VIKTOR ASCHENBRENNER
Sudetoněmecký přínos krásné literatuře
Neocenitelný je sudetoněmecký přínos literatuře. Adalbert Stifter, který se narodil v Horní Plané na Šumavě (v originále "in Oberplan im Böhmerwald" - pozn. překl.), budiž jmenován na prvním místě (Stifter má ovšem, jako ostatně většina dále zde uvedených spisovatelů, i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Šumavský les (v originále jen "der Wald" - pozn. překl.) ovlivnil tvorbu i život (v originále "Dichtung und Leben" - pozn. překl.) muže, který se stal známým a slavným jako rakouský spisovatel a vychovatel. Jeho sudetský domov však v románě "Witiko" či v novele "Hochwald" křísí vcelku provždy živoucí historický zemský obraz Čech a Šumavy. Jeho díla, jako třeba "Nachsommer", "Bunte Steine", "Aus der Mappe meines Urgroßvaters" a další se stala nezapomenutelnými. Stifter nebyl jen básník a vypravěč, ale také vychovatel, razící zásadu "laskavého zákona" (v originále "der das Wort vom sanften Gesetz prägte", viz text "Laskavý zákon" na webových stránkách Kohoutího kříže - pozn. překl.). V každodenně se uskutečňujícím přírodním dění, v jeho zákonitosti (v originále "in ihrer Gesetzmässigkeit" - pozn. překl.), nikoli v jeho mocných, výjimečných a mimořádných projevech spatřuje skutečnou velikost. Prostota a jednoduchost přirozeného vývoje a rozvoje je mu tím, co nám stojí za úsilí (v originále "das Erstrebenswerte" - pozn. překl.).
Hned se Stifterem si také jedna žena vybojovala nepomíjivé místo v německé literatuře: Marie von Ebner-Eschenbachová, rozená hraběnka Dubská z Třebomyslic (v originále "geborene.Gräfin Dubsky" - pozn. překl.) ze Zdislavic na Moravě (v originále "aus Zdislawitz in Mähren" - pozn. překl.). Tituly jako "Bozena", "Dorf- und Schlossgeschichten" zrcadlí mladistvé zážitky jejího domova. V autorčině případě jde o první aristokratku, u níž dochází v díle výrazu sociální cit (v originále "soziales Empfinden" - pozn. překl.). Její velká láska ke zvířatům se projevuje v povídkách jako "Krambambuli" nebo "Die Spitzin". Duchaplné jsou její četbu si rozhodně zasluhující aforismy jako třeba: "Man muss das Gute tun, damit es in der Welt sei." (tj. "Je nutno činit dobro, aby na světě existovalo." - pozn. překl.)
Světového ohlasu i platnosti si vydobyl Rainer Maria Rilke, který z otcovy strany pochází z Českého Středohoří (Josef Rilke, *25. září 1838 ve Svébořicích /německy Schwabitz, zaniklá ves a část města Ralsko v okr. Česká Lípa/, † 14. března 1906 v Praze, pochován ba Olšanských hřbitovech, viz webové strany Kohoutího kříže - pozn. překl.) a jehož matka (Sophie, roz. Entzová, *4. května 1931 v Praze jako dcera Carla Josefa Entze /1820-1895/ a Caroline, roz. Kinzelbergerové /1828-1927/. † 21. září 1927 ve Výmaru /Weimar/ - pozn. překl.) je pražskou Němkou. Oč více Rilke vyčnívá a uniká z prostoru samotných Čech, o to méně lze zamlčet vliv Prahy a české země na jeho dílo, pomyslíme-li na jeho básnické juvenilie, jeho "Zwei Prager Geschichten" nebo zřetelně jej formující prožitek slovanství. Jeho "Cornett" oslovuje mladé lidi jako kdysi, "Duineser Elegien", "Sonette an Orpheis", "Das Stundenbuch" a mnohá díla jiná nabyla světového ohlasu. Rilke, kterého pojilo hluboké přátelství s francouzským sochařem Rodinem, psal na sklonku života své verše ve francouzském jazyce, který se mu jevil výraznější, ačkoli jinak ve své tvorbě dal německé řeči tón ńezvyklé hloubky.
