ADOLF WEBINGER

Adalbert Stifter vstupuje do Walhally

Krásnou předehrou ke slavnostnímu odhalení Stifterovy bysty ve Walhalle u Řezna (Regensburg) byla pro mě návštěva u sochaře Otto Herberta Hajeka (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) ze šumavského Kaltenbachu (dnes Nové Hutě - pozn. překl.), který bystu vytvořil. Mohli jsme si podrobně promluvit o kritice, která už byla jeho dílu adresována. Hajek mi vysvětlil, že bysta vznikla podle posledního Stifterova snímku z roku 1867. Ten, kdo to ví, porozumí jeho výtvoru bezpochyby daleko lépe.
V sobotu dne 25. září 1954 uspořádala sdružení Ackermann-Gemeinde, Adalbert-Stifter-Verein a město Řezno slavnostní večer. Velký sál "Nového domu" ("Neues Haus") byl zaplněn až do posledního místečka. Orchestr řezenského městského divadla zahrál skladby Franze Schuberta a Bedřicha Smetany. Vrcholným bodem večera byla přednáška známého literárního badatele Dr. Josefa Nadlera (1884-1963, autor velkých dějin německé literatury, poznamenaných nacistickou rasovou teorií - pozn. překl.) o Adalbertu Stifterovi, "básníkovi západoevropského humanismu" (v originále "Dichter des abendländischem Humanismus" - pozn. překl.). Nadler se přísně přidržoval rámce, který si vymezil. V široce klenutém nárysu pojednal Stifterův vztah k lidské osobnosti, k přírodě a ke společnosti. Po skončení se mnoho Šumavanů sešlo v řezenském hotelu Biskupský dvůr ("Bischofshof" blízko řezenského dómu - pozn. překl.).
K odhalení Stifterovy bysty ve Walhalle došlo v rámci slavnostního státního aktu v neděli 26. září rukou bavorského ministra vyučování a kultu Dr. Josefa Schwalbera. Schwalber uvedl, že Stifter je synem německého národa a bavorského kmene. Jemu se podařilo to, co nedokázal uskutečnit bavorský král Ludwig I. (1786-1868 - pozn. překl.), totiž smířit ideál německé romantiky a klasické antiky, bavorského katolicismu a evropského humanismu. Tvůrce plný lidskosti, láskyplný vychovatel, posel "mírného zákona" je to, komu chceme především vzdát poctu.
Když rouška spadla, hleděla na nás bysta muže, který přerostl utrpení tohoto světa, vizionáře, patřícího do nekonečných dálek. Po odhalení bysty bylo k ní položeno množství věnců zástupci vlády, státních úřadů, nejrůznějších sdružení a spolků.
Stifter je 113. Němcem, jenž vstoupil do Walhally. Hned při otevření Walhally dne 18. října roku 1842 v ní bylo vystaveno 96 byst (a 64 pamětních desek tam, kde chyběla autentická podoba, tj. dohromady jde o poctu 160 osobám - pozn. překl.). Od té doby přibylo jen 17 byst (psáno 1954; v roce 2011 je ve Walhalle 130 byst a 65 pamětních desek, tedy pocta celkem 195 osobám: viz Wikipedia - pozn. překl.), z toho ve dvacátém století (beze Stiftera, tj. v letech 1900-1948 - pozn. překl.) deset. Kromě Stiftera nacházíme v této "síni slávy" následující sudetské Němce: Valdštejna (v originále "Wallenstein" - pozn. překl.), Karla Filipa Schwarzenberga (1771-1820, vítěz nad Napoleonem u Lipska - pozn. překl.), maršála Radetzkého (1766-1858, rodák z Třebnice u Sedlčan - pozn. překl.) a Schuberta (1787-1828, otec slavného skladatele byl rodákem z Neudorfu na severní Moravě /dnes Vysoká, část obce Malá Morava, okr. Šumperk/ - pozn. překl.). Na