž pro ně jejich vlastní stát de jure nikdy existovat nepřestal.
Němci přišli do této země na pozvání, když už tu existoval stát. V monarchii si toho přestali být vědomi. Když je pak Masaryk nazval "přistěhovalci a kolonisty", bylo z toho velké pobouření. Učitelé dějepisu se snažili dokázat, že Němci tu vždycky byli už od dob Markomanů, ale i to, že také pozdější přistěhovalci sem přišli přinejmenším jako nositelé kultury. Z německé strany se zacházelo až k tvrzení, že Češi děkují za celou svou kulturu Němcům. Nic nebolí a nepokořuje člověka tolik, jako když mu někdo připomíná prokázaná dobrodiní. I jiné psychologické předpoklady chyběly pokojnému spolužití a porozumění.
Němci podstoupili nejtěžší krvavé oběti na bitevních polích, aby prokázali, že to oni byli nejvěrnějšími oporami monarchie. Velká část českých vojáků však bojovala na straně "nepřítele". Měli teď vtisknout jako "vítězové" legionáři ráz novému státu, což se zvláště silně projevovalo vždy právě při oslavách jeho samostatnosti. Dále chtěli teď Češi právě Němcům dokázat, že mají svébytnou vlastní kulturu a za výraz této kulturní vůle považovali svůj jazyk. Když pak i zákonnou cestou zajistili svrchovanost svého jazyka, žádali tím i na Němcích uznání jeho kulturní hodnoty. To však Němci nepochopili a porozuměli jazykovým nařízením jako násilí proti své vlastní mateřštině.
Nemohli jednoduše přijmout, že už teď nehrají první housle. Rozum měli na obou stranách jen rolníci, v nichž žila láska ke společné půdě. Antonín Švehla by se mohl stát nástrojem umožňujícím mírovou koexistenci, kdyby jen našel víc porozumění u zástupců jiných stran a stavů. Křesťansko-sociální strany obou národů se však nechaly ovládnout spíš strachem ze ztráty vlastních voličů a zdůrazňovaly právě proto velmi často až příliš "nacionální" tóny. Sociální demokraté se zase nesblížili citově proto, že pro ně bylo důležitější ovládat vzájemný zápas o pracovní příležitosti. A zástupci takzvaných občanských stran se ani nepohnuli z místa. Ti rozumnější se odvážili jen vzácně projevit své mínění, aby nebyli ocejchováni jako zrádci vlastního národa. Tak tohle bylo opravdu málo, aby se to mohlo postavit rostoucí radikalizaci především mladé generace. Bylo to truchlivé divadlo pozorovat ten neustávající vzájemný rozpor společného života. Každý se cítil povinován okázale bít na nacionální strunu. V tichém skrytu srdce však oba národní kmeny milovaly všem společně drahá posvátná místa země, "zlatou" Prahu, mateřskou zemi živitelku, její řeky, rybníky a něžné výšiny. A bylo víc Němců, než by se snad pomyslelo, kteří byli opravdu vnitřně pohnuti při zvucích písně "Kde domov můj".
Mí čeští krajané! Musil jsem prožít nevýslovnou bolest díky zaslepenosti vašich vůdců. Všechny pozemské statky jste mi vzali. Já však dnes ve svém nitru vzývám Otce všech národů, aby vám to nepřičítal za vinu.
Vždycky budu vzpomínat na ušlechtilou Marušku (Mizzi) Mrzenovou, naši věrnou českou posluhovačku, která neopustila mou paní a mne v těch nejtěžších hodinách, která mi při mém odchodu 3. listopadu přede dvěma roky prokázala ještě tolik dobrého a které jsem políbil ruku, než jsem ji směl naposledy stisknout na rozloučenou. Chci vzpomenout i všech těch Čechů, kteří mi v době mé vazby osvědčili své dobré srdce.
Znám tě dobře, ty prostá, přímá česká lidová duše, která umíš zazpívat tak teskné a vroucí písně, která ses tak vroucně modlívala na posvátných místech, společných nám všem. Jsi tak soucitná a obětavá vůči cizí bolesti, tak pracovitá, tak plna citu pro krásu. Znásilnili tě však. Prošlas bolestí, jejíž hloubce nikdo nerozumí. Zahořkla jsi proto a odvrátilas svůj zrak od Západu. Hledáš útočiště na Východě. Tvé srdce tam však není. Kéž by všechna bolest, která potkala můj i tvůj národ, svedla nás znovu dohromady! Ve společné zemi čekají naši drazí mrtví na slavné vzkříšení!
- - -
13.2.49
Dnes jsem směl dětem o mši v 11 hodin číst slova epištoly a evangelia. Vzpomněl jsem si přitom, jak jsem totéž kdysi konal v budějovickém sběrném táboře. Každý den si vzpomenu při svaté mši na své ubohé krajany, kteří jsou pro pouhé své německé smýšlení odsouzeni k těžkým nuceným pracem. Jejich jediným zločinem bylo, že chtěli tehdy roku 1938 domů do Říše.
- - -
14.2.49
Dnes musím vzpomenout jednoho z vyšebrodských cisterciáků, který by dnes slavil své jmeniny. P. Dr. Valentin Schmidt, zesnulý v roce 1929, byl v Budějovicích mým profesorem dějepisu a zeměpisu, který v nás žácích pěstoval především úctu k minulosti. Byl snad tím nejlepším znalcem jihočeských dějin vůbec. Jeho práce byly oslavou kulturní práce našich německých předků. Jako mladý kaplan v Hořicích stál při oživení slavných tamních pašijových her, později jako konzervátor památkové péče vykonal mnoho pro záchranu uměleckých děl minulosti a v mnoha obcích položil i základ k místním kronikám. Můj článek v Landbote byl prvým podnětem k instalaci pamětní desky na jeho rodném domě v Rožmitále na Šumavě.
- - -
16.2.49
(- - -)
Johann byl krejčí a po první světové válce byl mým velkým dobrodincem. Z mého vojenského pláště mi udělal svrchník, pak mi ušil i první oblek, když už se dala zase vůbec sehnat látka. Johann přenesl své přátelství ke mně i na moji maminku. On a jeho paní jí prokázali mnoho dobrého. Když byli oba donuceni k vysídlení, pečlivě ještě uklidili svůj byt. "Češi," řekl, " by měli vidět, že tu žili spořádaní lidé."
- - -
24.2.49
(- - -)
Svátek svatého Matěje. Vzpomínám na pěstouna mého otce. Když zemřel, bylo mému otci teprve dvanáct let. Býval vrátným na hradě v Rožmberku nad Vltavou. Jedno vyprávění mého otce se mi hluboce vrylo do paměti. Jako desetiletý chlapec šel jednou přes vltavský most, aby nakoupil cosi v Holzbauerově obchodě na druhé straně. Měl v ruce zlatku (tak se říkalo papírové bankovce v hodnotě 1 zl. na rozdíl od mince téže hodnoty, nazývané zlatník). Z všetečnosti hleděl skrze mostní zábradlí do vody a najednou zjistil, že zlatka je pryč. Popadl ho hrozný strach, jak ho pěstounka za tu ztrátu potrestá. Tu viděl přicházet zrovna pěstouna shora od hradu. Ten mu mlčky a s úsměvem vtiskl do ruky druhou zlatku.
