HEINRICH WICPALEK

Budějovice v "tureckém roce" 1683

V roce 1683 vtrhl turecký velkovezír Kara Mustafa s mohutným vojskem do rakouských dědičných zemí. Dne 24. července 1683 sevřel Vídeň ve svém obklíčení. Dvaadvacet tisíc jejích obránců, ať už z řad vídeňských měšťanů, studentů či říšských vojáků pod velením hraběte Rüdigera von Starhemberga a satarosty Liebenberga, hrdinně odolávalo všem útokům, až konečně 12. září 1683 bylo turecké vojsko o síle 208 tisíc mužů spojenými silami, vedenými vévodou Karlem Lotrinským a polským králem Janem Sobieskim poraženo a Vídeň osvobozena. - Ještě než Kara Mustafa uvedl do pohybu k Vídni své zbrojné síly, byly pražským místodržitelstvím vydány krajským úřadům pokyny, beroucí zřetel na nebezpečí hrozící turecké invaze a vyžadující přípravná opatření. Jde o důkaz toho, že císař Leopold I.už koncem roku 1682 počítal s válkou.
Aby byly včas sehnány potřebné finanční prostředky, byla císařským patentem vypsána tak řečená turecká daň. Vyhláška o ní dorazila do Budějovic (Budweis) dne 14. prosince 1682 ve tři hodiny "teutschen Schlags". Tato daňová úhrada nepostihovala toliko majetek vrchnosti, měst a statků, nýbrž i jmění všech občanů v hodnotě překračující tisíc zlatých. Aby mylným výkladem místodržitelského výnosu nebylo město a občané vystaveni nějaké škodě, vyžádal si magistrát od krajského hejtmana bechyňského kraje bližší instrukce. Poněvadž však se mu odtud nijaké podrobnější informace nedostalo, obrátil se na zástupce města Budějovice u císařského dvora, pana von Schotta a pro jistotu zároveň i na městského agenta při pražském místodržitelství, pana Noskyho. Dodání informací se dělo v zájmu plátců daní, neboť hlášení měla být u krajského úřadu předložena už po uplynutí osmi dnů.
Dne 15. ledna 1683 se městská rada prohlásila být připravenou odvést "von all solchen gemeiner Stadt angehörigen liegend und fahrenden Vermögen, auch Aktivschulden, nach Abzug der fundationes Und passiv Schulden, zusammen Vier hundert fünfzig Gulden rheinisch" (tj. "ze všeho tohoto veřejného městu náležejícího nemovitého i movitého majetku, také aktiv, po odečtu nadací a pasiv, dohromady čtyři sta padesát zlatých rýnských" - pozn. překl.). - Zajímavá je skutečnost, že bylo tehdy jmenovitě zjištěno 52 budějovických měšťanů. jejichž jmění překročilo hranici tisíce zlatých. S dobře zapečetěnou obálkou, obsahující to daňové přiznání, vydali se dne 19. ledna 1683 primátor Johann Hann, radní Siegmund Zahradka von Eylenfelß a syndikus (tj. zplnomocněný zástupce - pozn. překl.) Andreas Wenzeslaus Simon do Jindřichova Hradce (v originále "nach Neuhaus" - pozn. překl.), aby tam krajskému hejtmanovi bechyňského kraje Johannu Alexanderovi Koniasovi von Wydri (česky by se řeklo Janu Alexandru Koňasovi z Vydří - pozn. překl.) předal vyžádané podklady, z nichž vysvítalo, že na budějovické měšťanstvo připadající turecká daň činila 1586 zlatých 82 krejcarů a 3 denáry. K tomu přistupoval městský odvod 450 zlatých. Dohromady činil celý obnos 2036 zlatých 21 krejcarů a 3 denáry. To byla opravdu značná suma, odpovídající celkové kontribuci (tj. berni, nucenému příspěvku - pozn. překl.) města Budějovice za polovinu jednoho roku.
Doručením peněz na vrchní berní úřad v Praze (původně Nejvyšší berniční úřad, zřízený zemským sněmem v roce 1652 - pozn. překl.) byli pověřeni Johann Daublebsky von Sterneck a Daniel Ernst Alexius, oba členové městské rady. V přítomnosti už zmíněného městského agenta Noskyho, zastupujícího budějovické zájmy u pražského místodržitelství, se pak uskutečnilo předání obnosu pro tureckou kontribuci. Z hlavního města země oba radní příslušné kvitance, stěžovali si však, že se museli založit penězi z vlastního, "weil in denen verschiedenen pagueten sich merkliche Betrug mit Abgang falscher oder sonst geringen lumpen-Müntz, als selbte der H. Nosky eröffnet und den Cassieren zugezahlet, befunden haben" (tj. "poněvadž se v těch různých balíčcích zjistil znatelný podvod s předáním falešných nebo jinak méně hodnotných ba bezcenných mincí1, když je pan Nosky otevřel a vyplácel pokladnímu" - pozn. překl.). Plátci, kteří se pokusili státní pokladně podstrčit méněcenné mince, byli donuceni k náhradě a Daublebskymu i Alexiovi byla jimi poskytnutá suma vrácena.
Vláda měla dobré důvody k energickému a urychlenému vymáhání válečné kontribuce, neboť muselo být během krátké doby postaveno 14 regimentů (tj. pluků - pozn. překl.) pěšího lidu, 8 regimentů jízdního vojska, dále 5 dragounských a 2 chorvatských regimentů. Vysoké náklady k tomu potřebné musily být nabyty od zemí Koruny české, jakož od Horních, Dolních a Vnitřních Rakous. Jen na Čechy v tom ohledu připadlo "zur Unterhaltung der Ihre Majestät versterkende Miliz 1, 611 993 Gulden und zur fortification der haltbaren Plätze, als Eger undt Prag, 40 000 Gulden" (tj. "k udržování posílené milice Jeho Veličenstva 1, 611 993 zlatých a k opevnění obhajitelných míst jako Cheb a Praha 40 000 zlatých" - pozn. překl.). - Vedle pěchoty a kavalerie musilo být významně posíleno i dělostřelectvo a císař schválil obnos 99 165 zlatých pro "Werbung der Knecht, erkauffung der Pferdt und Aufrichtung der Feld-Artigleria" (tj. "nábor pacholků, nákup koní a zbudování polní artilerie" - pozn. překl.). Tohoto s horlivostí a energií prováděného verbování nezůstaly ani Budějovice ušetřeny. Dělostřelecký plukovník Christoph von Börner nařídil, "einen Werbplatz mit offentlich Trommelschlag aufzurichten um die wagen-knecht zusammenzubringen" (tj. "zřídit plac k náboru s veřejným bubnováním, aby byli sehnáni ti pacholci k vozům" - pozn. překl.). Proti tomu vznesl magistrát námitku, poněvadž hospodářství byla odvodem pacholků zle postižena a nadto byla tím porušena městská privilegia. Plukovník se však neústupně odvolával na svůj "Werbepatent" a městská rada se na doporučení krajských činitelů podrobila, především s ohledem na blaho otčiny. Tímto patriotickým postojem byl zřejmě Börner tak uhranut, že přišel brzy s novým přáním: město mělo značný počet vozů, zhotovených pro artileriii v Krumlově a Kaplici (v originále "in Krummau und Kaplitz" - pozn. překl.), umístit "undter die trükher oder deßtachs" (tj. "pod nějaké na kliku uzavíratelné přístřeší" - pozn. překl.). Městská rada proti tomu namítla, že k tomu nejsou zařízeny ani městské budovy, ani těsné domy a že chybějí i jiné možnosti. Konečně musil magistrát i tady ustoupit.
Teď se nacházely v nejchladnější čas roku v Čechách pěší regiment Kaiserstein, jízdní regimenty Gondola (Francesco Giovanni Gondola, chorvatsky Fran Dživo Gundulić - pozn. překl.), Caraffa, Piccolomini, Sachsen-Lauenburg, 10 kompanií (tj. rot - pozn. překl.) Kuefsteinových dragounů a 10 kompanií regimentu Götzova. K tomu připadly zemi a městu na starost další útvary, které na pochodu mířily ke shromaždišti Kittsee (mezi Prešpurkem a Šoproní /v originále "zwischen Preßburg und Ödenburg" - pozn. překl./). Tak hlásí Nosky dne 6. února 1683 budějovické městské radě, že napříště budou Čechami procházet opět tři pěší regimenty a jen "in die Königlich und Herren Städte verlegt werden sollen, dahero sie, obschon nicht lange, die Städte sehr bedrängen werden" (tj. "v královských a poddanských městech budou ležením, pročež, byť ne nadlouho, budou ta města velice tísněna" - pozn. překl.). Bez ohledu na privilegia, která měla Budějovice chránit před podobnými ubytovacími povinnostmi, nařídil generál Kaiserstein, že má být ve městě nakvartýrována celá kompanie Daunova regimentu a v okolních vsích pak dělostřelectvo. To, co se nepodařilo dosáhnout stížnostmi otcům města, poštěstilo se protřelému agentu Noskymu. Jeho úsilí a přístupnosti vrchního berního písaře Wetzkera je co děkovat, že Budějovice zůstaly ušetřeny. Wetzker přidělil Budějovicím určené ubytovací kontingenty jiným městům, přirozeně za generálovými zády. V každém případě se magistrát usnesl adresovat později císaři prosbu, aby propříště město - jak to původně mělo platit pro všechna horní města - ráčil chránit před procházejícími útvary.
Poněvadž Nosky nebyl jako Deus ex machina vždycky k dispozici, stalo se také, že jeden podplukovník Gundulićova jízdního pluku se dne 12. dubna 1683 svémocně s muži, koňmi i vozy nakvartýroval do vsí při levém břehu Vltavy (Moldau). Při odchodu požadoval kvitanci, že on a jeho regiment nezůstali nic dlužni. V jiném případě prý setrvá ve vsích nadále a podá stížnost pro zlovolné zdržování pochodu. Venkovanům sice zaplaceno nebylo, zato si jeden rytmistr vzal s sebou zdravého mladého koně.
Počtkem července byly regimenty Piccolomini, Sachsen-Lauenburg a Kuefsteinovi dragouni odveleni z Čech do Vídně. Dne 29. srpna 1683 dorazil kurfiřt Georg III. von Sachsen se 6 pěšími, 4 jízdními a 1 dragounským regimentem (dragouni /"drago" se nazývala krátká mušketa, "plivající oheň jako nějaký drak"/ byli tzv. "jízdní pěchotou": pohybovali se na koni, bojovali však jako pěchota - pozn. překl.) spěšným pochodem na sever od Jindřichova Hradce. Tam muselo město Budějovice a k němu náležející vsi dodat velké množství proviantu, krmení a dostatek munice.
Už šest týdnů předtím Kara Mustafa sevřel Vídeň ve svém obklíčení. Před tureckými oddíly se hnaly vraždící a pálící hordy Tatarů, šířící panický děs. Uprchlíci, kteří unikli jejich zvěrstvům, podávali zprávy o ohavnostech, páchaných na bezbranném obyvatelstvu v Hainburgu, Perchtoldsdorfu, Sankt Pölten, Melku a jinde. Na Moravském poli (Marchfeld) bezuzdně řádili vojáci paši z Velkého Varadína (česky i "Velký Varaždín", v originále "Großwardein", dnes rumunská Oradea, maďarsky Nagyvárad - pozn. překl.) a hraběte Tököliho (Imrich Tököli /maďarsky Imre Thököly/, rodák z Kežmaroku, sedmihradský kníže, nazývaný i slovenským nebo kuruckým králem, vůdce protihabsburského stavovského povstání, žil v letech 1657-1705 a zemřel v tureckém Izmiru - pozn. překl.). Chystali se k dobytí Brna. I když vítězství Karla Lotrinského nad útočníky realizaci tohoto plánu zmařila, nedalo se zabránit tomu, aby malé nepřátelské oddíly opakovaně nepodnikaly loupežné výpady nechráněnými oblastmi Dolních Rakous a Moravy a nepronikaly dál až na hranice Čech.
Budějovický magistrát už v únoru 1683 usiloval o obstarání dostatečného množství střelného prachu. Pro jeho velkou spotřebu vojskem zely veškeré muniční sklady a zbrojnice prázdnotou. Městskému agentovi Noskymu se sice podařilo vypátrat velké sklady střelného prachu v saských Drážďanech, materiál se však prokázal málo trvanlivým a místy i příliš skrovně brizantním. Nabídka v Praze usedlého budějovického měšťanského syna V.F. Mattla, opatřit 8 metrických centů "Stukh- und Musquetenpulver" (tj. "kusového a mušketového prachu" - pozn. překl.) v ceně 30 zlatých za cent nebyla zdá se přijata, neboť asi v téže době se rada zabývala návrhem prachaře a sanytrníka (v originále "mit dem Vorschlag des Pulvermaches und Salitersieders" - pozn. překl.) Eliase Brodwurma z Budkova (v originále "aus Budkau" - pozn. překl.) začít s výrobou střelného prachu přímo u Budějovic. Poněvadž se Elias Brodwurm mohl prokázat příznivými osvědčeními, vyzvalo ho městské zastupitelstvo, aby se dosavil do Budějovic a zjistil, zda se v blízkém okolí města vyskytuje dostatek nitrózní půdy (v originále "saliterhältige" - pozn. překl.). Není známo, zda projekt došel uskutečnění. - V červenci se městská obec pokusila získat z panského "prachového" mlýna (v originále "Pulvermühle" - pozn. překl.) v Mladé Vožici (v originále "in Jung-Woschitz" - pozn. překl.) dva metrické centy střelného prachu v ceně 36 zlatých za cent. Krumlovský zámecký hejtman Johann Krimmer ovšem ten nákup zamítl. - Díky upozornění prácheňského krajského hejtmana, že prach je k mání ještě v Plzni, dostaly se do vlastnictví města Budějovic dva metrické centy střelného prachu, koupené od plzeňského prachaře Simona Plechy. Včetně dovozu do Budějovic zaplatil za to tehdy magistrát 73 zlatých rýnské měny.
