Studie

deutsch

Co jsem nestačil pÅ™ečíst v knihách,
to jsem si musil proputovat.

Goethe

Kohoutí kříž u Nicova (Nitzau) pÅ™i hrázce z polních kamenů Å¡umavské zemÄ› je víc než symbolem a ozvÄ›nou utrpení Kristova. VěčnÄ› a vÄ›rnÄ› nám tlumočí i to, co za Å¡umavskou literaturu už provždy vyslovil Adalbert Stifter: "Was je Gutes oder Böses über den Menschen gekommen ist, haben die Menschen gemacht. - Co dobrého nebo zlého bylo způsobeno človÄ›ku, učinili lidé." Zvon VojtÄ›ch (Adalbert) s tím nápisem v originále i Äeském pÅ™ekladu mi ostatnÄ› den co den zvoní pod okny pÅ™es Å™eku Vltavu. SvÄ›dectví vÅ¡eho, cokoli tu pÅ™eÅ¡lo a co se muselo zajizvit v naÅ¡ich srdcích, ponÄ›vadž zase jen človÄ›ku se vÅ¡echna lidská bolest i radost může také navracet darem jazyka a pamÄ›ti, poskytuje na následujících stranách hlas nÄ›meckých básníků ze Å umavy, mrtvých i tÄ›ch dosud živých, bratrsky daleký a blízký hlas i za nás, kdo milujeme svou zemi. Ano, je svá, je Boží. a není vinna.

P.S. To jakoby o ní, ztracené, byl onen úryvek z Rilkovy Desáté elegie, která nás provází od mládí a pÅ™ipomíná nám slovy i tóninou českou národní hymnu:

Weiter noch zieht es den Jüngling; vielleicht, dass er eine junge Klage liebt... Hinter ihr her kommt er in Wiesen. Sie sagt: Weit. Wir wohnen dort draußen... Wo? Und der Jüngling folgt. Ihn rührt ihre Haltung. Die Schulter, der Hals - vielleicht ist sie von herrlichen Herkunft. Aber er lässt sie, kehrt um wendet sich, winkt... Was soll's? Sie ist eine Klage.

Jinocha láká ta dálka, snad v nÄ›m i milost plane k mladistvé Trýzni... Do luk jde za ní a ona Å™ekne: Tam dál je i můj domov... Kde? ptá se jinoch a následuje ji s dojetím: její postava i Å¡Ã­je svÄ›dčí o urozenosti. PÅ™esto vÅ¡ak jít ponechá ji a vrátí se... OvÅ¡em. VždyÅ¥ je to Trýzeň.

Co je to šumavská literatura?

SprávnÄ› by ta otázka mÄ›la znít nejprve a ona také zní: "Co je to literatura?" Protože vždycky se nejprve ptáme "co je co?" a pak teprve "jaké je to". Pokud nám bude jasnÄ›jší povaha onoho souboru písemností, uloženého pÅ™evážnÄ› v knihách, pak i to, co je Å umava v literatuÅ™e, se nám bude jevit víc jako literatura sama - ba jako celá jedna téměř zaniklá kultura, žijící dnes jakoby v exilu, či alespoň v literárním odstupu "distanční pamÄ›ti". Ta literatura je psána pÅ™edevším jazykem nÄ›meckým a pÅ™edstavuje obsáhlou knihovnu. Hovoříme tedy o pÅ™evážnÄ› nÄ›mecké Å¡umavské literatuÅ™e, zvané i Böhmerwaldliteratur či Böhmerwalddichtung, zahrnované nÄ›kdy i pod nÄ›mecký pojem Heimatliteratur, jemuž pÅ™ibližnÄ› odpovídá český pojem "venkovská literatura". Je psána zčásti dokonce i dnes už nepoužívaným místním nářečím, lépe Å™ečeno Å™adou místních nářečí, nesrozumitelných často i přísluÅ¡níkům onoho "čtvrtého bavorského kmene", za nÄ›hož bývají nÄ›mecky mluvící Å umavané nÄ›kdy považováni.

Å umava, nÄ›mecky zvaná Böhmerwald (ÄŒeský les vedle Å umavy sahá až na západ k Chebsku), nÄ›kdy také Nordwald, nÄ›kdy jen Wald, je chápána jako jistý celek s Bavorským lesem (jak stojí ve StifterovÄ› Witikovi: je to vlastnÄ› ÄŒeskobavorský les). Ve slovÄ› Böhmerwald pak zní i staré keltské označení Boiohemum - "zemÄ›, domov Bójů", Bohemia, Böhmen, zemÄ› lidí, kteří v ní žijí, nemající s dneÅ¡ními národními státy mnoho společného.

A pak "les", cosi neurčitého, hrozivého a divokého (i ve slovÄ› Vltava je ten přívlastek "wild"), kde dokázali žít a pÅ™ežít jen ti, kdo volili nesnáz proti sestupu do říčních nížin. Byli to bÄ›hem dÄ›jin vÄ›tÅ¡inou kolonisté nÄ›meckého jazyka.

To nás vrací k tomu, že jde i o literaturu vÄ›tÅ¡inou nÄ›meckou a takříkajíc venkovsky okrajovou. Její osudy, osudy této "dÅ™evÄ›né" knihovny s knihami také vÄ›tÅ¡inou "ze dÅ™eva" vyrobenými, odpovídaly vÄ›rnÄ› jejímu obsahu, sdílely osud zemÄ›. Pokud reálnÄ› existovala Å¡umavská komunita nÄ›meckého a sousedního českého jazyka, byla jejím žánrem pÅ™evážnÄ› venkovská povídka vyvíjející se téměř analogicky v obou zemských jazycích, byÅ¥ i s jistými časovými posuny.

Z české strany stačí jmenovat FrantiÅ¡ka Pravdu a Boženu NÄ›mcovou, aby bylo patrné, že i Äesky psaná tvorba má tu pÅ™es jisté zpoždÄ›ní od počátku svůj Å¡umavský ekvivalent. Sama podstata venkovské povídky tkví v jejím až kalendářovém idylismu a lokální omezenosti a pokud obojí pÅ™erůstá, činí právÄ› z idylismu a lokálního setrvání pÅ™ednost a jádro své filosofie. k dokonalosti tu filosofii, nevím zda ji nenazvat přímo rakouskou či bavorskou původem, pÅ™ivedl Adalbert Stifter. Jím bude už Å¡umavská literatura poměřována navždy a není to měřítko nízké.

Kalendář tu není pÅ™ipomenut náhodou. Kniha domovsky přítomná v každém stavení pÅ™ipomínala přímo hmatatelnÄ› ustavičný návrat a kruh ročních období uzavíral se v kruh povídek, o nichž pojem "Å¡umavský kalendář" a "kalendářová povídka" nevypovídá nic nutnÄ› hanlivého.