jedné z pamětních desek čteme i jméno markomanského krále Marobuda († kolem roku 40, přivedl Markomany do Čech - pozn. překl.) Stifter má zaujmout konečné místo místo mezi polním maršálem Radetzkým a chemikem Liebigem (nestalo se tak: Stifterova bysta stojí ve spodní řadě skupiny 90-110 prvá zleva a vedle ní doprava následují Joseph von Eichendorff, Wilhelm Conrad Röntgen, Max von Pettenkoffer, Jakob Fugger, Jean Paul, Richard Strauss, Carl Maria von Weber, Gregor Mendel a Albert Einstein, z nichž i Mendel, jehož bysta, dílo Leopolda Hafnera, zastoupeného i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, je rodákem z Heinzendorfu /dnes místní část Vražné u Oder/ a snad i 65. v pořadí pamětní deska, přidaná 2003 pod bystu Sofie Schollové, na níž stojí psáno německy "Im Gedenken an Alle, die gegen Unrecht, Gewalt und Terror des 'Dritten Reichs' mutig Widerstand leisteten" /tj. "Na paměť všech těch, kdo odvážně projevili odpor vůči bezpráví, násilí a teroru "Třetí říše"/ se týká nejednoho ze sudetských Němců - pozn. překl.).
A teď něco kritiky:
V rozhovoru s vedoucími činiteli Ackermann-Gemeinde a Sudetoněmeckého krajanského sdružení vytknul jim Rudolf Grohmann z Lince (Linz), původem Krumlovan, že při hudebním doprovodu slavnostního večera byl zcela opomenut náš domovský hudební skladatel Isidor Stögbauer (má na webových stranách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení - pozn. překl.) Nic proti Smetanovi, pokud však existuje rovnocenné dílo nějakého Němce a navíc Stifterova krajana z jeho užšího šumavského domova, pak mu měla být nutně dána přednost. Při Stifterově slavnosti roku 1938 v Horní Plané (Oberplan) se podařilo i v hudební složce uplatnit domovského ducha.
Druhou věcí byl akt položení věnců. Bylo jich položeno mnoho - ten domovský však být položen nesměl. Jakmile jsem se dozvěděl, že odhalení bysty je v dohledu, dal jsem ihned uvít krásný věnec z ratolestí jedlí a horské kleče, vzrostlých v hraničním lese nad statkem Rosenberger Gut u Lackenhäuser. Byl jsem toho názoru, že ten velký básník našeho lesa musí dostat věnec právě z domovských končin. Před svým odjezdem jsem se v jedněch novinách dočetl, že podle staré tradice budou k bystě položeny jen věnce vavřínové. Přesto jsem věnec do Řezna dovlekl. Po slavnostním večeru jsem se obrátil se svým přáním na jednoho významného zástupce Ackermann-Gemeinde, nemohlo mi však ujít, že nemá pro ten záměr nijaké pochopení. Požádal jsem tedy o zprostředkování přímo předsedu Ackermann-Gemeinde, poslance spolkového sněmu Schütze. Chtěl promluvit s jistými lidmi, nezastihl však nikoho...
Všechna čest tradici! Kdyby ale pořadatelé měli kouska citu pro naši dnešní situaci, museli by onu tradici porušit. Kdo má větší nárok na Stiftera: my, anebo snad někdo jiný!? Tradice působí v tomto případě jako cizí duchu naší doby (v originále "gegenwartsfremd" - pozn. překl.).
Po slavnosti jsem věnec předal jednomu vedoucímu hlavního oddělení Sudetoněmeckého krajanského sdružení. Tři dny nato mne zastihla zpráva, že k položení věnce ke Stifterově bystě nakonec přece jen došlo. Domov položil tedy svůj věnec jako poslední. Stifter, básník "míry", se nad tím mohl jen tiše pousmát.