Strýc Matěj, zvaný "Sailerů Matěj". Můj tchán a tchyně převzali při koupi svého hostince "U zlatého beránka" do služby i čeledína. Říkali mu snad ještě dvacet let potom jen "Blochů Hiasl (i tato bavorská nářeční zdrobnělina pochází od křestního jména Mathias, tj.Matěj). Byl to nadevše věrný a spolehlivý muž, v celém širokém okolí známý a ctěný. Na křídlovku neuměl nikdo troubit jako on, Znali ho i s jeho koněm hnědákem, který často při Hiaslově kočírování vůbec nevycházel ze cvalu. Ani na smrtelném loži neopustil toho člověka jeho příslovečný humor. Bylo to v létě roku 1912. Starý Schmirali z Velence (Wilentschen) se ho zeptal: "Tak co, Hiasle, teď už se nemůžeš dočkat toho nebe, což? Tam se budeš mít dobře, tam už nebudeš muset nic dělat." Na to Hiasl: " To si myslíš. Tam je, holenku, práce pořád dost. Ráno se muší slunce postrčit, večír zas měsíc, no a ty hvězdy přece by měl taky někdo vobčas vypucovat."
- - -
4.3.49
Před 30 lety padlo v Kadani, Šternberku a v jiných místech Čech 54 Němců pod kulkami českých pušek jen proto, že demonstrovali za své právo na národní sebeurčení. Tato truchlivá událost vrhla hluboký stín na vzájemné soužití obou národů. Bylo to ovšem těžké pro obě strany konfliktu. Němci si nemohli zvyknout na to, aby jim teď panoval jiný národ, Češi zas byli poznamenáni minulostí, v níž byli až donedávna podle vlastního mínění utlačováni právě Němci. V oněch kritických měsících před uzavřením versailleské mírové smlouvy nedokázali prostě mnozí z Němců uvěřit vůbec tomu, že by se měli ocitnout v područí jiného národa, který se jim tolik odcizil zvlášť během té právě uplynulé světové války. Němci bojovali do poslední kapky krve za starou monarchii, Češi po tisících přešli na stranu nepřítele. Teď byli právě oni "legionáři" náhle pány v zemi. Co to pro mnohé Němce znamenalo, může asi pochopit jen ten, kdo byl sám vojákem. Když jsem v listopadu 1918 uviděl v Linci první legionáře, měl jsem chuť plivnout jim do obličeje. Nám Němcům bylo přičítáno za zločin, když jsme nosili na prsou svá válečná vyznamenání, dobytá vlastní krví. A přece existovaly mosty, alespoň mezi českými a německými dělníky a stejně tak i mezi českými a německými rolníky. Tiše a úporně na jejich budování pracovali český sociální demokrat Tusar a agrárník Švehla. Na obou stranách měly ovšem navrch radikální elementy. Jeden čas se zdálo, že by mohly přece jen být nastoleny snesitelné vztahy. Oba národy byly však politicky až příliš rozdílné. Němcům měla být násilně naočkována láska k novému státu, aniž by jim bylo, když už ne snad láska, nabídnuto přinejmenším trochu pochopení. Když se přišlo k rozumu, bylo už na všechno pozdě. Hitler se stal symbolem "tisícileté Říše", jejíž mystika ovládla zvlášť mládež a také ženy. Rozvážnější muži, k nimž jsem se chtěl počítat i já, nenacházeli v sobě pro její slovník prostě nijaký ohlas. Nakonec jsem však i já na nějaký čas podlehl lesku, který vábně vyzařoval z pojmu "Říše všech Němců". Byla mi za to poblouzení uložena strašlivá pokuta.
- - -
5.3.49
Zima přitáhla znovu se spoustami sněhu. Je to však už jen nápor z těch posledních sil. Její čas už minul. Jak naléhavě k nám ten obraz hovoří! Když je i náš čas u konce, nelze ani nám už učinit cokoli navíc.
- - -
10.3.49
Přede třemi roky zavřela moje milovaná Mizzi svoje oči už navždy. Dožila se pouhých 48 let. Přišla příliš drobná a něžná na tento svět. Její první dětské střevíčky okouzlovaly naše chlapce, poněvadž byly malé i jen trochu větší panence na hraní. Byla však přesto plná zdraví a životního elánu. Poněvadž její teta Josefína Waschingerová neměla žádné děti, vzala si ji čtyřletou k sobě do školy v Černém Údolí (Schwarzthal) u Nových Hradů (Gratzen). Tam prožila Mizzi svoje dětství. Strýc Vilém Waschinger byl její velký oblíbenec, těšila se, když s ním mohla putovat do Pohorské Vsi (Theresiendorf), Benešova nad Černou (Deutsch-Beneschau) nebo k zámečku na Žofíně (Sophienschloss). Poněvadž teta špatně slyšela, zaměstnávala se Mizzi mnohdy jen sama sebou. Milovala les, mlčenlivé jedle, kapradiny, šumění potoka. Tak ráda procházela bučinami a dovedla celé hodiny sedět nahoře v koruně nějakého stromu. V okolí opuštěné sklárny sbírala zářivá barevná sklíčka. Milovala chvíli, kdy se nad lesem a údolím vynořil měsíc ve svém stříbrném světle. To byla její pohádková říše. Vyrostla v líbeznou dívku. Získala si moji lásku a stala se mou ženou. Byla mým tichým klidem, byla mým sluncem a štěstím. Zcela doma nebyla na tomto světě nikdy. Stala se matkou čtyř zdravých chlapců: nenechala jim nic projít, ale byla přesto důvěrnicí všeho jejich podnikání. Ve své skromnosti si nikdy nečinila nárok na pozornost vůči vlastní osobě. Ty všechny, kdo ji mohli blíž poznat, obohatila však už provždy.