K "pražské německé literatuře" náležejí Franz Werfel (lyrika, "Das Lied der Bernadette" aj.) Max Brod ("Tycho de Brahe Wege zu Gott"), Franz Kafka ("Der Prozess", "Das Schloss", "Amerika"), zuřivý reportér Egon Erwin Kisch, zatímco autor románu "Golem" a v Praze žijící Gustav Meyrink je původem Vídeňan. Naopak ve Vídni působící kritik jazyka i doby Karl Kraus, vydavatel časopisu "Fackel", sem přišel z Jičína v Čechách (v originále "aus Böhmen /Jitschin/" - pozn. překl.).
Zakladatelem německo-českého literárního žánru, zvaného "Grenzlandroman", se stal překvapivě židovský spisovatel Fritz Mauthner (v originále chybně "Mautner" - pozn. překl.), svým románem "Der letzte Deutsche von Blatna" (z roku 1885 - pozn. překl.). V novější době byli reprezentanty zmíněného žánru Nowak (celým vlästním jménem Bruno Nowak psal pod pseudonymemGottfried Rothacker, pod nímž je samostatně zastoupen i na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) románem "Das Dorf an der Grenze", Jaksch-Bodenreuth ("Alle Wasser Böhmens fliessen nach Deutschland"), Pleyer ("Der Puchner", "Die Brüder Tommahans"), Watzlik ("O Böhmen" aj.), Wittek ("Sturm über Acker"), kde je vylíčen příběh rakouského osvoboditele sedláků.
Tak řečení "Heimatdichter" (v české literatuře jsou jakousi jejich obdobou zastánci venkovských témat, nazývaní ruralisty a sdružení kolem programového sborníku "Tváří k venkovu" - pozn. překl.) nalezli reprezentativní výraz v tvorbě Gustava Leutelta z Jizerských hor a Hanse Watzlika ze Šumavy. Od Leutelta lze jmenovat tituly: "Die Königshäuser", "Hüttenheimat" či "Das zweite Gesicht"; od plodného Watzlika "Im ring des Ossers", "Aus wilder Wurzel", "Der Meister von Regensburg", "Der Pfarrer von Drnloh" či "Die romantischen Abenteuer des Florian Regenbogner". Na Šumavě vyrostl a zůstal jí blízký rovněž nadaný Leo Hans Mally. I mimo sudetoněmecký okruh si získali platnost a uznání E. G. Kolbenheyer ("Paracelsus", "Amor Dei", také poezie a dramata), Bruno Brehm ("Apis und Este", "Das war das Ende", "Weder Kaiser noch König"), Emil Merker ("Der Weg der Anna Illing"), arl Franz LeppaK ("Antonia"), Josef Mühlberger ("Die Knaben und der Fluss", "Pastorale") a Wilhelm Pleyer ("Till Scherauer").
V Rakousku žijí a žili mj.: Robert Hohlbaum (historické a hudebně historické romány), Franz Nabl (společenský román), Franz Karl Ginzkey, Karl Hans Strobl (v originále mylně "Hans Strobl" - pozn. překl.), Rudolf Haas ("Triebl, der Wanderer"), Gertrud Fusseneggerová ("Das verschüttete Antlitz"). K tomu mohou být přičtena jména, která se vynořila až po vyhnání, jako Caroline Friederike Strobachová ("Das Licht im Fenster") a Herbert Schmidt-Kaspar ("Wie Rauch vor starken Winden").
Broumovan (v originále "Braunauer" - pozn. překl.) Hugo Scholz líčí zkušenost z přírodní léčby (v originále "eine Darstellung des Naturheilverfahrens" - pozn. překl.), kterou v Gräfenbergu (dnes Lázně Jeseník - pozn. překl.) vyvinul Vinzenz Priessnitz, ve svém románě "Heilendes Wasser", vzpomínky na Prahu nacházejí u Franze Höllera výraz v jeho "Prager Geschichten". Kolem města nad Vltavou (v originále "um die Stadt an der Moldau" - pozn. překl.) se dějově pnou také (v originále "ranken auch" - pozn. překl.) prózy Leo Perutze ("Nachts unter der steinernen Bräcke") či Wilhelma Raabeho ("Holunderblüte").
Za připomínku rozhodně díky svému obsahu stojí román autorky původem z významné rakouské šlechty (rozuměj český rod Kinských - pozn. překl.) Bertha von Suttner (na stránkách Kohoutího kříže uvedena při jméně Hugona Rokyty i ukázkou ze svých pamětí v kapitole "Nalžovy" - pozn. překl.) pod názvem "Die Waffen nieder!", který vznikl pod dojmem válečných událostí z roku 1866 a zastává rozhodný pacifismus. V Sudetech (v originále "im Sudetenland" - pozn. překl.), kde se během staletí odehrálo tolik národnostních střetů a zápasů (v originále "so viele nationale Auseinandersetzungen und Kämpfe" - pozn. překl), získaly nikoli náhodou myšlenky bratrství a smíření domovské právo.