Hoam!, 1954, č. 10, s. 1-2

P.S. Na stejné téma najdeme na webových stranách Kohoutího kříže i text Johanny von Herzogenbergové - i ta v něm má zmínku o nešťastném šumavském věnci.

Suma mého života

Oblouk mého života se začíná nížit. Říkám to beze smutku, poněvadž je to osudem každého života, že stoupá vzhůru a pak klesá dolů.
Kdybych měl Bohu za něco poděkovat, chtěl bych tak učinit z celého srdce za to, že mne obdaroval tolikerou láskou dětí a mladých lidí. To bylo jistě mým největším a snad jediným bohatstvím. Mladým chci vyjádřit dík za mnoho šťastných hodin, které jsem v jejich kruhu prožil. Co pro ně mohu ještě vykonat, chci vykonat nyní, dokud je čas - poněvadž nijaká oběť nenese plody tak bohaté jako ta, kterou přinášíme mladým lidem. To ví každá matka, to by měl vědět i každý učitel a vychovatel.
Bylo nejlepší odměnou mého života a snažení, že jsem až ke sklonku svých dní mohl kráčet s mladými ruku v ruce. Chápal jsem to vždycky jako zvláštní Boží milost.
Společně jsme hledali cestu k domovu; to poněvadž být bez domova znamená snad největší neštěstí, které může zdravé lidské společenství vůbec potkat. Abychom to neštěstí překonali, nesmíme litovat nijakého úsilí a nijaké oběti. Najdeme tu cestu, když zůstaneme věrní, slušní a přičinliví.
Dejte mi opravdu silné vychovatele a za sto let tu budou lidé lepší než ti dnes.
Když jen vidím, kolik chyb se páše při výchově dětí, divím se spíš tomu, kolik je kolem nás stále ještě dobrých lidí.
Být dítětem znamená nemít žádnou minulost, žít zcela v přítomnosti a budoucnost nést dosud jako zlatý sen ve svém srdci.
Blaze učiteli, jemuž se jeho žáci stanou přáteli! Nouze je ta největší vychovatelka. Svou skutečnou hodnotu však můžeš nejlépe prokázat v hodině štěstí a vítězství.
To boj o ni byl mým hlavním životním motivem.
Mnohého jsem mohl být ušetřen, nebýt vychován k tomu, abych považoval za svou povinnost dokončit každou započatou věc a nestanout v půli cesty.
Můžeš dát svým životem příklad těm druhým - i když se vždycky najdou ničemníci, kteří na tebe ze zálohy hážou kamení a špínu.
Když chceš snad něco vzdát, pomysli na to, že před tebou musely miliony lidí snášet daleko tvrdší osud a přece je to neodnaučilo úsměvu. Charakter muže poznáš teprve tehdy, když má vést ostatní.
Národ, který nemá nijakou půdu pod nohama, není jen v ohrožení ekonomickém a politickém, ale také v nebezpečí mravním.
Národ potřebuje oltáře, před nimiž by mohl obětovat. Když se však rozplyne vůně kadidla, pak nezapomeň ani na okamžik, že lidé jsou okamžitě ochotni svrhnout své bohy, pokud poznají, že ti, které uctívali, nejsou všemocní.
Nic nebylo v mém životě předmětem větší lásky než německý národ. Přinesl jsem pro Německo každou oběť. Po své porážce pro mne toto Německo nenašlo upotřebení.
Když jsem dokázal věřit, cítil jsem se Bohu blíž. Jediná pochybnost mi však kdykoli připomněla skutečnost, že jsem pouhý člověk.
Je jenom jediný hřích - jmenuje se lež. Všechny hříchy ostatní z ní pocházejí. Pokud tyto dvě věty platí, je naší nejvyšší mravní povinností usilovat vždy a všude o poznání pravdy. To všechno, co je na světě velkého, zrodilo se z lidské víry.