Pak přišla strašlivá válka. Její duše tušila všechny nadcházející strasti. O Štědrém večeru 1942 měla ještě kolem sebe naposledy pohromadě celou svoji rodinu. Pak se s ní rozloučili nejprve Willi, pak Othmar. Nikdo z obou se už nevrátil. Bolest zanechala stopu v její tváři, nezlomila ji však. Stala se v Kaplici téměř mýtickou postavou, která svou duševní silou dokázala překonat nejhlubší bolest. Její milovaný Fritz musel také na frontu. Přišel konec. Byl jsem zatčen Čechy. Tak často se vydávala na dalekou cestu za mnou do sběrného tábora v Českých Velenicích (Gmünd). Všechny těžkosti překonala, jen aby mi mohla udělat radost o Vánocích v Novém Etynku (dnes Nová Včelnice - pozn. překl.). Když jí vzali v Kaplici byt a téměř všechen majetek, odešla do Rožmberku nad Vltavou. Poslední únorovou sobotu roku 1946 byla ještě za mnou v Budějovicích. Mohli jsme si říci přes plot jen pár slov. Hrubý dozorce mi uštědřil kopanec před jejíma očima. Jak jí to celou otřáslo! Museli jsme se rozejít bez polibku. Bylo to naše rozloučení na tomto světě. 11. března večer jsem dostal telegram: "Tvá paní zemřela." Cesta za mnou jí způsobila zápal plic a srdce to už neuneslo. Skonala v náruči své sestry. Prožili jsme spolu 25 let, směli jsme se společně těšit ze dnů plných slunce a jasu. Když mne něco tísnilo, dokázala to vždycky zmírnit. Jako dobrý anděl šla po mém boku ve dnech dobrých i zlých. Cítím, že je v nebi. Spasiteli, veď mne, abych i já tou cestou došel k Tobě.
- - -
18.3.49
(o Eduardu Bažantovi!)
- - -
25.3.49
Zvěstování Panny Marie. K tomuto dni, zasvěcenému ženám, se vážou milé vzpomínky. V roce 1920 jsem byl učitelem v Bukovsku (Buggaus). Zářivý jarní den jako dneska. Johann Guschlbauer ("Pascherbauer"), kterého jsem měl tak rád, si vyjel ve svátečním i se svými dětmi do Svatého Kamene a vybídl mě, abych si nasedl a svezl se s nimi. To útulné mariánské poutní místo! Jak krásně se vyjímal líbezný kostelík v tiché lesnaté krajině, slavnostní a osamělý. O mariánské pouti tu však panoval čilý ruch. Zdaleka sem přicházely zbožní prosebníci a vylévali Matce Boží svá srdce. O té slavnosti se tenkrát před málem třiceti lety modlili Němci a Češi společně k Madoně na Svatém Kameni. Správci a opatrovníky milostiplné svatyně byli redemptoristé. Býval jsem tam v každý denní i roční čas a pokaždé se mi dostalo útěchy a pomoci. Viděl jsem už mnohé nádherné domy Boží, žádný mi ale nikdy nebyl tak drahý jako právě Svatý Kámen. Nad hlavním portálem stál nápis: "Du liebes Kind, wo gehst du hin? Weißt nicht, dass ich deine Mutter bin?" Ta slova mne vždy znovu spojují s místem obzvláštní milosti Marie, naší Matky. Jako by ten kostelík stál uprostřed onoho chudého a krásného kraje kolem Kaplice. Nedaleko odtud leží líbezné městečko Rychnov nad Malší (Reichenau an der Maltsch) se strmou střechou své kostelní věže, dál na západ se zvedá nad Dolním Dvořištěm (Unterhaid) ctihodná stavba zdejšího gotického chrámu. Na jihovýchod se táhnou mlčící lesy, na sever se rozkládá něžně vrchovitá krajina, všechna tak dojemná a vlídně sváteční. Její obraz se vynořuje jako div před mým duchovním zrakem. Nyní odtud vyhnali ten dobrý lid, který si svá posvátná místa odnesl s sebou v srdci. U Panny Marie Sněžné na Svatém Kameni je totiž opravdu doma.
Jiný den Zvěstování Panny Marie. V norimberském chrámu Nejsvětějšího Srdce Páně jsem přijal Tělo Spasitelovo. Poněvadž jsem měl dopoledne služební volno, putoval jsem za zářivého jarního slunce k pověstné "Parteigelände", místu národněsocialistických stranických sjezdů. Byl jsem na té obrovité ploše docela sám, jen u vchodu stála ozbrojená stráž SS. Stavba se zdála být zbudována na věčnost. Dojem byl jistě ohromující, jako by tu všechna ta soustředěná síla mohutného hnutí došla i výtvarného výrazu, ale "Matku" jsem tu nepotkal. Přebývala v kostele svaté Kunhuty, který jsem navštívil na zpáteční cestě. Předchozí ohromení bylo už pryč a já byl zase doma u své Nebeské Matky.
Následujícího roku 1943 jsem velel se čtyřmi jinými důstojníky pěšímu batalionu, který směřoval do Sablina u Leningradu (dnes opět St.Petersburg - pozn. překl.). Tam nahoře na severu jsem obzvláště cítil, jak je Matka Boží se mnou. Neopouští nikdy své děti, když se k ní s důvěrou obracejí.
Dnes je zase zářivý jarní den. Spasitel je s námi, neustále znovu tiší naši bolest a osušuje naše slzy.
- - -
27.3.49
(o Hansi Hölzlovi!)
- - -
9.4.49
Tichý den. Myslím na líbezný Herrnlesbrunn (dnes Studenec) u Rožmberka nad Vltavou, na ukřižovaného Spasitele, pod jehož křížem stojí Bolestná Matka. Tolikrát v životě jsem tam přicházel. Vidím před sebou svou babičku, jak mi vysvětluje jednotlivá zastavení křížové cesty, kráčím jako klouček po boku tatínkově, putuju tam zase s maminkou. Později jsem tam i se svou ženou a chlapci. Ministrovával jsem tam tak rád našemu milovanému faráři P. Urbanu Webingerovi s kamarádem svých dětských her Lorenzem Dobuschem. Ministroval jsem i svému nejmilejšímu příteli z mládí P. Nikolausi Lonsingovi při jeho druhé svaté mši. Jsem v duchu se zbožnými poutníky o svátku svaté Anny a o zlatých sobotách. Sedím na lavici před oknem do svatoanenské kaple a hledím do nevýslovně krásného údolí řeky Vltavy, na zalesněné výšiny vrchů, které je obklopují. Myslím na všechny, kdo se tam kdysi modlívali, na ty mrtvé i na ty dosud žijící. Smrky tam šumějí snad jako dřív, ty modlitby však už neslyšet.
- - -
10.4.49
Květná neděle. Jsem v myšlenkách doma, v Rožmberku nad Vltavou a v Kaplici. Jak nádherně zdobené "palmové" ratolesti tu nosívali chlapci v ten den pyšně před sebou. Kostel voněl jak les, dýchající pryskyřicí; slavil sem svůj vjezd sám Král králů.
- - -
27.4.49
Sv. Petr Canisius S.J. (1621-1697). Ten svatý patří k mým nejmilovanějším (viz životopis tohoto "psa Páně" - canis je latinsky pes - v doslovu k českém soukromém tisku Josefa Vašici z roku 1931 Katechysmus katolickej velebného Pátera Kanýzia - pozn. překl.). Na jeho působení vidím především lásku k vlastnímu národu, jemuž chtěl zachovat nejsvětější poklad, katolickou víru předků. Na sebe sama přitom nemyslel, všechen svůj osud složil do rukou Božích. Byl všecek voják Kristův, dokonale věrný poslání, které mu Pán stanovil. Za to, že německému národu zůstala zachována katolická víra, je děkovat, lidsky vzato, přede všemi ostatními právě jemu. Cítil se být pouhým nástrojem a ve své pokoře odmítal jakoukoli vnějškovou poctu. Na sklonku svého života byl šťasten, že může ještě mýt nádobí po bratřích.