V. Aschenbrenner, Sudetenland : Ein Überblick über seine Geschichte
P.S. V edici "Schriften des Kulturwerkes der vertriebenen Deutschen" (řada II, svazek II) roku 1959 vyšlá práce "Sudetenland - Ein Überblick über seine Geschichte" je pramenen, z níž pochází naše textová ukázka (stranou 117 tam v originále počínající). Ukázka se v závěru dovolává trochu optimisticky nadneseně "brarství a smíření", ale hned tady lze pro srovnání stanovisek, které nechť si pro sebe každý učiní sám, záhodno doporučit z webových stránek Kohoutího kříže text Petera Demetze "K pojmu sudetská literatura".
Narodil se 1. září roku 1904 jako syn c.k. soudního adjunkta Dr. Josefa Antona Aschenbrennera a jeho ženy Marie, roz. Kutzerové, v Ússtí nad Labem (německy "Aussig"), na adrese "Schmeykal-Straße 10". Až 25. září, tj. téměř po měsíci, byl místním děkanském chrámu Nanebevzetí Panny Marie pokřtěn jménem Victor Anton Franz Aschenbrenner. Po návštěvě německého gymnázia v České Lípě (Böhmisch Leipa) studoval historii a germanistiku na pražské univerzitě s vedlejším oborem zeměpis. V roce 1928 v Praze promoval na titul Dr.phil. (PhDr.). Od roku 1937 byl členem Henleinový Sudetoněmecké strany a náležel k vedení organizací jako "Deutscher Kulturverband" (blíže viz Wikipedia) v Praze či "Sudetendeutsche Kulturgesellschaft" v Berlíně. Stal se i vedoucím sudetoněmeckého referátu organizace "Verein für das Deutschtum in Ausland" (viz opět Wikipedia). K 1. listopadu vstoupil do NSDAP (členské číslo 6.600.830) a dostal tam titul "Gauhauptstelenleiter". V roce 1940 fungoval jako "NS-Gauwart" organizace "Kraft durch Freude" (blíže viz Wikipedia). Počátkem roku 1940 vystoupil z římskokatolické církve a označoval se nadále jen jako "gottgläubig". Po roce 1945 byl hlavním povoláním vládním radou hesenské zemské vlády ("Regierungsrat der Hessischen Landesregierung") a stal se i čestným členem spolkového shromáždění Sudetoněmeckého krajanského sdružení ("Sudetendeutsche Landsmannschaft"), předsedou kulturního výboru sdružení "Bund der Vertriebenen" a předsedou sdružení "Gesellschaft zur Förderung des Ostmitteleuropäischen Schrifttums".Politicky se angažovaů v "Gesamzdeutsche Partei", za kteroužto stranu kandidoval roku 1961 do německého Spolkového sněmu ("Deutscher Bundestag"). V roce 1954 mu Sudetoněmecké krajanské sdružení propůjčilo čestný list a roku 1977 získal Liebiegovu medaili sdružení "Heimatkreis Reichenberg" v Augsburgu. Vedle funkce druhého předsedy sdružení Adalbert-Stifter-Verein inicioval i vznik medaile Adalberta Stiftera, kterou uděluje Sudetoněmecké krajanské sdružení od roku 1967 za zvláštní zásluhy o kulturní život sudetoněmecké "Volksgruppe" (viz hesla na Wikipeii Adalbert-Stifter-Medaille a také /bohužel jen ve slovenštině/ Etnická skupina). Význačný šumavský autor Leo Hans Mally pozdravil Viktora Aschenbrennera roku 1969 u příležitosti jeho pětašedesátin následujícím textem, který zveřejňujeme v českém překladu.
Strážce naší kultury
Leo Hans Mally
"Kulturpflege heißt ständig Ringen mit Gedanken und Ideen und der künstlerischen Form, in der sie zum Ausdruck kommen... " (tj. "Péče o kulturu je stálým zápasem s myšlenkami a idejemi, jakož s uměleckou formou, v níž docházejí výrazu." - pozn. pžekl.)
Dr. V. A.