Dalším význačným rysem je katolicita této literatury. Rok této literatury je rokem kÅ™esÅ¥anským s pravidelností hlavních svátků i okruhem svÄ›tců a liturgických symbolů z místního či poutního kostela. Je to rámec stejnÄ› pevný jako rámec přírodní, je to zvolený osud, drsná idyla, pÅ™ed níž není úniku, vÄ›domá vymezenost. Také vÅ¡echna hrůza a neuspořádanost přírody kolem je pÅ™ece věčná a nelze jí uniknout - v dlani Boží je bezpečno, ale co kolem? Než hrůza a dÄ›s. z ničeho bylo vydobyto živobytí, v nic se brzy obrací. Memento mori je právÄ› příroda kolem, velký les - snad i zdánlivÄ› líbezné české slovo Å umava opisuje tu neuchopitelnou hrůznost (Erich Hans dokonce omylem soudí, že Å umava znamená cosi jako Å¡erava - Dämmernis).

OdmÄ›nou za toto stÅ™etnutí s nekonečnem je krása, možná jen v obavách o ni. z Ãºzkosti rodí se idyla chvíle doma, chvíle přízračného vyprávÄ›ní, zaříkávání, snad i Äehosi jako Å¡umavské proroctví. Zároveň totiž platí, že Å™ečeno prvou vÄ›tou Rousseauova Emila: "VÅ¡echno je dobré, co pochází z rukou StvoÅ™itelových, vÅ¡e pokazí ruka človÄ›ka." Bylo to tíhnutí k idyle "zanikajícího svÄ›ta" venkovského života s nejistou iluzí souzvuku s přírodou v Bohu, co dovolilo literární reflexi nejen dobového pocitu. Tento akord, nikoli nevýznamný v nÄ›mecké klasické literatuÅ™e i u jejích následovníků, můžeme dobÅ™e sledovat jako nÄ›co velice blízkého i literatuÅ™e české. To je totiž i chvíle zrodu "Dorfgeschichte".

Bylo to roku 1843, kdy vycházejí Auerbachovy Schwarzwälder Dorfgeschichten, zakládající celý pojem (NÄ›mcová si mimochodem v soupise vlastních prací poznamenala k titulu "BaruÅ¡ka" jeÅ¡tÄ›: novella vzdÄ›laná dle Auerbacha), a téhož roku Rankův soubor Aus dem Böhmerwalde v nakladatelství Wilhelma Einhorna v Lipsku (druhé vydání na podnÄ›t Josefa Blaua až roku 1917 v Praze vydal prof. Karl Wagner).

Vkus doby tu sehrál svou roli. NÄ›mecká jazyková oblast, kam vnikla oklikou kolem Velké revoluce nejprve pastýřská idyla a pak znovuoživeným romantickým zájmem o venkov, který byl v pomalém pÅ™erodu až do poloviny devatenáctého století, i venkovská povídka (Auerbach: Das Volksleben ist kein stiller Wald mehr), byla pÅ™ipravena k tomu, co se nazývá realismem. Byl to vÅ¡ak už jen národopisný zájem, který stačil, aby v nÄ›m ožily jako na pohledové mapÄ› jednotlivé oblasti nÄ›mecky mluvícího svÄ›ta a dá se dokonce mluvit o jistém exotismu zapadlých oblastí, výsp, zákoutí. Å umava byla v neposlední Å™adÄ› tohoto objevování, a to i ze strany české.

Venkovská povídka směřovala pÅ™irozenÄ› i k regionalismu jako vÄ›domí krajové a kmenové odliÅ¡nosti. Vidíme-li navíc pÅ™ed sebou jako živého i příjemce této literatury, slyšíme my sami nakonec její dosud srozumitelné poselství čtenáři. v případÄ› Å umavy to bylo poselství o "zanikajícím svÄ›tÄ›" určené "zanikajícímu svÄ›tu". Teprve s odstupem je patrno, jak i poezie, která postupnÄ› pÅ™evážila ve skladbÄ› nÄ›mecké Å¡umavské literatury zvláštÄ› po tragickém momentu vyhnání celé národní skupiny z domova, registruje fakt jisté osudové nevyhnutelnosti vývoje. Muselo to tak opravdu být?

Na staré mapÄ› ÄŒech " Bohemiae Rosa" z roku 1668 stojí psáno:

V Hercynském hvozdu vyrostla velespanilá Růže, stojí tu vedle ní nedaleko ve zbroji na stráži lev. Růže ta z Martovy krve, ne z krve VenuÅ¡e vzrostlá. Zde Rhod, zde je i skok, a hned je stvoÅ™ena zem. Krásná neboj se, Růže! v Hercynské sady jde vánek. Pod zmlklou Růží aÅ¥ zbraň utichne straÅ¡livých stÅ™el!

Ten citát jen dovozuje skutečnost, že území, jemuž se tu říká postaru Hercynský hvozd, bylo zdávna "Růží z Martovy krve". Temné Å¡umavské nebe "leží mraky nad ÄŒerchovy" (ÄŒerchov, nÄ›mecky Schwarzkoppe, je hora na Chodsku, západní Å¡umavský mezník), jak píše EliÅ¡ka Krásnohorská (ano, to ona, Krásnohorská, mÄ›la kdysi provázet podle jeho vlastních slov po Praze Guillauma Apollinaira) a dávno pÅ™edtím jeÅ¡tÄ›, než Hans Watzlik v románÄ› o Böhmen (1917) pronesl své chmurné poselství o odchodu posledního NÄ›mce z ÄŒech, pokračuje:

z NÄ›mec k nám jen bouÅ™ka, zle a vojna pÅ™ijde

a uzavírá pak:

a to spíš ty hory v nebes dálku zmizí, nežli Å™eč svou dáme za tu vaÅ¡i cizí!

(sbírka "Ze Šumavy", 1873)

Už na pÅ™elomu devatenáctého a dvacátého století se národní hraničářství tak vyhrotilo k budoucím "konečným Å™eÅ¡ením", že to literatura nemohla nezachytit. Kde byl náhle svÄ›t venkovské povídky? Vrch Svatobor nad SuÅ¡icí (Svatobor znamená "svatý les") jako by ztÄ›lesňoval tu českou, na Chodsku navíc pÅ™edsunutou ostrahu a hráz proti "nÄ›mecké pÅ™esile", jíž se otevÅ™enÄ› ze sousedství dovolávali Å¡umavÅ¡tí NÄ›mci, kterým Walhalla pÅ™i Dunaji se vÅ¡emi jeho nibelungskými mýty byla živým symbolem ochrany naopak zase vůči "panslávskému" přílivu.