- - -
2.5.49
(- - -)
Právě v květnu bývala Dobrá Voda u Nových Hradů (Brünnl) cílem tolika zbožných poutníků. V jedinečné kráse zvedá se nádherný poutní kostel na povlovném horském svahu, odkud hledí daleko do požehnaných niv sluncem ozářené krajiny. Jakoby zdaleka svítí starobylé zdi Nových Hradů (Gratzen), třpytí se modrá hláď rozlehlého Žárského rybníka (Sohorser Teich). Z borových lesů se tyčí věž středověkého kostela v Žumberku (autor učíval na Novohradsku nejen v Černém Údolí a Hojné Vodě, ale také právě v Žumberku - pozn. překl.), na západě se táhne hřeben Slepice (Hohenstein) a Kohouta (Hahnenberg). Ve slunečním jasu se blyští vlající korouhve poutnických procesí. Nikdy nezapomenu na líbezné kroje děvčat a žen až z okolí Jihlavy, na zbožné písně zástupů. Pak vstup do barokní nádhery Boží svatyně. Zlatá záře oltářů a vůně kadidla se předstihovaly navzájem s velebným hřměním varhan a písněmi k poctě Mariině. Tušení věčné blaženosti sestupovalo do srdcí modlícího se množství.
- - -
3.5.49
K máji, měsíci květů, patří i kříž. Nemohli bychom se radovat z krásy přírody, kdyby nebyla vykoupena smrtí Spasitelovou na kříži. Věřící lid proto vyzdobil i svůj domov početnými kříži při cestách, které nás vždy znova vybízejí k tichému rozjímání. Jeden z nejkrásnějších koutů mé ztracené vlasti je takzvaný "Umreit" (česky tolik co "objezd") nedaleko Rožmberka nad Vltavou. Mocně se klene svah vrchu Babín (Bamberger Höhe) nad údolím, v němž šumí temné vlny řeky Vltavy. Temně vážný smrkový les, přerušovaný světlými pruhy polí, lemuje pravý její břeh. Příkrá je ta stěna, kterou vede stezka zvaná kdysi Magdalenská (Magdalenensteig). K jihu se táhne Černý les (Schwarzhölzl - dřív se tak německy jmenovala i zastávka na dosud existující trati Rybník-Lipno!). Na jedné ze skal té stěny stojí mohutný kříž. Jasně z něho září dolů Svaté Tělo Spasitelovo.
- - -
16.5.49
Svatý Jan Nepomucký. Co si jen pamatuji, je mi důvěrně blízký ten velký mučedník zpovědního tajemství. Po něm jsem přece pokřtěn! Na mostě v Rožmberku nad Vltavou stojí jeho bronzová socha. V levici drží kříž, ukazováček jeho pravé ruky spočívá na sevřených rtech, nad hlavou se mu vznáší koruna z hvězd. Na dnešní svátek býval ten most po bocích zdoben zelenými kmínky mladých bříz. Když se setmělo, bývalo největší radostí nás kluků, že jsme mohli po proudu Vltavy spustit staré slaměné ošatky, v nichž stály hořící svíce. Jak kouzelně zářila ta světla na temné hladině! Byli jsme tak hrdi na to, že právě naším městečkem teče řeka, do níž byl ten svatý v Praze svržen. Na náměstí byl ten světec usazen na vysokém žulovém sloupu. V den svátku stával před tím sloupem oltář, u něhož se v rámci slavnostního procesí za doprovodu hudby zpívávala píseň "Sankt Johann, dir zu Ehren". Všechno to se mi nesmazatelně vepsalo do paměti. Už kdysi ve Wilheringu jsem necítil nikdy jako právě toho dne takový smutek po domově, ačkoli i tam se v nádherném klášterním kostele tyčil k jeho poctě skvostný oltář. Mně byl ten svatý opravdovým patronem mé vlasti. Když jsem později studoval v Budějovicích (autor tu bydlíval v tzv."vyšebrodském domě při ústí Lannovy třídy do městských sadů - pozn. překl.), měl jsem v nich skutečný pocit domova už proto, že město leželo stejně jako moje rodiště na řece Vltavě, kterou ten světec oslavil svou mučednickou smrtí. Pro mne to byla "jeho" řeka. Ba celá česká země mi byla svatá jako by právě díky mému patronovi.
Ve vyšebrodském klášteře byl mu zasvěcen rovněž zvláštní oltář a na mostě stála jeho krásná barokní socha.
Nezapomenutelné jsou pro mne dojmy ze svatojánských pobožností v Kaplici. Pocta světci probíhala tu nejprve u bočního mariánského oltáře, pokračovala u svatojánského a přenesla se nakonec přímo k hlavnímu oltáři děkanského kostela. Všechny tři oltáře byly svátečně vyzdobeny a zářily oslepujícím jasem rozžatých svic. Mocně zazněla píseň "Ein Beispiel wahrer Frömmigkeit" se závěrečnou slokou končící veršem:
"
Des Böhmerlandes Ruhm und Schmuck
bist du Johann von Nepomuk."
Stejně tak nezapomenutelné budou pro mne navždycky i procházky přes pražský Karlův most, na němž světec stojí tak ctihodný s hlavou ověnčenou hvězdami. Jak krásně zní uchu Eichendorffovy verše (jde o omyl - citace je z básně Pražští muzikanti od Wilhelma Müllera) :
"Unser Schutzpatron im Himmel
ist der heil'ge Nepomuk,
steht mit seinem Sternenkränzel
mitten auf der Prager Bruck."
Hluboce pohnut jsem vždycky stával před stříbrnou rakví jeho náhrobku v dómě svatovítském. Neustále v mém celém životě mne ten světec utvrzuje v lásce k rodné zemi a k domovu, v hluboké úctě před kněžským povoláním.
Když jsem jeho svátek světil roku 1916 v Haliči, byl jsem myšlenkami víc než kdy jindy ve vzdálené vlasti. Musel jsem pak večer se svými lidmi obehnat naše postavení pásy ostnatého drátu. Když jsem jej měl převzít, přistoupil ke mně přítel Longin a poctil mne balíčkem cigaret memfisek. Věděl dobře o mém stesku po domově, poněvadž ho cítil rovněž.
Roku 1943 jsem byl znovu na Východě, v Trofimovce nedaleko Charkova. Můj milý kamarád, známý malíř profesor Schuster z Krumlova, mi pomohl i tady překonat smutek z odloučení od vlasti. Jako doma stála toho dne na poctu světci ve váze kytice šeříků.