"Wer eine Überzeugung hat und immer sein Gewissen fragt, kann auf Tagesruhm verzichten!" (tj. "Ten, kdo má nějaké přesvědčení a táže se přitom vždy hlavně svého svědomí, může se aktuálního uznání rovnou zříci!" - pozn. překl.) Pokud se někdo rozpomenen na oslavu 60. narozenin Dr. Viktora Aschenbrennera v prostorách nakladatelství Bogen, mohl tam tehdy uslyšet podobnou větu a tehdejší nakladatel nalezl pro oslavence ještě tato příhodná slova nádavkem: "Die Zurückhaltung und Bescheidenheit dieses kulturell und geistig schaffenden Mannes haben bisher nur dem Eingeweihten Kenntnis von se.inen Verdiensten und Leistungen um die kulturelle Aussage seiner Volksgruppe gegeben ..." (tj. "Zdrženlivost a skromnost tohoto kulturně a duchovně tvořivého muže dala dosud toliko zasvěceným znát jeho zásluhy a výkony ohledně kulturní prezentace jeho etnické skupiny..." - pozn. překl.) Je-li dnes oslavenci pčtašedesát let, sotva se na tom co změnilo. Dr. Aschenbrenner prezentuje před zraky veřejnosti důkladnou znalost o tom, co jiní vytvořili a tvoří, on sám však setrvává tiše v pozadí. A bylo by dnes věru zapotřebí zvážit, zač by se mu mělo nyní především poděkovat.
Především za to, že ve čtvrtletníku "Sudetenland", který založil, vydává a rediguje, máme orgán, jehož obsah širokého rozpětí (umění, literatura, věda a národopis /v originále "und Volkstum" - pozn. překl.) zřejmě dává vyvstát rozmanitosti a bohatství sudetoněmeckého duchovního života, za to, že inicioval a prosadil Sudetoněmeckou kulturní cenu (viz blíže i s přehledem laureátů Stifteremhttps://de.wikipedia.org/wiki/Sudetendeutscher_Kulturpreis - pozn. překl.), za to možná vůbec nejdříve, že nelze spočíst veškerou tu spoustu hodin, které jako spolkový referent krajanského sdružení věnoval tomu, aby ve vysilující drobné komunikativní práci byly položeny základy jednotlivých tvůrčích uskupení a sdružení tou měrou, že dnes můžeme hovořit o sudetoněmeckém kulturním společenství i tady v novém domově (v originále "auch in der neuen Heimat" - pozn. překl.)..
Tato kulturní práce by sotva mohla být ve výsledku tak úspěšná, kdyby nebyla - z pramenů univerzálního povědomí a neomylného citu - podložena tvůrčím přesvědčením a také jasnými měřítky. Už před lety jsme od něho číst: "Nicht Erinnerungen an Namen und Werke - das Lebendige ist das Entscheidende. Wertmaßstäbe sind wandelbar; Verschollenes aus früheren Jahrhunderten wird heute hochgeschätzt - einst in den Himmel Gehobenes - ist vergessen. Kulturpflege heißt ständig Ringen mit Gedanken und Ideen und der künstlerischen Form, in der sie zum Ausdruck kommen ... " (tj. "Nikoli vzpomínky na jména a díla - to živoucí rozhodne. Hodnotová měřítka se mění; to, co v minulých staletích zapadlo, je dnes vysoce ceněno - to, co bylo kdysi vynášeno do nebes, je dávno zapomenuto. Péče o kulturu je stálým zápasem s myšlenkami a idejemi, jakož s uměleckou formou, v níž docházejí výrazu... " - pozn. překl.)