V každém případě se úsilí otců města podařilo opatřit Budějovice dostatečným množstvím munice, neboť v radním zápisu ze dne 17. srpna 1683 vidíme v přiložené "Spezifikation, Waß sich in der Königlich befreydten Bergstadt Böheimb. Budweis an munition befindet" (tj. "specifikaci /tj. přesném výčtu/, co se v královském svobodném horním městě Českých Budějovicích vynachází munice" - pozn. překl.) hned na nejpřednějším místě údaj o 60 metrických centech "Musquetten- und Stukhpulver". Konečně dodali měšťan Georg Mattl 11/4 a jistý Hans Stahl do zbrojnice 12 centů a 24 liber olova.
Přes plně dostačující zásoby munice hlásí dne 20. července 1683 magistrát krajskému hejtmanovi, že ve městě není k dispozici žádný střelný prach a že ho také nebude možno nijak snadno a rychle opatřit; kromě toho nedisponuje už magistrát následkem vysokých válečných daní a mnoha jiných výdajů penězi, nezbytnými k jeho nákupu a také k opravě velice poškozených městských opevnění. V odpovědi se ovšem bez okolků praví, že municí se musí opatřit město samo. - Městská rada chápala Budějovice jako opevněné místo natolik strategicky významné, že by mělo být v řádném obranyschopném stavu zajišťováno a udržováno ze státních prostředků. Proto se správa města necítila ochotna nést na vlastních bedrech náklady na pořízení munice, jakož i jiné válečné výdaje. Magistrát poukazoval na to, že za třicetileté války byla praxe právě taková, jaká by jeho chápání věci odpovídala. Tehdy hledalo české místodržitelství ochranu v budějovických hradbách, svatováclavská koruna a s ní korunovační klenoty byly deponovány pod klenbou farního kostela (uloženy byly v jeho kapli a střeženy byly zdejšími měšťany dnem i nocí /velitelem zdejší posádky byl tehdy Jindřich Hýzrle z Chodů a o bezpečnost klenotů pečovali i vojáci Valdštejnova regimentu, který sem byl vyslán/ - pozn. překl.). Sešel se tu tenkrát i zemský sněm. Linec tehdy dokonce dostal od císaře Ferdinanda III. příkaz poskytnout Budějovickým zbraně a munici k obraně města.
Daleko největší starost připravoval Budějovicím právě dezolátní stav městského opevnění. Dlouho předtím už sdělila městská rada příslušným nadřízeným místům, že městské hradby a brány vyžadují naléhavé opravy. Dostávalo se jí neustále odpovědi, že má být bez starosti, poněvadž v případě hrozícího nebezpečí budou v pravý čas podniknuta veškerá žádoucí opatření. S tímto ujištěním se musil magistrát spokojit, pokud nechtěl, aby celá tíže nápravy byla jeho starostí. K tomu by byl nucen sáhnout opravdu hluboko do obecního měšce. Jak vysvítá ze zápisu, datovaného dnem 5. července 1677, vykázala prohlídka "der Vumb die Statt herum befindent paufelligen Thör, Thirm und Statt Mauren" (tj. "kolem dokola města se nacházejících chatrných bran, věží a městských hradeb" - pozn. překl.) následující: téměř všechny věže a brány, metry dlouhé úseky hradeb i Přední mlýn (Vordermühle) musejí být nově zastřešeny. Povážlivý byl i stav hradebních zdí: v blízkosti Železné panny (Spielhäubelturm) bylo třeba zacelit ve zdi zející velký otvor. Za radnicí poblíž solního skladu (v originále "in der Nähe der 'Salzbude' /Salzmagazin/" - pozn. překl.), u Pražské brány (Prager Tor) a na několika dalších místech vypadávaly volně z hradebních zdí kameny.
Od té doby se přirozeně situace dále zhoršila a v jedné zprávě krajskému hejtmanství ze dne 5. května 1683 otcové města sdělují, že rozpad pokročil do té míry, že lze na mnoha místech zřícené hradby bez námahy přelézt či jinde vniknout pohodlně do města dírou v nich. Dne 19. července vydalo krajské hejtmanství v Jindřichově Hradci nařízení budějovickému purkmistrovskému úřadu pokračovat v opevňovacích pracích a sehnat i vyčistit všechny dostupné zbraně. Bojeschopní měšťané museli být ozbrojeni a opatřeni střelným prachem, olovem a dostatečným množstvím proviantu. Nadto mělo město postavit 50 mužů ke své obraně. Tehdejší provizorní purkmistr (v originále "interimistische Bürgermeister" - pozn. překl.) Georg Cornelius Todt dal z městských důchodů k dispozici 100 říšských tolarů (odpovídající sumou by bylo 150 zlatých rýnské měny) a pověřil měšťany Georga Mattla a Konrada Stromayera náborem lidí. Během krátké doby se podařilo dát dohromady tolik městských vojáků, že z Ingolstadtu na padesát dnů přijatý kaprál jménem Michael Morbekh mohl začít s "Einexercieren und Drillen" (tj. "s tuhým výcvikem" - pozn. překl.).
V jedné zprávě se praví, že šance po obou stranách Trhovosvinenské (Vídeňské) brány (Schweinitzer /Wiener/ Tor), stejně jako parkány a příkopy byly podrobeny celké opravě. Oprava místy zle poškozené městské hradby byla od Rabenštejnské věže (Rabensteiner Turm) počínaje přes Českou (v originále "Böheimb-/Böhm- Gasse" - pozn. překl.), Plachého (v originále "Sau-/Plachy-/ Gasse" - pozn. překl.) byla protažena kus dál až k Židovské ulici (v originále "Judengasse", dnes ulice "U Černé věže" - pozn. překl.), u Pražské brány (Prager Tor) byl vyzděn tak řečený "taras" (i v originále "eien 'Taras'" - pozn. překl.) a od Zadního mlýna (Hintermühle), kde musel být zřízen zásek z dubových kmenů, byla založena vodní stoka k městské hradbě. Také u "paderien" (tj. "Baderin", česky "lazebnice" - pozn. překl.) při věži Manda (Mandaturm) byla provedena oprava fortifikace. Konečně byli tesaři zaměstnáni vyhotovením "španělských jezdců", tj. dlouhých klád, zastrčených na způsob "kozy" pro řezání dřeva do železem pobitých stojanů ve tvaru kříže (v originále "Herstellung von Spanischen Reitern, langen Balken, die durch überkreuz eisenbeschlagene Pfähle sägebockartig gesteckt sind", snad ještě lze dodat, že se "španělským jezdcům" v české vojenské terminologii říkalo i "pěchotní rozsocháč" - pozn. překl.). - Na opevnění vnějších příkopů nedošlo. Na 9240 kusů palisád bylo nezbytně potřebí 3080 stromových kmenů. Dalších 4468 kmenů by vyžadovalo opevnění říčních břehů. Takovou výjimečnou zátěž by nemohlo město, tehdy dosud bez nějakého významnějšího lesního majetku, rozhodně nést, o to méně, když panství Krumlov a Hluboká (v originále "Krummau und Frauenberg" - pozn. překl.) nebyly ochotny nijaké dřevo dodat. Dohromady stály práce na opravách městských fortifikací 886 zlatých, 39 krejcarů a 3 denáry rýnské měny, na tehdejší poměry suma opravdu značná.
Obavy, že turecké nebezpečí může nabýt i pro Budějovice akutní podoby, byly neustále živeny stále hojněji přicházejícími zvěstmi o zvěrstvech větších i menších nepřátelských band, které se hrozivě blížily hranicím Čech. Ty alarmující zprávy "bey tag Vndt Nacht durch diese Stadt Hin- unit Hergehend Passagiris sowohl von Höheren als nidrigern Standts Personen" (tj. "dnem i nocí městem odtud i sem mířících pasažérů, jakož i osob vyššího i nižšího stavu" - pozn. překl.), zejména však zvěst jednoho ku Praze spěchajícího kurýra, "daß die außtreiffende Parthey mit sengen und brennen in der Gegend bey Mölkh sich gewaltig sehen ließen" (tj. "že se daly mocně vidět potulné žhářské bandy v okolí Melku /při Dunaji/" - pozn. překl.) přiměla budějovickou městskou radu, aby dne 16. července vyslala městského úředníka Stephana Hermanna do města Krems an der Donau (česky se mu říkalo "Kremže" - pozn. překl.), "umb einhollung einer sicheren und verläßlicher Nachricht" (tj. "pro donesení jisté a spolehlivé zprávy" - pozn. překl.). Hermann obdržel od kremžského magistrátu potvrzení, že Tataři a paličské hordy na Moravě a v Rakousích páchaly své ohavnosti až k řece Enži (Enns) a že právě "zway Meill weeg von Krems Uber die Prugg, Wallperstorff in Asch sey gelegt worden" (tj. "dvě míle cesty od Kremže přes most byl Walpersdorf /zámek mezi Kremží a Sankt Pölten/ - pozn. překl.).
Pražské místodržitelství, které bylo velmi podrobně informováno o situaci, ustanovilo na císařův rozkaz, že při eventuelním vpádu Turků do Čech mají zadržet první nápor kraje hranici (s Moravou - pozn. překl.) blízké, tj. bechyňský, čáslavský a chrudimský. Za tím účelem musely být hraniční lesy proti Moravě, Horním a Dolním Rakousům učiněny pořízením záseků neprůchodnými a dosavadní přechody obsazeny ozbrojenými venkovany. Byl dán přísný rozkaz, "daß jeder von seiner Herrschaft und guth, von zehn angesessenen den Zehent Mann, ohne allergeringst Vorschub aufbiethen, derley leüthe, welche zu solch werkh tauglich und gewachsen, des gewöhrs kundig und damit wohl Vmbgehen können, dazu bestellen; die Hausgesessenen aber verschonnen, mit Ober- Vndt Unter gewöhr, gebührent auch Pulver, Bley unit lebens Mittel sattsamb versehen, Undt sodann auch wohl mundiret an Orth und Ende unverweigerlich gebührent armiret gestellen wollen und sollen" (tj. "aby každý ze své vrchnosti a statku z deseti usedlých povolal bez sebemenšího přispění desítku mužů, kteréžto lidi, k takovému dílu schopné a dospělé, zbraně znalé a zacházet s ní umějící, k ní zjednal; domácí lidi však ušetřil, svrchní i boční zbraní, náležitě i prachem, olovem a proviantem dosyta opatřil, a tak i dobře vystrojené a bez jakéhokoli odporu náležitě vyzbrojené chtěl a měl poskytnout" - pozn. překl.) vyzbrojené.
V Bechyňském kraji dostaly Nové Hrady (Gratzen), Rožmberk nad Vltavou (Rosenberg), Olešnice (Elexnitz), jakož i panství Pelhřimov (Pilgram) a Třeboň (Wittingau) příkaz všechna vydaná nařízení rychle provést. V Třeboni došlo nikoli pouze k opravě valů a hradeb, nýbrž byla učiněna i opatření, jak v případě ohrožení zaplavit okolí vodou. Také silnice a lesy mezi Krumlovem, Frymburkem (Friedberg), Ulrichsbergem až k Dolní Vltavici (Untermoldau) byly podle rozkazu zajištěny. U Dolní Vltavice probíhaly dokonce překotné práce, aby obranný val byl zřízen nikoli proti Hornímu Rakousku, nýbrž proti Čechám.
Na základě zkušeností, nabytých na Moravě a v Dolních Rakousích, nařídil krajský úřad v Jindřichově Hradci, "daß auf reisend Einloffende leüthe (imaßen die Tirkh einige anzahl brenner außgeschicket), welche etwa alß Betler ankommen oder sonsten verdächtlich seyn möchten, gute Obsicht gegeben undt in denen Städt, Märkt und Dörffern, besonders nächtlicher Zeit, wachten bestellt werden" (tj. "aby na cestou přicházející lidé /jak je do jisté míry vypudilo množství požárů Turky založených/, kteří se chovají třeba jako žebráci nebo mohou být jinak podezřelí, byl dán dobrý dohled a ve městech, městysích a vsích, zejména v nočním čase, byly postaveny stráže" - pozn. překl.). Že by tato bezpečnostní opatření byla vhodná i jinde v Čechách, vyplývá z hlášení budějovického purkmistrovského úřadu hlubockým a třeboňským setníkům, podle nichž se v okolí Chotýčan a Ševětína (v originále "Schmidtgraben und Schewetin" - pozn. překl.) potulovala všelijaká chátra, která přepadala a olupovala kolemjdoucí.