I dnes je v noviciátě na stole ve váze taková kytice a je mi znamením toho, že svatý Jan nezapomněl na svou zemi.
Vděčně vzpomínám tří mužů z Kaplice, kteří světívali se mnou svátek našeho společného nebeského patrona: Johanna Laudona, toho opravdového, statečného Němce beze stopy falše, dále pak počestného rolníka Johanna Harta z kaplické Široké ulice, otce člověka, který mi býval tolik vzácný. Z dálky posílám své přání k svátku ušlechtilému Čechu Janu Mrzenovi, tomu všeobecně váženému mistru řemesla kamnářského, jehož dcera Mizzi mi roku 1946 ve sběrném táboře dokázala tak zkrášlit právě moje jmeniny (pan Mrzena nechal u sebe přenocovat i autorovu manželku, když za svým mužem přijela do sběrného tábora v Českých Velenicích, ačkoli to měli Češi výslovně zakázáno - pozn. překl.).
- - -
3.6.49
(o případu znásilnění v Kaplici)
- - -
17.6.49
Dnes před 30 lety jsem složil ústní závěrečnou maturitní zkoušku na učitelském ústavu. Poněvadž mi po převratu 1918 bylo vysokoškolské studium z finančních důvodů nedostupné, vstoupil jsem v lednu 1919 jako externí síla na učitelský ústav v Českých Budějovicích. Vděčně na tomto místě připomínám jméno jeho ředitele Dr. Raffelsbergera, který tak živě a nadšeně vedl pedagogické předměty.
- - -
27.6.49
Myslím dnes zvlášť na mé ubohé krajany a mariánské svatyně ve ztracené vlasti. Maria Rast u Vyššího Brodu jsem tu dosud nepřipomenul a přece mi byly od časného mládí obě ty kaple poutního místa nad jiné milé a blízké. Osaměle stojí při okraji lesa a hledí tak tiše do údolí u svých nohou. Je odtud vidět městečko Vyšší Brod (Hohenfurth) a severně od něj starý klášter s jeho mohutným kostelem. Líbezně se zvedá na východ odtud vrch Babín (Bamberger Höhe), Žibřidovský (Hörnlinger) a Kvasovský (Puritscher) vrch. Ve slunečním světle září dvůr Kothof na svahu Žibřidovského vrchu. Pole a lesy dohromady skýtají kouzelný obraz. Úhledné vsi oživují pestrou krajinu, která má přese všechno v sobě jakýsi nádech smutku. Jak často jsem se se zbožně modlíval na tomto požehnaném místě! Celé jeho blízké i širší okolí se cítilo jakoby spočívat pod ochranou Mariinou. Od mé maminky jsem převzal i já láskyplný vztah k tomuto místu tichého rozjímání. Už když trpěla obtížemi stáří, řekla mi teskně: "Ještě aspoň jednou bych ráda do Maria Rast!" Když v létě roku 1939 přijel můj drahý Fritz se svým kamarádem Hansi Schwepeschem, kterému říkal Schedi, do Rožmberka nad Vltavou, vzali bez dlouhých rozmyslů k tomu poutnímu místu babičku s sebou. Byla to její poslední velká radost tady na této zemi. Při Hansim stála jistě Nebeská Matka, když musel tak mladý padnout na válečném poli.
- - -
28.6.49
(o učitelských postech autorových:
září 1919 Hojná Voda (Heilbrunn), říjen 1919-1920 Bukovsko (Buggaus), 1920/1921 Černé Údolí (Schwarzthal), 1921/1922 Slupečné (Luppetsching), 1922-1925 Žumberk (Sonnberg), 1925- Kaplice)
- - -
4.7.49
Myšlenkami jsem doma, u milostné svatyně Matky Boží na Turmberku u Malšína. Je nádherný ten rozhled od kostelíka na vrchu přes něžné šumavské hřebeny. Na jihu se zvedá Sternstein s nekonečnými lesy kolem, na východě se shlukují temné kopy Babína, vrchy na Kvasovem (Puritschen) a Poluška (Roidner Berg) za nimi, na sever a západ se střídají lesy a zářící luhy, mezitím líbezné vsi v pokojném míru. Přímo před námi se tyčí hrotitá věž malšínského kostela. V neděli po Navštívení Panny Marie se vždycky konávala pouť od nás z Rožmberka k Turmberské Matce Boží. V jednu hodinu po poledni jsme se vydali od farního kostela. Bývalo při tom hodně dětí. Se zpěvem a modlitbou se vydal průvod z města cestou kolem stodol na okraji Rožmberka dál na Přízeř (Priesern) a Poustevnu (Einsiedel). Často bývalo už tou dobou pěkné horko, takže jsme se v posledně jmenované vsi stavívali při studni, do jejíhož dřevěného koryta proudila neustále čerstvá voda. Sluneční úpal zaléval širou krajinu. V úvalu ležela Větrná (Nesselbach), z níž nám znělo vstříc klinkání zvonu. Pak šla cesta strmě vzhůru ke Kraví hoře. Kněz nám přišel naproti s praporci a ministranty a provázel nás až ke kostelíku. Jak tam jen bylo krásně! Hlasitě se rozléhal zpěv ke chvále Nebeské matky. Po delším odpočinku, na který jsme se také těšívali, přišlo i občerstvení. Pak teprve jsme se shromáždili ve farním kostele. Čekal nás už jen návrat domů. Nevýslovně krásný byl pohled na naše městečko v údolí. Dva hrady, mohutná věž kostela pod nimi, těsně sevřený shluk domů a temný pás Vltavy. Unaveni, ale se srdcem plným radosti jsem se rozešli po požehnání každý do svých domovů.
- - -
8.7.49
(mj. o svých učitelích Stefanu Zachovi, Valentinu Schmidtovi, Antonu Träxlerovi, Andreasi Gollovi, Viktorinu Panhölzlovi, Friedrichu Blumentrittovi a Otto Widerovi,
dále o spolužácích Friedrichu Bendovi, Herbertu Fleischerovi, Ernstu Reischneiderovi, Franzi Schusterovi, Aloisu Staudingerovi, Antonu Pachnerovi, Otto (Georgu) Watzkarschovi, Aloisu Leitgebovi, Židech Hugo Adlerovi, Franzi Roubitschkovi, Ernstu Ledererovi aj.)