Hoam!, 1978, s. 95-96

Vzpomínky na Hanse Watzlika

Dne 24. listopadu tomu je 10 let, co Hans Watzlik (zastoupený ovšem i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) zavřel své oči navždy. Při této příležitosti otiskujeme dnes dvě vzpomínky na něho.
V pátek 13. července roku 1926 - byl pátek třináctého - došlo v parku Šumavského muzea (v originále "im Museumspark" - pozn. překl.) v Horní Plané k odhalení pamětního kamene padlým z feriálního sdružení "Hochwald" (tj. "Hvozd" podle Stifterovy proslulé prózy - pozn. překl.) zastoupené i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), seskupujícího německé vysokoškoláky ze Šumavy. Projev přednesl Watzlik. Po slavnosti si zapsal do svého deníku (v originále ovšem německy - pozn. překl.):

Horní Planá, dne 13. července 1926

Kolem 11 hodiny byl v muzejním parku odhalen pamětní kámen padlým ze sdružení "Hochwald" (v originále "für die gefallenen Hochwälder" - pozn. překl.), mezi nimiž byl i můj milovaný švagr Sepp (rozuměj bratr Wazlikovy ženy Liny, roz. Pascherové, zastoupené i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Bylo to opravdu něco posvátného. Já sám jsem byl velice dojat a bylo mi zatěžko ubránit se naléhavosti citu, abych snad nezadrhl v pronášené řeči. Bůh měl tenkrát všechno opravdu šťastně ve své režii. Když jsem hovořil o našem smutku, park byl celý ztmavlý stíny. Když jsem pak ve svém projevu vyzdvihl věčné živoucí trvání těch mrtvých v objetí naší lásky, zazářilo slunce a dalo vrcholkům stromů zatřpytit se v plném lesku. A když jsem pak řekl, že se v těch, kdo se živi navrátili domů, ozvaly veškeré přírodní hlasy rodných končin, spustil nějaký kos svou a provázel má slova až do chvíle, kdy jsem skončil. Profesor Wagner (i Karl Wagner má své samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), ten dobrý otec svých studentů, velice plakal a obrovsky rozlítostnil i mě v té hodině.
Na kameni stálo psáno:

Euer Tod lehre uns leben!
Den Gefallenen des Hochwaldes
1914-1918
(tj. "Vaše smrt kéž nás učí žít!
Padlým 'Hvozdu'
1914-1918" - pozn překl.)

Pod tím se dala číst jména padlých: Edmund Bauer, Kleophas Beywl, Robert Hofbauer, Karl Hudler, Edmund Jungbauer, Dr. Sepp Pascher, Dr. Wilhelm Pollauf, Engelbert Pöschik, Dr. Heinrich Reininger, Hans Troiher (Pollauf i Reininger jsou oba také samostatné zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.).