A pÅ™ece to zdávna byla a dodnes je jen jedna zem, část společné pravlasti kdysi keltské a pak často k nerozeznání germánskoslovanské. SvÄ›dčí o tom literatura; vÅ¡echny její antinomie a antiteze jen potvrzují jediný společný životní způsob, archetyp, jenomže neustále ohrožovaný. Kým vÅ¡ak, ne-li nakonec námi samými? PonÄ›vadž vina "není ve hvÄ›zdách, ale v nás". Ideologie, které dokázaly zneužít vzájemné nenávisti jako živné půdy pro zotročení jednotlivce (aÅ¥ už si říkaly jakkoliv, my z nich známe nejlépe nacizmus, to jest národní socializmus, byÅ¥ i různých ražeb, a sovÄ›tský komunizmus - ty pohromy navÅ¡tívily Å umavu takÅ™ka vzápÄ›tí po sobÄ›), nalezly i v literatuÅ™e svůj neklamný odraz. Ten vÅ¡ak, ponÄ›vadž je vystaven percepci i po zániku ideologií, mimodÄ›k také vyjevuje společné rysy, společné modely, cosi jako společný jazyk údajných antagonismů.

Tady se scházejí dva jazyky ve společném pobloudÄ›ní, které vedlo k zániku. Jako byla Å umava objevována pro nÄ›mecky mluvící jazykovou oblast coby exotická krajina "zapomenutých bratří", naÅ¡la stejný ohlas u českého publika jako bujná scenérie dramatické obrany pomezí prastarých ÄŒech (jeho výrazovým vrcholem zůstává snad dodnes malířská luneta Mikoláše AlÅ¡e na stÄ›nách interiéru Národního divadla v Praze) v kroji starých Slovanů navíc či stejnÄ› dodatečný mýtus Psohlavců (Hundköpfe) Aloise Jiráska. ÄŒeské pojetí ostatnÄ› rádo pÅ™ičleňuje k Å umavÄ› i Chodsko a PoÅ¡umaví, aby v ní samé vytvoÅ™ilo údajnÄ› zdávna národnÄ› českou končinu.

Tak najdeme v poválečné antologii Å umava (sestavil Vilém Nový, Praha 1947) hned v Ãºvodu tezi vyvolanou ovÅ¡em bezprostÅ™ednÄ› nacistickým zásahem do českých dÄ›jin: česká kultura musí "říditi se příkladem SovÄ›tů" a ponÄ›vadž "je nás velmi mnoho v Ãºzkém okruhu naší vlasti,... právÄ› proto vrostli jsme vÅ¡ichni do své tisícileté národní půdy... že budeme chrániti se zvýšenou horlivostí každé své i nejnepatrnÄ›jší právo, každý i svůj nejmenší majetek". Odtud byl po straÅ¡né válečné zkuÅ¡enosti ovÅ¡em už jen krok k dalšímu bezpráví odvetou a k "národní" správÄ› majetku živlu "cizího". Literatura je tu pÅ™itom stavÄ›na přímo (jako v každé ideologii) do nejvyšších (spíše vÅ¡ak do nejnižších) služeb opravňovaných ovÅ¡em "posvátností" odliÅ¡ného jazyka - je tu prostÄ› ideologickou zbraní. Jak často tak byla přímo hrdÄ› označována - už Jaroslavu Vrchlickému, básníku jinak pro českou kulturu spíš otevírajícímu okna do svÄ›ta, souznívá v jeho básni ÄŒeskému jihu slovo "český" a "čacký" (heldisch!).

A pÅ™ece obÄ› strany tohoto "tisíciletého" boje byly paradoxnÄ› spojeny pocitem ohrožení - které bylo vÄ›tší? To ohrožení bylo v něčem společné i podvÄ›domÄ›: splývalo totiž s ohrožením starého způsobu života, "starých svobod", přírody a svérázu, v podstatÄ› neudržitelných tváří v tvář totalitarizmům nové doby. VÄ›domí zániku, chiliasmus konce vÄ›ku je v této venkovské literatuÅ™e něčím stálým a "národní" ohrožení je pro nÄ› pouhou zástÄ›nou.

Splývá se společnými mýty, se společnou tradicí velmi dávnou. Už keltské koÅ™eny nepochybnÄ› a trvale tkvÄ›jí ve jménech toků, vrchů a sídliÅ¡Å¥ lidí spojených dávnými cestami. Kde leželo markomanské Marobudeum (nÄ›které dohady je kladly k BudÄ›jovicům), kde Samův Vogastisburk? Jména nejen vyvolávají domovské vášnÄ›, ale paradoxnÄ› opÄ›t svÄ›dčí obÄ›ma stranám sporu kladnÄ›. Je to vás obou, vaÅ¡e společné dÄ›dictví. Staré jméno, byÅ¥ "cizí" a "nÄ›mé", probouzí jeÅ¡tÄ› starší cit možné vlastní přísluÅ¡nosti: odkud jsem a kam jdu - čí jsem. Možnost je vždy nejménÄ› dvojí.

Mýtus kraje je osudový jako smrt a literatura z nÄ›ho žije. Komu patří ten kraj? Komu patří tÅ™eba jeho staré kláštery? Komu jsou vlastní, komu cizí? Čí zemi vzdÄ›lávaly? Komu patří jejich knihy, komu jejich symboly? Jako že by ty otázky mÄ›ly dávno pozbýt smyslu, vynoÅ™ují se znovu a znovu. Vyšší Brod i Zlatá Koruna byly osazeny téměř výhradnÄ› nÄ›meckými mnichy - zdejší literární doklady (už ze 13. století existuje soupis klášterní knihovny vyÅ¡ebrodské), zvláštÄ› VyÅ¡ebrodský zpÄ›vník (Hohenfurther Liederbuch), ale tÅ™eba i nÄ›mecký pÅ™eklad Života sv. Jeronýma od Jana ze StÅ™edy (Johann von Neumarkt) mÄ›ly vliv celonÄ›mecký. StÅ™eda je ovÅ¡em ve Slezsku a také básníka Heinricha z Freibergu si opodál pÅ™ivlastňují Å umavané frymburÅ¡tí (Friedberg) zÅ™ejmÄ› neprávem, díky nejspíš jeho nejasným životním osudům.

To jeÅ¡tÄ› nebyla Å™eč o nejmocnÄ›jším rodu tohoto jihočeského domova, původu vÅ¡ak také vlastnÄ› nejasného: Vítkovci, pozdÄ›ji zvaní Rožmberkové. Kdo byl onen Å¡lechetný Stifterův Witiko, jaký prostor se kolem nÄ›ho vytváří, i když si ho sotva lze pÅ™edstavit jinde než u pomezního hvozdu? Bylo o tom napsáno mnoho knih - (autorka prvního pÅ™ekladu Vítka do čeÅ¡tiny Milena Illová, aÅ¥ čtenář promine ten dÄ›jový skok, zahynula jako oběť nacizmu roku 1944 v OsvÄ›timi) - je to ve zkratce osud ÄŒech vůbec, cesta do ÄŒech, cesta, která je sama ÄŒechami. a co osud PÅ™emysla Otakara na pozadí osudu ZáviÅ¡ova, závažný námÄ›t i svÄ›tového dramatu (Lope de Vega, Grillparzer - z Äeských dramatiků Hálek a Hilbert, jehož FalkenÅ¡tejn se až nyní znovu vrátil na scénu pražského Národního divadla), tragedie pÅ™edznamenávající už budoucí český rozkol, husitství i  Bílou horu.