- - -
9.7.49
Poněvadž jsem před 36 lety odešel z Vyšebrodského domu v Českých Budějovicích, chci tu vzpomenout všech těch, kdo tam se mnou během 4 let delší čas bydleli. Když jsem tam roku 1909 poprvé vstoupil, navštěvovali se mnou 5.třídu už (v tomto deníku - pozn. překl.) vzpomenutí Alois Staudinger, Anton Pachner, Otto Watzkarsch a Alois Leitgeb. S Leitgebem jsem byl už předtím ve Wilheringu. Jeho prvním kaplanským místem byl můj rodný Rožmberk nad Vltavou. Křtil pak i mého malého Fritze. Je teď v klášteře v Reinu. 6. třídu navštěvoval se mnou Paul Ladenbauer. Stal se později doktorem práv. V 7.třídě byl se mnou Alois Kastner, po letech P. Benedikt, druh mně obzvláště milý. Rok nato přišli sem dva přátelé mých mladých let Franz Lonsing (později P. Nikolaus) a Wenzel Petermichl (pozdější P. Odilo). Oba teď působí ve Württembersku. S nimi přišel i Gregor Quatember, pozdější P. Matthäus, nyní generální opat cisterciáckého řádu, který se stal mým největším dobrodincem. Když jsem navštěvoval 7. třídu, přišli jako kvintáni Franz Windhager z Vyššího Brodu, později P. Placidus, nyní působištěm v Bavorsku, a Josef Gangl.
Josefa Gangla počítám ke svým přátelům nejdůvěrnějším. Bohatě nadaný, zaujatý především německou literaturou. Skromný a spíše do sebe obrácený, nijak si nikdy nevynucoval pozornost ohledně své osoby. Za první světové války mi často vypomohl během mých studií z finanční nouze. Nakonec sloužil jako nadporučík u linecké městské posádky. Byl jedním z nejstatečnějších důstojníků tohoto útvaru a byl vyzván, aby si požádal o udělení řádu Marie Terezie. V plné polní výstroji odvedl svůj útočný batalion po válečném zhroucení nazpátek do Lince a byl po nějaký čas vojenským velitelem lineckého zámku. O Velikonocích 1920 mne navštívil v Rožmberku nad Vltavou. Pak jsme ztratili jeden druhého na čas z očí. Doslechl jsem se později, že vystudoval ve Vídni chemii, získal doktorát a jako univerzitní docent vedl vídeňský Potravinový úřad. Roku 1939 padl v hodnosti rytmistra. V posledním roce přišel do mé třídy ještě Alois Kappl ze Suchdola (Suchenthal). Stal se později doktorem práv. Po dva roky bydlel ve Vyšebrodském domě i Franz Böhm z Rožmitálu na Šumavě (Rosenthal). Padl roku 1916 v hodnosti poručíka. Všichni mi byli milými přáteli a já s nimi prožil krásné časy.
- - -
22.7.49
Před 36 lety jsem vstoupil mezi bratry cisterciáky do vyšebrodského kláštera (Johann Sailer tehdy získal řádové jméno Franz). Nebyl jsem tehdy vnitřně ještě dost zralý, abych se stal mnichem. Snil jsem příliš o vnějškových poctách, Bůh mi tenkrát ještě nebyl tou věcí nejhlavnější. Čas strávený mezi zdmi kláštera ve Vyšším Brodě nebyl však pro mne bez užitku.. Když jsem v květnu 1915 odložil řádový šat, myslil jsem, že jsem tak nabyl vnitřní svobodu. Nikdy mne však naopak už neopustil vnitřní neklid a stále mne táhl ke klášteru nazpět. Kdykoli jsem tam vešel, bylo mi vždycky, jako by můj pravý domov zůstal právě tam. Nyní jsem se znovu vrátil domů. Ó Spasiteli, podrž mne už navždy u Sebe!
(- - -)
27.7.49
(- - -)
Dnes jsem měl svou noviciátní přednášku "Das Zisterzienserstift Goldenkron (Zlatá Koruna) und seine Beziehungen zu Heiligenkreuz". Důkladně jsem se na ni připravil a vložil do ní všecku lásku ke ztracenému domovu.
- - -
28.7.49
Dnes před 21 lety umřel můj tatínek. Jeho posledním dobrým činem bylo, že staré "Hofbauerce" naštípal dříví. Našel jsem ho sedět vedle špalku, sekyru předtím ještě pozorně odložil k dřevěné "koze". To unavené srdce přestalo bít. Můj švagr Anton, stará Inselbacherová a já jsme oblekli nebožtíka do jeho svatebních šatů. Chtěl jsem mu, starému válečníkovi ještě z bosenského tažení, vystrojit pravý veteránský pohřeb. Kapelník, výrobce dýmek Josef Brunner, přišel ochotně na mé přání. Kartáčník Ferdinand Leitner z Kaplice mi půjčil noty. Můj tatínek, obyčejný zedník, měl pohřeb, jaký v Rožmberku nad Vltavou pamatoval málokdo. Šest kněží ho provázelo na poslední cestě: náš milý pan farář P. Urban Webinger, pak P. Matthäus Quatember, P. Nikolaus Lonsing, P. Severin Gottsmich, P. Vinzenz Pils a můj velký podporovatel Msgre Josef Pascher. Veteráni nastoupili v plném počtu. Nad hrobem měl dojemnou řeč můj milý přítel Adolf Sonnenschein. Chrámový sbor pod vedením Ernsta Watzla, který teď žije v oberpfalckém Schwarzachu, zazpíval píseň Blíž k Tobě, Bože můj. Pak hudba zahrála "Modlitbu před bitvou". Zahřměly výstřely z hmoždířů, odpáleny sedlářským mistrem Johannem Projerem ve spolku s Josefem Petermichlem ("Prichzi Pepsch"). Nakonec zazněla píseň o "dobrém kamarádovi". Tak byl ten skromný, čestný a zbožný muž práce odevzdán zpět rodné zemi.
- - -
9.8.49
Dnes jsem měl milou návštěvu. Paní Agnes Kureková, nejmilejší přítelkyně mé Mizzi za jejího mládí, její milovaná "Schatzl Nussi", byla u mne se svou sestrou paní Weberovou. Ubohá musela také tolik vytrpět. Její muž zemřel před 4 lety na následky válečného zranění. Jejího bratra, ředitele novohradské školy Franze Schatzla, zastřelili tamní esesmani na sám konec všeho toho běsnění. Jeho syn, velice nadaný mladý učitel, je od července 1945 nezvěstný. Přese všechno neztratila svou víru v Boha. Tolik mě potěšila obrázkem Rožmberka nad Vltavou, který mi přinesla.
- - -
16.11.49
(- - -)
Dnes odpoledne jsem chodil zahradou převorství a modlil se růženec. Na smrky se snášel déšť. Jak miluju ty stromy! Když jsem byl teprve pár týdnů v Kaplici, šel jsem jednou s malým Othmarem do Beerau (místo v okolí - pozn. překl.). Tu ten malý objal jeden ze smrkových kmenů a radostně vyhrkl: "Baumi, Baumi! (Stromečku, stromečku!") V neděli jsem chodil dlouho zahradou s Herbertem... (Dr. Herbert Sailer vystudoval na vídeňské univerzitě matematiku a fyziku - to on mi daroval tuto knihu - pozn. překl.)