Když vyšlo první číslo našeho krajanského časopisu "Hoam!" poslal mi Watzlik následující dopis (překládám zde jeho znění z německého originálu - pozn. překl.):
"Milý příteli Webingere,
radostně zdravím skutečnost, že my Šumavané jsme pod Tvým vedením dostali darem domovský časopis. Chci mu rád přispět svou pomocí. Obrať se i na Josefa Blaua (i on je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) - jeho adresa zní "Schachten, Post Eschlkam bei Furth im Wald, 13a. Ten titul "Hoam!" je zvolen velice šťastně. Plány, které přede mnou rozvinujete, jsou dobré. Povídku "Heimweg" (tj. "Cesta domů", zastoupena v českém překladu na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) zde přikládám. Také tu s názvem "Heilige Saat" (tj. "Posvátná setba" - pozn. překl.) můžeš použít, vyhledám Ti ji, nemám tu povídku teď hned po ruce. Platit mi nemusíš nic. Pošli mi jen vždycky vedle mnou objednaného výtisku nového čísla ještě jedno přiloženě.
Rád slyším, že se tak silně bereš o náš kulturní a výchovný úkol. Rád bych vyslechl Tvůj pasovský referát, moje srdeční choroba mě však nutí cestovat co možno nejméně. A také moje nouze. V příštím roce to se mnou ale bude v tomto ohledu lepší, poněvadž mi zase vyjdou nějaké knihy. Jedním z mých nakladatelů j Johann Schönleitner v Linci. Nedávno se oženil a jeho nevěsta pochází z Horní Plané. Myslím, že je roz. Webingerová a její otec byl řezníkem. , který je v Schönleitnerově nakladatelství lektorem, je rodem také z Horní Plané a bydlí teď v Řezně (Regensburg), Greflinger Straße 5/II.
Pozítří jedu do Ansbachu za svým synem Hansjörgem, který se tam před několika týdny zařídil jako odborný lékař. Odtud pak do Stuttgartu, kde mám čtení z popudu sdružení Schlesisch-Sudetendeutsche Künstlergilde. Pak do Reutlingen za mým novým nakladatelem, firmou Enßlin & Laiblin, u které na jaře vychází můj "Stilzel", značně rozšířen a nádherně ilustrován Maxem Geyerem. Ten "Stilzel" se rozrostl na jakousi malou vlastivědu králováckého pomezí (v originále "zu einer kleinen Volkskunde des künischen Grenzlandes - pozn. překl.).
Co se mého osudu týče, nelišil se nijak výrazně od osudu mnoha mých krajanů. Poté, co jsem byl v Klatovech odsouzen k 11 měsícům těžkého žaláře, šťastně jsem si ten čas odseděl (v originále "glücklich abgesessen" - pozn. překl.). Nelituji toho zážitku, vzal jsem si z odtud mnohé poučení (v originále "ich habe viel Kraus gelernt" - pozn. překl.). Přišel jsem poté o všechno, ale ztrátu svého majetku jsem přestál neuvěřitelně lehce (v originále "doch habe ich den Verlust meines Vermögens unglaublich leicht verwunden" - pozn. překl.). Jen ztracené knihovny je mi ještě pořád líto (6 tisíc svazků, z toho mnohé o Šumavě). Dne 2. srpna 1946 jsem dorazil se svou ženou jako vyhnanec do Furth im Wald, 13. září pak sem na Gut Tremmelhausen. Tady je to osamělé a pěkné (v originále "hier ist es einsam und schön" - pozn. překl.) a velmi podnětné Řezno není daleko, slýchám jeho zvony často zaznívat až sem do našeho údolí. Pracuji a studuji velice pilně. Tíživý je toliko můj zdravotní stav. Má srdeční choroba mě omezuje v chůzi, stavy úzkostné tísně zasahují mou hruď (v originále "peinliche Beklemmungen suchen meine Brust heim" - pozn. překl.). Připozdívá se a den se nachýlil (v originále "es will Abend werden", narážkou na Bibli /Lukáš 24, 29/, kde na Krista učedníci naléhají slovy: "Zůstaň s námi, neb se připozdívá a den se nachýlil" /německy "Bleib bei uns, denn es will Abend werden"/ - pozn. překl.).
A jak se vede Tobě? Máš určitě svou milou choť při sobě (pokud se nepletu, je to dcera mého starého přítele Franze Trnky ze Ktiše /v originále "eine Tochter meines alten Freundes Franz Trnka aus Tisch", tady se ovšem Watzlik mýlil: Webingerova žena Albina Eva, roz. Trnková, byla dcerou Gottfrieda Trnky, učitele v Polné na Šumavě, německy Stein, jehož syn a jmenovec, bratr Albiny Evy, je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže, Franz Trnka, penzionovaný učitel ve Ktiši, byl jen svědkem na její svatbě s Webingerem - pozn. překl./). Prožils také mnoho velice trpkého. Teď musí být posledním naším životním úkolem dopomoci společně k tomu. aby se naši lidé mohli znovu vrátit ke své půdě (v originále "mitzuhelfen, dass unser Volk wieder zu seinem Boden zurückkehren kann" - pozn. překl.).
Přijměte Ty i Tvá ctěná choť ode mě a mé paní vřelé pozdravení!
Veškeré štěstí budiž přáno Tvému časopisu!