Jeden z Rožmberků, Petr (1282-1347), byl v poslední dobÄ› označen za možného autora staročeské Dalimilovy kroniky. Na rožmberském dvoÅ™e (osudy rodu jsou námÄ›tem četných dÄ›l nÄ›meckých i Äeských) působili literáti jako Václav z Krumlova, ctitel Eneáše Sylvia a nepřítel husitů.

Patří Hus a husitství k Å¡umavské literatuÅ™e? i o Husovo rodiÅ¡tÄ› samo se vedou historické spory a právÄ› kolem jeho postavy se zauzluje nejosudovÄ›jší nesouběžnost českých a nÄ›meckých společných dÄ›jin.

Jednomu z posledních Rožmberků, Vilémovi, vÄ›noval sbírku elegií krumlovský humanista Mathias Cervus. z Krumlova rodem je i humanista Christoph Schweher (Hecyrus), který patří k tvůrcům nÄ›mecké katolické písnÄ› a psal i nÄ›mecká dramata s biblickými námÄ›ty. Jeho žákem byl budÄ›jovický rodák Å imon Proxenus ze Sudetu (de Sudetis), který je autorem latinské básnÄ› o posloupnosti českých knížat a králů, zatímco Jan Matyáš ze Sudetu téhož přídomku vydal roku 1615 v Lipsku latinský spis De origine Bohemorum et slavorum subseciva, podle nÄ›hož pÅ™iÅ¡li ÄŒechové do stÅ™ední Evropy z Ruska, názor tehdy nový.

Ti dva už působili v BudÄ›jovicích, jejichž duchovní vazba k Å umavÄ› je nesporná. Zdejší Benedikt Edelbeck (Edelpöck) a jeho Comedi von den freudenreicher Geburt Jesu Christi (1568) pak přímo odkazuje k tradici Å¡umavských vánočních her, kde se jeÅ¡tÄ› v 18. století objevují stopy jeho textu.

NÄ›mecký tajemník posledního Rožmberka Petra Voka Theobald Höck sbírkou básní Schönes Blumenfeld auf jetzigen allgemein ganz betrüblichen Stand (1601) vstupuje poté do literárního baroka, které svou výtvarnou a slohovou silou poznamenalo tento kraj napořád, dalo mu doslova lidskou tvář.

S katolickou protireformací tu proÅ¡la ovÅ¡em i válka tÅ™icetiletá, odtud z Prachatic je i Grimmelshausenova pobÄ›hlice LibuÅ¡ka. Na rožmberském a pak i eggenberském dvoÅ™e kvetla dramatická inscenační činnost, zesílená pak jeÅ¡tÄ› povoláním jezuitů. ÄŒeskokrumlovská scéna se stala stÅ™ediskem nÄ›mecky interpretované bohaté divadelní kultury, která nemohla zůstat bez vlivu na lidové hry Å¡umavského venkovského okolí.

Na základÄ› paÅ¡ijové hry Martina Cochema Leben und Leiden Christi zrodila se tradice velikonočních her v HoÅ™icích. Pastýřské hry o Narození PánÄ› známe z Frymburka, kde vánoční hÅ™e pÅ™edcházela hra o ráji, hra o NoemovÄ› arÅ¡e a obÄ›tování IzákovÄ›. Známe vÅ¡ak i hry tříkrálové, hry o Josefu Egyptském, JenovéfÄ›, Eustachovi a Alexiovi, o tureckém sultánovi, o svatém Janu Nepomuckém, o bavorském Hieslovi, o Schinderhannesovi a tradice tak dosahuje až do devatenáctého století, propojena s tradicí poutní a kalendářovou, bez níž si Å umavu nelze pÅ™edstavit.

ÄŒeské, rakouské, bavorské a Å¡umavské baroko pÅ™itom lze těžko od sebe navzájem vymezovat. Najdem ho pozdÄ›ji přítomno i v tak zdánlivÄ› odlehlých žánrech jakými jsou hrůzostraÅ¡né příbÄ›hy Spiessovy, stará Å¡umavská proroctví či ambiciózní pokusy Richarda von Kralika o oživení starých námÄ›tů loutkových her.

Ve vÅ¡ech uvedených případech upoutává dosavadní zdÄ›dÄ›ná univerzalita tÄ›snÄ› pÅ™ed výbuchem zlovÄ›stných nacionalizmů. Společný a jediný svÄ›t venkovského baroka, důvÄ›rnÄ› známý i z české lidové tvorby pohádkové, ale i tÅ™eba z jihočeské loutkářské tradice, odolával zarytÄ› a dlouho.

Po bÄ›lohorské porážce českých stavů, po vymÅ™ení Rožmberků a pak i Eggenberků ovládly Å umavu postupnÄ› dva katolické rody vÄ›rné rakouské myÅ¡lence zemské: Buquoyové a hlavnÄ› Schwarzenberkové. PÅ™edevším loajální schwarzenberská konzervativní tradice umírnÄ›ného řádu tváří v tvář revolucím nové doby zní jako cosi nezvykle Å¡umavsky a stifterovsky autentického a naÅ¡la i svůj literární výraz ve Å panÄ›lském deníku a Zrození revolucí "lancknechta" BedÅ™icha Schwarzenberga, což je titul českého pÅ™ekladu prastrýcova nÄ›meckého originálu pořízeného Karlem Schwarzenbergem roku 1937. Jako varování a proroctví dodnes zaznÄ›jí slova, hájící ÄŒechy nedÄ›litelné s poznámkou o potěšení ďáblovÄ›:

"Půjde-li to dál touhle cestou, zamorduje ÄŒech NÄ›mce... měšťák zabije pány, proletář měšťáka, sedlák statkáře, husita zardousí katolíka a vÅ¡ichni dohromady Žida - bezbožníci vyvraždí kÅ™esÅ¥ana a ÄÃ¡bel AsmodÄ›j, jenž je vÅ¡ecky, a to zostÅ™enou rychlostí, popohání do vlastní záhuby - z toho bude mít své potěšení." (4.9.1851) z té knihy je i slavná sentence:
"Nikoli rozvážně kupředu, nýbrž rozhodně dozadu, neboť před námi je propast." (1.8.1853)