- - -
8.1.50
(o Franzi Oppeltovi)
- - -
31.7.50
(mj. o Severinu Gottsmichovi, jeho práci o Rožmitále na Šumavě a také o Peteru Roseggerovi)
- - -
8.8.50
Tolik tisíc mladých lidí pohltila ta odporná válka a už se zase zbrojí k novým vražděním. Copak lidstvo nemůže vydržet bez válek? S hrůzou myslím na Koreu, kde se právě teď prolévá tolik krve. Světu chybí opravdový smysl pro mír, chybí mu víra v Boha. Svět věří jen na brutalitu a násilí. Bůh je mu vzdálen, poněvadž svět nezná pokoru a lásku. Nechce nést Kristův kříž a bude tedy i nadále trpět ukřižován vlastním velikášstvím.
- - -
14.9.1950
(poslední záznam)
Povýšení Svatého kříže. Náš klášter Heiligenkreuz chová jako svůj nejcennější poklad relikvii Svatého kříže. Zdá se mi často, jakoby mi teprve on dával skutečný pocit domova. V tom kříži je naše spása."Což nemusel Mesiáš projít tímto utrpením, aby vstoupil do své slávy!" Jen tím, že trpělivě snášíme kříž, který byl vložen na naše bedra, můžeme i my dospět až k Bohu. Když tak klečím před svatou relikvií a modlím se, cítím v sobě hluboký mír. Vím, že Bůh všechno v dobré obrací, i když často nerozumíme všem jeho záměrům. Musím jen v plné důvěře zcela následovat Jeho vůli. Tady mohu pod Svatým křížem spolu s Boží Matkou brát stále podíl i na Kristově utrpení. Ó můj milovaný Ježíši, propůjč mi trvale svou milost, abych na Tebe nezapomínal a byl Ti vždy blíž a blíž! Jak malicherný jsem často, když klopýtám přes drobné překážky, poněvadž mám málo důvěry ve Tvé vedení. Veď všechny k sobě, kdo mi byli kdy blízko, mé syny, mé řádové bratry, mé příbuzné, všechny mé přátele, které jsem v životě potkal, tolikeré mé žáky, všechny mé vojenské kamarády v obou světových válkách, mé spolutrpící ve sběrném táboře, mé ubohé krajany a všechny, kdo mi kdy prokázali nějaké dobro, jakož i ty, jimž jsem snad kdy způsobil utrpení!
Předevčírem tomu bylo 7 let, co padl můj milovaný Othmar. V tiché vzpomínce jsem jsem četl dopisy, které mi po jeho
smrti došly od jeho nadřízených i kamarádů. Směl zemřít poté, co znovu dobyl ves Bonderevku, v čele svých lidí, se zbraní v ruce. "Zářivý mladý hrdina", napsal mi velitel jeho jednotky. "Bůh staví rafije," řekl jednou můj přítel, básník Friedrich Jaksch (i on je zastoupen v naší antologii - psal i pod ps.Bodenreuth - pozn. překl.). Můj drahý chlapče, můj Othmárku, ty víš, že na tebe nikdy nezapomenu - a já nejen vím, spíš hluboce cítím, že Spasitel Tě přijme do zástupu svých vyvolených, poněvadž jsi byl vždy čistý, neznající sobectví!
P.S. Tady deník končí. Významná pasáž k 28. říjnu 1948 zdůrazňuje možnou roli Antonína Švehly v česko-německé koexistenci v jednom státě. Znovu musím vzpomenout na vlastního otce, velkého Švehlova obdivovatele a někdejšího mladého knihovníka soběslavského agrárního dorostu. Kolik svých i našich promarněných příležitostí měl asi na mysli Sailer, když se po válce rozhodl napsat svou knihu!
Vlastně by za jeho křestním jménem Jan Nepomuk mělo vedle řádového Guido figurovat i to prvé řádové Franz - jenže to bylo před onou první z obou světových válek - a po té druhé bylo snad opravdu všechno jinak, stačí jen pozorně číst. Jak sám uvádí na s. 83 své knihy, z níž lze vyčíst sám podrobný životopis a kterou naše ukázky postihují ovšem v pouhém výběru, byl pokřtěn po svatém mučedníkovi, jednom z patronů země. Jak symbolický detail jména autora tak podobně pohnutého životního osudu! Narodil se 2. dubna 1893 v Rožmberku nad Vltavou (Rosenberg) v domě na náměstí, kde dnes zeje proluka vedle malebně restaurovaného hotelu Rose. Dřív se tomu domu říkalo Weberhaus (také "u Kothofera"). Jako řádový kněz (vrátil se vlastně jen po válce mezi vyšebrodské cisterciáky v jejich rakouském exilu - byl totiž členem řádu už v letech 1913-1915) zesnul tento bývalý dlouholetý ředitel měšťanské školy v Kaplici v nemocnici v rakouském Badenu 21. října 1950. Pochován leží na klášterním hřbitově v blízkém Heiligenkreuz. Poslední zápis deníku, který si už znovu jako řeholník začal psát ve výroční den své svatby a jehož knižní vydání mám i podepsáno od jednoho z autorových čtyř synů Dr. Herberta Sailera (poskytl jsem mu pomoc při psaní monografie o Kaplici) pochází ze září téhož roku.