Jako vždy Tvůj

Hans Watzlik

S jednou přílohou
Pro "Hoam!" chci zasílat pravidelné příspěvky o domovském písemnictví.
Náš vysoce nadaný malíř Lothar Sperl dostal 15 let žaláře, sedí v Borech. Není nijaká pomoc?

4 týdny nato byl mrtev.

Hoam!, 1958, č. 11, s. 5-7

Zakladatel časopisu Hoam! Adolf Webinger se narodil 18. července 1892 ve vsi Hory (Spitzenberg) u Horní Plané. Statek zvaný "Hausbauernhof" byl odedávna rodovým majetkem a byl zničen až roku 1954, osm let po vyhnání německého obyvatelstva ze země. Po smrti otcově roku 1905, synovi bylo tenkrát třináct let, vedla hospodářství i domácnost se sedmi malými dětmi chlapcova matka. Nevdala se už poté, co pochovala svého muže na želnavském hřbitově při kostele svatého Jakuba. Po obecné škole v Perneku následovala hornoplánská měšťanka a pak učitelský ústav v Budějovicích: prvním místem učitelského působení se Adolfu Webingerovi stala roku 1911 škola v už zmíněné Želnavě, pak v Ondřejově, kde několik let předtím prožil raná učitelská léta i Hans Watzlik, 1912 - dva roky předtím, než vypukla ta první z obou světových válek, ještě Svéraz. Po válce to byl Jablonec (Ogfolderhaid), znovu Želnava a místo odborného učitele na měšťanské škole v Horní Plané, už jako výraz uznání jeho pedagogických schopností. To sdíleli kolegové i žáci, ne tak úřady, které politicky nepřizpůsobivého Webingera přeložily do severních Čech. 1928 se dovolal nápravy a stal se školním radou pro krumlovský okres - v té funkci setrval až do konce druhé světové války. Za to, že jako tolik jiných soukmenovců uvěřil nacizmu, krutě zaplatil. Starší syn padl na ruské frontě, mladší ještě předtím skonal po těžké nemoci v krumlovské nemocnici. Po porážce Německa se Adolf Webinger ocitl v internačním táboře a vrátil se z něho až roku 1948 už do německého Hintereben, kde čekala věrná žena Albina, rozená Trnková. Po jejím odchodu do penze se usídlili 1954 ve Waldkirchenu a od roku 1956 ve Stuttgartu. Když manželka zemřela, zbyl osamělému člověku ještě Domov Adalberta Stiftera ve Waldkraiburgu - tam 18. února 1978 také zemřel, městě, které vybudovali vyhnaní Šumavané vlastně až po válce. To pro ně založil hned po návratu z americké internace časopis Hoam!, jehož prvé číslo cyklostylované na načervenalém pijavém papíře vyšlo už v říjnu 1948. Řídil ho až do roku 1959 sám, i když spolupracovníků přibývalo. Nejen tištěné slovo zůstalo po tom činorodém muži. Také muzeum a knihovna na pasovském Horním hradě, věnované ovšem Šumavě, také dům Šumavanů na bavorských svazích Třístoličníku a nazvaný po něm Adolf Webinger Haus. A především poučný a nesnadný osud, který v tolika příbězích tisíců a tisíců lidí zachycuje právě onen měsíčník s erbovním slovem návratu alespoň v slově rodné řeči: Hoam!

- - - - -
* Hory, Pernek / Pernek / Horní Planá / České Budějovice / Želnava / Ondřejov / Svéraz / Jablonec / Český Krumlov / Waldkraiburg (BY)