Výrazem rakouského katolicismu a jeho konzervativní obnovy je vlastnÄ› i dílo Adalberta Stiftera. i jeho Witiko je historií takové univerzalistické restaurace ÄŒech 12. století. PÅ™es vyÅ¡ebrodský klášter a jeho oživenou činnost, působením osobností jako Karolina Pichlerová či historik Maximilian Millauer pronikalo ono "katolické" pojetí českých dÄ›jin i dál. Tenkrát odeÅ¡el z rodných Prachatic za moÅ™e i Johann Nepomuk Neumann, aby se stal jako jeho patron Nepomuk dalším z Å™ady Å¡umavských svÄ›tců. To už vÅ¡ak i Äeské národní obrození pÅ™ináší pÅ™edevším také prostÅ™ednictvím katolických kněží i na Å umavÄ› své prvé plody. v KtiÅ¡i u Prachatic a v Prachaticích píše Antonín Jaroslav Puchmajer první vlastnÄ› novočeské básnické sbírky. Bylo to na pÅ™elomu 18. a 19. století, kdy se na budÄ›jovickém gymnáziu také sejde hned trojice básníků: Josef Krasoslav Chmelenský, Josef Vlastimil Kamarýt a FrantiÅ¡ek Ladislav ÄŒelakovský. VÅ¡echny spojuje obdiv k jihočeské lidové písni a tisknou své prvotiny v Krameriových prvních česky psaných časopisech. Jiný knÄ›z FrantiÅ¡ek Josef Sláma Bojenický dokonce zpracoval tehdy česky i historii Prachatic a Zlaté stezky.

Výrazem obrozenské literatury pro Å¡irší vrstvy bylo tehdy v prvé Å™adÄ› jeÅ¡tÄ› divadlo - první česká hra uvedená 1839 v BudÄ›jovicích, kde se hrálo dotud jen nÄ›mecky, se ostatnÄ› téměř symbolicky jmenovala ÄŒech a NÄ›mec. Symbolický dobový osud vÅ¡ak provázel i nedostudovaného teologa Maximilána Å tvána, který utekl ze semináře a umÅ™el v KrumlovÄ› jako živořící herec, podobnÄ› skončil jeden z prvních českých dramatiků MatÄ›j Stuna.

ÄŒeská lidová venkovská divadelní tradice byla ovÅ¡em reprezentována i kočovnými loutkoherci jako byl tÅ™eba MatÄ›j Kopecký a plynule souvisela se Å¡umavskou tradicí nÄ›meckého lidového divadla. NaÅ¡li bychom nespočet obdob ostatnÄ› ve vÅ¡ech žánrech lidové literatury. Sama Hartauerova píseň Tief drin im Böhmerwald, tento sentimentální památník Å¡umavských odchodů z domova (ostatnÄ› neménÄ› populární i v české textové podobÄ› Tam v krásné Å umavÄ›), má svůj dobový a stejnÄ› sentimentální český protÄ›jÅ¡ek v písni Karla Drahotína Villaniho ZasviÅ¥ mi, ty slunko zlaté, na poslední z vlasti krok, hrávané dodnes o Äeských pohÅ™bech. Melodické i námÄ›tové příbuznosti by jistÄ› mohly dokumentovat reprezentativní sbírky Å¡umavských lidových písní, jak je mezi obÄ›ma svÄ›tovými válkami vydali Gustav Jungbauer (ten se zasloužil i o nepÅ™ekonatelnou edici Å¡umavských nÄ›meckých povÄ›stí) a na české stranÄ› v Å¡irším zábÄ›ru Karel Weis (ÄŒeský jih a Å umava v písni).

ProstÅ™edníkem nÄ›mecké i Äeské produkce lidového čtení byly vedle časopisů a nakladatelství (pro Å¡umavský okruh bylo nejvýznamnÄ›jší českobudÄ›jovické nÄ›mecké nakladatelství Moldavia) zvláštÄ› Å¡umavské kalendáře, které se pod značkou vimperské firmy Steinbrener staly doslova svÄ›tovým pojmem, jakož i modlitební knížky zde vycházející snad ve vÅ¡ech jazycích svÄ›ta. v tÄ›chto Å¡umavských tiscích, v nesčetných místních památnících, sbornících, ročenkách a příležitostných publikacích (dodnes vlastnÄ› pokračujících v krajanské vydavatelské činnosti nÄ›meckých vyhnaneckých spolků) se setkáváme se jmény lidových Å¡umavských autorů z Äeskorakouského a Äeskobavorského pomezí, aÅ¥ už to je vyÅ¡ebrodský Franz Isidor Proschko, bavorský Maximilian Schmidt, zvaný Waldschmidt, prachatický Josef Messner, kaplický Ignaz Oberparleiter a jeho dcera Marie, Adolf Schimann z ÄŒerné v PoÅ¡umaví se svými mysliveckými příbÄ›hy, neúnavný autor drobných povídek z Bavorského lesa Franz Schrönghamer-Heimdal a básnířka i povídkářka Emerenz Meierová vedle přímo klasiků žánru horalské povídky rakouské Å¡týrské "Waldheimat" Petera Roseggera či Ludwiga Ganghofera z bavorských Alp. Tady byly sousední vlivy něčím zcela pÅ™irozeným a logickým a ačkoli na české stranÄ› nebývaly nijak houfnÄ› pÅ™ekládány ukázky této produkce, vytvoÅ™ila se díky silnému čtenářskému zájmu vlastní česká produkce z pera Karla Klostermanna, RakuÅ¡ana rodem (prvotinu napsal jeÅ¡tÄ› nÄ›mecky), který dokázal takÅ™ka sám (i když by nemÄ›lo být zapomenuto zakladatelské jméno Aloise VojtÄ›cha Å milovského, vlastním jménem Schmillauer, a jeho "Å¡umavského románu" Parnasie) obsáhnout téma drobnými povídkami i rozsáhlejšími románovými pracemi, které odÄ›ly Å umavu i Äeské PoÅ¡umaví dobrou prózou česky psanou. ÄŒeský nástup na Å umavu se vÅ¡ak odehrál frontálnÄ› i v jiné rovinÄ›. v reprezentativních obrazových publikacích pražských nakladatelství Otto a Vilímek jako byla ediční Å™ada ÄŒechy či raná fotografická publikace Letem českým svÄ›tem se seÅ¡li nad Å¡umavskými kapitolami tak významní čeÅ¡tí literáti jako Jaroslav Vrchlický, Adolf Heyduk či už zmínÄ›ná EliÅ¡ka Krásnohorská, aby oslavili Å umavu jako jednu z nejvelkolepÄ›jších končin zemÄ›, k níž nespornÄ› historicky náleží. Svazek Å umava edice ÄŒechy mÄ›l vedle české i zvláštní nÄ›meckou verzi v jiné úpravÄ› knižní a s jiným textem od Friedricha Bernaua (jde o pseudonym původnÄ› českého autora vlastním jménem PÅ™emysl Cyril Bačkora - reprint té monografie nÄ›mecké Å umavy vyÅ¡el nedávno v NÄ›mecku v nakladatelství Morsak Grafenau). NepÅ™ekonána vÅ¡ak zůstává první monografie o Å umavÄ› vůbec v ÄŒechách vyÅ¡lá v roce 1860, kterou také jeÅ¡tÄ› nÄ›mecky napsali Josef Wenzig a Jan Krejčí (Wenzig, autor českonÄ›mecký, je mimochodem i libretistou Smetanovy opery LibuÅ¡e).