Duchovní krajina domova
To, že člověk, jak míní Antoine de Saint-Exupéry, dobře vidí toliko srdcem, dokládají znovu deníkové záznamy pětapadesátiletého cisterciáka a někdejšího ředitele měšťanské školy v Kaplici Johanna Sailera. Jeder Tag kommt aus Gottes Hand (Každý den je jako Boží dar) zní název tohoto úchvatného svědectví o laskavosti jednoho těžce zkoušeného srdce. Mně se stala ta malá knížka, kterou vydal autorův syn ve sdružení Glaube und Heimat, vzácným darem k Vánocům roku 1991. Je to naléhavě přesvědčivá duchovní četba, odkaz našeho vrstevníka, jež bude i nadále zrát stejně tak, jako zraje dobré víno. Nadejde doba, kdy také dnešní mladí sáhnou po Sailerových vzpomínkách. Není jediného člověka v této knize, ani onoho muže dokonce, který způsobil tolik nevýslovného utrpení svému vlastnímu německému národu, jemuž by řádový bratr Sailer, muž vytříbený bolestí ze ztráty milované ženy a dvou nadaných synů, odepřel své lidské porozumění. Pronikavý pohled někdejšího důstojníka a mnicha přijímá s pochopením všechno a odpouští i v případech, kde to jiní nedokázali. Mnich vypráví o vzdáleném dětství, o čerstvém ještě zážitku vazby v českém vězení a nalézá ze své strany otevřené, čestné, laskavé slovo. A to i tam, kde my bohatší o čtyřicet let té "nové" zkušenosti slova hledáme. Vyvodit postoj znamená většinou zároveň doznat vinu nebo ji přinejmenším vůbec připustit. Sailer se nepředpojatě snaží o objektivní pohled, i když často cítíme, jak těžko u srdce mu asi přitom musí být. Rád bych, aby tu bylo recenzentovi, který tu byl především vnímavě dojatým čtenářem, dobře rozuměno. Nepřipadá mu lehké vyslovovat věci, které ostych láskyplně skrývá. Blízkost smrti dává starším lidem lehčeji chápat jako neexistující ony hranice, které nás dělí: zejména pak ty, které čas ještě cítí jako veliký dar a ty, jež už tak necítí, poněvadž je věčnost stírá. Sailerův deník, v němž je čas přítomen zároveň hned v několika rovinách, daruje citlivému čtenáři onen daleký výhled, který nabízejí jen horské vrcholy. Řádový bratr Sailer, který v početných záznamech svého deníku těchto vrcholů dosahuje, dává nám podílet se tom dalekozrakém pohledu. Třeba když klene oblouk od svatého Františka Borgiáše k Alexandru VI. či když píše 16. května 1949 o Janu Nepomuckém, svém křestním patronovi, a rodném Rožmberku nad Vltavou: Byli jsme tak hrdi na to, že právě naším městečkem teče řeka, do níž byl ten svatý v Praze svržen. Takové vidění ukazuje rozměr a rozlohu duchovní vlasti Sailerovy, která je i naším společným domovem: Zbožnost mých spolurodáků si nelze představit bez vroucí mariánské úcty. Zlatá Koruna a Vyšší Brod se žárlivě předstihovaly ve chvále Nejsvětější Panny. To tady byla zbudována zázračná svatyně kájovská, tady se rozzářila barokní nádhera chrámu Marie Dobré Rady v Dobré Vodě u Nových Hradů, v předešlém století pak milostiplné poutní místo Maria Rast nad Vyšším Brodem...
Přesto je pod těmi klenutými mostními oblouky přítomna naše pozemská strast. Je lidsky pochopitelné, že ji cítíme o to intenzívněji, oč blíže je nám. Utiší se teprve, když překryjí bolest čerstvě zažitou vrstvy oné vzdálenější a minulé, které už tajemným způsobem zajizvilo Boží milosrdenství. Zvláště to je patrné na líčeních z první světové války a z časů po ní. Při popisu nadšení, jež propukalo vlajkoslávou a oslavným jásotem obyvatelstva vstříc Hitlerově armádě roku 1938. Zjasněný pohled naopak při líčení otrocké práce, kterou ukládali Češi svým německým krajanům a pomstychtivé krutosti, kterou přinášel s sebou každý den oné nemilosrdné doby. Nikoli snad na omluvu, spíše jako tichá připomínka budiž uvedeno, že byla vedle Čechů sotva jiná země v Evropě, která by jednala tehdy jinak. Zhroucení Třetí Říše šířilo chaos, který se dá srovnat jen s přírodní katastrofou obrovitých rozměrů. Kal skrytý v hloubi vyhřezl na povrch a strhával příživníky, zbabělé skety, lidi bez vůle. To ovšem není pravá míra věcí, to je "toliko" pokřivení a deformace.
Prolínání vzpomínek se Sailerovým mnišským životem, ta touha po věčnosti z okovů časnosti, té rodné sestry světa, se projevuje v záznamu ze dne 12. srpna 1949: Už od dětství to byla sborová modlitba, která mě vždycky uchvacovala ... Ano, je to tak, ve sborové modlitbě pokračuje církev v dějinném chvalozpěvu slova, které bylo učiněno tělem a předstupuje v Kristově jménu před samotného Boha. Když umřela moje milovaná žena, zachvátila mne zvláště silná touha po sborové modlitbě... Neobyčejné lidi, jako byl právě Johann Sailer, formovala rozervaná (dějinami těhotná?) doba na rozhraní 19. a 20. století, na samém švu evropského kontinentu, kde proti sobě zdánlivě nesmiřitelně stojí slovanský a germánský živel. Jak píše Willy Lorenz: Nikoli náhodou byla labsko-vltavská kotlina dějištěm tolika válek a bitevních střetů, jako žádné jiné z území střední Evropy.
Když jsem před lety pro své vlastní děti sestavoval malou rodinnou kroniku, byl jsem toho názoru, že správně orientovat se dokáže jen ten, kdo zná své kořeny. Německá a česká příjmení poukazují na to, že právě tento "evropský šev" nemá co do "rasové čistoty" věru co nabídnout (v Sailerově knize se to dokumentuje jmény jako: Ruzha, Wltschek, Dobusch, Bazant, Tuma, Morawetz, Martinek, Louda etc.) Tehdy jsem začal své líčení slovy: Čím déle pátráme po vlastních předcích, tím hlouběji je nám dáno pochopit naše spříznění se všemi ostatními lidmi. Každý člověk je po dvaceti generacích příbuzným 1, 048 576 lidí! Na to pamatujeme příliš málo tváří v tvář těm nejrůznějším národnostním napětím: Jsme si nakonec všichni příbuzní! Po čtyřiceti letech panství ideologie rozumíme lépe alespoň tomu, že národní socializmus a mezinárodní komunizmus jsou jen dvěma výhonky z jednoho společného kořene.
Při jitřivé četbě knihy Johanna Sailera napadají svědka našich časů myšlenky, které s jeho textem souznějí ve společném akordu. Přesto se lze ptát, zda naše doba, která se tak sebevědomě vydává za pokrok vůči veškeré minulosti, by ještě dokázala zformovat tak všestranně vzdělané, tolerantní a laskavé lidi, jako byl právě pedagog a mnich Johann Sailer. Každý sám se může pokusit o odpověď na tuto otázku. Když zavřeme tu knížku na poslední její straně, jsme si teprve plně vědomi toho, že sledujeme-li dějiny vlastního národa či sousedních národů středoevropského prostoru, je nám, jako bychom sledovali dějiny své vlastní rodiny, svého rodu a kmene. Podivuhodná, nemilosrdná a drásavě rozjitřující, obnaživá a zahanbující, přes to všechno ale historie lidské oběti, která navzdory všem poblouděním je plna lásky a milosrdenství. A ozřejmuje nám všem: My všichni jsme skutečně bratři. S těmito myšlenkami si chceme vzít na pomoc našemu všednímu dni jako povinnou četbu pro každého člověka tohoto prostoru tu napřimující, lásku k pravdě a dobrotu srdce probouzející knihu Johanna Sailera, tak vskutku hořce potřebnou všem lidem našeho kusu Země.
Glaube und Heimat, 1992, č. 2, s. 18-19
- - - - -
* Rožmberk nad Vltavou / Studenec / Babín / Malšín / Vyšší Brod / Maria Rast /
České Budějovice / Hojná Voda / Dobrá Voda u Nových Hradů / Bukovsko / ČernéÚdolí / Slupečné / Žumberk /
Svatý Kámen / Kaplice / † Baden (A) / † † Heiligenkreuz (A)