Ke konci srpna dostal nejvyšší zemský hofmistr hrabě Vilém Krakovský z Kolovrat (v originále "Wilhelm Krakowski von Kolowrat" - pozn. překl.) za úkol podniknout inspekci městských opevnění a muničních zásob. Zároveň mu připadla úloha provést "obnovu" budějovické městské rady, poněvadž v první polovině roku 1683 rychle po sobě zemřeli radní Tobias Hansl, Georg Daublebsky a konečně primátor Johann Hann. Zbylí členové městské rady byli, zčásti kvůli svému vysokému věku, zčásti "wegen anderer Zufälligkeiten" (tj. "pro jiné nahodilosti" - pozn. překl.) unaveni vykonáváním svého úřadu, zejména v časech tak chmurných "undt elender feindtlich" (tj. "a bědně nepřátelských" - pozn. překl.) a kladl se velký důraz na to, aby se "instalace" podjal hrabě Kolovrat. V jedné žádosti nejvyššímu kancléři prosila městská rada navrhnout provedením právě jeho, poněvadž "Ihro Excellenz diesen actum renovationis schon vorhero Zum öfteren hier exercieret" (tj. "její Excelence tento akt obnovy zde už dříve častěji vykonávala" - pozn. překl.). Zástupce města Budějovice u císařského dvora pan von Schott mínil, že v dobách tolik kritických musejí jít všechny soukromé záležitosti stranou. Nebylo kromě toho známo, zda se registratura (tj. sběrna úředních spisů - pozn. překl.) nachází ještě ve Vídni či zda je už na cestě do Pasova (Passau) a celá kancelář panovnického dvora sestávala z pouhých tří osob: nejvyššího kancléře, sekretáře von Tama a jednoho koncipisty. Přes tyto málo potěšitelné vyhlídky na brzké vyřízení žádosti "Ihro Kayserl. Majestät allegnädigst placidiert" (tj. "Jeho císařské Veličenstvo nejmilostivěji potvrdilo" - pozn. překl.), že chce přání budějovických otců města vyhovět a už 25. července 1683 mohl radní Thomas Wessely magistrát písemně vyrozumět o tom, že on sám císařské rozhodnutí osobně doručí. Ke slavnostní nominaci nové městské rady došlo 19. srpna a jako purkmistr byl ustanoven Lukas Siegmund Zahradka von Eylenfelß. Celá záležitost byla pro město věru nákladná. Jak vysvítá z registru výdajů, obdržel hrabě Kolovrat za své úsilí čestný dar ve výši 100 říšských tolarů, jakož dvanáct škopků soli, které měly samy hodnotu 72 zlatých a 9 krejcarů rýnské měny. Na jeho doprovod bylo pamatováno 34 zlatými. Přípravy přijetí, náklady slavnostní tabule a různé menší úhrady si celkem vyžádaly 360 zlatých a 26 krejcarů. Celkem vyšla "obnova rady" na 617 zlatých a 35 krejcarů.
Obhlídka opevnění a zásob zbraní a munice dopadla k celkové spokojenosti. Jen v městské zbrojnici bylo zaregistrováno:
mušketového a střelného prachu 60 centů
zápalnic 20 centů
mušket 240 kusů
střední a malé "kusy" (v originále "Stukh" - pozn. překl.) 8 kusů
houfnice 9 kusů
varhanové dělo (v originále "Orgel - pozn. překl.) o 5 mušketových hlavních 1 kus
moždíře střední (v originále "mittlere Feuermörser" - pozn. překl.) 2 kusy
staré útočné hrnce (nádoby se smolou zvané "Sturmhaferl" - pozn. překl.) 200 kusů
staré plněné ruční granáty 120 kusů
olovo 10 centů
dvojité háky 100 kusů
halapartny 10 kusů
píky 130 kusů
obouruční meče (v originále "Schlachtschwerter" - pozn. překl.) 6 kusů
kropáče (v originále "Morgensterne" - pozn. překl.) 130 kusů
pasti opatřené špicemi (v originále "Spitze Fußeisen" - pozn. překl.) 200 kusů
různé železné koule do děl (v originále "zu den 'Stukhen' - pozn. překl.) 400 kusů
smolné věnce 150 kusů
Kromě toho se v rozličných malých truhlách daly najít ještě železné dvojité háky a kule
do mušket.
Od purkmistra dostali čtvrťmistři (v originále "Stadtviertel-Meister" - pozn. překl.) příkaz chodit ve svých městských částech od domu k domu a vyzývat měšťany, aby udržovali své zbraně ve stavu schopném nasazení. Nadbytečné zbraně musily zůstat ve městě a nesměly být prodávány jinam. Každý si měl vytvořit zásoby proviantu. Cizí lidé, zejména ženy a děti, neměli být přijímáni; měl být učiněn pokus slušným způsobem se jich zbavit. Řemeslničtí mistři se měli postarat o to, aby své tovaryše udrželi sobě i městu.
Magistrát dal také provést "Generalmusterung der Bürgerschaft" (tj. "generální odvod měšťanstva" - pozn. překl.), aby byl zjištěn počet obranyschopných mužů. Zároveň byl pořízen seznam zbraní, nacházejících se v jejich majetku. Ve 352 domech čtyř městských čtvrtí bylo nalezeno 281 mušket, 27 ručnic, 3 brokovnice, 9 "zogene Röhr" (zbraně s taženou /rýhovanou/ hlavní), 90 karabin, 24 párů pistolí, 94 halaparten a 319 dýk. V tomto přehledu nebyly zaznamenány zbraně osob v městských čtvrtích neusazených či bydlících vně městských hradeb - tedy obyvatel Rybní ulice (Fischgasse) a Starého Města (rozuměj někdejší Budivojovice - pozn. překl.). U rolníků, žijících ve vsích, náležejících městu bylo zjištěno 132 kropáčů, 184 pík, 6 obouručních mečů, 16 pušek a jeden lovecký oštěp (v originále "Sauspieß", vlastně kopí, na které zvíře naběhlo - pozn. překl.).
Už 21. července 1683 nařídil císař z Pasova, aby "dědičné Království české" (v originále "Erbkönigreich Böheimb" - pozn. překl.) dodalo 100 000 korců obilného zrna pro "válčící národy" (v originále "die Kriegsvölker" - pozn. překl.) "Erbkönigreich Böheimb", kteréžto zrno má být shromážděno a také mleto ve zvláštních k tomu účelu zřízených skladištích. Úhrada - jeden zlatý za korec - bude realizována z daňových nedoplatků, namísto hotových peněz může však být zasláno odpovídající množství obilí. Jako skladové místo pro celý Bechyňský kraj byly krajskými odpovědnými činiteli (v originále "von den Kreishauptleuten" - pozn. překl.), vyhlédnuty Budějovice, poněvadž nemohli "keinen beßeren, bequemeren Undt sichern orth alß Budweiß erfinden" (tj. (v originále "než Budějovice najít nijaké lepší, pohodlnější a bezepečnější místo" - pozn. překl.). K tomu měl být převzat a uchováván i proviant z jiných krajů. - Městská rada ovšem vznesla proti tomuto rozhodnutí, spojenému s prací a odpovědností, námitku s tím, že je zavalena vlastními úkoly, než aby mohla převzít nějaké další navíc. Sýpky v domech byly pro nouzi obyvatel ve velice špatném stavu, bažinatá poloha města způsobuje, že obilí může snadno dojít zkázy, může být napadeno červy a jinými škůdci a konečně tu hrozí i požáry, poněvadž mnohé z domů jsou kryty toliko dřevem. Už během poslední turecké války došlo mnoho korců komisního obilí zkázy, ačkoli bylo osmero osob na státní náklady zaměstnáno jen tím, aby bylo zrno obracením stále větráno. - Krajské hejtmanství sdělilo ovšem příkazem, že došlé obilí musí být deponováno tak dlouho, dokud nedojde příslušné rozhodnutí z Prahy. Až do začátku září bylo do Budějovic zasláno 40 korců obilí a přes upozornění, že obilí tu nemůže být mleto, poněvadž má město k dispozici toliko tři mlýny, které jsou sotva schopny uspokojit potřebu vlastních jeho měšťanů a jak při vysoké vodě, tak za nízkého jejího stavu zcela odpadají, nebyl výnos odvolán. Město nejenže nedisponovalo dostatečnou kapacitou, nýbrž nemohlo následkem stavu svého opevnění nabídnout ani odpovídající ochranu proti drancování. Jediná ulehčení pro Budějovice spočívala v tom, že část proviantu byla přikázána k úschově městysi Benešovu (v originále "Markt-Beneschau" - pozn. překl.) a v Bechyňském kraji byly jako skladová místa určena i Tábor a Pelhřimov. - Dodávky obilí docházely, zdá se, velice liknavě, takže císařský dvorní komoří a německý vicekancléř Max hrabě Lažanský (v originále "Lazansky" - pozn. překl.), jemuž bylo zásobování proviantem podřízeno, osobně Budějovice i Tábor navštívil a vyjednával dokonce s různými menšími obcemi o zrychlení dodávek. Z vrchnostenských majetků a míst obcí posílalo jich 90 zrno do Budějovic a 20 do Benešova. Obě tato skladiště měla semleté obilí spěšně odesílat do Lince (Linz) nebo nějakého jiného místa na Dunaji, aby odtud mohlo být dopravováno dál. Vojsko potřebovalo naléhavě přísun potravy, Aby bylo mouku možno udržet suchou a takovou ji moci i přepravovat, bylo nařízeno dávat ji do dřevěných sudů vysokých 23/4 pražského lokte (2, 15 metru). Namísto jednoho korce zrna bylo žádáno 100 liber (56 kg) čisté mouky.
Na císařův příkaz bylo v říjnu obyvatelstvu sděleno, že úhrada za korec zrna byla z jednoho zlatého zvýšena na 1 zlatý 10 krejcarů (v originále "auf 1 fl. 10 Kreuzer" - pozn. překl.) se zpětnou platností za obilí už dodané. Aby však tyto výdaje, nakolik se týkaly Bechyňského kraje, mohly být přinejmenším zčásti pokryty, obdržel náčelník císařského solního skladu v Budějovicích pokyn vydat krajskému hejtmanovi obnos 1013 zlatých, 58 krejcarů a 3/4 denáru.
Poté, co bylo turecké vojsko dne 12. září 1683 poraženo, byla vydána výzva ke konání děkovných bohoslužeb. Pro obyvatele Čech sice už nyní nehrozilo nijaké nebezpečí nepřátelského vpádu, avšak domů táhnoucí regimenty se postaraly o to, aby se ještě nijaký klid nenavracel a finanční těžkosti, které válka i beztoho Budějovicím dostatečně připravila, ještě nebraly konce. Dne 27. září - dva týdny po vítězství nad Kara Mustafou - tábořili procházející Sasové u Božejova. Budějovice spolu se svými vesnicemi tam dodaly prostřednictvím jednoho panského oficíra 5080 liber chleba, 2440 liber masa, 20 sudů piva, 104 korce ovsa a 2 škopky soli. Namísto masa musel být přiveden živý dobytek, pivní sudy měly bý dobře uzavřeny, aby obsah nezkysl. V jednom dopise Noskyho z 9. října 1683 se mj. píše: "Wie die Sächsischen Völker ohne respekt durchgehents das arme Land ruinieren, ist nicht zu bechreiben, Undt Hilfft weder guet noch böse einsprechung darwider" (tj. "jak ti Sasové bez jakéhokoli ohledu tu ubohou zemi ruinovali, nedá se popsat a nepomohla domluva ani po dobrém, ani po zlém" - pozn. překl.). To bezuzdné chování přimělo saského kurfiřta k prohlášení, že nahradí všechny prokázané škody, které jeho oddíly při svém průchodu krajem způsobily. - V listopadu se vracelo přes Bechyňský kraj domů pět kurfiřtských bavorských jízdních regimentů. Část vojáků byla ubytována a zaopatřena v budějovických vsích. - Budějovicemi prošla ještě další vojenské útvary, tak jeden pěší regiment z Würzburgu, jeden z Baden-Durlachu a další z hrabství Öttingen; oddílům z Frank, Saska-Eisenachu a Saska-Gothy musila být poskytnuta přípřež. - Z početných císařských regimentů, které v Čechách zůstaly na zimní kvartýr, bylo přes císařovo nařízení v Bechyňském kraji ležením půl štábu a pět kompanií Pálffyho regimentu. V Budějovicích byli ubytováni: po jednom rytmistrovi, furýr (tj. poddůstojník zásobovací služby - pozn. překl.), polní ranhojič (v originále "Feldscherer" - pozn. překl.), trubač, kovář, sedlář, platnéř a sedm "prostých jezdců" (v originále "gemaine Raiter" - pozn. překl.).