Vzestup českého živlu za jediné století, a to zdaleka nejen v oblasti literární, byl v rámci Rakouska opravdu impozantní a vzbuzoval na nÄ›mecké stranÄ› vyslovené obavy. Tehdy snad nejotevÅ™enÄ›ji byly vysloveny románem významného nÄ›meckého židovského autora, jazykovÄ›dce Fritze Mauthnera Der letzte Deutsche von Blatna (1887), tÅ™icet let pÅ™ed Watzlikovým o Böhmen (1917). NeÅ¡lo tu ovÅ¡em nikterak o realismus: byl to odraz politických zápasů, služba dni. Copak je sám realismus prost mýtů? Vstupují do nÄ›ho ze vÅ¡ech stran - mýtus o dÄ›tství, o nouzi a o čistotÄ›, o osudu. Vyznávali je i ti lepší z klasiků Å¡umavské literatury jako Johann Peter a Anton Schott, ve své expresionisticky už zčásti ladÄ›né próze pak snad nejnadanÄ›jší z nich Josef Gangl. v jedné z povídek svého souboru Geschichten aus dem Böhmerwald nechá české venkovany ubít nejen hrázného, ale i jeho syna, který chtÄ›l navíc ochránit ves pÅ™ed hrozící záplavou, jen proto, že rybník považují za svůj a je nenávidí jako NÄ›mce. Symbolismus vÄ›ru dÄ›sivý a záplava vÄ›ru nezadržitelná.

Rakousko ji nezadrželo. Osvobozený nacionalismus mÄ›l pÅ™inést i své kulturní ovoce. z nevinných prvních výhonků, z Ãºdajného obranářství vyrostla literatura půdy a krve. Vývoj v nové republice i kolem ní vrhl nakonec NÄ›mce do jednoho houfu, do pasti totalitního kolektivizmu. Wir-Zeit se tomu také říkalo.

OsamÄ›lci a geniální snivci jako Alfred Kubin či na české stranÄ› Josef Váchal, kteří vidÄ›li v Å¡umavských lesích a jejich zkazkách temná varování, byli zaclonÄ›ni brutálním pÅ™itakáním "konečnému Å™eÅ¡ení" - nakonec na obou stranách. Hans Watzlik neodpovÄ›dÄ›l roku 1938 na výzvu českých spisovatelů, poslední pokus o uchování staré zemÄ› pro obojí z jazyků. Deset let nato zemÅ™el po válce ve vyhnanství.

Bylo pÅ™itom co uchovat. Je nápadné, že zatímco tÅ™eba ve výtvarném umÄ›ní a v hudbÄ› nepÅ™inesla sudetonÄ›mecká kultura ve své Å¡umavské odnoži po roce 1918 výraznÄ›jšího pÅ™edstavitele, bylo jich v literatuÅ™e hned nÄ›kolik, a to s rostoucím podílem básnické tvorby.

Už v letech 1899-1907 mohl dokonce už zmínÄ›ný Johann Peter vydávat literární časopis Der Böhmerwald a vydavateli Steinbrenerovi stálo za to poskytnout mu na sklonku života "spisovatelskou" vilu Abendfrieden ve Vimperku. To, co v Rakousku ovÅ¡em klímalo v jisté setrvačné idyle, propuklo za republiky v kulturní boj a v rostoucí stupeň sebeuvÄ›domÄ›ní členících se místních center. Jako celé sudetonÄ›mecké kulturní území (vznikem republiky vlastnÄ› autonomizované do značné míry od VídnÄ›, Berlína i Prahy) bylo tradičnÄ› dost bohatÄ› členÄ›no (české bylo oproti tomu vždy tuze centralistické), i tady na jihu a jihozápadÄ› to byly BudÄ›jovice, Krumlov, Kaplice, Prachatice, Vimperk, Volary, z východu snad i Nové Hrady a Nová BystÅ™ice, ze západu tÅ™eba KaÅ¡perské Hory a Nýrsko, které mÄ›ly doslova nezamÄ›nitelný kulturní kolorit, patrný i v literárních ohlasech. NejvýznamnÄ›jší byly ovÅ¡em BudÄ›jovice. Tady vznikl už v roce 1884 Deutscher Böhmerwaldbund s významnou spolkovou činností (na české stranÄ› podobnÄ› působila Národní jednota poÅ¡umavská). Tady vyÅ¡la roku 1904 i malá brožurka Wilibalda Böhma Die Böhmerwaldschriftsteller der Gegenwart, která hájí svébytnost samotného pojmu Böhmerwalddichtung. Karl Franz Leppa nazývá své rodiÅ¡tÄ› Budweis im Böhmerwald. Tady začal v Südböhmische Volkszeitung publikovat i Leo Hans Mally, rodák z Hamrů u Nýrska. Tady mÄ›la ve velkém sále NÄ›meckého domu v bÅ™eznu roku 1928 premiéru hra ze Å umavy "Der goldene Steig" od Aloise Meerwalda. Tady se narodil i Friedrich Jaksch-Bodenreuth, vedle protičesky nesmiÅ™itelných románů i autor slovníku sudetonÄ›meckých spisovatelů, dále Josef Schneider, Ferdinand Trinks a Wilhelm Formann. Götz Fehr ve své krásné knize o budÄ›jovické nÄ›mčinÄ› prohlásil zdejší námÄ›stí za projev "božského vnuknutí" (von göttlicher Ergebung). VÄ›tÅ¡ina Å¡umavských rodáků tu alespoň studovala a Hans Watzlik, v naÅ¡em tématu jméno jistÄ› z nejvýznamnÄ›jších, tu byl uprostÅ™ed jazykového ostrova, z nÄ›hož pocházel i jeho napůl česky mluvící otec, obrácen na nacionální nÄ›meckou víru.

Z prachatického okruhu bychom mohli jmenovat vedle Josefa Messnera, Oskara Günthera a Rudolfa Kubitschka tÅ™eba ve Å¡védském exilu pozdÄ›ji zemÅ™elou Hildu Bergmannovou, básnířku rilkovského ražení a teprve nedávno zesnulého Antona Pachelhofera.

S Krumlovem jsou spjata jména Augusta Sperla, Josefa Andrease Huschaka, Josefa Johanna Ammanna, Antona Riedla, Helmuta Doyschera. Tady roku 1919 založili Hanns Sassmann, pozdÄ›jší vídeňský filmový scénárista a kulturní historik, jakož i významný publicista Robert Scheu spolek a pak divadelní scénu Südböhmische Schaubühne, kterou po nich pÅ™evzal jiný Vídeňan Adolf Zaglauer. Autor, kolem jehož smrti roku 1945 panují nejasnosti, Rudolf Slawitschek (jeho román pro dÄ›ti Anastázius Kočkorád [Katzenschlucker] vyÅ¡el tÅ™ikrát v Äeském pÅ™ekladu s ilustracemi Jiřího Trnky) vÄ›noval mÄ›stu svůj román Der blaue Herrgott.