Sauerův žák (August Sauer má i samostatné zastoupení na webových stránkách Kohoutího kříže - pozn. překl.) Viktor Aschenbrenner seznal už na pražské univerzitě, že pro vědu a výtvarné umění "die so wesentliche Frage nach den Beziehungen zwischen Heimat-Landschaft und ·dem schöpferischen Menschen (auf die damals ein anderer Sauer-Schiiler, nämlim Univ.-Prof. Dr. Josef Nadler, für die Literatur die umfassende Antwort gab) zu wenig erforscht sei und auch die Fragen nach dem Bleibenden, nach den wirklichen Werten, nach Heimatgeltung, gesamtdeutschem Gut und Weltweite offen bleiben" (tj. "tak podstatná otázka po vztazích mezi domovskou krajinou a tvůrčím člověkem /na níž tehdy podal jiný Sauerův žák, totiž univ.prof. Dr. Josef Nadler, ohledně krásné literatury obsáhlou odpověď) příliš málo prozkoumána a také otázky po zbylém, po skutečných hodnotách, po domovské platnosti, všeněmeckém majetku a světové šíři zůstávají otevřeny" - pozn. překl.). V mnoha esejích, jež se objevily v almanaších a časopisech, na to hledal odpověď. Tu však poskytly zejména právě sudetoněmecké kulturní ceny, jejichž udílení dokázal tak přesvědčivě vést: od prvního laureáta Alfreda Kubina v roce 1955 až k Bamberským symfonikům (v originále "bis zu den Bamberger Symphoniker" - pozn. překl.), od Haealda Kreutzberga po prof. Dr. Gustava Fochlera-Haukeho v roce 1969 se pne oblouk, ve kterém vidíme zářit jména nejlepších našich tvůrců celoněmecké úrovně, jako jsou Emil Merker a Josef Mühlberger, abych jmenoval jen oba poslední laureáty v oboru literatury (rozuměj pro rok 1969, kdy byl tento text v originále publikován - pozn. překl.).
Už záhy, jistě od první hodiny univerzitního semináře, se Viktor Aschenbrenner (*1. září roku 1904 v Ústí nad labem jako syn zemského soudního rady a pozdější absolvent gymnázia v České Lípě) upsal dílu lidového vzdělání a péče o kulturu (v originále "der Volksbildungsarbeit und der Kulturpflege verschrieben" - pozn. překl.). Poté, co jako mladý germanista a historik získal doktorský titul disertací "Die Zipser Mundart" (tj. "Spišské nářečí" - pozn. překl.), věnoval se úkolů sdtužení "Deutscher Kulturverband"; až do posledního kouta poznal německé příhraniční a sídelní území, důvěrně známými se mu staly bytí a obyčeje jeho krajanů nejrozličnějšího krajového původu. Mnohem později, v prvých letech po vyhnání mohl zúročit plody této práce, když od německé lokality k lokalitě ve svých přednáškách získával pro své osudem tak těžce postižené krajany porozumění ohledně jejich osobitosti a výkonů, současně pak podporoval a udržoval jejich vzájemné sepětí.
Než však mu byla od roku 1955 svěřena funkce vrchního vládního rady v hesenském ministerstvu kultury (v originále "im hessischen Kultusministerum" - pozn. překl.) a s ní i péče o kulturní záležitosti vyhnanců z domova a divadelní referát (dokázal v té funkci rovněž instalovat trvalou expozici "Deutsche Kultur im Osten" /tj. "Německá kultura na Východě" - pozn. překl./ v prostorách "Haus der Heimat" ve Wiesbadenu), byl propuštěnec z ruského zajetí Dr. Viktor Aschenbrenner do roku 1951 paličem (v originále "Brenner" - pozn. překl.) u firmy "Didier-Werke" (výroba žáruvzdorných tvarovek - pozn. překl. v Mainzlar (jde o dnešní část hesenského města Staufenberg.- pozn. překl.). V onom roce 1951 se asi někdo rozpomněl, že tento "Brenner Aschenbrenner" byl do roku 1938 i jednatelem berlínské organizace "Sudetendeutscher Kulturgesellschaft", která se svoením tehdejší československé vlády sloužila kulturní výměně mezi sudetskými Němci a Německou říší a byl přeložen do města Gießen jako vedoucí okresní knihovny (tamní "Kreisbibliothek" odpovídá postavení města jako sídla "zemského okresu" /"Landkreis"/ - pozn. překl.). Aschenbrenner měl už ostatně za sebou knihovnickou zkoušku z německé "Staatliche Büchereischule" v meziválečné Praze. Byl pověřen i jednatelstvím okresní komise pro kulturní a společenský život (v originále "der Geschäftsfülhrung der Kreiskommission für kultureHes und soziales Leben" - pozn. překl.). Když pak přešel o čtyři roky později na ministerstvo kultury spolkové země Hesensko (v originále "ins hessische Kultusministerium" - pozn. překl.), nezůstal u pouhého plnění služebních úkolů. Spravoval i tzv. "Ostkundliche Kolleg" (tj. kolej pro vzdělání o německé východní Evropě, dodnes v Hesensku činná - pozn. překl.), rozhodující měrou se podílel na založení pracovního společenství "Die gemeinsame Weg" (tj. "Společná cesta" - pozn. překl.) a vypracoval vůdčí zásady, podle nichž se pak úspěšně řídila výuka kulturní práce věnovaná evropskému východu na lidových univerzitách (v originále "in den Volkshochschulen" - pozn. překl.). Působil také v předsednictvu hesenského zemského sdružení pro vzdělávání dospělých (v originále "im Vorstand des Hessisehen Landesverbandes für Erwachsenen-.Bildung" - pozn. překl.), po celá léta je předsedou zemského filmového kuratoria a členem předsednictva zemské filmové služby (v originále "Vorsitzender des Landesfilmkuratoriums und Vorstandsmitglied des Landesfilmdienstes" - pozn. překl.). Jako kulturní referent "Svazu vyhnanců" (v originále "als Landeskulturreferent des BdV" - pozn. překl.), kde později zastával i referát pro vzdělávání dospělých, vedl dodnes oblíbenou akci "Kulturelle Sommertage" (tj. "Letní dny kultury" - pozn. překl.), na celostátní úrovni patří mezi členy výboru už zmíněného "Svazu vyhnanců" a jako kulturní referent "Sudetoněmckého krajanského sdružení" je i druhým předsedou sdružení "Adalbert-Stifter-Verein".