Poznámky:

1) Je známo, že platidla po třicetileté válce byla často méněcenná a úřady opakovaně varovaly před přijímáním "lehkých" mincí (v originále "Annahme zu leicht geprägter Münzen" - pozn. překl.). V jednom výnosu s datem 8. února 1683 např. upozorňuje pražské místodržitelství, že ve Štrasburku (v originále "in Straßburg" - pozn. překl.) ražené zlaté mince mají namísto předepsané hodnoty 60 krejcarů jen hodnotu 43 krejcarů a 2 a půl denáru.

Ceny potravin, dřeva a krmiva roku 1683 v rakouské měně

chléb vejce sýr máslo sádlo špek uzené maso hovězí maso skopové maso telecí maso vepřové maso sele stará slepice mladá slepice holub kachna husa kapoun krocan kvíčala jeřábek koroptev bažant zajíc jelení maso pivo rakouské víno pálenka kapr štika raci sůl pepř zázvor muškátový květ svíce oves žito pšenice hrách dřevo seno sláma

chléb vejce sýr máslo sádlo špek uzené maso hovězí maso skopové maso telecí maso vepřové maso sele stará slepice mladá slepice holub kachna husa kapoun krocan kvíčala jeřábek koroptev bažant zajíc jelení maso pivo rakouské víno pálenka kapr štika raci sůl pepř zázvor muškátový květ svíce oves žito pšenice hrách dřevo seno sláma

1 libra 1 kopa 1 libra 1 libra 1 žejdlík 1 libra 1 libra 1 libra 1 libra 1 libra 1 libra 1 kus 1 kus 1 kus 1 kus 1 kus 1 kus 1 kus 1 kus 1 kus 1 kus 1 kus 1 kus 1 kus 1 libra 1 pinta 1 žejdlík 1 žejdlík 1 žejdlík 1 žejdlík 1 žejdlík 1 žejdlík 1 libra 1 libra 1 lot (16 gramů) 1 libra 1 korec 1 korec 1 korec 1 korec 1 sáh 1 fůra 1 otep

1 krejcar 21 krejcarů 31/2 krejcaru 101/2 krejcaru 121/2 krejcaru 101/2 krejcaru 51/2 krejcaru 31/2 krejcaru 31/2 krejcaru 31/2 krejcaru 31/2 krejcaru 261/2 krejcaru 101/2 krejcaru 51/2 krejcaru 51/2 krejcaru 101/2 krejcaru 21 krejcarů 21 krejcarů 42 krejcarů 31/2 krejcaru 261/2 krejcaru 21 krejcarů 1 zlatý 521/2 krejcaru 21 krejcarů 7 krejcarů 51/2 krejcaru 9 krejcarů 9 krejcarů 41/2 krejcaru 7 krejcarů 9 krejcarů 31/2 krejcaru 42 krejcarů 35 krejcarů 171/2 krejcaru 14 krejcarů 63 krejcarů 1 zlatý 5 krejcarů 1 zlatý 521/2 krejcaru 1 zlatý 521/2 krejcaru 31 1/2 krejcaru 79 krejcarů 2 krejcary

1 vídeňský lot = 1,75 dkg; 1 vídeňská libra = 0,56 kg; 1 (rakouský) žejdlík = 0,35 litru; 1 sáh (kubický sáh) = 6,82 m³; 1 korec po 4 věrtelích = 93,4 litru; 1 pinta = asi 1 litr.

Jmenný seznam budějovických měšťanů z roku 1683

První čtvrť vnitřního města 82 domů

Jakob Lang Bartholomäus Miller Lorenz Fröhlich Hans Jäger Matthias Förster Leopold Langettl Friedrich Schönpflug Fabian Giskra Veit Mathes Georg Wittekh Regina Fischerová Hans Zinsmeister Stephan Weydmann Elisabeth Zachaeus Anna Humblová Thomas Ekmiller Melchior Umblauf Martin Richter Fabian Baltauf Georg Ayrmann Mathias Planner Samuel Galler Hans Ginther Jäger Batzlische Erben* Bartholomäus Pabst Andreas Waczlaw Franz Wolframb Hans Kintzl * tj. Batzliho dědicové

Nikolas Wienner Georg Haynka Bartholomäus Burggraff Anna Maria Plankhová Valentin Holtzer Simon Graillinger Franz Gaystreiter Caspar Praitenlocher Thomas Grienholtzer Jakob Planner Casper Weyß Elias Preitenberger Matthias Steinbigl Anna Katharina Mayrová Valentin Wienner Lorenz Jäger Bartholomäus Mraczku Andreas Hoblsperg Matthies Pfeiffer Wenzel Taynsky Franz Arnold Matthias Oschwitz Philipp Wildinger Georg Schmid Tobias Geyer Matthias Czermak Hans Slansky Maria Oschwitzová

Katharina Nußbaumová Johann Speer Martin Gerstler Hans Wilhelm Ambros Franzbrukha Hans Langer Georg Kintzinger Peter Blatauf Thomas F. Wesely Georg Taynsky Elias Heller Michael Mayr Hans Austen Hans Sokop Michael Hoffmann Johann Bartlme Ursula Hahnová Thomas Wyskoczil Paul Adalbert Stein Siegismund Fischer Lucas Siegmund Zahradka von Eylenfelß Ferdinand Maurer Paul Traumiller Rudolf Friczka Georg Cammerer Friedrich Fritschka Maria Oschwitzová

Druhá čtvrť vnitřního města 126 domů

Magdalena Kirchnerová Matthias Torner Hans Stintzing Magdalena Schipanová Anna Munter Wenzl Benedka Nikolas Slamensky Wenzel Wyskoczil Anton Buding Paul F. Reißwekh Franz K. Dietrich Johann Chr. Czerlik Georg W. Hartl Urban Plankh Ferdinand Wollner Christoph Poznansky Maria Böhmová Michael Kranner Hans Zeitz Georg Hartl Georg Todt Cyril Collidig Nikolaus Etter Simon Tumbler Franz Baltram Lorenz Pemmerle Quirin Miller Matthias Friczka Andreas Brenner Klara Hoblspergerová Franz Mathes Sophia Stoiberová Michael Saur Sophia Maurerová Nikolas Hermann Jakob Hermann Maria Stintzingová Schormersche Erben* Leonard Hannr Katharina Saifensiederová Wenzel Mierziczka Simon Preininger * tj. Schormerovi dědicové

Tobias Bluem Albert Humbl Veronika Mathiaschová Philipp Guttwirth Georg Schram Schak'sche Erben* Samuel Lauseker Hans Weiß Caspar Welser Martin Pichler Maria Warthovál Adam Höheberger Hans Haas Caspar Winkhler Zacharias Stro Andreas Trescher Thomas Schönpekh Lorenz Schuster Dorothea Millerová Sebastian Riedl Valentin Krystely Hans Rikhardt Konrad Stromayr Andreas Sokhol Rudolf Veicht Hans Hartl Hans Schweher Paul Stokher Hans Haas Balthasar Langer Jeremias Grailling Michael Toschku Mathias Robenhaupt Simon Radoch Wenzl Benesch Simon Schatz Gallus Lausekherl Anna Listová Andreas Eisner Hans Serauer Giskra'sche Erben** Claudius Moin * tj. Schakovi dědicové ** tj. Giskrovi dědicové

Wenzel Zachleder Jakob Wallisch Hans Freyberg Urban Marpekh Urban Wagner Hans Kalkusch Adam Kekh Hans Hansmaniger Georg Sigl Alex Minichberg Hans Triffl Jakob Ungerer Bartholomäus Alex Elias Hernsch Hans Serauer Item Serauer* Matthias Prosch Michael Granisch Paul Hamaczek Fabian Schweher Ambrosius Koller Michel Fischer Georg Scherhakl Jakob Dering Heinrich Slamensky Anton Stoiber Peter Schnarcher Simon Gutschera Benedict Nowakh Wenzl Slamensky Georg Mattl Paul Hagk Matthias Hoblsperger Maria Spatwirthová Johann Daublebsky Elias Saxenmayr Heinrich Knebel Hans Lintner Georg Höheberger Magdalena Rodallová Elias Andreas * tj. rovněž Serauer

Třetí čtvrť vnitřního města 81 domů

Caspar Herman Jakob Pecher Paul Zahoransky Andreas Pamberg Andreas Kottrowsky Matthias Parmier Lucas Siegmund Zahradka von Eylenfelß Georg Sikhora Hans Pluch Tobias Hoffman Hans Kocholata Simon Karbat Paul Höffer Katharina Tichin* Caspar Schneltzer Margareta Mitleiderová Regina Christeindlová Hans Handl Josef Zachaeo Michael Koch Dominik Pregent Adam Weiß Christian Daublebsky Johann Haas * tj. Tichá?

Christian Koch Philipp Bormann Georg Mauritz Georg Krippal Wenzl Kosteleczky Matthias Baltauf Gemeinde-Stadthaus Katharina Schleicherová Georg Königsdorffer Johann Oberländer Hans Schikh Magdalena Gollaufová Anna Höfferovár Adalbert Aychinger Valentin Schaffler Jeremias Stein Maria Talenskyn* Hans Mierziczka Tobias Richter Jakob Kimmer Andreas Cuculus Michael Modre Paul Schoper Andreas Neypauer Barbara Wagner * tj. Talenská?

Peter Handl Klara Hegerová Hans Lercher Caspar Zawadil Matthias Robbenhaupt Michael Toschka Georg Pauker Hans Hinklmann Wenzel Holy Wenzel Fridrich Michael Perger Mathias Paukner Georg Gerspitzer Hans G. Wittek Martin Gebhart Fabian Firsteller Matthias Gallauf Michael Schneltzer Andreas Slamensky Matthias Martinides Georg Pemmerle Elisabeth Gstettnerová Thomas Jäger

Čtvrtá čtvrť vnitřního města 63 domů

Georg Maysch Michael Horscher Gregor Springer Dorothea Grasin* Michel Strandl Georg Gernekher Hans Loelle Hans Höher Magdalena Hoffmanová Lorenz Holtzer Matthias Deibl Felix Fridrich Thomas Swinaczek Johann Amon Marianna Sokopová Michael Skerl Valentin Lorentz Pal Robenhaupt Anna Höherová Dionis Hartl Mathias Guttwirth Georg UrbanPaul Augustin Andreas Mayer * tj. Grasová?

Michel Engelländer Sigismund Christeindl Hans Kreiter Reinerisches Haus* Georg Künfftiger Anna Preysnerová Bernard Delaurentz Hans Hawliczek Georg Rzepa Bartolomäus Skerl Christian Umlauf Elias Gutscher Severin Huetsteinerh Andreas Riedl Marie Frieczkin** Hermannische Erben Caspar Supan Christian Peregrin Michael Pechl Mathias Rotberg Eva Hoffmannová Paul Augustin Georg Schmitzer * tj. Reinerovský dům ** tj. Frieczková? *** tj. Hermannovi dědicové

Klara Hoffmann Erben* Matthias Riedl Matthias Rodtenburg Michael Hueter Tobias Kotzner Barbara Maskotin** Martin Weydmann Karl Kurtzbekh Gottfried Vollerth Amand Teibl Philipp Weymann Elisabeth Daublebsky*** Hans Hirsch Melchior Paumann Hans Schoper Max Baumann Daniel Alexis Philipp Gerbl Hans Pallent Karl Gottermayer * tj. dědicové Klary Hoffmannové *** tj. Daublebská

Budweiser und Stritschitzer Sprachinsel (1979), s. 129-141

P.S. Stojí asi za to, uvést v plném znění českou poznámku mého nezapomenutelného učitele všeobecných dějin na českobudějovickém Pedagogickém institutu, historika Jaroslava Kubáka (1904-1991), ke kapitole "Přehled jazyka smluv" z jeho neocenitelné práce "Topografie města Českých Budějovic 1540-1800" (1973), text dokumentující na poměru jazyka, v němž byly v daném časovém rozmezí, do něhož spadá i jmenný seznam měšťanů z roku 1683, psány kupní smlouvy zdejších domů, poměr obou "zemských" národností v městské obci. Kubák píše:

Jak jsem již uvedl, je-li všech smluv přes 4200 a z nich českých jen něco přes devadesát (téměř ve všech případech ještě z půle 16. věku - pozn. překl.), je to okolnost těžko pominutelná. Německá správa města mohla jen poněkud deformovat skutečný číselný poměr obou národů.
Jestli je českých zápisů z doby po roce 1600 jen jedenáct, nelze to zamlčet při posuzování charakteru města.
Poslední český zápis je z roku 1745, je v té době zcela výjimečný a týká se koupě domu v Rynku Vojtěchem Jírovcem (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže pod jménem Adalbert Gyrowetz - pozn. překl.).
Českými zápisy se ujímali ve dvou případech svých domů čeští písaři obce, Jan Petřík z Benešova a Kotelík. Oba byli odjinud. Českým listem koupil i Rudolf II. v roce 1614 dům na jižní straně Rynku.
Přehled však ukazuje, že nejvíce českých zápisů je o nejdražších domech v Rynku nebo v Krajinské třídě, kdežto vlastní Česká ulice jich má jen zcela nepatrně.