V roce 1989 vyÅ¡lá antologie Böhmwind zachycuje tvorbu vimperských nÄ›meckých autorů, ale takových sborníků vyÅ¡lo ve Spolkové republice NÄ›mecko po válce a vyhnání opravdu mnoho.

Podobný Å¡umavský místopis (topoi - místa!) by ovÅ¡em dovodil spíše skutečnost, že mnoho rodných míst ve svém okruhu významných autorů prostÄ› po "konečném Å™eÅ¡ení" z Äeské strany pÅ™estalo existovat. PÅ™ipomeňme jen ÄŒervené DÅ™evo u Nýrska, kde se narodil nejen arcidÄ›kan Leopold Klima, který si zvolil pseudonym Baumroth podle jména této své domovské obce (Rothenbaum), ale i básnířka Maria Schmidt-Klimaová a významný Å¡umavský autor Sepp Skalitzky. Do zdejší Å¡koly kdysi chodíval sám klasik a zakladatel této literatury Josef Rank. Ze zaniklé Bučiny (Buchwald) je Johann Peter, ze Zadních Chalup (Hinterhäuser) Anton Schott, ze Stodůlek (Stadln) Zephyrin Zettl, z PlánÄ› (Plöss) Hans Multerer, jehož učitelem ve Å¡kole v ÄŒerveném DÅ™evÄ› byl sám Josef Blau. z Polné (Stein) pochází Anton Sika, ze Zhůří pod Javornou (Künisch Haidl am Ahornberg) Johann Baptist Puchinger (psal lidové hry - jedna z nich je vánoční a jmenuje se Liserl). z Polečnice (Neustift) Josef Dichtl, z Mladoňova (Plattetschlag) Anton Schacherl, z Pihlova (Pichlern) Anton Wallner, autor textu písnÄ› Af d' Wulda, z Pohoří na Å umavÄ› (Buchers) básník Ernst Egermann, ze Zlaté (Goldberg) u OndÅ™ejova (Andreasberg) nářeční autorka Anna Kanglerová. z Dobré Vody (Gutwasser) u Hartmanic nejen Erich Hans a významný židovský učenec Dr. Å imon Adler, ale i Josef Pscheidl, vypravěč Å¡umavských příbÄ›hů, jimiž dnes zpestÅ™uje svá vystoupení v Bavorsku a v Rakousku mladá PoÅ¡umavská dudácká muzika ze Strakonic. VÅ¡echny ty kdysi nÄ›mecky mluvící osady sice zanikly, ale dávná Zlatá stezka může ožít jen s nimi, jakože právÄ› jen literatura dokáže křísit z mrtvého zapomnÄ›ní. ÄŒiní tak i poezií (sudetonÄ›meckou lyriku cenil už mezi válkami Herbert Cysarz jako významnou i v celonÄ›meckém kontextu) a to dokonce i v nářečí celých oblastí. Heinrich Micko dokonce o nářečí zaniklé vsi HruÅ¡tice (Wadetstift), v nÄ›mž psal básnÄ›, pojednal v podrobnÄ› dokumentované studii. Teprve roku 1964 odeÅ¡la z ÄŒech do Bavorska nářeční básnířka Rosa Tahedlová z Dobré (Guthausen) - pracovala tu po válce jako lesní dÄ›lnice.

Nebyli ovÅ¡em nutnÄ› vÅ¡ichni rodáci, kdo vytvoÅ™ili významná díla Å¡umavských námÄ›tů, aÅ¥ už to byl stÅ™edočeský Robert Michel s románem Jesus im Böhmerwald či pražský Johannes Urzidil a jeho čtvero "Å¡umavských" novel Grenzland, Der letzte Gast, Der Trauermantel a Wo das Tal endet. ZvláštÄ› to platí o autorech česky píšících, že nebyli "odtud". VidÄ›li Å umavu jako zpovzdálí, jako obzor svého pocitového svÄ›ta. Když se ten obzor stal po válce opuÅ¡tÄ›ným - a pustl víc a víc - mohli do nÄ›ho vejít vlastnÄ› mnohde jen na povolení - byl upÅ™en i jim.

Když vydal FrantiÅ¡ek Teplý roku 1945 v Prachaticích svou práci o Zlaté stezce z Bavor do ÄŒech, sotva tuÅ¡il, jaký konec jí nastává. i Ladislav Stehlík psal svou knihu ZemÄ› zamyÅ¡lená vlastnÄ› už za války, kdy byla Å umava od ÄŒech odtržena. Dodatečný tÅ™etí díl vydal až roku 1970 právÄ› jen o ní a je to kniha plná stesku - načatý televizní pÅ™epis byl dokonce stažen a nedokončen. Pokud nechceme mluvit o pokusech vyrovnat se s "realitou" kladnÄ› či dokonce pÅ™itakat drátům na hranici, jako se to stalo v dílech Rudolfa Kalčíka, zůstávají práce pokouÅ¡ející se neúnosnou situaci lyrizovat - viz román Jana Otčenáška Když v ráji prÅ¡elo (roku 1975 pÅ™eloženo do nÄ›mčiny: Als es im Paradies regnete, vyÅ¡lo ve východním BerlínÄ›) či Å¡umavské prózy Petra Pavlíka, hlásící se dosti nectnÄ› ke stifterovské tradici. ZdenÄ›k Å míd v prózách Trojí čas hor stylizuje tak lyricky i Å¡umavskou minulost, do níž se vracejí romány Václava PísaÅ™e Zlatá stezka (týž námÄ›t i název má starší román F.J. ÄŒečetky) a mnoho dÄ›l s rožmberskou tématikou (zvláštÄ› autoÅ™i Jiří Mařánek a Nina Bonhardová, ale už mezi válkami zajímavé prózy BÅ™etislava Å torma). Volarská rodačka VÄ›ra Polenová, provdaná Kistlerová, odeÅ¡la po válce s americkým vojákem na jih USA, kde píše romány v angličtinÄ› (byly pÅ™eloženy do čeÅ¡tiny). Å umavské nÄ›mecké povÄ›sti zpracovali z Äeských autorů novÄ›ji Antonín Rausch, Vilém Kudrlička a Jaroslava Voráčková, nejautentičtÄ›ji až Josef Rauvolf. Zajímavé téma odchodu Å¡umavských "svÄ›táků" z domova zachytil už Eduard Bass ve slavném románÄ› Cirkus Humberto, dále o nich pozdÄ›ji už psal Vladimír Michal a v dramatu SvÄ›táci je uvedl za nÄ›mecké okupace na scénu pražského Národního divadla MiloÅ¡ Hlávka - mÄ›l za ženu NÄ›mku, žijící od dvacátých let zbÄ›silého dvacátého století v Praze a zahynul pÅ™i kvÄ›tovém povstání 1945.