Ani při této vrchovaté plnosti práce a úkolů nelze na něho zapomenout jako na tvůrčího germanistu a historika, který už před třemi desetiletími vydal svůj zásadní trhdy text o osidlování severních Čech pod titulem ,"Nordböhmische Besiedlungsgeschichte" (1935 v Liberci /Reichenberg/ vlastním nákladem o pouhých 22 stranách /!/ - pozn. překl.). Ve své knize "Sudetenland - Ein Überblick über seine Geschichte" ("Verlag Neue Schule", Bad Reichenhall, kde vyšla v . edici "Schriften des Kulturwerkes der vertriebenen Deutschen" roku 1959 a pochází z ní v českém překladu naše zdejší úvodní textová ukázka- pozn. překl.), kde opravuje mnohé falešné názory a historická zkreslení, stejně jako to činí v sevřeném a instruktivně trefném souhrnu "Die Sudetendeutschen", který se stal součástí příručky "Die Deutschen und ihre östlichen Nachbarn" (nakladatelství Diesterweg ve Frankfurtu nad Mohanem 1967), vydané trojicí Eugen Lemberg, Ernst Birka a Viktor Aschenbrenner. A je-li třeba litovat, že krásná obrazová publikace "Du mein Sudetenland" (Brühl Verlag v Gießen 1950 jako 1. svazrk edice "Heimat im Osten" - pozn. překl.), může nás nyní přece jen těšit, že zásluhou nakladatelství Delp v Bad Windsheim vychází soubor 22 starých kolorovaných litografií, ocelorytin a mědirytin pod titulem ,;Städtebilder aus den Sudetenländern 'im Spiegel der Vergangenheit" (tj. "Obrazy měst ze Sudet v zrcadle minulosti" - pozn. překl.). Viktor Aschenbrenner k němu napsal průvodní text, v němž mj. stojí nám pro útěchu psáno: "Wie immer das Schicksal waltet, dem Vertriebenen bleibt: der Stolz auf das Werk der Vorfahren, die Liebe zur verlorenen Heimat, der Wille zu neuem Schaffen ¬und unschätzbar: ein gutes Gewissen." (tj. "Jakkoli osud vždy vládne, zůstává vyhnancům hrdost na dílo předků, láska ke ztracenému domovu, vůle znovu tvořit a jako vzácný a nedocenitelný osobní poklad to, čemu se říká dobré svědomí." - pozn. překl.).
S tím vším se vydává do nového úseku života i Dr. Viktor Aschenbrenner jménem úsilí o náš duchovní domov.
Hoam!, 1969, s. 292-294
Dr. Viktor Aschenbrenner zemřel ve věku nedožitých 88 let dne 2. července roku 1992 v hesenském Wiesbadenu. Pokud někomu z nás Čechů vadí, mluví-li ten, kdo se označuje za "sudetského Němce", cosi o svém dobrém svědomí, vraťme se vždy i my k tomu svému. V češtině zní ovšem ten přívlastek většinou jinak a ohledně "čistého" svědomí vlastně není o čem hovořit. V čištění svědomí jsou národy opravdickými mistry.
- - - - -
* Ústí nad Laben / Horní Planá / † † † Wiesbaden (HE)