Rejstřík se jmény majitelů domů v právě citované Kubákově knize by bylo ostatně záhodno porovnat s tím, k němuž jsem si jeho poznámku dovolil připojit jako komentář svého druhu.

Německé turnerské spolky v Budějovicích

Sdružení "Der Deutsche Turnverein 1862" náleželo spolu s c.k. privilegovaným sborem ostrostřelců (v originále "K.k. privilegierter Scharfschützenkorps" - pozn. překl.), který se mohl ohlédnout na tradici velice daleko sahající do minulosti, a s pěveckým spolkem Erste Budweiser Liedertafel (1856) k těm nejstarším významným spolkům ve městě. Poté, co směly být pruskou vládou v roce 1820 zavřená cvičiště královským kabinetním nařízením teprve roku 1842 znovu otevřena a v Berlíně došlo v roce 1860 ke vzniku sdružení Deutsche Turnerschaft, téhož roku pak v Coburgu i k prvé turnerské slavnosti pod názvem Turnfest, šířilo se turnerské hnutí rychle i po celém Rakousku (to jako česká jeho odezva vznikl v roce 1862 Sokol, zvaný ovšem tehdy ještě jen Tělocvičná jednota pražská, až později Sokol pražský, teprve roku 1889 Česká obec sokolská - pozn. překl.). V Budějovicích byla v létě 1858 na střelnici (v originále "auf der Schießstätte" - pozn. překl.), ležící tenkrát na Pražském předměstí (Prager Vorstadt), přesněji na rohu Mariánského náměstí (Marienplatz) a Pražské ulice (Pragerstraße), tj. v místech, kde později stála pivnice zdejšího měšťanského pivovaru (pozdější Samson - pozn. překl.) jménem Budweiser Bierhalle a po roce 1919 z ní vzniklá kavárna a restaurace "Metropol" (zbořená nesmyslně až za komunistického režimu v roce 1962 kvůli nikdy poté nerealizované stavbě nového městského divadla - pozn. překl.), zřízena prvé tělocvičné zařízení zvané "Turnschule", nemající ovšem nijak dlouhého trvání. Za svou existenci vděčilo jihlavskému učiteli tělesné výchovy, který se jmenoval Anton Travniczek, který s návrhem jeho založení přišel za tehdejším ředitelem budějovického německého gymnázia, jímž byl P. Placidus Hammer (zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Poněvadž se Hammer postavil vůči tomuto podnětu kladně, otevřel Travniczek v hale střelnice svou soukromou tělocvičnou školu. I když počet jejích "žáků" nebyl velký - mnozí ze spolupůsobících pocházeli z Lannovy kanceláře (v originále "aus der Lannaschen Kanzlei" - pozn. překl.) - mohla se uskutečnit už v roce 1859 úspěšná tělocvičná ukázka (v originále "ein Schauturnen" - pozn. překl.). Travniczek nato Budějovice opustil, aby nastoupil někde jinde výhodnější místo. Vystřídal ho v roce 1862 soukromý učitel tělesné výchovy a tance (v originále "Privatturn- und Tanzlehrer" - pozn. překl.) Andreas Klein, který který později převzal vedení cvičebných hodin ve sdružení "Der Deutsche Turnverein 1862".
V té době byla vydána výzva Krajského tělocvičného výboru pro Rakousko (v originále "die Aufforderung des Kreisturnausschusses für Österreich" - pozn. překl.), adresovaná různým větším městům v Čechách, aby tam byla zakládána místní turnerská sdružení. Podnětu uposlechla Praha, Budějovice, Teplice, Jihlava a několik dalších.
Dne 7. prosince 1862 se shromáždil značný počet mužů v hostinci "Zur silbernen Glocke" (dnešní hotel "Zvon" - pozn. překl.) na budějovickém rynku, aby vyvolali turnerské sdružení v život. Osm dnů nato se konalo plenární zasedání, na němž byly sepsány stanovy, schválené pak 8. března 1863 pražským c.k. místodržitelstvím. Sdružení užívalo jména "Budweiser Turnverein" (český "Sokol" byl v Budějovicích založen až 28. srpna 1869 - pozn. překl.). Byla to první korporace ve městě, která na rozdíl od různých "utrakvistických" spolků "obojího jazyka" jednoznačně sledovalo "německé cíle". Heslo sdružení znělo německy takto: "Vervollkommung des Körpers und Geistes, Freundschaft und Brüderlichkeit, unverbrüchliche Treue zum deutschen Volkstum" (tj. "Zdokonalování těla i ducha, přátelství a bratrství, nezlomná věrnost německé národnosti" - pozn. překl.). Činnost sdružení od roku jeho založení až do dne jeho zániku v roce 1945 byla úzce spjata s osudem budějovického němectví. Tak stavělo turnerské sdružení v pozdějších letech národnostních střetů své muže do předních pozic stejně, jako tomu bylo na frontách obou světových válek (u českého Sokola tomu ostatně nebylo jinak - pozn. překl.).
Neměla by dojít zapomenutí jména jednadvaceti mužů, kteří dali k založení zdejšího Turnvereinu podnět (hvězdička označuje ty z nich, kdo jsou samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže, mnozí ovšem byli i přímými příbuznými takto samostatně na nich zastoupených - pozn. překl.):
Johann Achatz, c.k. poštmistr;
Florian Beck, učitel reálky;
Stefan Benesch, měšťan;
Anton Eggerth*, majitel důlního díla;
Ignatz Fiedler, c.k. soudní adjunkt;
August Gothmann, majitel tiskárny;
Adolf Haas, lékárník;
Dr. Karl Haas, lékař;
Karl Hardtmuth, továrník;
Dr. Karl Hawelka, notář (jeho synem byl Karl Hawelka* "mladší" - pozn. překl.);
Adolf Knapp, měšťanský syn;
Dr. Anton Kühnel, notář;
Johann Löwenhöfer, měšťan (jeho synem byl Johann Löwenhöfer* "mladší" - pozn. překl.);
Wenzel Rosenauer*, městský radní;
Dr. Wendelin Rziha*, advokát;
Leopold Schweighofer, obchodník (jeho synem byl Leopold Schweighofer* "mladší" - pozn. překl.);
Josef Schroth, měšťan;
Johann Weinwurm obchodník s kůží;
Windisch, obchodní příručí;
Adalbert Wunderlich, statkář (v originále "Ökonom", tj. doslova "hospodář" - pozn. překl.)
Karl hrabě Zedtwitz*.
Hned po zalžení přistoupili jako členové:
Friedrich Bowitz, výrobce klavírů;
Johann Lampl, měšťan;
Anton Taschek, obchodník (jeho synem byl Josef Taschek* - pozn. překl.);
Franz šlechtic von Hardtmuth, továrník;
Heinrich Knapp, jirchář;
Josef Schier, městský radní; Matthias Trojan, knihvazač;
Daublebsky von Sterneck, lesní kontrolor;
Josef Haas, drogista;
Adalbert Knapp, měšťanský syn;
Josef Kneissl, stavitel;
Josef Rosenauer, statkář.
Mnozí z členů hráli ve druhé polovině devatenáctého století nějakou roli ve veřejném životě města.
V prvém roce trvání Turnvereinu bylo hlášeno 150 členů, jinak ale byl nedostatek všeho: chyběla tělocvična i tělocvičné nářadí (v originále "weder gab es eine Turnhalle, noch Turngeräte" - pozn. překl.). "Turnwart" (tj. náčelník Turnvereinu - pozn. překl.) vstoupil v jednání s předsednictvem sdružení Deutscher Geselligkeitsverein, které mělo své spolkové místnosti v hostinci "Zum grünen Ast" (tj. "U Zelené ratolesti", hostinec i dnes existující v téže lokalitě - pozn. překl.) na Říšské třídě (Reichsstraße, dnešní Husova třída - pozn. překl.), zda by je nemohlo Turnvereinu přenechat. Tzv. salon a hostinská zahrada byly na dvojí pronájem (v originále "in Zweitmiete" - pozn. překl.) k dispozici. Prvý "Zeugwart" (tj. "zbrojmistr" Turnvereinu - pozn. překl.) Anton Eggerth daroval 300 zlatých na pořízení tělocvičného nářadí. Dne 3. března 1863 bylo započato s cvičením a 17. května bylo slavnostně otevřeno letní cvičiště v hostinské zahradě. Ke 150 členům přibylo 450 elévů, kteří se podíleli na cvičeních. Aby se při déletrvajícím deštivém počasí nemuselo s tělocvikem přestávat, bylo s "právovárečným měšťanstvem" dosaženo dohody, že bude moci být vyžívána tzv. "rotunda" na staré střelnici.
Už v roce 1863 se skoncovalo s představou, že tělocvik má své oprávnění jen pro mladou generaci. Pod vedením předcvičitele Karla hraběte Zedtwitze, učitele reálky Floriana Becka, obchodníka s kůží Johanna Weinwurma a majitele tiskárny Augusta Gothmanna se konalo cvičení dospělí tři dny v týdnu. Německé obyvatelstvo města projevilo své sympatie při slavnosti svěcení praporu Turnvereinu dne 19. července 1863 bouřlivým aplausem a voláním slávy. Slavnostní průvod se pohnul ulicemi plnými květinové výzdoby a praporů směrem k náměstí. Před slavnostním stanem připjala "kmotra praporu" (v originále "die Fahnenpatin" - pozn. překl.) paní Antonia Grünerová, manželka krajského hejtmana, na spolkový prapor jí věnovanou první stuhu, oba mluvčí (v originále "die beiden Sprechwarte" - pozn. překl.) Wenzel Rosenauer a Karl Hardtmuth pronesli strhující projevy a sdružení Liedertafel zapělo zvlášť pro tento slavnostní akt zbásněný a zhudebněný slavnostní sbor. Odpoledne se konalo na Dobré Vodě (Gutwasser) veřejná ukázka společného cvičení a ples v hostinci "Zum grünen Ast" tvořil příjemný závěr slavnostního dne. - Výlety se spřízněným sdružením Liedertafel do okolí města, pravidelná týdenní setkání zvaná "Einungen" a samozřejmě zejména samy hodiny cvičení přispívaly k rostoucímu rozsahu a k upevnění síly Turnvereinu. Po odchodu cvičitele Andrease Kleina převzal vedení cvičebních hodin Ottomar Morgenstern ze Saské Kamenice (Chemnitz). - Družstvem o 16 členech se "Budweiser Turnverein", jak se tehdy ještě sdružení nazývalo, podílel onoho roku 1863 na 3. německém "Turnfestu" v Lipsku (Leipzig). Ke svým nejvýznamnějším úkolům počítal ovšem Turnverein především tělesnou výchovu mládeže. Ta tehdy dosud nebyla školním předmětem a členové sdružení se věnovali se svědomitostí a nadšením otužování studentů, z nichž se většina rekrutovala z německé vyšší reálky a z německého učitelského ústavu. Turnverein jim vystavoval vysvědčení, pře opakované žádosti však pro ně nedosáhl veřejné právní platnosti. Cvičení bylo sice profesory a učiteli chváleno, ba pro tělocvičnou výuku kandidátů učitelství dostávalo sdružení po nějaký čas roční příspěvek 200 zlatých, jinak ale v tomto ohledu nedošlo k nijaké významnější změně.
Když dobře míněné návrhy na založení turnerské hasičské jednoty v roce 1864 narazily na příliš malý zájem, rada Turnvereinu je stáhla; později rada spolu s četnými členy vstoupila mezi hasiče hromadně jako sevřený útvar (v originále "als geschlossener Zug" - pozn. překl.).
V prvních stanovách Turnvereinu se dokonce počítá požární ochrana k cílům sdružení. Ve válečném roce 1866 poskytlo sdružení tělocvičnu a zahradu "U Zelené ratolesti", kterou si téhož roku pronajalo od Adalberta Lanny za 700 zlatých ročního nájmu, budějovickému vojsku denně na jednu hodinu k dispozici. Za to se mu dostalo jako uznání částky 5 zlatých měsíčně. Jen tzv. "Turnschule" mohla svůj provoz během války i po ní udržet v neztenčeném rozsahu. Byl to učitel reálky Florian Beck, který si zde dobyl velkých zásluh o cvičení mládeže.
V roce 1867 byl na radu Angersteinovu (Wilhelm Emil Angerstein /1835-1893/, německý spisovatel, autor knihy "Das deutsche Turnen. Theorie und Praxis" /1870/ - pozn. překl.) namísto cvičitele Ottomara Morgensterna povolán do Budějovic Ferdinand Straube, rodák z Postupimi (Potsdam). Pod jeho vedením bylo zavedeno v roce 1869 také cvičení děvčat. Hned na začátku se přihlásilo k účasti 60 dívek. V témže roce se o svatodušních svátcích konala velká německá slavnost, k níž bylo přizváno i množství zahraničních sdružení. Pro zdejší Turnverein se stalo inspirujícím zážitkem ukázkové cvičení, které na scéně budějovického městského divadla předvedl pražský Deutscher Turnverein pod vedením cvičitele Reckeho. Byl založen komitét, který si vytkl za cíl zřízení německého spolkového domu v Budějovicích. Z tohoto komitétu později vzešel nadační fond (v originále "der Fondsverein" - pozn. překl.). Turnverein do něho vstoupil ihned jako zakládající člen s podílem 200 zlatých. Finanční sbírka, uspořádaná u příležitosti oslav 100. výročí narození německého básníka a bojovníka za svobodu Ernsta Moritze Arndta (žil v letech 1769-1860 a mobilizoval proti obsazení Německa Napoleonem - pozn. překl.), vynesla částku 50 zlatých a čistý výtěžek turnerského plesu v městském divadle činil 65 zlatých. Oba obnosy byly poukázány nadačnímu fondu.
Na základě nového spolkového zákona byly v roce 1870 změněny stanovy Turnvereinu a valnou hromadou dne 2. dubna téhož roku i schváleny. Tehdy bylo usneseno i zavést výcvik v šermu. Ten ovšem brzy skončil následkem přesídlení Dr.jur. Hanse Kneißla, který výcvik vedl. Zajímavá je statistika o účasti na cvičení v zimním období: podílelo se na něm tehdy 381 osob, číslo pozoruhodně vysoké, pokud vezmeme v úvahu omezené prostorové možnosti.
O to nadšenější byla pak účast na položení základního kamene Německého domu dne 24. července roku 1871, s nímž se konečně Turnvereinu na dosah přiblížila realizace projektu prostorné tělocvičny. Jakkoli mnohá přání předtím nedošla uskutečnění jak ze stavebních, tak i finančních důvodů, nyní bylo 21. října opravdu splněno. Z čistého výtěžku turnerského plesu, konaného znovu v městském divadle, bylo zakoupeno nové tělocvičné nářadí. Slavnostní ukázkové cvičení za účasti všech členů i elévů proběhlo za osvědčeného vedení Ferdinanda Straubeho. Úsilí Turnvereinu, aby dosud jen dobrovolná školní tělesná výchova se stala obligatorním předmětem na budějovických učebních zařízeních, slavilo konečně úspěch, S podporou člena sdružení a tehdejšího ředitele zdejší reálky Julia Lipperta (je rovněž samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) došly ty snahy uskutečnění. Městská rada rozhodla, že už v roce 1873 na vyšší reálce a od roku 1874 také na obecných a měšťanských školách budou na obecní náklady zavedena tělesná výchova jako povinný předmět. Straube byl městem ustaven jejím učitelem. Cvičení členů vedl nyní už jen dvakrát do týdne.