Po válce odeÅ¡la na Západ nejen pÅ™evážná vÄ›tÅ¡ina sudetských NÄ›mců, ale i nÄ›kteří čeÅ¡tí autoÅ™i jako básník Jaromír Měšťan, jehož lyrické prózy ZemÄ›, kterou miluji a Tudy Å¡el Pán jsou blízké StehlíkovÄ› Zemi zamyÅ¡lené a který zemÅ™el v exilu v MnichovÄ›. Redaktorka původnÄ› mnichovské rozhlasové stanice Radio Free Europe Sidonie DÄ›dinová vydala o poválečném Å¡umavském KÅ™iÅ¡Å¥anovÄ› (Christianberg) nÄ›mecky psaný román Als die Tiere starben, který česky dosud nevyÅ¡el.
Å umava jako by byla odsouzena ztratit po válce nejen svou nÄ›meckou, ale i Äeskou paměť. NaÅ¡tÄ›stí krajanské aktivity vyhnanců podchytily v Äetných sbornících historii i kulturu jednotlivých místních okruhů pÅ™ed zánikem a i když zatím nedochází k opravdovému vzájemnému dialogu s Äeskou stranou, na obou stranách roste vÄ›domí společného dÄ›dictví.
Naplnilo se i to nejdÄ›sivÄ›jší Å¡umavské nÄ›mecké proroctví Mühlhiaslovo, Å¡umavská nÄ›mecká literatura žije vlastnÄ› v exilu. Literatura vÅ¡ak zůstává nedÄ›litelná, uchovává jako společné jmÄ›ní vÅ¡e, co bylo vytvoÅ™eno vÅ¡emi tÄ›mi, kdo v tom dnes tolik opuÅ¡tÄ›ném kusu zemÄ› žili, zemÅ™eli či odtud museli odejít. ÄŒeský židovský autor Richard Weiner, který stačil skonat jeÅ¡tÄ› pÅ™ed nacistickým šílenstvím, oslovuje v básni Doma ten kraj nejen za sebe geniálním verÅ¡em:

Vidím Å¡umavský Å™etÄ›z, jenž tÄ› poutá k sobÄ› samu...

Z literatury:

• F. Altvater: Wesen und Form der deutschen Dorfgeschichte im 19. Jahrhundert. Berlin 1930.
• Aus dem Böhmerwald. Deutschsprächige Erzähler. Vyd. V. Maidl. Passau 1999.
• W. Böhm: Die Böhmerwaldschriftsteller der Gegenwart. Budweis 1904.
• H. Cysarz: o duchu naÅ¡eho písemnictví. V: NÄ›mci v ÄŒeskoslovenské republice o sobÄ›. Praha 1937, str. 67-81.
• H. Cysarz: Schrifttum und Schicksal. V: Sudetendeutschtum. Vyd. F. Heger. Böhmisch Leipa 1936, str. 126-132.
• E. Eisenmeier: Böhmerwald - Bibliographie. Veröffentlichungen bis 1900. München 1977.
• E. Eisenmeier: Namhafte Böhmerwäldler. A-Z. (Manuskript-Kartei) s.a.
• P. Eisner: NÄ›mecká literatura na půdÄ› ÄŒeskoslovenské republiky od r. 1848 do naÅ¡ich dnů. V: ÄŒeskoslovenská vlastivÄ›da. Díl VII. Písemnictví. Praha 1933, str. 325-377.
• E. Hans: Von der deutschen Dichtung aus dem Böhmerwald. V: "Hoam!" 10 (1980) , str. 429-447.
• R. Hemmerle: Heimat im Buch. Sudetendeutsche Heimatbücher, Ortsmonographien, Karten, Heimatzeitungen, Heimatzeitschriften, Jahrbücher und Kalender nach 1945. Eine Bibliographie. München 1996.
• J. von Herzogenberg: Zwischen Donau und Moldau. München 1968.
• F. Jaksch: Lexikon sudetendeutscher Schriftsteller und ihrer Werke für die Jahre 1900-1929. Reichenberg 1929.
• Jihočeská vlastivÄ›da. Literatura - Divadlo. Vyd. S. Cífka a kol.. ÄŒeské BudÄ›jovice 1984.
• P. Klausch: Deutsche Literaturgeschichte (Dialektdichtung) . Leipzig 1923.
• F. Koch: Geschichte deutscher Dichtung. Volkhafte Dichtung. Hamburg 1940.
• F.P. Künzel: Eine neue Literaturströmung, die sudetendeutsche. Erster Versuch einer Beschreibung. V: Kunst-Landschaften der Sudetendeutschen. München 1982, str. 67-78.
• R. Latzke: Die literarische Tradition der Dorfgeschichte. V: Sämtliche Werke L. Anzengrubers. Wien 1922.
• O. von Leixner: Geschichte der deutschen Literatur - Dorfgeschichten. Leipzig 1897.
• V. Maidl: NÄ›mecky psaná literatura na Å umavÄ›. V: Iniciály 34 (1993) , str. 14-16.
• J. MareÅ¡: Kde domov můj? NÄ›kolik NÄ›mců z ÄŒech. V: Iniciály 34 (1993) , str. 1-13.
• G. K. Meerwald: Theater im Böhmerwald. V: "Hoam!" 6 (1982) , str. 266-268.
• J. Mühlberger: Geschichte der deutschen Literatur in Böhmen 1900-1939. München 1981.
• J. Nadler: Die deutsche Dichtung in Böhmen und Mähren. V: Das Böhmen und Mähren-Buch. Vyd. F. Heiss. Prag 1943.
• P. Praxl: Der Dreiländerberg. Grenzland Bayern - Böhmen - Österreich. Grafenau 1979.
• P. Praxl: Der Goldene Steig. Grafenau 1976.
• L. Stehlík: ZemÄ› zamyÅ¡lená. (Å umava) . Praha 1970.
• L. von Strauss u. Torney: Die Dorfgeschichte in der modernen Literatur. Leipzig 1906.
• Å umava. Sborník prací. Vyd. V. Nový. Praha 1947.
• Å umava od a do Z. Vyd. J. Záloha. ÄŒeské BudÄ›jovice 1972.
• Des Waldes Widerhall. Böhmerwäldische Lyrik. Waldkirchen 1974.
• E. Winter: Tisíc let duchovního zápasu. Praha 1940.
• R. Wolkan: Geschichte der deutschen Literatur in Böhmen und in den Sudetenländern. Augsburg 1925.
• J. Záloha: NÄ›mecká krásná literatura na Å umavÄ›. ÄŒeské BudÄ›jovice 1975.
• Was ist Böhmerwaldliteratur? Verkürzte Ãœbersetzung Alena Gomoll, München. In: Kulturregion Goldener Steig. München 1995