Dlouholetý předseda Turnvereinu Karl Kneissl (také samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) vyžadoval vedle účasti na nich i družná posezení (v originále "auch das gesellige Beisammensein" - pozn. překl.). Turnerská sdružení v Budějovicích, v Plzni a v Krumlově tvořily 13. volební kraj rakouského turnerstva. - V roce 1875 byla založena hasičská jednota Budweiser Allgemeine Feuerwehr; byla tím konečně odstraněna příčina letitých neshod. Turnverein věnoval při této příležitosti pro rozvoj jednoty 50 zlatých. - Roku 1876 se konala v Budějovicích velká pěvecká slavnost, na níž se Turnverein podílel velkým počtem svých členů. Tehdy bylo povoláno v život sdružení Südböhmische Sängerbund. - V následujícím roce daroval Turnverein 50 zlatých nadačnímu fondu na výstavbu prosklené verandy. Byl zastoupen i při odhalení památníku Adalberta Stiftera (i on je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) nad Plešným jezerem (Plöckensteiner See). - V roce 1878 získal Turnverein letní cvičiště v Německém domě, na němž byl později vztyčen dřevěný stožár pro kolovadlo (v originále "ein Holzmast für den Rundlauf" - pozn. překl.). Rok nato se poprvé podílelo dvanáct členů na soutěžním cvičení v Libníči (Libnitsch). - Po jedenáctiletém vzorném působení opustil Budějovice cvičitel Ferdinand Straube, který odešel do Litoměřic. Na jeho místo nastoupil člen Turnvereinu Jarsch a po něm "Turnrat" (tj. "turnerský radní" - pozn. překl.) Häßler. Roku 1880 se podařilo čestnému členovi, řediteli střední školy (v originále "Hauptschullehrer" - pozn. překl.) P. Leonhardu Hradilovi, nabídnout místo turnerského cvičitele v Budějovicích osvědčenému učiteli Straubemu, který také nabídku přijal. Ze všech stran radostně vítán, vrátil se v srpnu 1880 nazpět do Budějovic. Ještě předtím řídil v Litoměřicích jednu turnerskou slavnost. - K 50. výročí narození císaře Františka Josefa konala se ve velkém sále Německého domu slavnost, na jejímž programu se podílela společně s Turnvereinem sdružení Erste Budweiser Liedertafel a Deutscher Geselligkeitsverein. - V témže roce vzniklá povodeň zatopila a těžce poškodila podlahu tělocvičny v Německém domě, ležící tehdy ještě 60 centimetrů pod úrovní říční hladiny.
Ohrožení budějovického Němectva rozpínavostí a podvracečstvím z české strany (v originále "die Expansion und die Unterwanderung seitens der Tschechen" - pozn. překl.) počalo nyní burcovat k bdělosti i politicky lhostejné a tolerantní Němce. V souvislosti s obrannými opatřeními vznesl člen výboru dne 1. dubna 1882 na valné hromadě Turnfestu návrh změnit jeho dosavadní jméno, tj, "Budweiser Turnverein" na "Deutscher Turnverein in Budweis".
Sigmund Hahn se vřele přimluvil za přijetí návrhu a Ferdinand Straube přečetl na podporu Beckova podnětu místa stanov, která by se změny týkala. Pro vlažnost a nerozhodnost členstva však návrh uskutečnění nedošel. Do věci se následně vložil mladý Josef Taschek, později dlouholetý purkmistr města, a navrhl do stanov přijmout větu: "Der Budweiser Turnverein bildet einen integrierenden Bestandteil des 15. deutsch-österreichischen Turnkreises, somit der Deutschen Turnerschaft" (tj. "Budweiser Turnverein tvoří neodmyslitelnou součást 15. německo-rakouského turnerského kraje a tím i německého turnerstva" - pozn. překl.). Došlo k vytvoření komitétu, který se měl změny stanov ujmout. Náleželi k němu Karl Beck, Dr. Hans Kneissl a Josef Taschek. Valná hromada v roce 1883 tentokráte schválila revidované znění některých vět spolkových stanov, jak je osobně přednesl Josef Taschek, velkou většinou hlasů. Roku 1884 (ten se stal i rokem vzniku sdružení Deutscher Böhmerwaldbund - pozn. překl.) - tj. 22 let po založení Turnvereinu - byla dosavadní podoba jeho jména na "Budweiser deutscher Turnverein".
Staří členové, kteří tvořili turnerskou radu, řídili se svými zkušenostmi osudy tohoto sdružení jistě a činorodě. Byli to: Karl Kneissl, Johann Löwenhöfer, Dr. Hans Kneissl a August Gothmann. Turnverein se nyní aktivně podílel nejen na vzniku dalších německých spolků v Budějovicích, tak např. na vzniku sdružení Deutscher Böhmerwaldbund, Deutscher Eislaufverein (tj. Německý bruslařský spolek - pozn. překl.), Damenkomitée aj., nýbrž obrátil svou pozornost i na německy mluvící Šumavu. Josef Taschek a Ferdinand Straube iniciovali pod patronací Turnvereinu založení německých turnerských sdružení i v Kaplici, ve Vyšším Brodu (Hohenfurt), v Rožmberku nad Vltavou (Rosenberg), Horní Plané (Oberplan), Hořicích na Šumavě (Höritz), Horním Dvořišti (Oberhaid), Prachaticích (Prachatitz), ve Volarech (Wallern) a v Lenoře (Eleonorenhain). Předtím byla v celých jižních Čechách toliko tři turnerská sdružení: v Budějovicích, v Krumlově a ve Vimperku (Winterberg). Cvičiteli Straubemu bylo v prvé řadě co děkovat za vznik německé Šumavské turnerské župy (v originále "die Entstehung des Deutschen Böhmerwaldturngaues" - pozn. překl.). Zakládající valná hromada se konala 7. srpna 1887 v Prachaticích a prvním předsedou byl zvolen Dr. Hans Kneissl. Spolupráce mezi sdruženími byla vzorná a úspěšná. Budějovický Turnverein vedl nikoli jen k tělesnému utužování členů jednotlivých sdružení, nýbrž i k pocitu národovecké odpovědnosti, respektive připravenosti k politické obraně.
V roce 1887 pořádal Turnverein oslavy čtvrtstoletí své existence, konané zároveň s prvním župním tělocvičným setkáním šumavské turnerské župy (v originále "mit dem Ersten Gauturntag des Böhmerwaldturngaues" - pozn. překl.) o svatodušních svátcích v Budějovicích za účasti širokých kruhů německého obyvatelstva. Po slavnostních shromážděních jubilujícího Turnvereinu a šumavské župy se 20. května uskutečnil velký průvod městem a následně ukázkové cvičení na turnery a diváky hustě zaplněném Střeleckém ostrově (Schützeninsel). Den byl zakončen komersem (v originále "mit einem Kommers", tj. studentskou "sešlostí a pitkou" - pozn. překl.) ve velkém sále Německého domu. O svatodušním pondělí byla uspořádána v zahradě Německého domu odpolední slavnost a večerní ples se stal radostným zakončením celého župního setkání. Na skvělém úspěchu slavnosti, která se měla stát jakousi reprezentací všeho budějovického německého živlu, měla zásluhu horlivá činnost, která jí předcházela a v níž se zejména osvědčili Josef Taschek, Josef Stegmann, Karl Kneissl a různá slavnostní komité, neúnavně usilující o zdar akce. Byla vydána i pamětní publikace, kterou sestavili Straube, Hergel a Vollgruber (Franz Engelbert Vollgruber je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.)- - Výroční shromáždění vyslovilo dík všem, kdo se na uspořádání oslav podíleli, především dámám Veronice Haasové, Louise Bernhardtové a Julii Pechtlové, dále městské radě, spořitelně, měšťanskému pivovaru a tisku.
Roku 1889 vystoupil jako člen výboru do popředí Hugo Kraus, v pozdějších letech tak zasloužilý o rozvoj budějovického turnerského hnutí, svou iniciativou o založení družstev starých pánů, žáků a dam (v originále "Altherren-, Zöglings- und Damenriegen" - pozn. překl.). Zatímco Ferdinand Straube dále vedl družstva členů (v originále "die Mitgliedsriegen" - pozn. překl.), Kraus se ujal žákovských cvičení. Jako redaktor listu "Budweiser Zeitung" využil možnosti propagovat v tisku turnerská cvičení zejména právě náborem mladých členů. Nelitoval nijaké námahy, putoval od podniku k podniku (v originále "von Betrieb zu Betrieb" - pozn. překl.) a mezi mládeží se ohlížel po talentovaném dorostu.
Tomuto energickému člověku, který uměl turnerstvo opravdu nadchnout svými strhujícími proslovy a také ochotou všude pomoci, vděčil Turnverein za nezvykle mnoho. To z jeho podnětu došla valná hromada v roce 1889 k rozhodnutí uspořádat v Budějovicích 6. krajskou turnerskou slavnost. Hugo Kraus skončil své blahodárné působení k lítosti svých turnerských druhů koncem roku 1893, kdy přechodně odešel do Jihlavy, aby se následně ve Vídni ujal jednoho ředitelského postu.
V letech 1889-1891 se konaly početné akce a členové sdružení se úspěšně podíleli na různých turnerských slavnostech (1889 v Mnichově /München/, 1890 na župní slavnosti v Prachaticích atd.). V roce 1891 byl z podnětu Krausova vyvolán v život spolek pro hry mládeže "Jugendspielhort" (využíval jako své hřiště část Střeleckého ostrova - pozn. překl.); hned v prvém roce se účastnilo 46 hracích dnů 15 tisíc 871 školáků. Budějovice byly v celé monarchii třetím městem, které zavedlo hry mládeže.
Obzvláštního významu nabyl pro Turnverein rok 1892: ve zdech města se konala 6. německo-rakouská krajská turnerská slavnost. Na Turnverein i na budějovické německé obyvatelstvo to kladlo velké nároky, ale mohutný úspěch akce, trvající od 23. do 25. července 1892, však vynaložené úsilí bohatě vynahradilo.
V čele slavnostního výboru byli oba čestní předsedové purkmistr Josef Kneissl, Josef Taschek, předseda Josef Stegmann, zapisovatel Hugo Kraus, Max Gans, turnerští radní: Friedrich Bowitz, Franz Fischer, Heinrich Fürst, Karl Kneissl, Dr. Max Löbl, Johann Löwenhöfer. Sekce pro cvičení: Ferdinand Straube, Hugo Kraus; pro propagaci: Vollgruber, Ludolf Hansen (i on má spolu s Maxem Gansem své samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), Hugo Kraus; pro stavby a dekorace: Josef Presl, prof. Zückert, M. Schimetschek; pro finance: Karl Kneissl, Johann Löwenhöfer, Sigmund Ferda; pro ubytování:
Josef Tobner, Anton Uher; pro přijetí: Josef Stegmann, Dr. Löbl, Wenzel Schimetschek spolu s dámským komité; pro pořadatelství: Häßler, Wehle, Janowetz; zábavní výbor: Adolf Kerschbaum, Max Gans, Hugo Kraus, Janowetz.
Slavnost probíhala podle programu. Bylo na všechno myšleno a turnerská rada měla už svou zkušenost ze skvělého provedení oslav 25. výročí založení, konaných, jak už zmíněno, na svatodušní svátky roku 1887 za účasti mnoha členů šumavské turnerské župy. Průvod turnerů ulicemi města, bohatě zdobenými prapory a květinami, jakož velkým ohlasem provázená ukázková cvičení se staly vrcholy 6. krajské turnerské slavnosti. Jejím závěrem byl opět ples v Německém domě.
Ještě před koncem roku, dne 8. prosince 1892, slavil Turnverein třicetileté jubileum svého vzniku ukázkovým cvičením a slavnostním hostinským posezením (v originále "Festkneipe" - pozn. překl.). Pozdravné telegramy došly z mnoha velkých měst Rakouska i Německa. Rok
1892 byl ohledně turnerských aktivit tím dosud nejúspěšnějším: účastí 10 tisíc 236 lidí byla překonána všechna čísla návštěvnosti na turnerské půdě.
Po nové povodni, která postihla město 3. září roku 1890, byla tělocvična znovu těžce poškozena; rok nato prošla úplnou renovací. Činnost Turnvereinu ve všech následujících letech byla přesto, že z Budějovic odešel Hugo Kraus, velice uspokojivá. Členstvo se podílelo na různých turnerských akcích, a to nikoli jen ve svém domovském městě a na Šumavě, nýbrž i daleko venku (1895 v Praze a v Esslingen, 1896 v Šumperku /Mährisch Schönberg/, 1897 v Liberci /Reichenberg/, kde prof. Huyer /rovněž se samostatným zastoupením na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl./ dělal znalého průvodce, 1898 v Hamburku).
Markantní změnu do turnerského ruchu jižních Čech přinesl rok 1898. - Poněvadž Turnverein trval až dosud na svých názorech z roku 1862, došlo k založení turnerského sdružení "Jahn", které do svých řad přijímalo jen nežidovské členy. Jeho vedení podalo nyní žádost o přijetí do šumavské turnerské župy. Ze strany mnoha účastníků zasedání župní turnerské rady dne 24. srpna 1898 bylo k tomu zaujato odmítavé stanovisko, ale Ferdinand Straube (mj. i autor dvacetistránkové brožury "Turnvater Jahn", vydané v Praze roku 1888 nakladatelstvím A, Haase jako 129. svazek edice "Sammlung gemeinnütziger Vorträge" - pozn. překl.), cvičitel budějovického Turnvereinu, se vyslovil pro přijetí a k jeho názoru se přiklonili delegáti různých šumavských sdružení. Straubeho vystoupení ve prospěch Turnvereinu "Jahn" mělo za následek, že se po třicetiletí užitečné práce působení v budějovickém Turnvereinu vzdal. Ještě téhož měsíce postoupilo vedení šumavské župy své pravomoci Turnvereinu v Krumlově. Dne 26. května roku 1901 přijala turnerská rada XV. kraje ve Vídni "árijské paragrafy" do svých stanov. Liberální sdružení se nato v roce 1902 ve svazek, uznaný 4. dubna 1904 turnerským sněmem (v originále "beim Turntag" - pozn. překl.). Toto opatření vedlo ovšem zase k tomu, že všechna německy "národovecká" sdružení z Německého turnerstva vystoupila (v originále "dass alle deutschvölkischen Vereine aus der Deutschen Turnerschaft austraten" - pozn. překl.). - Dne 8. května 1902 se při župní turnerské slavnosti v Prachaticích protikladná stanoviska vyhrotila natolik, že budějovický Turnverein se 8. června 1902 s dosud tak plodným společenstvím, které se zdálo upevněno četnými osobními vztahy, v nesouhlasu rozešel (v originále "ausschied" - a je třeba dodat, že se od "velkoněmeckých" a antisemitských postojů distancoval jako jeden z mála - pozn. překl.).
Namísto Ferdinanda Straubeho nastoupil od 1. prosince 1901 cvičitel August Richter, přišlý z Rumburka. - Dne 7. prosince 1901 se v hotelu "Zur silbernen Glocke" sešla malá skupina pozvaných hostí v téže místnosti, ve které došlo 40 let předtím k založení Turnvereinu. Turnerská rada pozdravila dosud žijící členy ze zakladatelských dob, jimiž byli purkmistr Josef Kneissl, staropurkmistr Johann Stegmann, Johann Schweighofer, Ludwig Fiedler, Friedrich Bowitz, Anton Taschek, Dr. Karl Hawelka, Ignaz Fürth, Josef Haas, Josef Knapp, Anton Uher jakož i čestní členové Josef Taschek, Heinrich Fürst a Franz Fischer. Účastnit se nemohli Josef Rosenauer, císařský rada Josef Schier a Karl hrabě Zedtwitz. Až do této doby zemřeli následující z členů:
1882 Anton Hofhansl, Adolf Müller, Franz Roth;
1883 Karl von Hardtmuth;
1884 Eduard Claudi;
1886 Franz Wittner;
1888 V. Irmisch, Heinrich Knapp;
1890 Johann Löwenhöfer starší, Max Versak, Dr. Wendelin Rziha, Moritz Hoffmann;
1891 August Gothmann;
1892 Johann Lampl;
1893 Anton Bitzan, Johann Schwarz;
1895 Franz Haas, Simon Loria, Dr. Hans Kneissl;
1896 prof. Seidl, Franz von Hardtmuth;
1897 Adolf Haas;
1899 Karl Smola, Matthias Blaschko;
1900 Karl Pakosta, P. Leonhard Hradil, Viktor Häßler, Johann Slunečko;
1901 Josef Nader, Dr. Ludwig Weil;
1902 Rudolf Tomaschek.
Dne 17. srpna 1902 položil budějovický Turnverein základy k vytvoření župy Maltsch-Moldau (v originále "die Grundlage zum Maltsch-Moldau-Gaues" - pozn. překl.), jejíž vedení pak převzal. - Dne 9. listopadu 1902 oslavil Turnverein své 40. jubileum ukázkovým cvičením, vystoupením družstva šermířů (v originále "Fechtriege" - pozn. překl.) a pěveckého sboru (v originále "Sängerriege" - pozn. překl.) pod vedením Karla Jodla a pěveckého kvarteta ve složení Karl Jodl, Karl Beller, Max Gans a Böhm. Počet členů činil 250 osob, absolvovaných cvičebních hodin bylo dohromady 16861.
Ve dnech 15. a 16. srpna roku 1903 se v Budějovicích konala 1. turnerská slavnost župy Maltsch-Moldau, jíž se německonacionální turnerská sdružení neúčastnila. Zato se ve stejný čas demonstrativně pořádal sokolský slet (v originále "eine tschechische Turnveranstaltung" - pozn. překl.), k němuž se sjeli členové sokolských jednot z různých českých měst, především z Prahy.
Turnverein pořádal i nadále ukázková cvičení a tělocvičné soutěže (v originále "Schau- und Wettturnen" - pozn. překl.) jako své vlastní akce a podílel se na župních turnerských akcích i na turnerských podnicích v zahraničí, ať už to byl 18. července 1903 10. Deutsches Turnfest v Norimberku (Nürnberg), 4. dubna 1904 Deutscher Turnertag v Berlíně, 10. července 1904, nebo v Čechách 10. července 1904 1. Kreisturntag turnerského kraje XVb v Praze či 31. července 1904 Turnfest župy Biela-Elbe (Biela-Elbe Gau) v Teplicích (Teplitz-Schönau). Turnverein pořádal i turistické "WandertageL s velice dobrou účastí. Také na každoročních letních slavnostech v Německém domě a na Lineckém předměstí (Linzer Vorstadt) se Turnverein podílel ukázkovým cvičením 80 cvičenců. Delegoval své zástupce i na zdejší nádraží při průjezdu hlavního výboru sdružení Deutscher Schulverein 21. května 1904 a císaře Františka Josefa I. 16, srpna 1905. Četní turneři nebyli spokojeni s působením cvičitele Augusta Richtera; vyvodil z toho důsledky a 9. října 1907 se s Turnvereinem rozloučil. Jeho nástupcem se stal dne 9. února roku 1908 cvičitel Fritz Mink (i on je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), rodák z města Schramberg ve Schwarzwaldu. Převzal vedení členských i žákovských cvičení a vedl pod praporem Turnvereinu i zdatné mužstvo na 9. německý Turnfest, konaný ve dnech 17.-23. července 1908 ve Frankfurtu. Mink vedl volná cvičení na švýcarský způsob; veřejně byla prezentována poprvé při oslavách založení 24. listopadu 1909 v městském divadle. Počátkem dubna 1911 složil Fritz Mink ve Štýrském Hradci (Graz) rakouskou státní zkoušku pro učitele tělocviku (v originále "die österreichische Turnlehrerprüfung" - pozn. překl.).
Za bouřlivých budějovických obecních voleb ve dnech 6.-8. listopadu roku 1906 bylo náměstí obsazeno vojskem a volební urny byly od 8 do 18 hodin střeženy vždy dvěma německými turnery a dvěma českými sokoly, kteří se střídali ve dvouhodinových intervalech. - Postupně se vyhrocující politická situace vedla tehdy padesátiletého ředitele měšťanské školy Johanna Söllnera k varování, "daß der Widerstreit der Völker oft mit Hilfe des Schwertes geschlichtet werden muß; deshalb muß die deutsche Jugend wehrhaft sein, und dies durch Hilfe des deutschen Turnens" (tj. "že spory národů musejí být často urovnávány mečem; proto musí být německá mládež branně zdatná, a to pomocí německé tělesné výchovy" - pozn. překl.). Tato svá slova adresoval výroční valné hromadě, konané 24. ledna roku 1909.
Dne 1. dubna 1906 došlo k přesídlení sídla Turnvereinu z hostince "Zu den drei Bauern" (tj. "U tří sedláků", hostinec dodnes fungující pod týmž názvem - pozn. překl.) do Německého spolkového domu (v originále "in das Deutsche Vereinshaus" - pozn. překl.). Členové o sdružení zvláště zasloužilí byli vyznamenáváni: tak pěvecké oddělení Turnvereinu uspořádalo 4. května 1907 svému členovi, "papá" Bowitzovi, náležejícímu ke sdružení od samého jeho založení, k jeho osmdesátinám zastaveníčko pod vedením sbormistra Josefa Ehrenreicha. Po své volbě za budějovického purkmistra byl 20. listopadu 1903 oslavován čestný člen Josef Taschek večerním pochodňovým průvodem, na němž se podílelo 90 turnerů.
Dne 18. listopadu 1910 doprovodilo sdružení svého čestného člena Josefa Kneissla na jeho poslední cestě. Aktuálně naléhavé rozhodnutí učinila turnerská rada 15. prosince 1910, když dala deset předcvičitelů včetně hlavního cvičitele pojistit proti úrazu, který by vznikl během jejich turnerské činnosti.
Když pak o čtyři roky později zemřel shora už zmíněný výrobce klavírů Friedrich Bowitz, drželo mu čestnou stráž v evangelickém kostele šest turnerů s tasenými šavlemi a Turnverein se korporativně se spolkovým praporem účastnil jeho pohřbu.
Budějovičtí turneři se podíleli i na 12. německém "Turnfestu" v Lipsku, stojícího pod čestným protektorátem lipského rodáka lékaře Dr. Ferdinanda Goetze, kterému bylo tehdy už 87 let. Lipsko, jen v jehož zdech mělo toho času sídlo 36 turnerských sdružení, pořádalo akci, probíhající tu ve dnech 12.-16. července 1913, ve velkolepém duchu. Slavnost měla vlastní poštovní úřad, konala se při ní turnerská výstava, pořádaly okružní jízdy v hodinových odstupech mezi devátou a šestnáctou hodinou, byla vydána pamětní publikace o 180 stranách a vytištěny i příležitostné poštovní pohlednice, krátce měl lipský Turnfest překonat všechny podobné akce dosavadní, ostatně to bylo už podruhé, co se právě tady odehrál. Tehdy v roce 1863 se 3. německého Turnfestu účastnilo 16 členů pouhý rok starého budějovického sdružení. - Lipská slavnost byla posledním Turnfestem před rok nato vypuknuvší osudnou první světovou válkou.
Zpráva o sarajevském atentátu překvapila budějovické turnery uprostřed povznesené nálady župní slavnosti ve Vyšším Brodě, která pak skončila velice tiše. - Poté, co vypukla válka, byla tělocvična a velký sál Německého domu zabrány vojskem. Poněvadž mnozí turneři byli povoláni do zbraně, omezily se cvičební hodiny na starší členy, na žáky a na turnerky. Provoz se přesunul na letní cvičiště; dřevěná bouda na něm sloužila jako převlékárna. V zimním čase se cvičení přesunula do chlapecké měšťanské školy na rohu Kanovnické a Kněžské ulice (v originále "Ecke Domherren- und Priestergasse" - pozn. překl.). Vedení Turnvereinu se ujali JUDr. Samuel Sachs (advokát, narozený podle úmrtního listu z Terezína /Theresienstadt/ v Budějovicích 13. srpna 1868 a zahynulý na střevní katar jako oběť nacistického holocaustu 7. října roku 1942 poté, co byl v dubnu téhož roku zařazen do transportu Akb č. 453 - pozn. překl.) jako "Sprechwart" (tj. jednatel - pozn. překl.) a Konrad Bretsch jako "Turnwart" (tj. náčelník - pozn. překl.) a když Bretsch také narukoval, stal se Josef Neubauer prvním a Franz Hann druhým náčelníkem. Tak to i zůstalo až do konce války. - Na frontě se osvědčili třeba Ferdinand Mifka a předcvičitel Emanuel Prökschl, kteří byli vyznamenáni stříbrným záslužným křížem na stuze medaile za statečnost (v originále "mit dem Silbernen Verdienstkreuz am Band der Tapferkeitsmedaille" - pozn. překl.), dále předcvičitel Hans Marsch, který byl za své statečné chování před nepřítelem opakovaně vyznamenán a jmenován zástupcem důstojníka, předcvičitel Artur Stein pak byl jmenován kaprálem. Za klidnějších období války, když vřava srážek ztichla, konala se za italskou frontou dokonce sportovní a tělocvičné akce. Podíleli se na nich turneři Kriz, Suchanek, Adolf König, Josef Panek, Reiß a Ludwig Jungschaffer. Jungschaffer, před válkou vlakvedoucí, získal první cenu, stříbrné hodinky, které mu předal velitel regimentu. Bohužel se ovšem mnoho budějovických turnerů z bitevních polí už nikdy domů nevrátilo. Ti však, kdo za války trávili v Budějovicích dovolenou z fronty, nedali si ujít návštěvu tělocvičných hodin.
Po skončení války, která pro nás Němce dopadla tak nešťastně, a po s tím souvisejícím rozpadu rakousko-uherské monarchie na půl tuctu malých států, jevil se osud budějovického německého živlu v nově vzniklém Československu nejprve ještě nevyjasněn. Už v listopadu roku 1918 byla však přes nedostatek paliva, přes chybějící tělocvičné úbory a přes politický útlak zahájena znovu turnerská činnost. Karl Wallenta byl nyní prvý "Sprechwart" a Fritz Mink "Oberturnwart". Spolu s někdejšími předcvičiteli se v poměrně krátké době podařilo přivést sdružení k novému rozkvětu. Počet elévů, rekrutujících se z různých povolání a škol, rychle rostl. Podíleli se na zahradní slavnosti dne 13. července 1919 "U Špačků" (v originále "im Spatzenhäusl" - pozn. překl.) s cvičeními čety na hrazdě (v originále "mit einer Reckriege" - pozn. překl.) a "Leiterpyramiden" (tj. pyramidami z těl cvičencův - pozn. překl.)Reckriege"při tzv. "benátské noci" (v originále "bei sogenannter 'Bengalischer Beleuchtung" - pozn. překl.) a 12. srpna 1919 na prvé německé letní slavnosti po světové válce s ukázkami vzorné čety cvičenců za Minkova vedení na hrazdě a na bradlech, s akrobatickými cvičeními, tj. s vrháním přemetů a salt (v originále "Turnakrobatik mit Wurfsalti" - pozn. překl.). Velkou pozornost a potlesk vzbudilo provazolezecké umění, které dal k lepšímu Ludwig Jungschaffer na laně napjatém přes tok řeky Malše (Maltsch). - Tehdy se vyznamenalo vynikajícími pěveckými ukázkami i sdružení Deutsche Liedertafel a pěvecká skupina sdružení Deutscher Böhmerwaldbund. -
Zapomenuto by být nemělo nasazení turnerů při těžkých českých násilnostech během ohlášené řeči německého politika Dr. Lodgmana von Auen (je rovněž samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), při níž lůza násilím vnikla do Německého domu, rozbila okna a velké zrcadlo v hlavním sále spolu s okolním mobiliářem. Mezi zraněnými na německé straně byli především turneři, studenti ve spolkových úborech odlišených barvami šerp a čapek (v originále "Couleurstudenten" - pozn. překl.), ale také příslušníci téměř všech budějovických německých sdružení. - Přesto se v obnovených prostorách konalo 6. prosince 1919 (projev, o němž byla předtím řeč, se ovšem konal včetně výtržností až 3. února následujícího roku 1920, jak o tom svědčí i webové strany Kohoutího kříže - pozn. překl.) dobře navštívené ukázkové cvičení a na silvestrovských oslavách se turnerky a turneři podíleli cvičeními na bradlech. - Dne 19. a 20. června 1920 se konala v Českých Budějovicích krajská turnerská slavnost, která chtěla do účasti zahrnout i sdružení někdejšího kraje 15B. Československá vláda, která tak ráda vydávala svůj stát jako něco na způsob Švýcarska (v originále "als eine Art 'höhere Schweiz'" - pozn. překl.), zamezila asi 80 turnerům z vídeňské župy (Kaufmännische Turnverein Wien, Damenturnverein Wien, Turnverein der Wiener Hochschulen, Deutsch-österreichischer Turnverein Wien, Österreichischer Turnverein Floridsdorf) a delegátovi sdružení Deutsche Turnerschaft Breithauptovi vstup do země. Přesto se setkání stalo velkým úspěchem organizace Verband deutschfreiheitlicher Turnvereine in der Tschechoslowakei. Podíleli se na něm členové turnerských sdružení z Brna (Brünn), Mostu (Brüx), Teplic, Ústí nad Labem (Aussig), Prahy, Plzně, Horního Litvínova (Oberleutensdorf), Žandova (Sandau), Dvora Králové (Königinhof), Cvikova (Zwickau), župy Maltsch-Moldau-Turngau Krumlov, Vyššího Brodu, Nýrska (Neuern) i Rudolfova (Rudolfstadt). Kromě toho se tu objevili zástupci studentských vysokoškolských spolků (v originále "Korpsstudenten" - pozn. překl.) "Marchia" a "Budovicia" z Vídně a "Ostmark" z Prahy.
Z mnoha tělocvičných akademií, ukázkových cvičení, turnerských soutěží a vystoupení v rámci rozličných jiných akcí by se dal vyzdvihnout 13. německý "Turnfest" v Mnichově, konaný ve dnech 13.-18. července 1923 za účasti více než 300 tisíc turnerů a turnerek, počet, jehož nebylo zatím dosaženo za nijaké turnerské slavnosti předchozí. Byla to po desetileté přestávce, zaviněné válkou, první akce podobného druhu na německé půdě a účastnila se jí číselně početná delegace budějovických turnerů a turnerek. Na tělocvičných akademiích bylo možno spatřit i vynikající výkony sokolů z Prahy, Brna a Českých Budějovic. Všeobecně ovšem panoval názor, že turnerské umění ovšem už není k překonání (v originále "nicht mehr überbietbar sei" - pozn. překl.). Poněvadž Československo bylo od někdejší Dohody dobře dotováno, vládlo stabilní měnou. Turnerská sdružení v Praze a v Plzni si proto mohla dovolit zaměstnat Rauschera a Schafferta. V Německu dosáhla inflace nepředstavitelných rozměrů, v oběhu byly bilionové bankovky. Po první světové válce se vedle sdružení Turnverein 1862 a Turnverein Jahn pod vedením cvičitele Richtera vytvořilo i křesťanské turnerské sdružení pod vedením Praschlovým. Během druhé světové války turnerské aktivity zcela zanikly a sportovní činnosti se ujaly jiné (rozuměj nacistické - pozn. překl.) organizace. V roce 1945 zanikly i ty vyhnáním jejich členů.

Budweis: Budweiser und Stritschitzer Sprachinsel (1979), s.389-398

P.S. I z téhož pramene čerpal jistě také Jan Štumbauer ve svém textu Vznik a vývoj německé spolkové tělesné výchovy v Českých Budějovicích do roku 1918 (Die Entstehung und Entwicklung der deutschen Turnvereine in Budweis bis zum Jahre 1918), publikovaném ve dvojjazyčném sborníku Češi a Němci ve světě tělovýchovy a sportu (Die Deutschen und Tschechen in der Welt des Turnens und des Sports), který vydala roku 2004 v Praze Univerzita Karlova.

Ten, kdo se zalekne délky obou předchozích textových ukázek, měl by si uvědomit, že reprezentují dlouhé období převahy německého živlu v městě na soutoku Vltavy a Malše. Nikomu v Čechách nepřipadalo to nijak divné u "vždy věrného" královského svobodného horního města, dokud nepřišla zkáza nikoli z turecké, nýbrž z "velkoněmecké" a pak "velkočeské" strany s dosud v té míře nevídanými metodami vyhlazení a vysídlení. Zejména historie turnerská podává přesvědčivé svědectví o tom, "komu zvoní hrana". MUDr. Heinrich Wicpalek je zmíněn na webových stránkách Kohoutího kříže jako starší bratr samostatně na nich zastoupené sestry Marie. Tam se dočteme i podrobnosti o jejich rodičích a pochopíme, proč se Heinrich sice narodil 30. října roku 1906 ve Furth im Wald na bavorsko-české hranici, kde byl jeho otec železničářem, vyrůstal však už v Českých Budějovicích, rodném městě své matky i svých čtyř sester. Po maturitě vystudoval medicinu na pražské Karlově univerzitě a usadil se v Českých Budějovicích jako praktický lékař. Tady se už před válkou angažoval v Henleinově sudetoněmeckém hnutí a za války se dokonce stal krajským lékařským vedoucím (Kreisobmann Nazionalsozialistischer Deutscher Ärztebund). Disertace Steffena Beckera z roku 2005 "Von der Werbung zum 'Totaleinsatz': die Politik der Rekrutierung von Arbeitskräften im 'Protektorat Böhmen und Mähren' für die deutsche Kriegswirtschaft und der Aufenthalt tschechischer Zwangsarbeiter und -arbeiterinnen im Dritten Reich 1939-1945" cituje jeho dopis českobudějovickému pracovnímu úřadu (Arbeitsamt) z konce roku 1939, v němž s pozdravem Heil Hitler! na konci upozorňuje na široce rozšířenou praxi potvrzování pracovní neschopnosti Čechů určených k "totálnímu nasazení" v "Říši". Sám prý dobře ví, co znamená masové přesidlování (Abwanderung) českého živlu a z tohoto důvodu je třeba brát dobrozdání českých lékařů s velkou opatrností. Povolán k válečné službě se dostal na africkou frontu a po vyhnání (ejhle! přesídlení hned dvojí, to druhé navíc trvalé) se znovu jako lékař etabloval v rakouském Linci, kde roku 1948 přišel na svět jeho syn. Byl vedle svého lékařského povolání i nadšeným amatérským fotografem a se sdružením nazvaným Klub der Amateurfotografen in Böhmisch Budweis vystavoval počátkem třicátých let dvacátého století s českobudějovickou avantgardní skupinou Fotolinie. Na Budějovice nedokázal nikdy zapomenout a vzpomínky oživoval na krajanských setkáních. O svatodušních svátcích v roce 1995 zemřela v Linci jeho paní Resl (Theresia). On sám skončil po dvou záchvatech mrtvice a opakovaných nemocničních pobytech v domově důchodců linecké městské části Urfahr. Skonal tu 14. září roku 1997 krátce před nedožitými jednadevadesátinami a jeho popel je uložen ve zdejším urnovém háji.

- - - - -
* Furth im Wald (BY) / České Budějovice / † † † Urfahr, Linec (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

zobrazit všechny přílohy